Bell, Fialkoff A.: Etnické čistky. Praha: Práh, 1. vydání, 2003, 328s, ISBN: 80-7252-070-9.

Autor: Tomáš Šmíd » Kategorie: 01/2004 » 01. 05. 2004

Publikace Etnické čistky od Andrewa Bell – Fialkoffa je velmi zajímavým edičním počinem nakladatelství Práh. A to již minimálně tím, že odborné zpracování obdobných témat je v českém prostředí takříkajíc v plenkách.

Autor rozčlenil své dílo do tří hlavních částí. První se zabývá základní definicí a typologií etnických čistek, jejich historickým vývojem a problematikou identit, které jsou pro zkoumání etnických čistek stěžejní oblastí . Tato část knihy je poměrně kvalitním počinem. Historický přehled čistek nabízí komplexní, byť přirozeně zkratkovitý, průřez nejvýznamnějšími příklady etnických čistek a jiných obdobných násilností v dějinách od údobí asyrské říše, které autor označuje za počátek etnického čištění obyvatelstva jako politického řešení určitého problému, až po dnešní dny.

Kapitola Typologie čistek je pro zkoumání dané problematiky také velmi přínosná. Relativně složitým tématem se Bell Fialkoff prokousává s elegancí a jím nabídnutá typologie je přehledná a doplněná o řadu ad hoc příkladu, což je vůbec průvodním jevem autorovy práce. Jednotlivé příklady uváděné přímo u každého pokusu o teoretizaci určitého jevu pomáhají čtenáři mnohem lépe pochopit autorovy myšlenky a představy.

Čistka jako metonymie kolektivní identity rozvíjí druhou kapitolu a to opět velmi zevrubně a přitom srozumitelně. Autor se s vymezováním různých druhů kolektivních identit a s nich posléze vzcházejících struktur jednotlivých případných čistek vypořádává opět velmi dobře a i laický čtenář je dík jeho vysvětlovacím schopnostem sto složité jevy podchytit.. Bell Fialkoff se zde opírá mimo jiné i o solidní pramennou bázi a problematiku zkoumá i nad rámec potřeb pro výzkum etnických čistek, zabývá se např. identitami pohlavní a věkovou.

Část druhá, ze které by člověk měl dojem, že bude stěžejní částí knihy, se mi ovšem jeví jako velmi problematická. Z celé části publikace jako nejslabší. Je příliš zkratkovitá a z hlediska roku 2004 navíc zastaralá, což ale není ani tak problém autorský, jako spíše vydavatelský. Bell Fialkoff zde představuje jednotlivé příklady etnických čistek v praxi. Volba geografických oblastí, v nichž čistky probíhaly či hrozí jejich výskyt, by ještě nebyla tak problematickou , byť zařazení ruských menšin v Pobaltí, resp. v celém bývalém SSSR je podle mého názoru minimálně problematické,když už ne nesprávné. Problém spočívá v tom, že autor zde přistupuje k jedotlivým příkladům opravdu velmi povrchně. Příklad Kosova byl navíc evidentně psán ještě před krizí z roku 1999, Makedonie pak není zmiňována prakticky vůbec. Originál text byl vydán v roce 1999 a překlad proveden až v roce 2003, což prostě hlavně v této druhé části knihy činí publikaci zastaralou. Nicméně autorův nejvíce pravděpodobný záměr jednotlivé konflikty představit, aby na nich pak mohl aplikovat své teorie, byl více méně naplněn.

Podle mého názoru nejzajímavější, ovšem také nejkontroverznější, součástí knihy je část třetí, která se zabývá možnými řešeními konfliktů Autor se pouští do řady možných klasifikací a typologií, jak se k různým konfliktům stavět a jak je případně řešit. Prokazuje zde značnou míru odvahy a smyslu pro realitu a pragmatismus ve zdravém smyslu slova. Slušnou a hlavně fundovanou formou zde kritizuje různé plané moralisty, kteří krom obecných klišé a frází o lidských právech nejsou schopni nabídnout žádná životaschopná řešení. Dlužnou dodat, že západní svět je podobných žvanilů plný, a to i mezi politickými elitami, což konflikty často spíše komplikuje a zhoršuje, než řeší. Kosovo je zářným příkladem.

Bell Fialkoff se prostě nevyhýbá tvrzení, že za jistých okolností může být přesun obyvatelstva mnohem méně bolestným řešením než jeho setrvávání na místě, což s sebou pak nese řadu válek a tedy v konečném důsledku mnohem více utrpení, než onen odsun. Autor samozřejmě explicitně zdůrazňuje, že každá taková akce znamená mnoho komplikací a rizik, nicméně staví se do pozice jednoznačného stoupence podobných řešení v mezních příkladech. Kontroverze s sebou pak ovšem samozřejmě nesou autorem stanovení kandidáti na odsun. Fialkoff jako správný vědec pracuje velmi věcně a bez zbytečných emocí. Vytvořil si tzv. index přesídlení, v jehož rámci podle zevrubných kritérií stanovuje kandidáty na odsun v jednotlivých, takřka výhradně duálních (vyjma Bosny) konfliktech. Autor je sice schopen částečně nahlížet na konfliktem prizmaty obou táborů, ale u některých příkladů podléhá dobovým náladám. Myslím tím hlavně Bosnu a Kosovo, které do své publikace neměl raději ani řadit. Jeho protisrbské postoje jsou místy tak zjevné, až mi přijdou trapné. V tom se Fialkoff bohužel neliší od jiných společenských autorit, jako i např. Václava Havla, které podporovaly vědecky neudržitelnou,propagandistickou a nevzdělanost či zlovůli implikující tezi o zlých Srbech a hodných Albáncích (Bosnácích, Chorvatech).

Velmi zajímavý je autorův postoj k problematice sudetských Němců v někdejší ČSR. Dočíst se někde, že odsun sudetských Němců byl nevyhnutelný,posvěcený spojenci, v podstatě správný a navíc v kontextu jiných až na malé excesy spořádaný, to je opravdu skutečný svátek. Hlavně pro ty, jež o problematice čtou jen v českém denním tisku, kdy na jedné straně problém komentují a veřejné mínění utvářejí novináři placení z německých peněz (MfD a LN) a na druhé straně novináři vycházející z komunistických a rádobynárodoveckých tradic (Právo). Fialkoffův pohled je v tomto velmi cenný a přínosný.

Nebojí se také označovat turecká zvěrstva na Arménech za genocidu, byť to nečiní s takovou vervou jako u německých zločinů proti Židům Přístup k izraelsko palestinskému konfliktu se mi zdá poněkud řekněme zvláštní. Bez významnějších argumentů pro straní Izraeli, což zavání politickou korektností,která je v anglosaském prostředí navíc vůči Židům takřka stoprocentní, a to i u vědců.

Celkově je Bell Fialkoffova kniha ale velmi cenná a přínosná, snad vyjma části druhé a rozhodně by měla být čtena. Je přímo předurčená k rozpoutání diskuse. Jen se obávám, že ona diskuse bude opět jednou stranou umrtvena už v zárodku a to nálepkováním těch druhých nacionalismem, cynismem a v horším případě většími hysteriky fašismem či i nacismem. A nezachrání to ani autorita poměrně nezávislého anglasaského vědce…