Diagnóza: autoritářská osobnost

Autor: Josef Smolík » Kategorie: 01/2005, Archiv » 01. 05. 2005

Lze jen obtížně definovat jaké charakteristické osobnostní rysy jsou typické pro pravicové a levicové autoritářské osobnosti a zda některé tyto rysy jsou společné pro obě skupiny autoritářských osobností. Tento příspěvek má za cíl pouze představit některé přístupy k této problematice, upozornit na jednotlivá východiska a závěry některých dřívějších výzkumů.

1 Politická psychologie a osobnost

Osudovou otázkou lidského druhu se mi zdá být, zda a jakou měrou se jeho kulturnímu vývoji podaří zvládnout poruchy soužití zaviňované lidskou agresivitou a pudem sebezničení. V tomto ohledu si snad zaslouží zvláštní pozornost právě současná doba. Lidé teď dospěli v ovládnutí přírodních sil tak daleko, že se s jejich pomocí mohou vzájemně vyhladit až do posledního.
Freud, S.: Nespokojenost v kultuře. s. 141-142

Politická psychologie[1] je oblastí aplikované psychologie, která se pokouší popsat, porozumět, analyzovat a předpovídat psychologické aspekty politického chování a prožívání jedinců, malých sociálních skupin i davů (srov. Hartl, Hartlová 2000:483).

Politická psychologie je nejčastěji vnímána jako oblast mezi sociální psychologií a psychologií osobnosti. Politickou psychologii však lze rovněž klasifikovat jako interdisciplinární obor, který využívá poznatky mnoha sociálních věd, především psychologie (sociální, obecné, vývojové), politologie[2], sociologie, filozofie, historie ad. Politická psychologie dospěla v příslušných výzkumech k důležitým poznatkům, které významně rozšiřují obzor poznání v oblasti teorie a praxe nedemokratických politických systémů a lépe pomáhají pochopit jejich podstatu (Balík, Kubát 2004). Politická psychologie se kromě jiných témat zabývá i konceptem tzv. autoritářské osobnosti a snaží se hledat vysvětlení nedemokratických politických režimů i touto cestou. Podstata a původ osobnosti jsou pro psychology už dlouhou dobu nesmírně důležitými tématy. Jejich otázka, klíčová pro pochopení lidské přirozenosti, zní: Co je příčinou rozdílů ve vlastnostech a chování jednotlivých lidí? (Hunt 2000)

Osobnost je v psychologii chápána jako tzv. hypotetický konstrukt: je to termín, který vyjadřuje existující fenomén, jenž sice není plně pozorovatelný, je však odvozován z toho, co je pozorováno, a má heuristickou hodnotu (umožňuje objevovat nové poznatky, neboť jako takovým může být podnětem výzkumu) (Nakonečný 1993:10, srov. Drapela 1997). Nakonečný (1995) rovněž upozorňuje na podstatný fakt, že výzkum osobnosti může probíhat, i když pojem osobnosti není pojmově zcela vymezen.[3] Zajímavou otázkou je, zda můžeme v této souvislosti hovořit o autoritářské osobnosti (o patologické, resp. abnormální[4]/normální osobnosti)[5]? Jaké jsou charakterové vlastnosti „typického“ nacisty, resp. neonacisty? Jsou charakterové vlastnosti ultrapravicového extremisty odlišné od charakterových vlastností levicového extremisty? Především na tyto otázky by měl pokusit odpovědět tento – do určité míry pouze přehledový – příspěvek.

2 Psychoanalýza

Na konci 19. a na začátku 20. století nejvíce přispěli k teorii osobnosti psychoanalyticky orientovaní psychologové. Freud popsal dospělou osobnost jakožto výsledek úsilí ega ovládat instinktivní pudy a usměrnit je do přijatelných forem chování.[6] Jung vykreslil osobnost jako formovanou převážně vzájemnou interakcí protikladných vrozených sklonů k sebeprosazení a pasivitě, k introverzi a extroverzi a jako konflikt mezi zkušeností a „kolektivním nevědomím“ (pojmy, mýty a symboly, o kterých se domníval, že jsou v každém člověku zděděné, nenaučené, z dřívějších generací) (Hunt 2000). Psychoanalytický přístup byl reprezentován dílem S. Freuda o „psychologii mas a analýze já“; základní ideou tohoto díla bylo, že určité hromadné jevy a způsoby sociálního chování jsou odvoditelné z raných dětských zkušeností, např. ze vztahu syna k nepřístupnému autoritativnímu otci (Nakonečný 1999). Oblíbenou zůstala zejména psychoanalytická interpretace různých jevů spojených s nacistickou „třetí říší“[7] (fascinace mas vůdcem a další) (Nakonečný 1999, srov. Freud 1999, Fromm 1997a). Snaha porozumět tomu, jak se mohlo v jednom z nejcivilizovanějších národů, jímž nesporně byli a jsou Němci, masově projevit agresivní a násilnické chování[8], patří k jednomu z největších impulsů formování a rozvoje psychologie politiky. Nejznámější linie hledání odpovědí směřovala k nalezení syndromů, které by zachytily konstanty ve struktuře osobnosti ochotné k politické agresivitě a násilí (Krejčí 2004).

Z pohledu hlubinné psychologie se komplex[9] hostility jeví jako pokus o kompenzaci vlastních pocitů méněcennosti (identifikace s rasistickými názory, tj. s „lepší“ rasou než „horší“) a jako projekce[10] pocitů nepřátelství („našimi nepřáteli jsou především židé“), resp. jako generalizace pocitů ohrožení. Osoby s autoritárními postoji vykazují vysoké hodnoty na škále fašistických postojů, jsou plny nenávisti a podezírání, agresivity a cynismu, vykazují intoleranci a dogmatismus, jakož i rasové předsudky a nekritický obdiv k idealizovaným autoritám. Mají tendenci integrovat se se „silnými“ a „lepšími“ proti „slabým“ a „méněcenným“, proto se stávají členy fašistických či fašistoidních, nacionalistických, resp. šovinistických organizací (Nakonečný 1995, srov. Atkinson a kol. 2003).

3 Erich Fromm a autoritářský charakter

Autoritářské orientace, a to jak v demokratických, tak i nedemokratických systémech, i přes širokou akceptaci demokracie jako formy politického uspořádání nevymizely (srov. Balík, Kubát 2004). Analýza lidského aspektu svobody a autoritářství nás vede k tomu, abychom uvažovali o hlavním problému, totiž o roli, jakou hrají psychologické faktory coby aktivní síly ve společenském procesu (Fromm 1993).

Jako první se fenoménu autoritářské osobnosti z psychologického hlediska věnoval E. Fromm[11], který již ve 30. letech 20. století spolu s W. Reichem analyzoval ve frankfurtském Institutu pro sociální výzkum (Institut für Sozialforschung) problematiku fašismu.[12] Předpokládal, že mezi přívrženci fašismu a autoritářskou osobností by měla být přímá souvislost (Balík, Kubát 2004, srov. Münkler 1993). O autoritářském charakteru[13] se E. Fromm zmiňuje především v knize Strach ze svobody (1941/1993, srov. Heywood 1994).

Frommovo pojetí autoritářského charakteru vychází jednak z psychoanalytické teorie, jednak je také podloženo sociálně-vědním výzkumem. Autoritářský charakter je vlastně označením sadomasochistického charakteru v rovině politických postojů (srov. Krejčí 2004). Protože pojem „sadomasochistický“ (vycházející z psychoanalýzy) je spojen s představou perverze a neurózy, užívá Fromm (1993) místo pojmu „sadomasochistický charakter“ termínu „autoritářský charakter“. Oproti Freudovi, který si byl rovněž vědom vztahu jedinec/kultura však Fromm mnohem více zdůraznil struktury dané společnosti (Fromm 2000).[14] Autoritářskému charakteru podle Hackera (dle Hole 1998) schází vhled, reflexe, spekulace a fantazie, přeje si „mocné vůdce“, je poslušný a respektuje autority. Jako charakteristické prvky této osobnostní struktury jmenuje mj. konvenčnost, autoritativní poníženost, touhu po moci, robustnost, destruktivitu a projektivitu.

Fromm považoval autoritářství za jeden z mechanismů úniku jedince před svobodou a definoval tento fenomén jako „tendenci vzdát se nezávislosti svého vlastního individuálního Já, sloučit je s někým nebo s něčím mimo sebe sama, a tak získat sílu, která jeho vlastnímu Já chybí“. (Fromm 1993:79). Podřízení se autoritě je přenosem odpovědnosti na druhého, jenž je „výrazem neschopnosti individuálního Já vydržet sám žít“, protože „touha po moci nekoření v síle, ale v slabosti. Je to zoufalý pokus získat druhotnou sílu tam, kde pravá síla chybí“, důsledkem je „přesvědčení, že život je určován silami mimo člověka samého, mimo jeho zájmy a přání.“ (Fromm 1993:89) Fromm (1993) dále vymezil autoritářský charakter jako typ osobnosti, pro kterou je vždy důležitý její postoj[15] k autoritě. Autoritářský jedinec miluje autoritu a má sklon se jí podřídit. Současně však chce být autoritou sám a podřídit si druhé. Pokud se autoritářského charakteru týká, existují takříkajíc dva póly: mocní a bezmocní (Fromm 1993).[16] Autoritářský charakter představuje strukturu osobnosti, kterou Fromm (1993) vnímá jako lidský základ fašismu.

Dalším rysem je potřeba kontroly nad předměty, myšlenkami či pocity, která je rigidní a nepřipouští změny, protože jenom tak se lze zajistit před cizím a nečekaným. Fromm popisuje i individualizační proces, který v jedinci vyvolává vzrůstající pocit osamělosti a bezmoci. Dle Fromma existují pouze dvě cesty jak uniknout onomu nesnesitelnému pocitu bezmocnosti a osamělosti (tak charakteristickému pro člověka v dnešní době):

1) Aktivní činností dosáhnout jistoty, jednoty s lidmi, přírodou i sebou samým. Jde o unikání pocitům osamocení a odcizení[17] pomocí prožitků (zkušeností) skutečné (pozitivní) svobody. Jde o tu svobodu, při níž lidé zůstávají samostatnými, jedinečnými bytostmi, aniž by přitom ztratili smysl pro sociální realitu a jednotu s ostatními.

2) Vytvořením neproduktivního svazku člověka se světem, tj. řešením problému existence mechanismy úniku z nesnesitelné situace; ústí do některé ze tří tendencí (forem) chování, jež se pak projevují v charakterových rysech člověka:

- do autoritarismu, tj. tendence spojit své já (self) s někým či něčím silným mimo sebe, mimo své já – k získání síly, kterou „já“ daného jedince postrádá. Je manifestován buď masochistickými, nebo sadistickými tendencemi. V masochistické formě jedná individuum ve vztahu k druhým lidem krajně závislým, submisivním a bezmocným až sebeponižujícím způsobem, v sadistické formě se naopak snaží využívat (vykořisťovat), dominovat a ovládat druhé. Obě tyto tendence se přitom mohou příznačně vyjevovat u téže osoby.

- do destruktivismu, ničení, jako specifického vyústění prožívaných strastí

- do konformity automatu, tj. do chování zcela konvenčním, požadovaným způsobem, ovládaným bezpodmínečnou konformitou, bezvýhradným podřizováním se sociálním normám a požadavkům (Mikšík 1999)

Mechanismus konformity automatu vyhledává většina normálních lidí v západních společnostech. Jedinec přestává být originální individualitou a stává se přesně takovým, jako jsou ostatní, takovým, jakým ho společnost chce mít, jakým očekává že bude. Tak postupně mizí rozpor mezi „já“ a světem, čehož důsledkem je redukce pocitu bezmocnosti.

Fromm (1994) upozorňuje i na současný velký podíl iracionálních vášní na patologickém a škodlivém charakteru, jako je chtivost slávy a moci, posedlost vlastněním, pomstou, ovládáním. Z používaného pojmu „autoritářský charakter“ vyplývá, že představuje strukturu osobnosti, která je lidským základem fašismu. Autoritářskému charakteru nechybí aktivita[18], odvaha[19] a víra[20] (Fromm 1993). Autoritářský charakter uctívající minulost není dle Fromma nikdy „revoluční“, sám Fromm (1993) ho nazývá „rebelem“

Dalším rysem, který je společný veškerému myšlení typickému pro autoritářský charakter, je přesvědčení, že život je určován silami mimo člověka samého, mimo jeho zájmy a přání, a jediné možné štěstí leží v podřízení se těmto silám (Fromm 1993). Charakteristickým znakem pro autoritářský charakter je i naprostý fatalismus, který se projevuje nejenom u samotného autoritáře, ale jeho prostřednictvím i v celé společnosti.[21] Fromm (2000, srov. Fromm 1997a) se zabývá v této souvislosti i neurózou se silnou dávkou narcismu a uvádí dvě osobnosti s rozličnou mírou tzv. vitality: Hitlera a Roosevelta. Zatímco Roosevelt byl dle Fromma (2000) člověkem plným lásky k životu, Hitler byl plný lásky ke smrti, lásky, jejímž cílem byla destrukce – cílem, kterého si nebyl vědom, dokonce se po léta domníval, že jeho cílem je vykoupení. Ve skutečnosti byla jeho cílem destrukce a všechno, co k ní vedlo, ho přitahovalo (srov. Fromm 1997a:365-425).[22]

Fromm byl i jedním z prvních kritiků tzv. autoritářské osobnosti. Přestože Fromm v knize Anatomie lidské destruktivity (1997:321) vytýká Adornovi a jeho kolektivu behavioristický způsob popisu autoritářské osobnosti, lze konstatovat, že Adornovy závěry jsou v řadě věcí shodné s Frommovou koncepcí.

4 Typ autoritářské osobnosti[23]

Žádná demokracie nemůže fungovat bez důvěry. A jestliže dá demokracie průchod autoritářství nebo násilí, bere sama sobě půdu pod nohama.
Giddens, A.: Unikající svět, s.81

Dle Krejčího (2004) je autoritářství pojem, který je nutno vnímat ve dvou rovinách. Především má obsahovou ideologickou stránku, kdy je autoritářství spojováno s konzervatismem, religiózností, konvencionalismem, etnocentrismem a militarismem. V psychologické rovině je autoritářství vnímáno jako agresivnost, netolerantnost, pořádkumilovnost, stereotypnost v myšlení, dogmatismus[24], uzavřená mysl, hodnocení v černobílých kontrastních barvách atd.

K výzkumu autoritářské osobnosti nejvýrazněji přispěl T. W. Adorno se svými spolupracovníky. Adorno byl jedním z nejznámějších stoupenců frankfurtské kritické teorie.[25] Podle kritické teorie „má věda za úkol skutečnost nejen popisovat a vysvětlovat, nýbrž také interpretovat hodnotícím způsobem“ (Šubrt 2001:94). Základem, z něhož mají být kritéria hodnocení odvozena, je idea emancipace lidstva (ideálů svobody, rovnosti a bratrství lidí, poprvé zformulovaných osvícenskými filozofy). Pozornost kritické teorie se proto zaměřuje na problémy, které brání realizaci těchto ideálů, a na tendence, které se jeví jako příslib změny, jež tuto realizaci umožní (Šubrt 2001).

Nástup Hitlera k moci donutil představitele frankfurtské školy k emigraci (většinou do USA). Spolu s tím došlo k posunům v jejich výzkumném programu. Namísto zkoumání šancí emancipativního rozvoje se základní orientací stává filozofie dějin s velmi pesimistickým tónem, podle nějž historický proces směřuje nikoli k realizaci emancipativních ideálů, nýbrž ke světu, který je totálně ovládán a které vede k zániku individuality (Šubrt 2001). Do USA mimo jiných emigroval i T. W. Adorno, jenž na kalifornské univerzitě v Berkley potkal E. Frenkel-Brunswikovou, D. J. Levinsona a R. N. Sanforda, kteří se zabývali výzkumem antisemitismu a etnocentrismu Výsledkem tohoto setkání byl výzkum, který vyústil v práci The Authoritarian Personality (1950/1969), jež je dodnes pilířem výzkumu problematiky autoritářské osobnosti. Práce přinesla teorii autoritářské osobnosti a nástroj jejího měření, kterým je tzv. kalifornská škála F[26] (písmeno F se odvozuje od slova fašismus) (Balík, Kubát 2004, srov. Krech, Crutchfield, Ballachey 1968, Výrost 1998).

Hlavní zájem byl soustředěn na potenciálně fašistického jedince, jehož struktura je taková, že jej činí zvlášť přístupným antidemokratické propagandě (Adorno a kol. 1969:1). Úkolem tedy bylo rozpoznat jedince náchylného k předsudkům, protože takovýto jedinec má větší dispozici podlehnout fašistické ideologii, a určit determinanty podílející se na formování jeho osobnostní struktury. Jako metody výzkumu v této obsáhlé studii byly zvoleny jak kvantitativní dotazníková šetření, tak nestrukturovaná interview. Zprvu byl výzkum zaměřen na zjišťování antisemitských a etnocentrických postojů. Jako technik, které byly užity při výzkumu bylo užito: a) dotazníkových metod, které obsahovaly: 1) základní informace, např. příslušnost k církvi, politické straně, povolání, příjem atd. 2) názorově-postojové škály[27] zjišťující ideologické trendy jako antisemitismus, etnocentrismus, politicko-ekonomický konzervatismus a také antidemokratické tendence, 3) projektivní techniky: b) klinické metody, které sestávaly z 1) rozhovorů[28] a 2) z tematického apercepčního testu[29] (srov. Adorno a kol. 1969:13-19, k tematickému apercepčnímu testu kap. XIV, s. 489-544).

Levinson ve studii představil konstrukci tzv. antisemitistické (A-S) škály, která byla složena ze dvou archů A a S (každý obsahoval 26 výroků). Tyto výroky byly strukturovány do 5 subškál: 1) antisemitská subškála „útočnosti“, 2) „vyhrožování“, 3) „postojová subškála“, 4) subškála „uzavřenosti-pronikání“, 5) a subškála neutrálních položek (srov. Adorno a kol. 1969:58-71). Levinson rovněž představil tzv. škálu etnocentrismu (E-scale), která se skládá z 34 položek rozdělených do tří škál (N, M a P subškály). Z této 34 položkové škály vychází E škála se 78 (a dále i se 60, 45 a 40) položkami, přičemž vše je doplněno statistickými korelacemi mezi A-S škálou a E-škálou. Levinsonem navržená E-škála nakonec obsahovala 20 položek (Adorno a kol. 1969:142).

Již při těchto výzkumech souvisejících s A-S škálou (a E-škálou) se při konverzaci s lidmi s antisemitskými předsudky rodili základní teoreticko-metodologické přístupy pozdějších velkých teorií, a to především vymezení autoritářské osobnosti pomocí triády zahrnující konvencionalismus, podřízenost a agresivitu (Krejčí 2004). F-škála[30] byla konstruována tak, že z původních 78 položek bylo vybráno 38 nejvíce adekvátních tvrzení, která se týkala problematiky autoritářství. Těchto 38 položek bylo rozčleněno do 9 okruhů. Pro představu uvádím čtyři tvrzení týkající se poslední oblasti, tj. sexuality. Položka 31: „Homosexualita je zvláště zavrženíhodný čin, který by měl být náležitě přísně potrestán.“ Položka 42: „Nezáleží na tom, jak se muži projevují na povrchu, v případě zájmu o ženy jim jde pouze o jednu věc.“ Položka 46: „Sexuální orgie starověkých Řeků a Římanů jsou mateřskou školkou v porovnání s některými událostmi v naší zemi dnes, a to dokonce v kruzích, kde by to lidé nejméně čekali.“ Položka 75: „Sexuální zločiny jako je znásilnění a napadání dětí si zasluhují více než pouhé uvěznění; tito zločinci by měli být veřejně spráskáni.“ (srov. Adorno a kol. 1969:240) F-škála byla dále rozpracována do formulářů F-škál 60, 45 a 40 (srov. Adorno a kol. 1969:248-257).

Else Frenkel-Brunswiková (dle Adorno a kol. 1969:304-325) popsala strukturu rozhovoru, který byl použit při výzkumu autoritářské osobnosti. Rozhovor se snažil postihnout tyto oblasti: vztah k povolání, socioekonomické ukazatele, religiozitu a klinická data (rodinné zázemí, vztahy v rodině (struktura rodiny), dětství, sexualita, sociální ukazatele, scholarita, politické názory, názory na minority a rasové předsudky). Badatelé pod Adornovým vedením vycházeli z celkové hypotézy, že „politické, ekonomické a společenské názory jednotlivce často vytvářejí širokou a koherentní strukturu…a …tato struktura je výrazem hluboko ležících trendů v jeho osobnosti“ (srov. Krech, Crutchfield, Ballachey 1968). Rozhovoru se účastnilo 80 osob, 45 osob, které byli extrémně vysoko na stupnici antisemitismu a 35 osob, které byli nízko na této stupnici. Výběr osob byl však značně různorodý. Zahrnoval pacienty na psychiatrii, univerzitní studenty, studenty obchodní akademie, vězně, studenty teologie, nezaměstnané válečné vysloužilce, zaměstnané ženy, studenty medicíny, návštěvníky postgraduálních kurzů, studenty prázdninových kurzů. (Krech, Crutchfield, Ballachey 1968:238)

Nejvýznamnějším výsledkem výzkumu Adorna a jeho spolupracovníků bylo prokázání těsné shody v typu přístupu a hledisek, které má subjekt sklon projevovat ve velmi rozmanitých oblastech pohybujících se od nejintimnějších schopností přizpůsobit se rodině a druhému pohlaví, přes vztahy k jiným lidem všeobecně až k náboženství a sociální a politické filozofii. Tak například hierarchický, autoritativní, na exploataci založený vztah mezi rodičem a dítětem je schopný vyústit do mocensky orientovaného na vykořisťování závislého postoje vůči partnerovi opačného pohlaví a může kulminovat v politické filozofii a společenských postojích, které neuznávají nic jiného než zoufalé lpění na tom, co se zdá silné a opovržlivé zamítání všeho, co je odsunuto naspod (Krech, Crutchfield, Ballachey 1968). Výsledkem této studie byl soubor značně specifických postojových predispozic, které charakterizují tzv. autoritářský syndrom (srov. Krech, Crutchfield, Ballachey 1968:239).

Původní ambicí autorů studie Autoritářská osobnost bylo ukázat hluboké souvislosti mezi osobností a politickými postoji. V období po druhé světové válce, trpce zaplacenými zkušenostmi s fašistickou ideologií[31], praxí a jejich důsledky, se tato koncepce jevila jako produktivní nástroj (jak se později ukázalo jeden z mnoha) pro vysvětlení toho, co se odehrávalo během druhé světové války (Výrost 1998, srov. Nakonečný 1995, Plichtová 2003). Adorno, Frenkel-Brunswiková, Levinson a Sanford (1950) identifikovali a popsali devět charakteristik autoritářské osobnosti, které byly základem pro tzv. kalifornskou F škálu, která sestává z devíti charakteristik rozdělených do 30 položek (viz Tab.1):

Konvencionalismus/konvenčnost[32] – neměnné lpění na hodnotách střední třídy a přecitlivělost ve vztahu k vnějším tlakům.

Podřízenost/autoritářská submise – nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny.[33]

Agresivita/autoritářská agrese – tendence vyhledávat, odsuzovat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty.

Antiintrospekce – odmítání subjektivity, nechuť poznávat psychické stavy vlastní a ostatních lidí. Opozice vůči subjektivitě, fantazii, imaginativnosti a jemnosti ducha.

Pověrčivost a stereotypnost – připisování odpovědnosti vnějším (mystickým) činitelům, které jsou mimo kontrolu jedince. Víra v magickou podmíněnost osudu jedince a dispozice přemýšlet v rigidních kategoriích.

Kult síly – víra v sílu a „tvrdost“ a odsuzování slabosti. Nadměrný důraz na dimenzi dominance-submise, silný-slabý, vůdce-vedený, identifikace s postavami mocných, nadhodnocování konvenčních atributů ega, přehánění v prosazování se silou a tvrdostí.

Destruktivnost a cynismus – zobecněná nenávist k člověku a jeho depreciace.

Fobie/projektivnost – přesvědčení, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný. Jde o projekce nevědomých emocionálních impulsů autoritářských osobnosti navenek.

Sexualita/„puritánská chlípnost“ – přisuzování nadměrného významu problematice sexu (Balík, Kubát 2004, srov. Adorno a kol. 1969:228, Mitchell 1968, Marshall 1988, Nakonečný 1993, 1995, 1999, Čermák 1998, Hartl, Hartlová 2003, Plichtová 2003, Krejčí 2004).

K dalším významným rysům autoritářské osobnosti patří, že „vše je uspořádáno, problémy, teze nejsou ospravedlňovány. Celý sortiment hodnot i nejpochybnějších, je určen předem a veškeré úsilí je zaměřeno jen na identifikování skupin, osob a ras“. (Čermák 1992:218)

Jiný významný sociální vědec a představitel humanistické psychologie Abraham Maslow (dle Krejčího 2004:156) za typické rysy autoritářského charakteru označil:

- Hierarchické vědomí, což je tendence vnímat ostatní lidi jako soupeře, kteří zaujímají buď vyšší, nebo nižší postavení než autoritářská osobnost. Důležité nejsou vnitřní kvality člověka, ale vnější atributy moci.

- Sklon zobecňovat charakteristiky převahy či nepohodlnosti.

- Úsilí o vnější atributy prestiže jako jsou moc, peníze, status a podobně.

- Přítomnost nepřátelství, nenávisti a předsudků v charakteru.

- Identifikace dobroty se slabostí a snaha využít ji ve svůj prospěch.

- Sadomasochistické tendence.

- Neustálá nespokojenost a neschopnost dosáhnout životního uspokojení;

- Vnitropsychický konflikt.

- Pocit viny, který plodí pocit nepřátelství.

Podle knihy Autoritářská osobnost lze autoritářského člověka stručně – a možná poněkud zjednodušeně – charakterizovat jako v zásadě slabé a závislé individuum, které zasvětilo svoji schopnost prožitku sebe a ostatních ve snaze udržet nejistý pořádek a bezpečnost. Takováto osoba, odcizená od vnitřních hodnot, postrádá sebevědomí a utíká od sebezpytování (Krejčí 2004). Při analýze procesu formování autoritářského charakteru zdůrazňuje Adorno roli oboustranného ovlivnění jak osobnostních dispozic tak i prostředí. Podle něj je autoritářský charakter „produktem vzájemného působení mezi kulturním klimatem předsudku a psychickými reakcemi na toto klima. Je tedy sestaven nejen z vnějších faktorů, jakými jsou ekonomické a sociální podmínky, ale i z mínění, názorů, způsobu chování, jež se vztahují k jeho příslušnosti k naší kultuře.“ (Čermák 1992:125)

Adorno spatřuje příčinu regrese člověka na stupeň infantilní stereotypie a personalizování v neprůhlednosti politické a hospodářské situace a jejich správnou interpretaci považuje za první krok k porozumění komplexu „psychologického myšlení“, jež je podstatným znakem fašistické mentality (srov. Čermák 1992), která byla považována v 50. letech za synonymum autoritářské osobnosti. Jednou z věcí, kterou se dále prezentuje autoritářská osobnost je ta, že obecně vnímají ostatní jedince jako a priori špatné a nedokonalé, jenž potřebují zdokonalit, vzdělat, proškolit, kontrolovat. Jedině sám autoritář se považuje za dokonalého a hodného uznání širokého okolí. Autoritářské osobnosti jsou přitahovány prostředím, kde mohou svoji patologii skrývat za institucionalizovanou autoritu, nebo dokonce bez obav dávat najevo svoje neurotické obsese ve jménu dodržování mýtu hrdiny v kultuře (Čermák 1998). Kromě autoritářských sklonů má jedinec náležející do této kategorie mnoho předsudků, je emocionálně závislý, sociálně konformní a religiózně ortodoxní. Jeho zájem o blaho druhých je relativně malý. Navíc je extrémně nedůvěřivý vůči všemu novému a cizímu či jen jinému (Čermák 1998).

Koncept autoritářství je spojován s konceptem etnocentrismu (E-škálou), přičemž etnocentrismus je zpravidla definován jako „tendence hodnotit jinou kulturu v termínech své vlastní kultury“ a jako nedůvěra k cizincům (Giddens 1999, srov. Plichtová 2003). Pokud se bere v potaz nebezpečí etnocentrických postojů, jedná se o jeho krajně vyhraněnou formu, která se vyznačuje naprostou netolerantností k hodnotám a normám odlišných kultur. Takovýto etnocentrismus pak může na sebe brát podoby např. rasismu či přímo ultrapravicového extremismu (srov. Giddens 1999).

V řadě výzkumů se však ukázalo, že vysokou míru autoritářství vykazují také vyznavači levicových ideologií. Například H. J. Eysenck v 50. letech tvrdil, že nejvyšší míru autoritářství vykazovali komunisté.[34] Již zmíněný Rokeach ukázal, že autoritářská osobnost může být jak pravicová, tak i levicová, spíše ale bude podle něj pravicová.[35] Tyto výsledky přiměly řadu badatelů, aby se levicovým autoritářstvím zabývali podrobněji (Balík, Kubát 2004). Pro měření levicového autoritářství sestavil škálu B. Altemeyer. škálu. Podle něj pravicově orientovaní lidé v politicky konsolidovaných zemích podporují politický establishment, zatímco levicově zaměření lidé jsou vůči němu v opozici. V souladu s touto tezí definoval levicové autoritářství následovně:

1. Vysoký stupeň podřízenosti autoritám, které usilují o svržení ukotvených autorit příslušných dané společnosti.
2. Zobecněná agresivita ve vztahu k ukotveným autoritám nebo osobám je podporujícím.
3. Vysoký stupeň oddanosti normám akceptovaným revolučními autoritami.

Výsledky Altemeyerových výzkumů ukázaly, že levicové autoritářské osobnosti se rovněž vyznačují dogmatismem a etnocentrismem (Balík, Kubát 2004). Především se ale ukázalo, že levicové autoritářství koreluje s autoritářstvím pravicovým. Rozvrstvení výsledků umožnilo vyčlenit čtyři skupiny jedinců:

1. jedinci, kteří nejsou autoritářští ani levicově, ani pravicově
2. jedinci, kteří jsou silně levicově autoritářští a slabě pravicově autoritářští
3. jedinci, kteří jsou silně pravicově autoritářští a slabě levicově autoritářští
4. jedinci, kteří jsou silně levicově i pravicově autoritářští (Balík, Kubát 2004).

Mimo jiných výše uvedených charakteristik je možné u některých (pravicových i levicových) autoritářských osobností vysledovat i apriorní netolerantnost k (téměř) jakékoliv jinakosti a obdiv k uniformitě a konformitě, nekompromisnost v prosazování „správných“ názorů, projevy agrese vůči politickým oponentům, snahu po legitimizaci a legalizaci antisociálních činů (často ve jménu vyšších ideálů), celkový radikalismus ad. U některých autoritářských osobností má smysl hovořit i o abnormálním konzervatismu, ctižádosti (podporované rodinnou výchovou), bezmezné loajalitě a servilitě, paranoidních myšlenkách, neschopnosti soucitu, ale i strhujícím slovním projevu, užívání hesel, polopravd, lží a fám, zákulisním „politikařením“ atd., přičemž některé charakteristiky jsou zahrnuty již v Adornových 9 položkách či jsou jen jejich konkrétním projevem.

5 Autoritářské svědomí

Pojmem úzce souvisejícím s autoritářskou osobností je i tzv. autoritářské svědomí, které je dle Fromma (1997b) hlasem zvnitřněné vnější autority; rodičů, státu, nebo kohokoliv jiného, kdo je v určité kultuře autoritou. Svědomí obecně je forma prožívání morálního hodnocení vlastních činů, motivů a citů. Původně bylo svědomí ztotožňováno s hlasem božím, chápáno jako součást lidské přirozenosti. Freud charakterizoval svědomí jako součást superega, které převádí příkazy a výtky na ego. Současná psychologie považuje svědomí za složku osobnosti, která je kulturně a sociálně podmíněna a osvojována učením (srov. Hartl, Hartlová 2000).

Zatímco autoritářské svědomí se liší od strachu před trestem a nadějí na odměnu, vztah k autoritě se zvnitřnil – neliší se mnoho jiných zásadních ohledech. Nejdůležitějším bodem podobnosti je skutečnost, že předpisy autoritářského svědomí nejsou podmiňovány vlastním úsudkem o hodnotě, ale výlučně faktem, že jeho příkazy a tabu pronášejí autority. Jsou-li tyto normy náhodou dobré, povede svědomí člověka k jednání směrem k dobru. Avšak tyto normy se nestaly normami svědomí proto, že jsou dobré, ale proto, že jsou normami autority. Jsou-li špatné, jsou stejnou součástí svědomí. Člověk, který věřil v Hitlera, například cítil, že jedná podle svého svědomí, i když páchal činy, které byly lidsky odporné (Fromm 1997b).

Obsah autoritářského svědomí vychází z pokynů a tabu autority; jeho síla je zakořeněna v pocitech strachu před autoritou a obdivu k ní. Dobré svědomí je vědomí, že člověk potěšil (vnější a zvnitřněnou) autoritu; špatné svědomí je vědomí, že se jí znelíbil. Dobré (autoritářské) svědomí vyvolává pocit blaha a bezpečnosti, protože naznačuje souhlas autority a větší přiblížení se k ní; špatné svědomí vyvolává strach a nejistotu, protože jednat proti vůli autority nese s sebou nebezpečí trestu a, což je horší, nebezpečí, že člověk bude autoritou opuštěn (Fromm 1997b).

6 Autoritářské náboženství

S autoritářskou osobností je spojováno i autoritářské náboženství. Autoritářství je propojeno s religiozitou, vzájemně se spolu dotvářejí a posilují (Krejčí 2004).Důraz je položen na vědomí, že člověka řídí vyšší síla sídlící mimo něj. Tento fakt sám ale autoritářské náboženství nezakládá. Jeho základem je představa, že tato síla („Prozřetelnost“), vzhledem ke své moci nad člověkem, má právo na poslušnost, respekt a uctívání. Příčinou uctívání, poslušnosti a respektu zde tedy nejsou mravní vlastnosti božstva, ani láska nebo spravedlnost, nýbrž skutečnost, že má nad lidmi moc, že je ovládá. Dále to ukazuje, že vyšší síla má právo si uctívání na člověku vynucovat a že nedostatečná poslušnost a úcta znamenají hřích.

Klíčovým prvkem autoritářského náboženství a autoritářské náboženské zkušenosti tak je podrobení se síle, která člověka přesahuje. Hlavní ctností uvedeného typu náboženství je poslušnost, jejím hlavním hříchem neposlušnost (Fromm 2003). Autoritářské náboženství často vytyčuje ideál, který je natolik abstraktní a vzdálený, že nemá takřka žádnou souvislost se skutečným životem skutečných lidí (Fromm 2003). Tento ideál vytyčuje Vůdce, jakožto představitele náboženství, jehož snahou je přenesení víry své i na ostatní členy ve společnosti.

7 Etiologie autoritářského charakteru

Jaká jsou možná vysvětlení vzniku autoritářského syndromu? Proč autoritářská osobnost vzniká a kde jsou kořeny jejího vzniku?

Za nejdůležitější prvek v etiologii autoritářské osobnosti byly odhaleny vztahy v rodině v období dětství studovaného jedince. V anamnézách osob tohoto typu byly zjištěny negativní zkušenosti v dětství (zejména chladný nepřístupný otec) (Nakonečný 1993, Adorno a kol. 1969). Jak tvrdí Fromm (1997a), nejsilnější vliv na dítě má charakter jeho rodičů, nikoliv ten či onen jednotlivý zážitek.

Proces vzniku autoritářského charakteru popisuje Adorno pomocí klasického psychoanalytického konceptu Oidipovského komplexu s odvoláním na E. Fromma a jeho popis „sadomasochistického“ charakteru (Adorno a kol. 1969:759, srov. Duda 1999). Vnější represe rodinného prostředí na dítě je spojena s vnitřním potlačováním, represí impulsů. K socializaci u dítěte dochází pouze tím že nachází uspokojení v poslušnosti a podřízenosti.. Takto vstupují do procesu sadomasochistické impulsy jakožto výsledek této socializace. Postupně dochází k transformaci oidipovského komplexu (láska k matce, nenávist k otci). Nenávist k otci se mění v lásku, nicméně předcházející agresivita, která byla namířena na otce, si hledá jiný objekt. Dítě místo lásky zakouší pocity povinnosti, potlačuje hostilní cítění vyvolané odlidštěnými rodinnými poměry a vztah k nepřístupnému otci kompenzuje idealizovanou autoritou (Nakonečný 1995). Možná i z toho důvodu se autoritáři později prezentují jako zastánci pořádku, přestože sami často mohou porušovat zákony (např. z důvodu udržení se u moci).

Problematiku týkající se vztahu mezi dětstvím a autoritářským syndromem zpracovala především Else Frenkel-Brunswiková, která zkoumala rodinné prostředí a rodinnou výchovu na základě rozhovorů s respondenty. Zajímala se především o rodinnou konstelaci (předčasné úmrtí otce, matky, rozvod, vztah k sourozencům apod.) (srov. Adorno a kol. 1969:358-359).

Giddens (1999) popisuje, že se některé typy lidí stávají právě na základě časné fáze socializace zvláště náchylnými ke stereotypnímu uvažování a k projekci v důsledku vlastních potlačovaných úzkostí. Socializace sehrává i podstatnou roli při formování některých negativních postojů (vůči menšinám atp.), které jsou získávány i (ale nejenom) v rodinném prostředí. Rodinné prostředí tyto postoje často utváří, předává, ale i podporuje související chování, které někdy i odměňuje. Autoritářskými osobnostmi se tak stávají lidé, jimž rodiče nedokázali přímo projevovat lásku, byli nepřístupní a kladli důraz na kázeň. Osoby vychovávané tímto způsobem trpí v dospělosti úzkostmi, které jsou schopny ovládnout jen rigidním pohledem na svět[36] (Giddens 1999). Toto vše má za následek velmi rigidní, „černo-bílý“, pravidly se řídící způsob myšlení a špatné snášení nejednoznačností. Autoritářská osobnost má rovněž silné nevědomé pocity nepřátelství vůči rodičům, ale vytěsňuje tyto negativní pocity vůči bezpečnějším cílům – minoritním „cizím“ skupinám (srov. Hill 2004).

Hartl s Hartlovou (2000) v této souvislosti hovoří o autoritářské výchově, kterou definují jako výchovu, kterou uplatňují panovační rodiče. Takovýto typ výchovy se projevuje náročností, kontrolami, prosazováním požadavků, bez vřelosti a obousměrné komunikace, oceňována je poslušnost, úcta k autoritě, práci, tradici, pořádkumilovnost. Děti takto vychovávané jsou: odpovědné, průměrně schopné, postrádají spontaneitu, nepříliš společenské, bez silnější výkonové motivace. Zejména ve vztahu otec-syn, byla po synovi vyžadována rigidní poslušnost oplácená nedostatkem otcovy vřelosti, čímž se zvyšovala míra pravděpodobnosti, že dítě/syn získá autoritářský syndrom.

Rozsáhlý výzkum, který uskutečnili v letech 1970-1985 v Nizozemsku J. D. Meloen a C. P. Middentorp, vykázal nejsilnější negativní korelaci mezi autoritářstvím a úrovní vzdělání samotného respondenta a jeho otce. Jiné, obecnější výzkumy přinesly poznatky, že autoritářství koreluje ani ne tak s úrovní vzdělání jako spíše s inteligencí (což jsou ovšem kategorie úzce spolu spjaté). Autoritářská osobnost je prostě méně inteligentní.[37] Tento poznatek umožnil rozšíření pohledu na problematiku původu autoritářské osobnosti. Autoritářství je důsledkem úrovně již dosaženého poznání a vědění a neschopnosti kognice. Potíže s pochopením komplikované skutečnosti vedou k tomu, že se lidé dovolávají názorů a pokynů autorit a používají zjednodušené, černobílé kategorie myšlení (Balík, Kubát 2004).

Nakonečný (1995) uvádí některé další faktory, které by se měly vzít v úvahu při popisu činitelů podílejících se na genezi autoritářských postojů: vlastní politický postoj rodičů; zklamání osob s fungováním demokracie obecně nebo jejich institucí; odpor k přehnanému destruktivnímu liberalismu aj.

Plichtová (2003) rovněž poukazuje na skutečnost, že vznik autoritářského chování nelze oddělit od širších společenských faktorů jako jsou např. sociální, ekonomické a politické poměry, na což poukazoval jak Freud tak Fromm.

8 Negativní otcovský komplex u muže

Jako jednu z možných příčin vzniku autoritářské osobnosti lze spatřovat ve vztahu mezi otcem a synem, který je patrný v tzv. negativním komplexu u muže. Negativní otcovský komplex u muže se projevuje tím, že „je syn vypuzen do osamění, do jiného světa, než je otcův svět, a navíc je přesvědčen o tom, že není schopen dostát požadavkům otce a otcova světa“. (Kastová 2003:136, srov. 1997a) Další aspekt negativního otcovského komplexu u syna spočívá v tom, že syn není povzbuzován k vlastní cestě, ale že má kráčet cestou, kterou mu vytyčil otec. Třetí aspekt negativního otcovského komplexu u syna spočívá v tom, že syn nemůže s otcem vstoupit do vztahu „my“, a to ani ve smyslu ztotožnění, ani ve smyslu šťastné interakce, při které mají oba pocit, že na jejich základě něco vzniká. Při původně negativním otcovském komplexu prožívá syn nejprve dominanci otce, jejíž druhou stranou je utiskování syna.

Muži s původně negativním otcovským komplexem mají velkou potřebu uznání ze strany druhých mužů. Jestliže se jim uznání dostane, nedůvěřují mu a znehodnotí je (Kastová 2004). Tak jako jsou muži s negativním otcovským komplexem tvrdí a nároční vůči sobě, jsou takoví i k lidem kolem sebe. Tak jako nakonec nejsou schopni uznat u sebe, že něco vykonali, neumí uznat ani výkony druhých lidí. Životním pocitem těchto lidí je pocit extrémní námahy, aniž by dokázali vychutnat úspěchy (Kastová 2004, srov. Fromm 1997a).

9 Antiautoritářství

Ačkoli podstatným znakem lidské povahy je svoboda, mnozí lidé nejsou ochotni jí užívat, a tím dláždí cestu nástupu diktátorských systémů.
Drapela, V. J.: Přehled teorií osobnosti, s. 64

Fromm (1994) poznamenává, že autoritářství významně pokleslo v západních demokraciích, ale současně se snížila faktická svoboda jednotlivce. Vysvětluje to vinou gigantické moci a rozměrů byrokracie státu, armády, průmyslu, nahrazením osobních šéfů neosobními byrokraciemi, čímž se jedinec stal ještě bezmocnějším, než kdy byl předtím, ačkoli si není své bezmocnosti vědom. Podle Fromma (dle Mikšíka 1999) je povaha člověka ve své jedinečnosti charakterizovatelná pěti existenciálními (skutečnými, lidskými) potřebami. Jsou jimi: 1. potřeba příbuznosti (souvztažnosti), 2. potřeba vynikání (dokonalosti), 3. potřeba zakořenění (zapouštění kořenů), 4. potřeba identity, 5. potřeba orientačního rámce a oddanosti (nábožnosti). Jedině svobodný člověk, který se vymanil z vlivu autority – autority, která hrozí a chrání – může využít své rozumové schopnosti a objektivně pochopit svět a svou úlohu v něm – bez iluzí, ale zároveň tak, aby byl schopen rozvíjet a využívat možnosti, které jsou mu vlastní. Pouze když dospějeme a přestaneme být dětmi, které jsou závislé na autoritě a boj se jí, můžeme začít myslet sami za sebe. Platí to ovšem také naopak. Pouze když se odvážíme přemýšlet, dokážeme se zbavit nadvlády autority (Fromm 2003).

Člověk se nemůže svobodně rozhodnout, zda chce mít „ideály“ nebo ne, ale má svobodnou volbu mezi různými ideály, může se rozhodnout pro zbožňování moci a destrukce nebo pro oddanost rozumu a lásce (Fromm 2003).

10 My a oni

Jednou z existenciálních potřeb (viz předcházející kapitola) jak je určil Erich Fromm je i potřeba identity. Již sám pojem identity, jež je chápán jako schopnost udržování vnitřní jednotnosti a kontinuity, naznačuje však její souvislost s vnější stránkou tohoto procesu, jejíž neúměrné stupňování nebo naopak zeslabení způsobuje vážné poruchy v individuálním i společenském vývoji (Čermák 1993, srov. Hartl, Hartlová 2000:221).

Existuje mnoho možných hranic mezi „my“ a „oni“ na základě nejrůznějších kritérií (pohlaví, stáří, rasa, národnost, etnikum, vzdělání, sociální status, majetek, původ, politická orientace, náboženství atp.). Jednou z nejsilněji vnímaných hranic mezi „my“ a „oni“ je tzv. postoj k ideologiím. Postoj k ideologii z pohledu hnutí rozděluje lidi do dvou táborů, které jsou antagonisticky označeny jako „my“ a „oni“, tábor dobra, spravedlnosti, poctivosti, upřímnosti, svatosti a tábor zla, podlosti, úplatnosti a pletichářství. Ti, kdo patří do prvého tábora, jsou přátelé, ostatní jsou nepřátelé (Hučín 2000).

Autoritářská osobnost je typ osoby, jež má vzhledem ke svým osobnostním rysům sklon k předsudkům vůči menšinovým „cizím“ skupinám, jako jsou etnické či rasové menšiny. Je zcela zaujatá mocí – submisivní vůči autoritě, ale nepřátelská a opovržlivá vůči lidem s nižším postavením. Špatně snáší nejistotu a ve svých přesvědčeních a hodnotách – které jsou velmi konvenční – je nepružná. V důsledku toho má sklon striktně kategorizovat lidi do skupin „my“ a „oni“ a svou vlastní skupinu chápe jako nadřazenou skupinám ostatním (Hill 2004). Idea „nepřítele“ patří v extrémistických ideologiích k jedné z nejdůležitějších a všudypřítomných myšlenek (srov. myšlenky německého politického filozova C. Schmitta).[38] Idea společného nepřítele má pro každé hnutí a každou skupinu vždy velice silnou integrující funkci. Členové skupiny spolu lépe spolupracují, musí-li společně čelit společné hrozbě zvenčí.[39] Nepřítel musí být vždy lehce identifikovatelný, aby bylo možné proti němu podniknout co nejpřímější akci. U mnoha extrémistických hnutí nemá nepřítel ani žádné skutečné rysy a někdy není ani zastoupen konkrétními lidmi. Proto je nutná konspirační teorie, často vyjádřená podobně tajemně a mysticky jako ostatní mýtické ideje hnutí. Nepřítelem se stávají členové imaginárního, pokud možno světového spiknutí proti hnutí, kteří se pokoušejí hnutí zlikvidovat, nebo v lepším případě alespoň zdiskreditovat a pošpinit (Hučín 2000).

Autoritář také často pěstuje u sebe i u jiných autocenzuru, jež chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí. Posiluje nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje „opomenout“ skutečně etické důsledky jejich rozhodnutí. Vytváří stereotypy nepřítele jako buď příliš velkého zla, než aby se s ním dalo domluvit, nebo jako příliš tupého a slabého („podlidského“), než aby bylo považováno za hrozbu. Propadají iluzi o jednomyslnosti názoru sdíleného většinou lidí. Tato iluze je zesilována chybným předpokladem, že mlčení znamená souhlas. Autoritářské osobnosti zamlžují rozdíl mezi přirozenou autoritou a autoritářstvím, nepozorovaně obohacují mýtus hrdiny o zmíněné prvky a stejně nenápadně dokážou určovat lidem roli v osudovém trojúhelníku (srov. Čermák 1998).

Pokud se některému extrémistickému hnutí skutečně podaří realizovat své myšlenky a získá ve společnosti dostatečně silné pozice k tomu, aby mohlo ovlivňovat společenskou situaci, jak se stalo například v případě fašismu nebo komunismu, brzy zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se mu nedaří realizovat vysněný ideál o lepší společnosti. Zákonitý nezdar není interpretován jako chyba myšlenky a nereálné ideologie, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele. Na rozdíl od vnějšího nepřítele – cizí rasy, cizí kultury, ale také nadnárodních institucí nebo nezávislých médií, které lze zlikvidovat, je myšlenka působení vnitřního nepřítele nevyčerpatelná. Může jím být kdokoliv z příslušníků hnutí včetně těch vysoko postavených. Revoluce požírá své děti, je-li vedena extrémním hnutím hnaným neuskutečnitelným snem o lepší budoucnosti (Hučín 2000).

11 Vůdce

Fromm (1997b) rozlišuje racionální a iracionální autoritu. Racionální autorita má svůj původ v pravomoci. Iracionální autorita má naproti tomu vždy svůj původ v moci, kterou má nad lidmi. Tato moc se může projevovat skutečně nebo pouze relativně a je vyjádřena strachem a bezmocností osob, které se této autoritě podrobují. Na jedné straně moc, na druhé strach, to jsou vždy opory, na nichž je založena iracionální autorita. Kritika autority se nejen nevyžaduje, je dokonce zakázána. Z logiky věci by nejvíce autoritářský/iracionální měl být vůdce v naprosto totalitním státě.[40] Vůdce má za úkol identifikovat a definovat nepřítele, k čemuž používá demagogické prostředky, které nepřipouštějí diskusi (Hučín 2000).

Absolutní idea, absolutní nároky, absolutní boj proti nepříteli dává jedinci v jakékoliv extrémistické skupině možnost překonat pocit odcizení (srov. výše) a naopak mu poskytuje ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Přináležitostí k takové skupině zažívá jedinec archaický pocit splynutí, zbavení se osobní odpovědnosti a legitimizace jakékoli činnosti, včetně násilí, které je vykonáváno ve jménu ideálu (Hučín 2000). Velice častým je tzv. vůdcovský princip. Kotlán předpokládá, že „bez vůdcovského principu by neomezený styl politiky nebyl realizovatelný“ (Kotlán 2003:17). Vůdce je personifikací absolutního ideálu[41], proto i všechna jeho rozhodnutí jsou absolutní, ostatním členům skupiny nezbývá, než je bezvýhradně respektovat. Tento princip vede ke konformismu a ke stádnímu následování výroků vůdce. Protože vůdce není volen, nemusí se ani své skupině za své činy nebo za svá rozhodnutí zodpovídat. Zodpovídá se “vyšší moci, osudu, dějinám, Bohu…” (Hučín 2000, srov. Kotlán 2003). Vůdce intuitivně chápe a vyjadřuje pravou vůli lidu i tehdy, jsou-li sami lidé příliš zmateni či příliš hloupí na to, aby byli sami schopni i jen rozpoznat svou „pravou“ vůli v dekretech, jimiž ji vůdce formuluje (O´Sullivan 1995).

Přítomnost vůdce má pro skupinu výrazně integrativní funkci, a to nejen jako zosobnění ideálu. Jako charismatická osoba slouží jednotlivým členům skupiny jako velice vhodný objekt identifikace. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím je tato identifikace silnější. Jedinec má pocit jedinečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, ač vůdce sám tento vztah velice často ani nevnímá (Hučín 2000). Vztah mezi jedincem a vůdcem má dle Hučína (2000) hluboké psychologické, ale také společenské příčiny, které za vhodných okolností spolu vytvoří třaskavou směs extrémního názoru a extrémistického způsobu chování (k tomu srov. Fromm 1997a a jeho popis sadistického charakteru A. Hitlera). Zdánlivý vůdcovský princip přitahuje autoritářské osobnosti i do institucí jako je policie či armáda, kde lze rovněž nalézt vztah nadřízený-podřízený.

Autoritářské osobnosti, které se přirozeně koncentrují v takových institucích, jako je armáda, však nemohou být úspěšnými vůdci. Opakovaně se totiž zjišťuje, že autoritářské osobnosti jsou ve srovnání s osobnostmi neautoritářskými ve větší míře neodpovědné, nedůvěryhodné, sociálně konformní a podezíravé. Jejich nekompetentnost dále potvrzuje fakt, že autoritáři nejsou schopni porozumět záměrům nepřítele a jednat na základě informací vyvozených z takových úvah, neboť jsou příliš spojeni se svými prekoncepcemi a přesvědčeními. Z toho vyplývá i jejich neschopnost obětovat uznávané tradice ve prospěch technických inovací. Autoritářský velitel má rovněž tendenci podceňovat schopnosti nepřítele, zejména považuje-li ho za rasově méněcenného. Tento rys úzce souvisí s jeho etnocentrickými postoji a stereotypy ve vnímání (nejenom nacionálními, ale také fyziognomickými a v armádě velmi důležitým stereotypem maskulinity). Dalším znakem vojenského autoritáře je zdůrazňování slepé poslušnosti a loajality na úkor iniciativy a samostatného uvažování. Ochrana pověsti vyšších velitelů v případě jejich pochybení a tvrdé postihy osob na nižším stupni vojenské hierarchie, pokud si dovolí kritizovat nedostatky těch, kteří stojí výše, jen dokreslují atmosféru, v níž se daří autoritářským osobnostem. Sklon autoritářských osob obviňovat druhé z jejich nedostatků a ve všech problémových situacích hledat viníka či obětního beránka není intelektuální ignorací, ale manévrem odvracejícím pozornost od jejich vlastních chyb (Čermák 1998).

12 Návrat k mýtům a symbolům

Čím více nějaká ideologie předstírá, že může s jistotou zodpovědět všechny otázky, tím je atraktivnější; v tom zřejmě dle Fromma (1997a) tkví důvod, proč iracionální nebo dokonce zcela zřejmě šílené myšlenkové systémy jsou pro lidi tak přitažlivé. Pro totalitní ideologie je charakteristické i využívání či přímo utváření mýtů, opěvování „zlatého věku“ a snaha o návrat do „zlaté éry“. Mýtus ideální společnosti – čisté rasy, nového římského impéria, svatého společenství, komunistické beztřídní společnosti, rovnosti a bratrství – provází všechny extrémistické skupiny (srov. Hučín 2000).

Ve vůdcovském principu se mýtus upíná především na postavu Vůdce. Je s ním natolik nerozlučně spjat, že mnohdy splývá s jeho vlastní osobností. Je to však jen přirozený důsledek aury, kterou je Vůdce obklopen. Někdy i On sám svému mýtu podlehne a není schopen odlišit jej od reality (Kotlán 2003). Vysokému ideálu odpovídají v extrémistických ideologiích i vznešené symboly a hesla (srov. Chmelík 2000, Mareš 2003). Formy symboliky jsou neuvěřitelně rozsáhlé a někdy i značně originální. Těmi nejzákladnějšími jsou: pozdrav, přísaha, znak, oděv, písně, slavnosti aj. (Kotlán 2003).

Obětovat se absolutním představám ideální společnosti (a obnovit mýtus bojovníka-zachránce) je pro některé krajní skupiny otázkou cti. Není-li nucen takový člověk kvůli absolutní myšlence obětovat život, je vyzýván k tomu, aby obětoval alespoň své pohodlí a riskoval konflikt se společností (srov. Hučín 2000).

13 Role, poslušnost a rozptýlená odpovědnost

Po druhé světové válce zaznělo na obhajobu válečných zločinců při norimberském procesu mnoho nejrůznějších argumentů, které měly snížit jejich podíl na zločinech nacistického Německa. Zajímavá byla především argumentace typu: „byl jsem jen součástí mašinerie“ a plnil jsem vojenské rozkazy – byla to moje role, poslušnost (srov. Poltorak 1973, Gilbert 1981, Irving 1997).

Pod vlivem doznívání holocaustu se mnoho behaviorálních a humanistických badatelů pokoušelo pochopit, jak se tolik normálních, civilizovaných Němců mohlo chovat k jiným bytostem s takovou nepochopitelnou krutostí. Rozsáhlá studie publikovaná v roce 1950, provedená interdisciplinárním týmem s psychoanalytickou orientací, připisovala zaujatost a etnickou nenávist „autoritářské osobnosti“, výsledku určitého typu rodičovské výchovy a zážitků z dětství. Sociální psychologové však pokládali toto vysvětlení za příliš zúžené; domnívali se, že odpověď pravděpodobně zahrnuje zvláštní sociální situaci, která nutí obyčejné lidi páchat bezcharakterní zvěrstva.

Milgram, který prováděl experiment – „behaviorální studii poslušnosti“ – (pro dobrovolníky byl experiment prezentován jako výzkum paměti a učení) si výsledky svých experimentů vykládal tak, že právě situace, spolu s kulturním očekáváním, dala vzniknout poslušnosti vůči autoritě. Experimentu se účastnili dobrovolníci v rolích „učitele“ a „žáka“ (ve skutečnosti pomocník výzkumníka). Výzkumník vedl oba subjekty do malé místnosti, kde žáka usadil ke stolu, ke kterému mu připoutal ruce, a k zápěstí mu připojil elektrody. Žák řekl, že doufá, že rány nebudou příliš kruté; že trpí na srdce. Učitel byl pak odveden do sousední místnosti, odkud mohl k žákovi hovořit a mohl ho slyšet, ale neviděl ho. Na stole byla velká lesklá kovová krabice, generátor elektrických ran. Vpředu byla řada třiceti spínačů a každý měl uvedeno, jaké napětí vytváří (od 15 do 450 voltů), a popisný štítek: „mírná rána“, „střední rána“ a tak dále až k „nebezpečné: těžká rána“ při 425 voltech a konečně dva spínače označené „XXX“. Učitelova úloha, vysvětloval výzkumník, je číst seznam slovních dvojic (jako modrý, obloha a pes, kočka) žákovi, pak vyzkoušet jeho paměť přečtením prvního slova z dvojic a čtyř možných druhých slov, z nichž jedno bylo správné. Žák označí svou volbu zmáčknutím tlačítka, jež rozsvítí jednu ze čtyř žárovek před učitelem. Kdykoli žák odpoví špatně, učitel má zmáčknout spínač a dát mu ránu, počínaje na nejnižší hladině. Pokaždé, když žák udělá chybu má mu učitel dát další, silnější ránu.

Zpočátku experiment probíhal snadno a bez zvláštních událostí; žák na něco odpověděl dobře na něco špatně, učitel mu pokaždé udělil rádu a pokračoval. Avšak jak žák dělal více chyb a rány nabíraly na intenzitě – přístroj byl samozřejmě falešný a žádné rány se neudělovaly -, situace se stávala nepříjemnou. Při 75 voltech žák hlasitě zanaříkal; při 120 voltech vykřikl, že rány začínají být bolestivé; při 150 zakřičel: „Chci pryč. Odmítám pokračovat!“ Kdykoliv učitel zaváhal výzkumník, který stál vedle něj, řekl: „Prosím, pokračujte.“ Při 180 voltech žák volal: „Už tu bolest nevydržím!“ a při 270 kvílel. Když učitel váhal nebo se snažil vycouvat, výzkumník řekl: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval.“ Později, když žák bušil, nebo ještě později, kdy z plna hrdla křičel, výzkumník řekl přísně: „Je absolutně nutné, abyste pokračoval.“ Po 330, když už bylo v sousední místnosti jen ticho – jež se mělo vykládat jako nesprávná odpověď – experimentátor řekl: „Nemáte na vybranou; musíte pokračovat.“ Kupodivu – překvapen tím byl i sám Milgram – 63 procent učitelů opravdu pokračovalo až do konce. Avšak nikoli proto, že by byli sadisté, kteří se radují z agonie, již, jak se domnívali, způsobují (standardní testy osobnosti nevykázaly žádný rozdíl mezi plně poslušnými subjekty a těmi, kteří v určitém okamžiku odmítli pokračovat), naopak, mnozí z nich při vyplňování příkazů akutně trpěli. Jak uvedl Milgram: Ve velkém počtu případů dosáhl stupeň vnitřního napětí u učitele takového extrému, jaký se při sociálně psychologických laboratorních výzkumech zřídkakdy vidí. Subjekty se potily, třásly, kousaly si rty, naříkaly a zarývaly si nehty do masa[42] (Hunt 2000, srov. Krejčí 2004, Fromm 1997a:58-61).

Fromm (1997a) hodnotí Milgramův pokus jako skutečně zajímavý – nejen jako výzkum poslušnosti a konformity, ale také krutosti a destruktivity. Zdá se, že zde byla téměř přesně simulována situace ze skutečného života, kde se vojáci dopouštějí nepředstavitelných krutostí a chovají se destruktivně, protože vykonávají příkazy svých nadřízených (nebo toho, v jehož autoritu věří, aniž se ptají, zda jednají správně, a my se tážeme po jejich vině či nevině). Je to také případ německých generálů, kteří byli v Norimberku odsouzení.

Dalším významným experimentem je tzv. vězeňský experiment P. G. Zimbarda, který ozřejmil, že podstatná je i role jedince (srov. Fromm 1997a:63-68). Než započal experiment simulace vězeňského života, dobrovolníci podstoupili rozhovor a test osobnosti (kvůli eliminaci případných sadistických sklonů apod.). Bylo vybráno 21 bílých mužů ze středních vrstev, kteří byli vyhodnoceni jako citově stabilní, vyzrálí a dodržující zákony. Hod mincí určil, kterých deset z nich bude vězni a kterých jedenáct dozorci, po dobu dvoutýdenního experimentu. Jednoho klidného nedělního rána „vězně“ „zajala“ policie, dostali na ruce želízka, zaprotokolovali je na policejní stanici, odvedli do „vězení“ (několik cel zřízených ve sklepení budovy psychologie v Stanfordu), tam je svlékli, prohledali, odvšivili, a vydali jim uniformy. Dozorci dostali obušky, želízka, píšťalky a klíče od cel; řekli jim, že jejich práce je udržovat ve vězení „pořádek“ a že si mohou vymyslet vlastní metody, jak chod vězení řídit. Strážce věznice (Zimbardův spolupracovník) a dozorci sepsali seznam šestnácti pravidel, která museli vězňové dodržovat: měli dodržovat klid při jídle, v době odpočinku a po večerce, měli jíst ve vyhrazenou dobu, a ne jindy, měli se vzájemně oslovovat identifikačními čísly a všechny dozorce oslovovat „pane žalářní důstojníku“ atd. Porušení libovolného pravidla mohlo mít za následek trest (Hunt 2000). Skutečně použité metody spočívaly v přísném a systematickém ponižování a v degradaci, a to nejen na základě chování „dozorců“, ale také na základě „vězeňského řádu“, který experimentátoři nastolili. (Fromm 1997a:66) Vztahy mezi dozorci a vězni se rychle zformovaly podle klasického vzorce: dozorci se na vězně začali dívat jako na podřadné a nebezpečné, vězňové začali dozorce považovat za tyrany a sadisty. U dozorců se objevilo sadistické chování, u vězňů nenávist vůči dozorcům (srov. vztahy mezi vězni a dozorci koncentračních táborů či excesy příslušníků amerických jednotek v iráckém vězení Abú Ghrajb či v táboře Guantanámo). Zimbardo a jeho kolegové neočekávali tak rychlé proměny ani v jedné skupince dobrovolníků a později ve své zprávě napsali:

Na výsledku tohoto simulovaného vězeňského prožitku bylo nejvíce překvapující to, jak jednoduše se u zcela normálních mladých mužů dalo vyvolat sadistické chování a jak nakažlivé bylo šíření emoční patologie mezi těmi, kteří byli pečlivě vybráni právě na základě své citové stability.

Šestý den výzkumníci experiment náhle ukončili pro dobro všech zúčastněných.[43] Nicméně byli přesvědčeni, že experiment byl přínosný; ukázal, jak snadno „mohou být normální, zdraví, vzdělaní mladí lidé radikálně proměněni pod institučním tlakem tzv. vězeňského prostředí“. Možná, že toto zjištění bylo důležité, avšak v očích mnoha etiků byl experiment krajně neetický. Vyvíjel na dobrovolníky fyzický a citový stres, který nečekali, a ani nesouhlasili s tím, že jej podstoupí. Tím pádem experiment porušil zásadu, potvrzenou Nejvyšším soudem USA v roce 1914, že „každý duševně zdravý dospělý člověk má právo rozhodnout, jak bude nakládáno s jeho vlastním tělem“. Kvůli těmto etickým problémům nebyl vězeňský experiment opakován; je to uzavřený případ (Hunt 2000).

Podstatná v této souvislosti je i rozptýlená odpovědnost, která byla prokázána v mnoha sociálněpsychologických výzkumech. Jedinec nemá strach ze sankcí svého svědomí také tehdy, když je zastřen přímý vztah mezi chováním na více členů skupiny. Tohoto efektu je dosahováno například rozdělením úkolů, fragmentací úkonů, které ve svém celkovém důsledku ubližují jiným lidem. Fragmentace způsobí, že jedincova pozornost je odkloněna od globálního záměru a je pohlcena zaměřením na dílčí specializovanou podfunkci. V atmosféře skupinového rozhodování je pro jedince snadné chovat se agresivně, neboť nemá pocit osobní odpovědnosti za způsob, kterým kolektiv dosahuje svých cílů. V situaci, kdy každý nese zodpovědnost za všechno, není ve skutečnosti odpovědný nikdo. Kolektivní akce ještě více posilují rozptylování odpovědnosti. Je-li osoba členem lynčujícího davu, pak morální kontrola jejího chování je zeslabena, protože může vinu za krutost, na níž se podílela, rozložit rovnoměrně na ostatní aktéry. Ve společnostech, kde je účelovost skupinových rozhodnutí zatemňována, se zmenšuje pocit vlastní kompetence při řešení různých problémů a nebezpečí použití násilných prostředků je velmi vysoké (Čermák 1998).

14 Závěr

Lze jen obtížně definovat jaké charakteristické osobnostní rysy jsou typické pro pravicové a levicové autoritářské osobnosti a zda některé tyto rysy jsou společné pro obě skupiny autoritářských osobností. Tento příspěvek měl pouze představit některé přístupy k této problematice, upozornit na jednotlivá východiska a závěry některých dřívějších výzkumů.

Z hrůz druhé světové války vzniklo mnoho otázek i pro sociální vědce, kteří se snažili pochopit jednání lidí podílejících se na ne-lidském zacházení např. v koncentračních táborech apod. Jeden z možných pokusů o vysvětlení příčin a důsledků druhé světové války byl spatřován v konceptu autoritářské osobnosti.

Typ autoritářské osobnosti byl stanoven na základě psychoanalytické teorie (na základě teoretických i empirických podkladů E. Fromma, T. Adorna ad.).Psychoanalytické teorie osobnosti byly/jsou kritizovány z toho důvodu, že přijímají řadu pochybných tezí, což se týká i autoritářské osobnosti. Je jim vytýkáno, že předpokládají v osobnosti každého člověka stále působící nevědomé či podvědomé tendence, které se projevují ve všech jeho činech; že v každé činnosti hrají tyto znaky podstatnou úlohu, bez ohledu na to, v jakém prostředí a na základě jakých impulsů daný jedinec jedná; uznávají, že tyto podvědomé znaky mají určitou strukturu (dle Freuda) apod. (srov. Szczepański 1967). Adornova studie o autoritářské osobnosti byla kritizována pro celou řadu nedostatků, přesto mnoho jejích originálních závěrů odolalo zkoušce pokračujících výzkumů (Atkinson a kol. 2003).[44] Ačkoliv metodologie použitá Adornem a jeho společníky vyvolala jisté kritické výhrady, např. u H. H. Hymana, P. B. Sheatsleye[45] nebo u L. Sroleho, vcelku byla základní Adornova představa i pozdějšími výzkumy potvrzována, např. ve studiích J. G. Martina a F. R. Tituse a E. P. Holandera. V roce 1954 vyšla monografie věnovaná metodologii Adornova výzkumu pod redakcí R. Christieové a v r. 1958 Christieová a P. Cook vydali dokonce průvodce po literatuře o autoritářské osobnosti (Kol. 1996).

Autoritářská osobnost je zřejmě zvláště citlivá vůči fašistické ideologii, v níž nenávist k vnějším skupinám tvoří přímo její jádro. Nedávné výzkumy však ukázaly, že předsudky a autoritářské postoje mohou být získány přímo v prostředí domova, a to spíše prostřednictvím obvyklých procesů učení než prostřednictvím psychoanalytických procesů popsaných v původním výzkumu (Altemeyer 1988 podle Atkinson a kol. 2003). Objevují se dva hlavní druhy kritiky: 1. Metodologická – F-škála je formulována tak, že souhlas se všemi výroky znamená autoritářství, to však může vést k vyladění na odpověď „ano“ – sklonu souhlasit spíše než nesouhlasit s každou položkou. 2. Teoretická – většina teorie vychází ze sporných freudovských koncepcí.

Hyman a Sheatsley (1954) zjistili, že nižší úroveň vzdělání je zřejmě lepším vysvětlením vysokých skórů u F-škály než neměnné autoritářské rysy osobnosti. Vysvětlení pomocí rysů osobnosti nemůže zdůvodnit náhlé a všeobecné změny v předsudcích napříč celou společností. F-škála se týká pouze pravicové politiky (Hill 2004). K tomuto konceptu je třeba dodat, že někteří autoři zpochybňovali použité hodnotící škály, jiní zase odmítali uznat autoritářství za osobnostní rys a viděli v něm odraz hodnot a norem určitých subkultur ve společnosti jako takové (srov. Giddens 1999).

Lze souhlasit s Krejčím (2004), že diskuse o autoritářské osobnosti mezi zastánci různých teoreticko-metodologických přístupů stále pokračuje. Podle Krejčího (2004) by výzkum autoritářství v postsocialistických zemích přinesl i poznatek, že přechod k demokracii nemusí znamenat automatické odsunutí autoritářských osobností mimo politiku a řízení společnosti. Lze jen ztěží odhadnout kdo je autoritářskou osobností a kdo nikoli. Výzkumy v této oblasti chybí. Zajímavé by bylo především zjištění, kolik procent z populace by bylo možné označit jako potenciálně autoritářské osobnosti.

Druhý přístup – snažící se vysvětlit některé excesy situačně – vycházel z několika sociálněpsychologických experimentů. Tyto experimenty nás mohou vést i dnes – 60 let po ukončení druhé světové války v Evropě – k zamyšlení, zda je člověk v určité situaci ještě schopen říci zlu jasné NE.

Tab. 1: Autirtářská osobnost

Poznámky

[1] Kromě řeckých autorů a středověkých scholastiků se jako první politickou psychologií zabýval E. B. de Condillac, který zúžil epistemologické otázky na psychologii a později zdůraznil jednotu nejen psychologického a duchovního života, ale i morálního a politického smýšlení. Z novověkých proudů se ve 20. letech začala vztahem mezi psychologií a politikou zabývat chicagská škola; pojítka mezi politikou a psychologií se snažil najít H. Laswell díle Psychopatologie a politika (1930), Moc a osobnosti (1948), kde využil freudovskou psychoanalýzu k vysvětlení pojmu moci; Ch. E. Merriam publikoval Nové aspekty politiky (1925), kde navrhl nový způsob politické analýzy: požadoval větší využívání statistiky a empirického pozorování. Věřil, že spojením politiky, medicíny, psychiatrie a psychologie může vzniknout účinná sociální kontrola. Základem pro získání vhledu do politiky se mu stal postoj, jako základní pojem sociální psychologie. Tím navázal na dílo Human Nature in Politics (1908), ve kterém Angličan G. Wallase napsal, že politická věda musí být založena na kvantitativních metodách a náležitá pozornost musí být věnována psychologickým projevům politické aktivity včetně neracionálního jednání a vysvětlování podvědomých vlivů na politický život. Ve 40. a 50. letech 20. století K. Lewin a M. Wertheimer ukázali, že také koncepce Gestalt může být využita k vysvětlení problémů jako je etika, politické chování a povaha pravdy. V popředí studia současné politické psychologie jsou funkce občanů, které lze členit dle převažujících občanských rolí na: a) koncepční, které reprezentují koncepci státu, politických stran, dynamiky společnosti, organizací nebo jejich částí včetně psychologických stránek historického vývoje, b) řídící, které se projevují v aparátu moci prostřednictvím komunikace a řízení politických dějů, c) výkonné, které představují volby, boj o přízeň voličů v prezentaci konkurujících si stran a hnutí (srov. Hartl, Hartlová 2000:483).

[2] Pro politologii je zajímavá především osobnost politických vůdců a hledání na otázku, zda osobnostní dimenze rozhodují o realizaci politických programů (Smékal 2002).

[3] Osobnost je definována například jako „dynamický zdroj chování, identity a jedinečnosti každé osoby. Výraz chování zahrnuje procesy myšlení, emoce, rozhodování, tělesné činnosti, sociální interakce atd.“ (Drapela 1997:14) Osobnost je podle Szczepańského (1966) v psychologickém smyslu slova jednotou temperamentu, nadání, zájmů a charakteru V souvislostí s problematikou pravicového extremismu Ulrich Druwe a Susane Martino (dle Mareš 2003) zjistili, že pojmy jako autoritářský, fašistický atd. jsou vztahovány mj. i k osobnosti člověka, k charakteru člověka, politickým postojů atd.

[4] Abnormalitu lze definovat jako zvláštnost, nepravidelnost, mimořádnost, neobvyklost, odchylku od obvyklého jevu (srov. Hartl, Hartlová 2000:13, Klimeš 1998:1). Za normální osobnost (na rozdíl od patologické) považujeme: a) osobnost průměrnou ve statistickém smyslu; b) osobnost přizpůsobenou ustáleným společenským kritériím a jednající v jejich rámci; c) osobnost integrovanou, tj. takovou, jejíž všechny složky fungují v koordinaci s jinými (Szczepański 1966).

[5] Koukolík a Drtilová (1996) uvádí jako často užívané „rozměry“ osobnostní patologie tyto:

Afektivní labilita – dlouhodobá citová odpověď na podnět je nepřiměřená, přecitlivělost, podrážděnost, snadné propuknutí zlosti;

Úzkostnost – nerozhodnost, snadno vznikající pocit viny, dlouhé a neplodné přemítání nad maličkostmi;

Surovost – egocentrismus, pohrdání okolím, využívání druhých lidí, neodpovědnost ve vztahu k druhým lidem, nedostatečná nebo žádná schopnost vcítit se do pocitů jiných lidí, nejsou výčitky svědomí, sadistické rysy;

Poruchy poznávání – jedinec má pocit, jako by se skutečnosti, jichž je účastníkem nebo svědkem, týkaly někoho jiného;

Nutkavost – nadměrná potřeba pořádku, přesnosti, nadměrná puntičkářská svědomitost;

Porucha chování – (týká se dětí a dospívajících) – násilné, antisociální chování, různé druhy chemické závislosti, neschopnost přijmout společenské normy;

Potíže s identitou – neschopnost mít z něčeho radost nebo aspoň dobrý pocit, dlouhodobé pocity prázdnoty, pesimismus, kolísavá představa o sobě samém;

Nejistá vazba – trvalé až nutkavé vyhledávání něčí blízkosti, neschopnost být sám;

Potíže s intimitou – přitlumená sexualita, touha po zlepšení vazby, vyhýbavá vazba;

Narcismus – trvalá potřeba obdivu, souhlasu, velikášství;

Opoziční porucha – pasivita, opoziční chování „za každou cenu“;

Odmítání – nepřátelství v mezilidských vazbách a v soudech, nedostatečně pružný, „strnulý“ způsob poznávání;

Omezené (sebe)vyjadřování – malá nebo žádná schopnost citově vyjádřit sama sebe jak kladně, tak záporně;

Sebepoškozování – jak v představách, tak ve skutečnosti;

Sociální vyhýbavost – malá potřeba nějakého vztahu k druhým lidem, porucha společenských dovedností a obratností, strach z představy, že by sociální vztah mohl být zraňují;

Vyhledávání podnětů – vyhledávání senzací, podléhání okamžitým nápadům a podnětům, bezohlednost;

Podrobivost – služebníčkování, snadná ovlivnitelnost, trvalá potřeba rady;

Podezíravost

[6]Freud vymezil tři subsystémy, řízené vzájemně rozpornými principy a cíli, které v osobnosti existují pospolu a jsou mezi sebou v neustálém boji. Jsou to id, ego a superego (srov. Drapela 1997, blíže Freud 1997, Szczepański 1967:329-342). Sigmund Freud také osvětlil, do jaké míry je chování člověka řízeno neracionálními vášněmi neboli v jeho slovníku libidem, tj. touhou po sexuálním uspokojení. (Heywood 1994:166-168)

[7] K prvním pokusům o výklad psychologie fašismu patří také práce H. D. Laswella The Psychology of Hitlerism z roku 1933, v níž je však těžiště položeno spíše do stavu rozčarování nad výsledky války než do hlubších psychologických analýz. Stejným tématem se zabýval P. E. Nathan v The Psychology of Fascism z roku 1943, který zdůrazňuje význam projekce pro vznik autoritářského charakteru, totiž přechod od schématu „já nenávidím“ ke schématu „oni mě nenávidí“ (Kol. 1996).

[8] Agresi lze definovat jako útočné či výbojné chování, projev nepřátelství vůči určitému objektu, úmyslný útok na překážku, osobu, předmět stojící v cestě k uspokojení potřeby (srov. Hartl, Hartlová 2000:22, Klimeš 1998:9).

[9] Komplexy vznikají z významných a často traumatických zážitků – myšlenek, rozhodnutí a činů. Představují „neukončené záležitosti“ jedince v životě a mnohdy souvisí se vztahy s „důležitými druhými“, např. s osobami v postavení rodičovské či jiné autority (Drapela 1997).

[10] Úzkostlivý autoritář například popře a vytěsní svoji vnitřní nejistotu, vystupuje jako jistý a projevuje se hostilně vůči těm, u kterých předpokládá úzkostlivost a nejistotu.

[11] Podle Frommova názoru je třeba tezi, „že nacismus je psychologickým problémem, doplnit konstatováním, že psychologické faktory jsou formovány, sociálně ekonomickými, stejně jako další tezi, že nacismus je ekonomickopolitickým problémem, zjištěním, že způsob, jaký uchopil celý národ, je třeba hledat i v psychické základně“. (Čermák 1992:125)

[12] Fromm a jeho spolupracovníci Anna Hartochová, Herta Herzogová, Ernst Schachtel, Paul F. Lazasfeld a Hilda Weissová mohli na základě vyhodnocení přesně 600 vrácených dotazníků už před uchopením moci Hitlerem říci, že právě dělníci, vychovaní v politických stranách a odborech, přes svá revoluční vyznání nepředstavovali onen odpor proti autoritativnímu a diktátorskému režimu, který jim bývá s oblibou připisován, a o němž dělníci sami bývají přesvědčeni (Funk 1994).

[13] Charakter se utváří hodnotovými volbami jedince, ovlivňovanými sociokulturním působením okolí (Drapela 1997, srov. Hartl, Hartlová 2000:203). Mluví-li Fromm o charakteru, míní onu relativně stálou psychickou strukturu v člověku, která determinuje konkrétní chování, myšlení, cítění a jednání v jeho orientaci (Funk 1994).

[14] Fromm zakládá svoji teorii na předpokladu, že vztah mezi člověkem a společností není statický, nýbrž dynamický, že společnost nemá pouze funkci potlačovací, ale i tvůrčí. Odmítá teorie tvrdící, že psychologické změny se mají chápat jen jako adaptace na nové kulturní vzory (např. Durkheim a jeho škola).

[15] Postoj je dle Hartla a Hartlové (2000:442) sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, souvisí se sklony a zájmy osobnosti, předurčují poznání, chápání, myšlení a cítění.

[16] Ze sociálně psychologického hlediska je nutno rozlišovat několik druhů moci:

- expertní moc („expert power“): vliv osob považovaných za experty,

- moc vzoru („referent power“): vliv modelů v sociálním učení,

- legitimní moc („legitimate power“): formální moc nadřízených,

- odměňovací moc („reward power“): vliv udělovat odměny v psychologickém slova smyslu u osob, na nichž je sujekt emočně závislý,

- trestací moc („coercive power“): vliv trestat v psychologickém smyslu u osob na nichž je subjekt emočně závislý (Nakonečný 1999).

[17] Odcizení jako psychofyzický, sociální, kontinuitní a historický element je úzce spjato především s psychikou a přirozeností člověka, jenž si všude vytváří cestu a je přitom současně ze všech cest vytlačován, jenž dosahuje mnohé ze svých cílů, avšak odkrývá tím současně nové prostory nedostupného a nedosažitelného, jenž tím, že si zpřístupní jednu sociální oblast a zdomácní v ní, se nevyhnutelně odcizuje jiné, je však neméně provokováno i existujícími společenskými poměry. Jako psychofyzický, kontinuitní, sociální a historický jev souvisí tedy odcizení člověka úzce nejen s jeho přirozeností a nedostatečností, ale je současně i odrazem určité sociálně historické reality. Z tohoto pohledu je lidské individuum odcizeno především existenciálně jako bytost, jež na rozdíl od ostatních živých organismů není danou součástí životního prostředí, ale usiluje naopak toto prostředí změnit a přesáhnout. Příčiny, jež vedou k pocitu odcizenosti, mají tedy především psychologický podklad, neboť jeho dimenze a funkce jsou určovány vztahem individua k získanému vědomí vlastní nedostatečnosti a také reakcí na toto vědomí (Čermák 1993).

[18] Aktivita v tomto smyslu znamená jednat ve jménu něčeho vyššího, než je jedinec sám. Může to být ve jménu Boha, minulosti, přírody, povinnosti, nikdy však ne ve jménu budoucnosti, něčeho ještě nezrozeného, něčeho, co nemá moc, nebo života jako takového. Autoritářský charakter získává svou sílu k jednání tím, že se opře o nadřazenou sílu .(Fromm 1993:94)

[19] Odvaha autoritářského charakteru je v podstatě odvahou k utrpení, které mu určil osud, jeho zosobnělý představitel či „vůdce“. (Fromm 1993:94)

[20] Má víru v autoritu, pokud je silná a nařizující. Jeho víra má kořeny hluboko v jeho nejistotách a zakládá pokus je vyvážit. (Fromm 1993:94) Typická je např. víra v jakousi Prozřetelnost.

[21] Fatalismus je přesvědčení, že vše, i lidský život, je předem určeno, je věcí osudu (srov. Hartl, Hartlová 2000:161).

[22]Fromm (1997a) za další charakteristiky Hitlerovy osobnosti označil: nekrofilii, sadismus, narcismus, odtažitý postoj ke skutečnosti a absolutní nedostatek lásky, vřelosti a soucitu (k ženám i mužům).

[23] Z důvodů rozlišení individuí podle jejich odlišujících se charakteristik, byly v psychologii a v sociálních vědách vytvářeny nejrůznější typologie osobnosti (srov. Smékal). Pojem autoritářská osobnost nelze zaměňovat s autoritativní osobností, jež označuje jedince, který má autoritu, který se těší vážnosti a jehož názory jsou respektovány (Kol. 1996).

[24] Dogmatismus je definován jako „kognitivní organizace úsudků ve formě víry a nevíry v realitu; tyto úsudky se soustřeďují kolem ústřední víry a tvoří základ intolerance vůči jinak smýšlejícím osobám“. (Hartl, Hartlová 2000:119)

[25]Kritická teorie se zformovala v Německu ve třicátých letech, v období Výmarské republiky. Původním záměrem této teorie bylo osvobodit marxismus z jeho dogmatické strnulosti, do níž ho uvedla marxisticko-leninská dogmatika šířená sovětským vedením, a dále jej rozvíjet na základě empirického sociálního výzkumu (viz Šubrt 2001:102). Klíčovou roli sehrál Institut pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem, jehož počátky jsou spojeny především se jmény Theodora W. Adorna (1903-1969), Maxe Horkheimera (1895-1973) a Herberta Marcuseho (1898-1979).

K frankfurtské škole často bývají zařazováni i Friedrich Pollock, Herbert Narcise a Walter Benjamin, někdy Erich Fromm a Leo Löwenthal, příležitostně Franz Neumann, Otto Kirchheimer, Arkádii R. L. Girland a Heinz Maus, jen vzácněji Karl August Wittfogel, Franz Borkenau a Henryk Grossmann. Důvodem těchto problémů s identitou či se zařazením je to, že Kritická teorie či Frankfurtská škola byly a jsou sebeoznačením vlastního vědeckého paradigmatu (Kritická teorie) nebo cizím označením (Frankfurtská škola), a nikoli institucemi s formálním členstvím – na rozdíl od Ústavu pro sociální výzkum, otevřeného ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1923, který vytvořil institucionální jádro toho, z čeho vznikla Kritická teorie či Frankfurtská škola (Münkler 1993).

[26] Nejznámějším dotazníkem Adorna a kol. byla F-škála (měřící fašismus či protidemokratické názory), jež nepřímo měří obecné tendence k předpojatosti. S čím větším počtem tvrzení člověk souhlasil, jako např. „ Poslušnost a úcta vůči autoritám jsou nejdůležitější ctnosti, jakým se dítě může naučit“ nebo „Lidi lze dělit do dvou zřetelných kategorií, na slabé a silné“, tím spíše byl považován za autoritářského. Mnohé výzkumy podpořili existenci autoritářského typu osobnosti (Christie a Cook, 1958) a studie potvrdily mnoho předpovědí, jež jsou na něm založeny – tj. člověk s autoritářskou osobností častěji uposlechne autoritu a jako člen poroty podporuje přísnější tresty (Hill 2004).

[27] „Každá škála byla souborem jednotlivých tvrzení, na které měl respondent odpovědět a vyjádřit tak míru svého souhlasu či nesouhlasu. Každé tvrzení obsahovalo určitý specifický názor, postoj nebo hodnotu, a podklad pro jejich seskupování do jednotlivé škály, která byla chápána jako vyjádření jednotlivého obecného trendu.“ (Adorno a kol. 1969:14)

[28] V knize The Authoritarian Personality Sanford uvedl pro ukázku dva výtažky z rozhovorů se dvěma studenty; Mackem (24 let, student prvního ročníku práv), který měl vysoké skóre etnocentrismu a s Larrym (28 let, student druhého ročníku obchodní administrativy, který měl nízké skóre etnocentrismu. Rozhovory byly analyzovány na základě těchto okruhů: a) postoje k židům, b) oblast obecného etnocentrismu, c) politického přesvědčení a orientace, d) víry, e) povolání a vztahu k financím (srov. Adorno a kol. 1969:31-57)

[29] Tematický apercepční test (TAT) je projektivní test vyvinutý na Harvardské univerzitě ve 30. letech 20. století. Skládá se z dvaceti nejednoznačných obrázků lidí a situací, zkoumaná osoba má ke každému z nich příp. k celé sadě vymyslet příběh, charakterizovat jednotlivé osoby i jejich jednání. Z odpovědí zkoumané osoby se usuzuje na výraznější i potlačené rysy osobnosti, na vztahy a postoje k jiným lidem (Hartl, Hartlová 2000:600)

[30]Viz http://www.anesi.com/fscale.htm.

[31]M. Rokeach (1960 dle Nakonečného 1995) však zdůrazňuje, až autoritarismus nemá být interpretován ideologicky nebo politicky, je to syndrom sociálních postojů a kognitivní koncept.

[32] V českých zdrojích se objevuje rozličný překlad těchto termínů; z tohoto důvodu uvádím 2 nejvíce frekventované (pokud se neshodují).

[33]Adorno se spolupracovníky identifikoval projekci jako jednu z charakteristických vlastností autoritáře, „spatřuje důkaz působení projekčních mechanismů v nesouladu mezi relativní sociální slabostí objektu a jeho domněle temnou všemocí. Extrémně zaujaté individuum je proniknuto ideou totálního práva vlastní skupiny a nestrpí nic, co k ní nenáleží“. (Čermák 1992:182)

[34] Eysenck (1954) se domníval, že našel popis, jak se mohou autoritářské/dogmatické tendence kombinovat s politickými ideologiemi, když navrhl dvě vzájemně na sebe působící dimenze osobnosti:

1. Zarytost versus otevřenost (zarytost je ekvivalentem autoritářství/dogmatismu).
2. Radikalismus versus konzervatismus (ekvivalent levicovosti a pravicovosti).

Názory na platnost a konkrétní aplikace tohoto modelu se různí (Hill 2004).

[35] Rokeach (1960) vyvinul škálu dogmatismu měřící uzavřenost vůči jiným myšlenkám, nepružnost a autoritářské vlastnosti bez ohledu na politickou ideologii. Dogmatické či autoritářské povahy se tak mohou objevit na levé či pravé straně politického spektra. Rokeachova škála bohužel rovněž vede k tendenci souhlasit se všemi položkami (Hill 2004), což bývá kritizováno i u dříve uváděných škál.

[36] I podle Adlera (1999), který tvrdil, že veškeré problémy méněcennosti a nadřazenosti mají svůj původ v předškolním věku, komplex nadřazenosti u problémových dětí, neurotiků, delikventů a podobně funguje jako kompenzace jejich pocitů méněcennosti.

[37] Inteligenční kvocienty naměřené dr. Gilbertem u nacistických pohlavárů v Norimberku byly: Julius Streicher IQ (106), Ernst Kaltenbrunner (113), Fritz Sauckel (118), Rudolf Hess (odhad 120), Wilhelm Frick (124), Walter Funk (124), Konstantin von Neurath (125), Alfred Rosenberg (127), Alfred Jodl (127), Albert Speer (128), Wilhelm Keitel (129), Joachim von Ribbentrop (129), Baldur von Schirach (130), Hans Fritzsche (130), dr. Hans Frank (130), Erich Raeder (134), Franz von Papen (134), Karl Dönitz (138), Hermann, Hermann Göring (138), Artur Seyss-Inquart) (141), Gilbert Hjalmar Schacht (143) (Gilbert 1981, srov. Irving 1997:164-173, Poltorak 1973). Kromě Streichera měli tedy nacističtí vůdcové nadprůměrnou inteligenci (IQ nad 110). Je ovšem třeba si uvědomit, že IQ nemá nic společného s charakterem nebo morálkou ani s jinými prvky, kterých si je nutno všímat při hodnocení osobnosti. Pravý charakter odhaluje především smysl pro hodnoty a základní motivace jednání (Gilbert 1981).

[38] V absolutních způsobech vyjadřování se i nepřítel stává absolutní hrozbou a hrozbou je už samotná jeho existence (Hučín 2000). Schmitt uvedl kategorie Přítele a Nepřítele. Politický nepřítel však není pouhým soupeřem či odpůrcem, není ani osobním protivníkem kterého nenávidíme. Čím je tedy? Nepřítel má tři důležité charakteristické znaky. Za prvé, jeho existence hrozí úplnou negací celého způsobu života jednotlivce. Nepřítel proto musí být zničen, aby si člověk ubránil svou vlastní existenci. Vztah mezi Přítelem a Nepřítelem tedy není morální, dokonce ani osobní, ale je ontologický neboli „existenční“, čímž má Schmitt na mysli, že pouhá existence Nepřítele je chápána jako hrozba. Za druhé, Schmitt vysvětluje, že termíny Přítel a Nepřítel se v politickém smyslu netýkají jednotlivců, ale skupin. Schmittovými slovy: „Nepřítel existuje pouze tehdy, když se jedna, alespoň potenciálně bojovná skupina postaví tváří v tvář jiné skupině stejného druhu.“ Za třetí, vzhledem k tomu, že existence Nepřítele je hrozbou absolutní, musí být konflikt mezi Přítelem a Nepřítelem zákonitě konfliktem totálním, který končí teprve likvidací nepřítele (O´Sullivan 1995).

[39] Skupiny se sevřenou formální organizací, s vysokým stupněm kontroly nad svými členy, kladou na ně vysoké požadavky, jako např. armáda, církevní řády, některé politické strany. Tyto skupiny mají tuhou vnitřní disciplínu, disponují souborem přísných sankcí a určují své role absolutními způsobem. Stejného výsledku je možno dosáhnout dobrovolnou identifikací jednotlivce se skupinou, pokud jednotlivec uzná, že cíle realizované skupinou jsou nejvyššími cíli, po kterých může člověk prahnout, jestliže je uzná za své osobní cíle (Szczepański 1966).

[40] Autoritářského (diktátorského) vůdce lze definovat jako vůdce s absolutní autoritou, jenž svá rozhodnutí nekonzultuje s ostatními členy skupiny (srov. Hartl, Hartlová 2000:677).

[41] Možná, že absolutní není vůdce, ale absolutní je pouze idea – mechanismus absolutní moci, jedinec i skupina jsou pouze relativní.

[42] Nejdůležitější výsledek Milgramova výzkumu je asi tento (autor jej zvlášť nezdůrazňuje: existence svědomí u většiny pokusných osob a jejich utrpení, když je poslušnost nutila jednat proti jejich svědomí (srov. Fromm 1997a).

[43] Nejdramatičtěji se projevil vliv této situace v těžkých reakcích pěti vězňů, které jsme museli propustit pro mimořádně prudké emoční deprese, pláč, záchvaty vzteku a akutní stavy úzkosti (Fromm 1997a).

[44] Adornovy analýzy a charakteristika znaků nesou dle Geista (1992) na sobě stopy materiálu, na němž byly vytvářeny a zdaleka nezachycují všechny obecné znaky, jimiž se projevuje autoritářství.

[45] Hyman a Sheatsley (1954) poukázali na mnoho metodologických nedostatků v Adornově výzkumu, což je vedlo k vyslovení pochybností o tom, jak autoři interpretovali svá zjištění. Hyman a Sheatsley kritizovali především výběr pokusných osob, které byli relativně homogenní z hlediska jejich socio-kulturního prostředí (podrobnější kritika viz Krech, Crutchfield, Ballachey 1968:239-241).

[46] Zdroj: Hučín, J.: Krvavá pohádka o neskutečném snu. On-line: http://psychologie.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=677

Literatura

Adler, A. (1999): Porozumění životu. Úvod do individuální psychologie. Praha: Aurora.

Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, E., Levinson, D. J., Sanford, R. N. (1950): The Authoritarian Personality. New York: Harper.

Adorno, T. W., Frenkel-Brunswik, Levinson, D. J., Sanford, R. N. (1969): The Authoritarian Personality. New York: Norton Library. (přesné citace dle tohoto vydání)

Atkinson, R. L. a kol. (2003): Psychologie. Praha: Portál.

Balík, S., Kubát, M. (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha: Dokořán.

Čermák, I. (1998): Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta.

Čermák, V. (1992): Otázka demokracie. 1. Demokracie a totalitarismus. Praha: Academia.

Čermák, V. (1993): Otázka demokracie. 2. Člověk. Praha: Academia.

Drapela, V. J. (1997): Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál.

Duda, M. (1999): Koncept autoritářství v českém prostředí na konci 90. let. Brno: Masarykova univerzita (bakalářská práce).

Freud, S. (1997): Přednášky k úvodu do psychoanalýzy. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.

Freud, S. (1999): Davová psychologie a analýza Já. In: Freud, S.: Mimo princip slasti a jiní práce z let 1920-1924. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.

Freud, S. (1998): Nespokojenost v kultuře. Praha: Hynek.

Fromm, E.(1997a): Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Fromm, E. (1997b): Člověk a psychoanalýza. Praha: Aurora.

Fromm, E. (2003): Psychoanalýza a náboženství. Praha: Aurora.

Fromm, E. (1993): Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko.

Fromm, E. (1994): Umění být. Praha: Naše vojsko.

Fromm, E. (2000): Umění naslouchat. Praha: Aurora, Praha 2000.

Funk, R. (1994): Erich Fromm. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Geist, B. (1992): Sociologický slovník. Praha: Victoria Publishing.

Giddens, A. (1999): Sociologie. Praha: Argo.

Giddens, A. (2000): Unikající svět. Jak globalizace mění náš život. Praha: Sociologické nakladatelství.

Gilbert, G. M. (1981): Norimberský deník. Praha: Mladá fronta, 3. vydání.

Hartl, P., Hartlová, H. (2000): Psychologický slovník. Praha: Portál.

Heywood, A. (1994): Politické ideologie. Praha: Victoria Publishing.

Hole, G. (1998): Fanatismus. Sklon k extrému a jeho psychologické kořeny. Praha: Portál.

Hučín, J.: Krvavá pohádka o neskutečném snu. Psychologie dnes, 6/2000, s. 8-10.

Hunt, M. (2000): Dějiny psychologie. Praha: Portál.

Chmelík, J. (2000): Symbolika extremistických hnutí. Praha: Armex.

Irving, D. (1997): Norimberk. Poslední bitva. Praha: Grafoprint-Neubert.

Kast, V. (2004): Otcové-dcery, matky-synové. Práce s rodičovskými komplexy jako cesta k vlastní identitě. Praha: Portál.

Klimeš, L. (1998): Slovník cizích slov. Praha: SPN, 6. vydání.

Kol. (1996): Velký sociologický slovník. 1. díl, A-O. Praha: Karolinum.

Kotlán, P. (2003): Demokracie ve stínu. Ostrava: Institut vzdělávání Sokrates.

Krech, D., Crutchfield, S., Ballachey, E. L. (1968): Človek v spoločnosti. Bratislava: SAV.

Krejčí, O. (2004): Politická psychologie. Praha: Ekopress.

Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister&Principal, Centrum strategických studií.

Marshall, G. (ed.) (1998): A Dictionary of Sociology. Oxford, New York: Oxford university Press, 2nd. ed.

Mikšík, O. (1999): Psychologické teorie osobnosti. Praha: Karolinum.

Mitchell, G., D. (ed.) (1968): A Dictionary of Sociology. London, Routledge&Paul Kagan.

Münkler, H. (1993): Kritická teorie Frankfurtské školy. In Ballestrem, K., Henning, O.: Politická filosofie 20. století. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.

Nakonečný, M. (1995): Psychologie osobnosti. Praha: Academia.

Nakonečný, M. (1999): Sociální psychologie. Praha: Academia.

Nakonečný, M. (1993): Základy psychologie osobnosti. Praha: Management Press.

Plichtová, J. (2003): Násile, agresivita a zodpovednosť. In Čermák, I., Hřebíčková, M., Macek, P. (eds.): Agrese, identita, osobnost. Brno: Psychologický ústav Akademie věd České republiky.

O´Sullivan, N. (1995): Fašismus. Brno: CDK.

Poltorak, A. I. (1973): Norimberský proces. Praha: Naše vojsko, Praha, 2. revidované vydání.

Smékal, V. (2002): Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister&Principal.

Szczepański, J. (1967): Sociológia. Vývin problematiky a metód. Bratislava: Vydavateĺstvo politickej literatúry.

Szczepański, J. (1966): Základní sociologické pojmy. Praha: Nakladatelství politické literatury.

Šubrt, J. (2001): Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: ISV.

Výrost, J. (1998): Člověk a moc: Politická psychologie In Výrost, J., Slaměník, I.: Aplikovaná sociální psychologie I. Praha: Portál.

Internetové zdroje

http://www.anesi.com/fscale.htm

http://www.politicalcompass.org/

Hučín, J.: Krvavá pohádka o neskutečném snu. On-line: http://psychologie.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=677

---

---