Anarchistický terorismus v České republice po roce 1989

Autor: Miroslav Mareš » Kategorie: 02/2004 » 01. 11. 2004

Po roce 1989 se v České republice v rámci krajní levice etabloval anarchistický proud, ve kterém se projevily i násilné tendence a některé jeho aktivity spadají do oblasti terorismu1. Nelze ovšem klást rovnítko mezi anarchismu a terorismus, protože sympatie k teroristickým metodám vyjádřila pouze malá část českého polistopadového anarchistického hnutí a ještě menší část je byla schopna realizovat. Vztahu českého anarchismu k terorismu po roce 1989, včetně analýzy některých specifických forem násilí (antifašistického, antiglobalizačního) se věnuje i tento příspěvek.

1. Obecný vztah anarchismu k násilí a terorismu

Anarchismus se jako politický proud konstituoval v 19. století v rámci širokého proletářského hnutí (dočasně se organizačně propojil i s marxismem v rámci I. internacionály). Obecné kořeny “lidské volnosti” jsou však mnohem staršího data. Anarchisté dávají přednost společnosti bez státu, v níž svobodní jednotlivci spravují své záležitosti na základě dobrovolné dohody, bez donucení a nátlaku (Heywood 1994: 185).

V rámci anarchismu vykrystalizovalo několik základních proudů, které jsou charakterizovány jednak pozicí jednotlivce v anarchistickém hnutí a jednak strategií k dosažení anarchistické společnosti. Jakékoliv rozdělení anarchismu je však třeba vnímat s určitou rezervou, protože mezi jednotlivými typy existují nejasné hranice, často jsou různé myšlenky formulovány nezřetelně a mohu si v rámci jednoho proudu (a dokonce u konkrétního myslitele) protiřečit.

Základní důraz na svobodu a potřeby jednotlivce existuje především v americkém anarchismu, vycházejícím z prací Maxe Stirnera. Jedna z větví tohoto ideového proudu (myslitelé jako Robert Nozick, David Friedman) vedla až k anarchokapitalismu, který je již ovšem chápán jako pravicový směr. Klade totiž důraz na majetková práva jedinců a na maximální svobodu tržního hospodářství v minimálním (případně žádném) státě. Z hlediska úzkého propojení tohoto proudu s liberalismem se hovoří i o anarcholiberalismu (Backes 1989: 161).

Proudy, které jsou obecně pokládány za ultralevicový anarchismus, vycházejí z určitého kolektivistického pojetí anarchistického boje i existence lidských individuí v dosažené anarchistické společnosti (proto se hovoří o kolektivistickém anarchismu). V jeho rámci existuje mutualismus (vychází hlavně z idejí Pierre-Josepha Proudhouna), který předpokládá systém spravedlivé směny, v němž by jedinci a skupiny mohli vzájemně smlouvat a obchodovat se zbožím a službami, aniž by přitom spekulovali nebo vykořisťovali (Heywood 1994: 195). Důležitým prvkem je vzájemná výpomoc malých decentralizovaných pracovních a životních společenství (Backes 1989: 163).

Ještě více kolektivistickým proudem je anarchokomunismus, který vychází z myšlenek Petra Kropotikina (později i Errica Maltesty či Johana Mosta). Počítá s tím, že lidé by měly žít v komunitách. Měli by spolupracovat a materiální statky, které vyprodukují, by byly společným vlastnictvím komunity. Ve společnosti bez útlaku a ekonomické nespravedlnosti bude společnost zbavena i problémů, a proto budou neúčinné tradiční zákony (Heywood 1994: 195-196).

V realitě často nedošlo k důslednému naplnění anarchistické ideologie. Prvky anarchismu byly využívány pouze v kulturní oblasti bez zásadnějšího dopadu na politiku (kulturní anarchismus). Řada anarchistů se přizpůsobila společenským poměrům a anarchistické myšlenky udržuje v rámci menších kolektivů, které se navenek snaží v rámci možností prosazovat antiautoritářské myšlenky. Někdy je tento proud nazýván “pragmatický anarchismus” (Backes 1989: 176-178). Anarchismus se propojil i s některými dalšími ideovými proudy, které zpravidla vznikly na bázi nové levice (ekofemismus, ekoanarchismus).

V určitých případech byly prvky anarchismu přejaty ve velmi primitivní formě důrazu na lidskou nezávislost a na odporu až nenávisti k autoritám. To vytváří základ pro tzv. autonomy, kteří se od konce šedesátých let v západní Evropě konstituovali i jako specifická subkultura (Pfahl-Traughber 1998)2.

Základní strategické cesty k dosažení anarchismu lze vymezit jako:

1. anarchosyndikalismus, který přepokládá ovládnutí odporového hnutí anarchisty, a likvidaci kapitalistického státu sabotážemi, přímými akcemi, stávkami a především velkou generální stávkou, která stát přivede k zániku.
2. sociální anarchismus (vychází z prací Murraye Bookchina), který anarchismus chápe jako životní styl. Předpokládá budování struktur budoucí anarchistické společnosti již v subverzivním anarchistickém hnutí. Prostřednictvím syndikátů pracujících (které jsou propojeny v komuny) bude agitační prací a jejich rozrůstáním připraveno podhoubí pro sociální revoluci, v níž se připravené syndikáty zmocní výrobních prostředků a uhájí je před kontrarevolucí (Bastl 2001: 50-52). Je zpravidla propojen s anarchokomunismem;
3. anarchoterorismus, který předpokládá vytvoření atmosféry strachu mezi vládnoucí třídou (jejíž představitelé budou v konkrétních akcích likvidováni) a současně propaguje myšlenky anarchismu mezi utlačovanými, kterým ukáže slabost vládců a podnítí lidovou revoluci “propaganda činem”),
4. anarchopacifismus, který předpokládá přechod k anarchistické společnosti nenásilnými akcemi občanských protestů anebo životem v nenásilných komunitách, které inspirují zbytek společnosti k napodobení (Heywood 1994: 198-203).

Anarchoterorismus zpočátku (koncem 19. a počátek 20. století) spočíval především v individuálním terorismu, v pozdější době (od šedesátých let dvacátého století) některé skupiny přebraly částečně strategii městské guerilly3 anebo využívaly prvky individuálního terorismu jako doplněk širších subverzivních4 politických kampaní (mj. antijaderné, proti omezování imigrace, zřejmě proti evropské integraci apod.).

Anarchisté tvoří páteř a často i jedinou součást antigloblizačného Černého bloku (Black bloc), který bude a z hlediska terorismu zhodnocen níže v rámci popisu antiglobalizačního hnutí. Prvky terorismu sloužící k zastrašení nepřátel mohou být použity i v rámci antifašistického anarchistického boje (zpravidla v kontextu širší antifa-kampaně zahrnující i jiné formy než pouze násilí, tj. ANTIFA-strategie5), případně v kontextu střetů mezi jednotlivými proudy levice (což platí zvláště pro boj anarchistů proti autoritářským proudům) i uvnitř anarchistického proudu (zde ovšem mají zpravidla malé cílové publikum).

2. Stručný vývoj anarchistického násilí v českých zemích do roku 1989

Anarchismus v českých zemích začal působit od osmdesátých let devatenáctého století v radikálním proudu dělnického hnutí (zvláště v severních Čechách), mj. i díky vlivu propagandy šíření českými časopisy vycházejícími v zahraničí. Proniknul i do kulturní sféry.. V devadesátých letech se projevoval v podobě tzv. neodvislého socialismu. V roce 1896 byl zveřejněn Manifest anarchistů českých (Tomek 1996: 22).

Český anarchismus postihly spory mezi individuálním anarchismem a anarchosyndikalismem, které v roce 1904 vedly ke vzniku dvou federací - České anarchistické federace a České federace všech odborů. Sílící anarchokomunistické tendence (pod vlivem Kropotkina) byly vyjádřeny vznikem Federace českých anarchistů - komunistů v roce 1914. Anarchokomunisté kolem Bohuslava Vrbenského vstoupili v roce 1918 do České strany socialistické. Díky tomu získali i parlamentní zastoupení a Vrbenský byl v letech 1918-1922 dokonce ministrem. V roce 1923 však byli ze strany vyloučeni a po neúspěšném pokusu etablovat se jako Nezávislá socialistická strana přešli do Komunistické strany Československa. V témže roce vzniklo i radikálnější Volné sdružení anarchistů, které ovšem brzy zaniklo.

Český anarchismus počátečního období reflektoval diskuse o terorismu a např. někteří přispěvatelé časopisu Budoucnost (vycházejícího v Chicagu) nebo vydavatelé časopisu Buřič z konce 19. století se k teroristické “propagandě činem” otevřeně hlásili (Tomek 2000: 25-32). Nicméně realizace těchto činů byla mnohem méně častá než v některých jiných evropských zemích. Teprve po vzniku samostatného Československa spáchal 8. ledna 1919 šestnáctiletý anarchista A. L. Šťastný (za spoluúčasti přítele Karla Gregora) atentát na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře, který jej ovšem přežil. Smrtelné následky měl atentát na ministra financí Aloise Rašína dne 5. ledna 1923, který spáchal devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal6.

Od poloviny dvacátých let byl českých anarchismus ve výrazném útlumu. Částečně se projevil (vedle trockismu) až v Hnutí revoluční mládeže v letech 1968-1989. Výraznější impuls dostal v osmdesátých letech díky rozvoji punkové subkultury v ČR, která ovšem v komunistickém období ještě většinou zakládala své ideové zázemí pouze na obecné protirežimní a generační revoltě, nihilismu a v mnohdy i rasismu (což je anarchismu cizí). Násilí punkerů nebylo časté a spíše se projevovalo spíše vandalismem, drobnou násilnou kriminalitou či (v některých případech) primitivním rasismem.

Postupně se v českém punku začaly objevovat i konsistentnější anarchistické myšlenky, což se odrazilo mj. v některých článcích undergroundového kulturního časopisu Vokno a některých punkových zinech. Anarchistické myšlenky se projevily i v profilaci disidentského Nezávislého mírového sdružení, které vzniklo v roce 1987. V říjnu roku 1989 po několikaměsíčních přípravách vzniklo Československé anarchistické sdružení (ČAS), které v prvních letech po pádu komunismu zastřešilo řadu vznikajících lokálních anarchistických buněk.

3. Stručná charakteristika anarchistického spektra v ČR po roce 1989

Po listopadu 1989 se otevřela možnost pro výraznější rozvoj anarchismu v ČR. Několik zkušenějších aktivistů oslovovalo mladé odhodlané idealisty z punkové a HC scény, kteří přecházeli ke konstantnějším politickým aktivitám. Výraznou roli pro profilaci a pro oslovení vznikající anarchistické scény (tehdy vázané především na zmíněný punk a hard core) sehrál i časopis ČAS A-kontra. Jeho vůdčí postavou se stal Jakub Polák.

Polák přitom se svými stoupenci působil i v Levé alternativě, která vznikla 18. listopadu 1989 především na bázi trockistické levice, nicméně obsáhla i řadu anarchistů. Působila v rámci Občanského fóra, proti čemuž protestovala Polákova Radikální demokratická autonomní slupina (Bastl 2001: 13). LA však byla z OF vyloučena jeho pravicovou většinou koncem roku 1991. V roce 1992 začala LA spolupracovat s KSČM, což nelibě nesla část jejích členů a organizace se rozštěpila. Ve vedení LA působil i nadále Jakub Polák, který za to sklízel i silnou kritiku mnoha anarchistů. Tyto konflikty vedly koncem roku 1992 k jistému “teroristickému vyhrocení” českého anarchismu, kterému bude věnována pozornost v další části.

Z ČAS se v roce 1991 vydělila Anarchistická federace, která začala vydávat časopis Autonomie. Vůdčími osobnostmi byli Roman Laube a Jan Jakub Línek. Anarchistická federace podchytila několik menších skupin (Přátelé volné dohody, P.R.A.K., Komuna 92, Druhá fronta odporu a Brněnská vrtule)(Bastl 2001: 28), včetně militantní Fronty individuální svobody, který bude ještě dále zmíněna. Anarchistická federace zanikla v roce 1994.

Již v roce 1992 vznikla v důsledku příklonu části anarchistického hnutí k anarchosyndikalismu (které se projevilo i existencí několika specializovaných platforem v rámci ČSAF) Anarchosyndikalistická iniciativa, která se v roce 1994 změnila na Anarchosyndikalistickou federaci (stala se i součástí transnacionální Freie Arbeiter Union). Byla však neúspěšná při pokusu vytvořit Nezávislé radikální odbory - Solidarita. Koncem roku 1996 Anarchosyndikalistická skupina zanikla, když se začlenila do České anarchistické federace, kde vytvořila její anarchosyndikalistickou frakci (Bastl 2001: 36-37).

Česká anarchistická federace vznikla v srpnu 1995 jako nová zastřešující organizace českého anarchistického hnutí po období bouřlivých sporů v jeho rámci. Jednotící roli však dlouho nesehrála, přestože rozšířila svoji působnost i na Slovensko a změnila název na Československou anarchistickou federaci. Existuje do současnosti a vydává nejvýznamnější anarchistický časopis A-Kontra. Jejím vůdčím představitelem je Ondřej Slačálek, který částečně proniká i do českého politického mainstraeamu, obdobně jako Jakub Polák (který vystupuje již spíše jako antirasistický aktivista v oblasti “etablované” občanské společnosti).

V roce 1996 se z ČAF vydělila syndikalistická skupina Solidarita (především v moravském prostoru), která postupně jako Organizace revolučních anarchistů Solidarita měnila svoji orientaci až k libertinskému komunismu (v roce 2003 se z ní odštěpila Anarchokomunistická iniciativa) a následně v roce 2004 k přeměně na - 1555: Kolektivně proti kapitálu, která se hlásí k levému komunismu).

V důsledku sporů mezi sociálními anarchisty kolem Petra Wohlmuta a “pragmatickými anarchisty” ve zbytku federace se v roce 1997 odštěpila Federace sociálních anarchistů, jejíž vůdčí postavou se stal právě Wohlmut. Profilovala se na platformě revolučního anarchosydikalismu. Její projekt vlastního Odborového svazu Rovnost (byl zaregistrován v roce 2001) nepřinesl očekávané výsledky.

V roce 2003 se FSA změnila na Federaci anarchistických skupin, v jejímž rámci začaly působit Antifašistická akce a Anarchofeministická skupina (dříve Feministická skupina 8. března, která vznikla v roce 2001). Antifašistická akce vznikla v roce 1996. Při FSA i při ČSAF působí i Anarchistický Černý kříž, který zabezpečuje péči o stíhané a vězněné aktivisty hnutí (včetně finanční pomoci, např. na zaplacení právníků), a v tomto směru je potenciálně využitelný i pro případné odhalené teroristy.

Kromě výše uvedených organizací existovala či existuje v ČR řada menších anarchistických skupin a lokálních kolektivů, které byly často spjaty s kulturními aktivitami (hudební skupina, koncert, vydávání CDs) a propojeny s jednotlivými labely. Zřejmě nejvýznamnější je litvínovská Aktivita Cabaret Voltaire. V anarchistickém či autonomním prostředí (v ČR nelze tyto ideově-strategické formy jednoznačně oddělit) vycházela a vychází i řada zinů i propracovanějších časopisů7 a publikací. Kolem některých z nich (např. Konfrontace z let 1998-2000) se vytvořily i stabilnější kolektivy. V roce 2003 vzniknul i specializovaný anarchistický nakladatelský kolektiv Subverze.

Výraznou roli pro rozvoj anarchismu sehrálo v polistopadovém období několik squattů (zvláště Ladronka, Milada a Šafránka v Praze), klubů i jiných prostor pro setkávání nonkonformní mládeže. Anarchismus byla a je propojen s punkovou8, hardcoreovou, redskinheadskou a v poslední době i techno-subkulturou.

4. Pokusy o individuální anarchistický terorismus a městskou guerillu v ČR po roce 1989

Anarchisté v ČR sice většinou akceptují násilí jako prostředek pro prosazování zájmů9 (existuje ovšem i anarchopacifistický proud), terorismus ale nejvýznamnější anarchistické formace zpravidla odmítají10. Oceňují spíše střety dělníků s bezpečnostními složkami (které pokládají za přípravu k revoluci či za vhodný nábor do radikálních odborů)11, uznávají právo na razantní obranu před fašismem12 i na propagačně využitelné poškozování kapitalistického majetku (mj. při antiglobalizačních demonstracích). Mnohdy souhlasí s násilnou změnou režimu13, i když zpravidla nehlásají potřebu represivního terorismu. Tím se liší od některých směrů komunismu.

Poměrně rozsáhlá lokální základna na bázi subkulturního prostředí umožňuje anarchistům mobilizovat i poměrně značný počet lidí na nejrůznější veřejné protestní akce, při nichž někdy dochází k eskalaci násilí. V první polovině devadesátých let to bylo především několik antifašistických akcí a různých protestních demonstrací (mj. proti firmě Mc Donnalds), které skončily rozbitými výlohami, střety s policií apod. Od roku 1989 došlo i k menším násilným aktivitám proti politickým protivníkům, které ovšem neměly teroristickou dimenzi ani k ní netendovaly14. “Měkčí” formy násilí realizovali i některé lokální anarchoautonomní buňky15.

Část českého anarchismu však byla po roce 1989 ovlivněna étosem západoevropských ultralevicových teroristických skupin (které byly paradoxně z velké části marxisticko-leninské či maoistické), mj. díky navázání kontaktů se zahraniční krajní levicí (především německou16). A-Kontra v době působení dohasínajícího působení velkých ultralevicových skupin v západní Evropě v první polovině devadesátých let informovala o jejich akcích (Funk 1994a), přetiskovala i aktuální prohlášení Frakce rudé armády a v jednom případě i rozhovor s její členkou. O přípustnosti teroristických metod se v anarchistickém spektru vedly intenzivní diskuse v několika zinech, přičemž někteří účastníci debat např. akce RAF schvalovali17.

Anarchisté v ČR vyjádřili několikrát demonstracemi či alespoň ve svých tiskovinách podporu zahraničním ultralevicovým teroristům, včetně marxistických (mj. Kurdské straně pracujících18; o možné “bombové” podpoře Revolučního hnutí Túpaka Amarua viz níže) anebo zahraničním aktivistům, kteří byli obviněni za teroristickou činnost19. V současnosti existuje přerovská hudební skupina R.A.F.

K budování ilegálních teroristických struktur po západoevropském ultralevicovém vzoru čeští anarchisté nepřistoupili. Určitou dílčí výjimku představuje Fronta individuální svobody (FIS), která často vystupovala i pod anglickým názvem Front of Individual Freedom (FIF). Podle některých údajů vznikla vydělením skupiny radikálů z ČAS již v roce 1990 (Mazel 1998: 173), podle jiných až v roce 1993 (Bastl 2001: 43). Kontakt na její časopis Fronta (později vydávala i Fighting Back!) byl přes redakci Autonomie. Projevovala se zhruba do roku 199620.

FIF z ideově-strategického hlediska představovala skupinu militantních autonomů, kteří propagovali i myšlenky městské guerilly (především v podání RAF). Byla silně ovlivněna německou autonomní scénou, s níž byli její členové v úzkém kontaktu a jejíž Front of Individual Freedom napodobovali. Autonom sice v jejím pojetí nemusel být anarchista, v českém prostředí však byla spjata s anarchistickým prostředím.

Vnímala se jako součást úsilí o vytvoření autonomních skupin a zón ve společnosti, které by narušily homogenní systém. Hlásila se k ozbrojenému odporu a použití násilí, které bylo v jejím pojetí možným prostředkem v boji za “globální nenásilí” (Fronta individuální svobody 1992a: 21). Ve svých materiálech rovněž propagovala koncepci panujícího “válečného stavu” (Fronta individuální svobody 1992a: 15) ve vztahu k fašismu. Vyzývala k obstarání zbraní a ve svých tiskovinách uveřejňovala návody na jejich výrobu anebo použití (Mazel 1998: 173).

Pokud je však známo, konkrétní násilné aktivity FIF v ČR nerealizovala (Bastl 2001: 43), což vedlo v anarchistické scéně k občasným sarkastickým poznámkám na její adresu (přes snahu o zakonspirovanost byli její vůdčí aktivisté v tomto prostředí známi). Její členové možná stáli za nastříkáním symbolů RAF v pražském metru, nicméně to nelze prokázat. Vyloučit nelze ani účast některých jejích členů na ekoteroristických aktivitách, ty však již proběhly pod hlavičkou ALF.

V roce 1992 se jednou známou akcí projevila skupina Buňky aktivního odporu, která podle údajů z anarchistického prostředí vhodila zápalnou bombu do skladu, kde byly umístěny gramofonové desky skupin, které byly pokládány za fašistické (Orlík, Bráník). Distribuovala je firma Monitor. Není známo, zda byly BAO propojeny s FIF21. Jinak byla konkrétní činnost anarchistů a autonomů obecně spíše realizována spíše v oblasti výhružek, než konkrétních činů.

Velkou pozornost vzbudilo na jaře 1992 prohlášení Revoluční partyzánské autonomie, která se údajně konstituovala koncem března tohoto roku z lidí zoufalých z politické, ekonomické a ekologické situace. Rozhodli se přistoupit “v našem zoufalství k rozhodným činům, které budou mít smysl alespoň jako sebeobrana před neomezenou mocí vlády, státního aparátu, a některých podnikatelských kruhů. Přistupujeme proto k formě boje guerillové akce. Budou nás sice obviňovat z terorismu, ovšem náš boj nemá nic společného se státním terorismem, nebo s terorismem nábožensko fanatických nacionalistických nebo levicově-totalitářských skupin. Za terorismus je ale boj guerilly oficiálně považován. Nám to ale nevadí…

Hlásíme se k tradicím skupin, jako byly například “Černý předěl, “Národní vůle”, Mladá Bosna, FARC (ELN), MR 13, FAR, FALN, UTC nebo Brigatte Rosse, podporujeme boj skupin jako jsou např. RAF, NAR, ELA, 17. listopad, “1. máj”, “Revoluční buňky” Directe Action” nebo PKK” (Revoluční partyzánská autonomie 1992: 10). Prohlášení RPA bylo podepsáno Marco Cerrados.

Pod tímto pseudonymem se skrýval tehdejší středoškolák a aktivista anarchistického hnutí, který sice uznával městkou guerillu a dokázal se vžívat do pocitu jejích případných realizátorů v ČR, avšak neměl pro její realizaci ani zázemí ani stoupence (psal i do anarchistických periodik a často právě o terorismu, byť pod pravým jménem jeho efektivitu hodnotil spíše s jistou rezervou - včetně komentáře k RPA). Distancoval se i od výhružného dopisu podepsaného RPA, který krátce po zveřejnění prohlášení obdržel předseda Klubu angažovaných nestraníků Bohdan Dvořák (Plesl 1992a: 8).

Zveřejnění prohlášení mohlo podle Martina Bastla souviset s tehdejším frakčním bojem uvnitř Levé alternativy. Část, která chtěla výraznější odklon od KSČM, měla být prohlášením zdiskreditována a posíleno mělo být křídlo kolem Jakuba Poláka, který příklon ke komunistům obhajoval (údajně za to měl slíbený i finanční obnos, který ovšem neobdržel). Výtisky A-Kontra s prohlášení RPA byly distribuovány na konferenci Levé alternativy, ta se však od prohlášení distancovala, označila je za provokaci a hrubou politickou chybou nazvala její zveřejnění (Bastl 2001: 23-24).

Pokud bylo cílem “aféry RPA” zdiskreditovat část anarchistického hnutí, pak se to do určité míry podařilo díky negativní mediální reakci. Prohlášení vyvolalo v českém anarchistickém proudu diskuse o přípustnosti a efektivitě použití terorismu. Řada aktivistů je odmítla, někteří však pro takové akce vyjádřili pochopení (Funk 1992a: 10). Naopak FIF k RPA mj. uvedla: “Velkohubé prohlášení tohoto typu, bez záštity skutečné akce, může napsat jen idiot nebo provokatér. Prohlášení R.P.A. popřelo samo pravidla dialogu guerillové skupiny s mocí, kdy prohlášení přichází až po vykonání přímé akce” (Fronta individuální svobody 2002: 8).

Spory v rámci ultralevice byly umocněny i atentátem na předsedu KSČM Jiřího Svobodu v prosinci 1992. V jeho bytě v Praze jej nožem pobodal neznámý muž v masce (podle typu masky se atentátník často nazývá “Veselý tanečník”). Svoboda se ovšem za pomoci rodiny ubránil (byl ale těžce zraněn). Přestože atentát dodnes nebyl objasněn a nebylo k němu poskytnuto žádné uveřejněné poselství, je často pokládán za čin radikálních antiautoritářů v A-Kontra s cílem pomstít se tehdejšímu vedení KSČM za rozložení a diskreditaci Levé alternativy. Tomu odpovídalo i zatčení vyhraněného anarchisty Petra Wohlmuta22 a oponenta spolupráce LA s KSČM, který ovšem od počátku všechna obvinění popíral, následně jich byl zproštěn a vysoudil za křivdu finanční odškodnění.

Jinou variantou vysvětlení atentátu je naopak útok pro-komunistického křídla redakce A-Kontra a Levé alternativy, které chtělo tyto radikály zdiskreditovat a donutit anarchistické hnutí k celkovému příklonu ke KSČM. V tomto směru je zajímavé, že krátce předtím byla např. vykradena kancelář A-kontra a ztratil se rozhovor se členkou německé RAF, který byl připraven ke zveřejnění23 (Bastl 2001: 24). To by mohlo svědčit o snaze vyvolat o uvedeném činu diskusi a ve veřejném mínění tak ještě více posílit dojem o spojení anarchismu s terorismem.

Někteří anarchisté však hodnotili celou situaci s RPA, atentátem i zatčením Petra Wohmuta i jako provokaci bezpečnostních složek s cílem zdiskreditovat ultralevici obecně anebo za útok proti levici od politických oponentů. V tomto kontextu je možné zmínit i skutečnost, že krátce po atentátu anarchokomunista Jakub Unger (zvaný Bovi) bývalý člen undergroundové skupiny Plastic Peolpe of the Universe ze sedmdesátých let a signatář Charty 77 vyhrožoval, že vzrůstající násilí proti levici potrestá se zbraní v ruce. V prohlášení však mohly hrát roli i osobní příčiny, protože byl v té době stíhán za potyčku s policisty (Šídlo 1994: 21).

Pozdější pokusy o militantní anarchistickou činnost v ČR jsou spjaty především s ekoanarchismem, antiglobliazčními akcemi a Antifašistickou akcí. Výjimku možná představuje pumový útok před budovou peruánského velvyslanectví v Praze na podporu marxistického Revolučního hnutí Túpaka Amarua v roce 199724, za nímž zřejmě stojí jednotlivec či malá skupinka z řad anarchistického spektra (není to však potvrzeno).

5. Antifašistická akce z hlediska terorismu

V červnu 1996 vznikla v ČR Antifašistická akce, která je považována za nejmilitantnější složku českého anarchoautonomního hnutí (i když nepoužívá pouze násilné prostředky) a neúčinnější ultralevicovou organizaci v boji proti krajní pravici. Kromě AFA a jejích lokálních buněk25 však existovaly či existují i různé menší lokální antifašistické kolektivy anarchistické a anarchoautonomní orientace26.

AFA se nevěnuje pouze působení proti ultrapravici, ale i celkovému boji proti systému (důvodem vzniku byl ostatně údajně policejní zásah proti klubu Propast v Praze dne 4. května 1996). Její ideové zázemí tvoří především sociální anarchismus a částečně anarchokomunismus. AFA byla od roku 1997 úzce vázána na Federaci sociálních anarchistů, což dokládá i její začlenění do FSA v roce 2003 (FSA se krátce poté změnila na Federaci anarchistických skupin).

AFA v rámci antifašistického boje prosazovala širší spektrum aktivit27, nejznámější se však stal podrobný monitoring ultrapravicové (především neonacistické) scény a násilná činnost proti ultrapravici28. Ta se zostřila zvláště po roce 1999, kdy jádro pražské organizace AFA bylo tvořeno dobře vycvičenými mladými muži, ovládajícími bojové sporty. Schopní AFA-militanti působili ale i v dalších lokalitách. Do AFA se začlenila i část bojovných red-skinheads, kteří ji podporovali i ve svém zinu Riot-News29. Částečně se propojili i s chuligánským prostředím Bohemians Praha (gang Berserk).

První výraznou militantní akcí AFA byl pokus o napadení neonacistické demonstrace 1. května 1999, který skončil pouliční bitvou s policií u budovy Národního divadla (antifašisté zdemolovali i policejní vůz). Na akci se nepodílela pouze AFA, ale i jiné složky ultralevice (údajně i ruský anarchista, veterán čečenské války). Následovalo napadení demonstrace Národní aliance v Rakovníku 25. září 1999, pokus o násilné narušení ustavujícího sjezdu Národně sociálního bloku v březnu 2001 a řada dalších akcí. V letech 2001-2003 AFA intenzivně napadala účastníky neonacistických demonstrací a koncertů a vydobyla si tím v neonacistické scéně značný respekt.

Působení AFA bylo směřováno na jednotlivce z řad ultrapravice, současně však svým násilným étosem a rozsáhlým monitoringem aktivistů na internetových stránkách od roku 2001 (což mj. svědčilo o její schopnosti infiltrovat krajně pravicovou scénu) dokázalo zastrašit poměrně široké spektrum stoupenců a sympatizantů krajní pravice. Řada konkrétních aktivit AFA byla neplánovaná, nicméně některé svědčí o připraveném a konsistentním využití násilí.

Pokud by bylo násilí AFA v ČR hodnoceno z hlediska kritérií terorismu, je z hlediska požadavku na agresivní excesivní násilí otázkou, zda za takové násilí lze považovat útoky pěstmi a příležitostnými ručními zbraněmi (holemi, vrhanými předměty) na neonacistické militanty, kteří takové násilí sami praktikují a akceptují jako nástroj prosazování zájmů (zvláště pokud jsou takové střety uskutečněny v místech, kde je obě strany očekávají a akceptují, např. po demonstracích a koncertech).

Určité plánované přepady ultrapravicových setkání nebyly díky policejní přítomnosti dotaženy do konce, a proto je obtížné určit, co jakých forem násilí by se vyvinuly (např. již zmíněný přepad sjezdu Národně sociálního bloku v březnu 2001 či přepad setkání ultrapravicových aktivistů, především z bývalé Národní aliance v Rakovníku 10. května 2003).

K použití jiných zbraní než pěstí (případně boxerů), pálek a improvizovaných prostředků (kameny, klacky apod.) dochází zatím spíše výjimečně a v krajních případech30, i když do budoucna není vyloučeno zintezívnění agresivity31. V prostředí AFA i FSA je ostatně vlivný “zbraňový fetišismus”, jinak symptomatický především pro krajní pravici. AFA však již použila i žhářských útoků (v roce 2002 proti zaparkovanému automobilu jednoho člena pražského NO a poté 8. května 2003 zapálila vůz čelního neonacistického exponenta Filipa Vávry) (Abolishing the Border from Below 2003: 21).

AFA a FSA přitom praktikovaly násilí nejen vůči krajní pravici, ale i v rámci krajní levice (především proti trockistickým aktivistům a proti mladým komunistům), mj. v klubech a na demonstracích. Zřejmě nejtěžší útok skupiny aktivistů, patřících k AFA i FSA směřoval proti dvěma členům Socialistické organizace pracujících v Praze 29. června 2001 v Praze. Oba byli po úderech boxery a kopancích zraněni, jeden musel podstoupit i operaci očnice (Socialistická organizace pracujících 2003).

Důvodem je antiautoritářský a antiboševický postoj AFA a FSA, který je jedním z nejvyhrocenějších v Evropě. V západních zemích je na platformě antifašismu častá spolupráce mezi komunistickou a antifašistickou levicí i propojení s lidskoprávními organizacemi nové levice a politického liberálního středu. To AFA i FSA odmítají a zdůrazňují potřebu revolučního antifašismu32.

Členové AFA se dílčím způsobem projevili násilně i jinak než útoky na ultrapravici a levicové autoritáře. Agresi ze strany AFA byl vystaven někdejší reportér ČR Patrik Kaizr za to, že pomáhal policii identifikovat členy AFA, kteří na pražském nádraží 23. září 2000 zkopali při návratu z protestní akce proti SB/MMF skinheady.

V rámci lokálních buněk AFA se objevily i jisté tendence k rozsáhlejší “antikapitalistické” násilné činnosti. Např. na internetové stránce AFA Zlínsko byly uveřejněny v roce 2001 návody na samozápalné Molotovy a byly zde rovněž uvedeno: “Několik desítek bojovníků, kteří skutečně začnou a nebudou jen nekonečně diskutovat, může v zásadě změnit politickou scénu.V první fázi se stanoví úkol, vhodnými akcemi demonstrovat, že se vytváří ozbrojené skupiny, které se mohou proti státnímu aparátu udržet. Těmito akcemi musí skupiny objasnit, že jejich úkoly jsou mířeny zásadně proti institucím nepřítele, nikoliv proti obyvatelstvu. Proti všem úředníkům, policejním stanicím i proti nositelům těchto institucí. Tento boj musí být zanesen přímo do sídel vládnoucích, aby jej pocítili” (Fronta! 2001).

V roce 2004 vydala AFA-FSA i číslo časopisu Akce zaměřené na guerilly, avšak z toho nelze odvozovat snahu o realizaci partyzánského boje s teroristickými prvky na území ČR. Závažnější ve vztahu k terorismu mohou být při formování myšlení mladých militantů ve vztahu k terorismu vyjádření členů oblíbených hudebních skupin. V tomto směru zajímavé, že člen již zmíněné AFA-skupiny Edelweiss Piraten vystupující pod přezdívkou Jose uvedl o použití bomb anarchisty (když předtím ocenili propagační efekt této činnosti): “I takovýchto podob nabývá třídní boj, i touto cestou se lze bránit zlovůli kapitalistů či státu.” (Komunikace 2004: 51).

Avšak i vůdčí osoby AFA (především v roce 2003) reagovaly kriticky na skutečnost, že se k jejich organizaci přidali postupně lidé, pro které je “streetfighterské” násilí hlavním bodem jejich image bez toho, aby chápali ideové zázemí antifašistického anarchistického boje. Současně ovšem byli kritizováni i aktivisté přibližující AFA německému modelu široké levicové fronty (Redakce Akce 2003: 1). Důsledkem byla mj. již zmíněná transformace AFA na AFA-FSA, což akceptovaly i hlavní regionální složky AFA (brněnská však až s několikaměsíčním zpožděním). AFA - FAS představuje i nadále nejmilitantnější složku anarchistického hnutí v ČR, i když její akceschopnost v posledním období oslabil odchod některých významných osobností ze scény a podle nepotvrzených informací i vnitřní spory v antifašistickém spektru33.

6. Antiglobalizační anarchistické násilí z hlediska terorismu

Kromě antifašistických aktivit dokázaly anarchistické hnutí v ČR vybudit k výraznější násilné činnosti i antiglobalizační akce. Již iniciátor soudobého antiglobalismu - násilné povstání EZLN v Mexiku v roce 1994, se těšilo poměrně značné pozornosti v anarchistických zinech. Čeští anarchisté (především Československá anarchistická federace) a militantní ekologisté se zapojili i do Peoples´ Global Action, která uspořádala 16. května 1998 v několika velkých městech světa street parties34 proti ekonomické globalizaci. Ty se v některých případech, včetně pražské demonstrace, zvrhly v pouliční násilí, útoky na policii a rabování, byť zřejmě neplánované (PGA se oficiálně hlásila k nenásilné občanské neposlušnosti).

Street parties se staly v ČR poměrně frekventovanou formou ultralevicových a radikálních ekologistických protestů. Násilí se na nich vyskytlo již pouze zřídka (např. při rozbití oken amerického velvyslanectví v Praze a napadení policistů 6. června 1999 v Praze), přestože část z nich organizovala militantní skupina Earth First! (Mareš 2004). Je přitom zajímavé, že FSA některé street-parties jednoznačně odmítala jakožto jistou zábavu zhýčkané mládeže.

Výrazně násilnou dimenzi měly naopak antiglobaliazční protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu/Světové banky v Praze, které se vyhrotily zvláště 26. září 2000. Byly pokračováním vlny násilí, která započala při antiglobalizačních protestech v Seatttle v prosinci 1999 proti WTO, kdy část z téměř sedmdesát tisíc demonstrantů vyvolala masivní násilné nepokoje (vyžádaly i nasazení Národní gardy). Kromě násilných aktivit však události v Seattle přispěly i k vytvoření skutečně širokého globálního hnutí, tzv. “lidu ze Seattle”.

Antiglobalizační demonstrace pokračovaly v několika městech světa v roce 2000 a Praha se stala jejich významnou zastávkou. Přestože cílem organizátorů hlavních protestů z Iniciativy proti ekonomické globalizaci bylo zablokovat pražské kongresové centrum (kde probíhalo jednání MMF/SB) a údajně nevyhrotit násilnou konfrontaci, nedokázali jí zabránit35. Policie podnikla řadu protiopatření, nakonec však bylo výhodou, že počet demonstrantů, kteří přijeli, byl výrazně nižší než se očekávalo36.

Dne 26. září 2000 se v Praze shromáždilo asi 10 000 demonstrantů. Byli mezi nimi i příslušníci tzv. Černého bloku (Black block) z ČR37 i dalších zemí38, kteří agresivně útočili na policisty (dlažebními kostkami, zápalnými lahvemi). Největší pouliční bitva strhla v Lumírově ulici, kde se do ní zapojilo asi 300 aktivistů Černého bloku. Na několika místech byla zapálena auta a postaveny barikády (rovněž zapalované před postupujícími policisty). Zničena byla část hotelu Corinthia Tower. Později násilnosti pokračovaly i na Václavském náměstí a jeho okolí (kde byly mj. rozbity “symboly kapitalismu” jako např. výlohy Mc Donald´s a KFC, dále poboček několika bank apod.). Násilná dimenze protestů nebyla spjata pouze s anarchisty, ale např. i s aktivisty italské novolevicové skupiny Ya Basta!39. Celkově byly způsobeny škody přesahující 23, 5 miliónu korun (Ministerstvo vnitra 2001: 36).

V dalších dnech již k eskalaci násilí nedošlo, vlně protestních demonstrací a radikálních akcí však byly po skončení zasedání MMF/SB vystaveny české diplomatické úřady na řadě míst Evropy kvůli údajně neoprávněnému anebo brutálnímu zacházení českých bezpečnostních složek při zásazích a se zadrženými aktivisty40. Čeští anarchističtí aktivisté se individuálně zapojovali do akcí Černého bloku i v zahraničí, včetně demonstrací v Janově v červenci 2001 a v Evianu a Soluni v roce 2003.

Protestovali i proti válce s terorismem, pokud je však známo, tak bez výraznějších násilných projevů41. Na českém území se předpokládala eskalace antiglobalizačního a antiválečného násilí při protestech42 proti zasedání Rady NATO v Praze ve listopadu 200243. Nicméně při protestech k násilí nedošlo, přestože se jich zúčastnil i asi dvousetčlenný Černý blok, tvořený převáženě anarchisty z východní Evropy (PH 2002).

Celkově v ČR nelze hodnotit Černý blok jako teroristickou organizaci či taktiku. Při street parties koncem devadesátých let ještě ve vyprofilované podobě neexistoval a události první pražské street party byly živelné. V roce 2000 při protestech proti MMF/SB se sice shromáždila velká část anarchistických militantů do jednoho (modrého) průvodu snad i s předem daným cílem prorazit policejní kordony, nicméně další strategie nebyla zřejmě podrobněji stanovena a po neúspěchu původního úsilí se násilí zvrhlo v živelný a nepříliš dobře koordinovaný střet a vandalismus.

Je sporné určit, zda následná demolice některých “kapitalistických objektů” měla za cíl zastrašit široké publikum anebo (což je pravděpodobnější) pouze tyto firmy ekonomicky poškodit, případně pouze demonstrovat násilný charakter útočníků. Objevují se dokonce i spekulace o provokatérech, kteří měli za cíl antiglobalizační hnutí zdiskreditovat. Výraznější prvky plánovanosti a zastrašujícího užití Černého bloku se objevují až na zahraničních demonstracích v roce 2001, především v červenci 2001 v Janově. V listopadu 2002 při protestech proti zasedání NATO v Praze Černý blok nepáchal násilí. Bezpečnostní složky tvrdí, že to bylo díky dlouhodobě připravovaným opatřením, zatímco anarchisté militantní úmysly zpochybňují s poukazem na údajnou preferenci nenásilných metod politického protestu (Mareš 2004a: 29-30).

7. Perspektivy anarchistického terorismu v ČR

Do budoucna lze v anarchoautonomním prostředí v ČR předpokládat v případný příklon k teroristické činnosti snad jen u okrajových proudů (či spíše vyhraněných jednotlivců) z dorůstajících generací. Anarchistická scéna, která se etablovala v devadesátých letech, se buď pokouší o výraznější průnik do politického maistraeamu anebo se zaměřila na izolované hlásání vlastních dogmat (které většinou prvky subverzivního individuálního terorismu zavrhují).

Tvrdé anarchistická jádro tvoří v ČR pouze několik desítek osob (z nichž je navíc pouze malá část odhodlána k násilí). V subkulturním ultralevicovém prostředí pak lze nalézt několik set potenciálních militantů. Proto je možné očekávat stabilní militantní potenciál pro páchání ad hoc násilí při různých masových protestních akcích a několik desítek lidí ochotných vstupovat do násilné konfrontace s krajní pravicí (přičemž tyto střety se mohou vyostřovat, což potvrzují

tendence k použití střelných zbraní a k žhářským útokům z poslední doby).

Soudobí čeští anarchisté ale nejsou schopni a ochotni vytvořit stabilnější formace realizující městkou guerillu. I přechod k jiným teroristickým taktikám a strategiím je poměrně málo pravděpodobný (přestože étos terorismu zde může být občas šířen v zinech, textech písní, rozhovorech apod.). Pokud by k páchání teroristických aktů došlo, byl by okruh pachatelů patrně omezen na některé mladé aktivisty (ovlivněné zmíněným étosem), a to buď na jednotlivce či malé několikačlenné skupinky.

Zřejmě by byl “podpůrným argumentem” prosazování zájmů v rámci politických témat, kde se jsou dlouhodobě popírány levicové ideály (přistěhovalecká politika, rasismus, sociální reformy, válka proti terorismu apod.).) Pravděpodobnost takovýchto akcí však v dohledné době není velká (militantní anarchistická scéna se navíc nyní nachází v jistém útlumu), nelze je však ani s jistotou vyloučit.

Poznámky

1Terorismus je v tomto textu definován jako použití agresivního a excesivního násilí (anebo hrozba použitím takového násilí), které je naplánováno s dominantním účelem vyslat vážné zastrašující poselství zřetelně většímu počtu lidí (cílovému publiku), než pouze těm, kteří jsou primárními násilnými akty nebo hrozbami bezprostředně poškozeni.

2Anarchoautonomní myšlenky ve spojení s nihilismem ovlivnily i vznik punkové subkultury ve druhé polovině sedmdesátých let, ta (a její odnože, jak hard core, gring apod.) však postupně ve svých částech přejaly i vyprofilovanější ideovou orientaci. Částečně se projevují i v dalších protestních subkulturách a hudebních směrech mládeže (v současnosti hlavně hip-hop a na něj navázané grafitti, techno-subkutura apod.), kde však existují i jiné vyprofilovanější ideové směry (např. marxistické).

3Teoretická základna městské guerily byla vytvořena militantní ultralevicí v latinské Americe v 60. letech dvacátého století (formuloval ji brazilský marxista Carlos Marighella v roce 1969) a poté byla převzata násilnými “rudými teroristy” v západní Evropě (dokonce i ve formě nepříliš úspěšného pokusu o vytvoření jednotné “západoevropské guerilly” v polovině osmdesátých let).

Někteří odborníci městskou guerillu ji a proiri odmítají mezi guerillu řadit, protože podle nich musí být guerilla spjata se rurálním prostorem působení a jiná než rurální guerilla nemůže existovat. V realitě rovněž městská guerilla sklouzávala do čistého terorismu. Přestože městská guerilla počítá s podporou a získáváním si místního obyvatelstva (Marighella 1969), reálně spíše než k získání sympatií širší podpory upadala do izolace. Nevedla k iniciování lidové války, ale vzniku omezené bojující elity. Někteří experti však pracovali i s konceptem kádrové guerilly, která by nepotřebovala širokou podporu obyvatelstva (Müller-Borchert 1973: 125), je však otázkou, zda taková formace ještě spadá pod pojem guerilla.

Za určitých okolností si ale lze představit reálné sepjetí městských obyvatel s guerillovými bojovníky a využívání městského prostředí pro boj (snad i s perspektivou přetvoření do regulérní armády, méně již pro opotřebování nepřítele vedoucí ke konečnému vítězství či jako relevantní “podporu frontového úsilí”). Tomu ale rozhodně neodpovídala vykořeněnost a izolace západoevropských a v podstatě i latinskoamerických urbánních teroristů (Mareš 2004j: 25). Na druhou stranu by bylo jistou “novou formu” městské guerilly (spadající pod definici) očekávat ve vznikajících latinskoamerických megapolis s několika desítkami miliónů obyvatel a obrovskými sociálními rozdíly, a snad i v masivně se rozrůstajících přistěhovaleckých předměstích v Evropě.

4Anarchismus s ohledem na potřebu odstranění státu nehlásá represivní terorismus.

5Antifašistický boj krajní levice započal ihned po objevení se fenoménu fašismu v Itálii. Již v roce 1924 byl fašismus Kominternou značen za nástroj kapitalismu. Od počátku bylo důležitou ( i když ne jedinou) součástí antifašismu násilí. Konsistentnější podobu nabylo ve druhé polovině dvacátých a na počátku třicátých let při střetech pouličních hnědých a rudých skupin (často paramilitárně organizovaných), a to především v Německu (ale i v řadě dalších zemí. Tehdy byly na levicové straně aktéry boje především komunistické skupiny, i když dnes je toto období vzorem i pro anarchisty (kteří jinak často tzv. autoritářskou levici kritizují). Je ostatně zajímavé, že Antifašistická akce, včetně dodnes užívaného symbolu, vznikla v roce 1932 v rámci Komunistické strany Německa (Landesamt für Verfassungsschutz Berlin 1999: 19), přestože dnes je její členstvo tvořeno převážně autonomy a anarchisty.

Soudobá Antifa navazuje spíše než na tradice masivního ozbrojeného odporu proti nacistické armádě ve druhé světové válce na étos pouličních střetů předválečného období a na představu o propojení fašismu s kapitalismem. Militantní antifašisté se zpravidla zapojují i do nejrůznějších protisystémových vystoupení, včetně Černého bloku (viz níže).

Jestliže je ultrapravicová Anti-Antifa vnímána jako určitá zastrašující strategie s možnými prvky terorismu, pak je za takovou možné označit i určitou část Antifa-strategie. Může docházet k intenzivním násilným útokům na exponenty ultrapravice s cílem zastrašit široké spektrum stoupenců krajně pravicových ideologií. Pojetí fašismu jako součásti kapitalismu pak může vést i k odůvodnění teroristických útoků na reprezentanty demokratických systémových sil.

6Šoupal byl krátce členem KSČ, z níž ovšem vystoupil. Byl odsouzen na 18 let do vězení. Po druhé světové válce opět vstoupil do KSČ a změnil jméno na Ilja Pravda (chtěl se však jmenovat i Josef Dněprostroj). Objevují se i spekulace, že atentát byl součástí širšího spiknutí s cílem rozvrátit Československo, nebyly však potvrzeny (Brzybohatý 1999b: 21). Atentát výrazně aktivizoval české fašistické hnutí (krátce po něm militantně demonstrovalo hnutí Červenobílí).

7Český anarchismus je zapojen i do projektu časopisu Abolishing the Borders from Below, který vydává stejnojmenný kolektiv anarchistů ze zemí východní Evropy žijících v Berlíně (s dopisovateli v domovských zemích).

8V roce 2000 se objevil se i pokus organizačně podchytit sepětí anarchismu s punkem v rámci Anachopunkové federace (iniciované Pavlem Houdkem), ta ovšem neměla dlouhé trvání.

9Např. anarchosyndikalistický aktivista Andej Funk v roce 1994 obhajoval sabotáže jako prostředek přímé akce a násilí při vyvlastňování výrobních prostředků, ale odmítal terorismus (Funk 1994b:

10Člen Federace sociálních anarchistů napsal: “Jako sociální anarchisté odsuzujeme individuální teror, který je neefektivní a nesmyslný, protože sám o sobě nezmění stav věcí. Samotnou společnost může změnit jen sociální revoluce, která odstraní i celý kapitalistický a státní systém (MS 2000: 29). V roce 2002 napsal Ondřej Slačálek z ČSAF: “Na konci devatenáctého století a na počátku devatenáctého století se anarchistům podařilo odstranit celou řadu tyranů…Odvrácenou stranou mince anarchistických atentátů bylo ovšem posílení represí a odcizení anarchistů od zbytku společnosti, vytvoření představy anarchisty jako “muže v černém”, který se už už chystá zastřelit nějakého toho potentáta nebo vyhodit něco do povětří ” (Slačálek 2002: 2).

11V tomto směru několik anarchistických časopisů ocenilo potyčky zaměstnanců firmy Crystalex s policisty v obci Strání u Uherského Hradiště, kteří protestovali proti plánovanému uzavření místní sklárny.

12Antifašistický boj krajní levice byl od počátku let poměrně militantní. Od počátku devadesátých let vznikaly menší lokální a dočasně fungující antifašistické kolektivy jako S.A.A. (Skupina antifašistické akce) či A.F.F., které se nevyhýbaly ani násilí (neužívaly však terorismus) (Bastl 2001: 20-21). Dne 30. května 1991 se anarchisté zdatně postavili násilnému útoku ultrapravicových skinheads na demonstraci před pražským výstavištěm a při obdobné aktivitě se jeden z anarchistů bránil ultrapravicovému skinheadskému útoku na anarchistickou demonstraci 1. května 1992 v Praze zápalnou lahví a jednoho útočníka zranil. Již byla zmiňována akce skupiny BAO proti distribuci rasistických LP´s.

13Např. Anarchokomunistická alternativa, která vznikla jako propagační kolektiv v roce 2003, hodlá uskutečnit násilnou revoluci, avšak až s připraveným ozbrojeným proletariátem (Anarchokomunistická alternativa 2003: 19). Akty terorismu pro přípravu odmítá jako neefektivní, protože by anarchokomunisty diskreditovaly a umožnily by represi režimu. Nevylučuje pouze symbolické akce (jeden z vůdčích aktivistů AKA ostatně byl ještě jako člen ORAS “vaječným atentátníkem” na ministryni zahraničí USA Albrightovou v roce 2000). Proletariát se při revoluci podle jednoho z členů AKA může zbraní zmocnit např. přepadením kasáren.

14Např. házení shnilého ovoce na účastníky plesu v pražské opeře v roce 1992, útok vejci na americkou ministryni zahraničí dvěma členy Organizace revolučních anarchistů - Solidarita (Milanem Náplavou a Jindřichem Lumbachem ) v Brně v roce 2000, k neplánovaným potyčkám (např. 7. prosince 2003 došlo v Brně k fyzické potyčce mezi anarchisty a účastníky demonstrace na podporou kapitalismu, který pořádal Liberální institut Karla Havlíčka Borovského).

15V ČR působila na bázi punkové subkulury koncem devadesátých let a na počátku nového tisíciletí skupina Vagabund Action. Ta se zabývala různými provokativními akcemi, jejichž popis zpravidla uveřejňovala v punkové časopise Blábol. Většinou neužívala násilí (i když existovaly výjimky, např. v sebeobraně). Některé její akce nesly určité výhružné rysy, nicméně forma jejich provedení je z hlediska kritéria vážného zastrašení obětí a širšího publika do oblasti terorismu neřadí. Z určitého pohledu by se snad dalo uvažovat o jisté formě mikroterorismu, především u akce, kdy na protest proti stíhání několika členů Vagabund Action byla v konkrétním městě znečištěna na několika místech auta městské policie lidskými exkrementy, (do pošpiněného okna jednoho z nich byl vyryt nápis Solidarita), pod kola aut byly nastraženy hřebíky a do lahve s vodou bylo policistům (kteří byli odlákáni falešným telefonickým upozorněním na podezřelou činnost) dáno projímadlo (Vagabund Action 2000: 8-10).

16Oblíbeným místem výletů českých anarchistů se stal již v roce 1990 především Berlín.

17Např. v zinu Hluboká orba Zdeněk M. ze Zlína sympatizoval s útokem RAF na věznici, při němž nikdo nebyl zabit. Uznával právo na obranu, za něž považoval i házení zápalných lahví (M. 1993: 24). V zinu Vostnatej drát byla činnost RAF anonymním sympatizantem oceněna, mj. s ohledem na to, že zasahuje kapitalismus na citlivém místě a že “pod jejich útoky neumírají nevinní, ale zodpovědní činitelé za to, co se děje” (Bez podpisu 1993: 15).

18Zvláště aktivní na tomto poli byla Anarchosyndikalistická autonomní skupina, která mj. uspořádala 6. dubna 1992 v Praze demonstraci na podporu kurdského povstání (Anarchosyndikalistická autonomní skupina 1992: 2)

19Např. 12. května před španělským velvyslanectvím demonstrace za propuštění Španěla Eduarada Garcii Macíase, který byl obviněn z terorismu.

20Je přitom možné, že kolem roku 1994 došlo k výrazné obměně jejího členstva (Bastl 2001: 43). FIF dokázala do svých řad získat i některé levicové skinheady.

21Spekulovat lze i tom, zda některá z těchto organizací nestála v roce 1994 za založením požáru v pražské restauraci u Zábranských, kde probíhaly ultrapravicové skinheadské srazy a koncerty.

22Policie je odůvodňovala informacemi agentů a výsledkem porovnání krve na lahvi od vodky s krví Wohmuta a pachovou zkouškou.

23Uveřejněn byl až později na počátku roku 1993.

24Revoluční hnutí Túpaka Amarua (MRTA) vzniklo v roce 1983 z části bojovníků, kteří již od poloviny šedesátých let bojovali v různých peruánských guerillových formacích. Mělo prokubánskou orientaci na rozdíl od silnější maoistické Světlé stezky, v jejímž stínu zůstávalo a která z ideologických důvodů členy MRTA likvidovala). MRTA provádělo bombové útoky na vládní a americké objekty. Světovou proslulost si získalo útokem na japonské velvyslanectví dne 17. prosince 1996 při recepci, na níž bylo účastno asi pět set osob převážně z diplomatických kruhů (ty byly zajaty jako rukojmí). Symbolické bylo, že tehdejší peruánský prezident Fujimori měl japonský původ a byl známý tvrdou protilevicovou politikou. Únosci žádali propuštění asi 400 vězňů z MRTA. Začalo dlouhé vyjednávání, během něhož byla propuštěna část rukojmích (včetně českého diplomata Lubomíra Hladíka, který by propuštěn po pěti dnech a později dostal za své věznění peruánské státní vyznamenání za zásluhy). Zůstalo jich sedmdesát dva. Dne 22. dubna vtrhla do budovy ambasády speciální jednotka, osvobodila všechna rukojmí a zabila všechny únosce (údajně včetně těch, kteří se chtěli vzdát).

Akce MRTA (které je od té doby ve značném útlumu a tvoří jej kolem sta osob) si získala značnou podporu mezi západní ultralevicí rozličné orientace, která přerostla ve vlnu solidarity se zabitými teroristy po zásahu. Demonstrace proti peruánské vládě se uskutečnily v řadě evropských měst. V ČR si tato marxistická akce získala podporu i mezi částí anarchistů. Kolem peruánského velvyslanectví v Praze se objevily nápisy jako “Fujimori je vrah!” a 26. dubna 1997 zde explodovala nálož v plastové trubce na okenním parapetu (Pečínka 1998: 216-217). Nikoho nezranila a způsobila pouze drobné škody. Pachatele se nepodařilo dopadnout, je však pravděpodobné, že za ní stáli pražští anarchističtí militanti (byla popisována i v anarchistickém tisku).

25AFA byla koncipována jako organizace navzájem propojených buněk, jejichž činnost je koordinována rozhodnutím republikových sjezdů. Členem AFA se mohla stát osoba starší patnácti let, která se ztotožnila s jejím programovým prohlášením a stanovami, přičemž nesměla být členem žádné politické strany, autoritářské organizace, sekty, církve a hnutí spolupracujícími se státními institucemi. Žádný člen AFA nesměl být zaměstnancem či spolupracovníkem státních represivních složek (Antifašistická akce 1998: 8).

26Např. v roce 2004 se krátkodobě existující Anarchistické sdružení Kolínska - Pravá levice z Kolína, anarchokomunisté z Posázaví, anarchistického sdružení z Mladé Boleslavi a antifašisté z Nymburska spojili do Anarchistické a antifašistické alternativy (Anarchistická a antifašistická alternativa 2004).

27V tomto směru je zřejmě nejvýznamější Programový koncept české Antifašistické akce (zkráceně Antifa koncept 2001), který přepokládá působení ve čtyřech hlavních oblastech:

1. Osvěta a propagační činnost (AFA mj. konstatuje, že se nemůže spoléhat na média, která jsou v rukou vládnoucí třídy, a proto buduje síť alternativních informací; podporuje i nezávislá média nebo využívání těch, která ještě nestojí na systémových pozicích; realizuje i přímé kontakty s lidmi na přednáškách a v diskusích).
2. Sociální boj (AFA se mj. snaží zvrátit sociální propagandu fašistů bojem za sociální práva v nezávislých a radikálních sdruženích organizujících pracující přímo na pracovištích).
3. Přímé akce (AFA mj. pokládá za nutné konfrontovat fašisty všude, kde se snaží o šíření své propagandy a ovládnutí ulic, a to i za cenu fyzického střetu; podle AFA přímá akce, která může fašistům narušit nebo zcela zkazit veškerou veřejnou činnost, má mnoho podob - od protidemonstrací a blokád míst srazů ultrapravice až po sabotáže koncertů rasistických hudebních skupin nebo militantní akce proti členům neonacistických organizací a jejich majetku).
4. Kulturní boj (AFA se mj. snaží vytvořit vlastní kulturu, která bude přinášet alternativu k té stávající v podobě vlastní iniciativnosti, spojování různých proudů a subkultur a maximální nezávislosti a odkomercionalizování, a to v hudební, literární, divadelní nebo filmové oblasti) (Antifašistická akce 2001).

28Uspořádala však i řadu vlastních demonstrací a několik koncertů, vydávala publikace s širším zaměřením než pouze monitorovacím apod. Na podporu AFA a antifašistické strategie obecně byly vydány i hudební nosiče. V roce 2003 vznikl i její label MAP Records (Music Against Politicians Records). K AFA se hlásí i členové hudební HC skupiny Edelweiss Piraten (název odvozují od antifašistické skupinky mládeže z období hitlerovského Německa, k nimž se hlásí i současná německá AFA). Členové této skupiny propagují militantní působení a vyzdvihují v rozhovorech vlastní zásluhy o boji s nacisty o skateboardové hřiště i v pouličních střetech (Komunikace 2004: 45-51). K násilí vyzývají i v textech, přičemž nejznámějším je Antifa znamená útočit. Zpívá se v něm mj. “Jinak než silou se s náckem nedomluvíš, tak se snaž ať tuhle řeč taky umíš, Kick-box je dialekt, kterému rozumí skvěle, z téhle diskuse se nazi jen tak neprobere, pár úderů boxerem mu vysvětlí hned, že nemá svými nesmysly zamořovat svět” (Edelweiss Piraten 2003).

29Jeho vydavatel se stal později i web-masterem AFA.

30Již v roce 1998 použil údajně v sebeobraně člen FSA Michal Patera pistoli proti útočníkům, kteří jej měli napadnout v pražském klubu a podle FSA patřili k neonacistickým skinheadům. Patera byl nejprve obžalován, ale v roce 1999 byl obvinění s ohledem na sebeobranu zproštěn. Případ vyvolal i vlnu solidarity v zahraničí, na druhou stranu část českého anarchistického hnutí jej příliš nezohlednila. To vedlo k prohloubení rozporů mezi FSA a ČSAF (Bastl 2001: 60).

31K použití zbraní ze strany členů FAS-AFA údajně došlo 1. května 2004 v Praze při střetu s několika neonacisty po skončení anarchistické demonstrace proti vstupu ČR do EU. V souvislosti s vystupňováním aktivit ultralevicie proti krajní pravici se může jevit zajímavou skutečnost, že v roce 2004 zřejmě probíhala v Praze intenzivní násilná kampaň proti Národní straně (včetně možného založení požáru v její kanceláři, vyhrožování bombou a najíždění do auta aktivisty Národní strany (Národní strana 2004). Do současnosti ovšem není znám výsledek vyšetřování, a proto nelze tento případ přiřknout levicovým antifašistům.

32V tomto směru vzniklo v české ultralevici několik kol sporů o strategii. V roce 2003 se např. Jakub Polák postavil proti izolovanému militantnímu (z jeho pohledu “sektářskému”) boji FSA a propagoval širší propojení anarchistické antifašistické činnosti s etablovanými silami (sám se stal od poloviny devadesátých let zmocněncem poškozených Romů v několika případech rasistického násilí)(Polák 2003). Naproti tomu redakce Svobodné práce (časopis FSA) obhajovala koncept “revolučního antifašismu” a poukazovala na nutnost fyzické konfrontace v kontextu jiných aktivit. Zpochybnila i efektivitu snahy o propojení s veřejností. Je třeba působit izolovaně se svými stoupenci a jít společnosti vzorem (to souvisí i s celkovým konceptem sociálního anarchismu)(Redakční kolektiv Svobodné práce 2003).

33Podle informací aktivisty monitorujícího extremistickou scénu Radima J. Štěchovského dokonce anarchistická skupina Iniciativa dobrovolných antifašistů (otevřená i dalším ideovým směrům antifašismu), která vznikla v roce 2004 v Přerově, Lipníku nad Bečvou a v Praze (Iniciativa Dobrovolných antifašistů 2004) vyhrožovala významnému členovi FSA-AFA na chatech za to, že údajně spolupracuje s policií. Ten to ovšem odmítá. Část ultralevice navíc obviňuje ze zinscenování této debaty právě Štěchovského (který měl údajně vystupovat pod cizími nicky), který ovšem zase odmítá tento výklad událostí.

34Vznik street parties jakožto forem politického protestu je však staršího data a je spojen s původně britskou ekoanarchistickou organizací Reclaim the streets (někteří její aktivisté patřili dříve k tvrdému jádru Earth First!), která vznikla v roce 1991 a bojovala počátkem devadesátých let proti stavbě dálnic. Jedná se o propojení politického protestu s kulturním (jistým karnevalovým a alternativně-uměleckým) vyjádřením. Street parties byly využity i antiglobalizačním hnutím (Reclaim the Streets a italská Ya Basta! ostatně byli hlavními zakladateli PGA) (Global red 2001: 40-43). Street parties byly dále rozvíjeny ve strategii “pink & silver”, která se vztahuje k realizaci umělecko-demonstračních akcí (improvizovaných divadelních představení, vystoupení kejklířů, tanečníků apod.) na různých místech protestů v rámci města, což může mít mj. za cíl rozptýlit a zmást pozornost bezpečnostních složek (ty pak nejsou schopny adekvátně reagovat na případné projevy násilných bojůvek (není to ale pravidlem této strategie). Skupina Reclaim the streets začala působit i v ČR pod názvem Ulice lidem!. Její akce nejsou spjaty s násilím (pokud za ně nebudou pokládány blokády).

35Podle ministerstva vnitra ČR navíc organizátoři záměrně nasadili do tzv. modrého proudu demonstrace nemilitantnější anarchistické složky s cílem prorazit policejní blokádu k místu zasedání a otevřít cestu do prostoru kongresového centra. Celkově bylo při protestech předvedeno 949 osob (z toho 386 cizích státních příslušníků) za protiprávní jednání, pro podezření ze spáchání trestného činu bylo následně vyšetřováno 30 osob (z toho 25 cizinců)(Ministerstvo vnitra 2001: 35-36).

36Celkově nebylo do ČR vpuštěno v období konání protestů 350 cizinců.

37Z ČR pocházeli příslušníci Černého bloku jak z neorganizovaných anarchoautonomních struktur a malých lokálních komunit, tak i z etablovaných anarchistických organizací (především AFA a FSA a částečně z ORAS). Je přitom zajímavé, že FSA předtím odmítala násilí na street parties jako nesmyslnou zábavu a nezúčastnila se na rozdíl od ČSAF práce INPEG, avšak střet v Lumírově ulici (do něhož se její členové intenzivně zapojili) dle ní nebyl “násilím pro násilí, typickým pro nejrůznější Street Party, ale projevem třídní války, kdy se z globálního hlediska bezejmenné skupinky “lidských zdrojů” postavily na odpor světoznámým globálním apoštolům neomezené moci kapitalistických korporací” (Pecka, Pánek 2000: 3).

38Především ze Slovenska, Maďarska, Polska, Německa, Řecka, Turecka, Španělska, Švédska, Norska, Irska, Francie (Pecka, Pánek 2000: 3).

39Již při příjezdu do ČR byl členy této organizace zablokován vlak, který prohlížely bezpečnostní složky. Aktivisté následně začali páchat vandalské aktivity (založení požárů, demolice vlaku, házení věci po policistech). Podíleli se i na násilnostech proti policii při hlavní demonstraci v tzv. den S 26.

Tato organizace má kořeny v sociálních centrech pro mladé lidi a sociálně vyloučené osoby v Itálii. Její zakladatelé byli činní mezi squattery a měli i vlastní rozhlasovou stanici (Radio Sherwood). Při demonstraci proti vyklizení sociálního centra v Miláně 10. září 1994 si členové poprvé oblékli bílé kombinézy. Jako Ya Basta vznikla organizace v roce 1996, když podporovala povstání EZLN (navštívila i Chiapas). V roce 1998 se na bázi Ya Basta! konstituovala organizace Tute Bianche (Bílé kombinézy)(Global Red 2001: 43). Bílé kombinézy mají jednak značit odcizení současném “postfordistickém” světě a jednak je bílá tradiční barvou strašidelnosti a neviditelnosti (Azeelini 2001: 90-91). Základním motivem jejich činnosti je revoluční radikalita (nejsou marxisty). Jejich původní taktikou bylo při různých demonstracích prorážet policejní kordony (proto se oblékali do matrací, užívali štíty, přilby s plexiskly, plynové masky apod.), přičemž zbraní (hlavně holí) užívali údajně pouze v sebeobraně, resp. po útoku policie (tak tomu bylo i v Praze). V souvislosti s událostmi v Janově v červnu 2001 odložily Tute Bianche své kombinézy a změnily na Disobbedienti. Tato skupina do sebe začlenila řadu mladých komunistů, Jejím cílem je realizovat rozsáhlou sociální neposlušnost.

40Většina těchto protestů byla nenásilných, avšak např. 28. září 2000 v Barceloně část protestujících násilím pronikla do budovy českého konzulátu a musela být vytlačena policií, 2. října 2000 v Římě došlo k potyčce mezi policisty a demonstranty při jejich pokusu upevnit řetězy na vchod do zastupitelského úřadu, v Oslu bylo tentýž den pomalováno české velvyslanectví nápisy “Stop policejní brutalitě” apod.

41V říjnu 2001 odmontovala tříčlenná “recesisticko-extremistická skupina” Rudý doutnák koncová světla a kovové úchyty z obrněných transportérů střežících Rádio svobodná Evropa, aby dokázala “neschopnost” armády (jejím členem byl mj. student jedné z pražských uměleckých škol). Tuto akci však s ohledem na nízkou intenzitu násilí a v podstatě nepřítomný moment zastrašení nelze hodnotit jako terorismus. Aktivita Rudého doutnáku inspirovala k podobným činům skupinu Revolution against America, která původně označovala za “recesistickou teroristickou” organizaci. O jejích konkrétních projevech kromě internetové prezentace nejsou známy bližší informace. Dne 4. prosince 2001 neznámý kolemjdoucí nastříkal na jeden z transportérů před budovou Svobodné Evropy, které se staly jistým symbolem českého boje s terorismem, nápis “Top” (Mareš 2004a). Je však problematické určit, s jakým cílem. U všech tří výše zmíněných případů není jasná vazba na anarchismus, spíše se jedná o jistý nevyprofilovaný protest (nicméně s ohledem na zvolenou symboliku alespoň v prvních dvou případech zřejmě levicový).

42Hlavní organizační platformu (vedle méně významných trockistických a komunistických) protestů představovala anarchistická formace Anti-NATO, tvořená ČSAF, ORAS (ta měsíc před summitem Anti-NATO opustila z důvodu vnitřního oslabené) a Feministická skupina 8. března, přičemž byla rozvíjena i intenzívní vnější spolupráce. Pro akci byl vytvořen i zvláštní East European Anarchist Block, který se zúčastnil demonsrace 21. listopadu 2002.

43V létě 2002 přinášel český tisk informace o speciálních školeních členů AFA (mj. od ruských anarchistů - veteránů čečenské války) ve speciálních výcvikových táborech v Krkonoších, nicméně tyto informace zřejmě nebyly pravdivé a pocházely zřejmě od pražského narkomana nevlané pověsti,zvaného Albino (Doležal 2002: 6-8). AFA v tu dobu pořádala spíše běžný letní AFA-Camp u Žamberku, kde byla obecně debatována anarchistická a antifašistická strategie.

Bibliografie:
Prameny

Abolishing the Border from Below (2003): Antifascist Update Czech Republic. Abolishing the Border from Below, Issue 10, pp. 21.

Anarchistická a antifašistická alternativa (2004): Manifest a stanovy. Dostupné z http://www.mjuweb.cz/instituce/aa-alternativa/index_info.htm [staženo 15. září 2004].

Anarchokomunistická alternativa (2003): Prohlášení. Cabaret Voltaire, č. 22. pp. 19-30.

Anarchopunková federace (2000): Proč APF? Svobodná volba, č. 5, p. 6.

Anarchosyndikalistická autonomní skupina (1992): Povstání Kurdů. A-Kontra, č. 4, p. 2.

Antifašistická akce (1998): Stanovy Antifašistické akce (AFA). Antifa News, č. 8, p. 4.

Antifašistická akce (2001): Programový koncept AFA 2001. Praha: AFA-Praha.

Azzelini, Dario (2001): Interview mit Tute Bianche. In Azzelini, Darion (Hrsg.): Genua. Italien. Geschichte. Perspektiven. Berlin: Assoziation A, pp. 89-99.

Bez podpisu (1993): R.A.F. - Polemika. Vostnatej drát, č. 6, p. 15.

Edelweiss Piraten (2003): Pořád dole (booklet). Praha: Map-records.

Fronta! (2001): Samozápalný Molotov. Dostupné z http://afa-zlinsko.webpark.cz/fronta/ [staženo 6. září 2001].

Fronta individuální svobody (1992a): Autonomní scéna. Fronta, č. 5, p. 21.

Fronta individuální svobody (1992b): R.P.A. Fronta, č. 5, p. 8.

Fuchs, Filip (2003): Kytary a řev aneb co bylo za zdí. Punk rock a hardcore v Československu před rokem 1989. B. m.: Insane Society, Hluboká orba records, Papagájův hlasatel records.

Funk, Andrej (1992): Poznámka k prohlášení RPA. A-Kontra, č. 10-13, p. 10.

Funk, Andrej (1993a): Propaganda činem? A-Kontra, č. 1, p. 15-16.

Funk, Andej (1993b): Zpráva pro anarchosyndikalisty. A-Kontra, č. 4-6, p. 30.

Funk, Andrej (1994a): Nové akce levicového terorismu. A-Kontra, č. 1-2, p. 6.

Funk, Anderj (1994b): Proč sabotáž? Sabotáž, č. 1, p. 8.

Global Red (2001): Globalisierung, Antikapitalismus und Krieg. Ursprünge und Perpspektiven einer Bewegung. Berlin: Verlag Martin Mitterhauser.

Iniciativa dobrovolných antifašistů (2004): Kdo jsme a co chceme. Dostupné z http://ida.wz.cz/onas.html [staženo 2. prosince 2004]

Komunikace (2004): Edelweiss Piraten. Pořád dole. Komunikace, č. 7-8, pp. 45-51.

M., Zdeněk (1993): Dopisy. Hluoká orba, č. 2, p. 24.

Marighella, Carlos (2002): Minimanual of teh Urban Guerilla. B. m.: Marighella Internet Archive. Dostupné z http://www.marxist.org/archive/marighella-carlos/1969/06 [staženo 18. 10. 2004].

Ministerstvo vnitra České republiky (2001): Zpráva o problematice extremismu na území České republiky v roce 2000. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky.

Národní strana (2004): Kriminální policie šetří útok na kandidáta NK do EP. Dostuné z http://www.narodni-strana.cz/clanek.php?id_clanku=1008 [staženo 7. června 2004]

Pecka, Pavel, Pánek, Petr (2000): Třídní válka v Praze. Svobodná práce, roč. 6, č. 18, p. 2-3.

PH (2002): Party for elite in the city of ghosts. Summary of anti-NATO actions in Prague by PH, International Secretary of the Czchoslovak Anarchist Federation and editor of the A-Kontra magazine. Abolishing the Borders from Below, Issue 7, pp. 4-5.

Polák, Jakub (2003): Anarchisté versus vrazi. A-kontra, č. 4, pp. 6-7.

Redakce Akce (2004): Editorial. Akce, č. 8, p. 1.

Redakční kolektiv Svobodné práce (2003): Obrana revolučního antifašismu. Dostupné z http://fsa.anarchismus.org/index.php?id=328 [staženo 24. listopadu 2004].

Revoluční partyzánská autonomie (1992): Prohlášení č. 1. A-Kontra, č. 10-13, pp. 10.

Vagabund Action (2000): Zprávy Vagabund Action. Blábol, č. 6, pp. 8-10.

Publicistické zdroje

Doležal, Jiří X. (2002): Informátor. Reflex, roč. 13, č. 47, pp. 6-8.

Plesl, Jaroslav (1992a): “Jestli někdo provede teroristický útok, budu vědět, jaký při tom měl pocit”. Respekt, roč. 3, č. 38, p. 8.

Plesl, Jaroslav (1992b): “To, co teď připravujeme, se bude podobat válce”. Respekt, roč. 3, č. 28, s. 8.

Šídlo, Jindřich (1994): Anarchisté, umělci a politici žádají “Svobodu pro Boviho”. Respekt, roč. 5., č. 21, p. 5.

Odborná literatura

Backes, Uwe (1989): Politischer Extremismus in demokratischen Verfassungsstaaten. Elemente einer normativen Rahmentheorie. Opladen: Westdeutscher Verlag.

Bastl, Martin (2001): Radikální levice v České republice. Devadesátá léta dvacátého století. Brno: Mezinárodní politologický ústav.

Heywood, Andrew (1994): Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing

Landesamt für Verfassungsschutz Berlin (1999): Antifa heißt Angriff. Antifaschismus als Deckmantel für Gewalt. Berlin: Landesamt für Verfassungsschutz Berlin.

Mareš, Miroslav (2004a): Členství ČR v NATO z hlediska hrozeb extremismu a terorismu. In Hloušek, V., Pavlačík, Z. (ed.): Pět let v NATO. Vojenské, politické a společenské aspekty členství České republiky v NATO. Brno, Ostrava: Masarykova univerzita, Jagello 2000, pp. 17-46.

Mareš, Miroslav (2004b): Ekoterorismus v České republice. Rexter, roč. 2, č. 1. Dostupné z http://www.strat.cz/rexter.html [staženo 12. listopadu 2004]

Mazel, Michal (1998): Oponenti systému. Přehled radikálních a extremistických organizací v České republice. In Fiala, Petr (ed.): Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita, pp. 117-277.

Müller-Borchert, Hans-Joachim (1973): Guerilla im Industriestaat. Ziele, Ansatzpunkte und Erfolgsausichten. Habburg: Hoffmann und Campe Verlag.

Pečínka, Pavel (1998): Od Guevary k Zapatistům. Přehled, složení a činnost gerilových hnutí Latinské Ameriky. Brno: Doplněk.

Pfahl-Traughber, Armin (1998): Die Autonomen - Portrait einer linksextremistischen Subkultur. Aus Politik und Zeitgeschichte B 9-10, pp. 36-46.

Tomek, Václav (1996): Český anarchismus 1890-1925. Praha: Filosofia.

Tomek, Václav (2000): Svoboda nebo autorita. Ideje a proměny českého anarchismu na přelomu 19. a 20. století. Praha: Manibus Propriis.

---

---