Bohdálek, M. – Bringt, F. – Hanneforth, G. (2009, eds.): Nebezpečné známosti – Pravicový extremismus v malém příhraničním styku (SRN – ČR), Drážďany, Heinrich Boll Stiftung Sachsen, s. 153
Autor: Martin Laryš » Kategorie: 01/2010, Archiv » 03. 05. 2010
Tento sborník je určen ke vzdělávacím účelům a informování o pravicově extremistických subjektech na české a německé straně hranic a zejména jejich vzájemné spolupráci. Předkládaná publikace se snaží podat analýzu současných přeshraničních kontaktů a aktivit pravicově extremistických uskupení.
Na této publikaci se podílelo přes 15 autorů, a to jak autorů s vědeckým či odborným zázemím, tak protirasistických aktivistů z nevládních organizací, z čehož vyplývá kvalitativní rozdíl mezi jednotlivými příspěvky. Sborník je strukturně rozdělen do 5 oddílů.
První kapitola se zabývá krátkým historickým přehledem organizovaného pravicového extremismu v ČR a Německu. Tato nejkratší kapitola velmi stručně a přehledně předkládá vývoj českého i německého pravicového extremismu od meziválečné éry (Česká republika) či od konce druhé světové války (Německo), kde byl hlavní důraz logicky kladen na Národně demokratickou stranu Německa (NPD). Zajímavá je zejména zmínka o pravicovém extremismu v komunistické DDR.
Další kapitola je zaměřena na ideologický rámec pravicového extremismu, kde Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně předkládá zdařilou typologii, rozdělenou nejprve na nacionalistický a naonacistický proud a posléze v rámci nacionalistického rozlišuje neohusitismus (Vlastenecká liga, Národní strana), ultrakonzervatismus a neofašismus (Vlastenecká fronta, Národní sjednocení). Neonacistický ideologický proud Mareš dělí na marginální germánsky orientovaný neonacismus (Rytíři slunečního kruhu, Ahnenerbe), český a panárijský neonacismus (Národní odpor). Německé ideové zdroje jsou taktéž korektně a srozumitelně vysvětleny, ačkoliv by se autoři Friedemann Bringt a David Begrich mohli vyhnout podivně znějícímu slovnímu spojení Národnostně-rasistické pojetí společnosti (s. 33). Velký prostor autoři věnují opět NPD a jejímu ideovému vývoji, kdy od poloviny 90. let s příchodem Udo Voighta do čela strany lze určit novou strategii a ideovou orientaci: zrušení revizionistické kampaně, vypracování „národně-demokratického“ řešení sociálních problémů (tedy větší důraz na sociální populismus, což přinejmenším v některých spolkových zemích bývalého DDR padá na úrodnou půdu) a další. Krátce je věnována pozornost i konfliktním liniím českého a německého pravicového extremismu. Řeč je v prvé řadě samozřejmě o Sudetech a mnohdy nepříliš přátelskému naklonění Němců vůči Slovanům obecně. V rámci slovanských národů Němci paradoxně nejvíce spolupracují s Rusy, což je dáno mimo jiné početní a intelektuální silou ruského pravicového extremismu. NPD podle některých údajů dokonce před dvěma lety založila ruské křídlo, složené z východoslovanských imigrantů. Na druhé straně si neonacisté podle autora příspěvku Franka Carstense jezdí na českou stranu hranic kupovat levné kompaktní disky s White Power hudbou, což ale nejspíše dlouho nevydrží (pokud tento fenomén vůbec ještě ve větší míře existuje), protože dnes se skoro všechny alba dají stáhnout zadarmo na internetu (nulové náklady a mnohem větší výběr než v případě ježdění za českými či vietnamskými stánkaři).
Třetí kapitola se věnuje metodám, strategii a aktuálním tendencím, kde autoři Carsten Enders, Klára Kalibová a Ondřej Cakl popisují mezinárodní propojení pravicového extremismu (frakce v evropském parlamentu, mimoparlamentní propojení, subkulturně orientovaná setkání, demonstrace). Další autor (Jan Raabe) se věnuje hudebním koncertům a s tím spojenými aspekty (rozvíjení osobních kontaktů, prodej neonacistického zboží), jeho příspěvek je především informativního rázu, stejně jako příspěvek popisující spoupráci českých a německých krajně pravicových uskupení. Slabou stránkou této části je alarmistická kapitolka Hendrika Lasche, který vidí riziko v prodeji White Power hudby na německo-českých pohraničních tržnicích přesto, že tato hudba je volně dostupná na internetu a v případě potřeby se stačí pouze připojit na internetovou síť, nehledě na to, že WP hudba není na hranicích prodávána v masovém množství a výběr je poměrně malý.
Čtvrtá kapitola se zabývá situacemi obětí pravicově extremistického násilí, rozhovory s napadenými a celkový přehled rasového násilí a násilí páchaného pravicovými extremisty. Pátá kapitola se zaobírá legislativou a orgány činných v trestním řízení. Poslední dvě kapitoly nejsou odborného rázu, spíše se snaží informovat, varovat, mobilizovat, aktivizovat, alarmizovat veřejnost před pravicovým extremismem, na několika místech možná až přehnaně, ale to není problém pouze této knihy, jedná se o v podstatě normální a zavedený jev, alespoň v České republice.
V závěru knihy se můžeme dočíst jaké odlišnosti a naopak společné body pojí či rozděluje českou a německou pravicově extremistickou scénu. Vzájemnou spoulpráci narušují především zásadní ideologické spory, s čímž bych možná nesouhlasil, jelikož zásadní ideologické spory panují jen v případě umírněnější radikální pravice, spoléhající především na nacionalismus, v českém případě často protiněmecký. Lze soulasit s tezí, že dnes nemá žádné ultrapravicové uskupení v Česku potenciál stát se vlivnou a u velké části obyvatelstva viditelnou politickou silou (s. 147), naopak méně bych souhlasil s tvrzením, že právě díky slabosti politických stran „získávají mezi mladými lidmi na vlivu subkulturní nabídky neonacistických uskupení jako Národní odpor, odkoukané v východním Německu“ (s. 147). Podle oficiálních údajů totiž členská základna (pokud se tak dá nazvat) neonacistických skinheadů a neonacistických organizací spíše klesá, než by měla vzestupný charakter. Společné body a spolupráce je ze strany autorů Hannefortha a Bringta poněkud bagatelizována tvrzením, že na německé straně (kromě Blood and Honour) neexistují žádné intenzivní a prokazatelné snahy o výrazější sblížení s českými neonacisty, což trochu bagatelizuje celý obsah a hlavní náplň knihy.
V knize chybí (navzdory názvu publikace) orientace i na hranice s Německem na jižní straně společných hranic. Publikaci vydala saská pobočka nadace Heinrich Boll Stiftung, takže zřejmě bylo zapotřebí zaobírat se zejména hranicemi České republiky s bývalou DDR (či ještě přesněji Saskem) a na hranice s Bavorskem nezbylo místo ani vůle. Publikace je především vzdělávací, zde svůj účel splnila, ovšem pro odborné účely je třeba s touto knihou zacházet velmi opatrně. Je třeba na druhé straně dodat, že kniha ani příliš odborné ambice nemá a sama přiznává, že hlavní cílem je podnítit společenskou diskuzi o problematice pravicového extremismu.
