Extremismus subkultur mládeže?

Autor: Josef Smolík » Kategorie: 01/2006 » 01. 05. 2006

What is a subculture? Defining subculture is a complicated task, as many scholars have put a lot of efforts into attempts to nail down this amorphous term. In examining youth subcultures, we look at the ways in which different groups of youth make sense of their lives through the constructed values, ideas, rituals, symbols, customs, and belief systems that make up everyday lives. Subcultures help young people find meaning in a confusing world (mainly between the ages of 10 to 19/25), offer the individual solutions to certain existential dilemmas, and also offer to the political alternatives. This study pay drala with the issue of youth subcultures and particulars pays attention to the defitinion of youth subculture, theory of subcultures (CCCS), post-subcultural theory, extremism of some youth subcultures (for example skinheads, football hooligans etc.).

Subkultury mládeže jsou mnohdy popisovány jako určité zázemí a pole působnosti jednotlivých extremistických ideologií, které ohrožují vnitřní bezpečnost, přestože na druhé straně na bázi subkultur mládeže často vznikají jednotlivé neziskové organizace, diskusní skupiny, zájmové organizace, případně i politické strany.

Úvod

Vedle klasicky organizovaných politických stran se ve výčtu extremistických hnutí a aktivit objevují sdružení zájmová, polokomerční či pouze aktuálně se vytvářející, plejáda žánrů se tak pohybuje od rigidně organizované instituce až k formám, pro které, abychom je vůbec dokázali pojmově pochopit, používáme dosti nepřesně výraz subkultura (Demjančuk, Drotárová 2005).

Subkultury mládeže1 jsou mnohdy popisovány jako určité zázemí a pole působnosti jednotlivých extremistických ideologií, které ohrožují vnitřní bezpečnost, přestože na druhé straně na bázi subkultur mládeže často vznikají jednotlivé neziskové organizace, diskusní skupiny, zájmové organizace, případně i politické strany.

V České republice je minimálně několik subkultur mládeže označováno za extremistické, resp. politicky extremistické.2 Je toto označení pro subkultury mládeže vhodné nebo jde pouze o generalizaci? Demjančuk a Drotárová (2005) v souvislosti s extremismem uvádějí dle jejich názoru oblíbené sousloví „skinheadská subkultura“. Rovněž Mazel (1998) zmiňuje skutečnost, že stejně jako česká pravicově extremistická scéna vyrůstá ve značné míře ze subkultury „skinheads“, je anarchismus spojen s jinými módními směry hudebních a odvozeně obecně životních stylů – punku3 a hard core (srov. Mareš 2005).

Mazel (1998) zcela správně upozorňuje na to, že nelze paušálně konstatovat, že skinheads jsou pravicově extremistickou subkulturou, stejně tak jako některé subkultury nelze označit za levicově extremistické, jelikož „existují v těchto subkulturách i zcela opačně vyhranění jedinci (Nazi-punks, Red-skinheds4), jednak tyto subkultury nejsou primárně politické – přestože je zřejmé, že samotný jejich vzestup a širší akceptace jejich charakteristických rysů mládeží je politickým fenoménem sui genesis“. (Mazel 1998: 165, srov. Demjančuk, Drotárová 2005: 47)

Následující text by se měl zaměřit na vymezení termínu subkultura mládeže, a osvětlit skutečnost, proč jsou některé subkultury mládeže spojovány s politických extremismem, resp. sociálně patologickými jevy. Následující text se zaměří i na diskusi a výzkum týkající se subkultur mládeže.

Subkultura a subkultura mládeže: vymezení pojmů

Jak se subkultury mládeže definují (a definují se vůbec?) a jak bývají definovány? (A lze je definovat?) Subkultura je pojem, jímž se v obecné rovině označuje jakákoliv (dílčí) kultura, která je součástí rozsáhlejší instituce kultury, s níž má jednak některé společné, jednak některé rozdílné složky (Geist 1992, srov. Hartl, Hartlová 2000, Giddens 1999, Kol. 2000).

Krech, Crutchfield a Ballachey (1968) za subkulturu považují tu část celkové kultury společnosti, která je typická pro některou výseč společnosti.

Míra rozdílnosti subkultury od celé kultury, jíž je součástí, je jednak pohyblivá, jednak se může minimálně odlišovat nebo může být zcela v opozici proti celé kultuře (tzv. protikultura, kontrakultura). Velikost a charakter rozdílů je dán celou řadou faktorů, jako je věk (tzv. mládežnická kultura), povolání včetně přípravy na ně, náboženství (sekty, rituály), původ, národnost, etnikum, rasa, sociální pozice, sociální stratum, zájmy, sociální instituce, segregace atp. Při větších odlišnostech subkultury (zejména takových, které lze charakterizovat jako protichůdné celé kultuře) vzniká napětí a konflikty, které nezřídka ústí do značně dramatických situací. V posledním období je subkultuře v jednotlivých sociálních makrocelcích věnována zvýšená pozornost, a to nejen sociologie, v níž se začíná upevňovat sociální disciplína, sociologie subkultury (srov. Hebdige 1979).

Termín subkultura se vztahuje na specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorců chování a životního stylu, i když se podílí na fungování širšího společenství. Některé subkultury mládeže mají tendenci k vědomému sebeuzavírání, k utváření skupinových subkulturních hranic, které plní funkci sebeudržení a sebeobrany.

Je nutné poznamenat, že výzkumy subkultur se netýkaly pouze subkultur mládeže, ale i subkultur deviantních a nevztahujících se k věkové kategorii mládeže. Jednalo se především o subkultury: násilí5, bezdomovců, vězňů, prostitutek a pasáků, hazardních hráčů, etnických subkultur atp. (srov. Girtler 2001).

Vše co se vymykalo normám většinové společnosti bylo v té době jednotlivými autory označeno jako subkultura, bez připuštění možnosti či dokonce oprávněnosti existence jakýchkoli alternativních struktur (Munková 2001).

Cohen (1955) upozorňuje v souvislosti s procesem výstavby teorie subkultur rovněž na fakt, že problémy utvářející subkultury nejsou distribuovány rovným dílem, ale souvisí s rolí v sociálním systému. Každý věk, pohlaví, rasa či etnikum, každé povolání, ekonomická vrstva nebo sociální třída má své specifické charakteristiky a další role (srov. Gordon 1970).6

Subkultura poskytuje svým členům emoční, materiální a sociální podporu. Jedinci však zpravidla nejsou úplně integrováni do deviantní subkultury, ale současně si udržují určité vazby ke konvenčnímu sociálnímu prostředí.

V šedesátých letech se význam pro vznik deviantních subkultur přikládal kulturním konfliktům, tj. konfliktům mezi dominantní kulturou střední třídy a kulturou nižší třídy, kulturou imigrantů, rasových a etnických menšin apod.

V sociologii se diskutuje o samotném užití pojmu subkultura mládeže od poloviny šedesátých let (v angl. youth subculture, ve franc. sous-culture de la jeunesse, v něm. Jugendsubkultur, v it. subcultura giovanile).

Subkultury mládeže jsou charakteristické souborem specifických norem, hodnot, vzorů chování a životním stylem, který určitou skupinu (tedy mládeže) charakterizuje v rámci širšího společenství.

Subkultury mládeže dle Grubera (1997) mají ve společnosti tyto funkce: 1) poskytují specifické „útočiště“ nesocializovaným jedincům, 2) umožňují komunikaci potřebnou pro výkon té které zájmové činnosti, 3) ve své existenci subkultury umožňují realizovat a vyzkoušet nové a nevyzkoušené vzorce chování, 4) existence subkultur je zároveň symptomem takovýchto vzorců, 5) existence některých subkultur může být pro společnost zdrojem značných problémů (kriminalita, rasové bouře atd.), 6) subkultury mládeže jsou i vyjádřením míry demokracie a svobody ve společnosti (srov. Gruber 1997).

Zkušenost zakódovaná v subkulturách je zformována různými místy (práce, rodina škola, „průmyslem pro teenagery“7atp.). Každé z těchto míst vnucuje svoji vlastní strukturu, vlastní pravidla a významy, vlastní hierarchii hodnot. Ačkoli tyto struktury jsou vysloveny společně, jsou souběžné (syntaktické). Tyto struktury jsou svázány společně díky rozdílnosti (domov/škola, škola/práce, domov/práce, privátní/veřejné apod.) či díky podobnosti (Hebdige 1979).

Příslušníci subkultur mládeže jsou spolu spojeni různými symboly a rituály, zájmy a způsobem života, morálními hodnotami, oblečením nebo specifickou řečí. Bez znalostí těchto symbolů a především řeči lze jen obtížně porozumět subkulturám mládeže (srov. Yinger 1970, Cohen 1970, Girtler 2001).

Rozdíly utvářené skupinami mládeže, které utvářejí subkultury mládeže, ve vztahu k dominantní kultuře jsou často utvářeny zcela programově, tak, aby tyto rozdíly v reprezentovaných hodnotách, životním stylu, jazyce, módě, umělecké tvorbě, hudbě, politických názorech8, zcela záměrně vynikly9 (a roli zde sehrávají i média prezentující jednotlivé subkultury mládeže).10

Tyto rozdíly jsou patrné i mezi jednotlivými subkulturami mládeže. Některé subkultury mládeže vyznávají zcela odlišné hodnoty (akceptují či zavrhují specifické hodnoty), názory apod. Ve vztahům k jiným subkulturám někteří členové subkultur uplatňují pravidlo vzájemného posuzování skrze vlastní předsudky (srov. Girtler 2001).

Subkultury mládeže, tak jako jiné společenské fenomény, je možné typologizovat na základě nejrůznějších kritérií. Jedno z nejčastěji uváděných kritérií je kritérium vzniku, které nám subkultury mládeže rozdělí na subkultury mládeže přenesené (z jiných zemí) a originální (původní). Dalšími kritérii mohou být:1) rozšířenost subkultury (či dokonce existence, resp. neexistence v ČR), 2) jednotnost subkultury mládeže/nejednotnost subkultury mládeže (existence několika proudů v rámci jedné subkultury), 3) z hlediska politické angažovanosti (angažované, neangažované), 4) míra společenské přijatelnosti z hlediska ústavního pořádku (subkultury s extremistickými prvky, subkultury bez extremistických projevů) (srov. Smolík 2005a)

Syrový (2000) uvádí, že subkultury mládeže tvoří přirozené prostředí na pozadí vrstevnických skupin, které poskytují dočasný azyl v období hledání jedince. Samozřejmě, že podstatnou otázkou je, proč se většina mládeže neztotožňuje a neidentifikuje se subkulturami mládeže, resp. jak velký počet mládeže se hlásí k určitým subkulturním proudům mládeže, resp. se podílí na utváření part, které tyto subkultury aktivně utváří. Lze vyvodit, že zřejmě jsou jedinci, pro které jsou subkultury mládeže v dospívání podstatné a pro jiné nikoliv. Stejně lze i odhadnout, že s určitou subkulturou mládeže se identifikuje pouze každý dvacátý mladý člověk (srov. Smolík 2005b).

Je zřejmé, že příslušnost k určité subkultuře není založena na vlohách či vrozených vlastnostech, ale identifikace s určitou subkulturou je dána do velké míry procesem socializace. Přístup do prostředí subkultury mládeže dále rozvíjí proces přejímání norem dané subkultury.

V každé subkultuře mládeže lze vysledovat několik typů příznivců. Kromě aktivních příznivcům jednotlivých subkultur mládeže, kteří např. pořádají koncerty, protestní akce, vydávají magaziny i hudební nosiče, existuje i širší část pasivních příznivců („konzumentů“), kteří se na existenci subkultury podílejí minimálně, ale stále pro ně konkrétní subkultura hraje podstatnou roli.

Syrový (1999) rovněž poukazuje na fakt, že devadesátá léta jsou do jisté míry směsí všech předchozích hnutí a subkultur. S tímto názorem lze do jisté míry souhlasit. Některé subkultury mládeže se renovují, dostávají nový obsah, uchopují nová témata (feminismus, multikulturalismus, sexismus, ochranu životního prostředí, vztah k imigrantům atp.).

Subkulturní příslušnost může být i určitým motivem nutným pro pochopení případného delikventního11 či protispolečenského12 chování jedince, např. u mezisubkulturních konfliktů či politicky motivovaného násilí (srov. Syrový 2002).

Uvědomování si subkultur ve formě lidových metafor

Lidé si ve větší míře uvědomují existenci subkultur, odlišných životních stylů či sociálních světů, a stále častěji strukturují své vlastní chování, rozhodují se a plánují své příští jednání na základě své koncepce těchto explicitních subkulturních entit (srov. Irwin 1970).

Konkrétním důkazem tohoto vznikajícího trendu je existence několika lidových metafor, které popisují styly života jako věci. Skutečnost, že existuje mnoho subkultur je i fakt, že se některé pojmy vážou ve formě lidových metafor a popisují tak svět subkultur. Jednou z metafor je i pojem „scéna“. Ve svém současném lidovém užívání – jako například ve frázích: „být u toho/být na scéně“ (make the scene) a „to jde mimo mě/to není moje scéna“ (that’s not my scene) – odkazuje tato metafora k životnímu stylu, který je mezi zainteresovanými a nezainteresovanými na této scéně dobře znám. V první frázi „být u toho“ má scéna obvykle přesné umístění a její existence je přechodná. Jedná se o nějakou událost, která se děje v konkrétním čase a na konkrétním místě. Ve druhé frázi pak odkazuje k trvalejšímu životnímu stylu. Oba způsoby užití mají společné tři konotace: (1) Životní styl je uznáván jako explicitní a sdílená kategorie. Jinými slovy, konkrétní scéna je v širokém povědomí nějakého poměrně rozsáhlého segmentu obyvatelstva. (2) Jelikož existuje vždy více než jedna scéna, každý jednotlivý člověk si může vybrat z řady rozmanitých subkultur – životních stylů. (3) Konečně účast každého v nějaké scéně je potenciálně nezávazná a může se měnit. Dalšími dvěma metaforami, které vyjadřují explicitní charakter životních stylů, jsou „parketa“ (bag) a „věc“ (thing). Například fráze „to není moje parketa, obor“ a „dělat si věci po svém“ reflektují skutečnost, že dané životní styly jsou vnímány jako reálně existující entity (Irwin 1970).

Výzkumy subkultur mládeže

Přibližně od padesátých let dvacátého století se sociální vědy13 intenzivně zabývají tzv. subkulturou mládeže, resp. subkulturami mládeže14 (srov. Kabátek, 1989; Kol. 1996; Thornton 1997, Macek 1999).

Pojem subkultura byl poprvé použit ve 40. letech 20. století15 v několika významech ve společenských vědách. 16 Bývá používán pro označení typologické kategorie, dílčí varianty většího kulturního celku, též jako kontrakultura v protikladu k většímu celku negující některé hodnoty kultury dominantní (Syrový 1999).

Více „vědecký“ přístup k subkulturám, který byl doplněn o vlastní metodologické přístupy (zúčastněné pozorování), byl vytvořen již během 20. let dvacátého století, kdy skupina sociologů a kriminologů v Chicagu založila kartotéku pouličních gangů mládeže a deviantních skupin (profesionálních zločinců, pašeráků apod.) 17 (srov. Hebdige 1979).

Představitelé Chicagské školy argumentovaly, že deviace studovaná ve vlastním socio-kulturním kontextu se projevuje jako normální odpověď na určené kulturní normy a není tudíž symptomem psychologického deficitu (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004).18

Chicagská škola se věnovala především deviantním jedincům (neúspěšným outsiderům, životním ztroskotancům, kriminálním živlům), které studovala biografickými metodami, používala tzv. labbeling theory a skládala jednotlivé znaky charakteristické pro jednotlivé subkultury (srov. Jenks 2005).

Chicagská škola tak utvořila klíč k používání termínu subkultura a vytvořila teoretický rámec pro jeho užívání, které později převzalo Biminghamské centrum pro současná kulturní studia (Birmingham Centre for Contemporary Cultural Studies, CCCS) (srov. Muggleton 2000, Muggleton, Weinzzierl 2003, Bennet, Kahn-Harris 2004, Martin 2004).

Pozdější zájem o subkultury mládeže v obecném smyslu byl podnícen v 50. letech i výsledky zkoumání M. Abramse, který poukázal na významná specifika spotřebního chování mládeže, na jejich nezávislost na konzumních zvyklostech dospělých Britů. Výsledky Abramsových výzkumů a vznik prvních poválečných, výrazně se odlišujících stylů mládeže (např. Teddy Boys ve Velké Británii) byly některými sociology interpretovány jako důkaz existence svébytné subkultury – světa, který nepodléhal autoritě, normám a hodnotám dospělých (srov. Kabátek 1989).

Další z autorů, Phil Cohen, se zajímal propojování mezi kulturou mládeže a rodičů, a interpretoval různé styly mládeže jako dílčí adaptace na změny, které poznamenaly dělnickou komunitu v londýnském East Endu. Cohen definoval subkulturu jako: „ kompromisní řešení mezi dvěmi protikladnými potřebami: 1) potřebou utvořit a vyjádřit autonomii a rozdílnost od rodičů, a 2) jako potřebu identifikace s rodiči.

Cohen za latentní funkci subkultury mládeže určil: „vyjádření a vyřešení rozporů, které setrvaly, nebo zůstaly nevyřešeny v rodičovské kultuře“ (Hebdige 1979: 79).

Hebdige19 (1979) pojednávající o situaci ve Velké Británii poznamenává, že faktory podílejícími se na rozpadu a polarizaci ve společenství tzv. working-class v Anglii byly: nástup masových médií, změny ve složení rodiny, změny v organizaci školní výuky a práce, a posun vzájemného vztahu mezi prací a volným časem.

Od poloviny 70. let se méně hovoří o jednotné subkultuře mládeže a více se opět zdůrazňují odlišnosti mezi jednotlivými sociálně a kulturně vymezenými skupinami mládeže (Kol. 1996: 1249; srov. Kabátek 1989).

Autoři klasické studie ze 70. let 20. století Resistence Through Rituals z CCCS upozornily na skutečnost, že rozdílné typy chování, oblíbené hudební styly a styly odívání, které vytvářejí subkultury mládeže v podstatě souvisejí se sociálním zařazením a jsou kolektivní reakcí na strukturální změny v poválečné britské společnosti (srov. Hebdige 1979, Syrový 1999, Muggleton 2000, Bennet, Kahn-Harris 2004, Martin 2004, Jenks 2005). Každý příklad subkultury tak reprezentuje řešení specifických životních okolností, jednotlivých problémů a protikladů (Hebdige 1979).

Je nutné zdůraznit, že představitelé CCCS čerpaly z Gramsciho a Althusserova kulturního marxismu20 (s vlivy situacionismu) a interpretovaly poválečné subkultury mládeže jako byly Teddy boys, mods, skinheads, jako oblasti, jimiž se mládež z dělnické třídy brání dominantním hegemonním institucím britské společnosti (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004, Jenks 2005).21

Subkultury byly označeny jako rebelantsky „politické“ se schopností rituálně vzdorovat kapitalistickému začlenění (což CCCS označil za „magické“ nebo „imaginární“ řešení společenské podřízenosti) (Muggleton, Weinzierl, 2003).

CCCS se stala na dlouhou dobu uznávaným centrem/uznávanou školou studia subkultur mládeže. Přesto se ani CCCS nevyhnul kritickým připomínkám či přímo kritice.

Jednou z kritických připomínek byla skutečnost, která CCCS obviňovala z toho, že nevěnuje dostatečnou pozornost ženám v subkulturách mládeže (např. McRobbie, Garber a studie Girls a Subcultures, Gilroy ad.). Dalším kritickým vyjádřením byla skutečnost, že CCCS nikdy nezkoumala mládež, která subkulturní role22 převzala z pouhé legrace, z pocitu „být chvíli in“. Frith (1983 dle Bennet, Kahn-Harris 2004) si všiml faktu, že většina dospívajících z dělnické třídy často prošla více subkulturními skupinami, změnila identitu, hrála subkulturní roli z legrace (možná i z možného pozérství), stejně tak jako CCCS nezohledňoval vliv pohlaví, povolání a rodiny na příslušnost k určitým subkulturám (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004).

Stejně podstatnou kritikou práce CCCS je selhání týkající se nepopsání jednotlivých lokálních variací na určité styly a hudbu, tzn. skutečnost, že nebyly zohledněny geografické zvláštnosti subkultur mládeže. Souvisejícím problémem teorie subkultur dle CCCS je skutečnost, že se jedná o britský koncept, který byl utvořen s ohledem na velice specifickou část mládeže – bílé muže z dělnické třídy, což jen obtížně umožňovalo transponovat (přenést) subkulturní teorii do jiných národních kontextů (tuto skutečnost zachytily ve svým studiích např. Brake, Pilkington či Gilroy).

Dalším problematickým opomenutím byla nepřiznaná role médií, která se výraznou měrou podílejí na utváření subkultur, resp. subkulturních identit (k tomu srov. práce S. Thornton).

Thornton uvedla, že existují různé druhy médií: podporující (letáky), referující (hudební časopisy) a senzační (bulvární noviny), které zpočátku pomáhají rozličné a rozptýlené kulturní zlomky sjednotit do rozeznatelně definovaných subkultur, a efektivně zdůrazňovat jejich „rebelský“ charakter a často prodlužují jejich existenci (srov. Muggleton, Weinzierl, 2003).

Dalším problémem v subkulturním přístupu CCCS je nejasné vymezení mládeže, která je vymezena většinou 16-21 lety (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). Z toho by vyplývalo problematické zařazení mladších či starších osob pod kategoriisubkultura mládeže.

Post-subkulturní teorie

Kritici „heroického“ CCCS modelu subkultur zdůrazňují, že složitost a přesouvání povahy současných kulturních zkušeností mládeže nelze vysvětlit z teoretického rámce, který připisuje těmto rozličným formám přímočarou časovou logiku (srov. Muglleton, Weinzierl, 2003).

Většina moderních společností je ve skutečnosti shlukem protínajících se subkultur a je stále říct, z jakého normativního kulturního světa se ta která subkultura odchyluje (Eagleton 2001).

Od začátku 80. let vzrostl význam analytického přístupu studia mládeže, který byl volně označen jako post-subkuturní teorie. Tuto změnu v debatě o subkulturách mládeže vyvolaly problémy s rostoucí fragmentací nejrůznějších stylů mládeže23 (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004, Muglleton, Weinzierl, 2003).

Představiteli post-subkulturního přístupu jsou např. Steve Redhead či David Muggleton, kteří uvádějí, že strukturální ukotvení konceptu subkultury je problematické, jelikož je stále více užíván ve vztahu k současné kultuře mládeže (k jednotlivým stylům, podstylům, proudům apod.).

Jednotlivá subkulturní dělení selhaly ve vztahu mezi styly, hudebními žánry a identitou, která je postupně slabší a více flexibilnější (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004).

Redhead z MIPC (Manchester Institut for Popular Culture) tuto skutečnost dokumentuje na jednotlivých hudebních směrech taneční hudby z pozice postmoderní kritiky CCCS. I ostatní teoretici spojováni s post-subkulturním přístupem se zaměřují na vzrůstající pružnost členství v kulturách mládeže a pokouší se vytvořit analytické rámce k vysvětlení typického seskupování mládeže.

Objevují se i nové pojmy, které často nahrazují nevyhovující termín subkultura: například lifestyle, neo-tribe či scéna (tento pojem používal již Irwin a je běžně používán i samotnými posluchači jednotlivých hudebních stylů) (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004).

Jeden možný důvod pro pokračující všudypřítomnost konceptu subkultury je to, že stále zůstává ústředním pojmem v post-CCCS studiích mládeže, stylu a hudby, přestože se jako koncept stále více užívá pro jakoukoliv módu.24

Muggleton (2000) poznamenává, že v postmoderní době jsou subkultury pouze estetickými kódy. Pro moderní éru subkultur jsou charakteristické tyto znaky: skupinová identita, stylová homogenita, silné hranice trvání, poskytnutí hlavní identity, vysoký stupeň ztotožnění, členství vnímané jako stálé, nízký stupeň subkulturní mobility, důraz na přesvědčení a hodnoty, politické vyjádření odporu, zaměřenost proti médiím, autentické vnímání sebe (self-perception). Pro postmoderní éru jsou charakteristické tyto znaky: roztříštěná identita, stylová heterogenita, slabé hranice trvání, mnoho stylových identit, nízký stupeň ztotožnění, přechodná náklonnost k subkultuře, fascinace stylem a image, apolitické cítění, pozitivní postoj k médiím, vědomost neautentičnosti.

V současnosti je velikou otázkou, ve vztahu k subkulturní a post-subkulturní debatě, jaký je nejlepší přístup k současné kultuře mládeže. Tato debata neustále pokračuje a zřejmě i nadále pokračovat bude.

Subkultury mládeže samozřejmě reflektují i oblast politických témat, některé subkultury se často mohou profilovat jako politicky aktivní, zaujímat postoje, názory, prosazovat své ideje atp. Trend v této oblasti v průběhu posledních 20 letech byl následující: jednotlivé subkultury, do jisté míry vysoce politizované, v průběhu devadesátých let opouští zájem o politická témata na úkor zábavy, trávení volného času, projevuje se roztříštěná identita, stylová rozrůzněnost, nízký stupeň ztotožnění a je kladen důraz na styl a dokonalou image, aby se koncem 90. let, v souvislosti s široce vnímaným antiglobalizačním hnutím téma politiky (ochrana životního prostředí, lidská práva, požadavky na decentralizaci státní moci, odstranění sociálních nerovností atd.) vrátilo s mnohem větší razancí než dříve.

V této souvislosti je často zmiňováno i téma politického extremismu. Proč tomu tak je? Proč jsou subkultury mládeže, jejichž existence bývá zpochybňována (či přinejmenším jsou za subkultury označované takové fenomény, které jsou spíše životními styly, hudebními žánry apod.) tak často spojovány se sociálněpatologickými jevy, resp. s politickým extremismem?

Extremismus subkultur mládeže?

Již od počátku zájmu o subkultury v 50. a 60. letech se teorie subkultur snažila vysvětlit odlišnosti v jednání některých lidí na základě přijímání odlišných kulturních vzorců.

V poválečných letech byla sociálněvědní komunita ovlivněna ideologií Parsonsova funkcionalismu, a proto přistupovala v tomto duchu k deviantovi jako k někomu, kdo postrádá racionální důvod pro svou deviaci krom jednoho, že mu totiž nebyly správně vštípeny existující normy chování. Podle Parsonse byla škála konformita-deviace25 klíčová pro pochopení lidského jednání a tudíž i sociálního systému jako celku, deviace narušuje tento systém a musí následovat instituce sociální kontroly se svými snahami o její eliminaci (srov. Kabátek 1989, Munková 2001).

Parsons rovněž přisuzoval vrstevnické skupině a její subkultuře funkci specifického sociálního tlaku ke konformitě. (Kabátek 1989: 450)

Rozvoj teorií a empirických studií různým způsobem dokládajících existenci subkultury mládeže byl doprovázen kritikou těchto prací a jejich závěrů, které se týkaly obecné otázky vztahu mládeže a společnosti, místa a úlohy mládeže ve společenské struktuře a reprodukci (srov. Kabátek 1989: 450-453).

Tato kritika ustala v šedesátých letech, kdy bylo na mnoha příkladech uvedeno, že subkultury mládeže jsou skutečností se všemi uváděnými atributy. Často byly subkultury mládeže spojovány a vysvětlovány na základě třídní příslušnosti, což se prokázalo jako chybné. Nebylo totiž možné vysvětlit skutečnost, že mezi příslušníky jednotlivých subkultur mládeže jsou jiné segmenty než uváděná working-class. I mezi skinheady, punkery či fotbalovými chuligány (klasickými příklady subkultur mládeže tzv. working-class) bylo možno/lze nalézt příslušníky střední třídy. Oproti tomu, ne každý jedinec reprezentující nižší třídu se stal/stává členem subkultury mládeže.

Neschopnost pojmenovat (a hledat) hlubší příčiny deviantního chování a jeho výskytu v určitých sektorech společnosti vedly až do konce padesátých let k produkci řady studií, zabývajících se delikvencí ve vztahu k odmítání středostavovských hodnot delikventy z nižších tříd společnosti.

Podle Alberta Cohena26 (1955) deviantní subkultura vzniká, pokud určitá skupina osob trpí společným statusovým problémem, pokud tyto osoby mají společné zájmy a sledují stejné cíle vyplývající z jejich sociální situace (postavení v sociální struktuře) a jsou ve vzájemných kontaktech a interakcích. Podle Cohena (1955) má tedy delikvence následující funkce: umožňuje dosažení alternativního statusu, umožňuje pomstít se systému, který jedince jednou provždy označil jako neúspěšné (srov. Hebdige 1979).

Výzkum subkultur se dle Cohena (1955) měl zaměřit na vznik a rozklad takových subkultur, na postavení v rámci společenského systému, jejich ideologii, systémech řízení, postojů, morálky, interakcí s ostatními skupinami v širší společnosti apod.

Subkulturní teorie chápou deviantní (delikventní) chování jako způsob řešení kulturně podmíněných adaptačních problémů určitých jedinců a skupin. Jde o kolektivní (nikoli individuální) adaptaci na strukturální zátěž: deviantní či delikventní subkultury tak představují protestní nebo obranné reakce proti dominantní kultuře.27

Delikventní prostředí v určitých částech velkoměst může být pojímáno jako lokální společenství, v němž se jednotlivci dopouští kriminálních činů, krádeží, loupeží, rvaček a vandalismu, a to spíše jako členové gangů než jako jedinci motivovaní materiálním ziskem. Aktivity těch subkulturních společenství vyjadřují odmítnutí řádné společnosti. Členové těchto společenství poznávají svoji deprivovanou pozici v sociálním řádu a v reakci na toto poznání si tvoří vlastní odchylný systém hodnot a norem (Havlík 1997).

Girtler (2001) v souvislosti s Cohenovou kategorií „delikventní subkultura dělnické třídy“ spojuje subkulturu skinheads.

Zřejmě i z výše uvedeného důvodu se přistupovalo k subkulturám mládeže a priori jako k subkulturám deviantním, které poutají na sebe pozornost díky sociálněpatologickým jevům (násilí, drogám, vulgarismům v komunikaci apod.).

Subkulturní teorie většinou nepracují s politologickým konceptem extremismu, ale zahrnují v obecnější rovině extremistické chování pod chování delikventní, resp. deviantní. V souvislosti se subkulturním životním stylem např. Línek (1997) připouští, že jedinci/skupiny, které působí v rámci subkultur, jsou „předurčováni k přijímání a zaujímání krajních stanovisek ke společnosti“, ale „spíše z pohledu marginality, bouřlivého období přechodu k dospělosti nebo působení „extremistických“ myšlenek a postojů“ (Línek 1997: 10).

Při úvahách nad extremismem subkultur je třeba odpovědět na otázky: a) jaké jevy je vlastně možné pokládat za symptomy extremismu subkultur mládeže a b) jaký komplex problémů, jež se na tyto jevy váží, je možné podrobit vědeckému výzkumu.

Odpovědí na první otázku může být např. rasismus a rasově motivované útoky, militantní útoky na oponenty vlastní subkultury, podpora totalitních ideologií (fašismu, nacismu, komunismu) ad. S druhou otázkou se lze vypořádat např. obsahovou analýzou primárních tiskovin subkultur mládeže, dotazováním, zjišťováním postojů, angažovaným (participativním) pozorováním, kvantifikací jednotlivých trestných činů představitelů těchto subkultur a porušení sociálních (právních, mravních, politických a jiných) norem ve společnosti, jež jsou hodnoceny negativně, kvalitativními charakteristikami jsou struktura a dynamika zkoumaného množství, úhrnu jevů apod. (srov. Kol. 1988, Fiala, Schubert 2000).

Mareš (2003) tvrdí, že o několika subkulturách, resp. jejich částech, lze konstatovat, že jsou nositelkami pravicově extremistických postojů a ve výjimečných případech i propracovanějších politických koncepcí, popř. jejich příslušníci vyjadřují alespoň povrchně odůvodněné sympatie k historickým formám či metodám ultrapravice. Zpravidla však konsistentnější ideologické zázemí nemají. Především skinheadská subkultura (resp. její ultrapravicová část) byla v devadesátých letech důležitou součástí pravicového extremismu v ČR, představovala jeho otevřeně násilnickou část a vytvořila předpoklady pro vznik a existenci zájmových skupin i militantních organizací.28

Samozřejmě, lze rovněž tvrdit o několika subkulturách, resp. jejich částech, že jsou nositelkami levicově extremistických postojů či politických koncepcí. Alespoň část punkové subkultury je součástí levicového extremismu a punkeři či příznivci HC29 jsou běžně vnímáni jako součást anarchistického proudu. Některé subkultury mládeže v souvislosti s extremismem uvádí Zpráva o extremismu za rok 2002, resp. za rok 2003.30 Subkulturu skinheads zmiňuje i Zpráva BIS za rok 2004, která upozorňuje na inklinaci neorganizovaných skinheadů k nacionálními socialismu a White power doktríně.31

Syrový (1999:8) zastává názor, že „bič extremismu v podání politické reprezentace a represivních složek šlehá čistě účelově“. Otázku extremismu, tak jak je presentována Vládou ČR a zainteresovanými resorty MV ČR, BIS a specializovaným oddělením pro boj s extremismem Policie ČR vnímá Syrový jako „čistě účelovou a ve svém důsledku nebezpečnou až sociálně patologickou“. (Syrový 1999: 14)

Přesto Syrový (1999) tvrdí, že problém subkultur nastává v okamžiku, kdy vnitřní sebeidentifikace s hodnotami subkultury získává ráz fanatického lpění, popřípadě, když se subkultura stává pro jedince jediným možným zdrojem vidění světa i sebe sama.

Línek (1997) tvrdí, že blokování cílů společenskou a sociální strukturou vyvolává nejen radikalismus mladých, ale i nepředvídatelné přeměny subkulturních skupin.

Část subkulturních skupin může směřovat i k užití politického násilí, resp. může být vnímána jako extremistické. Motivem pro použití násilí může být téměř jakkoli definovaná nespokojenost (např. nespokojenost se „systémem“).

Subkultury mládeže jistě mohou poskytovat seznámení s extremistickým chováním (např. formou článků popisující extremistické akce v zahraničí), potřebné ideologické zázemí, částečnou ochranu před agenty sociální kontroly (orgány činnými v trestním řízení, soudy apod.), která může nabývat formy právní pomoci, solidarity či finanční pomoci. Jak je patrné, jedinec pohybující se v kterékoliv subkultuře mládeže může dosáhnout jistého postavení v tomto rámci, a utvářet jakousi paralelní kariéru. Samozřejmě, že tuto paralelní kariéru lze vybudovat naprosto legitimní činností (vydáváním hudebních nosičů, pořádáním koncertů, akcí apod.), a proto je zcela nutné konstatovat, že dosáhnout výrazného postavení extremistickými excesy je pouze jeden z mnoha způsobů jak „vyniknout“.

Paušální hodnocení nekonformních skupin ze strany majoritní společnosti, represivních složek a někdy i odborné veřejnosti posiluje sociální vyloučení a radikalizaci těchto skupin (Syrový 2002).

Potírat celé subkultury neopodstatněným kriminalizováním (za pouhou příslušnost ke subkultuře) by mohlo vyvolat protiakci, jež by mohla vyústit v radikalizaci některých skupin/gangů.

Akce vzbuzuje reakci: jsou-li kulturní prvky, s nimiž se mladý člověk identifikuje, označeny (možná i neprávem, v důsledku předpojatosti apod.) za delikventní, nezbývá pak často nic jiného než této predestinaci „vyhovět“. (Kabátek 1989: 452)

Jak je patrné z výše uvedeného textu, lze konstatovat, že subkultury mládeže bývají zkoumány z hlediska sociální deviace a z hlediska politického extremismu z důvodů: 1) historické kontinuity výzkumů subkultur (např. kriminální subkultury), které prováděli kriminologové a sociologové již od 20. let (Chicagská škola), 2) projevů sympatií některých členů k totalitním ideologiím, 3) medializace problematiky subkultur mládeže, 4) zjednodušujícího a snadno vysvětlujícího vzorce: subkultura mládeže-deviace.

Závěr

Marada (2003) hovoří o každodenní zkušenosti politické povahy a o tom, jak tato každodenní zkušenost ovlivňuje naše politické názory, postoje, volby, ideologická přesvědčení či světonázorové orientace vedoucí k utváření politické identity.

Subkultury mládeže jsou vhodným terénem pro utváření politických přesvědčení a postojů především (ovšem nikoli) části mládeže, která se v rámci (i politické) socializace vymezuje i vůči politické sféře. Subkultury mládeže (či jejich proudy) jsou však často vnímané jako extremistické a dostávají se tak do agend a zpráv Ministerstva vnitra ČR.

I když Mareš (1997) poznamenává, že i u subkultur mládeže je potřebné odhalit jejich ideové, sociální, kulturní a mezinárodní souvislosti, je nutné upozornit především na fakt, že na základě označení subkultury (v jejíž rámci je mnoho proudů, skupin, gangů, zájmových skupin atp.) za extremistickou nelze posuzovat jednotlivé členy těchto subkultur, stejně tak jako je obtížné určitou subkulturu mládeže charakterizovat jako extremistickou.

I když jsou mnohdy subkultury mládeže vnímány jako tzv. zdroj morálních panik (moral panics) ve společnosti, mělo by být jasně řečeno, že zde existuje historická souvislost ve vztahu mezi subkulturami (mládeže) a sociálněpatologickými jevy, tedy i extremismem. Přesto by bylo velice zjednodušující subkultury mládeže označovat za extremistické.

Downes popisuje, že subkultury lze klasifikovat do dvou základních kategorií, z nichž lze u druhé kategorie určit dva subtypy:

  1. subkultury, které přicházejí či jsou tvořeny mimo kontext dominantní kultury: například se jedná o kulturu imigrantských skupin, které se staly subkulturami v kontextu hostitelské kultury; rovněž regionální kultury, které svým způsobem ko-existují, slučují se či rozdílně reagují na bránící se dominantní kulturu,
  2. subkultury, které vznikají uvnitř kontextu dominantní kultury: ty se dělí do dvou sub-kategorií:
  3. ty, které se vyvinou v pozitivní odezvu vůči požadavkům společnosti a kulturních struktur, například: oborové subkultury, věkové subkultury, a
  4. ty, které se vyvinou v negativní odezvu vůči požadavkům společnosti a kulturních struktur, např. delikventní subkultury; nábožensko-mesianistické-buditelské subkultury, politicky-extremistické subkultury (Jenks 2005)

Jak vyplývá s Downesovi klasifikace, je nutné vždy při deskripci subkultur mládeže brát zřetel především na vztah subkultura vs. společnost, resp. dominantní kultura, stejně tak jako je nutné si všímat vztahu jedinec vs. subkultura (mládeže).

Literatura

Cohen, A. K. 1955. Delinquent Boys. The Culture of the Gang. Glencoe, Illinois: The Free Press. 
Cohen, A. K. 1970. A General Theory of Subcultures. In Arnold, D. O. (ed.): The Sociology of Subcultures. Santa Barbara, University of California. 
Bennet, A, Kahn-Harris, K. 2004. Introduction. In Bennet, A, Kahn-Harris, K. (eds.): After subculture: critical studiues in contemporary youth culture. New York: Polgrave Macmillan, pp. 1-18. 
Čermák, I. 1999. Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Fakta. 
Černý, P. 2005. Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia. 
Fiala, P., Schubert, K. 2000. Moderní analýza politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis. Brno: Barrister&Principal. 
Demjančuk, N., Drotárová, L. 2005. Vzdělání a extremismus. Praha: Epocha. 
Eagleton, T. 2001. Idea kultury. Brno: Host. 
Fazik, A. 1979. Sociologie skupin. In Zich, F. a kol.: Co víte o současné sociologii. Praha: Horizont. 
Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. 
Hartl, P., Hartlová, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. 
Havlík, R. 1997. Úvod do sociologie. Praha: Karolinum. 
Hebdige, D. 1997. Subculture: The Meaning of Style. London and New York: Routledge. 
Hrčka, M. 2001. Sociální deviace. Praha: Slon. 
Irwin, J. 1970. Notes on the Prezent Status of the Koncept Subculture. In Arnold, D. O. (ed.): The Sociology of Subcultures. Santa Barbara, University of California. 
Jenks, Ch. 2005. Subculture: the Fragmentation of Social. London: Sage Publications. 
Kabátek, A. 1989. Mládež – generace – kultura. Sociologický časopis 5: 449-467. 
Kidd, W. 2002. Culture and Identity. Basingstoke: Palgrave. 
Kol. 1988. Sociální deviace. Úvod do obecné teorie. Praha: Nakladatelství Svoboda. 
Kol. 1991. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: Slon. 
Kol. 1994. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: Slon, 2. vydání. 
Kol. 1996. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum. 
Krech, D., Crutchfield, R. S., Ballachey, E. L. 1968. Človek v spoločnosti. Bratislava: SAV. 
Kuchta, J., Válková, H. a kol. 2005. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H. Beck. 
Línek, J., J. 1997. Subkulturní životní styl v rámci sociálních souvislostí. Éthum 15: 10-11. 
Macek, P 1999. Adolescence. Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. Praha: Portál. 
Marada, R. 2003. Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: CDK. 
Mareš, M. 2001. Obrana demokracie a analýzy politiky. Politologický časopis 4: 317-331. 
Mareš, M. 2003. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister&Principal. 
Mareš, M. 2005. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií. 
Martin, P. J. 2004. Culture, Subculture and Social Organization. In Bennet, A, Kahn-Harris, K. (eds.): After subculture: critical studiues in contemporary youth culture. New York: Polgrave Macmillan, pp. 21-35. 
Mazel, M. 1998. Oponenti systému. In Fiala, P. (ed.) Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita. 
Muggleton, D. 2000. Inside Subculture: the Postmodern Meaning of Style. Oxford: Berg. 
Muggleton, D., Weinzierl, R. 2003. Chat is „Post-subcultural Studies“ Anyway? In Muggleton, D., Weinzierl, R. (eds.). The post-subcultures reader. Oxford: Berg, pp. 3-26. 
Munková, G. 2001. Sociální deviace. (Přehled sociologických teorií). Praha: Slon. 
Smolík, J. 2005a. Subkultury mládeže v ČR. Brno: Masarykova univerzita. 
Smolík, J. 2005b. Martensky, bombry a číra. Psychologie dnes 11: 21-23. 
Syrový, P. 1999. Alternativní kultura a sociální patologie. Éthum 23: 8-16. 
Thornton, S. 1997. General Introduction. In Gelder, K., Thornton, S. (eds.): The subcultures reader. London and New York: Routledge, pp.1-7. 
Yinger, J. M. 1970. Contraculture and Subculture. In Arnold, D. O. (ed.): The Sociology of Subcultures. Santa Barbara, University of California.

Internetové zdroje

MV ČR: http://www.mvcr.cz/extremis/2002/zprav_02.doc 
MV ČR: http://www.mvcr.cz/dokumenty/bezp_si03/extrem03.doc 
Výroční zpráva BIS za rok 2004: http://www.bis.cz/frame_2.html

Poznámky

1 O vymezení pojmu mládež existuje v oblasti teorie řada sporů, zejména pokud jde o otázku, co je mládež, jaká je, o horní hranici jejího věku, ale i o chápání pojmu sociální zralost. Nejčastěji se definuje mládež jako věková sociální skupina společnosti, která se vyznačuje určitými obecnými znaky a specifickými zvláštnostmi. Jestliže obecné znaky jsou společné pro všechny věkové podskupiny mládeže, pak specifické vyjadřují vztah mládeže k ostatním věkovým sociálním skupinám. 
Mládeže není jen obrazným souhrnným vyjádřením pro všechny jedince určité věkové skupiny. Je sociálním jevem – tedy synonymem určitého přístupu ke světu a způsobu nazírání na svět, orientace a hledání vlastního místa v něm. Mládež je velká věková sociální skupina, která je součástí sociální struktury každé společnosti (Fazik 1979). 
2 Termín politický extremismus je pojmem politologickým s negativními konotacemi a lze ho snadno zneužívat k diskreditaci politických protivníků. I když není v politologii přesně vymezena hranice politického extremismu jako antiteze demokracie, je tento pojem laickou i odbornou veřejností často užíván (Černý 2005, blíže viz Mareš 2003). 
3 Punková subkultura v ČR zakládala v komunistickém období své ideové zázemí pouze na obecné protirežimní a generační revoltě, nihilismu a rasismu (což je anarchismu cizí). Násilí punkerů nebylo časté a projevovalo se spíše vandalismem, drobnou násilnou kriminalitou či (v některých případech) primitivním rasismem (viz Mareš 2005). 
4 Red skinhead jsou nepříliš rozšířenou skupinou lidí, hlásících se vizáží k subkultuře skinheads a názory k radikálně levicovým ideologiím, vycházejícím z revolučního marxismus apod. Celosvětově se Red skins vydělují ze skinheadské subkultury asi v 70. letech a ideovou a organizační podobou získávají prostřednictvím spolupráce s britskými trockisty, od nichž ale průběžně mají větší či menší odstup (srov. Mazel 1998). 
5 Hypotéza o existenci subkultur násilí spočívá v předpokladu, že ve společnosti existují jisté skupiny, v jejich hodnotovém systému zaujímá násilí velmi významné místo. Má funkci hodnotového prvku spojeného s jinak obecně akceptovatelnými hodnotami (Čermák 1999). Tato teorie předpokládá, že násilníci často pocházejí z různých sociálně a demograficky definovaných vrstev společnosti. Proto se někteří odborníci pokoušejí fenomén zločinného násilí vysvětlit pomocí teorie subkultury (např. Miller či Wolfgang a Ferracuti). Předpokládají, že uvedené násilí je časté tam, kde je skupinou považováno za hodnotu a kde jeho uplatnění vede k situacím ke zvýšení statusu jedince (srov. Čermák 1999). 
6 Subkultura (obecně, nikoliv pouze mládeže) je dle Cohena (1955) založena na společném sdílení vědění, víry, hodnotách, kódech, předsudcích, které jsou tradiční pro sociální skupiny a které jsou dosahovány aktivní participací v takových skupinách. Subkultura má odlišné normy od širší kultury, vztahy mezi členy gangu v rámci subkultury se pohybují mezi intenzivní solidaritou až po autoritativní vztah. Vztahy k ostatním gangům mohou být indiferentní až nenávistné (srov. Cohen 1955: 31, Čermák 1999). 
7 Z důvodu existence „průmyslu pro teenagery“, který se zaměřuje na oděvní, sportovní, potravinářský , filmový a hudební sortiment určený mládeži, se „někdy ozývá názor, že subkultura mládeže už dávno není autentická, ale že se stále větší měrou komercionalizuje“. (Macek 1999: 50) 
8 Subkultury mládeže umožňují osvojování a manifestaci identit, skrze něž lidé nacházejí své místo v systému politických vztahů. Umožňuje také moderním aktérům rozeznat určité problémy, zájmy, postoje, názory jako politicky významné nebo politicky relevantní (srov. Marada 2003: 41). 
9 Zevnějšek – specifický účes či oděv posiluje unikátnost a pocit výjimečnosti ve vztahu ke konvenční a „konzumní“ společnosti na straně jedné a na straně druhé dodává pocit příslušnosti a sounáležitosti ke specifické subkultuře či specifické hodnotové orientaci. Oděv (naprosto specifický dle subkultury mládeže) je také prostředkem komunikace mezi vrstevníky. Hudba – vyjadřuje pocity a názory účastníků hudebních vystoupení. Její specifická prezentace je zvláštním sociálním prostředím pro seznamování, sbližování, stejně tak jako pro pocity úzkosti, nejistoty, agrese, protestu, vzdoru. Společný jazyk (slang) – ovládají všichni příslušníci subkultury, popisují jím zkušenosti a situace, slang upevňuje i skupinové normy, určuje hodnotovou orientaci. Slangové výrazy jsou často přejímány z anglického jazyka. Komunikační vzorce – účastníci určité subkultury mládeže vzájemně komunikují především pomocí internetových stránek, chatů, mobilních telefonů, letáků, plakátů, magazinů atp., což může v případě akce mobilizovat větší počet příznivců subkultury mládeže v poměrně krátkém časovém období (např. při nelegálních teknoparties). 
10 Média se v souvislosti se subkulturami mládeže často podílejí na vytváření stereotypů, jenž jsou sdělovány širší veřejnosti. Většina lidí si například pod pojmem skinhead vybaví hajlujícího podnapilého mladíka, aniž by tušili, že existují skinheads odsuzující rasismus a nacismus. Podobně pod punkery si lidé představí kohokoli s barevným čírem (kohoutem) na hlavě, což o podstatě punku nevypovídá zhola nic (srov. Smolík 2005b). 
11 U některých trestných činů, eventuálně činů jinak trestných, které jsou pro mládež typické, hraje skupina dokonce zásadní roli a může přímo iniciovat delikventní jednání svých členů. Příkladem toho jsou např. násilné, rasisticky motivované trestné činy, kde uvnitř skupiny existuje pevná hierarchie a platí vlastní pravidla chování, včetně sankcí za jejich porušení. V této souvislosti se hovoří o rasistické subkultuře (Kuchta, Válková a kol. 2005). 
12 Protispolečenské chování je takové chování, které záměrně nebo nezáměrně narušující zájmy, ekonomické, politické a morální základy společnosti, státu, vládnoucí a politické reprezentace. Obvykle má podobu systematického či příležitostného porušení právních či obyčejových (zvyklostních) norem jednání a je pociťováno jako nežádoucí sociální deviace (Kol. 1991, 1994). 
13 Přístup k subkulturám mládeže lze označit za multidisciplinární, jelikož na subkultury mládeže lze nahlížet prizmatem mnoha oborů. Subkulturami mládeže se zabývají sociologie, sociální pedagogika, psychologie (především sociální psychologie), sociální práce, kulturní antropologie, politologie, kriminologie ad. 
14 Nebyla ještě 60. léta, když Peter Willmott a David Downes uveřejnily samostatně pasáže z výzkumu o životě adolescentů z working-class, které důrazně odmítly beztřídní kulturu mládeže. Toto odmítnutí lze nejlépe pochopit v kontextu širší diskuse o funkci subkultury, která po mnoho let zaujala ty sociology, kteří se zaměřovali na teorie deviací (Hebdige 1979). Podle sociologických teorií neexistuje jednotná kultura mládeže. Tato teze, uplatňovaná od poloviny 70. let, odráží sociální rozvrstvení liberálních společností a velkoměstských aglomerací. Zrcadlí možnosti seberealizace jedince i subkulturních skupin. Hodnoty a postoje pluralitního prostředí, které má sice zásadní mezery a omezení, vznik subkultur přímo umožňuje. Čím komplexnější je kultura a čím diferencovanější je populace, tím je pravděpodobnější vznik různých subkultur (srov. Syrový 1999, Kol. 1996, Giddens 1999). Snad i proto většina subkultur mládeže vznikla v USA a Velké Británii, kde byly a jsou populace nejdiferencovanější. V České republice se tak jednotlivé subkultury mládeže objevují až po určitém časovém odstupu, a jsou tzv. „přenesené“. 
15 Někteří autoři zmiňují při psaní o subkulturách i autory jako Reného Descartese, Thomase Hobbese, Adama Smithe atp. (srov. Martin 2004). 
16 Lze však odkázat na výzkumy subkultur v Anglii v 19. století, které je možno charakterizovat jako výzkumy městské etnografie (Henry Mayhew, Thomas Arher, romány Charlese Diskense či Artura Morrisona) (srov. Hebdige 1979). Například Henry Mayhew byl autor, který se zabýval fenoménem chudoby v Londýně a přispěl k pochopení kořenů chudoby v průmyslových částech Anglie (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). 
17 V roce 1927 sepsal Frederick Thrasher studii o více než tisíci pouličních gangů, stejně tak jako později William Foote Whyte popsal podrobně v knize Street Corner Society rituály, pravidla a náhodné činy vybraného pouličního gangu (Hebdige 1979: 75). 
18 Becker v šedesátých letech upozornil na skutečnost, že deviantní chování je výsledkem labellingu,který je utvářen na základě deviantních skupin, které si stanovují vlastní normy a pravidla chování, přičemž jsou jedinci z deviantních skupini vnímáni jako outsideři (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). 
19 Dick Hebdige znamená pro mnoho studentů i sociálních vědců skutečnou ikonu ve výzkumu subkultur mládeže, přesto, jak poznamenává Jenks (2005), Hebdige subkultury neobjevil, oproti tomu je faktem, že určil teoretické a klasifikační termíny a východiska následných výzkumů. 
20 Koncept odporu části mládeže užívaný CCCS převzat z prací Gramsciho se zakládá na argumentaci, že třídní vztahy v pozdně kapitalistické společnosti se odvíjejí z pokračujícího hegemonního boje buržoazie, která se snaží udržet dominanci a svůj vliv přesunout z oblasti ekonomické do oblasti ideologického řízení (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). Stejně tak i Louis Althusser, francouzský marxista, podobně jako Gramsci trval na udržování dominantní kultury pomocí ideologií (idejí), hromadných sdělovacích prostředků atp. (srov. Kidd 2002). 
21 Další práce, nesouvisející s pracemi CCCS, začaly vycházet od Paula Willise, Dicka Hebdige a Angely McRobbie, a měly zásadní vliv na současný akademický výzkum a výuku o subkulturách mládeže. Tyto práce do jisté míry navazovaly na CCCS (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). 
22 Subkulturní rolí označuji chování, které se vztahuje k statusu v rámci subkultury mládeže. 
23 Subkultury dnešních dní se často projevují i obchodními aktivitami, kdy zpeněžují vlastní identitu. 
24 Bennett (1999 dle Bennet, Kahn-Harris 2004) k tomu poznamenává, že sledujeme jak se termín subkultury stává diskutabilním pojmem, vzhledem k tomu, že je často všezahrnujícím („catch-all“) termínem pro nejrůznější aspekty společenského života mladých lidí, stylů a jednotlivých hudebních žánrů (srov. Bennet, Kahn-Harris 2004). 
25 Pojem sociální deviace zahrnuje tak rozmanitá chování jako je vypjatý feminismus, homosexualita, prostituce, politická ortodoxie, rasismus, kriminalita, alkoholismus, narkomanie atd., fenomén, které nás trápí a zneklidňují (Mühlpachr 2001, srov. Kol. 1991, Kol. 1994). 
26 Největší vliv měla Cohenova studie Delikventní chlapci (Subkultura deviantního gangu) z roku 1955. Své úvahy Cohen odvíjí od analýzy hodnot tzv. „dominantní kultury“, kterou podle něj byla kultura střední třídy americké společnosti, která představovala jakýsi referenční rámec pro příslušníky nižších tříd americké společnosti (srov. Cohen 1955, Čermák 1999). 
27 Subkulturní teorie se zabývají převážně juvenilní delikvencí a není jasné, zda a do jaké míry je lze aplikovat na jiné typy deviantního chování. Subkulturní teorie tak nemohou vysvětlit deviantní chování osob, které nejsou členy deviantní subkultury. Klíčový pojem „deviantní subkultura“ není přesně definován, teorie neobsahují přesně vymezené termíny a jednoznačně formulované hypotézy, takže je nelze empiricky testovat (Hrčka 2001). Z jedinců, čelících analyzovaným problémům pouze malá část páchala závažnou trestnou činnost, a opět menšina z nich se stala členem gangové subkultury. Teorie tedy nedokázaly odpovědět na otázku, proč při existenci stejných životních šancí někteří jedinci volí delikvenci a jiní ne. Hledaly se souvislosti mezi problémy společnosti a jejich řešením v rámci subkultury. Předpokládalo se, že příslušnost k subkultuře znamená, že její členové jsou si vědomi problémů, na které je její existence odpovědí, a že určité vyznávané hodnoty a styl života je tmelícím prvkem subkultury (Munková 2001). 
28 Na bázi neonacistické skinheadské subkultury a dalších mladých neonacistů se vytvořilo i několik organizací, které si kladly za cíl sdružovat a vést elitu (alespoň lokální) militantního neonacistického podhoubí. Většina těchto skupin existovala pouze krátkou dobu a měla lokálně omezenou členskou základnu. Výjimku představovaly či představují především Bohemia Hammers (zhruba v letech 1993-1996, dílčí revitalizace činnosti 2004), Blood and Honour (zhruba v letech 1996-1999, dílčí revitalizace činnosti 2005) a Národné odpor (od roku 1999 do současnosti) s celorepublikovým rozsahem působnosti (Mareš 2005). 
29 I přes spojitost punku/HC s drogami, výtržnictvím a anarchismem, stejně tak jako s nevázaným sexuálním životem, alkoholem atd. se v USA prosadil na počátku osmdesátých let styl Straight Edge (SE) („čistý štít, přímá linie“), který vycházel z punku. Tento HC styl je spojen se jménem Iana MacKaye a s hardcore/punkovou hudební skupinou Minor Threat. Nový hudebně-filozofický styl – Straight Edge – se pojmenoval po jedné z písní Minor Threat. Po rozšíření Straight Edge jako životního stylu, vymezujícího se k tzv. mainstreemové kultuře a vůči negativně působícímu „starému punku“ došlo k tomu, že mnoho straightedgerů se stalo vegetariány či vegany (část z nich uplatňovala hard-line pozice: prosazování práv zvířat, vegetariánství, veganství, feminismus atd.). SE se tak prokázal, jako subkultura mládeže, která je schopna se vnitřně revitalizovat, a přijít s novým obsahem. 
30 Viz: http://www.mvcr.cz/extremis/2002/index.html, http://www.mvcr.cz/dokumenty/bezp_si03/extrem03.doc. 
31 Viz: http://www.bis.cz/frame_2.html