Francouzská reflexe historie z Vichy

Autor: Dana Prudíková » Kategorie: 01/2005, Archiv » 01. 05. 2005

Vzpomínky na vichystickou Francii sužují francouzské národní vědomí. Po desetiletích, kdy se Francouzi snažili na dané události zapomenout, zapřít je mladším generacím, vzkřísili svoji černou minulost a započali snahu vyrovnat se s ní v rámci kulturního i politického diskurzu. Po letech zaujímají důležité místo v životě a myslích Francouzů nejrůznější odhalení a polemiky. Vzpomínky na čtyři „černé válečné roky“ vzbuzují dodnes četné rozpaky. Kromě smutku bývá v této souvislosti často kladena otázka budoucnosti francouzské identity a síly jejích univerzalistických hodnot. Fakta o zemi, která vytvořila díky Velké francouzské revoluci první moderní občanskou společnost, jsou o to víc konfliktním prvkem, o co víc Francouzi věřili ve svojí výjimečnost a republikánskou demokratickou tradici. Cítili se být imunní vůči veškerým formám manipulace a ideologie. I proto se po konci druhé světové války snažili veškeré negativní zážitky vytěsnit. Po boku vítězných mocností podílejících se na poválečné obnově se jim to po určitou dobu dařilo. V momentě, kdy první fakta o nich vyplula na povrch, stala se pro Francouze honba za pravdivým popsáním historie téměř obsesí. Jak se tedy Francie vyrovnávala se svojí minulostí a nakolik se dá hovořit o její imunitě vůči nedemokraticky zaměřeným ideologiím? Nebo je francouzská alergie na fašismus pouhým mýtem?

Důsledky nástupu režimu, který po kapitulaci v roce 1940 přerušil republikánskou tradici, tíží, a to tím spíš, že maršál Pétain disponoval od počátku svého nástupu k moci dosti širokou podporou celé společnosti. Celá problematika se tedy nezužuje pouze na rozdělení Francouzů na kolaboranty a odbojáře, ale postihuje mentalitu všech napříč Francií v dané době.

Text by měl být stručným zmapováním francouzské kolektivní paměti v otázce jejího válečného chování a postojů, snaží se popsat hlavní fáze francouzského vyrovnávání se s nepříznivými fakty od konce druhé světové války až po dnešní dobu. Zcela jistě se, i kvůli omezenému rozsahu, nejedná o vyčerpávající výčet všech faktů vztahujících se k tématu, ale pouze o nastínění základní atmosféry, která v minulých šedesáti letech v souvislosti s kolaborací a režimem ve Vichy hýbala Francií.

Vichistický syndrom: příčiny a vývoj

Poválečná Francie se přiřadila k vítězným mocnostem i přesto, že její válečné aktivity byly často v přímém rozporu s bojem proti fašismu. Stalo se tak hlavně kvůli zahraničnímu odboji a jeho vlivu, samotná Francie byla za války rozdělená na část okupovanou a část kolaborující podle osy Geneve/Nantes. Po uzavření příměří s Německem v červnu 1940 toto okupovalo pouze oblasti na sever od této linie a atlantické pobřeží až k hranicím se Španělskem. V jižní části zůstal loutkový francouzský stát s centrem ve Vichy. Vichy zůstala i pravomoc nad francouzskými koloniemi a vojenskými silami včetně loďstva.

Válečné události znamenaly 135 000 odsouzených osob, internaci 70 000 podezřelých (z čehož hodně politických uprchlíků ze střední Evropy), odvolání 35 000 úředníků, dalších 650 000 nuceně nasazených pracovníků bylo posláno do Německa. Konečně si stát ve Vichy zapsal i aktivní podíl na deportaci 76 000 Židů, z čehož přežily méně než 3%. (Rousso 1990: 15 a násl.)[2]

K tomuto zúčtování aktivně napomáhala nová legislativa. Hlavní protižidovský zákon, „Status Židů,“ ze 30. října 1940 (obnovený v roce 1941), ustanovil povinné nošení židovského symbolu, zakázal Židům výkon většiny veřejných funkcí a soukromé aktivity a rozhodl arizovat židovský majetek. Dekret ze 4. října vybavil všechny prefekty pravomocí internovat Židy do pracovních táborů, zákon ze 17.července 1940 zakazoval výkon veřejných funkcí a právních profesí každému občanovi, jehož otec byl cizinec. Zákon z 22. července 1940 zpochybnil občanství udělená po roce 1927, zákonem z 13. srpna 1940 byly zakázány tajné spolky, především svobodní zednáři. (Savková 2003) Za čtyři roky režimem prošlo na 168 protižidovských zákonů. (Epstein 1999)[3]

Demokratická dráha poválečné Francie se formálně započala nařízením z 9. srpna 1944. Tento zakládající text uzákonil, že Francie je a zůstává republikou, která právně nepřestala existovat. Dále bylo uzákoněno, že všechny ústavní či legislativní akty vydané po 16. červnu 1940 jsou neplatné.

Z předchozího výčtu je zřejmé, že se Francouzům, zvláště těm, kteří danou dobu zažili, nemohlo vzpomínat lehce. Proto se snažili některé historické události vytěsňovat. Až do roku 1983 obsahovaly například francouzské učebnice dějepisu tvrzení, že deportace Židů byla zcela záležitostí Němců. (Epstein 1999)[4] Sebezpytování a hledání pravdy o vlastní účasti na válečných hrůzách tížící mysl Francouzů byl historiky nazván „vichistický syndrom.“ Syndrom z Vichy spočívá v „rozličných symptomech, pomocí kterých se traumata z okupace a z vnitřního rozdělení v rámci Francie zjevují a řeší v politickém, kulturním a sociálním životě.“ (Rousso 1990: 10) Konkrétní řešení budou obsahem následujících řádek.

1. Fáze: „smuteční fáze“ (1944-1954)[5]

V době bezprostředně po válce čelí Francie jejím nejkonkrétnějším následkům. Období mapuje potřeba zúčtovat s následky války a vnitřního boje. V této fázi nutnost očištění se od válečných zvěrstev představuje sociální i politický fenomén. Tzv. očištění nebylo rovnoměrné: více se dotklo kolaborujících intelektuálů, než ekonomického prostředí, a to i přesto, že pomoc francouzského hospodářství a průmyslu byla do určité míry determinantou německého úspěchu. Tzv. očišťování tedy nebylo důsledné, velké procento kolaborantů vyklouzlo závěrečnému účtování (Conan, Rousso 1994: 16)

Následná poválečná čistka prováděná odbojem šla také dále než za morální odsouzení: kolem 10 000 osob popravených mimo zákonné soudní řízení prozatímní vlády, celá jedna polovina z nich před 6.červnem 1944, tedy stále ještě za okupace. Ze 160 287 případů před soudními instancemi vedlo 45% k zastavení vyšetřování či zproštění, 25% k celonárodnímu ponížení a ke ztrátě občanských práv, 24% k odsouzení do vězení, z čehož třetina k nuceným pracem. Konečně 7 037 osob bylo odsouzeno k smrti, z toho bylo 767 rozsudků vykonáno. V neposlední řadě je třeba připomenout profesní čistky: o místo přišlo například na 150 vysoce postavených šéfů podniků a kolem 700 úředníků ve školství. Celý účet uzavírají tisíce náhodných mrtvých zapříčiněných střety v západní Africe a Sýrii mezi vojáky věrnými vichystickému režimu a těmi, kteří bojovali za svobodnou Francii. (Rousso 1990: 16 a násl.)

Kromě fyzické likvidace vyvstal v poválečné Francii i další problém, a to dilema míry poválečné persekuce. Političtí představitelé a celá společnost byla rozdělena v otázce, kde se má odplata za válečné konflikty zastavit. Společnost nemohla dojít konsensu, zda je více obnova zničené země se stávajícími strukturami či jejich odvolání i přesto, že by je nebylo možno nahradit. Doba byla charakteristická zpochybnitelnými amnestiemi, například Xavier Vallet, pověřenec pro Židovskou otázku ve Vichy v letech 1940-1942, byl odsouzen po konci války k deseti letům vězení, propuštěn byl již po dvou letech . (Epstein 1999)[6]

2 Fáze „vytěsnění“ (1954-1971)

Historik Henry Rousso toto období charakterizoval snahou Francouzů vytvořit si tzv. „mýtus odporu.“ Historická paměť tehdy neřešila kolaborující stát, nesnažila se s tímto faktem vyrovnat, vzpomínky národa se zaměřovaly pouze na okamžiky odboje a hrdinného odporu proti nacistickému režimu. Francouzi uvěřili, že Vichy bylo dílem Němců spolu s malými kolaborujícími skupinkami Francouzů. Tímto se pro ně historie stala méně kontroverzní a historická paměť snesitelnější.

Toto období se francouzskému národu otvírá po zákonech o amnestii z let 1951 a 1953, které představují právní zapomnění. Koresponduje to s nástupem na politickou scénu bývalých představitelů vichystického režimu, kteří se spolupodíleli na přetvoření francouzské pravice diskreditované svojí podporou maršála Pétaina.

Období odpovídající nástupu k moci generála de Gaulla představuje snaha o nové vytvoření národní jednoty. Národním imperativem byla vlastenecká interpretace Francie za války: „čistka považovala kolaboranty spíše než za francouzské fašisty za zrádce…Jakkoliv byla kolaborace považována za jev dramatický, zůstávala minoritní.“ (Conan, Rousso 1994: 19) Tradiční francouzské hodnoty byly zosobněny francouzským odbojem. Tento kontext koreloval s rokem 1964, kdy byly ostatky Jean Moulina, představitele francouzského odboje, převezeny do pařížského Pantheonu. Tento přístup nejenom ulehčil vnímání válečné kolaborace, ale v neposlední řadě také ospravedlňoval francouzskou pozici po boku vítězných mocností.

3. Fáze „rozbitého zrdcadla“ (1971-1974)

Toto období, jehož zárodky mohou být spatřovány již v bouřích roku 1968, bylo vyprovokováno skandálem kolem filmu Marcel Ophulse „Zármutek a Slitování“ (Le Chagrin et La Pitié). Toto a další díla podobné tematiky postupně v této době začala upozorňovat na fakt, že válečná minulost Francouzů není černobílá a že je potřeba nezavírat oči před pravdou. V tomto kontextu vyvolala vlnu nevole i milost udělená prezidentem Georges Pompidou do té doby většině Francouzů neznámému milicionáři Paul Touvierovi (viz níže)

Konec éry generála de Gaulla znamenal i opouštění tradice hrdinného odboje. Je to hlavně kvůli nástupu nové generace, která se snažila dopátrat pravdy o válečných událostech. I z toho důvodu postupně následovala další literární díla, jako kniha Robert O. Paxtona z roku 1973 (Vichy France: Old Guard and New Order). Paxton, který k zpracování své historické studie využíval americké a německé archívy, kolaboraci s nacistickým Německem označil za dobrovolný čin. Zásadně k rozpoutané debatě přispěl i Henry Rousso se svojí „Syndrome de Vichy.“ Tato díla bořila obecně přijímaný mýtus o francouzském hrdinském válečném postoji, ukazují její vůli ke kolaboraci, že se jedná o větší problém, než pouze o aktivity několika omezených skupinek bez širší podpory a přispění ostatních.

Produkce na dané téma postupně rostla. Mezi lety 1982 až 1987 je toto téma zmiňováno ve 427 uměleckých dílech ročně (jedná se jak o knihy, tak o vědecké články), v letech 1988 až 1992 se tento počet ještě zvyšuje: podíl literatury týkající se druhé světové války vzrostl z 4,5% na 8,2% z celkového objemu knižní produkce. I přesto, že většina těchto děl nepředstavuje přidanou hodnotu a nepřináší nové objevy a poznatky, již samotný fakt, že se na toto téma neustále píše, svědčí o jeho aktuálnosti a potřebě se s problémem vypořádat

4. Fáze „obsese“ (druhá polovina sedmdesátých až první polovina let devadesátých)

Bezprostředně po válce nebyli kolaboranti z vichystické vlády souzeni za spoluvinu na deportacích francouzských Židů, tito vůbec nebyli zmiňováni, všechny poválečné rozsudky zněly za vlastizradu. Od poloviny let sedmdesátých se datovala léta tzv. „obsesní paměti“: probuzení židovské identity žádající své „právo na odlišnost.“ Znamená to opětné zaměření se na válečné vzpomínky a genocidu, která se od této doby dostává do epicentra zájmu obepínající 2.světovou válku. Až přímý důsledek takového vnímání byla série nařčení za spáchání činů proti lidskosti.

V této souvislosti byly ale rovněž řešeny otázky, zda a jak dlouho po konci války mají být případy bývalých kolaborantů vůbec otevírány. V letech 1944 – 1953 měla justice za úkol vyrovnat se s následky válečných událostí: zastavit souhrnné čistky a soudit funkcionáře z Vichy a kolaboranty. Po schválení amnestií na počátku padesátých let padl ale na některé činy závoj zapomnění. Zájem se k nim obrátil až o desetiletí později, kdy byly problematické pasáže válečné doby opět diskutovány. Poté se opět rozjela soudní mašinérie. Během poválečných let bylo ovšem i problém dostat se k válečným spisům a dokumentům. Francouzi neprodyšně uzavřeli své archívy, aby nikdo nemohl zpochybňovat oficiální verze poválečného diskurzu, dlouho se dokonce věřilo, že byly zcela zničeny.

Asi nejatraktivnější soudní proces osmdesátých let proběhl s Klaus Barbie (1905-1987).[7] Představitel Gestapa, známý také jako „řezník z Lyonu“, byl zodpovědný za deportaci židovských dětí do koncentračního tábora Auschwitz. Na jeho kontě je také vražda předního představitele francouzského odboje Jean Moulina. Barbie po válce emigroval, chvíli pracoval pro kontrarozvědku americké vlády, z Bolívie byl v roce 1987 vydán zpět do Francie, kde byl odsouzen za deportace Židů a mučení a vraždění odbojářů. Barbie zemřel ve vězení.[8]

K soudu se dostává rovněž René Bousquet (1910-1993).[9] Šéf policie Lavalovy vlády ve Vichy od dubna 1942 do prosince 1943 byl spoluzodpovědný za poslání na 60 000 Židů do koncentračního tábora v rámci akce Vél´D´Hiv (viz níže). Za války byl zadržen Gestapem v létě 1944. V roce 1949 byl souzen, rozsudek byl ovšem okamžitě pozastaven. Byl zbaven vysokých veřejných funkcí, za jeho roli v aféře Vél´D´Hiv a spoluúčast na zločinech proti lidskosti se však k soudu nikdy nedostal. V roce 1973 mu byla předána oficiální omluva a ocenění od prezidenta Georges Pompidou za „důležité služby odboji“. Až v roce 1991 byl obviněn za činy proti lidskosti, ale jeho soudu bránil prezident Mitterand. Byl zavražděn dva roky poté v předvečer procesu. Obviněn byl rovněž Jean Lequay, bývalý zmocněnec René Bousqueta v okupační zóně, zemřel však dřív, než mohl být odsouzen.

Soud řešil rovněž kauzu Paul Touviera (1915-1996),[10] který přísahal „zničit židovské malomocenství ve Francii.“ (Epstein 1999: 119) V letech 1943 a 1944 shromažďoval francouzské Židy k deportacím, byl zodpovědný za popravu sedmi židovských rukojmích v červnu 1944, za války aktivně bojoval proti odbojářům. Po válce se mu dařilo skrývat i díky svým kontaktům s katolickou církví. Byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti, prezidentem Georges Pompidou mu byla ovšem v roce 1971 udělena milost. Touvier byl uvězněn v roce 1991 a stal se prvním Francouzem souzeným za trestné činy proti lidskosti. V roce 1992 vedl celý proces k zastavení vyšetřování, což vyvolalo bouřlivé emoce. 20 dubna 1994 byl bývalý milicionář ve Versailles odsouzen k doživotnímu vězení za napomáhání v trestných činech proti lidskosti, zemřel ve vězení.

Válečné paměti hrály roli i na poli politickém, v rámci nejrůznějších volebních kampaní si jednotliví kandidáti navzájem připomínali svoji minulost poukazem na konkrétní válečné kapitoly. Například v prezidentské kampani v roce 1981 před příchodem levice k moci si oba protivníci na prezidentský post vzájemně vyčítali pétainistickou minulost, a to jak svoji, tak svých rodin. Více jak deset let zaplňovala přední stránky novin aféra Georges Marchaise, předního činitele francouzských komunistů, který v době války dobrovolně odešel pracovat do Německa. V zimě 1992 přirovnali zase stoupenci socialistů vyšetřování případu Urba-Graco, který se týkal financování Socialistické strany v osmdesátých letech, k činnosti speciálních jednotek fungujících v rámci Vichy. V červenci 1993 při příležitosti oslav prvního národního vzpomínkového dne na razii Vél´d´Hiv´ zase Bernard Tapie, politik odsouzený za korupci, mluví o Gestapu pro odsouzení metod, které soud používal v případu fotbalové korupce „Olympique de Marseille-Valenciennes.

5. Fáze – „hledání rovnováhy“[11]

Období, které se započalo v polovině devadesátých let se vyznačuje snahou o vyrovnání se s minulostí bez jejího hysterického popírání či naopak vršením neustále nových informací zahlcujících a pronásledujících mysl Francouzů bez konkrétních výstupů, Francouzi se snaží zbavit mýtů týkajících se jak válečných zrádců, tak hrdinů. Uvědomují si, že historii nelze nazírat černobíle.

Otázka kdo a jakým způsobem má oficiálně uznat zločiny z doby existence státu ve Vichy je sice opět na pořadu dne, s nástupem nové generace se však objevuje snaha o méně emocionálnější přístup. První vlaštovkou v tomto kontextu byla příležitost padesátiletého výročí razie „Vélodrome d´hiver“ (či také „Vél´d´Hiv“) v červenci 1992.

16. a 17.července 1942 bylo 13 152 Židů, z toho 3 118 mužů, 5919 žen a 4115 dětí, zatčeno francouzskou policií na základě pouze několik dní platných smluv schválených mezi René Bousquetem, šéfem policie Lavalovy vlády ve Vichy, a Karl Obergem, velitelem SS a německé policie v okupované Francii. Razii předcházela četná zatýkání Židů již od května roku 1941, tato akce ovšem byla vůbec poprvé zaměřena na ženy, děti a starce. Celé rodiny byly posléze deportovány v rámci „konečného řešení,“ které od začátku roku 1942 zasáhlo francouzské území. Tyto události se staly symbolem napomáhání režimem ve Vichy genocidě Židů. (Conan, Rousso 1994: 33.) Padesáté výročí razie si tedy žádalo jasný signál celonárodní paměti o odsouzení těchto válečných událostí.

Další pokus o vyrovnání se s minulostí vyvolal ovšem opět spíš další polemiky a obtíže. Do této doby spadá i zastavení vyšetřování bývalého milicionáře Paul Touviera, které k tomu ještě přispělo.

Několik týdnů před plánovanou vzpomínkovou akcí zazněla žádost ze strany „Výboru Vél´D´Hiv´42“, který sdružoval na dvě stovky umělců, vědců a spisovatelů, o učinění symbolického aktu, kterým by se Francie přihlásila k spoluzodpovědnosti za „konečné řešení“, které bylo proti Židům aplikováno. Šlo o to, aby si Francie dokázala oficiálně přiznat všechny aspekty své válečné historie.[12] Více jak dvě stě osobností francouzského veřejného života sepsalo petici, kde požadovalo, aby bylo „prezidentem republiky, hlavou státu, oficielně prohlášeno, že francouzský stát ve Vichy je zodpovědný za pronásledování a zločiny na francouzských Židech.“ (in Conan, Rousso 1994: 36)

Tlaky na oficiální vyjádření státních představitelů vygradovaly posléze i kvůli faktu, že francouzský tisk upozornil na zvyk francouzského prezidenta Francoise Mitteranda, který od roku 1987 pravidelně nosil květy k hrobce maršála Pétaina. Tento tak byl, společně s dalšími francouzskými maršály jako Fayolle, Foch, Joffre, Lyautey, vzpomenut a oceňován za zásluhy během 1. světové války. I z tohoto důvodu se i přes prvotní zdrženlivost prezidentova administrativa rozhodla pro jeho účast na vzpomínkové akci. Na slavnostní vzpomínkové akci prezident ovšem nepohovořil 16.července, ale již 14. července při příležitosti státního svátku. „Nežeňme ke zodpovědnosti Republiku. V roce 1940 to byl „francouzský stát“, byl to režim z Vichy, nebyla to republika. Źe je tento „francouzský stát“ třeba hnát ke zodpovědnosti samozřejmě připouštím. Jak bych nemohl? Sdílím pocity těch, které se na mě obracejí, ale již Odboj, poté vláda de Gaulla, posléze IV.republika a další byly založeny na odmítnutí tohoto „francouzského státu.“ (Francois Mitterand, 14.července 1992 in Conan, Rousso 42) Toto vystoupení ovšem iniciátoři petice nepovažovali za adekvátní sepsali proto další dokument, ve kterém žádali prezidenta o jasné vyjádření odpovědnosti státu v den výročí tragické události. Francoise Mitterad se tedy nakonec rozhodl shromáždění zúčastnit, při slavnostním aktu kladení věnce jej ovšem dav vypískal a pokřikoval na něj „Mitterand do Vichy.“ Krátký proslov měl při této příležitosti pouze předseda Ústavní rady Robert Badinter, ten ovšem ihned v úvodu zdůraznil, že se nejedná o jeho úřední povinnost, ale o soukromou aktivitu. Své vystoupení ukončil slovy, že „..ať se jedná o Židy či odbojáře, Republika nebude hnána k zodpovědnosti za činy spáchané lidmi z Vichy, jejími nepřáteli.“ (in Conan, Rousso 1994: 45) Účel celé iniciátorů vzpomínkové akce tedy zůstal nenaplněn.

Když se prezident poté v listopadu opět rozhodl uctít květinami památku francouzských maršálů, a mezi nimi i Pétaina, pouze extrémní pravice schvalovala toto jeho gesto. Na Mitteranda útočí i prezidentův rival, generál de Gaulle, který jeho čin označil za ..“hluboce perverzní pro hodnoty, které reprezentujeme…Lituji všech gest, ať jsou jejich důvody jakékoliv, které nás v tomto ohledu zahanbují.“ ( in Conan, Rousso 1994: 55) I v rámci Socialistické strany chování prezidenta zaznamenalo rozpaky a bylo odmítnuto.

Po dlouhých diskusích bylo nakonec počátkem následujícího roku ustanoveno datum pro „celostátní vzpomínkový den.“[13] První oficiální ceremonie proběhla ale již pod taktovkou nové pravicové vlády. Její představitel Edouard Balladur označil Vél´d´Hiv za „historii jedné z nejbolestnějších tragédií… drama děsivého napomáhání režimu nastoleného za okupace.“ (z projevu Édouard Balladur in Conan, Rousso 1994: 63)

Oživovat historickou paměť se Francouzi snažili i ve školách. V osmdesátých letech[14] byl ve Francii zaveden nový vyučovací program, do nějž spadá i metoda vyučovat v rámci hodin dějepisu šoa.[15] Specificky francouzské problémy vztahující se k Vichy však začali žáci probírat až od devadesátých let.

Až v roce 1995 Jacques Chirac oficiálně připustil vládní spoluúčast na deportaci Židů za druhé světové války. Přitakal názorům, že Francouzi neučinili dost pro to, aby deportacím Židů z Francie zabránili a že mnozí nacistům aktivně napomáhali.[16] Předchozí hlavy států, od de Gaulle po Mitteranda, namítali, že republika nebyla v žádném ohledu zodpovědná za režim ve Vichy, a to v souladu s právním nařízením o jeho neexistenci z 8. srpna 1944. Současně také vyšlo na světlo, že ne všechny vichystické aktivity probíhaly pouze z donucení státních představitelů. „Existuje mýtus, podle něhož prý nutila francouzská válečná kolaborantská vláda ve Vichy francouzské podnikatele, aby spolupracovali s Němci. Ve skutečnosti však francouzští bankéři a průmyslníci jednali daleko dříve, než něco začala požadovat vláda, a dělali daleko více, než co se od nich chtělo. Věřili, že Německo válku vyhraje, a prostě prosazovali své kapitalistické zájmy.“ (historička Annie Lacroix-Rizová v rozhovoru Francie odmítá poslouchat historičku, která zjistila, že se francouzské firmy podílely na vyvražďování Židů in http://www.britskelisty.cz/9912/19991216h.html)

V září 1997 zase francouzská katolická církev vydala „prohlášení o pokání“ kvůli jejímu mlčení a nečinnosti právě v době deportace Židů. Měsíc poté francouzská policie oficiálně požádala za své válečné postoje za odpuštění. Týden nato začalo soudní jednání s jedním z největších válečných zločinců, Maurice Paponem.

Maurice Papon,[17] vysoký představitel Vichy, byl obžalovaný z nařizování deportací Židů, včetně dětí, z nichž většina byla zavražděna v koncentračním táboře Auschwitz, mezi lety 1942-1944. Tato pravá ruka prefekta v Gironde zabývající se ve Vichy převážně policejními a židovskými otázkami se ještě po válce dočkala významných profesních a politických úspěchů. Papon působil jako policejní prefekt Paříže v letech 1958 až 1967, poslancem na gaullistické kandidátce byl zvolen v roce 1968 a posléze i v roce 1973 a v neposlední řadě zastával i post ministra ve vládě Raymond Barreho pod prezidentem Valéry Giscard d´Estaignem v letech 1978-1981.

Až v roce 1981 byly v deníku Le Canard enchainé publikovány články o jeho roli při válečné deportaci Židů. Ještě na konci roku 1981 ho čestná komise složená z bývalých účastníků odboje vyznamenala, deklarovala, že Maurice Papon byl jedním z nich. Toto rozhodnutí posléze revokoval po odsuzujícím procesu s Paponem v roce 1998 poslední pozůstalý z této komise Jean-Pierre Bloch.

Během procesu samotného došlo však k několika zvratům, bylo navrhováno zastavení projednávání kvůli věku a zdravotnímu stavu obžalovaného (v době procesu mu bylo již 87 let). Kauza se dostala až k Evropskému soudu pro lidská práva. Soud začal v roce 1997, rok nato byl odsouzen za nelegální zadržování a uvěznění na tisíc Židů k deseti letům vězení. Posléze, z důvodu platnosti nového zákona, který umožňuje propustit na svobodu nevyléčitelně nemocné vězně či vězně, kterým uvěznění ohrožuje život, byl jako vůbec druhý vězeň propuštěn v roce 2002 na svobodu. Od té doby se jeho advokáti neustále snaží pomocí dostupných právních prostředků vyvolat nové procesy, které by Papona rehabilitovali. „Nikdy jsem se nedostal do situace působící mi výčitky svědomí, tak nevím, proč bych se z nich měl zpovídat.“ (Maurice Papon in http://crdp.ac-reims.fr/memoire/enseigner/memoire_vichy/07bousquet.htm)

Paponův případ mimo jiné posloužil k veřejné reflexi francouzské historie, a to i pro generace, které tuto dobu nezažily, a také zaznamenání francouzské původní antisemitské legislativy, která byla nápomocna k vyvraždění více jak 70 000 Židů. Podle průzkumů z té doby Francouzi jeho postavení před soud podporovali: 76% Francouzů bylo toho názoru, že by soud mohl zvýšit veřejné povědomí o válečné době a o Vichy, přibližně stejný počet doufal, že proces zvýší u mladé generace citlivost k nebezpečí rasismu a antisemitismu. (Epstein 1999: 120)

Tento a další podobné příklady ukazují, jak bylo obtížné i přes veřejnou dokumentaci a četná svědectví obětí trestat vysoké představitele vichystického státu, kteří byli obžalováni za zločiny spáchané v době války. Situace tak svým výsledkem povzbuzovala stoupence antisystémových stran, kteří se z tohoto důvodu často neobávali, že by se jejich aktivity staly objektem bezprostředního zájmu veřejných činitelů.

Popírání holokaustu

Kromě půlstoletí vyrovnávání se s válečnou historií jsou Francouzi svědky i opačných nálad, tedy popírání holocaustu jako takového. Porážka nacistického Německa a koalice jeho spojenců v roce 1945, následná čistka a snaha o odsouzení vysokých vichystických představitelů a kolaborantů na čas znamenaly útlum extrémně pravicových nálad ve společnosti.[18] Ty se znovu začaly objevovat až v době dekolonizace, ovšem naplno byly opět probuzeny v polovině osmdesátých let Národní frontou (FN) Jean-Marie le Pena, kterému se podařilo v té době hlavně kvůli ekonomické krizi sloučit skoro všechny složky extrémní pravice.[19]

Ojedinělé hlasy se ozývaly již bezprostředně po válce. Jedním z prvních byl Maurice Bardeche, „otec francouzského fašismu“, který již v roce 1947 prohlašoval, že plynové komory byly používány pouze k desinfikování oblečení a snažil se ospravedlnit kolaboraci s hitlerovským Německem. Deklaroval navíc, že jakýkoliv trest proti Židům byl zasloužený, protože to byli nepřátelé Reichu. Odsouzením postojů francouzské delegace v rámci norimberských procesů položil základy revizionizmu, tedy nové, minoritní interpretace francouzské historie. „Jestli se francouzská delegace domnívá, že je plyn škodlivý, tak se spletla v překladu a cituje pasáž, kde lze číst, že plyn byl určen k vyhubení, zatímco německý text ve skutečnosti říká, že byl určen k očistě, tedy zničení vší, na které si stěžovali sami vězni.“ (Bardeche: Nuremberg ou la Terre promise z roku 1948 in Fresco 1990)

Paul Rassinier, další z propagátorů revize francouzské historie, byl zase toho názoru, že 2. světová válka je důsledek celosvětového komplotu Židů, mýtus Holocaustu je „dojná kráva“ pro Izrael, plynová komora že je výmysl sionistů a že nacističtí představitelé lhali, aby obdrželi shovívavější rozsudky. (Epstein 1999: 119) Většího důrazu získali příznivci revize francouzské historie koncem sedmdesátých let s Robert Faurissonem, který na názory svých předchůdců navázal a následně je ještě více zradikalizoval.

Nejvýraznějším představitelem tohoto proudu je Jean-Marie le Pen.[20] Tento představitel populistické tradice ve Francii má za sebou desítky let hlásání antisemitismu a rasismu, konvenční prvek polemiky pro antisemitská hnutí. Část jeho programu spočívající v popírání holocaustu se jeví jako pečlivě připravovaná strategie.

Od založení Národní fronty inkorporuje tvrzení členů popírajících holocaust do své ideologie. Francois Duprad, člen FN, byl jedním z prvních propagátorů této linie ve straně. Když byl v březnu 1978 zabit bombou instalovanou v automobilu, v oficiálním zpravodaji strany, Le National, byl publikován nekrolog, kde byl Duprad popsán jako historik zabývající se „bojem o historickou pravdu.“ Text končí konstatováním „věz, že tvá smrt nebyla marná, v boji budeme pokračovat. Tvoje práce bude následována.“ (in Igounet 1998)[21]

V roce 1986 Le Pen k tématu historické interpretace dějin uvedl v deníku National Hebdo, „že se nejedná o záležitost pro soudy, jde o záležitost historického výzkumu. Všichni rozumní lidé připouští, že Židé umírali v masách v nacistických táborech. Historici revidující historii se přou pouze o metodu vyhlazení, tedy plynové komory a počet mrtvých..“ (tamtéž)

V září 1987 pak nastolenou linii diskurzu potvrdil svým prohlášením, že plynové komory jsou pouze „detailem v historii 2.světové války.“ Jazyk strany se tímto stal radikálnější. V polovině srpna 1989 pro list Présent poukazuje předseda FN na „protinárodní“ roli „židovské internacionály“: „Nebudu vysvětlovat lidem s vaší politickou erudicí, které síly se chystají zavést redukující a rovnostářskou ideologii ve světovém měřítku…je tu zednářství. Myslím, že jistou roli hraje Trilaterála. Velké internacionály, jako je židovská internacionála, nehrají nikdy při utváření antinacionálního ducha zanedbatelnou roli.“ (Winock 1998: 180) Další protižidovské prohlášení, tentokrát evropského poslance FN Claude Autant- Lary, se rovněž věnuje památce 2. světové války …“Když se podíváme na tuto záležitost poněkud blíže, vidíme, že nás krmili nejrůznějšími historkami, lží…O Osvětimi…a genocidě toho dohromady moc nevíme. O té domnělé genocidě…“ (tamtéž)

FN byla jedinou stranou, která bránila právo na popření holocaustu. V červnu 1990 Marie-France Stirbois reprezentovala jediného zástupce v Národním shromáždění hlasujícího proti Gayssot Act (uzákoňoval popírání nacistických válečných zvěrstev jako trestný čin.).[22] “Jedná se o totalitářský pokus ustanovit oficiální pravdu, která bude nadále vydávaná za jediné možné dogma.“ (z vystoupení Marie-France Stirbois in Igounet 1998)

V roce 1991 byl Jean- Marie Le Pen shledán vinným z trestného činu podněcování rasové nenávisti za referování o plynových komorách jako o „detailu“ či „méně důležitém momentu“ v historii 2.světové války. Byl odsouzen k pokutě ve výši 1,2 milionu franků, proti rozsudku se odvolal až k Evropskému soudu pro lidská práva. Podobný osud ho potkal, když se ho v roce 1997 při návštěvě Německa ptali, zda by nějakým způsobem revidoval svá tehdejší slova. Odvětil, že „na nich není nic ponižujícího či opovrhujícího. Když si vezmete tisíci stránkovou knihu o 2. světové válce, ve které zemřelo 50 milionu lidí, koncentrační tábory najdou své místo na dvou z nich a plynové komory na deseti až patnácti řádkách, a to je to, co nazývám detailem.“ (J.-M. le Pen in http://fr.wikipedia.org/wiki/Liste_de_proc%C3%A8s_de_Jean-Marie_Le_Pen)

Později Le Pen prohlásil, že již nadále nebude veřejně hovořit o nacistických plynových komorách, protože nekonformní názory na toto téma jsou zakázány zákonem. Koncem roku 1997 byl Le Pen odsouzen za svoji druhou poznámku o detailu v dějinách lidstva k zaplacení částky 300000 franků určených k publikaci rozhodnutí soudu ve dvanácti francouzských periodikách. Navíc byl odsouzen k zaplacení odškodného jedenácti organizacím, které na jeho osobu podaly žalobu. „Je zde tendence přeceňovat historii, specielně 2.světovou válku.“ (le Pen in Igoiunet 1998)

Jeden z nechvalně známých le Penových výroků se týká i ras, a to „rasy nejsou rovnocenné.“ Stejnou větu zopakoval i tehdejší další významný představitel Národní fronty Bruno Mégret.[23] Oba tvrdili, že různé rasy mají různé pevné body, například černoši jsou podle nich lepší ve sportu. Téma rozdílnosti ras a s tím spojeného hledání vlastní identity je stěžejním ohniskem programu Národní fronty. Jejím terčem se tedy stávají ti, jež jsou odlišní.[24] Kvůli svým aktivitám byl J.-M. le Pen v roce 2003 po rozhodnutí Evropského soudního dvora zbaven svého křesla poslance Evropského parlamentu.

Svými výroky popírajícími Holocaust a referujícími o přehánění v počtech mrtvých během druhé světové války získal podporu Palestinských politických představitelů také například filosof a muslimský spisovatel Roger Giraudy, kterému byla těmito politiky při soudním přelíčení proti jeho osobě vyjádřena jasná podpora. (Epstein 120)

Závěrečné poznámky

Už několik desítek let je Vichy objektem národní roztržky. Ve Francii nic nebylo větším tabu. Syndrom z Vichy je vyživován dvojím pocitem viny. Jednak tím, že Francouzi té doby akceptovali a podporovali vichystický režim, ale také kvůli způsobu, jakým se vyrovnávali s následky válečných událostí. (Conan, Rousso 1994: 12) Přestože nacistické Německo do značné míry omezovalo možnosti ovlivnit další směřování Francie a jednou z možných variant kapitulace mohl být rozklad režimu zevnitř, fakt, že došlo k vyjednávání a užší spolupráci s válečným Německem zůstává ve Francouzích hluboce vryt.

Od konce druhé světové války je tak kolektivní paměť zatížena historickými zkušenostmi, prochází skrze jejich totální negaci až po přehnaný zájem a sebeobviňování. Teze o imunitě vůči fašismu, která bezprostředně po válce ve Francii přetrvávala, je dědictvím republikánské tradice francouzské politiky. Vichystický režim se však posléze stal synonymem pro kolaboraci s tehdejšími nedemokratickými režimy. Snaha představit Francii jako univerzálně rezistentní vůči válečným zločinům tedy zkrachovala. Ještě dnes je tento fakt obtížně akceptován zejména v určitých akademických kruzích fixovaných na ideu francouzské výjimečnosti.[25]

Konec let osmdesátých a počátek devadesátých zaznamenal silnou politizaci historických témat vztahujících se k válečným zkušenostem. V této době je připomněly stěžejní soudní procesy a politická jednání (proces s Klaus Barbiem v 1987, obvinění René Bousqueta v roce 1991, polemiky týkající se vzpomínkové akce na čistku u Vel´d´Hiv v červenci 1992, proces s Paul Touvierem na jaře 1994 a konečně proces s Maurice Paponem v říjnu 1997), které otevřely prostor pro nové rešerše a následné překlasifikování zavedené interpretace. Vyústěním byl rok 1995, kdy prezident Jacques Chirac oficiálně připustil spoluvinu francouzské vlády na válečných zločinech.

Popírání určitých válečných událostí sympatizanty extrémní pravice byl signál i pro další francouzské politické reprezentanty pokračovat v nastoleném diskursu. Například předseda vlády Lionel Jospin připustil v lednu 2000 při své návštěvě Stockholmu, že pokrok, který francouzská kolektivní paměť učinila za posledních deset let, byť občas velice bolestivou cestou, je obrovský.

Francouzští zákonodárci posléze podpořili návrh zákona zřizujícího celonárodní den k památce obětí rasismu a antisemitismu, který má připomínat činy spáchané pod státní autoritou vlády ve Vichy. Při projednávání v Národním shromáždění 29.února 2000 poslanci připomněli, že tato vládá byla legální, byť postrádala legitimitu, a všechny činy byly spáchány s pravomocí francouzského státu. Během diskuse poslanci zdůrazňovali, že „kdokoliv zapomíná na svou minulost je odsouzen ji prožít znovu….Je pravda, že bylo potřeba hodně práce, abychom určité události uznali.“ (Jean le Garrec, předseda parlamentní komise pro kulturní, rodinné a sociální záležitosti in http://recherche.assemblee-nationale.fr)[26]

Vichy ovšem nekončí uvědoměním si problému či nejdůležitějšími soudními procesy. Stále živou vzpomínku na Vichy udržuje především Národní fronta, která reprezentuje trend popírání určitých válečných událostí. I když ji odborníci nezařazují mezi fašistická hnutí, na stupni její nebezpečnosti se neshodují. Používání fyzického násilí jako prostředku řešení politických konfliktů je momentálně těžko představitelné, „národní populismus“ ztělesněný Národní frontou je tak především taktikou, kterou strana získává nespokojené a frustrované voliče, neochotné smířit se se stinnými stránkami francouzské historie.

Vichystická Francie je v současné době téma, které se diskutuje, učí, na které se vzpomíná. Ve Francii již není vůle zahalovat válečné události tajemstvím. S nástupem nové generace jde ale spíše než o rezignaci na ideál francouzské výjimečnosti, o pochopení a akceptaci všech stránek francouzské historie. Nesnesitelné na Vichy, jak poznamenává Conan a Rousso v závěru své publikace, není totiž ani tak kolaborace a napomahačství válečným zločinům, ale samý základ pétainismu, jeho schopnost a vůle uvrhnout na určitou dobu lid mimo válečný stav a běh dějin do závorky.

Poznámky

[1] Autorka je interní doktorandkou na FSS MU, obor politologie. email: prudikova@yahoo.fr

[2] Ještě v předvečer druhé světové války žilo ve Francii na 300 000 Židů. Byli dobře asimilováni do francouzské společnosti, předválečný předseda vlády Leon Blum, Žid, který byl ve funkci až do 18.srpna 1938, je toho zářným příkladem. Nicméně Francouzi zažili i vlnu antisemitismu, která kulminovala Dreyfusovou aférou v roce 1894. Francouzské antisemitské a fašistické hnutí Francouzská akce (Action francaise), založené Charles Maurassem v roce 1899, podporovalo pravicový monarchismus. Hnutí bylo zrušeno v roce 1936, ožilo opět pod vichystickým režimem. Pétainův režim a Francouzská akce prohlásily odboj a „Svobodnou Francii“ generále de Gaulla za nepřátele. „Maurras, neustále povzbuzující vichystickou protižidovskou republiku, nese zodpovědnost za výzvy “ smrt gaullistům”. Francouzská akce zanikla s vichystickým režimem pouze oficiálně.“ (Savková 2003)

[3] Jejich platnost byla dále rozšířena i na oblast francouzských kolonií.

[4] Výzkumy z té doby navíc ukazují, že francouzská mládež byla lhostejná k otázce Holocaustu: 76% žáků základních škol a 46% ze škol středních nebylo schopno odpovědět na otázku, co byl koncentrační tábor, 92% resp. 66% respondentů nevědělo, co znamená nacista, 50% resp. 30% nevědělo, kdo byl Hitler. (Epstein 1999)

[5] Klasifikace dle jednotlivých fází in Rousso 1990.

[6] Se špičkami tehdejšího režimu ale probíhali i přísné soudy. Například Pierre Laval, vícepremier ve Vichy zodpovědný za kolaboraci francouzské policie a za deportaci židovských dětí, byl po soudu v říjnu 1946 oběšen. Maršál Pétain byl rovněž odsouzen k smrti, generál de Gaulle změnil jeho rozsudek na doživotní vězení. Několik desítek let poté nechal prezident Mitterand poslat k jeho hrobce věnec.

[7] Více informací o K. Barbiem též viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Klaus_Barbie

[8] Klaus Barbie byl bezprostředně po válce ve Franci odsouzen již dvakrát v nepřítomnosti k smrti.

[9] Více informací o R. Bouwquet viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Ren%C3%A9_Bousquet

[10] Další informace o P. Touvierovi viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Paul_Touvier

[11] Klasifikace, kterou učinil Henry Rousso obsahuje, i kvůli datu svého vydání, pouze čtyři základní fáze snah francouzského vyrovnání se s minulostí. Aniž bych se pokoušela o revizi této základní klasifikace, považuji za vhodné ji doplnit, vzhledem k aktuálnímu vývoji, o fázi pátou.

[12] Iniciátoři požadavku oceňovali gesto německého kancléře Willy Brandta, který spontánně poklekl před památníkem obětí ghetta ve Varšavě v roce 1970.

[13] Původně bylo namítáno, že podobný projekt již existuje, poslední neděli v dubnu si totiž Francie připomíná památku obětí deportací. Další výtky směřovaly k osobě předkladatele návrhu, tedy prezidentu Mitterandovi, který „již v létě 1992 svým chováním takovou památku odmítnul.“ (in Conan, Rousso 1994: 59) Někteří představitelé volali spíše po společném prohlášení Dolní a Horní komory Parlamentu. Následné přijetí předmětného dekretu bylo, až na extrémní pravici, která ve svém deníku Présent hovořila o „aktu občanské války“, přijato s úlevou. Ve stejnou dobu bylo rovněž rozhodnuto ustavit Národní výbor pro obranu památky rasistických a antisemitských pronásledování spáchaných s pravomocí vlády „francouzského státu“, (Comité national pour la défense de la mémoire des persécutions racistes et antisémites commises sous l´autorité de fait dite „gouvernement de l´État francais“), jehož hlavním úkolem má být zřízení památníku v místě válečných křivd.

[14] Francouzské učebnice dějepisu na gymnáziu před rokem 1982 obsahovaly pasáže jako: „Německé zákony týkající se Židů jsou aplikovány v okupovaných zónách se všemi neblahými následky: pronásledování Gestapem, zatýkání, deportace do Německa, koncentrační tábory etc. Vláda ve Vichy formuje „novou Francii“ v zónách, které podléhají její přímé správě…Tři postupné fáze zaznamenávají vývoj kolaborace od července 1940 do července 1944. Nejprve se Pétainovi, podporovaném většinou ministrů, podaří zmařit praktiky Lavala, příslušníka kolaborace…Ten je propuštěn. Ve druhé fázi se na popud admirála Darlana daří kolaboraci ekonomické a také vojenské. Konečně v roce 1942 si Němci prosazují návrat Lavala k moci a od té doby kolaborace značně zesílila. Zvláště ostudnou se jeví od chvíle, kdy klika pařížských kolaborantů – Doriot, Déat, Darnand, Brion atd. – začíná prosazovat svoje ideje a metody.“ (úryvek z učebnice Bonifacio- Histoire, Le monde contemporain in Conan, Rousso 1994: 240-242) V otázce Židů ve Vichy se v učebnicích objevovaly pasáže jako: „Svobodní zednáři a Židé – pod tlakem nacistů – jsou zbavováni veřejných funkcí. Nacistické autority se dopouštějí v okupovaných zónách masivního zatýkání židů: 4000 dětí od dvou do dvanácti let…Zatímco vláda mlčí, pastor Boegner, francouzští kardinálové a arcibiskupové silně protestují.“ (tamtéž)

[15] Výraz pro židovskou katastrofu, holocaust. „S výrazem holocaust nesouhlasí hodně lidí, kteří říkají, že to je náboženský výraz, který nevystihuje podstatu toho, co se stalo. Proto se ve Francii od 80. let nejvíce vžil hebrejský výraz šoa, katastrofa, velké neštěstí.“ (Catherine Nicaultová in Marxová, Frankl 2001)

[16] Francouzská historička Catherine Nicaultová, která se věnuje historii Židů ve Francii, se zabývala otázkou, do jaké míry mohli být vichističtí diplomaté a úředníci vichistického ministerstva zahraničí informováni o genocidě Židů. „Představitelé vichistického režimu museli vědět, že v několika částech Evropy probíhají velké masakry Židů a že by se tedy měli zajímat o osud Židů deportovaných z Francie. Možná nevěděli o soustavném vyhlazovacím procesu, ale o tom, že vraždění probíhalo, věděli. A věděli také, že Židé transportovaní na Východ jsou ve velkém nebezpečí .“ Lidé z Vichy se podle ní mohli dozvědět o genocidě Židů „na základě zpráv, které jim posílali diplomaté z Balkánu, z jihovýchodní Evropy. Diplomaté, kteří tam do roku 1944 působili, byli vlažní vichisté, kteří později otevřeně přešli k De Gaullovi… V Rumunsku například pracoval Jacques Truel, zajímavá osobnost, přítel Marcela Prousta. Ten v letech 1941/42 poslal do Vichy jedenáct diplomatických zásilek, v nichž píše o utrpení rumunských Židů, o deportacích, dokonce o systematickém vyhlazování. Truel výslovně nabádal, aby se odpovědní lidé snažili ochránit francouzské Židy… Připomínám, že diplomaté posílali tyto zprávy, aniž o ně centrum, tedy ministerstvo, žádalo. Podobné informace přicházely z Bulharska a Řecka, někdy z Maďarska. A byly tu samozřejmě informace vysílané BBC. Lze se oprávněně dohadovat, že je lidé z ministerstva četli, některá místa jsou v nich zatržena. Ale nikde není poznámka, že žádali dodatečné informace, což je běžný postup, chce-li úředník informace předat dál, ministrovi. Nikde není záznam, že by je předali dál. Takže myslím, že je přečetli, ale žádné důsledky z nich nevyvodili. Dnes je sice těžké jejich pasivitu nějak vykládat, protože my víme to, co oni nevěděli. Nicméně je zřejmé, že se nijak neangažovali.“ (in Marxová, Frankl 2001)

[17] Více informací o M. Paponovi viz též http://fr.wikipedia.org/wiki/Maurice_Papon

[18] Radikální pravicová hnutí mají ve Francii dlouhou tradici, kontrarevoluční pravice sahá až k roku 1789, o století později nabírá podobu v podobě skupiny založené kolem deníku Francouzská akce (L´Action francaise) vedeném Charles Maurrasem. Tradice populismu, resp. nacionalistického populismu má zase kořeny v 80. letech 19. století pod taktovkou generála Boulangera. V té době vznikaly nejrůznější antisemitské a xenofobní ligy, propagátorem antisemitského proudu byl Édouard Drumont. Ve dvacátých letech minulého století se ve Francii objevují skupinky sympatizující s Mussolinim či dokonce nacismem. Ve třicátých letech znovu ožívá Francouzská akce.

[19] Strana vzniká v roce 1972 sloučením fašizoidních uskupení pod názvem Nový řád. O rok později přijímá název Národní Fronta. Národní fronta, které autoritativně dominuje její zakladatel J.-M. le Pen, zaujímá na pravolevé škále francouzského stranickopolitického spektra pozici extrémní pravice. Zařadila se tam propagací politiky národní preference („Preferuji mé dcery nad neteřemi, mé neteře nad sestřenkami, sestřenky nad sousedkami. V politice je to stejné. nejraději mám Francouze“), vírou v nerovnost ras („Ano, věřím na nerovnost ras.“), odvržením všeho evropského, kapitalistického („Maastrichtská smlouva ničí naši národní identitu…Obrana národní identity je pro Národní Frontu absolutní priorita.“). Strana se vyhoupla mezi parlamentní subjekty v roce 1986, kdy v legislativních volbách organizovaných výjimečně dle poměrného volebního systému získala celých 35 mandátů. I když poté její vliv co se týče parlamentních zástupců klesá (následující volby byly již dvoukolové, což Národní Frontu defavorizovalo), strana o sobě stále dávala slyšet, jako například téměř 15% obdržených hlasů v prvním kole legislativních voleb v roce 1997, dalším výrazným úspěchem byl postup do druhého kola pro J.-M. le Pena při prezidentských volbách v r. 2002) a disponuje proto tzv. „vyděračským“ potenciálem.

[20] Více informací o osobnosti J.-M. le Pena viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Jean-Marie_Le_Pen

[21] Ještě dvacet let po jeho smrti přináší Jean-Marie le Pen v zastoupení strany květiny na jeho hrob.

[22] Na jeho základě byl odsouzen např. Robert Faurisson, další z těch, kteří popírali existenci plynových komor ve vyhlazovacích táborech během 2.světové války. Viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Robert_Faurisson

[23] Bruno Megret počátkem roku 1999 založil novou stranu, Národně republikánské hnutí.

[24] Díky roztříštěné volební základě musí NF volit populistická témata, rozvíjet diskurz proti politickému zřízení a brojit se proti společnému nepříteli, kterými se stávají cizinci. Mezi nejdůležitější body programu Národní fronty patří:

1. Využití problematiky přistěhovalectví v programu Národní Fronty

Problematiku přistěhovalectví a přistěhovalců uvedla do svého programu NF v roce 1980. „Ve Francii žije 4 miliony přistěhovalců, je zde ale stejný počet nezaměstnaných.“ Problematika přistěhovalců přitáhla k NF spoustu nových voličů, kteří jsou rozdílné politické orientace, NF získává voliče i z levé části voličského spektra, z různých sociálních tříd. Původní voliči pocházeli spíše z konzervativní střední třídy (zemědělci, obchodníci), od roku 1990 získává na síle elektorát dělnický (v roce 1995 NF je mezi voliči 30% hlasů od dělníků, 25% od nezaměstnaných). Toto pomohlo NF zlepšovat její volební výsledky: z 0,1% v roce 1981 na 15% v roce 1995.

2. Využití kulturní krize (smyslu)

NF se soustřeďuje na zdůrazňování pocitu vykořeněnosti člověka v moderním světě. Spoléhá na jeho dezorientaci, kterou ještě svým projevem umocňuje. Současně ale lidem nabízí řešení. Pracuje s tvrzeními: „Jsme v úpadku. Viníci jsou dobře známi. Zachránce naštěstí existuje.“ Tyto teze rozvíjí NF ve všech oblastech, školství, rodiny. Používají metafory jako například: Francie je nemocná, co její tělo uzdraví je NF.

NF svůj diskurz založila na kulturologickém základě. Hovořila o odlišnostech kulturních, které však byly pouze symbolikou. Nikdo jí tedy nemohl obžalovat z rasistických postojů. K ideologii biologického rasismus se J.-M. le Pen otevřeně přihlásil až v roce 1996, když na tiskové konferenci prohlásil: „Ano, věřím na nerovnost ras.“ Podle něj se jedná o banalitu, která by neměla nikoho překvapovat.

3. Krize národních států

S problémy imigrantů se pojí i další bod programu Národní Fronty, a to boj za ochranu francouzské identity. Oproti většině ostatních politických stran, které prosazují multikulturní stát, NF brání „vlastní“ identitu: „Ani levice, ani pravice. Ale nejprve Francie.“ „Já také mám právo požadovat nebýt podezříván a pronásledován z důvodů, že jsem Francouz a katolík.“

NF definuje identitu na dědičném základě, jako jev založený na etnické bázi, daný každému do smrti. „Ano, my jsme nakloněni k preferování národa a národního, neboť současně preferujeme život nad smrtí, svobodu nad otroctvím, existenci proti destrukcí.“ Jeho úkolem je tedy zachránit Francii před vymizením. Chce zavést politiku národní preference, zavádí tzv. pocitovou hierarchii. “Preferuji mé dcery nad neteřemi, mé neteře nad sestřenkami, sestřenky nad sousedkami. V politice je to stejné. nejraději mám Francouze.“ (všechny citáty viz Souchard 1997)

[25] Důkazem je například vnímání rozporuplné role bývalého francouzského prezidenta Francoise Mitteranda. Byť tento od roku 1942 pracoval ve službách francouzského státu nejprve pro Legii bojovníků a dobrovolníků národní revoluce, posléze v Komisariátu pro válečné zajatce, následně dokonce obdržel nejvyšší vyznamenání (Francisque) a jeho činnost v odboji se datuje až během roku 1943, jeho minulost dlouho nebyla předmětem jakékoliv debaty. „Osobní historie Francoise Mitteranda během války z něj činí Francouze spíše typického a reprezentativního. Mnoho Francouzů zpočátku upřímně věřilo, že Pétain by mohl zlepšit situaci…Avšak kolaborace učinila situaci neudržitelnou a mnoho z nich se od nastoleného režimu distancovalo. Toto je skutečná tragédie Vichy: zaangažovat osoby dobré vůle, kteří si až později uvědomí skutečnou podobu režimu.“ (Robert Paxton in Conan, Rousso 1994: 203)

[26] Zákonodárci schválili text zákona jednomyslně. „Chtěl bych všem poděkovat. Poprvé jsem tento text Národnímu shromáždění předkládal již v roce 1992…Chtělo to čas, ovšem nakonec jsme k rozhodnutí dospěli.“ (Jean le Garrec, předseda parlamentní komise pro kulturní, rodinné a sociální záležitosti in http://recherche.assemblee-nationale.fr) Slavnostní den byl posléze stanoven na 16.července, výročí události Vél´d´Hiv, pokud den připadne na neděli, v opačném případě se výročí připomene nejblíže následující neděli.

Seznam literatury a pramenů

Anti-defamation League: Backrounder (2002): „Jean-Marie le Pen and the National Front.“ April 2002 dostupné z http://www.adl.org/international/le-pen_new.asp

Conan, E., Rousso, H. 1994. Vichy: un passé qui ne passe pas. Édition Fayard

Dobry, M. ed. (2003). Le mythe de l´allergie francaise au fascisme. Paris: Éditions Albin Michel.

Epstein, E. (1999). „Fit to be tried. Maurice Papon and the Vichy Syndrome. Defeat and Collaboration.“ Journal of Genocide Research. 1/1999: 115-121.

Fresco, N. (1990). „Les „révisionnistes“ négateurs de la Shoah,“ L´Encyclopaedia Universalis 1990.

Gordon, B., M. (1995). „The „Vichy syndrome“ Problem in History. French historical studies. Vol. 19, N. 2

Hellman, J. (1995). „Wounding Memories: Mitterand, Moulin, Touvier, and the Divine Half-Lie of Resistance. French historical studies. Vol. 19, N. 2

Igounet, V. (1998). Holocaust denial is a part of strategy. „Le monde diplomatique.“ May 1998 dostupné z http://mondediplo.com/1998/05/08igou

Munholland, K. (1994). „Wartime France. Remembering Vichy.“ French historical studies. Vol. 18, N. 3.

Rousso, H. (1990). Le syndrome de Vichy de 1944 a nos jours. Paris: Édition du Seuil.

Souchard, M. ed. (1997). Le Pen, les mots, Paris: Le Monde

Winock, M. a kol. (1998). Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia.

Britské listy. (2001). „Francie odmítá poslouchat historičku, která zjistila, že se francouzské firmy podílely na vyvražďování Židů“ 16.12.2001 in http://www.britskelisty.cz/9912/19991216h.html

Diskuse v rámci Národního shromáždění Francie dostupné z http://recherche.assemblee-nationale.fr

Encyclopaedia universalis viz http://www.universalis.fr/

Wikipédia: l´Encyclopédie libre viz http://fr.wikipedia.org/wiki

Marxová, A., Frankl., R. (2001). Kdo o čem věděl (rozhovor s historičkou Catherine Nicaultovou. únor 2001, dostupné z http://www.holocaust.cz/cz2/resources/ros_chodes/2001/02/rozhovor

Savková, V. (2003). „Francouzské politické úchylky: dědictví kontrarevoluce.“ Britské listy 22.3.2003 dostupné z http://www.blisty.cz/art/13413.html.