Financování povstaleckých skupin v rozvojových zemích

Autor: Vladimír Vaďura » Kategorie: 02/2004, Archiv » 01. 11. 2004

Otázka financování nestátních ozbrojených skupin, snažících se s použitím teroristických či vojenských metod převzít moc v zemi či prosadit jiné cíle, se v posledních letech dostala do popředí výzkumu příčin vnitrostátních konfliktů zejména v zemích Třetího světa. Zatímco dříve se pod pojmem “ozbrojený konflikt” téměř automaticky rozuměl střet dvou a více regulérních armád vzájemně soupeřících států či jiných jasně definovaných jednotek, dnes zhruba 90 procent všech střetů probíhá pouze na území jednoho státu.

Aktéry v nich často nejsou regulérní ozbrojené síly země, a pokud ano, pak není ještě jisté, že budou skutečně bojovat pro blaho současného držitele moci, příp. není zaručen jednotný postup celého armádního tělesa. Na druhé straně potom stojí paramilitaristické, často velmi dobře vyzbrojené, ovšem jen těžko definovatelné a klasifikovatelné ozbrojené síly, sdružené za nejrůznějšími cíli, ovšem téměř pokaždé ekonomicky těžící nejen z případného vítězství, ale ze samotného válečného stavu. Právě proto je stále větší pozornost věnována paradigmatu tzv. “válečné ekonomiky”. Ozbrojený konflikt se stává v podstatě tržním mechanismem se specifickými pravidly, z nichž těží někteří aktéři, zatímco jiní ztrácejí. Těmi, kdo mají největší užitek, jsou pochopitelně rebelové, o jejichž možnostech obohacení pojednává tento text. Vycházet v něm budu především z obsáhlého výzkumu Světové banky, kterého se zúčastnila řada významných odborníků z celého světa v čele s Paulem Collierem. Prostor však dostanou také názory k jeho závěrům kritické. Článek si vzhledem ke složitosti tématu klade pouze deskriptivní cíle, analýza a verifikace jednotlivých přístupů by si vyžádala podstatně větší prostor.

Collier a Hoeffler1, ale i Alao a Olonisakin2, Humphreys3, Fearon4 a další autoři rozlišují v zásadě tři hlavní možnosti financování povstaleckého boje:

1. obsazení a kontrola přírodních zdrojů (zlato, diamanty, vzácné dřevo) nebo obchodních cest (většinou ilegálního obchodu - např. drogy)
2. dotace od emigrantů a diaspor v zahraničí
3. dotace od třetích stran - zejm. vlád okolních států či velmocí, které si přejí změnu režimu či osoby panovníka

K tomu přidává Humphreys ještě dvě další varianty, jejichž výpovědní hodnota je však sporná:

1. dobrovolně či nedobrovolně získané prostředky od civilního obyvatelstva
2. samostatná ekonomická produkce

1. Kontrola přírodních zdrojů

O souvislostech nerostného bohatství státu a jeho vnitřní bezpečnosti nepochybuje snad žádný z vědců, zabývajících se rozvojovými zeměmi. The Economist5 uvádí příklad tzv. “etnického násilí” v jižním Súdánu, kdy proti sobě údajně stáli arabští muslimové a nemuslimské černošské kmeny. Korespondent David Matwok však uvádí příklad krvavého střetu mezi dvěma skupinami kmene Nuer, jenž se odehrál v průběhu této války. A důvod? “Kamkoli si v těchto místech sednete, pod vámi je ropa.”6

1.1 Historické dimenze vnímání přírodních zdrojů

Současný rozpor ve vnímání zdrojů přírodního bohatství je do jisté míry totožný s jeho historickou podobou. Vzhledem k tomu, že svět je environmentálně velmi rozmanitý, otázky využívání přírodních zdrojů jsou zřídka univerzální a různé společnosti na ně odpovídají různým způsobem. Tato rozdílnost názorů vyplula jasně na povrch na summitu v Riu, kde se rozvojové státy nedokázaly shodnout s vyspělými zeměmi na metodě a míře využívání přírodních zdrojů pro budoucí rozvoj.

V moderním akademickém prostředí se palčivým problémem stalo vědomí konečnosti nerostných zásob. Obavu z jejich příliš rychlého vyčerpání vyjádřil už v roce 1798 ekonom Thomas Malthus, jenž spojil tuto otázku s rychlým nárůstem světové populace. Jeho apokalyptická vize přelidněné planety bez prostředků se stala se jedním z motorů koloniálního soupeření o suroviny na konci 19. století. Objevy dalších nerostných ložisek však obrátily pozornost světové veřejnosti jiným směrem a trh ovládla myšlenka “laissez-faire”, v níž pro environmentální politiku nebyl prostor.

Obrození přišlo ve druhé polovině 20. století, kdy se média znovu začala zabývat otázkou nedostatečností ultimativní dominance tržních zákonů ve všech oblastech ekonomického počínání. Rekonstrukce univerzálního modelu umožnila nástup nových sociálních věd a také větší prostor pro environmentální argumentaci. Nová agenda vědeckého bádání již zahrnovala aktuální otázky trvale udržitelného rozvoje, např. zvětšování ozónové díry, skleníkový efekt, atd. Díky tomu se do centra pozornosti opět dostaly přírodní zdroje a otázka jejich konečného vyčerpání.

Otázkou stavu životního prostředí a rizika občanské války se budeme podrobněji zabývat v samostatné kapitole.

1.2 Závislost vlády na přírodních zdrojích

Collier a Hoeffler uvádějí jako rozhodující faktor míru závislosti oficiální vlády na exportu primárních komodit, včetně minerálů a zemědělské produkce. Tato závislost však není konstantní. Průměrný stát, jenž z vývozu primárních komodit pokrývá zhruba 10% HDP, čelí podle Collierova modelu zhruba jedenáctiprocentnímu riziku propuknutí vnitrostátního konfliktu v následujících pěti letech.

Empirický výzkum dokazuje, že s rostoucím podílem příjmů z vývozu surovin riziko nejprve roste, a to až ke zhruba 26 procentům. Poté se ovšem začíná lehce snižovat. Autoři CH modelu podotýkají, že do skupiny “nad 26 procent” dnes spadá pouze několik zemí a vysvětlují tento fakt hypotézou, že z takového nerostného bohatství bez problémů může profitovat jak vláda, tak další případní aktéři mocenského boje. Nabízejí se však také další možnosti: abnormálně vysoké příjmy z vývozu surovin mohou poskytovat vládě dost prostředků k financování kvalitní ochrany svého území, což snižuje u případných rebelů očekávání vítězství a tím je odrazuje od akce. Stejný efekt může mít také nastolení příliš tvrdého a neprostupného režimu, čímž se v dalším textu ještě budeme zabývat.

1.3 Rozdíly mezi jednotlivými surovinami

Collier a Hoeffler7 zkoumají rovněž rozdíly mezi jednotlivými komoditami a docházejí k závěru, že významný rozdíl panuje pouze mezi ropou a ostatními surovinami. Rebelové málokdy těží ropu, neboť to vyžaduje schopnosti a techniku, kterou většinou nedisponují. Přesto mohou z obsazení ropných ložisek stále profitovat vydíráním těžařských společností; např. v Nigérii jsou obvyklé únosy jejích zaměstnanců a požadování výkupného. Rovněž mohou pohrozit útokem na těžařská zařízení; firmy pak většinou raději zaplatí. Během devadesátých let tak evropské společnosti rozdělily mezi povstalecké skupiny celkovou částku kolem 1,2 miliardy dolarů, daleko větší sumu, než jakou přispívají do rozvojových programů.8 Při objevení ropného ložiska však daleko častěji dochází k pokusům o secesi daného regionu, než o propuknutí klasické občanské války. Takovým případem je boj za nezávislost provincie Biafra v Nigérii v 70. letech.

Z dalších variant je třeba jmenovat zejména prodej budoucích práv na těžbu nerostných surovin soukromým společnostem. Rebelové přitom zdaleka nemusejí mít tyto zdroje pod kontrolou; naopak, díky financím, které jim poskytují nadnárodní společnosti, teprve zahájí válku za jejich ovládnutí. Podobně postupoval již zmiňovaný konžský diktátor Kabila nebo třeba soukromá armáda bývalého konžského prezidenta Denise Sassou-Nguesso, jehož obsazování ropných ložisek v zemi sponzorovala francouzská rafinérská společnost Elf-Aquitaine. Z dalších zemí, postižených tímto druhem “obchodu”, jmenujme např. Libérii, Sierru Leone či Angolu. Z dřívějších událostí podobného typu stojí za zmínku povstání v konžské provincii Katanga, které v 60. letech financovala belgická společnost Union Miniére de Haut Katanga.9

Propracovanější schéma nabízí Macartan Humphreys10, jenž vychází z poznatků politické geografie, zejména z prací Philippa Le Billona a Michaela Rose. První z nich rozlišuje suroviny “bodové” a “rozptýlené” podle míry centralizace využívání jejich zdrojů. Mezi první z nich řadí ropu a veškeré další suroviny, na jejichž zpracování je potřeba vysokého stupně organizovanosti a souladu mezi jednotlivými složkami průmyslu. Na opačném pólu stojí např. ovce či vzácné dřevo. Jistou roli hraje také fakt, zda se zdroje nacházejí v blízkosti měst či moře11.

Pokud země (a) oplývá významnými zdroji vzácných surovin, umístěnými dostatečně daleko od moře či ohniska moci (např. hlavního města), potom je podle Le Billona velmi vysoká pravděpodobnost vypuknutí pokusu o převzetí moci ve státě, např. coup d’etat. Jestliže se zdroje rozptýlených surovin nacházejí (b) poblíž moře či města, mohou často podléhat nájezdům a plundrování, ovšem jejich trvalejší obsazení rebely je těžko představitelné; a jestliže jsou (c) dosti daleko od centra a koncentrované na jednom místě, potom se mohou objevit separatistické tendence regionu, na němž se zdroje nacházejí.

Podle Michaela Rose12 záleží na způsobu, jakým je danou komoditu možno směnit na trhu. Riziko pro bezpečnost státu představují např. diamanty, které je bez problému možné prodat ilegální cestou, čímž se stávají atraktivními pro rebely. Vždy ovšem záleží na tom, do jaké míry dokáže stát ochránit zdroje na svém území. Richard Snyder uvádí příklady zemí jako Sierra Leone nebo Demokratická republika Kongo, které po několik desítek let úspěšně bránily různým skupinám v převzetí kontroly nad diamantovými doly. Siaka Stevens byl např. v Sieře Leone vládcem po 20 let, Mobutu Sese Seko v DRK dokonce 30 let. Teprve v posledních letech došlo v obou zemích ke kolapsu režimu a v současnosti na jejich územích zuří krvavé “surovinově motivované” (resource motivated) konflikty.

1.4 Vztah režimu a vlivu nerostných surovin na rozvoj země

Ve své nové práci13 porovnávají Collier a spol. vývoj dvou zemí s bohatými ložisky diamantů - Botswany a Sierry Leone. Zatímco z první je dnes prosperující stát, jenž se v oblasti průměrných příjmů posunul ke středu světového spektra zemí, druhá země se ocitla na pokraji humanitární katastrofy. Přitom v roce 1961 vykazovaly obě země příjem na hlavu zhruba 1070 amerických dolarů. V čem se jejich cesty natolik lišily?

V Botswaně se těžba a zpracování diamantů staly hybnou pákou rychlého ekonomického růstu. Základem pro něj byl stabilní demokratický režim, jenž panuje v zemi již od vyhlášení nezávislosti a umožnil legitimní cestou střídání tří prezidentů. Národní rozvojový plán stanovuje míru veřejných výdajů, která je konzistentní s očekávanými příjmy a kapacitou ekonomiky. Těžba diamantů je soustředěna ve třech velkých dolech. Vláda vydatně podporuje ostatní druhy podnikání, čímž se snaží zbavit závislosti na nerostném bohatství. To zajišťuje zemi trvalou prosperitu; v dnešní době činí průměrný příjem na hlavu 4,700 dolarů a distribuce příjmů probíhá relativně spravedlivým způsobem. Abychom ovšem nevyvolali dojem afrického “ráje na zemi”, je třeba podotknout, že také zde se lidé potýkají s vážným celoafrickým problémem, jímž je šíření viru HIV.

Naproti tomu současnou historii Sierry Leone lze bez nadsázky označit za tragédii. Diamantové bohatství v kombinaci se slabou a netransparentní vládou přivedly zemi mezi nejchudší ve světovém měřítku; průměrný příjem na hlavu dnes činí pouhých 480 dolarů. Bohužel, ložiska vzácného kamene se ve Sieře Leone nacházejí většinou na říčních dnech a navíc jsou rozptýlena po třetině veškerého území. Díky tomu není potřeba k těžbě složitých technologií (stačí lopatka), což činí vládní kontrolu zdrojů velmi obtížnou. Politický vývoj v zemi se od multipartijní demokracie vyvinul ve vládu jedné strany s nezastupitelnou úlohou osoby autokratického vůdce-diktátora. Vysoká míra korupce a špatná fiskální politika destabilizovaly ekonomiku země, takže od roku 1967 byly vlády nuceny prodávat práva na těžbu diamantů soukromým společnostem výměnou za jejich podporu. Postupem času tak ztratily kontrolu nad svým hlavním zdrojem příjmů, což umožnilo rozkvět nestátních ozbrojených sil a ilegálního obchodu. Během hospodářského kolapsu v 80. letech už země prakticky nenabízela mladým mužům jakékoli uplatnění; jedinou alternativou se pro ně zdál vstup do některé z ozbrojených skupin v zemi. Díky tomu mohl vůdce RUF (Revolutionary United Front) Foday Sankoh rozšiřovat řady svých válečníků s velmi nízkými náklady.

Závěr této studie je jednoznačný: čím větším nerostným bohatstvím daná země disponuje, tím demokratičtější, transparentnější a sociálně citlivější systém přerozdělování příjmů je v ní potřeba nastolit, aby nedocházelo k pokusům o státní převraty či separaci určitých regionů. Ve svém příspěvku na konferenci “Breaking the Conflict Trap: Civil War and Development Policy”14 však Collier varuje před přehnaným optimismem ohledně implementace demokratických principů v rozvojových zemích. Pokud obyvatelé dosud nemají zažitý demokratický způsob vlády, pozice takového státního zřízení je vždy velmi křehká. Zejména v prvních letech je třeba dohlížet na dodržování principů právního státu a v případě potřeby adekvátním způsobem zasáhnout, a to za použití jak ekonomických, tak vojenských prostředků.

1.5 Zpochybnění Collierova modelu závislosti

Alao a Olonisakin15 odmítají přistoupit na uznání přímé souvislosti mezi množstvím přírodních zdrojů v zemí a mírou jejího ohrožení občanskou válkou. Proč například Charles Taylor neupustil od záměru stát se prezidentem Libérie, i když po vpádu do země velmi brzy ovládl významné zdroje nerostných surovin? Proč Foday Sankoh v podobné situaci nepřestal usilovat o uchopení moci v Sieře Leone? Odhalit tento ve světle dosavadní argumentace irelevantní postup pomůže následující analýza:

Konflikty, v nichž se vyskytují nerostné zdroje, rozdělují Alao a Olonisakin do dvou základních skupin: (a) ty, v nichž se přírodní zdrojem staly příčinou konfliktu a (b) ty, v nichž přírodní zdroje významně přispěly k jeho rozvinutí. Podotýkají, že do první kategorie spadá ex definitione pouze několik málo konfliktů. Ve všech ostatních se sice suroviny staly klíčovým aspektem, ovšem nikoli samostatnou příčinou jejich vypuknutí. Významnou roli začaly hrát až později v souvislosti s nutností jednotlivých bojujících stran zajistit si dostatek prostředků na další boj.

Paul Collier16 se podle jejich výkladu dopouští přílišné simplifikace a generalizace, když aplikuje “greed” jako základní příčinu vnitrostátních konfliktů v současné době. Skutečné vysvětlení leží vždy někde mezi touto motivací a “kolapsem režimu”. Ten nastává většinou ve chvíli, kdy stát není schopen uspokojovat požadavky alespoň většiny svých občanů. V prostředí postkoloniálních rozvojových států je přitom vhodnější hovořit o skupinách občanů, spojených klanovými, náboženskými či jinými pouty. Pokud je některá z těchto skupin systematicky ochuzována v procesu redistribuce příjmů (např. z nerostných surovin), objevuje se v jejích řadách nespokojenost, která může vést až k ozbrojenému odporu.

Nesrovnatelně větší riziko takového vývoje přitom podstupují vládci v zemích, kde jednotlivé skupiny nemají možnost vyjádřit své rozhořčení či bojovat za zlepšení svých životních podmínek jinou cestou. “Ztráta komunikace mezi těmi, kdo jsou u moci a občany byla a je hlavním zdrojem krize africké společnosti.”17 V tomto kontextu však můžeme konstatovat, že důvod k vyvolání občanské války může být vysoce politický, což v tomto smyslu znamená: zaměřený na uchopení a udržení moci za účelem prosazení vlastních zájmů, jež nemusejí být vždy vyčerpány prostou touhou po vlastním obohacení.

Zajímavý příspěvek k této problematice představuje nedávný konflikt v deltě Nigeru, kde se tamní obyvatelstvo postavilo proti využívání místních zásob ropy centrální vládou Nigérie, potažmo nadnárodními společnostmi18, s nimiž uzavřela nigerijská vláda lukrativní smlouvu. Region, o němž je řeč, netoužil po odtržení od mateřského státu, jako tomu bylo v 70. letech v provincii Biafra; odmítl se však podrobit násilné politice generála Abdulbakara, jenž namísto vyjednávání s místními vůdci nařídil letadlové útoky na vesnice hromadné zatýkání účastníků protestních demonstrací. Lze se důvodně domnívat, že v prostředí fungující participační demokracie by k takovému vývoji nikdy nemohlo dojít. Stejně tak by zřejmě nikdy nebyl schválen způsob těžby, jenž likviduje okolní krajinu a činí zemědělské pozemky neplodnými.

A do třetice zde máme konflikt, v němž de facto neoperuje jediná organizované vojenská síla kromě oficiální armády s jiným úmyslem, než ubránit vlastní území. Jinak řečeno, původcem občanské války je zde spíše sám stát a postiženým strana druhá - v tomto případě obyvatelé delty Nigeru.

Jestliže jim to však umožňuje situace, mohou se i klasičtí warlords pokusit o další postup, přestože jejich plán - obsazení nerostných zdrojů - byl již naplněn. Počínání Charlese Taylora i Fodaye Sankoha lze vysvětlit hypotézou, že po zabrání výnosných lokalit se rozhodli pojistit tyto zisky ustavením takového režimu, jenž by zabránil případným dalším převratům v zemi. O dalších, mnohdy skutečně irelevantních příčinách se však můžeme jen dohadovat; zejména Sankoh, excentrický komunistický předák s komickou trojhrannou čepicí, či mystický vůdce ugandské Boží armády odporu (LRA - Lord’s Resistance Army) Joseph Kony mohli (ve druhém případě stále může) mnohá rozhodnutí učinit spíše pod návalem emocí než po racionální úvaze.

1.6 Další hypotézy

Humphreys19 předkládá k posouzení několik dalších hypotéz ohledně vlivu existence minerálních zdrojů na celkový charakter hospodářství v zemi. Vlády, které převážnou část rozpočtu pokrývají z příjmů z prodeje nerostných surovin, se nemusejí starat o příjmy z daní a tudíž nejsou závislé na zdravém chodu ekonomiky. Takovým případem je např. vláda diktátora Mobutu v dnešním Kongu. Podobně může netransparentní distribuce příjmů z nerostného bohatství prohloubit sociální nerovnosti mezi obyvatelstvem a zvýšit napětí v zemi. Jako příklad lze i zde použít nedávný konflikt v Sieře Leone.

Mnoho nestabilních oblastí je navíc vhodným místem pro pěstování opiátů; 95% světové produkce opia pochází ze zemí, zmítaných občanskou válkou a např. v Kolumbii nemůže být o provázanosti rebelie s drogovým průmyslem pochyb. Nesmírné sumy, plynoucí z kontroly obchodu s opiáty stejně jako naprostá kontrola nad částmi zemí činí z narkoteroristických skupin jedny z nejhůře porazitelných “válečných podnikatelů”.

2. Dotace od emigrantů a diaspor v zahraničí

Není jednoduché nalézt explicitní příklady povstaleckých organizací, které nade vší pochybnost financují rozhodující část svých aktivit z darů od emigrantů v zahraničí. Prokázat míru závislosti se v tomto ohledu nepodařilo ani Collierovi, který se pokusil vypočítat pravděpodobnost tohoto jevu podle poměru občanů této země, žijících v zahraničí, k počtu obyvatel dané země.

V naší analýze se přesto budeme fenoménem emigrantů zabývat, a to především v souvislosti s osobami vůdců jednotlivých hnutí. Jak si dále vysvětlíme, jedním z osobitých rysů africké politiky je provázanost jejího vývoje s osudy klíčových postav. Proto se např. u Libérie zastavíme nad faktem, že jak prezident Charles Taylor, tak stoupenci jednoho z povstaleckých hnutí (MODEL) se do země vrátili ze Spojených států amerických.

3. Dotace od třetích stran

Otázku závislosti stability vlády v zemi třetího světa na finančních operacích třetích stran lze vykládat dvojím způsobem. Velký význam měla tato politika zejména v období studené války, kdy Spojené státy i Sovětský svaz vynakládaly poměrně značné prostředky na financování jim nakloněných vlád v těchto zemích. Odměnou jim byl např. prostor pro rozmístění vojenských jednotek, surovinových zdrojů či tamního trhu, jinak alespoň vědomí “zadržování” expanze globálního protivníka. Na straně druhé v zemích, jejichž vlády nebyly politice dané velmoci nakloněny, se USA i SSSR snažily podporovat povstalecká hnutí a poskytovaly jim všemožnou pomoc v jejich boji.

Dotací se válčícím stranám může dostávat také od vlád sousedních zemí; v africkém kontextu tak někdy vzniká propletenec zájmů, v němž není jednoduché se vyznat. Poslední občanská válka v Kongu rozštěpila okolní státy do dvou skupin: zatímco zimbabwský diktátor Mugabe vojensky i finančně podpořil oficiálního prezidenta Laurenta Kabilu, povstalci mohli počítat s podporou Rwandy, Ugandy a Burundi. Podobně dokumenty Spojených národů vypovídají o podpoře povstalecké frakce UNITA v Angole od několika sousedních států. Bývalý liberijský diktátor Charles Taylor je v těchto dnech souzen za podporu povstaleckých skupin v sousední Sieře Leone, kterým měl výměnou za diamanty z tamních zdrojů poskytovat zbraně a vojenský výcvik.20

Bohužel, současné ekonomické průzkumy nedokázaly dosud odpovědět na otázku, jak velký vliv na vývoj vnitrostátních konfliktů v zemích třetího světa měly dotace od světových velmocí v období studené války. Tato skutečnost je jistým překvapením vzhledem k tomu, že existuje celá řada dokumentů o převodech financí, zbraní a jiného materiálu ze světových velmocí do těchto zemí. Faktem zůstává, že povstalcům někdy nešlo o vítězství, ale o udržení válečného stavu, který jim poskytoval různá privilegia oproti stavu mírovému.

4. Dobrovolné či vynucené příjmy od obyvatel na ovládnutém území

Území ovládnuté rebely se často stává arénou, v níž neplatí žádná pravidla vyjma těch, která stanoví sami rebelové. Ti svého postavení zpravidla využívají k získávání prostředků od obyvatel, raziím a plundrování, častokrát ve spojitosti s pácháním zločinů proti lidskosti. Jednání povstaleckých skupin může významně ovlivnit jejich vztah s civilním obyvatelstvem, což hraje v některých případech klíčovou roli pro budoucí vývoj občanské války. Na druhou stranu, některé paramilitaristické organizace spoléhají na demonstraci násilí coby psychický faktor, jenž může zvýšit jejich sílu při event. prosazování požadavků u jednacího stolu. K této taktice, používané už ve středověku např. tureckými nájezdníky, se většinou uchylují teroristické organizace s myšlenkovým posláním, jako např. Al-Káida21.

Bohužel, současný výzkum vychází téměř bez výjimky z makroekonomických ukazatelů a proto nedokáže dostatečně plasticky postihnout tento fenomén. Pro ilustraci možného vztahu rebelů a civilistů však lze použít teoretické schéma Marie-Jöelle Zahar22. O povaze vztahu s civilním obyvatelstvem rozhodují podle ní jednak deklarované cíle dané skupiny, jednak způsob jejího financování. U vyhlášeného programu záleží, do jaké míry jsou tyto cíle konkrétní, příp. namířené proti konkrétnímu nepříteli. Čím je tento cíl obecnější a širší, tím větší šanci mají mezinárodní ozbrojené síly při pokusu zapojit rebely do programu obnovy země. Naopak, čím konkrétněji a adresněji jsou tyto cíle definovány, tím sveřepěji budou rebelové stát za svým cílem a tím menší je pravděpodobnost, že se nechají přesvědčit ke složení zbraní a participaci na zmíněném programu.

Podobná dichotomie platí také v otázce míry organizovanosti dané skupiny. Je daleko snadnější vyjednat složení zbraní s hierarchicky organizovaným útvarem, v němž jsou všechny podřízené orgány zcela oddané nejvyššímu velení, než s volně či vůbec spolupracujícími malými skupinkami válečníků, kteří své akce většinou s nikým nekonzultují a nestarají se, co dělají jejich spolubojovníci v ostatních částech země.

K otázce financování vypracovala Zahar schéma o čtyřech polích, která jsou rozdělena dvěma čarami. Svislá čára značí ekonomický vztah civilistů a milice. Na horizontální linii je zaznačena míra identifikace bojovníků s civilním obyvatelstvem. Obě linie mohou vykazovat hodnoty od 1 do -1. Do těchto relací lze poté zasadit de facto jakoukoli nestátní ozbrojenou jednotku.

Ekonomický vztah rebelů a civilistů ukazuje, do jaké míry činnost rebelů škodí civilnímu obyvatelstvu.

Při hodnotě -1 na vertikální ose je skupina zcela nezávislá na místních zdrojích. Tak tomu bývá zejména u skupin, které čerpají finance ze zahraničí, např. “Taylorland” v Zimbabwe.

Skupiny pohybující se okolo hodnoty 0, se chovají paraziticky: využívají své síly a pod hrozbou jejího použití vymáhají na obyvatelstvu ekonomickou podporu. Sem lze zařadit většinu klasických bojůvek v zemích subsaharské Afriky či Latinské Ameriky.

Při hodnotě +1 udržuje skupina tzv. symbiotický vztah: její činnost prospívá regionu a proto se jí zpětně dostává podpory od obyvatel. Typickým příkladem je např. Hizballáh, jenž provozuje kromě teroristické organizace také rozsáhlou síť škol, sociálních zařízení, atd. Na horizontální linii lze rozlišit skupiny, které se málokdy odhodlají k akcím vůči “vlastnímu” obyvatelstvu od těch, které systematicky terorizují lid a jejichž legitimita je odvozena čistě od jejich vojenské síly.

S každým “kvadrantem” by mělo mezinárodní společenství vyjednávat jiným způsobem, podotýká Zahar. Nejobtížnější situace nastává u skupin z kvadrantu 3, které nemají zájem na blahu obyvatel a nemusí se na ně ohlížet ani v ekonomických ohledech, neboť mají zajištěn dostatečný přísun prostředků odjinud.

5. Rebelové jako ekonomičtí producenti

Macartan Humphreys23 předpokládá, že rebelové v některých případech mohou na svém území vytvořit paralelní systém výroby a distribuce komodit, který nahradí nefunkční stát. Pokud jsou takového kroku schopni, stávají se v ekonomické oblasti vážným konkurentem vlády a mohou získat velkou podporu obyvatel. Příklady takového jednání však pocházejí většinou z historie; např. ve válce za nezávislost Irska vytvořily Sinn Féin a IRA paralelní strukturu pro distribuci potravin a zboží. Dnes je možné se s nimi setkat pouze u separatistických hnutí, např. v oblasti Eritreje, kde povstalecká EPFL suplovala zdravotnictví, veterinární služby i soudnictví, nebo u organizací s mezinárodním přesahem, např. Hizballáh.

6. Závěr

Ačkoli nelze s jistotou prohlásit, že současné vnitrostátní konflikty jsou vedeny primárně s cílem ekonomického zisku rebelů, vylepšení vlastních životních podmínek v průběhu války je ve většině případů důležitým sekundárním faktorem, který ovlivňuje rozhodování rebelů. Pokud se jim podaří v rámci bojů zajistit dostatečně bohatý zdroj příjmů, je pozice případných vyjednávačů při smlouvání příměří značně ztížená. Rebelové v takovém případě nemají zájem na ukončení bojů, neboť by tím byli připraveni o dosavadní zdroj obživy. Klíčovým faktorem v soudobých vnitrostátních konfliktech na území rozvojových zemí je proto otázka kontroly přírodních zdrojů, příp. obchodních cest atd. Povstalci mají rovněž další varianty, jak zajistit svému hnutí prostředky na další boj. Mohou získávat dotace ze zahraničí od ideových stoupenců, příp. třetích aktérů, pro něž je výhodné toto hnutí podporovat, zejm. s ohledem na možné budoucí ovládnutí celé země a kontrolu nad přerozdělováním bohatství v zemi ukrytého. Jistý zdroj příjmů představují pro rebely také krádeže a obecně plenění ovládnutého kraje; mohou však také získávat prostředky mírovou cestou, pokud z jakéhokoli důvodu vzbuzují v obyvatelích větší sympatie než oficiální vláda.

Poznámky

1Collier, Paul - Anke Hoeffler - Havard Hegre - Lani Elliot - Marta Reynal-Querol -Nicholas Sambanis (2003): Breaking the Conflict Trap. http://econ.worldbank.org/prr/CivilWarPRR/text-26671/

2Abiodun, Alao - ‘Funmi Olonisakin: “Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts”. In: Adebajo, Adekeye - Chandra Lekha Sriram (eds.) (2001): Managing Armed Conflicts in the 21st Century. International Peace Academy: New York.

3Humphreys, Macartan (2002): Economics and Violent Conflict. Harvard University http://www.gtz.de/crisisprevention/download/macartan-humphreys.pdf

4Fearon, James D. (2004): Primary Commodities Exports and Civil War. Určeno pro Journal of Political Science. Stanford University: Stanford. http://www.stanford.edu/~jfearon/papers/sxpfinal.pdf

5″The Global Menace of Local Strife”. The Economist, 22. května 2003 http://www.economist.com/displaystory.cfm?story_id=S%27%29H0%25QA%5B%20%21%40%22%5C%0A

6Tamtéž. Pro další informace o občanské válce v Súdánu doporučuji např. článek “Sudan’s Chance for Peace”, 20. ledna 2000. http://www.economist.com/displaystory.cfm?story_id=S%26%2980%29QQ7%26%0A

7Collier, Paul - Anke Hoeffler (2001): Greed and Grievance in Civil War. http://www.worldbank.org/research/conflict/papers

8″The Global Menace of Local Strife”. The Economist, 22. května 2003

9Collier, Paul - Anke Hoeffler - Havard Hegre - Lani Elliot - Marta Reynal-Querol -Nicholas Sambanis (2003): Breaking the Conflict Trap. http://econ.worldbank.org/prr/CivilWarPRR/text-26671/

10Humphreys, Macartan (2002): Economics and Violent Conflict. Harvard University http://www.gtz.de/crisisprevention/download/macartan-humphreys.pdf

11Billon, Philippe Le (2001): The political ecology of war: Natural resources and armed conflict. Political Geography 20 http://www.geog.ubc.ca/~lebillon/ecowar.pdf

12Ross, Michael (2002): Does Oil Hinder Democracy? http://econ.worldbank.org/files/21728_doesoil.pdf

13Collier, Paul - Anke Hoeffler - Havard Hegre - Lani Elliot - Marta Reynal-Querol -Nicholas Sambanis (2003): Breaking the Conflict Trap. http://econ.worldbank.org/prr/CivilWarPRR/text-26671/

14Konference se odehrála 13. května 2003 v Paříži a sloužila víceméně jako setkání výzkumné větvě Světové banky s pracovníky, kteří se pokoušejí o praktické využití poznatků výzkumu. Viz záznam z konference: http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/NEWS

15Alao, Abiodun - Olonisakin, ´Funmi (: Economic Fragility and Political Fluidity: Explaining Natural Resources and Conflicts. In: Adebajo, Adekeye - Sriram, Chandra L.: Managing Armed Conflicts in the 21st Century, str. 23-36

16Vzhledem k datu vydání výše uvedeného sborníku lze předpokládat, že Alao a Olonisakin reagují na Collierovy studie do roku 2001. Nezdá se však, že by v nejnovějších pracích Collier výrazněji ustupoval od svého původního modelu.

17Gedlu, Mesfin (1998): Subsaharská Afrika. Ústav mezinárodních vztahů: Praha, s. 6

18Zhruba polovinu produkce ropy v Nigérii kontroluje britsko-nizozemská společnost Shell, dalšími účastníky na těžbě jsou americké koncerny Chevron a Mobil, francouzský Elf Aquitaine a italský Agip. Nigérie je největším producentem ropy na africkém kontinentu, jehož roční produkce dosahuje dvou miliónů barelů ročně. Viz: Oil Companies Complicit in Nigerian Abuses. http://www.hrw.org/press/1999/feb/nig0223.htm

19Humphreys, Macartan (2002): Economics and Violent Conflict. Harvard University http://www.gtz.de/crisisprevention/download/macartan-humphreys.pdf

20Collier, Paul - Anke Hoeffler - Havard Hegre - Lani Elliot - Marta Reynal-Querol -Nicholas Sambanis (2003): Breaking the Conflict Trap. http://econ.worldbank.org/prr/CivilWarPRR/text-26671/

21Münkler, Herfried (2003): Die Neuen Kriege. Rowohlt Verlag GmbH: Hamburk, s. 131-153

22Zahar, Marie-Jöelle: “Protégés, Clients, Cannon Fodder: Civilians in the Calculus of Militias”, dans Managing Armed Conflicts in the 21st Century. In: Adebajo, Adekeye - Chandra Lekha Sriram (eds.) (2001): Managing Armed Conflicts in the 21st Century. International Peace Academy: New York.

23Humphreys, Macartan (2002): Economics and Violent Conflict. Harvard University http://www.gtz.de/crisisprevention/download/macartan-humphreys.pdf

Použitá literatura:

Adebajo, Adekeye - Chandra Lekha Sriram (eds.) (2001): Managing Armed Conflicts in the 21st Century. International Peace Academy: New York.

Collier, Paul - Anke Hoeffler - Havard Hegre - Lani Elliot - Marta Reynal-Querol -Nicholas Sambanis (2003): Breaking the Conflict Trap. http://econ.worldbank.org/prr/CivilWarPRR/text-26671/

Fearon, James D. (2004): Primary Commodities Exports and Civil War. Určeno pro Journal of Political Science. Stanford University: Stanford. http://www.stanford.edu/~jfearon/papers/sxpfinal.pdf

Gedlu, Mesfin (1998): Subsaharská Afrika. Ústav mezinárodních vztahů: Praha

“The Global Menace of Local Strife”. The Economist, 22. května 2003 http://www.economist.com/displaystory.cfm?story_id=S%27%29H0%25QA%5B%20%21%40%22%5C%0A

Humphreys, Macartan (2002): Economics and Violent Conflict. Harvard University http://www.gtz.de/crisisprevention/download/macartan-humphreys.pdf

Münkler, Herfried (2003): Die Neuen Kriege. Rowohlt Verlag GmbH: Hamburk

Oil Companies Complicit in Nigerian Abuses. Human Rights Watch http://www.hrw.org/press/1999/feb/nig0223.htm