Etnicko-politický terorismus na Korsice: Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci

Autor: Dana Prudíková » Kategorie: 01/2004 » 01. 05. 2004

Nedemokratických metod použití násilí může být využíváno z mnoha různých příčin a k mnoha různým účelům, jedním z nich může být například prosazení specifických požadavků určitého etnika, jež jsou charakterizovány kulturní a politickou výlučností často spojovanou se separatistickými nároky. Separatistický terorismus výrazně dokresloval světové dění druhé poloviny dvacátého století. I když se zdá, že jeho intenzita v posledním desetiletí polevuje, stále se jedná o velice aktuální problém. Podstatou je boj určitých národů za “právo na sebeurčení”, radikální formace s obdobnými požadavky lze najít i v současné době na francouzské Korsice.

Úvod
Korsika reprezentuje exemplární příklad výlučného periferního společenství: od národního centralizovaného unitárního státu se vyznačuje odlišnostmi historickými, geografickými i kulturními. Na ostrově je rovněž značně zakořeněná tradice násilí, jež rovněž tvoří identitu etnicko-regionální formace, bez které by její mobilizace byla nemožná. Funkční koncept je pro radikální korsické formace hlavně obrana území a ekonomické otázky, ke kterým se postupně přidávají otázky lingvistické a ekologické.

Korsický boj proti centru nabírá nekonvenčních forem, nerespektuje válečné konvence a používá násilí jako politickou metodu zprostředkovávající poselství. Budeme-li zkoumat násilné aktivity na Korsice lze konstatovat, že se jedná o systematickou a co do počtu i intenzivní ozbrojenou propagandu. Násilí, mající za cíl spíše než terorizovat obyvatelstvo přitáhnout pozornost k situaci na ostrově, lze označit za politicky motivované, ozbrojenci se ho dopouští ve jménu osvobozeneckého boje, argumentují nedostatkem prostoru pro artikulaci vlastních zájmů na tradiční politické scéně. Co do svého efektu je tedy cílem jednoznačně překročit skupinu přímých účastníků a komunikovat s širším sektorem cílového publika, což je znak pro terorismus typický. Násilí je namířeno proti stávajícímu režimu, jedná se tedy co do motivace o terorismus subverzívní, specifičnost korsického etnika, které představuje konfliktní linii, i permanentní přítomnost tradičního násilí na ostrově navíc jednoznačně napomáhá k označení ozbrojeného násilí na Korsice za etnicko-politický terorismus.

Počátky korsického násilného boje za sebeurčení

Mobilizačním potenciálem byla organizátorům prvních tajných spolků zvyšující se frustrace určitých sektorů korsické společnosti, jíž dali radikální výraz v podobě založení Fronty národního osvobození Korsiky (FNLC) v roce 1976. Její historie je sledem atentátů, jichž si na konto během své kariéry připsala více jak osm tisíc,[1] vyhlášených příměří, štěpení a bojů mezi fragmentalizovanými větvemi.

Ojedinělé násilné akce etnicko-regionálních formací byly na Korsice ale zaznamenány již v roce 1973 a 1974, kdy Fronta korsických zemědělců za osvobození (FPCL) zorganizovala první sérii atentátů. V říjnu 1973 směřovaly k poškození letecké agentury v Bastíe, Státní pokladně v Ajácciu a pobočce vojenského rádia v Solenzaru. FPCL následně publikovala text Ultimátum korsického národa Francouzské republice: “Jestli ve lhůtě šedesáti dnů neodejdou všichni noví osadníci a kontinentální úředníci nebudou nahrazeni korsickými a korsický jazyk nebude vyučován již od základní školy, přistoupíme k akci.” (Bernabéu - Casanova 1997: 92) Následně příslušníci FPCL vykonali v lednu 1974 devět atentátů po celém území Korsiky. Přestože Rada ministrů již 30. ledna 1974 oficiálně rozpustila FPCL, demonstrace její síly neustaly.

V roce 1974 byla z rozkolu FPCL vytvořena Ghjustizia Paolina (GP), jež o sobě okamžitě dala vědět použitím dynamitu na letišti v Bastía při příležitosti příjezdu premiéra Pierre Messmera na oficiální návštěvu ostrova. 16. července 1974 se organizace obrátila na tisk s krátkým textem: “Lide korsický, ty, který jediný máš právo nás soudit, ty znáš důvody, které nás nutí jednat: korsický nezávislý národ poražený u Ponte Novu musí již po dvě století snášet útrapy francouzských kolonizátorů. Nebojujeme proti lidu Francie, ale proti francouzskému kolonialismu. Naše spravedlnost bude nemilosrdná.” (Bernabéu - Casanova 1997: 93)

Obě skupiny se dovolávaly vzpomínky Pasquale Paoliho,[2] jasně se vymezily jako autonomistické. FCPL vyzvala v dopise další autonomisty, aby si vybrali mezi opravdovým, upřímným bojem, nebo kolaborací. GP v zakládajícím Manifestu zdůraznila: “Je potřeba analyzovat legální požadavky Korsické regionalistické akce (ARC) a Korsické lidové strany (PPC) (korsické formace s umírněnými požadavky - pozn. autora). Hlavní paradox jejich úvah spočívá v odmítnutí uznání legitimity národních práv korsického lidu uznáním koloniálního útlaku ze strany Francie. ARC konečně považuje autonomii za cíl, kterého je třeba dosáhnout, redukujíce tak vůli národního osvobození v touhu po reformě Francouzské ústavy . Toto odsuzujeme. Buď tedy korsický národ existuje a osvobozenecký boj se stává nutností nebo korsický národ neexistuje! Nelze se zastavit uprostřed…” (Bernabéu - Casanova 1997: 94)

[3] “Toto je pro nás jediná možná volba, neboť volební cesty jsou pro nás uzavřené z důvodů manipulací a podvodů…Krvavý vzdor je nevyhnutelný. Rozhodli jsme se pro tento akt veřejného svědectví o konci naší podrobenosti a o vůli žít od nynějška volní…” (Edmond Simeoni na 2. kongresu ARC v Corti, 14 - 17. 8. 1975 in Bernabéu - Casanova 1997: 96)[4] Několik dní poté, 21. 8. 1975, komando dvaceti stoupenců vyzbrojených loveckými zbraněmi obsadilo vinné hospodářství v Alérii. Ministerstvo vnitra komentovalo čin jako “hrozbu pro národní jednotu.” Akci, jež skončila smrtí dvou policistů, okomentoval E. Simeoni slovy: “Jednalo se o rozhodnutí dobře promyšlené. Jestli jsme autonomisté dnes, snažící se dosáhnout svých cílů silou, je to proto, že i přesto, že jsme byli regionalisty, ničeho jsme tak nedosáhli.” (Bernabéu - Casanova 1997: 100)[5]

Den po násilných událostech političtí představitelé ostrova odsoudili akci Edmonda Simeoniho, postavili se proti násilným metodám, jež použil. Přesto jejich deklarace postupně přecházely v podporu zajatců a solidaritu s nimi. 27. srpna 1975 vláda rozpustila ARC, proti čemuž Koršičané okamžitě protestovali: organizovali bouřlivé manifestace, drancovali státní banky a kanceláře úředníků, pořádkové síly byly ohrožovány kameny a lahvemi. Během “Červené noci v Bastíi” padlo i několik výstřelů, bilance byla jeden mrtvý a osmnáct zraněných. Korsičané pokračovali s masivními manifestacemi za osvobození vězňů, například 1. září 1975 se v Ghusunaccia shromáždilo šest tisíc osob na jejich podporu v dubnu 1976 to bylo přes dvanáct tisíc osob. V březnu 1976 již 179 radnic, což je zhruba polovina všech korsických měst, odhlasovala požadavek propuštění vězňů. K původně osamoceným průkopníkům vlasteneckého hnutí se tedy přidali noví stoupenci, respektive většina ostrova. “Četní Korsičané, kteří se nikdy o politiku nezajímali, se stali, z ničeho nic, autonomisty.” (Bernabéu - Casanova 1997: 113). V této době pokračovaly i četné násilné akce. Zúčastnilo se jich několik nových hnutí: přes Revoluční korsická komanda (Commandos Révolutionnaires Corse), Revoluční korsickou frontu (Front Révolutionnaire Corse) po Skupinu podporující Manifest (Groupe de Soutien au Manifest), jež svojí činností odpovídala na akce organizací protiautonomistických jako Ghjustizia Morandina[6], Fronta nové akce proti nezávislosti a autonomismu (FRANCIA)[7] či Ghjustizia e Liberta.

Fronta národního osvobození Korsiky a její následovníci

Uvěznění Edmonda Simeoniho vyvolalo určité napětí v řadách korsického nacionalistického cítění, čehož využily ty nejextremističtější frakce k vytvoření nových skupin užívajících násilí. Příznivci vzešlí převážně z bývalé ARC apelovali pro přiblížení se nejrůznějších ilegálních skupin a pro vytvoření jednotné bojové platfromy. GP a FPCL zrealizovala v prosinci 1975 společný program založený na minimální možné shodě. Pro Bernarda Pantallacciho, člena GP a jednoho ze zakladatelů FLNC se “jedná o seskupení vůle a prostředků k lepšímu boji s francouzským nacionalismem.” (Bernabéu - Casanova 1997: 117). 24. dubna 1976 se stále aktivní, byť od roku 1974 zakázané, vedení FPCL vyslovilo za rozpuštění hnutí, které se v průběhu tří let své existence přihlásilo ke spáchání více jak osmi stům atentátů.

I. Vývoj: od jednotného boje k štěpení FLNC

Zrod nového uskupení se ohlásil v noci ze 4. na 5. května 1976 sérií atentátů. FNLC tak zorganizovala svoji první “blankytnou noc”, během které došlo ke dvaceti atentátům nejenom na Korsice, ale i v Nice, Marseilles a Paříži. Ve stejné době byl distribuován manifest hnutí sepsaný ve francouzštině a korsičtině. Pod hrozbou použití násilí proti “francouzskému kolonialistickému státu”, zde FLNC požadovala (in Bernabéu - Casanova 1997: 117-118):

1. uznání národních práv korsického lidu
2. destrukce všech nástrojů francouzského kolonialismu
3. nastolení demokratických pravomocí pro všechny korsické vlastence
4. konfiskace koloniálního majetku a turistických zařízení
5. realizace agrární reformy pro zajištění obživy zemědělců, dělníků a intelektuálů, zbavení země všech forem vykořisťování
6. právo na sebeurčení po přechodné době tří let, během které bude administrace vykonávána svorně silami jak národními, tak okupačními. Toto přechodné období tak umožní našemu lidu demokraticky se rozhodnout pro svůj osud s či bez Francie.

K FLNC se postupně připojili další stoupenci, původně náležející k umírněnnějsím regionalistickým formacím. Podstatnou část tvořili korsičtí studenti z Nice. V červenci 1976 vznikla Cunsulta di a Ghjuventu Naziunalista Corsa (CGNC), jež byla populární hlavně u korsické mládeže. O několik měsíců později byla založena Cunsulta di i Studenti Corsi (CSC) a médium Echo (U Ribombu), které se stalo tiskovým orgánem tajného násilného hnutí. FLNC se představila jako nadstranické uskupení shromažďující příznivce jak z levé, tak z pravé části politického spektra. “Naši příznivci jsou ze všech sociálních vrstev populace. Všechny politické ideologie jsou zastoupeny, což zahrnuje rovněž příznivce komunistických idejí. Nejsme nijak navázáni na extrémní pravici. Fašisti jsou naopak spíše na straně Francie.” (Max Simeoni in Bernabéu - Casanova 1997: 118)

Stoupenci FLNC popírají stát, jsou radikálnější ve svých požadavcích vůči němu, neboť žádají nezávislost a připouštějí systematické používání násilí.[8] “Není jiné slovo než kriminální čin pro kvalifikaci politiky francouzského státu v naší zemi.” (FLNC in Crettiez 1999: 68) Přestože tuto situaci odmítla umírněná Unie Korsického lidu (UPC), která se postavila proti používání systematického násilí,[9] FLNC byla nicméně, kvůli odlišení se od ostatních uskupení i kvůli neochotě řešit korsickou otázku ze strany centrální vlády a vydírání ze strany FRANCIA podněcována pokračovat ve svých paramilitárních akcích. FLNC se kromě boje s vládní pravicí snažila také potírat klany a potvrdila nemožnost vyjadřovat se k politickému dění při demokratických volbách, neboť “tyto zůstávají zfalšované všudypřítomnými klany.” (Crettiez 1999: 62)

Počátkem osmdesátých let se Korsika opět radikalizovala, několik stoupenců se v odpovědi na akci “Batelica-Fesch” rozhodlo přitvrdit své požadavky. Seskupili se v několika národních výborech, jež zfúzovaly v Consulta di i Cumitati Naziunalisti (CCN) v roce 1980. Ta byla sice vedena bývalými aktivisty z ARC, ale měla blíže k nezávislosti než autonomii, CCN se stala legální výkladní skříní teroristického hnutí.

V létě 1981, bezprostředně po návštěvě prezidentského kandidáta Francois Mitteranda, FLNC vyzvala k uklidnění situace a deklarovala příměří. Organizace mezitím sepsala ideologický program, tzv. Bílá kniha upřesnila cíle “Boje za národní osvobození” (Bernabéu - Casanova 1997: 140-141):

1. uznání korsického lidu jako jediné právní komunity na korsickém území
2. vůle potlačit klanistický systém
3. zastavení kolonizace v osídlování, což implikuje zaměstnávat Korsičany ve veřejných funkcích, odchod francouzských funkcionářů
4. povinná výuka korsičtiny jako rodného jazyka na univerzitě a upřednostnění korsické kultury
5. odchod represivních státních složek
6. vytvoření regionálního shromáždění voleného ve všeobecných přímých volbách proporčním systémem a disponujícím širokými legislativními kompetencemi

FLNC tedy začala prosazovat novou linii vládnutí, sebeurčení zde nahradilo nezávislost. Slovníkem používaným nacionalisty sebeurčení znamená “zakončení uvědomění si korsické výjimečnosti.” (Kopp 2000: 11)

Vůči Statutu, podle kterého se mělo v roce 1982 volit poprvé Regionální shromáždění, se ale FLNC vyjádřila skepticky. Kritizovala jeho jednotlivé dispozice a prohlašovala, že zesílí válku za nezávislost. Její stanovisko nezměnila ani celková amnestie pro všechny doposud zatčené separatisty.
[10] V noci 10. a 11. února 1982, týden před schválením Zvláštního korsického statutu, FLNC doložila svůj nesouhlas vlnou atentátů, které si vyžádaly jednu oběť. V ulicích se o pár hodin později objevily letáky “Naše akce nejsou nedodržením klidu zbraní, ale nutnost vyvolaná situací politickou, ekonomickou a kulturní téměř rok od toho, co se socialisté chopili ve Francii moci. Naši intervenci je nutno chápat jako opatření bránící základní zájmy našeho lidu, jež nikdy neakceptujeme obětovat. 10. května byl ve Francii zaveden nový politický režim, který bylo třeba vzít v úvahu. Udělali jsme to…Co nám nabízí, když ne pouze volební cirkus, jež zpronevěřuje naše vědomí a činorodost?” (in Bernabéu - Casanova 1997: 153). Separatisté, potažmo CCN která má blízko k tajné FLNC, se odmítli zaručit za instituci, jež neuznala plná práva korsického lidu a vyslovili se proti Statutu. Obvinili vládu z příliš bojácné reformy, která neuznává právo Korsičanů na sebeurčení. Proto vyzvali k neúčasti při volbách do regionálního shromáždění. Přirovnávali jej za léčku, Léo Battesi z FLNC dokonce za “ránu z milosti”. FLNC potvrdila svůj nesouhlas se Statutem 25. srpna 1982, když na tajné tiskové konferenci vydala prohlášení: “Náš hlavní cíl je nyní oživení ozbrojeného boje s prioritou dekolonizace: násilí je politická volba.” (in Bernabéu - Casanova 1997: 154). Tímto prohlášením tak v podstatě FLNC ukončila klid zbraní, který doprovázel Mitterrandův nástup k moci. FLNC zvýšila počet násilných útoků, separatisté se přihlašovali ještě v roce 1982 k 802 atentátům.

Premiér Francie Pierre Mauroy byl informován o kontaktech na Lybii a nakonec v roce 1983 rozhodl o delegalizaci FLNC a oficiální hnutí rozpustil, stejně jako její legální organizaci CCN.

Politická aktivita FLNC během 80. let stagnovala.[11] Organizace učinila jen málo pro status ostrova, zvýšil se počet jejích útoků na konkurenční národnostní skupiny. Vývoj etnicko-radikálních formací tedy procházel jak politickou, tak morální krizí. Každoročně docházelo asi k dvěma desítkám vražd, které se spojovaly s vnitřními politickými boji, FLNC však odmítala za úmrtí nést odpovědnost. Separatisté však cítili, že ztrácí podporu, proto od konce roku 1987 přibrzdili násilné útoky a zaktivnili svoji legální vitrínu, stranu Národní Příměří (A Cuncolta Naziunalista - ACN). Na počátku roku 1988 FLNC ohlásila klid zbraní a lídři ACN (a současně FLNC) Francois Santoni, Charles Pieri a Jean-Michel Rossi, započali mírová vyjednávání s francouzskou vládou. Mimo to ale současně jedna z jejich skupin ostřelovala kasárna v Ajjaciu a zabila jednoho funkcionáře. Separatisté se domáhali uznání korsického jazyka, zvětšení pravomocí Korsického shromáždění, zrušení rozdělení ostrova na dva departamenty (Horní a Dolní Korsika) a přiznání Korsice statutu zámořského teritoria, velmi výhodného z fiskálního pohledu.

Během debat, týkajících se nového územního statutu ostrova počátkem devadesátých let, se FNLC štěpila,[12] a to i z důvodů rozdílných strategií vyvolaných mezi militantními příznivci hnutí v otázce násilných operací. Vedení FLNC bylo spíše nakloněno upuštění od násilných akcí, ale bylo přehlasováno většinou hnutí. Došlo tak k rozdělení nejenom ilegálního, ale rovněž legálního uskupení, léta devadesátá byla pak poznamenána nejenom bojem proti nadvládě kolonialistů, ale rovněž bojem mezi jednotlivými větvemi separatistického hnutí. Z FLNC a ACN se odpojilo v roce 1989 Korsické národní příměří (Accolta Naziunale Corse - ANC) Pierre Poggioliho, jehož ozbrojená skupina byla pojmenována Odpor (Resistenza). V roce 1990 další vyjednávání vedla k založení Hnutí za sebeurčení (Muvimento par l´Autodeterminazione - MPA) Alaina Orsoniho, jež rozštěpilo FLNC na FLNC-kanál obyčejný (FNLC - Canal habituel: FNLC-CHa),[13] kam se přemístila většina současné FLNC a jehož legálním odrazem bylo právě MPA (od roku 1996 i odnož Živá Korsica (Corsica Viva - CV), napojené rovněž na FLNC) a FLNC-kanál historický (FNLC - canal historique: FNLC-CHi), jehož legálním výrazem byla ACN. Všechny ilegální formace pokračovaly v násilných aktivitách, v požadování revoluční daně či propagandistických atentátů i v devadesátých letech, neboť nebyly spokojeny s vládními ústupky a byly zklamány postojem Ústavní rady, jež označila ustanovení o korsickém lidu za protiústavní. Zatímco FLNC-CHa je modernizačním proudem spíše nakloněným federalizaci Francie a větším pravomocem v rámci regionální politiky EU, pročež se teroristickým útokům snaží vyhýbat,[14] FLNC-CHi nabádá k navrácení se ke kořenům boje za nezávislost, bojuje za dosažení obdobně nezávislého statutu, jakým ve Francii disponují zámořská území, k čemuž neváhá použít ani násilné prostředky. Počátkem devadesátých let se více než zdvojnásobil počet vražd z odplaty a došlo k několika stovkám pumových atentátů: nejenom proti nekorsickému lidu, ale rovněž pro zastrašení Korsičanů nesouhlasících s radikálními požadavky. “Požadavky k upuštění ozbrojeného boje, ilegality a všeho, co se k tomu váže, jako je například revoluční daň, konstituují neakceptovatelné postoje.”[15] (prohlášení FLNC-CHi, 4.4.1994 in Lefevre 1996: 24)

V roce 1996 oznámila rozhodnutí rozpustit se FLNC-CHa. Uprázdněný prostor zabrala Odbojná fronta (Fronte Ribellu - FR), jež se staví do opozice proti otevřenému dialogu ACN s pravicovou francouzskou vládou, dále také Sampieru, jež se snaží oživit nacionalismus seskupením nejradikálnějších prostředků, 5. 5. 1996 je oznámen vznik Nové FLNC (FLNC nouveau), která potvrdila vůli navrátit se k původní strategii (ozbrojená fronta podporovaná masami), s hnutím Živá Korsika jako legálním zprostředkovatelem zájmů. K této nové organizaci se připojilo mnoho aktivistů z nedávno rozpuštěné FLNC-CHa. FLNC-CHi v červnu 1997 vyhlásila dočasné příměří pro vyjednávání s Lionelem Jospinem, jenž byl jmenovám předsedou vlády. To bylo ale ukončeno v lednu 1998 vraždou prefekta Claude Erignaca.

V devadesátých letech na Korsice přetrvávaly nejasnosti v tom, které incidenty měly politický charakter a které byly kriminálními činy. Jisté je, že v letech 1993 - 2001 bylo zavražděno 19 vůdců FLNC.[16]

Od roku 1999 se zdálo být nejdůležitějším úkolem etnicko-regionálních formací zajištění jejich spolupráce, případně i integrace. Koncem roku 1999 se oba proudy bývalé FLNC spojily v Reunifikované FLNC (FLNC réunifié).[17] Stejného roku se ale na scéně objevily i další formace. Kromě FLNC anonymních (FLNC des anonymes) vznikla Korsická vlastenecká fronta (Front patriote corse - FPC), jež je vedena stoupenci blízkými Straně za nezávislost (Parti pour l´indépendance - PPI), jež vznikla po rozštěpení ACN. Projevuje se výrazně antikapitalisticky, diskurz FPC je nepřátelský vůči nastartované bankovní politice. Hned po svém vzniku se přihlásila k 6 vykonaným atentátům na Korsice a 3 pokusům o ně. Další významnou formací z června 1999 je Armata Corsa, jejíž lídři Francois Santoni a Jean - Michel Rossi konstituovali hnutí v logice odepřít ACI výsadní postavení mluvčího etnicko-regionálních požadavků. Patří mezi tu skupinu nacionalistů, jež nepodporovala Matignonské procesy.[18] Blíže spolupracuje s FLNC-Unie bojovníků (FLNC-Union des combatants), která sjednotila Reunifikovanou FLNC a další menší seskupení. V roce 2002 vznikla ještě FLNC disidentů (FLNC des dissidents). Obě uskupení se nijak zvlášť neliší, FLNC disidentů bývá považovaná jako radikálnější uskupení co do požadavků a boje proti politice ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, přebrala diskurz prvních stoupenců FLNC.
[19] Situace panující na poli ozbrojených skupin je ale značně nejasná, některé formace pracují v anonymitě i po několik let.[20]

Na přelomu let 2003/2004 existují dvě základní linie tajného hnutí používajícího násilné nelegální prostředky: FLNC-Unie bojovníků a FLNC-Unie disidentů. Mimo lze uvést další významná, byť co do velikosti menší uskupení, jako je Clandestinu, Fronte Ribellu, FLNC Pátého května (FLNC du 5 mai), FLNC anonymních (FLNC des anonymes). Stále ale na Korsice existuje na deset různých ozbrojených skupin bojujících za nezávislost. Násilí zde postupně vytlačilo legální pravidla pro řešení konfliktu, uchyluje se k němu v případě náznaku sebemenšího problému. Generace let sedmdesátých a osmdesátých jsou socializovány kulturou násilí, jež může být determinujícím článkem pro extrémní formy jejich současného chování.

II. Struktura FLNC

Vždy existoval určitý druhtiché spolupráce mezi Frontou a naším lidem. Je to faktor, který dovolil Frontě rozvinout se. Zbraně byly dodávány osobami, jež neměly nic do činění s nacionalismem, jako například staří stoupenci komunistů. Fronta začínala s loveckými zbraněmi z Druhé světové války. Lidé, kteří se nemohli v boji angažovat přímo, nám tudíž aspoň dodávali zbraně a peníze. (Rossi, Santoni 2000: 161-162).

FLNC je organizace koordinovaná rozdílnými teritoriálními skupinami, jež podléhají jednotnému centru. Neprezentuje se ale pouze jako vojenské uskupení, ale snaží se představit jako rozvětvené pluralitní politické hnutí, jež má mimo svoji ozbrojenou skupinu rovněž podpůrné výbory se silnou autonomií politickou a finanční. Je řízena buňkou Cunsigliu, což je orgán politicko-vojenské koordinace nacionalistického boje. Zpočátku sestává z 5 následně 15 osob, jež jsou rozděleny do čtyř komisí se specifickou agendou: vojenská a logistická, finanční a ekonomická, politická, prapagandy.

V ideálním případě se právě vojenská a logistická skupina snaží centralizovat násilné aktivity různých operačních sektorů, koordinuje rozmísťování atentátů, vybírá cíle. Zajišťuje zbrojení, organizuje schůze ozbrojených stoupenců. Zabývá se rovněž vojenskou výchovu nově příchozích členů. Ekonomická komise je zodpovědná za financování ilegálního hnutí, politická za vztahy s legálními etnicko-regionálními formacemi a komise propagandy zajišťuje vydávání a rozšiřování interní tiskoviny FLNC, Echo.

Každá z komisí operuje v šesti regionálních centrech, které jsou ještě rozděleny dohromady do 25 center, disponujících znalostí konkrétního mikrospolečenského klimatu. Tato regionální struktura nabízí FLNC solidní zakotvení ve společnosti a schopnost zajištění okamžitých informací.[21]

Přestože každá buňka fungovala původně více méně samostatně, zvýšený počet tajných aktivit od roku 1982 nutil centrum hnutí zavést centralizovaný systém financování ozbrojeného boje, kdy jsou všechny prostředky, včetně vybrané revoluční daně, nejprve centralizovány u Cunsigliu, následně redistribuovány regionům.[22]

Každý člen organizace je současně politický funkcionář stejně jako voják. Stoupenci jsou rekrutováni kooptací. Kandidáti jsou kontaktováni příbuzným, jež je doporučí, nebo se sami obrátí s iniciativou na známé, o nichž ví, že mohou jejich žádost předat dotyčným místům. Následně jsou předvoláni před skupinu lokálních vedoucích, nikdy před centrální vedení. “Nejdříve se setkávají s předáky jednotlivých sektorů, jež zkoumají jejich motivace, postupně jsou integrováni do operačních jednotek se zvyšujícím se stupněm akcí, záleží na schopnostech každého. FLNC měla v ozbrojené složce až do devadesátých let stovku stoupenců. Později se ale nábory dělaly stále méně s ohledem na politické zaměření.”[23] (Rossi, Santoni 2000: 29) Neexistuje centrální seznam stoupenců. Pouze každý sektorový šéf zná členy své buňky.[24] “Tajná radikální hnutí většinou seskupují spíše malé živnostníky, zemědělce a studenty, tedy třídy bez reálné perspektivy na ostrově. Zatímco autonomní formace jsou považované spíše za hnutí industriální buržoazie a svobodných povolání.” (Crettiez 1999: 134)

Rozštěpení FLNC na několik proudů značně ztížilo toto společenské zakořenění. Některé sektory úplně zanikly, některé prošly transformací. Z tohoto důvodu je těžké v současné době analyzovat konkrétní strukturu hnutí. FLNC zůstává velmi mocná a zakořeněná ve společnosti i přes to, že některé organizační buňky zanikly následkem štěpení. (vedení FLNC in Crettiez 19999: 122) Postupem času s intenzifikací boje jednotlivých rivalitních skupin proti sobě ale degenerovaly jednotlivé organizační složky pyramidální struktury FLNC, v roce 1987 došlo k roztržce v Cunsigliu mezi příznivci nové politicko-vojenské centralizace hnutí a těch, jež by si přáli udržet interní autonomii. Rozdělení na CLNC-CHi a CLNC-CHa vedlo k tomu, že některé tajné organizace nemají více jak desítku členů,[25] což atomizuje politické násilí. Struktura ve druhé polovině devadesátých let byla poznamenaná právě tímto fenoménem. Přestože se v poslední době mezi příznivci etnicko-regionálních formací hovoří o reunifikaci, jeho struktura je prozatím chaotická a nedosahuje koordinovanosti z počátku jeho fungování.

III. Metody boje FLNC

Odpor proti kolonialismu a boj za sebeurčení nabírá v každodenním životě korsického lidu rozdílné podoby. Jednou z nich je ilegální politicko-ozbrojený boj, který praktikuje právě naše organizace…”[26] (z prohlášení FLNC Náš boj je především politický in Bernabéu - Casanova 1997: 178).

Nová organizace se při svém vzniku poučila z nedávné minulosti a místo přímé konfrontace s policisty a ozbrojenými silami se rozhodla spíše pro symbolické akce, pro pumové atentáty na úřední budovy a turistická střediska. V řadě útoků na policejní a vojenská zařízení vyniklo odpálení vojenské rozhlasové stanice v Serra-di-Rignu pokrývající aglomeraci v Bastíi v roce 1977, či operace na radarovou stanici v Solenzaře v roce 1978. V roce 1977 také poprvé použila vojenskou techniku proti mobilní četnické stanici. FLNC útočili i na cíle na pevnině. V Marseilles teroristé vystřelili rakety z jedoucího motocyklu na veřejné budovy, pumovým atentátem bylo poškozeno ministerstvo financí v Paříži. Oblíbeným cílem teroristů zůstávají turistická letoviska, kdy tajné skupiny nejčastěji obsadí turistický areál, vyzvou jeho obyvatele k odchodu, rozmístí nálože a všechny stavby zničí. Podobné útoky byly nejčastější formou akcí teroristů v 80. letech.

FLNC se tedy konstituuje v relativní tajnosti a poznamenává svoji politickou dráhu sérií atentátů. Jde o atypickou tajnou organizaci: FLNC se charakterizuje použitím proměnlivého, ale téměř vždy kontrolovaného násilí, jež může být ve velké většině ospravedlněno politicky. Operace ukazují na konstantní přítomnost násilí, nejedná se o sporadické a limitované exploze, FLNC si připisuje v průměru jeden násilný útok denně, místem činu je celé území Francie. Roky intenzivní aktivity (1978-1980, 1982-1987, 1994-1995, dále pak těsně po vyhlášení negativního výsledku referenda v červenci 2003 doprovázeného zatčením dlouho hledaného člena Sampieru zodpovědného za vraždu prefekta Erignaca) vždy korespondovaly s napjatou politickou situací vyvolanou buď uvnitř etnicko-regionalistických formací, či politikou centrální vlády.[27] Cyklické vlny násilí dokládají jeho instrumentální dimenzi, tedy jeho užití jako politického prostředku snažícího se donutit centrální vládu k jednání a vyvolat veřejnou debatu.

V letech 1973 - 1997 docházelo v průměru ke 350 atentátům ročně. I když všechny tyto atentáty nemohou být přičítány nacionalistickému boji, počet, ke kterému se ilegální buňky etnicko-regionálních formací přihlásily, je stále většinový.

Ve vztahu ke státu nacionalisté orientují svůj nátlak podle okamžitých zájmů, kterých chtějí dosáhnout. Terčem násilných akcí je stát prostřednictvím svých ekonomických a administrativních struktur, kontinentální kapitál zainteresovaný v zařízeních zemědělských a turistických (konkrétně Středozemní klub) a privátní majetek nových přistěhovalců na Korsice.

Separatisté se nejprve vyhýbali vraždám a útočili především na budovy, když předtím na uložené bomby upozornili. Teroristé útočili také na cíle na pevnině, např. 31.května 1979 v průběhu jedné noci vybuchlo v Paříži 22 bomb. I když ztráty na lidských životech nejsou prozatím pravidlem, přesto se FLNC nedaří nehodám vyvarovat. Například v dubnu 1981 výbuch bomby zabil jednu osobu a osm dalších zranil. Mnoho separatistů bylo zadrženo, ale FLNC nebyla rozpuštěna ani zakázána. Celkem svobodně stále fungoval i orgán propagandy teroristů, týdeník Echo (U Ribombu).
[28]

Na počátku roku 1982 teroristé upustili od taktiky neútočení na lidi. 11. února zaútočili na budovu Cizinecké legie v Sorbo-Ocagnano, kde nalezli pouze dva legionáře, z nichž jednoho zabili, druhý útok přežil. V roce 1983 byl zavražděn Pierre Massimi, vysoký státní úředník. Další vlnu násilí vyvolalo zmizení mladého přívržence FLNC Guy Orsoniho, jehož bratr byl jedním z hlavních šéfů FLNC. Tato obvinila vládu, neboť měla podezření, že byl zabit francouzskou tajnou službou nebo na její příkaz.. Guy Orsoni se stal mučedníkem, tisíce nacionalistů mu vyjádřili podporu na manifestaci a FLNC připravila odplatu: 7. 6. 1984 popravila dvě osoby podezřelé z aktivismu v “aféře Orsoni”, mimo jiné vysokého úředníka korsické vlády, Pierre-Jean Massimiho. Od tohoto data se vendeta stála denním chlebem. Již v roce 1976 při svém založení čelní představitelé prohlašovali: “V den, kdy voják či francouzský policista umučí k smrti Korsičana bude záležitost skončena: zlom bude konečný. Francouzský stát radši okamžitě upozorňujeme: jestli si vybere tuto cestu, bude to mít pro něj a jeho státní příslušníky tragické následky.” (Bernabéu - Casanova 1997: 177)

Vedení organizace navázalo kontakty s Lybií, jež FLNC začala dodávat zbraně. S narůstající aktivitou však měla FLNC větší finanční potřebu, pomalé sklouzávání ke kriminálním praktikám se zdálo být nevyhnutelné. Místním podnikatelům a investorům z Francie bylo nařízeno platit speciální poplatek, FLNC zavedla tzv. revoluční daň. Přestože byla k tomuto kroku FLNC odhodlaná již od svého založení, byla tato praktika zveřejněna až po roce 1989.
[29] “Oficiálně potvrzujeme, že vyhledáváme podporu našemu hnutí finanční participací určitého počtu dobře situovaných Korsičanů. Současně potvrzujeme požadavek revoluční daně od určitého počtu francouzů, kteří ve velké míře profitují z kolonizace.” (tisk Canard Enchainé in Bernabéu - Casanova 1997: 174). Několik vražd je navázaných přímo na neplacení daně. Odpůrci byli trestáni a jejich domy byly buď vypáleny nebo vyhozeny do povětří. Jednou z prvních obětí revoluční daně se měl koncem roku 1982 stát Jean-Paul Lafay, jenž odmítl daň zaplatit.[30] Jako první tuto metodu odsoudil v roce 1991 Pierre Poggioli, jež po vyloučení z FLNC založil ANC.[31]

Veřejné mínění šokovala brutální vražda André Schocka, holiče v Ajjaciu, v únoru 1983, neboť nechtěl platit revoluční daň. 3.ledna 1985 byl zavražděn Jean Dupuis, vedoucí Sdružení pro věc svobodné Korsiky, mimovládní organizace, která se snažila zkonsolidovat vztahy mezi ostrovem a „metropolí“. V srpnu 1985 FLNC zorganizovala prozatím nejrozsáhlejší “blankytnou noc“, kdy bylo najednou odpáleno 99 bomb.

Čím dál častěji se ve spojení s FLNC mluví o jejím propojení s gangy, o roli v pašování narkotika zbraní, FLNC je obviňována z útoků na banky pro svůj vlastní prospěch.
[32] Metody používané hnutím, jako jsou ukradená vozidla, vraždy, atentáty, kriminální požáry, se stále více blíží způsobům obyčejných kriminálníků.[33]

Počátkem devadesátých let FLNC přestává být jediným radikálním hlasem ostrova. Byla to právě ale její jedinečnost, která konstituovala její sílu, proto si posléze každá z jejích frakcí pokouší vydobýt exkluzivitu. Násilné útoky přitom neustávaly, naopak se projevily ještě větší silou, neboť každá z odštěpených frakcí chtěla manifestovat svoji převahu.[34] Operační pole ilegálních uskupení se tedy rozšířilo mimo symbolické protistátní akce na vyřizování osobních účtů stejně jako boj za kontrolu finančních a materiálních zdrojů (tiskárna deníku Echo) a symbolů ostatních etnicko-regionálních formací. Atentáty jsou tedy stále řízené proti veřejným budovám, bankám, turistickým střediskům, spíše než proti osobám, ale v tomto posledním případě paradoxně většina z nich je namířena proti aktivistům z rivalitních teroristických buněk.[35] Lidské oběti terorismu pak v devadesátých letech převážně pocházejí ze skupin FLNC-CHa, FLNC-CHi a Resistenza.[36]

Bombové útoky však nikdy v podstatě nepřestávají.
Všechny ozbrojené organizace se vrhají do ofenzívy, aby demonstrovaly svoji rozhodnost. Útočí například na daňový úřad Bastii[37], Resistanza zorganizovala v lednu 1996 další „blankytnou noc“, ve které vybuchlo 37 bomb. FLNC-NHi v reakci na to uspořádala noční tiskovou konferenci ve vesnici Tralonca, ve které demonstrovala sílu své armády: několik stovek maskovaných teroristů předvádělo při té příležitosti výzbroj, jež mělo uskupení k dispozici.

Násilí FLNC je tedy jasně cílené. Mimo hlavní představitele rivalitních etnicko-regionálních formací jsou dalšími potenciálními skupinami osob, na něž míří polické násilí, představitelé ozbrojených složek státu a dále pak i stoupenci antinacionalistických formací blízkých organizaci Korsika francouzská a republikánská zasazující se o podporu profrancouzské linie. Mimo tyto skupiny, jež jasně symbolizují přítomnost ke státu, se snaží násilí složky FLNC vyvarovat. Jestliže ale separatisté kontrolují násilí na osobách, privilegovanými aktivitami jsou destruktivní akce na majetku. Největší procento atentátů se dotýká komerčních zařízení (i turistických), jež náleží jak obyvatelům na kontinentě, tak ostrovanům stavějícím se proti nezávislosti a ostrovanům-přistěhovalcům. Orgány veřejné správy a veřejné podniky (France Telecom, justiční paláce, finanční úřady) jsou dalšími cíly teroristů. Z geografické analýzy násilných akcí vyplývá silná korelace mezi hustotou osídlení a četností útoků.[38]

Rozprostření ilegálních aktivit se snaží na sebe politicky upozornit tak, aby to FLNC nestálo podporu u ostrovanů a dovolovalo dávat útokům smysl, a to v diskurzu ochrany životního prostředí a specifické identity ostrovanů.

Z tohoto důvodu se ilegální složky pokouší i o pacifický diskurz, když se například snažily s vládou navázat kontakt prostřednictvím regionálního tisku. Například FLNC-CHi na stránkách deníku La Corse oslovila v roce 1994 vládu, respektive ministra vnitra. “Obracíme se přímo na stát, abychom upřesnili adaptaci našich akcí a umožnili tak vládě politicky vyřešit korsickou otázku”. Nabídla upuštění od násilí výměnou za propuštění vězňů, konstitucionální vývoj umožňující Korsice nezávislost a vlastní správu, zvýšené legislativní pravomoci. Ministr Charles Pasqua odpověděl tentýž den v deníku Corse-Matin dopisem adresovaným “mým drahým krajanům” a ocenil “vůli k usmíření a posílené spolupráci, což značí nové šance pro Korsiku a její lid.” (Charles Pasqua in Lefevre 1996: 43) Corse Matin se tak stala základním prostředníkem pro komunikaci s Korsičany a centrem, využívaly ho například v roce 2002 některé složky etnicko-regionálních formací pro vyjádření postojů v případu Erignac či k vyjednávaným Matignonským procesům.

Etnicko-regionální formace se na existenci korsické otázky snažily upozornit například i tím, že v průběhu fotbalového finále v roce 2002, kterého se účastnil rovněž korsický tým z Bastia, vypískaly francouzskou národní hymnu. “Korsičané mají svoji hymnu a vlajku, které mají právo ctít.”[39] (Jean-Buy Talamoni, šéf nacionalistů in Bacque, Lepidi 2002)

Počátkem února 1998 byl zavražděn prefekt Claude Erignac,[40]poprvé se tak politické násilí obrátilo proti nejvyššímu reprezentantu státu na ostrově. Výrazným, co do závažnosti spáchaných násilných činů, bylo období po negativním referendu v červenci 2003. Časté útoky za bílého dne svědčí o další radikalizaci etnicko-regionálního hnutí.[41] V posledních letech za ně byla zodpovědná hlavně FLNC-Unie bojovníků. Radikalizace byla podporována masovými protesty Korsičanů, jež v duchu hesla “proti represím a za politické řešení”, protestovali proti zadržení Yvan Colonny. Ten se stal momentálním hrdinou a symbolem separatistického boje. Novými cíly násilných akcí byli úředníci podezřívaní z podpory negativního výsledku referenda. “Bylo by dobré, kdyby byl dialog jednoho dne znovu navázán. Ale existují někteří politici, kteří musí být rozhodně mimo hru.” (Jean-Guy Taalamoni in Chemin 2003)

Násilí, jež motivuje diskurz FLNC, je zaměřeno především na konkretizaci roztržky, nesouhlasu a rozdílných cílů ostrova s centrálním státem. Jedna z hlavních myšlenek FLNC, že pouze násilí dovolilo uchovat tradiční panenské prostředí ostrova, svědčí o úspěchu jejich diskurzu na lokální politickou scénu. “Jejich prostředky vytváření tlaku, založené na terorismu jsou účinnější, radikálnější a rychlejší než způsoby používané tradičními klany. Národně - nacionalistická válka v letech 1994-1996 těží z prostředí, ne z politické organizace. Lídři etnicko-politických formací využívají interpersonální vazby stejně jako to dělají tradiční klany. Na lokální úrovni, v jejich vlivové sféře, vykonávají opravdový klientelismus.” (Lefevre 2000: 198) O tom svědčí i pomoc od místních spolků a klubů, s jejichž většinou jsou vrcholní představitelé etnicko-regionálních formací provázáni.[42]

V roce 2003 bylo na Korsice zaznamenáno 248 atentátů a 48 pokusů o ně. Tento počet je oproti předchozím rokům stabilní, alarmující je pouze fakt, že většina z nich byla spáchána v druhé polovině roku a za bílého dne.[43] I když oproti osmdesátým letům, kdy se jednalo v průměru téměř o atentát denně, o něco poklesla, stále se jedná o nezanedbatelný počet násilných akcí. Změnil se pouze jejich charakter, jež se v současné době více než politickým účelům podobá kriminálním činům.[44]

Politické násilí je “výrazem vůle politického prohlášení, nejradikálnější možnou interpelací vůči centrální vládě” (Crettiez 1999: 233). Proto musí být dostatečně viditelné, aby byl diskurz tohoto způsobu negociací vládě snadno vnucen.[45] Také musí dbát na to, aby nikdy neadoptovalo formy, jež by již byly považovány za netolerovatelné veřejností. Aktuálně klíčový bod korsické otázky spočívá v konkurenci jednotlivých ilegálních seskupení, jež se snaží opanováním prostoru násilí konstituovat v privilegovaného mluvčího radikálního hnutí.

IV. Diskurz násilí FLNC

Když v roce 1976 FLNC publikovala zakládající dokument strany, tzv. Zelenou knihu, nacionalisté v něm situovali Korsiku do koloniálního francouzského období, pro boj proti nadvládě používali slovník revolučního romantismu. V diskurzu sociopolitického a ekonomického rozvoje připodobňovali ostrov k některým jim podobným zemím z třetího světa, kde se bojovníci za svobodu snažili přemoci své protivníky používáním teroru. (Koop 2000: 11) Tento slovník postupně vymizel v zájmu praktického boje bez ideologických konotací, opíral se o realistická témata politického boje. FLNC se tím snažila vyhnout logice čistě teroristického boje a udělat z násilí prostředek a cíl boje politického.

FLNC se snaží udržovat úzký vztah s médii. Televizní přenosy téměř všech tiskových konferencí FLNC ukazují na mimořádnou přitažlivost tohoto typu prohlášení pro média.
[46] Je zobrazováno extrémní zbrojení, na obraze jsou příznivci FLNC, jimž kamera nezachycuje tváře. “Vážnost schůze, okázalost zamaskovaných obličejů, jejich nehybnost před kamerou navozují atmosféru oficiálních státních projevů. Korsická vlajka akcentuje tuto symboliku moci, zakončenou prohlášením “Ať žije korsický lid” (Viva u populu corsu).” (Crettiez 1999: 139) Demonstrace síly jsou určeny k zapůsobení na publikum a vytvoření pocitu sounáležitosti jinak značně teritoriálně rozděleného hnutí, stejně jako vůli konkurovat státu, nositeli monopolu násilí, a klanům, až do teď oficiálního mluvčího ostrovanů. FLNC se tak snažila dostat na pole politického uskupení, získáváním sympatií u ostrovanů legitimizovat svoje aktivity. Bojovný aspekt sice podtrhoval vojenský základ hnutí, ale pronášená slova zdůrazňovala nastolení politického dialogu.

Diskurz etnicko-regionálních radikálních formací neúnavně opakuje stejné principy: podpora korsické kultury, obroda korsického lidu, nezávislost. Je uzavřený jakékoliv další diskusi, vedený ve jménu korsického lidu a za ospravedlnění násilných akcí.

Častým tématem diskurzů je “vymizení korsického etnika”, jež se objevuje jako příčina turistických agresí, stejně jako ekonomických a ekologických. Téma “smrti korsického lidu” podporuje identitární a kulturní frustraci. Autonomismus však FLNC nazývá slepou uličkou. “Bránit autonomii, to je vysmívat se našemu lidu, jeho osvobození, to je žebrat o několik drobků ze stolu francouzského státu, jež ale nic na naší dramatické situaci nezmění. Jde o zmýlení lidu a obranu stávajících lokálních privilegií.” (Crettiez 1999: 69) Veřejná místa jsou v radikálním diskurzu obviňována za programově uvědomělé vyhlazování korsického lidu už tím, že preferují nově příchozí obyvatele. “Všechno, co charakterizuje naše etnikum je masakrováno, hanobeno, pohřbíváno.” (Max Simeoni in Crettiez 1999: 43) Nejradikálnější stoupenci FLNC neváhají používat diskurz kulturní genocidy, jež je podle nich vykonávána státem již po několik staletí. (Crettiez 1999: 44) Ten již není obviňován z nekompetence či zanedbávání korsické otázky, stává se aktérem marginalizace korsické populace, jež postupně přechází až ve vyhubení. Ze státu, původně pasivního viníka, se stává aktivní hráč. FLNC vede podobný diskurz i za delegitimizaci tradiční politické třídy, neboť klan je strukturálním napojením na okupantský francouzský stát, zosobněním zla na Korsice.

Radikální formace používající násilí se snaží ospravedlnit svůj boj různými způsoby (Crettiez 1999: 147 a násl.)

* mýtické ospravedlňování: násilí se v tomto diskurzu používá jako vžité schéma, dané historií. FLNC se snaží navázat na historickou linii, aktivity FLNC se tedy nerodí z ničeho, ale dělají si nárok na zosobnění kontinuity boje započatého prvními vlastenci vedenými Pasqualem Paolim. “S Pasquale Paolim byla naše země nezávislá…Ukázal nám, že naše země může být organizovaná respektujíc lidovou vůli a současně nezávislá… (FLNC in Crettiez 1999: 149) Identitární mýtus je založen na myšlence originální demokracie, jež na ostrově existovala daleko dříve, než byla Velkou francouzskou revolucí zavedena na ostrově. “Můžeme být hrdí na to, že jsme Evropě ukázali, jak má vypadat demokracie.” (FLNC in Crettiez 1999: 156) Boj proti kulturní dominanci se představuje jako odpověď na lingvistické násilí státu, násilí symbolické, jež znehodnocuje regionální kulturu. Stoupenci FLNC používají korsičtinu také z důvodu, že je to prvek akcentující etnickou výjimečnost. Jazyk tedy nemá již pouze komunikativní dimenzi, ta se rozšiřuje na oblast “společného sdílení”, potvrzení společné odlišnosti.
* doktrinální ospravedlňování násilných aktivit, kdy FLNC rozvíjí tematiku ekologického nacionalismu ukotveného v minulosti. Toto násilí pak nabírá tvar v útocích na hmotné statky. V Bílé knize, jež FLNC uveřejnila v roce 1984, odsoudila “ekologickou agresi…Korsika je odpadkovým košem, kde se násobí bezplánovité konstrukce, vévodí spekulace s nemovitostni, není vykonávána žádná urbanizační politika.” (in Crettiez 1999: 164) FLNC tedy vytváří svůj politický diskurz kolem otázek ekologie, spojujíce obranu životního prostředí s ochranou země a jejího lidu a odhalujíce absenci veřejné politiky životního prostředí. Transpozice ekologického nacionalismu na pole ozbrojeného boje nabízí FLNC politické a mediální zviditelnění v konkrétní politice, již tímto i částečně zpopularizuje. Radikální hnutí tak monopolizují ekologický diskurz pro vlastní potřebu ozbrojeného boje.[47] Útoky na turistická zařízení či stavby, obviňované z ničení životního prostředí, se tak stávají častým objektem teroristických cílů.
* ospravedlnění založené na kolektivní paměti zažívaných represí, jež omlouvá defenzivní násilí. Tato taktika však nutí FLNC současně používat historické symboly přináležející Korsice, tento diskurz je rekonstrukcí historického smyslu. Nejlépe tato taktika vycházela po zavraždění Guy Orsoniho,[48] kdy FLNC vytvářela kolektivní povědomí represe ze strany státu. Orsoni se tak stal mučedníkem, symbolem rezistence a pomohl FLNC zasadit militantní boj do širšího historického kontextu. “Vražda Guy Orsoniho je brutální vzpomínka, která navždy zůstane v srdcích korsických nacionalistů. Tento barbarský akt posvěcuje novou etapu represivní logiky koloniální mocnosti…Je to šok, jenž poznamenává celou Korsiku a hluboce modifikuje vztahy politické síly na ostrově.” (FLNC in Crettiez 1999: 169) V tomto kontextu FLNC zasazuje ozbrojený boj jako symbolickou památku za oběti represí ze strany státu.

ZÁVĚR

Historie FLNC a jejích odnoží je poznamenaná instrumentalizací násilí, jež se stává politickým diskurzem, díky kterému mohou být jeho strůjci partneři v dialogu. Politicko-vojenský boj na Korsice nabíral v průběhu své existence různé podoby. Mimo několika vyhlášených příměří z důvodu vyjednávání s centrem, jež však nikdy nebyla stoprocentně dodržována, se modifikoval způsob samotného boje. Od jasně strukturované organizace, kde má každý své jasně vymezené místo a všechny násilné propagandistické činy jsou pečlivě plánovány, na Korsice v současné době existuje, i přes snahu radikální formace sjednotit, několik takových uskupení a situace se jeví nepříliš jasnou. Fragmentace uvnitř rodiny radikálních formací a vnitřní boj za monopolizaci pozice mluvčího celého boje jej nečiní kredibilní, stupňující se útoky jak co do kvality, tak i kvantity, efektivitu boji za nezávislost ubírají.

Z předchozího textu je tedy zřejmé, že násilí vykonávané etnicko-regionálními formacemi nepolevuje, kvůli četným štěpením se naopak stává hůře kontrolovatelné. Má splňovat trojí funkci: boj proti kolonialismu, vůle po nezávislosti, vůle po popření monopolní role klanů ve vztahu dialogu se státem. Právě odpověď centra je důležitým prvkem, jež může situaci destabilizovat. Každá vlna násilí získala politickou odpověď ve formě institucionálních ústupků. Ty ale prozatím nikdy Korsičany neuspokojily natolik, aby ukončili násilný boj. Chování radikálů částěčně modifikuje rovněž existence tradičních ostrovních klanů: vytvoření jedné samosprávní jednotky na ostrově by pravděpodobně pomohlo snížit vliv jednotlivých klanů v menších teritoriálních oblastech. Odmítnutí decentralizačního referenda konajícího se v červenci 2003 naopak vytrvalost klanismu posílilo. (Andreani 2003)

Ostrov zůstává, tak jako v minulosti, v ekonomické závislosti na kontinentu. Oficiálně chtějí bojovníci uznání od Francie zvláštního korsického národa a získání statutu zámořského teritoria s vlastním parlamentem a vládou, ale neméně důležitou motivací je vybojování speciálního fiskálního statutu, který je prozatím rezervován pouze pro francouzská zámořská teritoria.
[49] (Andreani 2004)

Korsika je region se silnou teritoriální identitou.[50] Většina Korsičanů se neprofiluje na pravo-levé škále politického spektra, ostrované se naopak považují za blízké etnicko-regionálním formacím.[51] Čtvrtina z nich podporuje etnicko-regionalistická hnutí. (Molas 2001: 42). Radikalizace se ovšem stala konkurentem ostatních symbolů přináležitosti ke Korsice.[52] Ostrovní mládež žije v prostoru všudypřítomného násilí. Členové ilegálních formací FLNC jsou pro žáky ze škol hrdinové, kteří napravují nespravedlnost. Nové generace tak jsou socializovány v klimatu násilí, kde zloba dospělých se již nevyjadřuje pouze slovními výpady. Vysoká nezaměstnanost a chudoba násilnické praktiky rámují.

Korsičané tedy již nejsou těmi, kteří mluví speciálním jazykem, ale těmi, kteří používají násilí k účelům identitární afirmace.[53] Mají moc škodit mimo proporce své skutečné důležitosti. Navíc se kromě čistě politických radikálních skupin objevují na ostrově degenerované proudy kriminální. Pro vládní zmocněnce představují problém, na který dosud nenašli odpověď. Státní představitelé se ve svých snahách po uklidnění situace nelimitovali pouze na represivní aspekt a s vlastenci vyjednávali, ti se ale vždy znovu rozhodli k dalšímu použití nekonvenčních prostředků boje. Pokaždé, když měli šanci vystoupit z tajnosti a ilegality, opětovným použitím násilí plán odsoudili k zániku. Návrat k násilí odsuzuje nacionalisty k pozici věčné minority, současně ale příslušníci radikálních formací prokazují výjimečnou kapacitu, i kvůli specifické socializaci, k zachování násilného boje, jeho cyklickému oživování. Nakolik se ale bude nadále jednat o násilí klasifikovatelné jako etnicko-politický terorismus či nakolik se politická motivace transformuje do kriminálních činů se dá v současné době jen těžko odhadovat.

Poznámky

[1] Přesné statistiky je ale obtížné učinit, neboť není znám přesný počet atentátů, protože se nejedná o homogenní organizaci hovořící jednotně, a to ať již slovem či zbraní.

[2] Pasqual Paoli vybojoval pro Korsiku částečnou nezávislost již v letech 1754 - 1769, je ostrovany považován za otce moderního a demokratického Korsického státu.

[3] Počátkem roku 1975 rozeslala ARC svým stoupencům dotazník obsahující mimo jiné otázku po užití politického násilí stranou. Ukázalo se, že stoupenci jsou nakloněni násilným symbolickým akcím, jež by jim pomohly prosazovat vytyčené cíle. (Bernabéu - Casanova 1997: 95)

[4] Touto řečí E. Simeoni přesvědčil sedm tisíc stoupenců, jež ho hodlají následovat.

[5] Zajímavý je v tomto kontextu sociologický průzkum agentury SOFRES několik dní po událostech v Alérii. 62% dotázaných Korsičanů bylo toho názoru, že akce ARC byla od počátku ospravedlnitelná. Pro 60% z nich měla zodpovědnost za prolitou krev vláda, která odmítla vyjednávat. 52% dotázaných vyjádřilo sympatie k hnutí bratrů Simeoniových a považovalo aktivity ARC za dobré pro Korsiku.

[6] Název vznikl ze jména generála Moranda, pověřeného Napoleonem I., k boji proti ozbrojeným povstáním.

[7] Její členové dali průchod nenávisti vůči nacionalistům v prohlášení pro Francouzskou tiskovou agenturu 4. 4. 1976. “Autonomismus a nezávislost zde na Korsice nejsou jedinou věcí. Autonomisté lžou, když mluví o autonomii ve francouzském rámci. Max Simeoni, obratný politik, chce nastolit nezávislou Korsiku, jež se přiblíží italským extremistům…Členové FLNC jsou autonomisté ve jménu sardinijského a korsického původu. Tito samozvaní nacionalisté jsou bastardi.” (Bernabéu - Casanova 1997: 123) FRANCIA se svým působením nespokojila pouze s rozsypáváním hřebíků na silnici k zabránění sympatizantů zúčastnit se kongresu UPC, ale atentáty znásobila. Například 15. 5. 1977 byla zničena tiskárna nacionalistického deníku Arritti. Na Korsice se tudíž šířily myšlenky o propojení FRANCIA se státem. To představovalo neustálou hrozbu stoupencům UPC, násilí vyvrcholilo dramatickým incidentem nazvaným “Bastelica-Fesch”. 6. ledna 1980 asi desítka stoupenců UPC zadržela Pierre Betolinilo, Alain Olliela, Yannick Leonelliho, již byli podezřelí z příjezdu za účelem zavraždění Marcel Lorenziho, aktivního člena UPC. Ukázalo se, že zadržení jsou členy FRANCIA. Boje mezi pořádkovými silami a stoupenci autonomismu vyvrcholily v hotelu na ulici Fesch, v centru Aiáccia. Pořádkové síly držely místo v obklíčení pět dní. 11. ledna se konala manifestace za podporu ve prospěch autonomistů, která vyvrcholila jedním mrtvým policistou a dvěma demonstranty. Komando se proto rozhodlo, z důvodu zabránění dalšímu krveprolití, vzdát. FRANCIA byla oficiálně rozpuštěna v roce 1981 po zvolení nové socialistické vlády.

[8] V letech 1976 - 1978 bylo zaznamenáno pořádkovými silami 809 operací, z toho 166 bylo cíleno na veřejné statky, 643 na privátní majetek. Z těch bylo pak 129 útoků namířeno proti turistickým zařízením. (Crettiez 1999: 104)

[9] “Toto násilí FLNC není korsické, jednoduše připomínám, že Korsičani si uchovali násilí v jejich historii buť jako odpověď na bezprostřední fyzické nebezpečí, nebo když si byli plně vědomi opodstatněnosti boje…Boj za národní osvobození a nezávislost Korsiky, jestli uspokojí nacionalistické vášně, naráží na majoritu Korsičanů, kteří ho cítí jako nekredibilní, utopický a nebezpečný.” (Max Siméoni, 1976 in Crettiez 1999: 75)

[10] V době prezidentských voleb to bylo více než sto politických vězňů. (Olivesi 1998: 182)

[11] FLNC vytváří pouze několik asociací, jež mají za úkol pomoci vězněným stoupencům a jejich rodinám. Nejprve tak vznikla Pomoc (A Riscossa), jež byla začleněna do MPA. Z tohoto důvodu si ACN založila A Riposta (Odpověď).

[12] Tajné etnicko-regionální formace jsou v této době rozvětveny, eviduje se existence kolem 26 tajných organizací. Ani toto číslo nemusí být ale vyčerpávající, jeho autor vychází z analýzy regionálního tisku. (Crettiez 1999: 128)

[13] Socialistická vláda v této době vyjednává s těmi vedoucími FLNC, jež se přemístili právě do této větve. Kvůli této situaci se FLNC-CHi rozhodla zajistit si kontakty spoluprácí s některými členy z pravicového stranického spektra. (Rossi, Santoni 2000: 76-77)

[14] Až na zorganizování blankytné noci v březnu 1995, kdy se, během první stávky státních úředníků, snažila urychlit vyjednávání. (Lefevre 1996: 26)

[15] Ilegální hnutí bylo stále více populární mezi nezaměstnanými a mladými lidmi v okrajových čtvrtích. (Lefevre 1996: 28)

[16] 7. 9. 2000 Dominique Guintini, 17. 8. 2001 Francois Santoni, 21. 8. 2001 Dominique Marcelli, 5. 9. 2001 Nicolas Montigny atd. V souvislosti s těmito vraždami nebyl nikdo obviněn. Někteří autoři předpokládají, že šlo o boj o podíl na dotacích, které dostává Korsika z Paříže a Bruselu. Podle vyplácených příspěvků na zemědělství by se na ostrově muselo pást třikrát víc ovcí, než je na ostrově obyvatel. “Podpora na rozvoj chovu ovcí byla vyplácena i “farmě”, která své ovce “chovala” v šestém patře paneláku v Ajácciu.” (Hostettler 2001: 511)

[17] V červenci téhož roku se v Maggliaciaru sešla delegace třinácti legálně činných nacionálních organizací a podepsali smlouvu vylučujícící užití násilí mezi Korsičasny válčícími o nezávislost. Uvnitř byly zejména strany ACN (reprezentující také FLNC-CHi), ANC (reprezentující Rezistenza), a část CV (reprezentující FLNC-NHa a Nová FLNC). Příměří ale trvalo pouze několik měsíců, po úspěšném extradičním procesu čtyř hledaných nacionalistů byla obnovena kampaň útoků, tentokrát s heslem “Korsika Korsičanům-Francouzi pryč” ničící především majetek osob nepocházejících z Korsiky. (Kuczynski 2001: 337-338)

[18] Ty nepodporovala ani FLNC anonymních, jež se dva dny před projednáváním návrhu zákona v regionálním shromáždění, který z nich vycházela, přihlásila k 17 spáchaným atentátům.

[19] FLNC-Unie bojovníků si přála sjednotit formace usilující o příměří a podporovala Matignonské procesy. Příměří bylo ale zakončeno ihned po negativním referendu. FLNC disidentů nedisponovala legálním uskupením.”Francouzský stát nám vždy jasně ukazoval, že pouze používání násilí je schopné k změně věcí. Pro tyto příčiny bude náš boj probíhat v totálním utajení.” (FLNC disidentů in Chemin 2003a)

[20] Dalším, spíše marginálním co do počtu přívrženců, hnutím, je Ozbrojená Korsická Revoluční Fronta (FARC), která se sice veřejně objevila až v závěru devadesátých let, ale přiznala se k několika útokům z roku 1992. Policie také poprvé v prosinci 2001 zadržela v okolí Paříže devět osob ze Skupiny za regionální intervenci Korsiky (GIR), v srpnu 2002 vzniklo nové tajné seskupení Armáda národního osvobození (Armata di Liberazione naziunale - ALN), jež proklamovalo svoje zaměření “být ještě radikálnější než FLNC” a ihned se přihlásilo k několika atentátům. Dalším spíše marginálním seskupením je například Syndikát Korsických zemědělců (Syndicat des Paysans Corses - SPC), jež se ale zaměřil spíše na kriminální činy. V roce 2003 se ohlásila rasistickými atentáty proti přistěhovalcům z Magrebu Resistenza corsa, dále pak Organisation secrete corse. Další formace, jež byla přímo napojena na aféru Erignac je například menší skupina Sampieru, jejímž legálním představitelem je Cullettivu per a nazione. Ta byla sice ihned po akci rozbita, ale poněvadž politický vůdce Marcel Lorenzoni byl propuštěn na svobodu není vyloučen její návrat. (Kuczynski 2001: 339) Další z vedoucích představitelů Sampieru, Yvan Colonna, který je zodpovědný za zavraždění prefekta Erignaca, byl zatčen až v červenci 2003.

[21] S odstupem času vedení FLNC funkčnost organizace hodnotí takto: “Tato krásná hierarchická konstrukce funguje ideálně pouze na papíře. V terénu je Fronta neschopná vnutit jednotné a centralizované vedení, což transformuje Frontu v koalici šéfů.” (Rossi, Santoni 2000: 30)

[22] Aféra Schocka, muže, jež odmítl zaplatit revoluční daň a byl proto následně zlikvidován, však ilustruje stále přetrvávající individuální vůli některých sektorů hnutí o autonomii a získávání vlastních zdrojů, jež nespadají pod centrální vedení.

[23] Rekrutování mladých, nepříliš politizovaných stoupenců nadšených ze sounáležitosti k tajné organizaci, vedlo k formování malých aktivních skupin extrémně násilných, jež odmítaly hierarchické vedení. (Crettiez 1999: 128)

[24] Podle policejních záznamů měly tajné organizace dohromady v roce 1996 více jak 500 stoupenců. (Crettiez 1999: 137)

[25] Odhaduje se, že FLNC-CHi má okolo 300 bojovníků, FLNC-CHa okolo 100, Resistence a Nová FLNC mají asi 50 členů, CV a Armata Corsa asi 30. Další skupiny (FPC, FR) mají kolem desítky bojovníků nebo pouze několik jednotlivců (FARC). (Kuczynski 2001: 339)

[26] Mimo politicko-ozbrojený boj má boj za sebeurčení své zastánce i v jiných oblastech. Mezi zaměstnanci jeho myšlenky propagoval Syndikát korsických pracovníků (Sindicatu di i Travagliadori Corsi - STC) založen v roce 1984, na poli kulturním zase Asociace rodičů korsických studentů (Assoiciation des Parents d´Eleves Corses - APEC), Konzultant korsických studentů (Cunsulta di i Studenti Corsi - CSC), Konzultant mladých korsických nacionalistů (Cunsulta di a Ghjuventu Naziunalista Corsa - CGNC) atd.

[27] Naopak roky 4/1981-2/1982, 7/1985-1/1986, 5/1988-9/1989 byly doprovázeny vyjednáváním s centrální vládou a tudíž klidem zbraní. (Crettiez 1999: 106) Další období příměří korespondují s vyjednáváním Matignonských procesů v roce 2000, s obdobím před referendem o jejich konkretizaci v červenci 2003 a před volbami do regionálního shromáždění v roce 2004 (pro klid zbraní se ale tentokrát nerozhodla FLNC).

[28] Provoz média byl ztrátový, musel být tudíž dotován vedením FLNC zhruba 800 000 franky ročně. (Rossi, Santoni 2000: 192)

[29] Svědčí o specificitě korsického terorismu. “Je partikulární vůči jiným jeho formám. Revoluční poplatek není nutně definován kauzou. Povaha násilí je tedy z finančního hlediska silně ambivalentní.” (Caresche 1999)

[30] Jean-Paul Lafayovi, předsedovi asociace pomoci obětem terorismu na Korsice, se stal osudným až druhý atentát o pět let později.

[31] “Přesnou částku, kterou jsme takto vybrali, neznáme. Dozvídali jsme se to pouze náhodou, jako například v roce 1983, kdy bylo v regionu Balagne sesbíráno 400 000 franků.” (Rossi, Santoni 2000: 189)

[32] Až posílené finanční kontroly koncem devadesátých let doložily podvodný původ četných investic provedených na Korsice. Podle svědectví senátní vyšetřovací komise “mezi členy považovanými za strůjce těchto investic figuruje několik postav blízkých nacionalistickému hnutí, jako například bratři Guazzeli.” (Caresche 1999)

[33] Brutalita FLNC rostla, například v roce 1984 byli zabiti dva tuniští emigranti obvinění z prodeje marihuany mládeži, “jež ale ve skutečnosti byli konkurenty dealerům chráněným FLNC.” (Kuczynski 2001: 328) Do krvavého boje proti drogám se počátkem devadesátých let zapojil i FLNC-CHi, jež neváhal obchodníky podezřelé z jejich distribuce popravovat.

[34] Rok 1990 byl výjimečně krvavý. Za nejasných okolností byli zabiti zemědělci blízcí gaullistické straně RPR Jules Gaffory (26.května) a Jean-Pierre Maisetti, pravicový starosta vesnice Grossetto-Prugna, Charles-Antoine Grossetti (26. září), předseda korsické agrární komory Lucien Tirroloni (19. prosince) a socialistický starosta městečka Soveria, Paul Mariani (31.prosince). Není jasné, který ze zbytků FLNC byl odpovědný za tu sérii vražd rodilých Korsičanů nepřátelských vůbec separatismu, pravděpodobně to však byl FLNC-CHi. (Kuczynski 2001: 329)

[35] V lednu 1992 byl z nejasných důvodů zabitý člen FLNC-NHi Dominique Rossi, v červnu 1993 byl jiný člen ACN a FLNC-NHi, Robert Sozzi zastřelen svými kolegy za snahu o rozkol. Tato vražda otřásla všemi separatistickými frakcemi, neboť se jednalo o obecně známého a váženého aktivistu. V prosinci 1994 byl zastřelen obchodník spojený s ACN, Jean-Francois Filippi. (O motivech vraždy se stále spekuluje: mohlo se jednat o zdefraudované fondy FLNC-NHi, jež měly procházet fotbalovým Sporting Club Bastia, jež obchodník vlastnil) V prosinci při dalším útoku zemřel Franck Muzi, bývalý činitel ACN/FLNC-NHi. Toto Santoni a Pieri označili za akt agrese ze strany FLNC-NHa. Mezi separatistickými frakcemi propukla skutečná válka. (Kuczynski 2001: 330)

[36] Stále ale existují případy násilí namířeného proti osobám a jejich majetku z důvodů jejich původu. Takto například koncem 1999 byla vypálena farma bretonského zemědělce, který se usadil na Korsice, k níž se přihlásila FLNC-CHi a který v podstatě nikdo z volených zástupců na ostrově neodsoudil. (Caresche 1999)

[37] To vyvolalo odezvu u obyvatel, kteří poslali teroristům petici, že “nemají nic proti válce za nezávislost a zvláště vyhazování do vzduchu budov daňových úřadů, ale je nepřijatelné, aby v jejich vlastních bytech byla přitom vybita skla…” (in Kunzynski 2001: 331)

[38] Zřídkakdy se útoky zaměřují na periferní oblasti. Strůjci atentátů se snaží, aby byly jasně viditelné a vyvolávaly psychické následky strachu. Z tohoto důvodu se soustřeďují na cíle v centrech měst, a to jak na Korsice, tak i na kontinentě, kde jsou nejčastějším cílem velká města kolem Středozemního moře, kde teroristé disponují určitými operačními jednotkami. V devadesátých letech se největší bombové útoky přesunuly z center měst do stále hustější sítě turistických atrakcí, jež jsou na ostrově budovány. To navíc teroristům zapadá i do jejich taktiky ochrany životního prostředí před násilnými zásahy přistěhovalců. (Crettiez 19999: 114)

[39] Poprvé proto president Chirak odmítl sestoupit na trávník a pozdravit se s hráči.

[40] První obžalovaní stanuli před soudem až v polovině roku 2002. Yvan Colonna, který vraždil, byl dopaden až rok poté.

[41] Konec příměří byl oznámen FLNC-Unie bojovníků 11. července 2003. 16 zraněných si vyžádaly čtyři atentáty v noci z 19-20 července 2003, z nichž dva se uskutečnily na kontinentě.

[42] Propojeny jsou například s fotbalovm klubem Le Sporting Club de Bastia, když jeho dřívější předseda Jean-Francois Filippi jmenoval řídící členy ACN do vedení klubu. Učinil tak po předchozím pokusu o atentát na jeho osobu, jmenováním představitelů ACN se svěřil pod její ochranu. Z této doby také pocházejí milionové podvody s prodejem lístků na stadion. Častým terčem násilných aktivit byla také turistická agentura Nové Hranice, na kterou, poté co investovala 9 milionů franků do korsického fotbalového klubu, atentáty ustaly. Další podniky usídlené na ostrově, v rámci bezproblémového fungování, zapůjčují teroristům svá vozidla a další prostředky k vyvíjení činnosti, či prostory k tajným schůzím, za jejichž pronájen neplatí. (př. Le Belvedere). Útoky na hotel Le Grand Bleu ustaly v momentě, kdy ho koupila turistická agentura Nové Hranice. Modelový podnik korsických nacionalistů byl Bastia Securita, jenž byl založen v roce 1986 a podporován FLNC-CHi a ACN. Společnost působila v rozličných doménách a v letech 1992 - 1999 měla obrat 150 milionů franků. Spolupracovala s většinou bank a supermarketů na ostrově, stejně jako s místní poštou. Zatímco konkurenti Bastia Securita trpěli pravidelným rabováním a nejistotou, klienti Bastia Securita neměli důvod k obavám. Policejní vyšetřování prvního z podezřelých, šéfa podniku Jean-Martin Verdiho, začalo až počátkem roku 1999. (Versini 2001)

[43] Jenom v březnu 2004 se FLNC disidentů, jež se momentálně nazývá FLNC 22. října (FLNC du 22 octobre) přihlásila k 11 atentátům.

[44] V roce 2002 bylo zaznamenáno 251 atentátů, 149 v roce 2001 a 110 v roce 2000. (Libération, 23/01/2004)

[45] Jednou z posledních masovějších aktivit byla několika tisícová manifestace na podporu zadrženého Jean-Guy Talamoniho v dubnu 2004, při které vybuchovaly bomby, ozývalo se skanování radikálních stoupenců “dialog je mrtev” a bylo zaznamenáno několik zraněných. Podílely se na ní jak legálně fungujícící skupiny, tak jejich tajné radikální odnože. (Blecher 2004)

[46] Lokální média byla dlouho hluchá k separatistickým tezím, v průběhu boje se ale přiklonila na stranu radikálních etnicko-teritoriálních hnutí. Poté bylo například několikrát vyčítáno FR3-Corse ze strany centrální vlády, že propaguje separatistické myšlenky. Tiskovým orgánem ilegální skupiny FLNC je Echo, jehož šéfredaktor, Jean Nicolai, byl podezříván z přináležitosti k prvnímu ilegálnímu hnutí na ostrově, FPCL. Jeho radikální, k akci vybízející úvodníky, sváděly část korsické mládeže na kontinentě.

[47] Jediné významné ekologické hnutí na korsice I Verdi Corsi je členem Corsica Nazione od roku 1994. Úzce spolupracuje s ACN, jež je napojená na FLNC-CHi. (Crettiez 1999: 164)

[48] Druhou obětí splňující roli ikony mučedníka je dlouholetý stoupenec FLNC Jen-Baptiste Acquaviva, jež zemřel 1987 při jedné z násilných akcí.

[49] Tyto požadavky podporuje většina ostrovanů.

[50] 55% Korsičanů je “velice hrdo” k přináležitosti ke Korsice. (Dargent 2001)

[51] Z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že sympatie Korsických voličů nekorespondují s volebními výsledky. I přesto ale tyto svědčí o existenci názorového sektoru, pro který je, i přes praktikované násilí, stále důležité vyjádřit ve volbách podporou etnicko-regionálních formací svůj nesouhlas se stávajícím establishmentem stejně jako interní solidaritu s dalšími vlastenci. “Korsika rozděluje Francouze a ničí politické strany” (Verrier 2001: 201)

[52] Násilím na ostrově jsou zasaženy všechny veřejné a ekonomické sektory. Z důvodů prodělečnosti se na ostrově nechce angažovat žádná pojišťovací společnost. (Lefevre 1996: 48)

[53] Banalizace politického násilí není bez efektu na jeho akceptaci i u korsické populace, série vražd v roce 1995 zmobilizovala v ulicích kolektiv žen protestujících proti banalizaci zla.

SEZNAM NEJČASTĚJI POUŽÍVANŹCH ZKRATEK

ACN - Národní Příměří

ANC - Korsické národní příměří

ARC - Korsická regionalistická akce

CCN - Consulta di i Cumitati Naziunalisti

CV - Živá Korsika

FLNC - Fronta národního osvobození Korsiky

FLNC-CHa - FLNC-kanál obyčejný

FLNC-CHi - FLNC-kanál historický

FPC - Korsická vlastenecká fronta

FPCL - Fronta korsických zemědělců za osvobození

FR - Odbojná fronta

FRANCIA - Fronta nové akce proti nezávislosti a autonomismu

GP - Ghjustizia Paolina

MPA - Hnutí za sebeurčení

PPC - Korsická lidová strana

PPI - Straně za nezávislost

UPC - Unie Korsického lidu

POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA

Andreani, J.-L. (2003): Le grand nombre d´élus sur l´ile favorise la persistance du clientélisme dans la vie politique, Le Monde, 9.7.2003

Bacque, R., Lepidi, P. (2002): Jacques Chirac veut faire respecter les symboles de la République, Le Monde, 14.5.2002 <

Bernabéu-Casanova, E. (1997): Le nationalisme corse. Genese, succes et echec, L´Harmattan, Paris.

Blecher, L. (2004): A Bastia, la demonstration de force des nationalistes, Libération, 19.4.2004

Caresche, Ch. (1999): Rapport: Fonctionnement des forces de sécurité en Corse, Commission d´enquete du Senat sous présidence de Raymond Forni, 10.11. 1999, http://www.assemblee-nationale.fr/dossiers/corse99/r1918t1p1.asp#P513_48639

Crettiez, X. (1999): La question corse, Edition complexe, Bruxelles. Crettiez, X. (2001): Le terrorisme - violence et politique, La Documentation Francaise, Paris.

Dargent, C. (2001): Identités régionales et aspirations politiques: l´exemple de la France d´aujourd´hui. Revue francaise de science politique, volume 51, numéro 5.

Hostettler, N. (2001): Boj korsických nacionalistů proti Francii, in: Sharpe, M. E. ed.: Encyklopedie světový terorismus. Od starověku až po útok na USA, nakladatelství Svojtka&CO, Praha, s. 510-511.

Chemin, A. (2003): Les attentats contre les symboles de l´Etat se multiplient dans l´ile, Le Monde, 26.8.2003

Chemin, A. (2003a): Né en 2002, le FLNC “des dissidents” tient un disocours nettement plus radical que le FLNC-Union de s combattants, Le Monde, 26.8.2003

Kopp, G. (2000): La France dans le miroir corse. Esprit - Le repli culturel de l´Europe, Paris.

Kuczynski, M. (2001): Krwawiaca europa - Konflikty zbrojne i punkty zapalne w latach 1990 - 2000, Dom wydawniczy Bellona, Warszawa.

Lefevre, M. (1996): La Dérive de la Corse, une dérive économique, sociale, civique. Hérodote, Paris, neméro 80, I/1996.

Lefevre, M. (2000): Géopolitique de la Corse. Le modele républicain en question. L´Harmattan, Paris.

Libération: Attentats en Corse, 23.04.2004.

Molas, I. (2001): Partis nationalistes, autonomie et clans en Corse, Universitat Autonoma de Barcelona, Barcelona

Rossi, J.-M., Santoni F. (2000): Pour solde de tout compte, Denoel, Paris.

Strmiska, M. (2001): Terorismus a demokracie, Mezinárodní politologický ústav, Brno

Verrier, B. (2001): Recompositions politiques et individualisation des identites politiques. Les regroupements politiques autour de J.-P. Chevenement a propos de la question corse, in Andolfatto, D., Greffet, F., Olivier L. (2001): Les partis politiques. Quelles perspectives? L´Hartmann, Paris.

Versini, D. (2001): L´exemple de Bastia Securita, Le Point, 16.2.2001

Versini, D. (2001a): Le football convoité, Le Point, 16.2.2001

---

---