Emoce, fanatismus, násilí: postoje občanů k problematice českých fotbalových fanoušků

Autor: Josef Kasal, Josef Smolík » Kategorie: 02/2016, Aktuální číslo » 27. 12. 2016

Článek v PDF

Emotions, Fanaticism, Violence: Attitudes of Citizens to Problematics of the Czech Football Fans

In the Czech environment, the issue of football fan violence is conceptually solved since the late nineties. Article defines a group of football spectators, and focuses on problem groups of hooligans and ultras. Violent behavior in stadiums to be associated with aggression. It defines forms of conflicts in the stadiums, and highlights the types of behavior of football fans. Sociological research survey, conducted in the months of February and March 2016 among residents living near football stadiums in four selected cities in the Czech Republic probed public attitudes toward manifestations of spectator violence, and ways of its solution.

1       Úvod

Téma fotbalových fanoušků, ultras či fotbalových chuligánů je nejenom tématem pro sociologická šetření, ale i pro bezpečnostní studia, psychologii, psychiatrii, kulturní antropologii či kulturologii. Charakteristické pro toto téma je všeobecný nedostatek informací o jednotlivých skupinách návštěvníků českých fotbalových stadionů, přestože již od 90. let existují studie zaměřující se na specifické hodnoty, postoje a názory (Slepička 1990; Mareš, Smolík, Suchánek 2004; Smolík 2006; Kasal 2013). Mohlo by se zdát, že výzkum fotbalových fanoušků i chuligánů je poměrně etablovaným tématem, což je do jisté míry pravda, nicméně existují i možné objektivní překážky, které činí sběr dat obtížným, či přímo nemožným. Těmito překážkami je například neochota ze strany fotbalových klubů, fotbalových fanklubů či jednotlivých fanoušků, ultras i fotbalových chuligánů jakýmkoliv způsobem na podobných výzkumech participovat. Sběr dat je tedy spíše dlouhodobou záležitostí, která je často odkázána na ojedinělé kontakty v prostředí fotbalových klubů.

Stejně tak lze konstatovat, že i téma samotné se sociálním vědcům jeví jako nové, neprozkoumané a týkající se pouze násilných incidentů v 90. letech 20. století. I toto konstatování je pravdivé jen částečně. S fenoménem fotbalového násilí byla československá společnost konfrontována již ve 20. a 30. letech 20. století, stejně jako v období po roce 1948. I když fotbalové násilí je téměř celosvětový fenomén, objevuje se především v Evropě a Latinské Americe. Fenomén fotbalového násilí lze také přiřadit k novým bezpečnostním hrozbám nevojenského charakteru, které lze vnímat i prizmatem terorismu (srov. Eichler 2002: 180–184). Nedávným případem je i mediálně známá snaha islamistických teroristů ve Francii útočit během mezinárodního fotbalového zápasu. Atentátníci se odpálili poblíž stadionu Stade de France v listopadu 2015, kde se hrál přátelský fotbalový zápas mezi Francií a Německem. Fotbalové násilí tak má potenciál promlouvat i do mezinárodní politiky, mediální oblasti, ekonomiky a samozřejmě sportu.

Tento text má za cíl vymezit jednotlivé skupiny návštěvníků fotbalových zápasů na národní úrovni, diskutovat jednotlivé typologie fotbalových fanoušků, ale i výzkumy v českém prostředí a seznámit čtenáře s realizovanou sociologickou sondou v podobě dotazníkového šetření uskutečněnou v období od začátku února do konce března 2016 mezi obyvateli žijícími v okolí vybraných fotbalových stadionů.

V českém prostředí je problematika fotbalového diváckého násilí koncepčně řešena od konce devadesátých let minulého století. Článek vymezuje skupiny fotbalových diváků a zaměřuje se na problémové skupiny chuligánů a ultras. Násilné chování na stadionech dává do souvislostí s agresivitou. Definuje formy konfliktů na stadionech a poukazuje na typy chování fotbalových fanoušků. Sociologické výzkumné šetření, provedené v měsících únoru a březnu 2016 mezi obyvateli žijícími v okolí fotbalových stadionů ve čtyřech vybraných městech České republiky (dále jen ČR), zjišťovalo postoje veřejnosti k projevům diváckého násilí a způsobům jeho řešení.

 

2       Emoce, fanatismus, násilí

Problematika fotbalových chuligánů je ze sociologického hlediska zkoumána v širším kontextu násilí ve sportu. Fotbaloví fanoušci se obecně dají označit za sociální skupinu, která je poměrně často středem pozornosti médií a veřejnosti. Na druhou stranu informace o ní nezřídka bývají podávány poměrně stereotypní optikou zaměřenou pouze na negativní jevy, které ji mohou provázet (srov. Sekot, Smolík 2009).

O fotbalových chuligánech panuje poměrně dost předsudků a nejasností, které jsou často upevňovány senzacechtivými médii. Často je chuligánství popisováno také jako tzv. fotbalový fanatismus, případně je bezpečnostními složkami označováno jako tzv. divácké násilí[1] (srov. Russell, 2004: 353; Kasal 2013: 104; Zámek 2013: 93; Nikl, Volevecký 2007: 7).

Fotbal celosvětově bezpochyby patří k zajímavým fenoménům, které mohou mít určitý dopad i na další společenské jevy. Z pouhé sportovní volnočasové aktivity se fotbal a aktivity s ním spojené etablovaly ve významnou oblast, která má vliv i na jiné sféry společenského života: politiku, ekonomiku, mezilidské a partnerské vztahy (Smolík 2008). V poslední době se však sport stal i významným bezpečnostním tématem. Netýká se to jenom potenciálních teroristických činů, jejichž cílem jsou sportoviště, ale také fenoménu fotbalového násilí, davové paniky atp.

Nakolik jsou takovéto debaty realistické nebo ovlivněné negativní stereotypizací, se kterou se o fotbalových fanoušcích obvykle informuje, ponechme diskuzi – jisté je, že se jedná o téma, které má v sobě jistou dávku kontroverze, neboť fotbal s sebou přinášel emoce již od dob svého vzniku: A tím také pootevřel dvířka možnosti vzniku násilí (Sekot, Smolík 2009: 77).

Nedávné trpké zkušenosti i z našich sportovišť však připomínají, že bezpečnostní opatření na tomto poli jsou nejen nezbytná ve smyslu prevence, ale mohou přispívat i k utváření příjemnějšího pohodového prostředí pro drtivou většinu skutečně sportovně zaměřeného publika.

Z hlediska zaměření textu je také vhodné představit tři základní pojmy, tj. emoce, fanatismus a násilí.

Emoce při popisu příčin diváckého násilí nelze opominout. City neboli emoce mohou podněcovat, motivovat k určitému druhu jednání, které jedinec vnímá jako chování v dané chvíli potřebné. Emoce vlastně signalizují našemu vědomí vnitřní potřeby. Takovu potřebou je, zejména pro mladé lidi, potřeba přijetí druhými. Tato potřeba je saturována již od narození našimi rodiči. Tak jak se rozšiřuje okruh lidí, se kterými jsme v kontaktu a na kterých nám záleží, tak jak se rozšiřuje zóna konformity, sílí touha po přijetí a obava ze ztráty hodnot s přijetím spojených. Emoce – potřeba přijetí – je ve fanouškovských skupinách umocněna vědomím spolupatřičnosti a jisté výjimečnosti (exkluzivity).

Fanatismus s touto výjimečností přímo souvisí. Fotbalové zápasy mívají pro fanoušky často až posvátný charakter. Pojmy fanoušek a fanatik pocházejí ze stejného etymologického základu fanum (posvátné místo, chrám). Jako fanaticus byl označován člověk posedlý či šílený, čímž byla patrně míněna i určitá forma chrámové extáze. Fanatismus je způsob, jakým lidé zacházejí s idejemi, přesvědčeními a obsahy víry. Fanatické tedy nejsou ideje nebo systémy samy o sobě (Kasal, 2013: 30).

Uvedené nás tak vede ke kulturně zakořeněné a dlouhé tradici snahy jednotlivců spojovat se do skupin s cílem zažívat při hře až extatické pocity a naplňovat jimi potřebu přijetí. Dnešní fanatismus také souvisí s „moderní ztrátou víry, která se netýká jen Boha či onoho světa, ale i samotné reality a činí tak lidský život radikálně pomíjivým“ (Han 2016: 27).

Dnešní fanatismus a konkrétně fanatismus fanoušků se úzce pojí s absencí plnohodnotného bytí, s pozdně moderním osamělým já, které hledá v euforickém vytržení zapomnění na pocity netečnosti, které se dostavují v běžném životě, „jenž se stal obnaženým a radikálně pomíjivým“ (Han 2016: 29).

Násilí z pohledu sociologie sportu vyjadřuje „užití nepřiměřené fyzické síly, které může být možným zdrojem či příčinou ublížení na zdraví nebo ničení“. Agresivita je pojem označující „verbální či fyzické chování založené na záměru ovládat, řídit či zranit jinou osobu“. Zastrašování se významově vztahuje k „zneužití slov, gest a činů hrozících použitím násilí či agrese“. Projevy nepřátelství neboli hostility vyjadřují trvalou tendenci nepřátelsky myslet a nepřátelsky jednat, a to až k hranici agrese (srov. Sekot 2008: 122).

 

3       Fotbaloví diváci, fanoušci, ultras a chuligáni

Různorodá skladba fotbalových diváků nese s sebou i hodnotově zakotvenou různost motivů, očekávání a reakcí divácké účasti. Tato skutečnost již sama o sobě zakládá možnosti konfliktů, vyplývajících zpravidla z nezvládnutí postojů k samotné hře či z existence názorových neshod. Z tohoto zorného úhlu můžeme vymezit divácké konflikty:

  1. Intrapsychické. Ty vyplývají z frustrujícího či stresujícího nesouladu diváckého očekávání na jedné straně a skutečného vývoje utkání na druhé straně. Důsledkem může být podrážděnost či dokonce agrese.
  2. Interpersonální. Konflikt zasahuje dvě či více osob nebo více skupin, a to z důvodů střetu apriorních individualizovaných nebo skupinových představ, názorů, postojů a zájmů, kdy se výrazně polarizuje vidění světa v kategoriích „Ty – Já“ nebo „Oni – My“ (blíže Sekot 2008: 141).

Klasifikace členů fanouškovských kotlů do jednotlivých kategorií, které obvykle naznačují i potencionální míru jejich problémovosti či rizikovosti, je obvyklá i v jiných zemích – vzpomeňme například poměrné známé – a v současnosti překonané – rozdělení návštěvníků fotbalových diváků do kategorií A–C ve Spolkové republice Německo (srov. Smolík 2008). Podle rozhodnutí Police Cooperation Working Group se ustoupilo od typologie ABC a přešlo se na dělení rizikoví/nerizikoví fanoušci, přičemž důvodem bylo zejména to, že kategorie B se vlivem okolností (situačních faktorů) často dostávala do skupiny C (rizikoví) (blíže Bureš 2005).

Fandovství na půdě mediálně přitažlivého vrcholového sportu (ale i mimo jeho rámec) může lidi jak sbližovat, tak i vystupňovanou polarizací sympatií a antipatií rozdělovat. Platí to, jak jsme toho někdy přímo užaslými svědky, zejména pro vyznavače kolektivních sportů na půdě vrcholných klubových soutěží (Sekot, Smolík 2009: 79).

Na fotbalové diváky lze pohlížet jako na jedince vyhledávající silné emoční zážitky (viz výše). Sportovní praxe nepochybně prokazuje, že právě sportovní podívaná vyvolává silné emocionálně podložené prožitky ve smyslu „sycení emocí“. To vede k ochotě opakovaně navštěvovat utkání a následně vyrváří určité typy diváckých reakcí překračujících svými nestandardními projevy hranice společensky tolerovatelného chování. Přitom je divácký prožitek odvozován i od míry divácké aspirace. Průběh utkání tak může vyvolávat či umocňovat pozititivní  i negativní emoce, když navíc prožitky jednoho diváka mohou posilovat prožitky ostatních (Sekot 2008: 158).

Sociologicky zajímavé schéma divácké kulisy bezprostřední divácké podívané v souladu s fenoménem sportovního fandovství a násilí na stadionech upozorňuje na nezbytnost odlišení fotbalových chuligánů od dalších sportovních diváků. V tomto kontextu lze v souladu s nedávno publikovaným schématem vymezit čtyři velké skupiny:

  1. Sportovní diváci – značná velikost, heterogennost a propustnost, na druhé straně nízká úroveň skupinových charakteristik, jako je stálost, stabilita, integrita, koheze či míra kontroly. Tuto skupinu dále charakterizuje objektivnost hodnocení zápasů, neexistence násilného chování a rasismu. Pasivní pozorovatelé hry, kteří nejsou ovládáni týmovou rivalitou, hodnotí zejména silný prožitek ze sledování sportovního klání (srov. Smolík 2008).
  2. Sportovní fanoušci – vysoká míra skupinové stability a integrace, klubismu a projevů nacionalismu, střední velikost, stálost, míra intimity a propustnost, nízký stupeň projevů násilného chování, subjektivní hodnocení zápasů. Jsou k určitému (zpravidla jedinému) sportu – zejména na půdě fotbalu – přitahováni prostřednictvím oblíbeného týmu či hráče. Skupinu charakterizuje vidění sportovní scény na „My“ a „Oni“ (fanoušci jiných klubů) (srov. Slepička 1990; Nikl, Volevecký 2007; Slepička a kol. 2010). Fotbalový fanoušek se tak stává nedílnou součástí fotbalového klubu, resp. podporuje svůj klub i tím, jaké výrobky preferuje pod vlivem reklamních sloganů. S fotbalovým fandovstvím souvisí i cestování a obecně trávení volného času v jiných kulturách či regionech (srov. Perryman 1999, 2002).
  3. Ultras – vysoce homogenní „skalní“ fanoušci usilující o co nejspektakulárnější průběh utkání a vyhýbají se přitom přímým konfliktům, násilí a vandalismu. Jsou nositeli „choregrafie“ utkání, k fandění používají pyrotechniku, transparenty, zpěv, charakterizovaní vysokou úrovní diváckých prožitků a zájmem o klubový sport (srov. Smolík 2008).
  4. Fotbaloví chuligáni (hooligans) – vysoká míra skupinové stability, integrity, homogenity, koheze, stálosti, autonomie, násilného chování, projevů nacionalismu a xenofobie, nízká úroveň skupinové propustnosti a krajně subjektivní hodnocení zápasů. Primárním cílem je vyvolat konflikt či bitku s obdobnými skupinami soupeřova týmu. Svoji totožnost zdůrazňují především streetwearovým oblečením oblíbených odlišujících značek, vlajkami, šálami a navenek i vydáváním fanzinů či působením na webových stránkách (k tomu podrobněji Sekot, 2008: 159–160).

Fotbaloví fanoušci v „kotlích“ se obvykle manifestně projevují jako opticky homogenní masa, která hlasitě povzbuzuje svůj tým, prezentuje klubovou či fanouškovskou symboliku, popřípadě může vyvolávat nepokoje či výtržnosti. Zejména v široké veřejnosti mnohdy přetrvává názor, který je často podporován i ze stany médií, že tito aktivní fanoušci se rekrutují z řad spíše méně vzdělaných lidí, nezaměstnaných osob, pocházejících z rozvrácených rodin, kriminálního prostředí – což jsou charakteristiky spíš nelichotivé, ovšem vzhledem k některým projevům fanoušků odůvodnitelné. I proto se výzkum pokusil ověřit, zda se jedná o skutečný obraz či o mýtus, který v určité podobě při reflexi tohoto fenoménu stále přežívá. Kromě ověření základních demografických charakteristik zkoumané skupiny byla pozornost namířena i na možnost vyjádření se k aktuálním otázkám, které jsou v komunitě fanoušků diskutovány, popřípadě k tématům, které jsou relevantní při popisování problematického jednání ze strany fans (srov. Beyer, Smolík 2007).

Fotbaloví chuligáni (hooligans) se identifikují se „svými“ týmy a využívají hracích dnů jako příležitosti ke konfrontaci s jinými skupinami fanoušků či chuligánů s cílem co nejvíce ovládat divácký sektor či dokonce hrací plochu. Dnes je „hooliganism“ sociálně nebezpečný tím, že se projevuje i mimo fotbalové stadiony, kde mimo předpokládaný dohled policie vyvolává bitky mezi fanoušky soupeřících týmů. Tím se zásadně liší od fotbalových diváků (nezaujatí pozorovatelé, objektivně hodnotící hru i jednotlivé výkony)  a fanoušků  (zaměřenost na výhru oblíbeného týmu či hráče). Fotbalové chuligánství je tak subkulturou, přerůstající některými svými projevy v kontrakulturu. Necílí totiž k čestnému soutěžení na základě principů fair play, ale naopak k produkci chování, které lze ze společenského hlediska označit jako deviantní, směřující proti běžně uznávaným společenským hodnotám a normám.

Fotbalové chuligánství je založeno na partách, bandách či se soustřeďuje kolem gangů s cílem vyvolat násilný konflikt s obdobnými skupinami soupeřova týmu. Jejich postoje jsou mnohdy zautomatizovány a projevují se např. skandováním, urážkami protivníka, pískáním, bučením, pálením soupeřových klubových vlajek či ničením zařízení stadionu (Sekot, Smolík 2009: 79).

 

4       Vztah k fotbalovému chuligánství

Tilly (2006) fotbalové chuligánství považuje za projev tzv. kolektivního násilí, pro které je příznačné to, že: bezprostředně fyzicky poškozuje osoby, případně věci („poškození“ zahrnuje i vynucené zadržení věcí či omezení osob), podílejí se na něm nejméně dvě osoby, které způsobují poškození a je přinejmenším zčásti výsledkem koordinace osob působících poškození. Fotbalové chuligánství Tilly jednoznačně vnímá jako násilné rituály, které se staly mezinárodním jevem (srov. Bedřich 2006).

Za projevy fotbalového chuligánství lze označit vniknutí na hrací plochu, házení předmětů na hrací plochu i aktéry hry[2], výtržnosti, vandalismus, verbální i brachiální konflikty ústící v agresi mezi chuligány a rozhodčím, chuligány a hráči, chuligánskými skupinami navzájem (Mareš, Smolík, Suchánek 2004; Smolík 2008; Lovaš 2010).

Fotbalové chuligánství spojujeme také s problematikou prevence násilného chování. Impulsem k preventivním opatřením vedoucím k eliminaci diváckého násilí byly logicky výtržnosti na fotbalových stadionech a v jejich okolí. Postupně se tak vykrystalizovaly dva zásadní přístupy k eliminaci nevhodného chování fanoušků. Tzv. anglický přístup preferuje metody policejní práce založené na jasných a striktních pravidlech a zákonných normách. Je charakteristický důslednou evidencí fotbalových fanoušků, jejich kontrolou a monitorováním. Druhý, tzv. německý přístup k fotbalovým fanouškům, je založen na všeobecné sociální práci s mládeží (fanarbeit), využívající sociálněpedagogický přístup (podrobněji Kasal 2013: 148–153).

Chuligánství bylo podrobněji popsáno jak anglickými, tak i německými, polskými, rakouskými, slovenskými či českými sociálními vědci (srov. Slepička 1990; Mareš, Smolík, Suchánek 2004; Smolík 2008; Frosdick, Marsh 2005; Sekot 2007; Charvát 2008; Kasal 2013). Chuligánství se věnují i expertní zprávy jednotlivých fotbalových svazů (ČMFS, UEFA, FIFA) a mezinárodních organizací (např. Rada Evropy) (srov. Smolík 2008). I z toho důvodu je zajímavá reflexe fotbalového chuligánství ze strany veřejnosti. V našem případě jsme se zaměřili na obyvatele žijící v blízkosti fotbalových stadionů. Předpokladem tohoto záměrného výběru byla častá a nezprostředkovaná zkušenost těchto obyvatel se skupinami fanoušků účastnících se konkrétních fotbalových zápasů.

 

5       Výzkum názorů na chování fotbalových fanoušků

Mnoho výzkumů v minulosti poukazovalo na nízký sociální status chuligánů a jejich nízké vzdělání, hledání identity, potřebu provokovat či šokovat, nezájem o samotnou hru, nebo naopak zdůraznění přímé souvislosti mezi násilím a děním na hřišti (např. rozhodnutí rozhodčího jako spouštěč agresivního chování fanoušků). Carnibella a kol. (1996) správně upozorňují i na skutečnost, že pokusy vysvětlit chuligánské chování na základě výzkumů v jednotlivých zemích není možné považovat za univerzální především kvůli rozdílům v třídních a sociálních strukturách těchto zemí.

Zajímavý trend popsal Mark Gilman, který se věnoval fotbalovému chuligánství a užívání drog. Jeho závěr byl, že díky užívání tanečních drog na tzv. rave parties se na počátku devadesátých let v Anglii odehrávalo méně násilných střetů při fotbalových zápasech (viz Saunders, 1996: 53–56). Od tanečních drog se fotbaloví radikálové po několika letech opět vrátili k alkoholu a kokainu.

Dalšími otázkami se zabýval Gordon W. Russell, který si všímal především nárůstu či poklesu tzv. diváckého násilí. Na základě dlouhodobých mediálních výstupů a vládních reportů konstatoval, že rostoucí míru tzv. diváckého násilí lze zaznamenat od 60. do 80. let 20. století, nicméně tento růst v absolutních počtech výtržností byl do jisté míry důsledkem nárůstem počtu pořádaných sportovních událostí. Stejně tak Russell konstatoval, že tzv. divácké násilí nelze vnímat jako samostatný fenomén, ale je nutné uvést vždy kontext obecného násilí v širší populaci (srov. Russel 2004).

Výzkumy či dotazníková šetření zaměřená na problematiku fotbalového diváctví a na samotné fotbalové fanoušky nejsou v tuzemsku, na rozdíl například od Velké Británie, rozhodně na denním pořádku. Nedostatek relevantních informací o této sociální skupině pak může způsobovat nepochopení jejich postojů a motivací, nebo zapříčinit neadekvátní opatření, která bývají vůči této specifické „subkultuře“ přijímána ať už na legislativní, nebo klubové úrovni. Na druhou stranu, zejména fanoušci v kotlích jsou ti, kteří svým jednáním vytvářejí celkový obraz o fandovské komunitě při jednotlivých fotbalových klubech – spíše pasivní sportovní divák obvykle středem pozornosti nebývá – a jejich případné excesy jsou vděčným mediálním tématem (Sekot, Smolík 2009: 80).

Z výzkumu Kasala (2013), který se týkal životní spokojenosti českých fotbalových fanoušků a chuligánů (celkem 142 dorazníků), vyplunulo, že se statisticky významně neliší tato skupina od běžné populace. Výsledky lze také interpretovat tak, že „fanoušci zřetelně odlišují svět fotbalového fandění a prostředí stadionů od běžného, každodenního života a prostředí, ve kterých se učí, pracují a žijí“ (k tomu srov. Kasal, 2013: 155–166).

Rozsáhlé terénní šetření (5 560 dotazníků) Slepičky a kol. (2010), které proběhlo v období let 2007–2009 se týkalo fotbalu, ledního hokeje, basketbalu, házené, volejbalu a florbalu, ukázalo, že: fotbal je hra navštěvovaná především muži (81,1 % návštěvníků) a nejčastější věkovou skupinou je věková kategorie 15–18 let. Nejčastějšími důvody pro návštěvu fotbalových zápasů byly tyto: podpora fanděním, zábava, odreagování, atmosféra a dramatičnost. Zajímavé bylo zjištění, že 14,5 % z „fotbalových“ respondentů vhodilo na hrací plochě nějaký předmět a 3,3 % uvedlo aktivní účast při výtržnostech na stadionech (podrobněji Slepička a kol., 2010: 32–84).

Záměrem tohoto dotazníkového výzkumu tedy bylo získat, prostřednictvím občanů žijících v blízkosti fotbalových stadionů, obrázek o jejich zkušenosti s fotbalovými fanoušky a o postojích k řešení exesů, které doprovázejí fotbalové zápasy. Šetření bylo pojato jako pilotáž, kde nešlo primárně o reprezentativnost vzorku, ale o ověření hypotéz a vypovídací hodnoty získaných dat. Cílem výzkumu bylo zjistit míru podpory občanské společnosti pro specifická preventivní opatření zamezující násilnému chování fanoušků na fotbalových stadionech a způsob jejich financování.

 

6       Metodika výzkumu

Pro zjištění dat byla použita metoda kvantitativního výzkumného šetření prostřednictvím dotazníku vlastní konstrukce. Pro obtížnosti spojené se zkoumáním cílové skupiny a její nesnadnou dostupnost byla jako technika výběru vzorku zvoleno kvantitativní sociologické šetření pomocí tazatelů v blízkosti fotbalových stadionů ve městech Plzeň, Jablonec, Hradec Králové a Pardubice.

Jak uvádí například Ferjenčík (2000), jedná se o metodu, která víceméně rezignuje na reprezentativnost vzorku, ale přesto je schopná podat relevantní obraz o charakteristikách specifické zkoumané populace, která bývá označována jako skrytá populace (hidden population).

V rámci tohoto dotazníkového šetření byly specifické i osoby tazatelů, protože se jednalo o studenty Univerzity Hradec Králové, kteří se na na tuto problematiku zaměřují v rámci studia oboru Sociální patologie a prevence. Samotný sběr dat probíhal v měsících únor a březen roku 2016. Výzkumným nástrojem byl dotazník (1 strana tištěna oboustranně), který vyplnilo 148 respondentů.

Dotazník se skládal ze 3 okruhů otázek, které popisovaly tyto oblasti: 1. věkové, genderové a identifikační charakteristiky (vztah k fotbalu a k událostech spjatých s fotbalovým diváctvím); 2. Zjišťují postoje k projevům diváckého násílí (celkem 16 výroků využívajících čtyřbodovou Likertovu škálu); 3. názory týkající se efektivnosti nástrojů k eliminaci násilí na fotbalových stadionech (celkem 15 výroků využívajících čtyč bodovou Likertovu škálu). Dotazník je k dispozici u autorů článku.

6.1      Stanovení hypotéz

Jako hypotézy v tomto sociologickém šetření byly zvoleny následující:

H1: Většina respondentů, bez ohledu na vztah k fotbalu, odsuzuje nevhodné chování fotbalových fanoušků.

H2: Respondenti, kteří odsuzují nevhodné chování na stadionech, upřednostňují represivní opatření vůči neukázněným fanouškům.

H3: Respondenti s tolerantním postoji vůči nevhodného chování fanoušků upředňostňují preventivní opatření.

Tyto hypotézy se zaměřily především na nevhodné chování, které je veřejností často odsuzováno, stejně jako na možnost represivních či preventivních opatření.

 

6.2      Výsledky sociologického šetření

Z realizovaného dotazníkového šetření vyplynula tato zjištění. Průměrný věk respondentů byl 34,5 let, z toho se jednalo o 98 mužů a 50 žen (celkem 148 respondentů). Z dalších identifikačních otázek vyplynulo, že z respondentů se k „aktivnímu fandovství“ hlásilo 14 respondentů, k fotbalovému diváctví se přiřadilo 68 respondentů. Z respondentů se od fandovství zcela distancovalo 66.

Další okruh otázek se týkal osobních zkušeností s jednotlivými případy nevhodným událostí vztahující se k fotbalu. Pochod fotbalových fanoušků městem zažilo či se ho přímo zúčastnilo 69 dotazovaných. Řádění fotbalových fanoušků na veřejností zažilo či se ho přímo účastnilo 40. Řádění fotbalových fanoušků v prostorách fotbalového stadionu zažilo či se ho přímo účastnilo 62 dotazovaných.

První hypotéza (H1) byla potvrzena, tj. většina respondentů bez ohledu na vztah k fotbalu, odsuzuje nevhodné chování fanoušků (jako např. záměrné urážení hráčů, urážení hráčů kvůli barvě pleti, poškozování vybavení stadionu, vrhání předmětů na hrací plochu, extremistické projevy či hlučné pochody fanoušků městem atd.).

První hypotézu podpořily výsledky odpovědí na druhou baterii otázek – jednalo se tedy o položky, kdy měli respondenti ohodnotit na čtyřbodové Likertově škále, do jaké míry považují vybrané způsoby jednání fanoušků za špatné, nebo naopak vůbec ne špatné. Odpovědi v rozmezí „velmi špatné“ a „špatné“ byly hodnoceny jako netolerantní postoj respondentů vůči chování fanoušků, naopak odpovědi „trochu špatné“ a „vůbec ne špatné“ byly také ve vyhodnocování výsledků sloučeny do jedné kategorie, a to jako postoje spíše tolerantní.

Na celkových 16 výroků o chování fanoušků téměř většina respondentů odpověděla tak, že odsuzuje nevhodné chování fanoušků. Nejmenší skór celkových odpovědí v netolerantní kategorii postojů (tedy respondenti zvolili odpověď, že chování považují za „velmi špatné“ či „špatné“) byl 7,  zde 14 respondentů (9,5 %) uvedlo nejnižší množství netolerantních odpovědí. Na všech 16 položek odpovědělo v tomto rozmezí 12 respondentů (8,1 %), nejvyšší počet odpovědí – 30 (20,3 %) byl u skore celkových 15 „netolerantních“ položek.

Pokud bychom výsledky shrnuli, tak jako spíše tolerantní jsme hodnotili ty respondenty, jejichž celkový počet odpovědí v rozmezí „velmi špatně“ a „špatně“ byl 7 až 10. Těchto dotazovaných bylo 43 (29,1 %). Téměř dvě třetiny dotazovaných, celkem 105 (70,9 %), pak odpovídaly tak, že jejich postoj vůči fanouškům hodnotíme spíše jako netolerantní – tedy že odsuzují nevhodné chování fotbalových fanoušků.

 

Druhou hypotézu (H2) je možné také považovat za potvrzenou, protože nadprůměrná většina respondentů, kteří odsuzují nevhodné chování na stadionech upřednostňuje represivní opatření vůči fanouškům. Tato hypotéza byla podpořeny šesti otázkami ze třetí baterie otázek (celkově obsahovala 15 položek, z nichž 6 se týkalo represivních opatření). Odpovědi na tyto otázky byly podobně jako u hypotézy první sloučeny do dvou kategorií – 1. kategorie byla „nesouhlas“ – dotazovaní spíše nesouhlasili s uvedenými výroky a odpovídali v rozmezí odpovědí „určitě ne“ a „spíše ne“. Druhou kategorií byl „souhlas“ dotazovaných s výroky a do souhlasných odpovědí byly řazeny odpovědi na škále „spíše ano“ a „určitě ano“.

U této hypotézy jsme vycházeli pouze z odpovědí dotazovaných, kteří podle výsledků odpovědí v předchozí baterii odpovídali spíše netolerantně – tedy odsuzují chování fanoušků (viz výsledky u první hypotézy). Celkový počet „netolerantních“ respondentů je 105.

Početnější přítomnost policie a její účinější zásahy by uvítalo 83 dotazovaných (79 %). Dále pak s zpřísnění zákonů vůči fotbalovým výtržníkům souhlasí 89 respondentů (84,8 %). Soud přímo na stadionech a zkrácené řízení s fanoušky podpořilo 84 z respondentů (80 %). Na otázku, která byla pro zveřejnění fotografií a jmen nepolepšitelných fanoušků odovědělo kladně 96 dotazovaných (91,4 %) a 70 dotazovaných (66,7 %) souhlasí s tím, že nepolepšitelným fanouškům by měl být doživotně zakázán vstup na stadion. S přísnějšími kontrolami na stadionech souhlasí 75 dotázaných (71,4 %) a posílení pořadatelské služby na stadionech by uvítala naprostá většina z dotazovaných, tedy 95 z nich (90,5 %).

Třetí hypotéza (H3) jen potvrzuje trend, že více tolerantní postoje vůči nevhodnému chování fanoušků zároveň znamenají upřednostňování preventivních opatření. Respondentů s tolerantním postojem je podstatně méně a to 43 (29,1 %) z celkových 148 dotázaných. Tito respondenti nesouhlasí s represivními kroky vůči fanouškům a přiklání se tedy k řešením upřednostňujícím prevenci (a to nejen na poli stadionu). Souhlasí tedy v mnohem větší míře s preventivní prací s mládeží na školách. Jsou také pro účinnější práci médií, která má směřovat k eliminaci násilí na fotbalových stadionech, dále se přiklání k přítomnosti profesionálních pracovníků pro práci s fanoušky v klubech nebo by vítali finanční a materiální podporu fanklubů. K dalším preventivním opatřením patří třeba zefektivnění kontroly na stadionech, uvolnění peněz ze státního rozpočtu na práci s fanoušky a na zlepšení bezpečnosti na stadionech – i u těchto položek se objevil rozdíl v odpovědích ze strany „tolerantních“ a „netolerantních“ respondentů a pro souhlas vyjadřují převážně dotazovaní z táboru těch tolerantnějších.

 

7       Diskuse

Cíle výzkumu – zjistit míru podpory občanské společnosti pro specifická preventivní opatření  zamezující násilnému chování fanoušků na fotbalových stadionech a způsob jejich financování – byl splněn. Dotazovaní občané prokázali, že se v zásadních otázkách diváckého násilí orientují. Jejich odpovědi k jednotlivým tématům byly do velké míry ovlivněny tím, že žijí v okolí fotbalových stadionů a případná řádění fanoušků tak znají bezprostředně ze své zkušenosti. Proto také všechny tyto projevy více jak dvoutřetinové množství respondentů odsuzuje. Více jak 90 % respondentů odsuzuje záměrné urážení hráčů s jinou barvou pleti, což poněkud narušuje médii šířený názor, že čeští občané jsou nesnášenliví vůči cizincům. Nekompromisní jsou dotazovaní také v odsouzení záměrného poškozování zařízení stadionu nebo poškozování veřejného majetku. Toto chování odsuzuje téměř 100 % dotázaných. Tolerantnější jsou respondenti k pití alkoholu na stadionu a hlučným pochodům fanoušků městem (více než 60 % z nich toto chování nespatřuje jako nebezpečné). Na straně druhé však více než 80 % dotázaných odsuzuje vulgární výroky směrem k hráčům a rozhodčím. Statisticky nesignifikantní jsou postoje k řešení násilí na stadionech prostřednictvím opatření tzv. anglické nebo německé cesty. Peníze z veřejných prostředků na preventivní práci by uvolnilo 45 % dotazovaných, ale zefektivnění technické podpory na stadionech podporuje více než 75 % respondentů.

Z následné analýzy vyplynulo, že dotazovaní občané mají solidní přehled o možnostech eliminace fotbalového diváckého násilí. Kromě technicko-administrativních opatření jsou nakloněni aktivní práci s fanoušky. Pro profesionální práci s fanoušky (prostřednictvím sociálních pracovníků nebo sociálních pedagogů) se vyjádřilo téměř 80 % tázaných občanů.

 

8       Závěr

Z hlediska rozsahu příspěvku byla vybrána jen některá data z výzkumu provedeného sociologického šetření. Přesto i některá výše uvedená zjištění mohou poukazují na to, že dění kolem fotbalu je významné politikum. Zainteresovaní občané se staví zejména za aktivní práci s fanoušky a podporují spíše preventivní než represivní opatření. Ukazuje se také, že šetření podobného typu by se mohla stát významnou podporou pro ty, kteří se snaží přesvědčit vedení FAČR a 1. ligy o systematický postup směrem k podpoře aktivního fandění.

9       Seznam zkratek

ČR – Česká republika

UEFA – Unie evropských fotbalových asociací (Union of Evropean Football Associations)

FAČR – Fotbalová asociace České republiky

FIFA – Mezinárodní federace fotbalových asociací

 

10  Použitá literatura

Bedřich, L. 2006. Fotbal: rituální hra moderní doby. Brno. Masarykova univerzita.

Beyer, D., Smolík, J. 2007. „Výsledky dotazníkového šetření mezi fotbalovými fanoušky v rámci projektu Profotbalfans“. In: Slepičková, I., Flemr, L. eds. Aktuální otázky sociologie sportu (CD-ROM). Praha: UK FTVS, s. 74–79.

Bureš, R. 2005. Role Rady Evropy při prevenci diváckého násilí na sportovních stadionech. In: Rada Evropy. „Prevence diváckého násilí při sportovních utkáních. Role místních a regionálních orgánů veřejné správy v prevenci násilí při sportovních utkáních“. Praha: MV ČR, s. 9–10.

Carnibella, G. a kol. 1996. Football violence in Europe: A report to the Amsterdam Group. Dostupné z www: http://www.sirc.org/publik/football_violence.html , ověřeno k 1. 10. 2016.

Eichler, Jan. „Aktéři bezpečnostních hrozeb nevojenského charakteru“. In: Zeman, P. ed. Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: MPÚ MU a ÚSS VA, 2002, s. 180-184.

Ferjenčík, J. 2000. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál.

Frosdick, S., Marsh, P. 2005. Football Hooliganism. Devon: Villan Publishing.

Han, B.-Ch.. 2016. Vyhořelá společnost. Praha: Rybka Publishers.

Charvát, M. 2008. Hostilita ve sportovním prosředí. Brno: BMS Creative.

Kasal, J. 2013. Násilí na stadionech jako odraz kultury. Hradec Králové: Gaudeamus.

Lovaš, L. 2010. Agresia a násilie : psychológia ľudskej agresie a jej podoby v domácom prostredí, v škole, v práci, vo väzniciach a v športe. Bratislava: Ikar.

Mareš, M., Smolík, J., Suchánek, M. 2004- Fotbaloví chuligáni. Evropská dimenze subkultury. Brno: Centrum strategických studií, Barrister & Principal.

Nikl, J., Volevecký, P. 2007. Divácké násilí. Praha: Policejní akademie ČR.

Perryman, M. ed., 1999. The Ingerland Factor. Home Truths from Football. London: Mainstream Publishing.

Perryman, M. ed., 2002. Going Oriental. Football after World Cup 2002. London: Mainstream Publishing.

Russell, G. W. 2004. Sport riots: A social-psychological review. Aggression and Violent Behavior, roč. 9, č. 4, s. 353-378.

Saunders, N. 1996. Extáze & technoscéna. Brno: Jota.

Sekot, A, Smolík, J. 2009. Sportovní fanoušek ve fotbalovém kotli. Studia sportiva, roč. 3, č. 1, s. 77 – 94.

Sekot, A. 2008. Sociologické problémy sportu. Praha: Grada Publishing.

Slepička, P. 1990. Sportovní diváctví. Praha: Olympia

Slepička, P. a kol. 2010. Divácká reflexe sportu. Praha: Karolinum.

Smolík, J. 2006. Football fan culture in the Czech Republic. Development, problems, causes. Dostupný z www: http://www.uff.br/esportesociedade/pdf/es303.pdf, ověřeno k 1. 10. 2016.

Tilly, Ch. 2006. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství.

Zámek, D. 2013. Hromadné narušení veřejného pořádku z pohledu Policie ČR. Plzeň: Aleš Čeněk.

[1] Zámek (2013: 93) poznamenává, že „pro pojem diváckého násilí není vžita přesná definice. Většinou charakterizuje násilné nebo nebezpečné chování diváků v souvislosti se sportovními zápasy. Odehrává se na stadionech, v jejich bezprostředním okolí nebo na trasách přesunu fanoušků. Divácké násilí je obvykle plánováno, má opakovaný či manifestační charakter a je realizováno ohraničenou skupinou osob, jejichž jednotícím prvkem je sounáležitost s určitým klubem či národním týmem“.

[2] Z hlediska závažnosti diváckých reakcí patří právě vhazování předmětů na hrací plochu k těm negativním projevům s co největším dopadem na probíhající sportovní utkání. Jde o situace, jež ohrožují aktéry utkání, navozují negativní atmosféru v hledišti a vytvářejí předpoklady pro uplatnění mechanismu nápodoby (Slepička a kol. 2010: 70).