Daniel, Ondřej. 2016. Násilím proti „novému biedermeieru“. Subkultury a většinová společnost pozdního státního socialismu a postsocialismu. 1. vydání. Příbram: Pistorius & Olšanská. ISBN: 978-80-87855-90-4.

Autor: Vendula Divišová » Kategorie: 01/2017, Aktuální číslo » 03. 07. 2017

Článek v PDF

Subkulturám a dalším aktivistickým skupinám se ve své monografii věnuje Ondřej Daniel. Ten si stanovuje výzkumnou otázku: „Jaké byly vztahy mezi formováním a vyjednáváním společenského konsenzu během pozdního státního socialismu a postsocialismu a jeho symbolickým narušováním subkulturní a aktivistickou praxí“ (s. 12). Používá přitom metaforu „útulných biedermeierovských pokojíčků“ (s. 11) odrážející konformismus a privatizaci veřejného života v období postsocialismu, přičemž tento konsensus mohl být narušován právě násilnými či aktivistickými projevy některých subkultur. Autor vymezuje svoje bádání koncem 80. let s důrazem na léta 90. Zajímá ho přitom, zda byla volnost 90. let skutečně realitou nebo jen uznávaným mýtem. Data byla sbírána zejména prostřednictvím studia historických pramenů, mediálních výstupů, ale i skrze vlastní pozorování. Kniha je zároveň syntézou pár dílčích studií autora rozšířených o další poznatky.

V úvodní kapitole autor téma zasazuje do širšího teoretického rámce. Stručně představuje dosavadní sociologické poznatky o subkulturách – zvláště Chicagskou školu a Birminghamskou školu – ale i kritiku těchto přístupů. Následně je věnován prostor otázce násilných projevů subkultur, na kterou se kniha soustředí zejména. Ondřej Daniel přitom zdůrazňuje obraz české „holubičí povahy“ (s. 18), který znesnadňuje analýzu tohoto fenoménu ve vztahu k většinové společnosti. Autor zde zároveň shrnuje literaturu věnovanou subkulturám v českém, ale i středoevropském kontextu. Zbytek kapitoly už je věnován specifickému vývoji v období pozdního státního socialismu a postsocialismu. Zde je třeba ocenit, že analýza tohoto vývoje v českém prostoru je podložena také množstvím literatury zahraniční.

V následujících šesti kapitolách se autor věnuje konkrétním subkulturám působícím v České republice, respektive v Československu, a jejich aktivistickým a násilným projevům, které nějakým způsobem narážely na hranice vymezené většinovou společností. Autor se postupně věnuje subkultuře black metalistů, fotbalových chuligánů, rasistických skinheadů, antifašistů a dalších aktivistických skupin, které nelze přímo za subkultury označit, ale mohou být s některými subkulturami spjaty. Jednotlivé kapitoly jsou přitom značně nesourodé, pokud jde o hloubku popisu projevů konkrétní subkultury či aktivistické skupiny, což zřejmě souvisí jednak s dostupnými zdroji a jednak s reálnou závažností projevů dané subkultury. Hned první kapitola o českých black metalistech toho o projevech této subkultury v českém prostředí čtenáři mnoho neprozradí. Pokud autor v závěru knihy deklaruje částečnou politizaci black metalu v období raného postsocialismu, příslušná kapitola pro to důkazy s výjimkou vyjádření Jiřího Valtera nenabízí.

Následující kapitola pojednává o projevech subkultury fotbalových fanoušků a reakcích na ně. Zajímavé je, že se autor snaží oprostit od využívání problematického pojmu „fotbalové chuligánství“, a hovoří tak například o „tvrdších formách“ fandění, přičemž fenomén chuligánství jasně vymezuje pouze na násilné střety mezi příznivci fotbalových klubů. I tato kapitola zůstává spíše poddimenzovaná například z hlediska prostoru věnovanému konkrétním reakcím médií na projevy „fotbalového chuligánství“. V závěru se autor zamýšlí obecně nad postavením fotbalových fanoušků a jejich odcizením od hry i problematikou bezpečnostních opatření a jejich efektivitou.

Podstatně komplexnější co do obsahu jsou další příspěvky popisující subkulturu rasistických skinheadů a antifašistů. V prvním případě je pozornost věnována zejména transferu této subkultury do českého prostředí a podmínkám, za jakých tento přenos probíhal. Daniel přitom upozorňuje na skutečnost, že již za socialistického režimu byla míra xenofobie značná. Subkultura skinheads se dle něj v českém prostoru prosazuje již v ultrapravicové zpolitizované podobě a později skrze hudební skupinu Orlík dočasně splývá s mainstreamem, když myšlenky spjaté s touto subkulturou jsou v podstatě shodné s většinovou společností a odlišují se jen svou radikalitou. Až v 90. letech v souvislosti se s pouličním násilím a rasistickými vraždami začíná společnost vůči těmto projevům vymezovat. Autor si všímá zajímavé skutečnosti, že na rozdíl od Británie, kde tato subkultura vznikala, je v českém prostředí „třídní rozměr takřka zcela ztracen v překladu během (sub)kulturního transferu“ (s. 58).

V další části se do středu pozornosti dostává subkulturní antifašismus, přičemž Ondřej Daniel zdůrazňuje, že ho nechápe jako „odvrácenou stranu fašismu“, ale jako „autentickou reakci na jejich násilí“ (s. 64). I zde se autor zamýšlí nad kontextem, ve kterém k rozvoji těchto specifických projevů dochází a českou společnost chápe jako ve své většině v podstatě antifašistickou. Je třeba ocenit také fakt, že v textu není automaticky kladeno rovnítko mezi antifašisty a anarchisty či obecně krajní levicí. Text popisuje vztah antifašistické subkultury ke skinheadům a punkerům, přičemž po počáteční symbióze posledně dvou zmíněných dochází k jejich rozchodu a následnému výskytu fyzických střetů mezi nimi. Autor se pak podrobně věnuje dalším střetům mezi antifašisty a rasistickými skinheady, kde podstatnou část textu tvoří vyjádření samotných aktivistů z obou táborů či médií. V závěru shrnuje, že vzhledem k výzkumné otázce lze konstatovat, že na mantinely „nového biedermeieru“ naráží subkulturní antifašismus až později, když ještě během období raného socialismu získává i určité sympatie. Později jsou antifašisté již stavěni na roveň rasistů jako politický extrém, což vede k určitému odklonu této subkultury od politické levice.

Nejobsáhlejší část textu se věnuje širší otázce aktivistických projevů, aniž by bylo nutné tyto zároveň podřazovat pod konkrétní úžeji vymezené subkultury. Tato uskupení jsou propojena zejména požadavkem politické autonomie. Autor v této kapitole předkládá tři případové studie, prostřednictvím kterých reflektuje „mediální a bezpečnostní odraz anarchistického, antifašistického a antiglobalizačního aktivismu“. Konkrétně se věnuje klíčovým událostem v rámci vývoje české krajní levice, a to zásahu v klubu Propast v květnu 1996, Global Street Party v Praze v květnu 1998 a antiglobalizačním protestům v Praze ze září 2000 u příležitosti zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. I zde je důraz kladen na rekonstrukci průběhu i interpretací těchto událostí skrze konkrétní vyjádření relevantních aktérů. Zvláštní pozornost je věnována adekvátnosti zásahu policejních složek.

V poslední kapitole se autor věnuje dalším autonomním projevům, které lze označit za volnočasové aktivity či vyjádření životního stylu a tomu, jak byly navenek vnímány většinovou společností. Zamýšlí se přitom nad deklarovanou apolitičností těchto projevů. V tomto kontextu si vybírá problematiku autonomních prostorů, ať už se jedná o kluby či fotbalové ochozy, užívání drog, fenomén autostopu a travelerství, techno a taneční zábavy. I když tato část má za cíl slovy autora „dokreslit celkový obraz českého postsocialismu viděný generační perspektivou“, není vždy patrné, jaká je návaznost na výzkumnou otázku, když například u fenoménu autostopu a travelerství či tanečních zábav není vztah ke společenskému konsensu patrný. Poslední kapitola tak spíše narušuje jednotu knihy. Některé jiné skupiny jako například subkulturu novoromantiků přitom autor ze záběru explicitně vylučuje, když u nich jasnou vazbu na výzkumnou otázku neshledává.

V závěru Ondřej Daniel předkládá syntézu analyzovaných skupin v podobě srovnávací tabulky, kde vymezuje hlavní trendy ve vývoji těchto skupin v obdobích konce státního socialismu, raného postsocialismu a pozdního socialismu. Znovu se pak zamýšlí nad ústředními tématy vztahu subkultur či aktivistických uskupení s médii a bezpečnostními složkami a politikou. Autor shrnuje, že subkulturní aktivistickou mládež se nepodařilo dostat „za prahy útulných biedermeierovských pokojíčků“, když byly navzdory své vnímané jinakosti částečně do mainstreamu absorbovány.

Monografie je velmi čtivá, k čemuž přispívají i poutavé názvy kapitol, které promlouvají přímo jazykem analyzovaných uskupení či jejich kritiků. Ke vtažení čtenáře do studované problematiky podstatně přispívají také četné, místy i vtipné, citace samotných aktivistů a dalších aktérů či obrazový materiál. Pouze místy lehce snižují čtivost textu komplikovanější větné vazby. Vzhledem k charakteru knihy i osobnímu vztahu autora k problematice není na škodu ani osobnější vyjadřování mnohdy v ich formě.

Celkově je kniha zajímavým a méně tradičním doplňkem k existující literatuře o jednotlivých subkulturách, kdy její význam spočívá především ve zprostředkování skrze množství nashromážděných primárních materiálů významných či příznačných událostí a jejich interpretace. Předností knihy je rovněž skutečnost, že jednotlivé případové studie jsou zasazeny do kontextu, který dovoluje pochopit některé zvláštnosti ve vývoji subkultur v ČR, přičemž se autor nebojí přispět vlastními sociologickými postřehy. Hlavní slabinou je pak vzhledem k rozsahu knihy povrchnější analýza v některých kapitolách, kdy obecně by si otázka míry politizace či morální paniky vyžadovala hlubší analýzu. To může být přičítáno i deklarované skutečnosti, že monografie je v podstatě syntézou a rozšířením předchozích autorových prací. Na druhou stranu právě průřezový charakter a důraz na citace primárních pramenů přidává knize na čtivosti a autentické rekonstrukci tématu.