Extremismus cizinců: analýza konceptu a jeho aplikace v ČR

Autor: Miroslav Mareš » Kategorie: 02/2005, Archiv » 01. 11. 2005

V bezpečnostně-politické sféře i v části akademického prostředí (především v německém jazykovém prostoru) je používán pojem extremismus cizinců (Ausländerextremismus). Jeho konceptualizaci a přesné vymezení ovšem provázejí různé problémy, což souvisí především se značnou heterogenitou pojmů, které jsou pod něj řazeny a s jejich vývojem, který je někdy vzdaluje původnímu významu. V následujícím příspěvku bude analyzováno pojetí extremismu cizinců, včetně možnosti jeho využití v politické i vědecké oblasti v ČR.

Tento text byl zpracován v rámci grantového projektu GAČR 407/03/D105 „Politické násilí a terorismus v České republice“

1. Vymezení pojmu extremismus cizinců

Pojem extremismus cizinců v jisté konceptualizované vzniknul v prostředí západoněmeckých bezpečnostních složek na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Jednalo se o reakci na narůstající počet kriminálních činů s politickým podtextem, které páchali příslušníci cizineckých komunit. Západoněmecká zpravodajská služba s vnitřní působností – Spolkový úřad na ochranu ústavy (BfV) byla v roce 1972 pověřena i sledováním extremistických a bezpečnost ohrožujících činností cizinců na území SRN, pro něž se vžil kratší pojem extremismus cizinců.

Kategorie extremismus cizinců je pravidelně obsažena ve Zprávách o ochraně ústavy, kterou vydává BfV i úřady na ochranu ústavy jednotlivých spolkových zemí. V obdobném významu je ve zprávách rakouského Úřadu na ochranu ústavy a pro boj s terorismem zařazena kapitola extremismus se vztahem k zahraničí. S pojmem extremismus cizinců pracují i materiály švýcarských bezpečnostních složek.

Z německého bezpečnostně-poltického prostředí se pojem rozšířil i do vědecké sféry. Je používán v rámci bezpečnostních studií v širším kontextu výzkumu hrozeb a rizik i v části tzv. teorie extremismu (Hertwig 1996: 181), i když v jejím rámci není dostatečně precizován. Teorie extremismu obecně vymezuje extremismus jako antitezi demokratického ústavního státu a pokouší se nalézt společné znaky a příčiny extremistických fenoménů. Základní rozdělení extremismu je na pravicový a levicový, část expertů však pracuje i s dalšími variantami extremismu (náboženský, ekologický, etnický apod.). Kritériem pro vymezení těchto typů je ideová orientace (Mareš 2003: 20-32).

Extremismus cizinců je však vymezen souhrnně pro nejrůznější typy extremismu, jejichž společným znakem je pouze vázanost na cizince na území určitého státu. Protože příčiny extremismu v jednotlivých cizineckých komunitách a jejich sub-oblastech se různí, je vědecko-analytická hodnota konceptu extremismu cizinců velmi omezená. Část významných teoretiků extremismu a samozřejmě i vědců, kteří teorii extremismu vůbec neuznávají, proto na tento pojem hledí s despektem. Subsidiárním důvodem může být i již zmíněný „vně-akademický“ původ (což však nemusí být vždy automatickým důvodem k diskvalifikaci, mj. i proto, že výzkum extremismu realizují i někteří experti z bezpečnostních složek, včetně těch, kteří do nich přišli z akademického prostředí).

2. Typologie extremismu cizinců

Z prostřední expertů BfV pochází i základní rozdělení extremismu cizinců z hlediska bezpečnostní politiky určitého státu, a to podle vztahu k násilí a k režimu v domovských zemích i k zemi, působí extremisté[1] v rámci cizinecké komunity. Na bázi takto koncipované typologie Klause Grünewalda (Grünewald 1990: 29-33) lze po její jisté modifikaci extremistické organizace cizinců rozdělit na:

1. Organizace, které usilují o politickou změnu v jejich původních domovských zemích (ať již z demokracie na diktaturu anebo změnu diktatury jednoho extremistického směru na diktaturu jiného), ale nepoužívají násilné metody ani svém původním domovském území ani na území určitého státu, kde jejich příslušníci jakožto cizinci působí[2] (snad s výjimkou velmi omezeného poškozování věcí, např. strhávání letáků, a omezeného odporu vůči státní moci, např. při neuposlechnutí výzev k rozchodu při demonstracích).

2. Organizace, které usilují o politickou změnu v jejich původních domovských zemích ať již z demokracie na diktaturu anebo změnu diktatury jednoho extremistického směru na diktaturu jiného) a používají v těchto původních zemích násilné metody (guerilla, terorismus apod.), ale neužívají násilí na území určitého státu, kde jejich příslušníci jakožto cizinci působí[3].

3. Organizace, které usilují o politickou změnu v jejich domovských zemích (ať již z demokracie na diktaturu nebo změnu diktatury jednoho extremistického směru na diktaturu jiného), přičemž používají násilné metody (včetně terorismu) na původním území i na území určitého státu (anebo na území jeho spojenců), kde jejich příslušníci jakožto cizinci působí proti svým nepřátelům z domovských území (může se jednat zaprvé o útoky proti jeho státním či obchodním objektům[4] a zadruhé o útoky proti politickým konkurentům z domovských území, kteří rovněž mohou působit v cizineckých komunitách[5]), ale nikoliv proti objektům danému státu (pokud se nejedná např. o obranu před jeho bezpečnostními složkami);

4. Organizace, které neusilují o politickou změnu v jejich domovských zemích (jimiž jsou různé diktatury) a používají násilí pouze proti nepřátelům domovské diktatury ve vlastních cizineckých komunitách[6] anebo proti objektům státu (anebo jeho spojenců), v němž jejich příslušníci působí jako cizinci s cílem ovlivnit jeho politiku (zpravidla ve prospěch diktatury v jejíž prospěch jednají, přičemž většinou spolupracují s jejími tajnými službami)[7].

5. Organizace, které usilují o politickou změnu v domovských zemích i o ovlivnění politiky ve státě, v němž jejich příslušníci působí jako cizinci a používají násilí v domovských zemích i na území státu, v němž jejich příslušníci působí jakožto cizinci (a to jak proti objektům tohoto státu anebo jeho spojenců, tak i proti nepřátelům z domovských zemí ve vlastních komunitách i proti objektům domovských zemí)[8].

Všechny extremistické cizinecké organizace mohou na území určitého státu legálně nebo ilegálně získávat finance a materiální podporu, které směřují na financování jejich organizace v širším transnacionálním rámci. Mohou rovněž ideově působit (letáky, demonstrace apod.) ve prospěch dosažení svých cílů na území jiných států (zpravidla svých domovských území). Všechny organizace, které užívají násilí, mohou území určitého státu využít i k plánování a logistickému zabezpečení útoků na území státu jiného.

Jednotlivé organizace mohou v průběhu historického vývoje měnit z hlediska zařazení do stanovených typů. Extremistické cizinecké organizace jsou zpravidla vázány na organizace v jejich původních domovských územích a jejich širší transnacionální sítě, v určitém státě však mohou vystupovat (především z důvodu konspirace, např. pokud chtějí pro svoji činnost získat právní registraci) i pod jiným názvem, případně se může jednat i o cizinecké uskupení bez vazby na domácí organizace.

Výše uvedené rozdělení má analytickou hodnotu především pro teorii i praxi bezpečnostní politiky. Pro pochopení motivů a cílů cizineckých extremistů je ale třeba využít klasické typy extremismu, a vnímat je tedy z hlediska klasického rozdělení extremismu na levicový a pravicový, případně etnický, náboženský či environmentalistický.

Extremismus cizinců lze dělit i podle jednotlivých etnických komunit či komunit pocházejících z určitých geograficko-kulturních oblastí[9]. Toto rozdělení může napomoci při pochopení jednání těchto cizinců. Je třeba mít na paměti, že v jednotlivé komunitě může působit více extremistických organizací, a to i znepřátelených, přičemž nepřátelství může směřovat proti demokratům, proto extremistům jiných směrů i proti extremistům ze stejného směru (zpravidla v rámci boje jednotlivých frakcí a odštěpeneckých organizací) ve vlastní komunitě.

3. Organizovaný zločin a extremismus cizinců

Pozornost zaměřená na cizinecké komunitní prostředí v bezpečnostní praxi i v akademickém výzkumu extremismu a terorismu vede v řadě případů k tomu, že se odhalí vazba mezi extremistickou angažovaností příslušníků těchto komunit a organizovaným zločinem. V kontextu této vazby se částečně rozvolňuje přesné ohraničení rozsahu extremismu cizinců, protože do něj může spadat i část etnické kriminality.

Některé extremistické a teroristické organizace na území států, kde jejich členové pobývají jako cizinci, realizují organizovanou zločineckou činnost (obchod se zbraněmi, s drogami, ilegální imigraci apod.), aby mohly financovat své aktivity[10]. Tím se stávají pro území takovýchto států bezpečnostním problémem i přesto, že zde nemusí usilovat o výraznější politickou agitaci či teroristické aktivity. Některé struktury organizovaného zločinu, který je organizován na etnické bázi, mohou na financování extremistických a teroristických aktivit politicky zaměřených uskupení pouze přispívat[11].

V případě, že etnický organizovaný zločin usiluje o výraznější kontrolu nad bezpečnostními složkami a politikou (např. alespoň na lokální úrovni) v zemích, kde působí, se může jednat i o specifickou formu extremismu. Někteří výzkumníci extremismu totiž považují organizovaný zločin kvůli jeho snahám o ovlivňování státní moci na úkor demokratických ústavních mechanismů za specifickou formu extremismu (Frisch 1993: 62-65), i když tento přístup není obecně uznáván.

4. Propojení domácího a cizineckého extremismu

Extremismus cizinců nepůsobil a nepůsobí velmi často v prostředí evropských zemí osamoceně. Jednotlivé ideové proudy cizineckého extremismu mohou nalézat podporu u domácích extremistů a naopak[12]. V této souvislosti je možné připomenout, že některé krátkodobé pobyty extremistů z ciziny na akcích domácího extremismu zpravidla do oblasti extremismu cizinců řazeny nejsou (účast neonacistů na koncertech „hudby bílé síly“, cizinců na násilných antiglobalizačních demonstracích apod.). Tato skutečnost souvisí i s tím, že za extremismus cizinců je většinou pokládán extremismus vázaný na osoby z odlišného kulturně-civilizačního prostředí.

V současnosti dochází k znejasnění pojmu extremismus cizinců i z toho důvodu, že řada někdejších cizinců se stává naturalizovanými obyvateli i občany domovských zemí. Extremistické organizace mohou nacházet příznivce i mezi příslušníky druhých a třetích generací přistěhovalců, kteří nemuseli na území vůči němuž směřuje primární zájem organizace nikdy být.

Některá extremistická uskupení složená z lidí dlouhodobě žijících či narozených na území určitých států již mohla vazbu na zemi původu (či původu jejich předků) opustit a buď jsou zapojena do globálních extremistických struktur usilujících o celosvětovou dominaci nebo vytvářejí organizace zaměřené proti státu, v němž působí (anebo proti jeho jednotlivým politickým aktérům). V takovémto případě se koncept extremismu cizinců transformuje do jistého konceptu extremismu „nových menšin“ (menšiny přitom nemusí být vnímány pouze etnicky, ale i nábožensky).

Zvláště patrný je výše uvedená charakteristika pro soudobý islámský extremismus a terorismus. Některé organizace z oblasti regionálního islámského terorismu vázané na etnické komunity mají ještě spíše charakter „tradičního“ extremismu cizinců (např. čečenské teroristické struktury v čečenských emigrantských komunitách), jinak se však již staly spíše záležitostí extremismu „nových menšin“ (lokální islamistické mládežnické buňky v západní Evropě hlásící se k ozbrojenému džihádu a k síti al-Kajdá).

Je ovšem třeba zdůraznit, že islámský extremismus a terorismus představují natolik specifické fenomény, že bezpečnostní složky i akademická sféra je vyčleňují z dalších typologií a pracují s nimi jako se samostatným typem. Charakteristické je to např. ve Zprávě o ochraně ústavy země Severní Porýní – Vestfálsko o roce 2004, kde je islamismu věnována zvláštní kapitola mimo kapitolu o extremismu cizinců Innenministerium des Landes Nordrhein-Westfalen 2005: 196-245), kam byl v dosavadních zprávách německých bezpečnostních složek doposud řazen.

Určitou nevýhodou takovéhoto pojetí oproti přehledu extremistických organizací podle jednotlivých cizineckých komunit je skutečnost, že islámské regionální a etnické organizace jsou „analyticky vyňaty“ z prostředí těchto komunit, přestože reálně je ovlivňuje interakce s dalšími extremistickými proudy v jejich rámci (např. interakce palestinských nekofesních levicově-nacionalistických a islamistických organizací, kurdských ultralevicových a islamistických organizací apod.). Může rovněž vznikat dojem o úplném propojení všech islamistických aktivit, přestože zájmy některých regionalistických islamistických organizací se mohou i v současnosti lišit či spíše míjet. Na druhou stranu je však zřejmé, že se vytvořila jistá celosvětová islamistická síť s různě zaangažovanými aktéry. Rozlišování domácích a cizineckých prvků je již v jejím rámci velmi složité (mj. v souvislosti s existencí extremistických islámských konvertitů z tradičních evropských národů).

5. Aplikace konceptu extremismu cizinců v ČR

V České republice bezpečnostní složky pojem extremismu cizinců nepoužívají[13] a není ani příliš obvyklý v akademické sféře, což souvisí i s nízkou úrovní vědeckého výzkumu v této oblasti. I v ČR přitom existují reálné fenomény a proudy, které jsou do oblasti extremismu cizinců např. v SRN či Rakousku obvykle řazeny, i když s ohledem na menší množství příslušníků cizineckých komunit na českém území se zde vyskytují v mnohem menší míře.

To, co by bylo v současnosti nazváno extremismem cizinců, má na českém území kořeny ji v období první republiky. Jedná se především o činnost fašistických organizací v rámci ukrajinské a ruské emigrace Do roku 1989 poskytoval československý komunistický režim omezenou podporu režimům a hnutím, která měla nedemokratické cíle a spadala především do oblasti levicového extremismu a etnicko-teritoriálního extremismu s levicovými zaměřením (latinskoamerické režimy a hnutí, palestinské a blízkovýchodní skupiny a režimy, včetně libyjského, afghánské a pákistánské skupiny apod.)(Mareš 2005: 87-88). Přesto na militantní proudy některých organizací nahlížel velmi obezřetně a snažil se je tlumit (např. činnost palestinské organizace Force 17 koncem osmdesátých let v Československu byla po dohledem Státní bezpečnosti)(Mareš 2005: 238).

I v rámci cizineckých komunit však působily organizace, které byly extremistické a československý komunistický režim na ně nahlížel negativně. Vůči některým z nich otevřeně nevystupoval, např. proti irácké straně Baas. Jiné však potalčoval. Jednalo se především o činnost Muslimského bratrstva mezi Araby, Pákistánci a Afghánci v ČR.

Po roce 1989 byla ukončena oficiální podpora kontroverzním hnutím a režimům, jejich příslušníci zde však v řadě případů zůstali, i když vazby na své původní organizace mohly rozvolnit. Postupně se navíc ve vazbě na pokračující imigraci v Československu objevovali i příslušníci dalších extremistických organizací s primárním zájmem v zahraničí. V řadě případů byli propojeni s organizovaným zločinem.

U „pozůstatků“ internacionální československé pomoci, kteří i po roce 1989 působili na českém území, se jednalo se např. o příslušníky již zmíněné irácké strany Baas (propojených s iráckými tajnými službami) a palestinských levicově-nacionalistických organizací, konkrétně již zmíněného Force 17, dále Lidové fronty pro osvobození Palestiny, Revoluční rady Fatahu a Palestinské osvobozenecké fronty (PLF)(Mareš 2005: 237-238). Někteří ze stoupenců těchto organizací se propojili se strukturami organizovaného zločinu.

Někdy se radikální názory objevují i v kontextu akcí oficiálního Palestinského klubu v ČR, který je ideově vázán na oficiální palestinské zastoupení v ČR spolupracuje především s českou krajní levicí. V palestinské komunitě se objevili i sympatizanti islámských teroristických organizací Hamas, Palestinský Islámský džihád a al-Tavhid. Hamas údajně některé osoby z českého území i financovaly a tato organizace si zde chtěla přes arabské a české překupníky (údajně uskupení kolem Dalibora Koppa) podle některých spekulací mohla obstarat i zbraně (Konečný 2003) – v tomto případě je však sporné, zda se v transakci angažovali cizinci žijící na českém území.

Z dalších regionálních islamistických organizací měla a zřejmě i má v ČR mezi severoafrickými studenty sympatizanty alžírská Fronta islámské spásy (FIS) a teroristické Ozbrojené islámské skupiny (GIA), dále mezi čečenskými emigranty mají stoupence čečenské teroristické islamistické skupiny (údajně získávají i určitou podporu od čečenského organizovaného zločinu), v libanonské a albánské komunitě získal sympatizanty Hizballáh, který měl i českou propagační stránku a po omezenou dobu zde pobývali i příslušníci kašmírských islamistických skupin a Talibanu (Mareš 2005: 254-257).

České území se v roce 2000 stalo i místem dvoudenního pobytu člena al-Kajdy Muhammada Atty, nicméně se jednalo pouze o tranzitní pobyta a nepotvrdily spekulace o jeho spolupráci s iráckými agenty v ČR. Jednoznačně potvrzené nejsou ani spekulace o různých nákupech zbraní anebo praní špinavých peněz pro al – Kajdu v ČR ani o výcviku a přípravách teroristických útoků ze strany různých islámských struktur (Mareš 2005: 258-260). BIS však v roce 2004 monitorovala činnost příslušníků islamistické teroristické skupiny působící převážně ve Španělsku, kde byla obviněna z přípravy terorismu (Bezpečnostní informační služba 2005).

Na českém území vyvíjejí činnost islámské organizace Nadace pro rozvoj třetího světa (TWRA), Světová aliance muslimské mládeže (WAMY) a al-Haremein, které oficiálně usilují o misijní působení, přičemž hlásají dogmatické pojetí islámu a někdy jsou obviňovány i z vazeb na teroristy (v zahraničí, nikoliv ČR), i když to popírají a nebylo to jednoznačně prokázáno (Mareš 2005: 260-261).

Fundamentální pojetí islámu a některé kontroverzní politické názory zveřejňují i někteří členové registrovaných islámských organizací (Muslimská unie, Islámská nadace v Praze, Ústředí muslimských obcí), nicméně v jejich případě nelze hovořit o cizineckých organizacích s ohledem na pokračující natruralizaci jejich členů i relativně vysoký počet českých konvertitů v jejich vedoucích strukturách.

Kromě islámských organizací působí v jednotlivých cizineckých komunitách v ČR i různé etnické extremistické organizace, především kosovoalbánské skupiny (které jsou propojeny i s kosovoalbánským organizovaným zločinem, který je financuje). Nepotvrzené jsou informace o činnosti Kurdské strany pracujících v kurdské komunitě. V převaděčských strukturách podle nepotvrzených informací působili členové Tygři osvobození Tamilského Ílamu (LTTE). Zbraně a organizovaný zločin vázaly dočasně na české území i členy Irské národní osvobozenecké armády (INLA) a Pravé irské republikánské armády (PIRA). S krajní levicí v ČR udržují kontakty příslušníci baskických mládežnických skupin propojených s organizací Baskicko a jeho svoboda (ETA).

Na českém území působili či působí i příslušníci tureckých ultralevicových uskupení, především Revoluční lidové osvobozenecké strany – Fronty (DHKP/C) a Turecké komunistické strany/Marxistů leninistů (TKP/ML) (Mareš 2005: 125). V řecké komunitě má sympatizanty Komunistická strana Řecka (KKE). Mezi severkorejskými dělníky v ČR má pochopitelně silnou pozici Korejská strana práce. Struktury vlastních nedemokratických ultraleavicových režimů mají vliv i ve vietnamské, čínské a kubánské komunitě v ČR.

S českou krajní pravicí a českou krajní levicí spolupracuje řada zahraničních extremistických uskupení, jejichž příslušníci v ČR dočasně pobývali na různých akcích jako jsou rasistické hudební koncerty v případě krajní pravice či antiglobalizační akce (především proti MMF/SB v roce 2000) a protiválečné akce (především proti NATO v roce 2002) v případě krajní levice. Cizinci často navštěvují i pobočky transnacionálních náboženských extremistických organizací a eko-extremistických organizací.

6. Závěr

Extremismus cizinců je koncept, jehož využití mělo opodstatnění především v bezpečnostní politice a jejím výzkumu (včetně analýzy hrozeb a rizik) v sedmdesátých a osmdesátých letech v západní Evropě. Z hlediska teorie extremismu vždy hrál pouze subsidiární úlohu. I v současnosti je využitelný pro analýzu některých fenoménů (a to i v kontextu zapojení výzkumu organizovaného zločinu do této problematiky), nicméně některé jevy (především islamismus) již nelze nahlížet pouze jeho prizmatem. Výše uvedené konstatování platí i pro aplikaci konceptu extremismu cizinců v ČR.

Poznámky

[1] Do oblasti extremismu by nebylo z hlediska definice tohoto pojmu vhodné řadit demokraty v cizineckých komunitách, kteří násilí používají za účelem nastolení demokratického ústavního státu.
[2] Např. činnost Komunistické strany Řecka (KKE) v řeckých emigrantských komunitách. Obecně lze konstatovat, že činnost takto působících organizací není většinou relevantní z hledis bezpečnostních složek státu, na jehož území působí příslušníci těchto organizací jakožto cizinci.
[3] V tomto směru se nyní snaží působit Lidový kongres Kurdistánu (KONGRA-GEL) v západní Evropě, přičemž se jedná pouze agitační název Kurdské strany pracujících (PKK), které realizuje ozbrojené aktivity v Turecku (dříve páchala i teroristické akty v evropských zemích).
[4] Příkladem mohou být útoky Provizorní Irské republikánské armády (PIRA) proti britským vojenským objektům na území Německa v osmdesátých a devadesátých letech.
[5] Např. střety mezi tureckou krajní levicí a krajní pravicí v SRN.
[6] Např. vraždy iránsko-kurdských exilových opozičních politiků realizované stoupenci a tajnými službami iránského režimu „ajatolláhů“.
[7] Např. libyjský teroristický útok proti diskotéce La Belle v západním Berlíně v roce 1986, kterou navštěvovali američtí vojáci.
[8] Např. činnost Ozbrojených islámských skupin (GIA) v Alžírsku a ve Francii.
[9] V tomto směru např. Artur Hertwig vymezil při analýze historického vývoje extremismu cizinců v SRN jako cizinecké extremisty ohrožující bezpečnost SRN Jugoslávce (chorvatské extremisty, kosovoalbánské extremisty), laicistní palestinské a další blízkovýchodní skupiny, Řeky, Španěly a Iry (řecké a španělské levicové extremisty, baskickou ETA, IRA), Iránce (Konfederace iránských studnetů – Národní unie – CISNU, Organizace lidových mudžáhidinů Iránu – MEK, Národní odpor Iránu – NWRI apod.), Kurdy (Kurdskou stranu pracujících – PKK a její přidružené organizace), Turky (Revoluční levici – DC a její odštěpenecké a nástupnické organizace, Tureckou komunistickou stranu – marxisty-leninisty (TKP/ML apod.). Jako další a s předchozími typy poněkud nekonsistentní kategorie uvedl dále jako zvláštní typ zahraniční levicový a pravicový extremismus (Komunistickou stranu Řecka – KKE, Italské sociální hnutí MSI, turecké „šedé vlky“ apod.), zřejmě chápaný jako neohrožující bezpečnost SRN, a teprve poté cizinecký státní terorismus na území SRN (jugoslávské útoky proti chorvatské emigraci, libyjský terorismus v SRN)(Hertwig 1996: 182-190). Hertwigovo rozdělení je však poněkud problematické, mj. z hlediska zařazení všech extremistů vázaných na bývalou Jugoslávii do jednoho typu, z hlediska zařazení západoevropských a jihoevropských krajně levicových a etnicko-teritoriálních organizací do jednoho typu, i např. z hlediska vyčlenění tureckých Šedých vlků z tureckého cizineckého extremismu ohrožujícího bezpečnost SRN.
[10] Příkladem je např. zločinecká sít PKK.
[11] Příkladem je podpora Albánské národní armády (AKSH) ze strany albánských zločineckých struktur.
[12] Příkladem je např. spolupráce levicové PKK s řadou levicových extremistů v západní Evropě (Moreau 2003: 12).
[13] Objevily se úvahy o tom, aby byla tato kategorie zavedena do pravidelných zpráv o problematice extremismu vydávaných ministerstvem vnitra, ale doposud nebyly realizovány. Teroristické projevy (včetně podpory terorismu) vázané na extremismus cizinců jsou různými bezpečnostními složkami (např. BIS) řazeny do oblasti mezinárodního terorismu. Přesto někteří experti s tímto pojmem pracují a např. Petr Zeman upozorňuje na praktickou potřebu zefektivnění konkrétních bezpečnostně-politických postupů proti tomuto fenoménu (Zeman 2002: 70).

Literatura

Bezpečnostní informační služba (2005): Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2004. Dostupné z http://www.bis.cz/info.html [staženo 24. října 2005].

Bossert, Oliver, Korte, Guido (2004): Organisierte Kriminalität und Ausländerextremismus/Terrorismus. Brühl: Fachhochschule des Bundes für öffentliche Verwaltung.

Frisch, Peter (1993): Wandelt sich der politische Extremismus? In Backes, Uwe, Jesse, Eckhard (Hrsg.): Jahrbuch Extremismus & Demokratie (E & D). 5. Jahrgang. Bonn: Bouvier Verlag, pp. 51-68

Grünewald, Klaus (1991): Sicherheitsgefährende und extremistische Bestrebungen von Ausländern in der Bundesrepublik Deutschland. In Der Bundesminister des Innern (Hrsg.): Ausländerextremismus in der Bundesrepublik Deutschland, pp. 25-35.

Heckmann, Friedrich (2004): Islamische Milieus. Rekrutierungsfelder für islamistische Organisationen? In Bundesministerium des Innern (Hrsg.): Extremismus in Deutschland. Erscheinungsformen und aktuelle Bestandaufnahme. Berlin: Bundesministerium des Innern (Hrsg.), pp. 271-290.

Hertwig, Artur (1996): Sicherheitsgefährende und extremistische Bestrebungen von Ausländern in der Bundesrepublik Deutschland – Ausgewählte Teilaspekte und Volksgruppen. In Backes, U., Jesse, E. (Hrsg.): Jahrbuch Extremismus & Demokratie (E & D). 8. Jahrgang 1996. Baden Baden: Nomos Verlag, pp. 181-193.

Innenministerium des Landes Nordrhein-Westfalen (2005): Verfassungsschutzbericht des Landes Nordrhein-Westfalen über das Jahr 2004. Düsseldorf: Innenministerium des Landes Nordrhein-Westfalen.

Konečný, Luboš (2003): GRU vyzbrojuje protiamerické teroristy přes českou rozvědku. Fragmenty. Dostupné z http://www.fragmenty.cz/j0179.htm [staženo 6. prosince 2005].

Mareš, Miroslav (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal, Centrum strategických studií.

Moreau, Patrick (2003): Militanter Linksextremismus zwischen ideologischen Rezession und Aufbruch zu neuen Ufern. In Thüringener Landesamt für Verfassungsschutz (Hrsg): Militanter Linksextremismus. Zwischen ideologischen Rezession und Aufbruch zu neuen Ufern. Erfurt: Thüringener Landesamt für Verfassungsschutz, pp. 5-16.

Zeman, Petr (2002): Zpravodajské služby po 11. září. Obrana a strategie, roč. 2, č. 1, pp. 63-74.