Český anarchofeminismus

Autor: Kateřina Vráblíková » Kategorie: 02/2006 » 01. 11. 2006

The paper analyzes contemporary anarcha-feministic activities in the Czech Republic. They appeared as a reaction to gender inequality in the Czech anarchist movement. In 2000 the Anarchist group of the 8th March (later called Anarcho-feminist group) came into existence. Their worldview considers the patriarchy and capitalism to be equivalent causes of the exploitation of both women and men. So they opposed so-called “institutional feminism”, including non-governmental groups and academic feminism and liberal feminism in general. The group follows the model of affinity group in its organizing and has introduced new creative activities to Czech anarchistic contentious repertoire

Mezi hlavní témata současného genderově orientovaného výzkumu patří i zastoupení žen v politice. Většina takto zaměřených studií se věnuje genderové problematice volebních systémů, analýze modelů kvót pro zastoupení žen, reprezentaci žen na různých úrovních vlády atd. Výjimečně se hledisko genderové analýzy uplatňuje i na výzkum alternativní politické participace. Ambicí předkládaného příspěvku je přispět do této oblasti studia.

Téma českého anarchismu je ve většině dosavadních textů pojímáno perspektivou teorie extremismu. Objektem těchto prací není ani tak anarchistické hnutí jako takové, ale spíš jeho potenciál ohrožovat vnitřní bezpečnost atd. (Tomek – Slačálek 2006: 607). Použití jiných teoretických přístupů k jeho studiu jej umožní vidět v jiných analytických rámcích a kategoriích než doposud, což může přispět k hlubšímu porozumění či osvětlit nové aspekty a souvislosti.

Předkládaná studie vychází z pozic teorie sociálního hnutí. Převážná část práce je zaměřená na mikroanalýzu vybrané skupiny anarchistického hnutí – Anarchofeministickou skupinu. Tento přístup do teorie sociálních hnutí – pohled „zevnitř“ – přinesla už v 60. letech tzv. teorie mobilizace zdrojů (Resource Mobilization Theory – RMT),1 která zohlednila předpoklad, že kolektivní akce vychází z určitých mobilizačních struktur, jež jsou zpravidla popisovány jako „kolektivní prostředky – formální i neformální –, skrz něž se lidé mobilizují a zapojují do kolektivní akce“ (McAdam et al. 1996: 3). V souladu s RMT se zaměříme na analýzu vnitřních organizačních zdrojů hnutí a dále tuto analýzu rozšíříme o pohled na ideologické (kulturní) zdroje vybraného aktéra (viz např. Jenkins 1983).2 V hlavní části práce tak budeme hledat odpovědi na otázky typu: Jak je skupina organizovaná? Jaké jsou její prostředky pro dosažení zdrojů a podpory? Jak konstruuje svoje cíle? Jakou aktivisté propagují ideologii? Celou práci v první kapitole uvedeme krátkou genderovou analýzou českého anarchistického hnutí jako celku.

ČESKÉ ANARCHISTICKÉ HNUTÍ Z PERSPEKTIVY GENDERU

Ačkoli se jednotlivé skupiny sociálních hnutí snaží vymezit od zbytku společnosti3, gender struktura a z ní plynoucí sociální nerovnosti fungují i v těchto opozičních komunitách. Sociální hnutí je ovlivněno gender vztahy, které nalezneme v rámci širší společnosti, a genderové nerovnosti se samy od sebe nevytratí jen proto, že se zde ženy mobilizují společně s muži (Roth 2001). Základním problémem ženské participace v ženských i smíšených hnutích je konstrukce veřejné sféry (tedy i sféry politické) výhradně jako maskulinní. Roth (2001) upozorňuje na to, že změny, které přinesly procesy industrializace a urbanizace jednak rozšířily možnosti aktivismu sociálních hnutí (viz např. Tarrow 1998: část I), ale zároveň přispěly k rozšíření ideologie „oddělených sfér“ – identifikaci veřejného života jako výhradní sféry „mužů“ a domácího života jako prostoru náležejícího „ženám“ (viz např. Elshtainová 1999). Žena tak účastí ve veřejném politickém životě – tedy i aktivismem v sociálním hnutí – překračuje svůj určený prostor a z něj vyplývající patřičnou roli. Externí vlivy společnosti, sociální role a status žen však představují jen jeden z faktorů ovlivňujících participaci žen v sociálním hnutí. Jako druhý faktor klasifikuje Lobao (1990, cit. dle Kolářová 2004: 7) vnitřní organizační charakteristiky hnutí – jeho ideologii, snahu ženy zapojit, vztahy mezi ženami a muži atp. Právě v tomto druhém bodě nalézáme ty proměnné, které vysvětlují variabilitu míry participace žen v jednotlivých hnutích, operujících ve stejném společenském kontextu.

Tzv. ženské téma se v českém anarchismu vyvíjelo velice pomalu a v souladu s názorem většinové české společnosti se převážná část anarchistů na počátku 90. let vůči feminismu negativně vyhraňovala (Kolářová 2004: 3, pro celou ČR viz např. Saxonberg 2001). Marta Kolářová, která v letech 2001 – 2004 provedla ojedinělý výzkum českého anarchistického hnutí z perspektivy genderu,4 jej charakterizovala jako antagonismus mezi zastávanými ideály a jejich skutečným naplněním. Tvrdí, že navzdory egalitářské ideologii, kterou anarchisté hlásají, si muži a ženy v rámci hnutí rovni nejsou.5Podle jejího výzkumu byla participace žen na anarchistických aktivitách nízká, v průměru okolo 20 %. Zastoupení žen se různí podle typu jednotlivých organizací. Velice nízký byl jejich podíl ve Federaci sociálních anarchistů (FSA), Antifašistické akci (AFA)6 a Organizaci revolučních anarchistů – Solidarita (ORA-S). Více žen pak bylo aktivních v Československé anarchistické federaci (ČSAF) a v editorské skupině časopisu A-kontra. Ženy se naopak soustředily v single issue aktivitách (Food Not Bombs či skupině zdravotníků, viz dále) a v anarchofeministických skupinách (Kolářová 2004).

Ač se anarchistické hnutí identifikuje jako antiautoritářské, přesto zde fungují hierarchické vztahy založené na neformální autoritě. Na základě neformálních osobních vztahů vznikají ve skupinách elity a ustavují se jejich vůdci, kteří ovlivňují politiku skupiny a ostatní členové je následují. Neformálními vůdci jednotlivých skupin byli podle Kolářové (2004: 9–10) vždy muži.7 Plány aktivit vznikaly na neoficiálních schůzkách v hospodách, kde se scházeli kamarádi – obvykle muži, kteří pak jen předkládali svoje už hotové návrhy na setkáních s ostatními členy. Neformální struktury ovlivňují možnosti prosazení žen na organizačních schůzkách skupin. Podle výzkumu Kolářové vystupovaly ženy na setkáních oproti mužům méně a pokud některá aktivistka mluvila, tak pouze stručně.8 Ženy byly často také brány jen jako partnerky mužských aktivistů, takže se k nim ostatní anarchisté vztahovali jako k „holce někoho“, místo aby je chápali jako rovnoprávné aktivisty. Přestože některé ženy získaly v rámci hnutí určité pozice, jednalo se obvykle pouze o jednu ženu v jedné organizaci, která byla starší a/nebo delší dobu aktivní. I když by právě tyto ženy mohly být pro mladé aktivistky vzorem, jehož následování by jim pomohlo se snáze prosadit, není tomu tak. Tyto „výjimečné“ ženy musely těžce bojovat o uznání (podle „mužských pravidel“) a převzaly vzory chování maskulinního kolektivu (Kolářová 2004: 8-14).

I když je volba aktivit v rámci hnutí spontánní a dobrovolná, funguje zde systém dělby práce na základě pohlaví, který rovněž kopíruje situaci ve většinové společnosti. Podle výzkumu Kolářové (2004) aktivisté-muži obstarávali intelektuální agendu, jako je psaní článků9, tvorba webových stránek a příprava proslovů. Při demonstraci to byli muži, kdo četli proslovy, instruovali demonstrující megafonem, vyjednávali s policií a zajišťovali fyzickou ochranu demonstrace. Naproti tomu ženy se mnohem více zapojovaly do aktivit, které se soustředí na podpůrné činnosti a jsou orientované na péči. Z valné většiny tak ženy tvořily členstvo v iniciativách jako Food Not Bombs, což je skupina, která připravuje jídlo pro bezdomovce a během demonstrací, a ve zdravotnickém personálu, který zajišťuje první pomoc při střetech na demonstracích. Podle Kolářové (2004: 11) jsou v českém anarchistickém hnutí aktivity, které vykonávají ženy, hodnoceny jako méně důležité a považovány za méně prestižní než ty, co dělají muži. Nejvýrazněji je aspekt genderové dělby práce a z ní plynoucí statusové hierarchie znatelný v případě boje a fyzického násilí. Muži na demonstracích často nosili kuklu (ženy jen velmi málo) a byli tak lépe připraveni na konfrontaci. Více mužů bylo rovněž i mezi zadrženými a násilí proti neonacistům bylo „prestižní mužskou záležitostí“ (Kolářová 2004: 10–11).

VZNIK ANARCHOFEMINISTICKÝCH AKTIVIT

Ženy participující ve smíšeném hnutí bojují za prosazení určitých požadavků, které jsou definovány jako společné a jejichž dosažení má být prospěšné mužům i ženám. Problém nastává, když aktivistky objeví zájmy, které mohou mít jako ženy. Témata konstruovaná jako společná se nahlížejí jednoduše jako „témata“, která jsou neutrální a nepoznamenaná nějakým genderem. Oproti tomu tzv. ženská témata představují jen to, co je specifické ženám a tedy to, co nijak nemůže obohatit i muže (Roth 2001).10 Dovedeno dále, toto myšlenkové schéma pak ustavuje jakousi „nutnost“ buď-anebo výběru. Aktivistky stojí před otázkou, zda se mají věnovat svému „úzkému“ konceptu anebo zapojit své síly k dosažení „neutrálních“ cílů, tzv. větších (stávka, revoluce atd.). Řeší tedy dilema, zda mají upozadit své zájmy, prospěšné „pouze jim“, ve jménu dobra „celé komunity“.

Během 90. let se na scéně českého anarchistického hnutí objevily jen krátkodobé ženské iniciativy. V letech 1993–1996 vycházel časopis Wicca, který měl feministickou a spirituální orientaci. Později (1995–1998) se v rámci hnutí vydělila skupina anarchistek nazvaná Luna, jejíž členky se chtěly rovnoprávně podílet na činnosti hnutí, které doposud bylo doménou mužů. Členky Luny publikovaly časopis Esbat, aktivně se zapojily do squatterského hnutí a propagovaly myšlenky ekofeminismu. Také se podílely na akcích týkajících se ženských práv, ekologie a antifašismu (Tomek – Slačálek 2006: 592–593). Tyto aktivistky se neidentifikovaly výslovně jako anarchofeministické (Kapusta – Pofahl et al. 2005: 80) a současné anarchofeministické skupiny na ně přímo nenavázaly.

V roce 2000 se v rámci hnutí objevila nová vlna feministických aktivit a tehdy vzniklé iniciativy jsou aktivní dodnes. Znovuoživením tohoto tématu a nakonec i iniciováním vzniku skupin zaměřujících se na ženskou agendu chtěly aktivistky dát jasně najevo svoji nespokojenost se současným stavem genderové rovnosti v anarchistickém hnutí. Feministicky orientované aktivistky se začaly organizovat proto, že už nechtěly déle čekat, až se dostane i na řešení tohoto problému (odsouvaného na období „až po revoluci“), a tak se začaly věnovat problematice diskriminace a sexismu přímo. Čeští anarchisté se doposud prioritně věnovali tématu boje s kapitalismem jako hlavním zdrojem útlaku a někteří považovali třídní nerovnosti (anarchokomunisté) nebo fašismus (antifašisté) za urgentnější a důležitější problém než sexismus. Většina anarchistů věřila, že muži a ženy si v rámci hnutí už de facto rovni jsou11 (Kolářová 2004: 20–21). Aktivistky ale byly jiného názoru. Jak popisuje Kolářová (2004: 17–19), ženy byly znechuceny chováním některých mužů a patriarchální povahou hnutí. Stěžovaly si, že je muži neberou vážně a myslí si, že nejsou schopné některých aktivit v hnutí. Aktivistky zastávaly názor, že „nestačí nebýt sexista, ale je nutné být aktivní antisexista“ (Záras 2001).12

Z potřeby „vykonávat vlastní aktivitu, mít vlastní prostor, který by byl skutečně otevřený hlasům žen a dívek“ (Tak nějak o BM 2006) vznikl punkově feministický zin Bloody Mary.13 V roce 2000 jej začala vydávat skupina dívek, které se prezentovaly jako pokračovatelky Riot grrrls hnutí.14 Skupina se definuje jako volné a otevřené seskupení, které spojuje odpor proti sexismu a patriarchálnímu nastavení společnosti. Bloody Mary staví svoji činnost na myšlenkách Riot Grrrls a zaujímá kritický postoj vůči kapitalismu a útlaku obecně. Skupina, která kromě vydávání zinu vytvořila propagační předměty (nášivky, placky, trička) zorganizovala bazar a několik koncertů, pokračuje v příležitostných aktivitách dodnes. I když aktivistky přiznávají, že mají k anarchismu blízko, ne všechny členky se jako anarchofeministky definují (Manifest BM 2005).

V prosinci 2000 začala skupina nejrůzněji ideově profilovaných žen a mužů převážně aktivních v anarchistickém hnutí připravovat feministický projekt, kterým chtěli v českém kontextu rehabilitovat Mezinárodní den žen (MDŽ). 8. březen jako Mezinárodní den žen se oficiálně oslavoval za komunistického režimu a porevoluční česká společnost jej chápala přinejmenším kontroverzně.15 Deklarovaným záměrem projektu tak bylo opět navrátit tradici MDŽ její původní smysl a význam. Dvoutýdenní informační kampaň vyvrcholila 8. března 2001 na náměstí Míru v Praze demonstrací, při jejíž organizaci pomáhal výše zmíněný kolektiv Bloody Mary. Aktivisté a aktivistky, kteří se nakonec označili jako Feministická skupina 8. března (FS8b), zde vyjádřili solidaritu s celosvětovou akcí Globální stávka žen (Tamara 2001). Touto akcí, kterou chtěla skupina upozornit na konkrétní problémy postavení žen v České republice, se výrazně uvedla jak do scény českého anarchistického hnutí, tak mezi české ženské a feministické organizace a skupiny. A právě jí, jako reprezentantce českého anarchofeminismu, bude v následujícím textu věnována hlavní pozornost.

Oddělení skupin zaměřujících se na ženskou agendu od mainstreamu anarchistického hnutí zpočátku provázely neshody a nepochopení ze strany anarchistů – mužů i žen, které popisuje zakládající členka FS8b: „Zažívali/y jsme od některých anarchistů, ale i anarchistek, opravdu peklo, protože jsme je samotné konfrontovali/y“ (AFS, rozhovor). Vztah většiny aktivistů k ženským iniciativám se pohyboval od pouhého nezájmu k případům, kdy někteří anarchisté ženám (ale také mužům) vyčítali jejich vyčlenění. Vznik feministicky orientovaných skupin chápali jako separování a zbytečné tříštění sil a zastávali názor, že ženy by měly být aktivní ve stávajících skupinách (Kolářová 2004: 20–23).

Ačkoli anarchofeministické iniciativy přelomu tisíciletí vznikly údajně primárně jako reakce na marginalizaci problému rovnosti žen a mužů v rámci anarchistické komunity, jejich příchod kolidoval s procesem formalizace českého ženského hnutí (viz např. Kapusta – Pofahl et al. 2005), což výrazně ovlivnilo jejich potřebu se vůči sektoru ženských a feministických skupin vymezit.

FEMINISTICKÁ SKUPINA 8. BŘEZNA – ANARCHOFEMINISTICKÁ SKUPINA

Ideologie a programatika

Platforma organizátorek a organizátorů, která na jaře 2001 vystoupila pod názvem Feministická skupina 8. března, se zpočátku vymezovala poměrně široce na myšlenkách „sociálního feminismu“16 (Tomek – Slačálek 2006: 605). Jak popisuje jedna ze zakládajících členek: „Ta naše cesta k dekonstrukci začínala v konstrukci, řešili/y jsme nerovnost na pracovním trhu, domácí násilí, ale tato fáze byla jen mezičlánkem. Uvažovali/y jsme třeba o vybudování azylového domu, že bysme chtěli řešit domácí násilí…“ (AFS, rozhovor). Ideově ne zcela vyhraněná skupina získala své sebeurčení vymezením se vůči nevládním organizacím a liberálnímu feminismu. Hlásila se k aktivitám, které by měly angažovat a povzbudit ženy zdola. Aktivisté a aktivistky tak chtěli vyjádřit nesouhlas a představovat opozici „institucionálnímu feminismu“, který usiluje o prosazení žen ve stávajícím uspořádání společnosti, aniž by se samo toto uspořádání nějak změnilo“ (Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus 2001).

Po zmíněné akci, pořádané u příležitosti Mezinárodního dne žen 8. března 2001, proběhla ve skupině diskuse o jejím dalším ideologickém směřování. Po počátečních konfrontacích opustila skupinu část aktivistek, které se necítily být anarchistkami, ale spíše jen feministkami. V dubnu se pak FS8b výslovně označila jako anarchofeministická. Poté, už z explicitně anarchistických pozic, začala skupina vydávat svůj zpravodaj Siréna. V listopadu 2001 vyšlo první číslo časopisu Přímá cesta (viz dále).

V roce 2004 se členové a členky skupiny rozhodli pro změnu názvu z Feministická skupina 8. března na Anarchofeministická skupina (AFS). Chtěli tak jasně vyjádřit svou názorovou orientaci a zdůraznit svoji duální pozici, která je jak feministická, tak i anarchistická. Jak vysvětluje jedna aktivistka: „Nechtěli/y jsme se skrývat pod všeobjímajícím pojmem feminismus, který může odkazovat k tomu akademickému a tak podobně, je to nefér vystupovat pod nefér názvem. Radikalizovali/y jsme se ve smyslu ujasnění si vztahu feminismu a anarchismu. A to hlavně kvůli ostatním, aby věděli, kdo jsme. Nejsme feministky v tom smyslu, že uděláme přednášku o genderu, rovných příležitostech a domácím násilí, ale chceme prezentovat i anarchismus.“ (AFS, rozhovor) Aktivisté a aktivistky se tedy nevymezují vůči anarchismu zásadně odlišnou agendou a nekritizují jeho ideová východiska. Naopak tvrdí, že „anarchisti by vlastně vůbec neměli potřebovat anarchofeminismus“ (AFS, rozhovor). Svým vznikem tak pouze reflektovali ze svého pohledu nedostatečné pokrytí tématu současným českým anarchistickým hnutím a kritizovali jej za to, že jeho činnost je příliš jednostranná a utvářená podle mužů. Jejich vztah k feminismu či přesněji řečeno k různým feminismům je mnohem kritičtější.

Principy anarchofeminismu mají svůj původ v počátcích tzv. druhé vlny feminismu17, kdy radikálně feministická perspektiva přišla s názorem, že jednu ze základních příčin nerovnosti představují tradičně chápané role v rodině18 (Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus). V obecné rovině má AFS s některými českými ženskými organizacemi19 společný diskurz tzv. dekonstruktivního feminismu, kdy gender chápou jako sociálně podmíněnou kategorii a snaží se tyto restriktivní sociální kategorie dekonstruovat – narušit omezující pohlavní role.20 Přesto jsou i tyto, AFS v určitém smyslu blízké, české feministické skupiny a iniciativy terčem jejich kritiky. Tzv. „institucionálnímu feminismu“ (kterým souhrnně nazývají v podstatě všechny neanarchistické skupiny) anarchofeminismus vytýká spíše důsledky strategií, které k prosazení svých cílů volí. Anarchofeministé a anarchofeministky totiž zásadně odmítají fakt, že se v boji proti patriarchátu tyto organizace „zapojily na plný úvazek do kapitalistického systému, který je jednou ze základních příčin podřízenosti a vykořisťování žen“ (Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus). Z anarchofeministického pohledu představují totiž patriarchát a kapitalismus rovnocenné příčiny vykořisťování (jak žen, tak mužů). Svou tezí o mnohonásobném útlaku (vedle zmíněné kritiky českého anarchistického mainstreamu za podcenění patriarchátu jako zdroje útlaku) kritizují „institucionální feminismus“ za přehlížení dalších rovin vykořisťování. Ke zrušení útlaku z jejich pohledu nepovede jen odstranění patriarchátu, ale zároveň jej musí provázet i zrušení státu a kapitalismu. Základním názorovým východiskem AFS je anarchismus a feministický názor o boji s patriarchátem je v jeho matici spíše umístěn, než že by byl rovinou na stejné úrovni. Členka AFS o anarchismu říká: „…je neoddělitelným, snad i zastřešujícím a mateřským pojetím“ (AFS, rozhovor).21

Konkrétní výtky vůči „institucionálnímu feminismu“ jsou pak jasně vedeny z tradičních anarchistických pozic. Současné ženské hnutí kritizují za to, že se svých cílů snaží dosáhnout pomocí legislativních změn. Zároveň s tím odsuzují kult úspěšné ženy, protože feminismus pro ně „neznamená získat co nejvyšší funkci a prestiž“, či hesla jako „více žen do politiky“. V neposlední řadě kritizují také jeho odlidštění, kdy se barevnost a pluralita šedesátých let zahalila do šedi a téma se přeneslo na univerzity a konference (Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus).

AFS se neliší od ostatních českých ženských organizací a skupin ve společné otevřenosti k mužům (viz Vráblíková 2006b). Na rozdíl od některých aktivit radikálních feministek druhé vlny český anarchofeminismus v žádném případě nevystupuje útočně protimužsky. Naopak zdůrazňuje, že současná genderová struktura utlačuje ženy stejně jako muže, když je nutí do předem daných sociálních rolí bez ohledu na jejich individualitu. Postavení mužů v patriarchátu bylo tématicky věnováno i jedno číslo časopisu Přímá cesta.

Konkrétně se skupina ve svém prohlášení přihlásila ke společnosti založené na principech solidarity, rovnoprávnosti, decentralizace, lásky, respektu a úcty k přírodě. Požaduje společenské ocenění neplacené práce žen i mužů, rovnoměrné rozdělení péče o děti a domácnost mezi muže a ženy, odstranění diskriminace na pracovním trhu: za stejnou práci stejné mzdy. Dále chce prosadit rovné příležitosti při získávání zaměstnání bez ohledu na věk, pohlaví, vzhled, rodinný stav, počet dětí a zdravotní stav. Rovněž chce konec mýtu jediné krásy – odmítá zneužívání lidského těla v reklamách a médiích, požaduje větší účast žen při rozhodování o věcech veřejných, konec skrytého sexuálního násilí v pracovních, manželských a partnerských vztazích, změnu mediálně pokřiveného obrazu feminismu a větší tematizaci ženských otázek na veřejnosti (Prohlášení k 8. březnu 2001 – Globální stávce žen 2001).

Organizace a fungování skupiny

Jednotlivé skupiny sociálních hnutí do značné míry experimentují s modely organizace jak ve své vnitřní struktuře, tak v rovině spolupráce s ostatními aktéry. Aktivisté se snaží najít nejvhodnější typ organizace, který by jim umožnil promítnout deklarované zásady a ideologické přesvědčení do praxe (viz della Porta 2003). Anarchistické skupiny propagují takovou alternativní formu politické participace, která by odrážela jejich základní hodnotu – rovnost. Jejich způsob organizování tak sleduje dva hlavní principy, a to decentralizaci a nehierarchičnost.

Při řešení otázky ohledně konkrétní formy řízení organizace jsou aktivisté omezeni určitým množstvím možných odpovědí. Musí totiž vybírat z určitého repertoáru již historicky exitujících typů organizací a popř. jej dál rozvíjet či inovovat (viz della Porta 2003). Anarchofeministická skupina ve svém způsobu organizace sleduje model tzv. afinitní skupiny.22 Skupina sama sebe definuje jako antiautoritářskou, pracující na principech kooperace a rovnosti, bez hierarchické struktury, založenou na participaci a tvorbě konsenzu. AFS se snažila sama sebe decentralizovat a později přistoupila k metodě střídání rolí a funkcí ve skupině. Aktivisté a aktivistky nechtěli, aby určité činnosti (např. proslovy a letáky) dělali stále ti samí lidé a chtěli do všech aktivit zapojit všechny jedince (Kolářová 2004: 19). Tímto způsobem se snaží vyhnout veškeré centralizaci a zajistit tak rovný přístup ke všem zdrojům (informacím, dovednostem atd.) a odstranit nebezpečí jakéhokoli monopolu, který by vyhrazoval určitý typ rozhodnutí jen některým osobám.

Způsob organizace podle modelu afinitní skupiny by měl rovněž vyřešit problém pnutí mezi členstvím v hnutí a uchováním si vlastní individuality. Aktivisté a aktivistky se chtějí vyhnout situaci, kdy je členství v hnutí odcizuje od sebe samých, kdy se „ztrácí“ v hnutí. „Musíme o sobě přestat přemýšlet jako o členkách hnutí a začít o sobě uvažovat jako o individuálních kooperujících revolucionářkách. Dvě, tři, pět nebo deset takových individuálních revolucionářek, které se navzájem znají a důvěřují si, je schopno jednat revolučně a vytvářet svou vlastní politiku.“ (Linda 2002a: 16)

Členstvo AFS tvoří jak ženy, tak muži (přibližně 1/3).23 Svoji činnost AFS koordinuje po internetu a na pravidelných schůzkách. Skupina funguje na dobrovolné bázi a členové a členky se účastní aktivismu vedle studia a práce. Finanční zdroje získávají podle hesla „nezávislé myšlení – nezávislé peníze“ (AFS, rozhovor). Výdělek z prodeje časopisu Přímá cesta, který skupina vydává, pokrývá náklady na jeho tisk a distribuci. Na financování svých dalších aktivit AFS vybírá členské příspěvky a vydělává např. pořádáním bleších trhů či benefičních koncertů. Určité zdroje tedy skupina získává díky osobním vztahům v rámci ostatních anarchistických skupin. Další zdroje, jako např. prostory pro přednášky a setkání, fórum pro prodej časopisů, publikační aktivity či umístění propagace na webové stránky, získávají zase díky neformálním vztahům se ženskými neziskovými organizacemi (Kapusta – Pofahl et al. 2005).24

Organizace sociálních hnutí chudé na materiální zdroje, které musí spoléhat na dobrovolnickou práci svých členů, tak apelují na „členskou logiku“. Participační model malé afinitní skupiny by měl stimulovat rozvoj solidarity mezi rovnými. Jak ale ukazují i jiné případy, praktické fungování těchto organizačních struktur je ideálu hodně vzdáleno (viz della Porta 2003). Anarchofeministická setkání v porovnání se smíšenými či vyloženě mužskými organizacemi nejsou o nic „harmoničtější“. Kolářová (2004: 19) ve svém výzkumu zjistila, že setkání AFS byla oproti schůzkám mainstreamových anarchistických skupin charakteristická emocionálním začleněním všech participujících, více chaotickou diskusí a odbíháním k osobním tématům. Na začátku mohla být tato situace způsobena ideologickými rozdíly mezi aktivisty a aktivistkami, osobními konflikty a faktem, že některé ženské aktivistky neměly zkušenost s organizací akcí nebo participací na mítincích. Nelze zde mluvit ani o prostředí, které by umožňovalo růst sebevědomí či poklidnou komunikaci. Ačkoli bychom mohli předpokládat, že ve skupinách s většinou žen by se ženské aktivistky mohly prosadit mnohem víc než v převážně mužských skupinách, není tomu tak. Všechny členky neparticipovaly na setkáních stejnou měrou. Starší ženy a aktivistky s delšími zkušenostmi debatě ve skupině dominovaly.

Metody působení a strategie

Ideologické přesvědčení anarchofeministek a anarchofeministů se zásadním způsobem promítá i do metod, které k prosazování svých cílů volí. Jak už bylo naznačeno výše, anarchofeminismus se liší od institucionálního feminismu zejména cestou působení a strategiemi, které užívá. Jak je nasnadě, na rozdíl od ostatních českých ženských organizací v žádném případě nepoužívá konvenční strategie jako lobbying atp.25 Jak zdůrazňuje členka skupiny, „působíme čistě v anarchistickém duchu“ (AFS, rozhovor).26 Protestní repertoár AFS zahrnuje celou škálu různých strategií. Rovněž i v případě metod působení skupiny sociálních hnutí čerpají z určitého souboru už „vymyšlených“ způsobů protestního chování, což neznamená, že je nemohou inovovat či objevovat nové (viz např. Tarrow 1998: 20–21). Anarchofeministická skupina se ve volbě svých metod působení obrací k druhé vlně feminismu a kladně hodnotí jeho barevnost a pluralitu. Způsob veřejné akce v ulicích je jí blízký, tímto způsobem chce „dostat své téma k lidem z ulice“ (AFS, rozhovor).

Základní strategií AFS je tzv. revoluce všedního dne.27 Cílem anarchofeministek a anarchofeministů je sociální revoluce, která představuje dekonstrukci starých struktur a konvencí (např. omezující pohlavní role, hierarchické vztahy, odcizenost). Ta ale podle nich musí probíhat zároveň s konstrukcí nových řádů a vztahů (Anarchofeministická skupina). Jak této sociální revoluce chtějí aktivisté a aktivistky v praxi dosáhnout? Uplatněním principu revoluce všedního dne, která znamená „překračování stereotypů a konvencí zakořeněných v této společnosti … tohoto procesu se může účastnit každý z nás. Probíhá v našich myslích a promítá se do našeho každodenního jednání…“ (Dita a Markéta 2004). Anarchofeminismus věří, že princip revoluce všedního dne, která je dlouhodobým úsilím, přinese zásadní společenskou přeměnu. Deklarovanou strategií jeho příznivců je tak vlastně důsledné promítání ideologického přesvědčení do praxe – do jejich vlastního každodenního života. Tvrdí, že nelze čekat až na dobu „po revoluci“, už teď je podle nich potřeba vytvářet mocensky nezatížené vztahy, aby se připravili na život ve svobodné společnosti (Dita a Markéta 2004). Základní podmínkou úspěchu je pro Anarchofeministickou skupinu podmínka slučitelnosti jednání a myšlenek, která se podle jejího názoru musí promítat i do chápání, co je soukromé-osobní a co veřejné-politické. Politika je tak pro AFS vše, co dělá a čím ovlivňuje dění kolem sebe. Z tohoto pohledu jsou pak pochopitelné konkrétní strategie, které volí nebo činnosti, které jako boj chápe. Jsou jimi každodenní život, svůj vlastní příklad, chování každého jedince a jeho vztah k okolí. Alternativní instituce vystavěné na principech spolupráce a vzájemné pomoci jsou pak organizační formou této změny. Bojem je i pouhá tematizace problému, která může napomoct kýženému sebeosvobození.28 Cílem AFS je „změnit hodnoty, aby každý začal sám u sebe, nejde to shora“ (AFS, rozhovor).

Ve svých metodách působení se AFS neliší jen od českých ženských skupin, ale také od zbytku anarchistické scény (Kolářová 2004: 18–19). Anarchofeministický aktivismus lze označit za více kreativní a zaměřený na kulturu v porovnání s tradičními anarchistickými demonstracemi, které představují většinou „pouze“ pochod a proslovy. Už vůbec první akce skupiny, zmíněná oslava MDŽ 2001, nabízela divadelní představení, hudební koncerty, dětský koutek, ohňostroj, občerstvení od Food not bombs, informační letáky, brožurky a časopisy. O rok později dokonce skupina zajistila nafukovací hrad pro děti a pouliční loutkové divadlo. Při oslavách 1. máje 2003 zase členové a členky AFS např. kladli květiny na pomník ve starých kostýmech, zpívaly se písně a pouštěly po Vltavě lodičky s vlajkami. Velice aktivní je AFS ve své konfrontaci s iniciativou Hnutí pro život ČR (HPŽ). Anarchofeministická skupina už tradičně pořádá protiakce jejich Pochodu pro život (koná se 23. března na Den nenarozených dětí). Aktivisté a aktivistky AFS např. následovali pochod HPŽ, kdy jeden člen skupiny šel s maskou papeže se zkrvavenýma rukama a s okurkou s nasazeným prezervativem (Linda 2002b). Vedle svých vlastních „pouličních“ aktivit a přímých akcí participuje či spoluorganizuje AFS řadu aktivit anarchistického hnutí – např. antifašistické pochody a oslavy 1. máje. Rovněž tak se účastnila i protestů proti NATO, MMF atp.

Na počátku své činnosti pořádala skupina velké demonstrace. První oslavy MDŽ byly skutečnou „megaakcí“ s účastí kolem pěti set lidí. Od roku 2004 pořádají už jen menší happeningy. Důvodem odklonu od velkých demonstrací je podle AFS jejich malá „efektivnost“, kdy se těchto akcí účastnili „lidi, kteří s tím nemají nic společného, co chtějí jen exhibovat a celé to jen zkazí“ (AFS, rozhovor). Zároveň členky a členové Anarchofeministické skupiny nechtějí, aby byli závislí na formě protestu v tom smyslu, aby je to vyčerpávalo (organizačně a finančně) a nebavilo. Inovací v prostoru anarchistického hnutí je i organizování anarchistických letních kempů pro dospělé a děti, které se soustředí na vzdělání a výchovu dětí. Jako svoji strategii protestu chápou aktivistky a aktivisté i politický squatting, kdy např. obsazením prázdného zemědělského stavení v Praze v létě 2002 chtěli dát najevo kritiku současného stavu bydlení (Kapusta – Pofahl 2005: 86–88). Strategií některých anarchistických skupin je boj s neonacisty. AFS kritizuje to, že se antifašismus redukuje jen na fyzickou konfrontaci, která je podle nich v hnutí nadhodnocená. Některým antifašistům rovněž vytýká názor typu „protože žena je slabá, nemůže být dobrou bojovnicí proti fašismu“. Zároveň je kritizuje i za to, že při potyčkách nenapadají neonacistky, i když ty podle jejich názoru představují v šíření fašismu stejnou hrozbu jako neonacisté muži (Kolářová 2004: 13–14).

Od roku 2002 se skupina věnuje organizaci přednášek a diskusí. Již zmíněný odklon od masivních akcí provázelo zintenzivnění této taktiky, kdy alespoň jednou za měsíc skupina pořádala nějakou přednášku, promítání filmu či besedu. Skupina do konce roku 2002 vydávala svůj zpravodaj Siréna, kde informovala o svých aktivitách a různých událostech. Tuto funkci v současné době plní webové stránky Anarchofeministické skupiny. Skupina vydává časopis Přímá cesta, který je tematicky orientovaný (např. Rodina a stát, Výchova a společnost, Ženy v jazyce atd.). Několik článků v čísle se vždy věnuje tomuto hlavnímu tématu. Dále časopis obsahuje teoretické práce o anarchofeminismu a články o historii dělnického hnutí, zaměřující se na podmínky žen. Vedle toho jsou zde recenze knih, portéry ženských spisovatelek, recenze výstav, časopisů, filmů a hudby a informace o různých kampaních. Skupina publikovala i řadu letáků vytyčujících cíle organizace (např. Trh s bílým masem a domácí násilí, Ideál krásy, Ženy v kapitalismu atd.)

(NE)ÚSPĚCH ČESKÉHO ANARCHOFEMINISMU

Jaké důsledky měl vznik a působení iniciativ, jako je Anarchofeministická skupina či Bloody Mary? Marta Kolářová (2004: 21–23) na základě svého výzkumu (porovnání situace let 2001 a 2004) konstatovala, že aspekty nerovného postavení mužů a žen v rámci anarchistického hnutí, které jsme nastínili v první kapitole, přetrvávají. Zásadní zlom ale vidí v uznání relevance ženského tématu, což se projevuje změnou reprezentace gender témat a mužů a žen v anarchistických médiích. Nejvíc patrné jsou zde rozdíly v užívání jazyka, kdy se v článcích neužívá jen mužské formy, ale dodává se i ženská (běžně se tak objevuje „anarchisté a anarchistky“ atp.). Zároveň ale upozorňuje na to, že v situaci, kdy existují specializované časopisy zabývající se ženským tématem, jimi propagované myšlenky nezasáhnou většinu anarchistů, kteří čtou „neutrální“ časopisy. Dochází tak podle ní k nebezpečí marginalizace problému.

Na druhé straně se objevuje i názor opačný. Např. Tomek a Slačálek (2006: 605) tvrdí, že se anarchofeministickým iniciativám „podařilo přispět k většímu ocenění aktivit žen v anarchistickém hnutí a také k tomu, aby boj proti útlaku na základě pohlaví či genderu byl ve větší míře zahrnut do agendy ostatních anarchistických skupin“. Rovněž tak i samotné členky a členové AFS hodnotí nynější situaci jako zásadní změnu a zdůrazňují, že k vyčlenění a odsunutí gender témat v českém prostředí nedošlo. Naopak se jim podle jejich názoru do jisté míry podařilo rozšířit principy a zásady anarchofeminismu do mainstreamu hnutí. A to až do té míry, že svůj původní úkol, s kterým vznikly, považují za téměř splněný.

LITERATURA A ZDROJE

Anarchofeministická skupina. Dostupné z WWW: http://anarchofeminismus.ecn.cz/files/wrv.html. Ověřeno ke dni 4.10. 2006 
Della Porta, A. 2003. Democracy in movement: organizational dilemma and globalization from below. Příspěvek prezentovaný na „Les Mouvements altermondialistes“ 3.-5. října 2003. AFSP. Dostupné z WWW: http://www.afsp.msh-paris.fr/activite/groupe/germm/collgermm03txt/germm03dellaporta.pdf. Ověřeno ke dni 4. 10. 2006. 
Dita a Markéta 2004. Revoluce všedního dne. Přímá cesta č. 7. 
Elshtainová, J. B. 1999. Veřejný muž, soukromá žena. Ženy ve společenském a politickém myšlení. Praha: ISE institut. 
Finnegan, W. „Affinity Groups and the Movement against Corporate Globalization“. In Goodwin, J., Jasper, M. J. (eds.) 2003. The Social Movements Reader. Cases and Concepts. Oxford: Blackwell Publishing, s. 202-210 
Goodwin, J., Jasper, M. J. (eds.) 2003. The Social Movements Reader. Cases and Concepts. Oxford: Blackwell Publishing. Part VI. 
Hašková, H., Kolářová, M. „Women’s Non-governmental Organisations and Women’s Groups in Left- and Right-wing Social Movements“. In Hašková, H., Křížková, A. (eds.) 2003. Women’s Civic and Political Participation in the Czech Republic and the Role of European Union Gender Equality and Accession Policies. Praha: Sociologický ústav AV ČR. s. 45-54. 
Institucionální feminismus vs. Sociální feminismus. 2001. Dostupné z WWW: 
http://anarchofeminismus.ecn.cz/files/instituci.html. Ověřeno ke dni 4.10. 2006. 
Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus. Dostupný z WWW: http://anarchofeminismus.ecn.cz/files/Anarchofeminismus.html. Ověřeno ke dni 4.10. 2006 
Jenkins, C. 1983. Ressource Mobilization Theory and the Study of Social Movements. Annual Review of Sociology 9, s. 527-553. 
Manifest BM. 2005. Dostupný z WWW: http://bloodymary.blog.cz/0512/manifest-bm. Ověřeno ke dni 4.10. 2006. 
McAdam, D., McCarthy, J. D., Zald, N. M. (eds.) 1996. Comparative Perspectives on Social Movements: Political Opportunities, Mobilizing Structures, and Cultural Framings. Cambridge: Cambridge University Press. 
Melucci, A. 1996. Challenging Codes: Collective Action in the Information Age. Cambridge: Cambridge University Press. 
Kapusta, D. – Pofahl, K. „Influence and Marginality in Formalized and Informal Czech Women´s Civic Organizing.“ In Hall, T. M., Read, R. (eds.) 2005. Changes in the Heart of Europe. Recent Ethnographies of Czechs, Slovak Roma, and Sorbs. Stuttgart: Ibidem-Verlag, s. 67-92. 
Kolářová, M. 2004. Gender in Czech anarchist movement. Praha: Subverze. 
Linda. 2002a. Z historie anarchofeminismu… Přímá cesta č. III. 
Linda. 2002b. Pochod Hnutí pro život ČR za legislativní zákaz interrupcí a anarchofeministická protiakce – 23. března 2002. Siréna č. 4, roč. 2. 
Prohlášení k 8. březnu 2001 – Globální stávce žen 2001. Siréna č. 1, roč. 1. 
Roth, B. 2001. What are social movements and what is gendered about women´s participation in social movement? A sociological perspective. Dostupné z WWW: http://womhist.binghamton.edu/socm/intro.html. Ověřeno ke dni 4. 10. 2006. 
Saxonberg, S. „In the Shadow of the Amicable Gender Relations? The Czech Republic.“ In Flam H. (ed.) 2001. Pink, Purple, Green. Women´s, Religious, Environmental and Gay/Lesbian Movements in Central Europe Today. New York: East European Monographs, Boulder, s. 33-46. 
Sokačová (nedatováno). Stručná historie feminismu. Dostupně z WWW: 
http://www.feminismus.cz/historie.shtml. Ověřeno ke dni 4.10. 2006. 
Tak nějak o BM. 2006. Dostupný z WWW: http://bloodymary.blog.cz/0605/tak-nejak-o-bm. Ověřeno ke dni 4.10. 2006. 
Tamara 2001. Březen – Mezinárodní den žen. Siréna 1(1) 
Tarrow, S. 1998. Power in Movement. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press. 
Tomek, V., Slačálek, O. 2006. Anarchismus. Svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad. 
Vráblíková, K. 2006b. Ženské hnutí v ČR po roce 1989. Bakalářská práce. Brno: FSS. 
Vráblíková, K. 2006a. Gay a lesbické hnutí v České republice. Globalpolitics. Dostupně z WWW: http://www.globalpolitics.cz/gay-lesbicke-hnuti.html. Ověřeno ke dni 4.10. 2006. 
Záras, P. 2001. Rozhovor: A-kontra s Feministickou skupinou 8. března. Dostupný z WWW: http://anarchofeminismus.ecn.cz/files/kontrarozhovor.html, ověřeno ke dni 4.10. 2006.

Rozhovor 
Členka AFS 15. února 2006.

Poznámky

1Propagátoři „podnikatelské verze“ této teorie McCarthy a Zald původně vycházeli z teorie racionální volby a tvrdili, že skupiny mezi sebou soutěží a snaží se maximalizovat svoje zisky analogicky s tržními mechanismy. 
2Ač volíme tuto úroveň analýzy, v žádném případě nepopíráme závislost mobilizace či demobilizace hnutí na vnějším politickém prostředí, ve kterém se aktér pohybuje. V této analýze však od kontextuálního faktoru odhlédneme a k mobilizačním strukturám zde budeme přistupovat jako k závislé proměnné – tedy jako k tomu, co chceme vysvětlit. 
3Podle Melucciho (1996: 71) je jedním ze základních podmínek vzniku sociálního hnutí vymezení se subjektu s ohledem na ostatní. Kolektivní aktér konstruuje svoji identitu v závislosti na rozpoznání – které může znamenat popření nebo opozici – ostatními sociálními a politickými aktéry. 
4I když ženy do této oblasti pronikají a tak tuto ideologii oddělených sfér oslabují, stále v obecném diskurzu existuje uznání veřejného politického prostoru jako mužského (Roth 2001). 
5Jednalo se o longitudinální antropologický terénní výzkum, který zahrnoval zúčastněné pozorování, hloubkové rozhovory s aktivisty a studium dokumentů hnutí (časopisů, letáků a webových stránek). Zúčastněné pozorování bylo prováděno od jara 2001 do jara 2004 a zahrnovalo neformální rozhovory vedené na demonstracích a veřejných akcích, na setkáních organizací a neformálních setkáních v restauracích, squatech atd. (Kolářová 2004: 5). 
6Což neznamená, že u jiných českých hnutí je reprezentace žen vyšší. Např. participace žen v české radikální pravici je pouze okolo 5% a jejich ideologie neuznává rovné postavení žen (viz Hašková – Kolářová 2003). Rovněž i české gay a lesbické hnutí prošlo zásadní restrukturalizací z důvodu zneuznání lesbiček (viz Vráblíková 2006b). 
7Důvodem je podle Kolářové (2004: 8) „macho“ image těchto skupin, které propagují kult násilí a tvrdosti a spojují jej s mužstvím. Na jednu stranu může tento styl ženy odrazovat, na stranu druhou i přitahovat, muži aktivní v těchto skupinách ale ženy mezi sebe přijímat nechtějí. 
8Nalezneme zde i další fenomén vlastní většinové české společnosti, a to že i ve feminizovaných sektorech zastávají vůdčí pozice muži. Již zmíněnou zdravotnickou skupinu, kde většinu aktivistů tvořily ženy, totiž vedl muž (Kolářová 2004: 10). 
9A to oproti svým kolegům mužům, kteří mluvili zpravidla všichni a měli dlouhé příspěvky. Když konečně žena mluvila, muži ji nebrali vážně, věnovali málo pozornosti tomu, co říká, dávali najevo svůj nezájem a přerušovali ji (Kolářová 2004: 11). 
10Většinou jsou členy redakcí mainstreamových anarchistických časopisů muži. Dokonce některé články psali muži, ač je podepisovali jako ženy (Konfrontace, A-kontra), čímž sami reflektovali nedostatek žen. Ženy aktivní v hnutí publikují měně než muži a častěji spíš překládají články z ciziny, než píší vlastní texty. Kromě toho se ženy v editorských skupinách soustředí především na redakční činnosti, jako jsou korektury a distribuce (Kolářová 2004: 12). 
11Všimněme si, že v této logice vlastně nezbývá prostor pro mužská témata, tato perspektiva ani neumožňuje existenci nějakých vyloženě mužských témat, „jako by žádná ani nebyla“. Tato perspektiva tedy konstruuje tzv. neutrální témata (společná a tedy i mužská) a tzv. specifická ženská témata (vyloženě ženská). 
12Ani tímto aspektem se anarchistická scéna nelišila od názorů většinové české společnosti. Charakteristickým znakem českého veřejného diskurzu počátku devadesátých let byl mýtus rovnosti sociálního statusu založeného na genderové diferenciaci, kdy tzv. emancipace žen je už splněná a rovnosti pohlaví dosaženo (viz Vráblíková 2006b). 
13Dalším podnětem k znovuoživení ženských aktivit mohlo být působení cizích ženských aktivistek na organizaci protestů proti MMF v Praze 2000. Protesty na české straně organizovali povětšinou mužští aktivisté, zatímco protestující ze zahraničí byly převážně ženy (Kolářová 2004: 14-15). 
14Zin měl být původně měsíčník, v současné době vychází zhruba jednou ročně. Feministická témata se zde autorky snaží prezentovat „optikou běžných lidí, běžných žen“ a nechtějí „být příliš akademické“ (Tak nějak o BM 2006). 
15Hnutí Riot Grrrls (Vzpurný holky) vzniklo na počátku 90. let v USA v nezávislé, především punkové subkultuře jako reakce dívek a žen, které se zde pohybovaly, na stále přetrvávající patriarchální uspořádání, jednání i myšlení této scény. Tyto ženy začaly zakládat vlastní kapely a ziny. Jedním z hlavních témat, které řešily, bylo násilí na ženách a sexuální zneužívání (Manifest BM 2005). 
16Např. ani české ženské organizace a skupiny se k němu z těchto důvodů nehlásily a důraz přesunuly na Den matek. 
17Leták, který k příležitosti 8. března skupina v únoru 2001 vydala, se jmenoval Institucionální feminismus vs. Sociální feminismus, později skupina jeho název změnila na Institucionální feminismus vs. Anarchofeminismus. Původní leták je stále přístupný na http://anarchofeminismus.ecn.cz/files/instituci.html. 
18Pojmem „druhá vlna feminismu“ se označuje mobilizace feministického hnutí v 60. letech 20. století. Feminismus byl v této době úzce spojen s bojem za lidská práva a se studentským hnutím. Ženy začaly zakládat své vlastní nezávislé organizace, zabývaly se daleko širším spektrem problémů a hnutí se myšlenkově diverzifikovalo (Sokačová, nedatováno). Významný aspekt této periody představuje motiv „personal is political“ – „osobní je politické“. 
19Tento přístup jednoduše tvrdí, že dítě je odmalička uměle vychováváno k tomu, aby genderové role přijalo jakožto přirozené. Do popředí feministického zájmu se tak dostal problém socializace, jazyka a postavení žen v rozličných oblastech společenského života (Sokačová, nedatováno). 
20Tuto ideovou platformu tvoří např. Gender studies o.s.p., La Strada, ProFem, Nora, Open Society Fund (Vráblíková 2006b). 
21Společně např. kritizují esencialismus ženství, tzv. rodinné hodnoty atp. 
22Tento fakt podle AFS některé skupiny i jednotlivci angažující se v českém ženském hnutí nechápou a „nevidí, že jsme primárně anarchistky“ (AFS, rozhovor). AFS se nedefinuje jako součást českého ženského hnutí a odmítá sisterhood (sesterství) – nějakou kolektivní identitu žen. 
23Model afinitní skupiny představuje jak způsob organizace skupiny, tak i taktiku přímé akce. Byl poprvé použit anarchisty ve Španělsku na konci 19. a počátku 20. století a znovu jej do přímé radikální akce zavedli antinukleární aktivisté během 70. let. Tento způsob organizace používali při nenásilných přímých akcích, jako bylo blokování silnic, okupování prostoru a narušení provozu. V současné době je model afinitní skupiny žhavým tématem při studiu organizace antiglobalizačního hnutí (více viz della Porta 2003 či Finnegan 2003). 
24Nejvíce aktivistů bylo ve skupině na začátku, když pořádala první oslavu MDŽ. Po odchodu některých aktivistů na jaře 2001 počet členů ve skupině stagnuje. 
25Tyto vazby zahrnují kontakty s neziskovými organizacemi, ve kterých členové AFS pracují nebo pracovali. Tato omezená spolupráce ale z jejich pohledu neoslabuje kritiku a nesouhlas s „institucionálním feminismem“. 
26Zajímavé je, že žádná jiná ženská skupina do té doby v českém polistopadovém prostředí nepoužila veřejnou akci (demonstraci či pouliční akci) jako metodu působení a žádná ženská skupina ani s tak otevřenou kritikou nevystoupila. 
27Což na druhou stranu neznamená, že práci některých neziskových organizací (azylové domy, help linky atd.) neoceňují. 
28Tomuto tématu je věnováno i doposud předposlední číslo časopisu Přímá cesta. 
29Protože, jak zdůrazňuje, svobodu nelze vnutit či nadiktovat z pozice autority, tak se člověk musí osvobodit sám v sobě (Dita a Markéta 2004). V tomto smyslu jako vhodnou taktiku propagování svého přesvědčení prosazuje AFS metodu šoku.