Džihádistická propaganda v zemích Západu za účelem rekrutace

Autor: Mgr. Vendula Divišová » Kategorie: 02/2016, Aktuální číslo » 27. 12. 2016

Článek v PDF

Jihadist Recruitment Propaganda in the West

Jihadist propaganda videos directed towards the purpose of foreign fighters‘ or lone wolves‘ recruitment in the Western countries are analysed in this paper. The aim is to identify what kinds of arguments are being used to recruit new jihadists and subsequently to evaluate to what extent these narratives correspond with current theoretical explanations of the radicalization process. It concludes that the discourse used in the videos typically intermingles rather superficial arguments revolving around faith and arguments targeting the personality of the potential recruits. In the latter case, two main narratives are being used which are labelled as “narrative of normalcy” and “narrative of desperation”. Finally, the importance of positive emotions in the recruitment efforts is emphasized. The jihadist life is depicted as providing feelings of pride, courage, happiness or even ultimate meaning together with an adventure and excitement. It is suggested that the dominance of the positive feelings in the propaganda videos may further increase relevance of some recent terrorism explanations highlighting the active search for positive emotions by the recruits and thus calling for efforts to humanize the agents of terrorism in order to understand their radicalization.

1       Úvod

Evropské země v posledních letech zaznamenaly množství aktů islámského terorismu. Pachateli byli přitom mnohdy muži, kteří se v těchto zemích již narodili, a jednalo se tak o projevy takzvaného „domácího“ islámského terorismu (homegrown terrorism). Nejen přispěním těchto útoků dnes existuje na Západě značný potenciál k rekrutování nových džihádistických bojovníků. Je tak nezbytné nadále zkoumat procesy s tímto fenoménem spojené. Největší výzvou zůstává výzkum radikalizace jedinců, tedy otázka „poptávky“. V této rovině jsou výsledky výzkumu stále neuspokojivé, protichůdné a do značné míry stagnující.[1] Nadále zůstává relevantní také výzkum „nabídky“, kam spadá právě otázka propagandy. Podle Edwardse a Gribbona (2013: 41) je obsahu extremistických materiálů věnován větší prostor, zatímco „víme velmi málo o tom, jak jedinci tento obsah vnímají“. Lze předpokládat, že nabídka ve formě propagandy na internetu bude do značné míry odpovídat poptávce a tedy smýšlení potenciálních rekrutů. King a Taylor (2011: 617) se domnívají, že zkoumání narativu džihádistů může být způsobem, jak testovat radikalizaci, protože tyto narativy jsou důležité právě během procesu indoktrinace. Je tak vhodné zkoumat soulad používané propagandy s aktuálními poznatky o radikalizaci, tak aby bylo možné formulovat do budoucna také vhodné protinarativy této propagandy.

Text se zaměří na analýzu on-line nástrojů propagandy, v tomto případě pouze video sdělení, jejichž cílem je rekrutace džihádistů v zemích Západu (chápáno jako Evropa a Severní Amerika). Ostatním formám propagandy, jako jsou džihádistické tiskoviny či agitace prostřednictvím webových fór či sociálních sítí, bylo již v akademické sféře věnováno podstatně více prostoru. Pozornost zde bude kladena na obsahové charakteristiky sdělení, nikoli na jejich formu, která je nicméně také podstatná zejména z pohledu emocionálního působení na příjemce sdělení. Cílem textů je identifikovat hlavní typy argumentů a analyzovat je z hlediska jejich souladu s dosavadními poznatky o džihádistické propagandě na internetu, ale také ve vztahu k aktuálním poznatkům o radikalizaci.

2       Teoreticko-metodologický základ práce

2.1      Klíčové pojmy

Nejdříve bude nastíněno chápání základních konceptů, se kterými text pracuje. V první řadě se jedná o termín džihád, který bývá často vykládán nepřesně. Mendel termín definuje jako „všestranné úsilí“, a to úsilí o „kultivaci vlastní zbožnosti, o sociální spravedlnost a šíření (resp. obranu) víry – formou misie, ale i ozbrojeným bojem“ a jedná se zároveň o „základní cestu k dosažení ideálního stavu salám“ (Mendel 2000: 25). Také Sageman (2004: 1–2) odkazuje k džihádu chápanému jako „úsilí“. Zároveň však upozorňuje, že se vztahuje k „jakékoli aktivitě, ať už osobní, nebo komunální, vykonané muslimy ve snaze následovat cestu Boha“. Džihád je rovněž možné dělit na tzv. větší džihád a tzv. menší džihád, přičemž ten první „odkazuje k úsilí jednotlivce stát se dobrým muslimem charakterizovaným sebezáchovou a sebekontrolou“ a zahrnuje také dodržování tzv. pěti pilířů islámu, zatímco menší džihád „má politické a vojenské rysy“ a jedná se o „násilný boj o islám“.

Klasická definice propagandy ji vykresluje jako nástroj „využívaný organizovanou skupinou, která chce dosáhnout aktivní nebo pasivní účasti na svých aktivitách množství jedinců psychologicky propojených prostřednictvím psychologické manipulace a začlenění do organizace“ (Ellul 1968: 61, cit. dle Johnson-Cartee, K. S., Copeland, G. A. 2004: 4). Tato definice je nicméně kritizována jako ignorující predispozice cílové skupiny s argumentem, že záměrem propagandy je, aby cílový objekt přijal nový žádoucí náhled, ale to již na základě určitých vlastních předpokladů (Kecskemeti 1974: 844, cit. dle Johnson-Cartee, Copeland 2004: 4). Propaganda nemůže být ztotožňována s přesvědčováním – u něhož zpráva cílí na jednotlivce, který má přijmout nové přesvědčení, postoj či chování ve svém osobním zájmu – a cílí spíše na změnu postojů, přesvědčení nebo chování v zájmu určité sociální skupiny (Jowett, O’Donell 1992: 2, cit. dle Johnson-Cartee, Copeland 2004: 3).

Dále je třeba uvést termín rekrutace či nábor (recruitment). Obecně lze pojem definovat jako „proces (nebo procesy), jehož prostřednictvím jednotlivci nebo skupiny dospívají ke schvalování a (nakonec) účasti na užívání násilí ve prospěch politických cílů“ (ICSR 2009: 10). Dle Taarnbyho (2005: 6) je pak rekrutace „v případě džihádu chápána jako aktivita, jejímž cílem je naverbovat militantní islamisty do existující teroristické buňky“. Rekrutace je zároveň mostem mezi osobním přesvědčením a násilným aktivismem. Taarnbyho definice nicméně nezohledňuje v posledních letech velmi rozšířený fenomén tzv. individuálního džihádu. Proto se jeví jako vhodnější obecnější chápaní pojmu radikalizace v oblasti islámského fundamentalismu, který uvádí Jenkins (2007: 3), a to jako „proměnu ostatních nebo přetvoření sám sebe ve zbraň džihádu“ či Conway (2006: 16) jako „snahy skupin naverbovat a mobilizovat sympatizanty za účelem jejich aktivnější podpory vůči teroristickým cílům nebo aktivitám“.

Termíny rekrutace a radikalizace jsou často užívány společně, přičemž radikalizaci lze vnímat jako určitý předstupeň k rekrutaci. Radikalizace se nicméně může na rozdíl od rekrutace odehrát zcela mimo skupinu (Springer et al. 2009: 133). Platí však, že stejně jako dosah (propagandy) neznamená automatickou radikalizaci, tak ani radikalizace nutně nevede k rekrutaci, a tedy k násilnému džihádu (Jenkins 2011: 17).

2.2      Metoda sběru a analýzy dat

Text je případovou studií mající za cíl popsat soudobou džihádistickou propagandu zaměřenou na rekrutaci v zemích Západu. Zodpovídá přitom následující výzkumnou otázku: „Jaké hlavní typy argumentů jsou využívány v džihádistické propagandě za účelem rekrutace v západních zemích?“ Tato data slouží následně k zodpovězení druhé otázky: „Do jaké míry jsou tyto argumenty v souladu s dosavadními poznatky o radikalizaci?“. Cílem této otázky je tedy vyhodnotit soulad nabídky a poptávky v oblasti islámské radikalizace na základě předpokladu, že propaganda hraje klíčovou roli ve fázi indoktrinace během procesu radikalizace.

Předmětem analýzy jsou videa, ve kterých se objevují snahy o rekrutaci osob za účelem jejich konání ve prospěch násilného džihádu. To znamená, že se v těchto sděleních objevují přímé apely na muslimské komunity v různých částech západního světa, výzvy přidat se k džihádu jsou explicitně artikulovány, nebo jsou cílové skupiny nabádány alespoň k hidžře, tedy emigraci chápané někdy jako předstupeň k džihádu. Kvůli jazykovým omezením je zkoumána pouze propaganda v anglickém a francouzském jazyce. To by nemělo představovat výraznější zkreslení vzhledem ke skutečnosti, že se práce zaměřuje na propagandu cílící právě na potenciální rekruty v západních zemích, a to nejen v rámci místních muslimských komunit. Využita jsou video sdělení dostupná on-line a částečně také sekundární zdroje, které popisují a analyzují džihádistickou propagandu.

3       Rekrutace džihádistů v západních zemích: stručná historie

3.1      „Foreign fighters“ versus „domácí“ teroristé

Rekrutace džihádistů v zemích Západu má dvě roviny. Tou první je fenomén zahraničních bojovníků (foreign fighters), kteří mohou být v zemích Západu rekrutováni za účelem vycestování do oblastí, kde se aktuálně odehrává ozbrojený konflikt a jehož se mají účastnit v řadách teroristického či povstaleckého uskupení. Tento argument bývá provázen obavami z plánování a realizace teroristických útoků těmito osobami po jejich návratu (viz např. Neumann 2006: 78).

Druhou rovinou je pak radikalizace, respektive seberadikalizace a následná rekrutace, která povede k provedení teroristického útoku prvoplánově v západní zemi (tzv. home grown terrorists, případně home grown jihadists), ve které daná osoba pobývá nebo kam jí její pas dovoluje vycestovat (např. Torok 2010). V tomto případě lze hovořit o rekrutaci do širší decentralizované sítě tzv. globálního džihádu. Taktika „osamělých vlků“, respektive tzv. „individualizovaného džihádu“ byla explicitně podporována už například al-Kájdou (srovnej např. Pantucci 2011).

Taarnby (2005: 7) upozorňuje, že fenomén cizích bojovníků ztělesňovali už mudžahedíni „se záměrem bojovat jako guerilly v neregulérních vojskách“. Napojovali se proto na povstalecká hnutí v Afghánistánu, Bosně, Kašmíru či Čečensku. Existovala nicméně jen malá pravděpodobnost, že se stanou také teroristy. Autor uvádí 11. září jako mezník, kdy období mu předcházející spojuje s relativně tolerantními postoji západních vlád k muslimům, přičemž mešity a radikální islámští duchovní hráli důležitou roli při náboru nových bojovníků (Tamtéž: 7). Invaze do Afghánistánu následně zasadila ránu náboru teroristů. Ti s obsazením země přišli o výcvikové tábory, které kromě výcviku sloužily také jako důležitá místa setkávání. A právě tehdy začala část mudžahedínů působit v rámci „nezávislých teroristických buněk“ a nová generace islámských teroristů kvůli svým slabým vazbám na členy al-Kájdy „raději upřednostnila identifikovat se s širšími cíli globálního džihádu“ (Taarnby 2005: 10–11, 17–18; Springer et al. 2009: 108). Al-Kájda se v souvislosti se ztrátou Afghánistánu jako svého útočiště uchýlila ve značné míře do tzv. kyberprostoru (srovnej např. Murphy 2007: 36).

Tato transformace je často spojována s postavou Abú Musába al-Surího, který svou vizi decentralizované strategie představil již na začátku 90. let. V rámci této strategie zdůrazňuje roli propagandy, která má inspirovat a ovlivňovat akty terorismu provedené jednotlivcem nebo malou skupinkou jedinců. Nabádá přitom, že taková propaganda „musí zdůrazňovat důležitost individuálního činu bez náležení ke skupině a být dostatečně široká, aby apelovala na masy“ (Springer et al. 2009: 108–109). Invaze do Iráku pak přispěla k další radikalizaci evropských muslimů, a tedy k vytvoření vhodnějších podmínek k náborovým účelům. Debata ohledně vedení džihádu se přesunula z roviny „proč“ do roviny „jak“ (Neumann 2006: 74, Hegghammer, cit. dle Neumann 2006: 74).

Fenomén zahraničních bojovníků se od poloviny 80. let výrazně proměnil. Mobilizace zahraničních muslimských bojovníků probíhaly původně mimo samotné místo dění. Povstalci usilovali v rámci mezinárodní komunity spíše o finanční a politickou podporu, zatímco „zahraniční bojovníci přicházeli nepozváni téměř kamkoliv, kam se vydali“ (Hegghammer 2011: 65). Individuální odpovědnost za obranu muslimů ležela zásadně na místním obyvatelstvu a muslimové za hranicemi byli odpovědni bojovat jen v rámci kolektivní povinnosti (fard kifája), která se vztahovala ke společenství jako celku a nebyla tak závazná pro každého jednotlivce. Vycestovat do zahraničí s cílem účastnit se džihádu bez svolení rodičů, vlády či jiných autorit bylo považováno za hřích. To se později změnilo především vlivem působení Abduláha Azzáma, který vynesl do popředí normy panislámské solidarity, které sice existovaly již dříve, byly však podřízeny jiným náboženským omezením. Do popředí se dostaly argumenty zdůrazňující jednotu ummy a vnější zdroje hrozeb pro tuto muslimskou komunitu a společně sdílenou panislámskou identitu.[2] Do popředí se dostává individuální povinnost muslimů (fard ajn) (Hegghammer 2011: 74-76, 83-88, Sageman 2004: 2).

Internet, radikalizace a rekrutace v zemích Západu

Zkoumání rekrutace v kyberprostoru by mělo zohledňovat existující výzkumy procesů radikalizace a rekrutace i mimo tento prostor. Jak již bylo zmíněno, výzkum obou fenoménů se stále nachází ve fázi stagnace. Existují nicméně dílčí poznatky, které mapují současné trendy a jsou tak užitečné i pro analýzu džihádistické propagandy.

Současné výzkumy radikalizace v zemích Západu zdůrazňují zejména přítomnost interakce. Přechod od radikalizace k přičlenění se k teroristické organizaci je tak „kolektivní spíše než individuální proces“ (Springer et al. 2009: 133). V západních zemích v souladu s tímto poznatkem aktuálně převládá model rekrutace „zdola“, zatímco neexistují důkazy prokazující rekrutaci „shora“ do sítě globálního džihádu (top-down recruitment) a takzvané „vymývaní mozků“ objektů rekrutace.[3] Taarnby (2005: 21, 22) hovoří o „samogenerujícím se procesu zdola“ a o „spontánně se vytvářejících skupinkách“.[4] Tento proces je dokonce označován jako „fenomén náhody“ (Sageman 2004, cit. dle Taarnby 2005: 23). Z toho vyplývá nutnost, aby si každý jednotlivec, který se chce stát součástí globálního džihádu, sám našel vlastní kontakty, a tedy svou vazbu na globální džihád. V případě absence této vazby hrozí riziko postupné izolace (Taarnby 2005: 24). Autor připouští možnost seberadikalizace a zcela nezávislého usilování o aktivity v rámci džihádu, ty dle něj však zaujímají jen malé procento z celkového objemu rekrutací, a to zvláště v zemích Západu, kde je přístup k bývalým zahraničním bojovníkům omezený, stejně jako k militantním ideologiím (Watts 2008).

Jenkins v podobném duchu zdůrazňuje, že „plánování teroristického útoku je sociální aktivita, ve které sdílení násilných fantazií je samo o sobě zdrojem psychologické potěchy“ (Jenkins 2011: 19). Zpochybňuje přitom nálepku „osamělých vlků“, kteří jsou vzácným fenoménem, a navrhuje spíše označení „zatoulaní psi“ (Tamtéž: viii).[5] Radikalizace i rekrutace jsou nicméně chápány jako „individualistický proces, který kombinuje vnější faktory a osobní okolnosti“, přičemž oba fenomény jsou v konečném součtu „individuálním rozhodnutím“ (Jenkins 2011: 26), což platí zejména pro přechod k samotnému aktu. U něj může být řeč o tlaku vrstevnické skupiny, nikoli však donucení (Jenkins 2007: 4). Tento argument rovněž zpochybňuje teorie o „vymývání mozků“. Procesy radikalizace a rekrutace se nicméně mohou zemi od země lišit, což se může odrážet v odlišných závěrech akademiků a důrazu, který kladou na roli jednotlivce a kolektivu v těchto procesech (viz např. Jenkins 2007: 3).

Existuje přitom celá řada zdůvodnění, proč se osoba může radikalizovat směrem k teroristickému jednání. Jenkinsova zpráva (2011: 18) shrnuje tyto důvody: deziluze ze současného života; vnímání boje jako náboženské povinnosti;[6] terorismus jako příležitost dokázat svoji mužnost; terorismus jako pomsta za domnělá příkoří ve vztahu ke své osobě nebo komunitě; touha po dobrodružství a slávě; strhnutí přáteli nebo jinými osobnostmi; touha dostat se do ráje.

Cottee a Hayward (2011) upozorňují v opozici k většině současných výzkumů, že teroristé nemusejí být motivováni pouze negativními emocemi, ale motivací mohou být stejně tak emoce pozitivní. Identifikují zároveň tři zásadní existenciální motivy teroristů, a to: (1) touhu po vzrušení, (2) touhu po nejvyšším smyslu a (3) touhu po slávě. Tyto motivace představují odpověď osob na zakoušenou existenciální frustraci.

Kyberprostor může hrát ve vztahu k radikalizaci a případné rekrutaci různé role. Rekrutace je uváděna jako jedna ze stěžejních činností či motivací teroristů ve virtuálním prostředí (McNeal 2007, cit. dle Torok 2010: 54). Někdy jsou pro tento jev používány specifické termíny jako „internetem podporovaná rekrutace“ nebo „virtuální seberekrutace“ (Neumann, Rogers 2007: 49). Weimann (2008, cit. dle Torok 2010: 54) jmenuje potenciální rekruty jako jednu z klíčových cílových skupin aktivit v kyberprostoru (vedle mezinárodní komunity a nepřátel), a činnost rekrutace jako jeden z osmi možných účelů používání internetu teroristy.[7]

Internet může působit jako „turbo pohánějící globální násilné džihádistické hnutí“ a umocnit tak proces radikalizace a rekrutace zdola (Ministry of the Interior and Kingdom Relations 2006: 43). Jenkinsova zpráva mu přisuzuje nejen roli „zdroje inspirace“, ale také „substitutu akce“, díky němuž se jedinec může vyhnout riziku, které je se skutečnou činností spojené (Jenkins 2011: 17). Hlavní přínos internetu vzhledem k účelu náboru nových džihádistů je kromě globálního dosahu tohoto nástroje spatřován v jednodušším a rychlejším přístupu k informacím a jejich shromažďování potenciálními rekruty a vyšší atraktivitě těchto informací díky multimediálnímu formátu. Jeho prostřednictvím je rovněž snazší na vlastní pěst radikální skupinu kontaktovat (Conway 2006: 16). Západní svět, zejména západní Evropa je pak vhodnou oblastí pro nábor a radikalizaci saláfistických džihádistů díky „přítomnosti velkého množství mladých, odcizených muslimů“ (Neumann 2006: 73).[8]

Internet může mít různé funkce dle modelu rekrutace. Zatímco model „ze shora dolů“ (top‑down) spočívá na předpokladu, že „militantní propaganda vede k větší náchylnosti mladých mužů vůči náborářům“, druhý model odkazující k rekrutování „zespoda nahoru“ (bottom‑up) postuluje, že „internet nejen radikalizuje mladé muže, ale také jim pomáhá najít způsob, jak odcestovat do dějišť konfliktů“ (Watts 2008).

V souvislosti s poznatky o radikalizaci výzkumy upozorňují, že „čtení a posílání zpráv o džihádu na internetu k němu může jednotlivce učinit vnímavějšími, ale přímé zapojení vyžaduje interakci“ (Sageman 2004; Taarnby 2005: 39). A třebaže se „mnoho evropských muslimů stalo citlivějšími k aktuálním tématům na internetu a vyvinulo si skrze něj smysl pro kolektivní sociální identitu, nikdo nebyl od interakcí na internetu přímo veden k džihádu“ (Taarnby 2005: 50). Zatímco jedinci se mohou sami radikalizovat, formální nábor ve smyslu úplného členství v organizaci předpokládá již předchozí radikalizaci přičleňovaných jedinců (Springer et al. 2009: 138). Ve stejném duchu dochází Jenkinsova zpráva k závěru, že navzdory stále většímu šíření propagandy „skutečné napojení na džihádistický podnik […] se zdá náhodné, závisející na osobní známosti, nalezení radikální mešity nebo vyhledání náborářem“ (Jenkins 2007: 5). Watts (2008) zase zdůrazňuje roli cizích bojovníků-veteránů[9] v procesu rekrutace a radikalizace, čímž stejně tak vynáší do popředí interakci a osobní vazby.

Internet ve spojení s džihádismem je nebezpečný právě tím, že potenciálně výrazně usnadňuje vytváření těchto skupin, a tedy kolektivních identit. Může navíc přitáhnout jedince, kteří by si jinak vazbu k radikálním uskupením džihádistů nenašli (např. Neumann, Rogers 2007: 51). Torok (2010: 55) upozorňuje, že dle výzkumů sociálních sítí „mají podobní lidé tendenci se navzájem vyhledávat“, přičemž „al-Kájda a další skupiny se snaží co nejvíce tento proces zjednodušit“. Důsledkem těchto interakcí v kyberprostoru je změna v postojích a ta zase může vyvolat změnu v chování. Jenkins (2010: 55, cit. dle Torok 2010: 58) potvrzuje tento názor, když uvádí, že „dráha“ džihádistů bývá často odstartována právě na internetu prostřednictvím interakcí s dalšími frustrovanými jedinci. Další nebezpečí pak spočívá v tom, že internet podnítí další radikalizaci skrze prvek soutěžení mezi členy virtuální komunity, spočívající v tom, kdo bude nejradikálnější (Neumann, Rogers 2007: 51).

4       Příklady propagandy za účelem rekrutace

Za první džihádistickou organizaci rekrutující zahraniční bojovníky je považován al-Šabáb. Ten dokázal mezi lety 2006-2012 přitáhnout na 1 200–1 300 zahraničních bojovníků, z toho přibližně 1 000 tvořili etničtí Somálci (Meleagrou Hitchens et al. 2012: 3). Typickým rysem jeho propagandy je popisování konfliktu v kosmických termínech jako „civilizační konflikt mezi silami islámu a neislámu“ (Tamtéž: 14). Jeden ze zahraničních rekrutů například nabádá k emigraci zahraničních muslimů do Somálska za využití protikladů mezi „zemí bezvěrců“ a „zemí islámu“, „mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou a mezi pravdou a lží (Jihadology 2010).

Al-Šabáb zároveň u svých potenciálních rekrutů podporuje kolektivní identitu ummy, respektive „vědomí ummy“, které má vést k tomu, že se budou vnímat jako patřící do společenství všech muslimů, a budou se tak ztotožňovat s cíli muslimů na celém světě. Tohoto vědomí má být docíleno prostřednictvím argumentů stavějících do kontrastu utrpení muslimů a bezstarostný život v západních zemích (Melagrou Hitchens et al. 2012: 3). Pokud je džihád globální záležitostí, pak je osobní zodpovědností jedince přidat se k džihádu, ať se nachází kdekoliv.

Časté jsou argumenty založené na zodpovědnosti, solidaritě a povinnosti, boj je přikazován islámským právem a muslimové i z nemuslimských zemí jsou zodpovědní za obranu muslimského území. Za tímto účelem je zdůrazňována jednota muslimského národa a časté je používání výrazů vyjadřujících příbuzenské vztahy (Tamtéž: 74) a navození citového vztahu k ostatním muslimům. Například sdělení Abdisalána Hussejna Alího, Američana zodpovědného za sebevražedný atentát v Somálsku v roce 2011, obsahuje množství podobných výrazů typu „moji drazí bratři a sestry, opět víte, že vás miluji v zájmu Alláha, víte, jde to z mého srdce“ nebo „našim posláním je zemřít jako muslimové a pomáhat dalším muslimským bratrům a sestrám na světě, pomoct ummě […]“ (Jihadology 2011).

V  rétorice lze jasně identifikovat argument založený na individuální povinnosti jednotlivce účastnit se džihádu (fard ajn). To dokládají například prohlášení kanadského rekruta, Johna Maguirea, a jednoho z pařížských atentátníků, Ismaela Omara Mostefaie:

 

Čím více bomb shodíte na naše lidi, tím více muslimů si uvědomí a pochopí, že vést dnes džihád proti Západu a jeho spojencům na celém světě je bez nejmenších pochyb náboženská povinnost závazná pro každého muslima“ (SITE 2014a).

 

Proč jste opustili svoje bratry a sestry? Proč jste jim nepomohli? Džihád je individuální povinností stejně jako modlitba“ (Heavy 2016).

 

Také sdělení Abdisalána Hussejna Alího podtrhuje globální dimenzi džihádu:

 

Veďte džihád v Americe, veďte džihád v Kanadě, veďte džihád v Anglii, kdekoliv v Evropě, v Asii, v Africe, v Číně, v Austrálii, kdekoliv najdete kuffar [bezvěrce], bojujte s nimi, buďte k nim nelítostní, moji bratři a sestry“ (Jihadology 2011).

 

Podobné argumenty vyzývající k připojení se k vedení globálního džihádu na jakémkoliv místě a za použití jakýchkoli prostředků a cílů útoku mají jednoznačně vyvolat u příjemců sdělení výrazné emocionální reakce. Objevují se tak přímočaré výzvy jako:

 

„Musíte útočit na vojáky, mecenáše a jednotky taghútu[10]. Útočte na členy policie, bezpečnostních a zpravodajských organizací, stejně tak na jejich proradné agenty. Zničte jejich postele. Znepříjemněte jim jejich život…“ anebo

 

„Když nemůžete najít IED [improvizované výbušné zařízení] nebo kulku, pak si vyberte nevěřícího Američana, Francouze, nebo jakéhokoliv z jejich spojenců. Rozmlaťte jeho hlavu kamenem, zabijte ho nožem, nebo přejeďte svým autem, nebo ho shoďte z výšky, nebo ho udavte, nebo ho otravte“ (Ad-Dawlah 2014).

Snaha rekrutovat nové džihádisty je rámována v kontextu existenčního ohrožení ummy a „poslední a nejhorší ze série okupací muslimského území a masakrů muslimů“, přičemž jsou detailně popisovány konkrétní činy spáchané v rámci tohoto konfliktu proti muslimům (Hegghammer 2011: 73). Al-Adnání aš-Šámí, bývalý mluvčí Islámského státu, tak v tomto duchu muslimy vyzýval k účasti na boji, „který patří k těm rozhodujícím, kritickým bojům v historii islámu“ (Ad-Dawlah 2014).

Potřeba přidat se do řad globálního džihádu je zároveň prezentována jako neodkladná záležitost. Ve video sděleních je patrná snaha vyvolat dojem, že jednoduše není možné nekonat a zůstat lhostejný, jako ve sdělení kanadského rekruta Maguirea:

 

Alláh říká, že bezvěrci proti vám nikdy nepřestanou bojovat, nikdy proti vám nepřestanou bojovat, dokud se neodvrátíte od svého náboženství, pokud toho budou schopní. Takže mudžáhid vás neustále vyzývá k jedné ze dvou možností: hidžra, nebo džihád. Buď si sbalte věci, nebo si připravte výbušná zařízení. Buď si kupte letenku, nebo naostřete svoje nože. Buď přijdete do Islámského státu
a budete žít pod zákony Alláha, nebo budete následovat příkladu bratra Ahmeda Rouleaua
“ (SITE 2014a).

 

Maguire tedy nepřiznává kanadským muslimům jinou alternativu, než opustit zemi a připojit se k džihádu v Sýrii nebo Iráku, nebo se k džihádu připojit ve své zemi jako „osamělí vlci“. Výzvy sledující cíl rekrutovat nové jedince se opírají o atmosféru naléhavosti a neodkladnosti a nenechávají potenciálním rekrutům prostor pro racionální zvážení džihádu, jak dokládají množství dalších vyjádření zejména z řad zahraničních rekrutů z Islámského státu:

 

„Na co čekáte, když se lidé rozdělili do dvou táborů a žár války stoupá každým dnem?“ (Ad-Dawlah 2014).

 

„Muslimové jsou bombardovaní každý den, jsou zraňováni každý den, jsou zabíjeni každý den“ (Jihadology 2011).

 

„Pojďte s námi, pojďte se k nám přidat. Protože přijde den, kdy se hranice uzavřou, v tu chvíli vám nezbude nic než slzy a výčitky“ (LiveLeak 2014).

 

Jděte do akce. Vzbuďte se, než bude příliš pozdě a než to budou oni, kdo vás bude masakrovat“ (Heavy 2016).

 

To odráží i název jednoho z videí Islámského státu Na co čekáte („What Are You Waiting For“), kde své spoluobčany nabádají k vycestování do Sýrie nebo Iráku tři džihádisté původem z Francie, kteří jsou na videu také zachyceni, jak pálí svoje pasy (SITE 2014b).

Velmi typická je ve videích snaha vyvolat výčitky svědomí. Například britský sebevražedný atentátník za al-Šabáb, známý jako Ahmed Hussejn Ahmed, ve svém sdělení nabádá: „Somálcům žijícím v zahraničí… jste šťastní ve svém pohodlí, zatímco vaše náboženství, váš lid je napadán a ponižován?“ (Meleagrou Hitchens et al. 2012: 7). Téměř totožné jsou výroky i v novějších náborových videích:

 

Jak si můžete užívat život a spánek, když nepomáháte svým bratrům, nerozséváte strach do srdcí uctívačů kříže a neodpovídáte na jejich útoky v mnohem větším počtu?“ (Ad-Dawlah 2014).

 

„Muslimům, co ještě žijí v Kanadě, říkám vám: jak můžete stále žít mezi bezvěrci, pod jejich nespravedlivými, člověkem vytvořenými zákony, které pomalu ale jistě odstraňují práva muslimů, obzvlášť teď, když byl ustaven chalífát?“ (SITE 2014a).

 

„Bratři, co se držíte opodál, zeptejte se sebe samotných […], co vám brání přidat se do řad mudžahedínů […], co vám brání dosáhnout mučednické smrti“ a „rozhlédněte se kolem, zatímco si pohodlně sedíte, a zeptejte se sebe, takhle chci umřít?“ (Jihadology 2014a).

 

„Jsme zabíjeni každý den a vy si tam sedíte se založenýma rukama. Žijete s nimi, spíte mezi nimi, jíte s nimi, s těmito kuffar [bezvěrci]“ (Heavy 2016).

 

Zároveň je v rétorice využíváno dichotomie mezi pohodlným životem muslimů v západních zemích a nasazováním životů džihádisty:

 

„Jak můžete vydržet pokojně s nimi žít, když jejich vůdci, kteří zastupují lid, vedou právě teď křížovou výpravu proti vašim muslimským bratrům a sestrám“ (SITE 2014a).

 

 „Zatímco si pohodlně sedíte, zatímco spíte, zatímco jdete nakupovat, oni vydávají svou krev, spí na zemi“ (Jihadology 2014a).

 

Cílem je vyvolat výčitky také u muslimů, kteří důsledně nepraktikují, a to opět v kontrastu k životu džihádisty:

 

 „Snadná věc jako nosit nikáb je pro vás komplikovaná. Celkem jednoduchá věc je pro vás náročná. Na co čekáte?“  (LiveLeak 2014).

 

Uvedené výroky potvrzují tvrzení Hegghammera (2011: 90), že síla této propagandy spočívá právě na jednoduchých prvcích, jako je apel na smysl pro solidaritu a altruismus, nikoliv na složitých teologických argumentech. Autor je přesvědčen, že populistická protizápadní audiovizuální propaganda je pro západní země nebezpečnější než šíření ultrakonzervativního saláfismu. Weimann (2012: 11) zdůrazňuje důležitost vytvoření vazby mezi potenciálním rekrutem a obětí a tvrdí, že „nejlepším způsobem, jak přesvědčit jedince, aby podporovali vaše cíle, je vytvořit emocionální, psychologický nebo intelektuální vztah s obětí“, což u jedince, na kterého je propaganda cílena, povede k navození pocitu, že je součástí komunity. Většina používaných argumentů je v tomto duchu jednoznačně založená na snaze vyvolat u příjemce sdělení silné emoce, mnohdy negativní.

V náboženské rovině je kromě argumentu založeného na individuální povinnosti muslimů přidat se k džihádu dále častý ten, dle kterého se džihádisté zabití v boji s nepřítelem dostanou po smrti do ráje. Ve videu s kanadským rekrutem André Poulainem je zobrazena jeho smrt v boji s nepřítelem se slovy: „Věděl, že skutečný život na něj čeká a dělí ho od něj jen zásah zbraní kuffara [bezvěrců]“ (Jihadology 2014b).

Americký sebevražedný atentátník Moner Mohamed Abú Salha ve videu Džabhat al-Nusry vyzývá potenciální rekruty slovy: „pojď k džihádu, bojuj za Alláha, zemři jako šahíd [mučedník]“ a popisuje tento ráj jako „nejlepší místo“ a „nejlepší život, kde strom si utrhne plod a sám vám ho podá“ a žena tam je „tak krásná […], že kdyby byla na tomto světě, umřel bys z její krásy“ (Jihadology 2014c). Propagační video Islámského státu s popěvkem v německém jazyce obsahuje množství odkazů na posmrtný život v ráji jako například: „Bojíte se smrti? Není úniku. Získejte důstojnost. A šaháda[11] fi sabilliah [ve věci Alláha] je vstupem do ráje“ (Jihadology 2014d).

Další argumenty už cílí zejména na osobnostní rovinu cílové skupiny. Lze identifikovat dva hlavní typy narativů. Jeden zdůrazňuje normalitu džihádistů a skutečnost, že džihád může vést kdokoliv, aniž by to bylo nutné přičítat patologickým stránkám jeho osobnosti. Je také patrná snaha ukázat, že vést džihád může jakýkoliv člověk bez ohledu na své kořeny a minulé chování mnohdy v rozporu s islámem. Maguire se snaží dokázat, že byl stejný jako ostatní muži jeho věku v Kanadě:

 

„Byl jsem jeden z vás. Byl jsem typický Kanaďan. Vyrůstal jsem na hokejovém kluzišti a svoje léta dospívání strávil na pódiu hrou na kytaru. Neměl jsem žádný záznam v trestním rejstříku. Byl jsem bystrý student a měl jsem skvělý známkový průměr“ (SITE 2014a).

 

Další kanadský džihádista, André Poulain, ve svém poselství klade důraz na svou „obyčejnost“ opakovaně, vypráví například:

 

„Před islámem jsem byl jako jakýkoliv jiný běžný Kanaďan. Díval jsem se na hokej, v létě jsem jezdil na chatu, miloval jsem rybaření, chtěl jsem chodit lovit, měl jsem rád přírodu, měl jsem rád sport. Byl jsem dobrý člověk“ (Jihadology 2014b).

 

Poulain dále popisuje svůj dosavadní život, ve kterém nic nechybělo, uvádí, že měl rodinu a dobré přátele, kteří ho podporovali, i dobře placenou práci a zdůrazňuje, že tedy není „žádný vyvrhel společnosti“, nebo

 

„anarchista či někdo, kdo chce zničit svět a všechny zabít. Ne. Byl jsem normální člověk a víte, mudžahedíni jsou taky běžní lidé, víte, ženíme se, máme rodiny, […] máme životy jako každý jiný voják v jakékoliv jiné armádě, máme životy mimo naši práci“ (Jihadology 2014b).

 

Je patrný záměr potenciální džihádisty zvyklé na komfortní život v západních zemích přesvědčit, že i v zemích, které mají být cílem jejich hiždry, budou mít své materiální i nemateriální jistoty. Poulain tak slibuje:

„bude o vás velmi dobře postaráno, rodiny tu žijí v bezpečí stejně jako předtím doma, máme tady v Sýrii rozlehlá území, snadno najdeme ubytování pro vás a vaše rodiny“ (Jihadology 2014b).

 

Sdělení, která se snaží potenciálním džihádistům ukázat, že již naverbovaní muži byli stejní jako oni a vedli normální životy po vzoru typického obyvatele Západu, však z logiky věci musí být doplněna také argumentem vysvětlujícím, proč takový život nestačí. Maguire například varuje, že:

 

podle islámských principů žijete v zemi války, zemi, která je vytrvalým utiskovatelem a neustále podporuje utlačování muslimů po celém světě“ (SITE 2014a).

 

Tento typ tvrzení už odkazuje k výše zmíněné charakteristice této rétoriky, jejímž cílem je vyvolat v příjemcích sdělení pocit zodpovědnosti tím, že ho skrze globální džihád postaví do centra civilizačního konfliktu muslimové versus nemuslimové, bezvěrci či Západ.

Druhý narativ apeluje na dosavadní osobní zkušenosti potenciálních rekrutů, a to zejména na negativní pocity, které zakoušejí, jako je ponížení, zoufalost a deprese. Snaží se poukázat na nesmyslnost či zbytečnost západního stylu života, který postrádá vyšší smysl a nedokáže přinést skutečné štěstí. Výše zmiňovaný americký sebevražedný atentátník, Abú Salha, ve svém sdělení otevřeně vyjádřil, jak byl ve svém dosavadním životě nešťastný:

 

„Žil jsem v Americe. Vím, jaké to je. Máte všichni nóbl zábavní parky a restaurace a jídlo a všechny tyhle hovadiny a auta. Myslíte si, že jste šťastní? Nejste šťastní, nikdy jste nebyli šťastní. Nikdy jsem nebyl šťastný. Byl jsem pořád smutný a v depresi. Tenhle život stál za houby“; anebo:

 

„Dar al-kufr není místem pro muslimy, nikdy to nebylo místo pro muslimy, nikdy to nebylo místo pro mě“ (Katz 2014, Jihadology 2014c).

 

V podobném duchu se vyjadřuje také muž přezdívaný jako Abú Bara al-Hindí ve videu Islámského státu pod titulem Není života mimo džihád (There is No Life Without Jihad). Ten například tvrdí: „Vím, jak se cítíte. Žil jsem tam. V srdci se cítíte sklíčení.“ Džihád pak nabízí jako řešení tohoto stavu, když ho označuje za „lék na depresi“. Označuje přitom také pozitivní emoce, které může džihád potenciálním rekrutům přinést: „Ó, mí bratři, přidejte se k džihádu a pociťte tu čest, co my cítíme, pociťte to štěstí, jež my cítíme“ (Katz 2014, Jihadology 2014a).

Právě tento apel na pozitivní emoce, které život džihádisty může přinést, lze označit jako další typ argumentů, který se odehrává mimo náboženskou rovinu. Video al-Šabábu From the fortified strongholds of glory se do značné míry zakládá právě na prezentaci těchto pozitivních emocí a popisuje u mudžahedínů pocity, jako je důstojnost, odvaha, čest, elán, odhodlání či ambice, a tvrdí, že jsou „osvobozeni od otroctví člověku, osvobozeni od strachu, osvobozeni od ponížení a hlavně osvobozeni od jakéhokoli pokušení na tomto světě“ a přitom „nezakoušejí ani beznaděj, ani zoufalství, protože svou důvěru vkládají do Alláha“ (Jihadology 2015).

 

Ve videu je džihád zároveň prezentován jako dobrodružství, „protože [džihádisté] často cestují do nových krajin a prozkoumávají nová území“. Mudžahedíni jsou označováni jako turisti, kteří „mají možnost spatřit krásy, které stvořil Alláh“. To doprovází záběry africké savany s divokou zvěří, ale také koupání mudžahedínů v jezeru ve chvílích odpočinku (Tamtéž).

5       Závěr

Text si kladl za cíl zodpovědět dvě výzkumné otázky, a to, jaké typy argumentů džihádistická propaganda s cílem rekrutace využívá a do jaké míry jsou tyto argumenty v souladu s dosavadními poznatky o radikalizaci. Ve zkoumaných video sděleních lze identifikovat dvě hlavní argumentační linie. Jedna z nich argumenty podkládá náboženskou rétorikou, druhá naopak cílí na osobnostní charakteristiky potenciálních rekrutů. Každá z linií dále obsahuje další dílčí typy argumentů. Obě nicméně sdílí výraznou snahu působit na emocionální stránku příjemců sdělení, spíše než na jejich racionální uvažování.

V rovině nábožensky orientované rétoriky je dominantní důraz na dichotomii mezi muslimským světem na straně jedné a bezvěrci (zejména v zemích Západu) na straně druhé. Hranice mezi oběma skupinami jsou zřetelně vymezeny, čímž se posiluje vědomí kolektivní identity a tedy jednoty ummy, muslimského společenství. Ta je v propagandě prezentována jako v ohrožení zvenčí. Zdůrazňování fard ajn, individuální povinnosti muslimů, pak vede k nevyhnutelnosti přidat se k džihádu na straně ummy. Do popředí jsou stavěny hodnoty jako zodpovědnost a solidarita. Zároveň je patrná snaha vyvolat u potenciálních rekrutů výčitky svědomí kvůli jejich nečinnosti a pohodlnému životu, zatímco jejich muslimští bratři a sestry jsou napadáni a ponižováni.

Důraz je kladen na akci, nevyhnutelnost a neodkladnost účasti na džihádu s argumentem, že ta rozhodující bitva a soudný den se již blíží. Cílené osoby jsou nabádány k okamžité volbě mezi dvěma možnostmi. Těmi jsou emigrace (hidžra), anebo džihád, ke kterému je možné se přidat buď na místech, kde již muslimové válčí, anebo v původní zemi formou individuálního džihádu, a to za použití jakýchkoli prostředků. Islám nicméně nevstupuje do této propagandy jen jako povinnost, která nedává jinou možnost než se k džihádu připojit, ale nabízí také pozitivní odměnu za takové jednání. Tím je příslib ráje, do kterého se po své smrti jako mučedník džihádista dostane. Celkově lze nicméně hovořit spíše o povrchních a zjednodušených náboženských tvrzeních než o složitých teologických argumentech.

Druhá linie, cílící na osobnost potenciálních rekrutů, se zakládá na dvou typech narativů. První lze označit jako „narativ normality“. Ten zdůrazňuje, že džihád může vést kdokoliv bez ohledu na dosavadní život a jeho soulad s islámem. Cílem je dokázat, že skutečnost, že se osoba přidá k džihádu, není výrazem psychické patologie, ale racionálním rozhodnutím a dokonce určitým „procitnutím“. Druhý typ výroků, který lze pojmenovat jako „narativ zoufalství“, naopak ukazuje džihád jako cestu ven z předchozího života v západním světě provázeného pocity zoufalství, deprese a prázdnoty. Džihád je prezentován jako lék na tuto depresi a přinášející vyšší smysl.

Identifikované typy argumentů zcela odpovídají tvrzení, že procesy radikalizace a rekrutace typicky kombinují vnější faktory s osobními predispozicemi a zkušenostmi zacilované osoby. Náboženské, v tomto případě spíše pseudonáboženské argumenty tak rozhodně samy o sobě k vysvětlení těchto procesů dostatečné nejsou. Navíc jsou stejně tak jako narativy cílící na osobní okolnosti jedince prostoupeny emocionálním působením a nelze je tak jednoznačně považovat za racionální stránku džihádistické propagandy.

Rétorika, která se videích objevuje, pak jednoznačně potvrzuje relevanci přístupu Cotteeho a Haywarda (2011), kteří zdůrazňují význam pozitivních emocí u fenoménu terorismu a potřebu hledat v životě pocit vzrušení či slávu. Obraz teroristů jako „politováníhodných postav: ponížených, frustrovaných, odcizených, rozhněvaných nebo nenávistných“, který autoři kritizují, se objevuje pouze výjimečně. Větší důraz je naopak kladen na normalitu džihádistů, kteří předtím vedli normální životy stejně jako jejich vrstevníci v západních zemích, ale postrádali v nich vzrušení a vyšší smysl. Videa explicitně znázorňují status a případně i dobrodružství spojené s životem džihádisty.

V případě, že jsou skutečně západní džihádisté motivování více vidinou zisku pozitivních pocitů než už těmi zakoušenými negativními, může být boj proti radikalizaci a vytváření vhodných protinarativů ještě větší výzvou. Cottee a Hayward (2011: 980) jsou přesvědčeni, že zatímco dříve bylo cílem ve výzkumu terorismu tyto osoby normalizovat, dnes je úkolem je dehumanizovat, a to navzdory tomu, jak mohou být jejich aktivity zavrženíhodné.

 

6       Seznam literatury a použitých zdrojů

Literatura:

Conway, M. 2006. Terrorist ΄Use΄ of the Internet and Fighting Back.  Information & Security, Vol. 19, pp. 9–30.

Cottee,S., Hayward, K. 2011. Terrorist (E)motives: The Existential Attractions of Terrorism, Studies in Conflict & Terrorism, Vol. 34, No. 12, pp. 963–986.

Edwards, Ch., Gribbon, L. 2013. Pathways to Violent Extremism in the Digital Era, The RUSI Journal, 158: 5, pp, 40–47.

Hegghammer, T. 2011. The Rise of Muslim Foreign Fighters. Islam and the Globalization of Jihad, International Security, Vol. 35, No. 3 (Winter 2010/11), pp. 53–94.

ICSR: The International Centre for the Study of Radicalisation and Political  Violence. 2009. Countering Online Radicalisation. A Strategy for Action, on-line text. Dostupné z: http://icsr.info/wp-content/uploads/2012/10/1236768491ICSROnlineRadicalisationReport.pdf

Jenkins, B.M. 2007. Building an Army of Believers: Jihadist Radicalization and Recruitment. Santa Monica, CA: RAND Corporation. Dostupné z: http://www.rand.org/pubs/testimonies/CT278-1.html

Jenkins, B.M. 2011. Stray Dogs and Virtual Armies Radicalization and Recruitment to Jihadist Terrorism in the United States Since 9/11. Santa Monica, CA: RAND Corporation. Dostupné z: http://www.rand.org/pubs/occasional_papers/OP343.html

Johnson-Cartee, K S., Copeland, G.A. 2004. Strategic political  communication: rethinking social influence, persuasion, and propaganda. Lanham, Md.: Rowman & Littlefield.

Katz, R. 2014. Digital Passageway: The Jihadist Propaganda Machine Aims West, INSITE Blog on Terrorism & Extremism, on-line text, 29-8-2014. Dostupné z: http://news.siteintelgroup.com/blog/index.php/entry/245-digital-passageway-the-jihadist-propaganda-machine-aims-west

King, M., Taylor, D.M. 2011. The Radicalization of Homegrown Jihadists: A Review of Theoretical Models and Social Psychological Evidence, Terrorism and Political Violence, Vol. 23, No. 4, pp. 602–622.

Meleagrou-Hitchens, A.; Maher, S.; Sheehan, J. 2012. Lights, Camera, Jihad: Al-Shabaab’s Western Media Strategy, Policy report, International Centre for the Study of Radicalisation and Political Violence (ICSR). Dostupné z: http://icsr.info/2012/11/icsr-report-lights-camera-jihad-al-shabaabs-western-media-strategy/

Mendel, M. 2000. Náboženství v boji o Palestinu: judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Brno: Atlantis.

 

Ministry of the Interior and Kingdom Relations. 2006. Violent Jihad in the Netherlands. Current trends in the Islamist terrorist threat. Hague: General Intelligence and Security Service. Dostupné z: https://english.aivd.nl/publications/publications/2006/04/13/violent-jihad-in-the-netherlands

Murphy, C. 2007. The Internet: Midwife of Global Radicalism?: High-Tech Savvy Mushrooms from First Primitive Web Site, Science & Spirit, Vol. 18, Issue 1, pp. 36–38.

Neumann, P. R. 2006. Europe’s Jihadist Dilemma. Survival: Global Politics and Strategy, 48:2, pp. 71–84.

Neumann, P. R., Rogers, B.  2007. Recruitment and Mobilisation for the Islamist Militant Movement in Europe, King’s College London, on-line text. Dostupné z: http://ec.europa.eu/home-affairs/doc_centre/terrorism/docs/ec_radicalisation_study_on_mobilisation_tactics_en.pdf

Pantucci, R. 2011. A Typology of Lone Wolves: Preliminary Analysis of Lone Islamist Terrorists, ICSR, on-line text. Dostupné z: http://icsr.info/wp-content/uploads/2012/10/1302002992ICSRPaper_ATypologyofLoneWolves_Pantucci.pdf

Sageman, M. 2004. Understanding terror networks. Philadelphia: University of Pennsylvania Press.

Sageman, M. 2014. The Stagnation in Terrorism Research, Terrorism and Political Violence, Vol. 26, No. 4, pp. 565–580. ISSN: 1556-1836.

SITE. 2014a. Canadian IS Fighter Calls Countrymen to Execute Lone-Wolf Attacks or Travel to Join Group, on-line text. Dostupné z: http://news.siteintelgroup.com/blog/index.php/entry/326-canadian-is-fighter-calls-countrymen-to-execute-lone-wolf-attacks-or-travel-to-join-group

 

SITE. 2014b. French Fighters in IS Call Muslim Countrymen to Join Group, Carry Out Attacks in France, on-line text. Dostupné z: http://news.siteintelgroup.com/blog/index.php/entry/316-french-fighters-in-is-call-muslim-countrymen-to-join-group%2C-carry-out-attacks-in-frances

Springer, D. R.; Regens, J. L., Edger, D. N. 2009. Islamic radicalism and global jihad. Washington D.C.: Georgetown University Press.

Taarnby, M. 2005. Recruitment of Islamist Terrorists in Europe. Trends and  Perspectives. Research Report funded by the Danish Ministry of Justice, on-line  text. Dostupné z: http://www.investigativeproject.org/documents/testimony/58.pdf

Torok, R. 2010. “Make A Bomb In Your Mums Kitchen”: Cyber Recruiting And  Socialisation of ‘White Moors’ and Home Grown Jihadists, Australian Counter Terrorism Conference, on-line text. Dostupné z: http://ro.ecu.edu.au/act/6/

Watts, C. 2008. Foreign Fighters: How Are They Being Recruited. Small Wars Journal, on-line text. Dostupné z: http://smallwarsjournal.com/blog/journal/docs-temp/69-watts.pdf

Weimann, G. 2004. www.terror.net. How Modern Terrorism Uses the Internet, United States Institute of Peace, Special Report 116, March 2004, on-line text. Dostupné z: http://www.usip.org/sites/default/files/sr116.pdf

Primární zdroje:

Ad-Dawlah 2014. Latest speech by Shaykh Abū Muhammad al-‘Adnānī ash-Shāmī. Staženo z: https://addawlah.wordpress.com/2014/09/22/latest-speech-by-shaykh-abu-muhammad-al-adnani-ash-shami/ (již nedostupné).

 

 

Heavy. 2016. New ISIS Execution & Beheading Video Celebrates Paris Attacks, Dostupné z: http://heavy.com/news/2016/01/new-isis-islamic-state-news-pictures-videos-kill-them-wherever-you-find-them-et-tuez-les-ou-que-vous-les-rencontriez-french-english-translation-paris-attacks-full-uncensored-youtube/

Jihadology. 2010. New video from Ḥarakat al-Shabāb al-Mujāhidīn’s media outlet al-Katāi’b: “Message to the Ummah and Inspire The Believers”. Dostupné z: http://jihadology.net/2010/11/22/new-video-from-%E1%B8%A5arakat-al-shabab-al-mujahidins-media-outlet-al-kataib-message-to-the-ummah-and-inspire-the-believers/

Jihadology. 2011. New audio message from Ḥarakat al-Shabāb al-Mujāhidīn’s ‘Abdi Salām al-Amrīkī al-Muhājir (Abdisalan Hussein Ali): “Martyrdom Message”. Dostupné z: http://jihadology.net/category/abdi-salam-al-amriki-al-muhajir-abdisalan-hussein-ali

Jihadology. 2014a. al-Ḥayāt Media Center presents a new video message from the Islamic State of Iraq and al-Shām: “There Is No Life Without Jihad”. Dostupné z: http://jihadology.net/2014/06/19/al-%E1%B8%A5ayat-media-center-presents-a-new-video-message-from-the-islamic-state-of-iraq-and-al-sham-there-is-no-life-without-jihad/

Jihadology. 2014b. al-Ḥayāt Media Center presents a new video message from The Islamic State: “al-Ghurabā‘: The Chosen Few of Different Lands: Abū Muslim from Canada”. Dostupné z: http://jihadology.net/2014/07/12/al-%E1%B8%A5ayat-media-center-presents-a-new-video-message-from-the-islamic-state-al-ghuraba-the-chosen-few-of-different-lands-abu-muslim-from-canada/

Jihadology. 2014c. New video message from the Global Islamic Media Front: “The Story of an American Muhājir in al-Shām: A Special Meeting With the Mujāhid Shahīd Abū Hurayrah al-Amrīkī”. Dostupné z: http://jihadology.net/category/abdi-salam-al-amriki-al-muhajir-abdisalan-hussein-ali/

Jihadology. 2014d. al-Ḥayāt Media Center presents a new video nashīd from the Islamic State of Iraq and al-Shām: “Let’s Go For Jihād!”. Dostupné z: http://jihadology.net/2014/06/15/new-video-nashid-from-al-%E1%B8%A5ayat-media-center-lets-go-for-jihad/

Jihadology. 2015. al-Katāi’b Media presents a new video message from Ḥarakat al-Shabāb al-Mujāhidīn: “From the Fortified Strongholds of Glory #3″. Dostupné z: http://jihadology.net/2015/11/01/al-kataib-media-presents-a-new-video-message-from-%E1%B8%A5arakat-al-shabab-al-mujahidin-from-the-fortified-strongholds-of-glory-3%E2%80%B3/

LiveLeak. 2014. What are you waiting for?. Dostupné z: http://www.liveleak.com/view?i=0e0_1416489951

 

Všechny elektronické zdroje ověřeny ke dni 24. října 2016.

[1] Tuto stagnaci ve výzkumu terorismu kritizuje například Sageman (2014), který ji přičítá zejména nedostatku empirických dat a chabé kvalitě výzkumů.

[2] Hegghammer (2011: 88) dále tvrdí, že „hlavní důvod, proč Azzámovo volání po rekrutech
v 80. letech nacházelo odezvu, byl ten, že odrážel jemný panislámský diskurs, kterému bylo velké množství lidí vystaveno po celé desetiletí. Pro někoho, kdo věřil, že muslimové jsou ohrožení a mají pomáhat jeden druhému, nebyl takový kognitivní skok myslet si, že by pomoc mohla zahrnovat i pomoc vojenskou
“.

[3] Například Conway (2006: 16) naopak tvrdí, že pro teroristické skupiny je typičtější to, že samy aktivně vyhledávají možné rekruty, než aby čekaly, až je jedinci sami osloví.

[4] Springer, Regens a Edger (2009: 132) používají také termín džihádisté „na volné noze“.

[5] Autor kritizuje termín „osamělí vlci“ jako příliš romantizující a navozující dojem „smrtícího predátora“. Podle něj se chování amerických džihádistů podobá více „zatoulaným psům, kteří jsou k vidění sami nebo ve smečkách, odcizeni od společnosti, avšak závisející na ní, znalí života na ulici, ale postrádající sociální dovednosti, vzdorovitě štěkající a potenciálně nebezpeční, ale zároveň podezřívaví, bojácní, plaší“. Domnívá se zároveň, že jen „hrstka amerických džihádistů se pohybuje po přímé linii vstříc akci“ (Jenkins 2011: viii, 21).

[6] Zdůrazňuje přitom, že faktor víry není dostatečný k vysvětlení toho, že se někdo stane džihádistou, a upozorňuje na nutnost odlišit, zda víra skutečně osoby vede k násilí, anebo jim jen pomáhá ospravedlnit už existující agresi (Jenkins 2011: 18).

[7] Vedle rekrutace a mobilizace uvádí autor také vedení psychologických operací, propagaci a propagandu, vytěžování dat, zisk financí, síťování, sdílení informací a plánování a koordinaci (Weimann 2004: 2).

[8] Dle Neumanna (2006: 37) náboráři al-Kájdy cíleně zaměřují svoje snahy na jedince, „kteří pijí, honí se za ženami, nebo jsou jiným způsobem špatnými muslimy, protože mohou být snadněji přesvědčeni, že jejich jediná naděje na záchranu spočívá v al-Kájdě“.

[9] Ti představují především důvěryhodný zdroj informací na rozdíl od internetu a dalších masových médií (Watts 2008).

[10] Ten kdo vládne zákony vytvořenými člověkem.

[11] Šahada jsou slova vyznání víry a jeden z pěti pilířů islámu.