Goodrick-Clarke, Nicholas (2011): Hitlerova kněžka. Praha: Grada Publishing, 288 s., ISBN 978-80-247-3561-0.
Autor: Petra Balážová » Kategorie: 02/2011, Aktuální číslo » 01. 11. 2011
V první polovině roku 2011 vyšel zajímavý titul Nicholase Goodricka Clarkeho nazvaný Hitlerova kněžka. Kniha vypráví o životě Maximianni Portasové, která se svou mystickou filosofií a bojem pro nacismus stala významnou osobností pro neonacistická hnutí 20. století. Autor poskytuje podrobný přehled událostí, osobností a vnitřních rozhodnutí, které značně ovlivnily další myšlení a působení Portasové na náboženské a politické scéně. Postupně se dostává od náboženského vnímání světa této ženy k jejímu politickému přesvědčení a současně umožňuje nahlédnout do životopisu některých pronacistických osobností. Jsou zde popsány jednotlivé okamžiky, které měly na Portasovou vliv při psaní pronacistických textů, politické organizace, v nichž působila, ale také podrobná filosofická vysvětlení jejího vnímání nacistického Německa, Hitlerových výroků či popírání holocaustu.
V první kapitole Clarke systematicky rozebírá vývoj kulturního a politického cítění mladé ženy Maximianni Portasové. Podrobně se zabývá podstatnými událostmi jejího dlouholetého studia na filosofické fakultě pod vlivem Theofila Kairose. Je zde presentován její kladný osobní vztah k Řecku, především jeho historickému, kulturnímu a politickému vývoji, ale také rozvíjející se nenávist k Trojdohodě mezi Anglií, Francií a Ruskem, silně zasahující proti cítění této ženy pro Megali Idea. Termín je autorem překládán ve smyslu „lásky k vlasti“. Postupně se dostává k popisu vztahu Portasové k nacistickému Německu, stejně jako k veřejným prohlášením Adolfa Hitlera. Postupnou analýzou autor poukazuje na složitě propletené historické události a jednotlivé velké osobnosti oné doby, které Maximiani Portasovou v jejím mladém životě nasměrovaly k antisemitismu, k obdivu v árijskou rasu, stejně jako k silně nacionalistickému cítění. V neposlední řadě je zde uveden významný německý archeolog Heinrich Schliemann se svým archeologickým objevem na Hissarlichu, kde byly nalezeny ornamenty obsahující znaky svastiky. Ta byla považována za náboženský symbol dávných předků od homérských Řeků, starých Teutonů až po védské Indy a představovala árijský symbol. Portasová tak získala nový směr.
Druhá kapitola pojednává o cestě Portasové do indického světa, kde vyhledávala árijské prvky stejně jako řada filosofů a filologů dávno před ní. Snažila se vyvrátit letité hebrejské rozdělení lidské rasy a nastínit univerzálnější rasu popsanou v árijském mýtu. Autor se v této kapitole zabývá především postupným vznikem a vývojem árijského mýtu tak, jak se do tohoto výzkumu zařadili bratři a filosofové Friedrich a August Wilhelm Schlegelovi nebo také Helena Petrova Blavatská, zakladatelka Theosofické společnosti, jejíž základnu umístila právě do Indie. Tato společnost znamenala silný vliv na mystický rasismus Německa. To si však postupem času našlo svůj vzor árijské rasy v severském typu. Dle Clarkeho měl na Portasovou největší vliv Bála Gangádhara Tilaka Brahmánský, autor mnoha knih o původu árijské rasy sepsaných dle astronomických výpočtů z prastarých Véd. Poskytl Portasové zásadní pohled na indickou kulturu a kastovní systém, v němž shledávala základ árijské právní společnosti. Je zde popsán její vztah k indickému světu, život v této brahmanské oblasti a její definitivní opuštění evropského světa pro obdiv k Árjům a k prastaré hinduistické kultuře Indie.
Třetí kapitola poskytuje náhled na život Portasové v Indii a její postupné seznamování se s indickým nacionalismem. Clarke se zde zmiňuje o dvou hlavních nacionalistických hnutích založených na obranu Indie proti stále se rozšiřující populaci muslimů, ale také na obranu Indie proti britské koloniální nadvládě. Autor zde popisuje vznik, historický a politický vývoj Hindú mahásabha a Raštríj svajamsévak sangh (RSS). Obě skupiny měly bezprostřední vliv na vývoj politického myšlení Maximianni Portasové, která se časem stala iniciátorkou šíření nacionalistického uvědomění mezi širokou veřejnost. Zásadně se tak podílela na rozmachu revolučních obranných hnutí v Indii. Jako podstatné osobnosti těchto směrů jsou zde uvedeny Svámí Sátjananda, který Portasovou pověřil lektorstvím a přednášením v rámci tzv. Hindské misie, nebo Vinájak Dámodar Sávarkar, jež upevňoval národní uvědomění svými tajnými protibritskými projevy a přednáškami. Třetím zásadním mužem Hindutvy na tomto místě zmíněným je Kéšav Balírám Hédgévár, zakladatel RSS. Každé zde zmíněné osobnosti je v této kapitole věnována část podrobně popisující jejich život a jejich vlastní politický růst. Vedle politického uvědomění Portasové je zde zmíněn její obecný vztah k náboženství, podrobněji pak vztah k hinduismu jako indickému národnímu náboženství.
Následující kapitola popisuje události ve světě koncem 30. – 40. let 20. století. Text zahrnuje vzestup nacistického Německa, obsazení Sudet, paralelně vznik války mezi Japonskem a Čínou, postavení Britů vůči Hitlerovi a indickým extrémistickým nacionalistům, ale také pád Třetí říše. Poukazuje na stále častější využití vojenské síly pro podporu nacistické věci, která zásadně ovlivnila příklon indických nacionalistických hnutí k Hitlerově filosofii. Jako klíčový moment této doby a života Maximianni Portasové (v Indii přejmenované na Sávitrí Déví) je zde popsáno její seznámení s budoucím manželem Asítou Kršnou Mukherdžím, vydavatelem v tehdejší době jediného nacistického zakázaného časopisu The New Mercury. Je zde dobře vystihnuta základní ideologická myšlenka spojující obě osobnosti. Následně autor popisuje vývoj nacionalistického hinduistického odboje během Druhé světové války až po její ukončení, který měl podstatný vliv na zhroucení politické angažovanosti hinduistických nacionalistů a jejich následné působení v Indii.
Pátá část knihy se podrobněji zabývá velkou indickou protibritskou osobností Subhášem Sandrou Basem, nacionalistou a státním zástupcem legislativní rady Bengálska, jejímž členem se později stal. Jsou zde popsány Basúovy filosofické a náboženské úvahy nad árijskou rasou, stejně jako jeho snahy o německo-indický přátelský kontakt, jež byly trvale negativně odráženy a německou stranou nepochopeny. Clarke Basúa zmiňuje také jeho snahy přesvědčit nacistické Německo, aby vyhlásilo Indii samostatným státem, který by založil svou správu právě v Berlíně pod záštitou Hitlera. K aktivitám této osobnosti patřilo rovněž verbování indických válečných zajatců, kteří měli bojovat za svůj árijský původ a působit na Blízkém východě, později v Afghánistánu. Na závěr této kapitoly autor spekuluje nad mýty o Sandrovi Basúovi. Jednou z možností je i reálné setkání Mukherdžího právě s tímto mužem a rozdíly v jejich zdánlivě podobném filosoficko-politickém uvažování.
V šesté kapitole je podrobněji popsán vztah Sávitrí Déví k přírodě, z níž pramení její vlastní ideál o vzniku árijské rasy. Autor zde poskytuje pohled na dvě knihy napsané Portasovou, pouze zdánlivě nezasahující do nacistického uvědomění. První knihou je Boží syn pojednávající o Achnatonovi. Popisuje postupné kroky, které Sávitrí Déví vedly ke komparaci života Achnatona s harmonií v přírodě, k vytvoření vlastního náboženského kosmu odraženého v hierarchii nacistického Německa či nacionalistických hinduistických kast. V překladu tak, jak se nikdy nemělo zapomenout na krásný a harmonický život Achnatonův, nemělo se po porážce nacismu zapomenout na původ árijské rasy a její význam. Druhá kniha nazvaná Obhajoba člověka se více vztahuje k zdánlivému zájmu Sávitrí Déví o zvířata. Smysl této knihy je však Clarkem shledáván mnohem radikálnějším. Především proto, že podstatně více zde odsuzuje antropocentrismus v náboženství. Odsuzuje zvyšující se počet lidstva na úkor přírody, kterou stále více člověk omezuje a ubírá jí místo na Zemi. Zlepšení situace ve světě Sávitrí Déví shledává ve vytvoření dokonalé árijské rasy, která potlačí škodlivé lidské pokolení a opět nastolí harmonii mezi přírodou, člověkem a božstvem.
Proč byl Adolf Hitler pro Sávitrí Déví a mnoho hinduistických rodin obdivovanou osobností se Clarke pokouší vysvětlit v následující části. Ve složitosti hinduistické tradiční filosofie za pomoci analytického rozboru hinduistických védských dějin a védských astronomických výpočtů let dle Maximianni Portasové se postupně dostává k vlastní pozici Adolfa Hitlera v náboženském světě. Tedy k podstatě uctívání jeho osoby. K danému vysvětlení zde poskytuje náhled do další knihy Sávitrí Déví nazvané Blesk a slunce. Přes vlastní rozdělení věků po popis egoistické pozice člověka v čase jakožto jedinečnost a nadřazenost shledanou ve vůdcovství se autor dostává k výjimečnému obdivu, kterým k Adolfu Hitlerovi disponovala Sávitrí Déví. Ideál člověka v čase si Sávitrí našla v upanišadách, starých védských textech. Na této pozici se ve svém čase pohyboval egyptský panovník Achnaton i mongolský vůdce 12. století Čingischán. V novodobé historii takové postavení presentoval právě Adolf Hitler. Pro Sávitrí Déví na základě svého dějinného rozboru znamenal Adolf Hitler avatára. Dle slov autora byl pro ni západním protějškem Rámy nebo Kršny. Kapitola vysvětluje způsobem Sávitrí Déví Hitlerovu vlastní potřebu eliminovat lidskou rasu, vymýtit „druhořadé lidstvo“ a vyšlechtit čistokrevné árijské pokolení. Zároveň je zde k nahlédnutí jisté vysvětlení pohledu Sávitrí Déví na nacistickou organizaci SS.
Navazující kapitola je věnována vztahu Portasové k poválečnému Německu. Především pak jejímu vlastnímu propagandistickému misionářství, cestách po Evropě a různých setkáních s pronacistickými osobnostmi jako byli např. Sven Hedin či Friedrich Horn. Kapitola výstižně pojmenovaná Vzdor Portasovou staví do temného světla doznívající nacistické společnosti. Lze zde sledovat vytrvalý zájem Portasové o dění v Německu a její nedůvěru k nacistickým zrůdnostem, které se děly v koncentračních táborech (konkrétně zmíněny události v Belsenu). Kapitola je završena popisem její vzrůstající nenávisti k spojenecké linii denacifikující Německo, jejím uvězněním ve Werlu, propuštěním a vyhoštěním této ženy ze země, poté z celé britské zóny.
V deváté kapitole autor podrobně popisuje rozhodnutí Sávitrí Déví o podniknutí zdlouhavé pouti k místům, která se úzce vztahují k pobytu a životu Adolfa Hitlera či navždy připomínala nacismus. Až na občasné autorovo odbočení kapitola připomíná deník Portasové z této cesty zahrnující místa jako Leonding, Linz, Hitlerovo rodiště Braunau, Berchtesgaden, Norimberk, Landsberg, Hermannsdenkmal či chrám slunce a útesy Externsteine. Všechna místa jsou důkladně popsána včetně osobního vztahu a reakce Portasové na ně. Jsou zde presentovány rituály, které prováděla na některých zmíněných místech, aby projevila svou účast a podporu nacistické myšlence.
Ať už při svých cestách či během věznění Sávitrí Déví poznávala velké množství pronacistických osobností, díky nimž mohla dále propagovat své nacionalistické myšlenky a zároveň organizovat vznik neonacistických společenství a organizací, v nichž se plně angažovala. O těchto poválečných nacistických organizacích, často tajných, a o angažovanosti Portasové v nich, pojednává desátá kapitola. Pro upřesnění autor zmiňuje organizaci Deutsche Reichspartei (ultrapravicově zaměřená organizace vzniklá těsně po skončení Druhé světové války). Podrobně vypisuje osobnosti patřící k této organizaci a jejich hlavní propagandistické působení. V této části knihy se rovněž dočteme o vztahu neonacistických organizací k některým islámským zemím, které si v propagované nacistické ideologii nalezly svou vlastní, přizpůsobenou podmínkám islámského státu. Především je v této spojitosti zmíněn egyptský prezident Gamál Abd an-Násir či Alžírská organizace Organisation Armée Secréte. Další organizací, které je v této kapitole věnován značný prostor, je ODESSA (Organisation der ehemaligen SS- Angehörigen), založená Ottem Skorzenym na sklonku války. Ve spojitosti s touto organizací zde autor poskytuje informace o pořádání prvních neonacistických a neofašistických schůzek na mezinárodní úrovni.
Jedenáctá kapitola podrobně popisuje vznik a vývoj nacistických organizací na sklonku padesátých a šedesátých let a působení Portasové v jejich centrech. Autor zde zmiňuje především dvě nejvýznamnější organizace a jejich hlavní představitele, a to National Labour Party (NLP) s Jordanem Edwardem Beanem a White defence League (WDL) s Colinem Jordanem. Významný je zde popis spojení těchto stran v British National Party s hlavními představiteli Andrewem Fountainem a Colinem Jordanem Johnem Tyndallem. Předmětem této části knihy je rovněž tajná mezinárodní konference nacionalistických stran, konaná v Anglii, přesněji v cotswoldské oblasti nedaleko od Cheltenhamu, kde byly strany sloučeny v jedinou neonacistickou internacionálu World Union of National Socialists ( WUNS ) a vytyčeny cíle organizace. Významnou osobností, kterou v této oblasti nelze opomenout, je americký příznivce náboženství národního socialismu Lincoln Roclwell.
Konečnou část publikace Clarke věnoval posledním rokům života Sávitrí Déví a postupnému vydávání jejích knih v odlišných zemích světa během 70. – 90. let, které často sloužily k propagandistické literatuře neonacistických hnutí. Řada těchto knih měla značný vliv na další autory neonacistické literatury, literatury hlubinné ekologie či nacistické mystiky.
Publikace je čtivá, ucelená, přehledná a autor se v ní postupnou analýzou jednotlivých vlivů na Maximianni Portasovou dostává k jejímu osobitému vnímání světa, náboženství a politiky. Poskytuje bezesporu varující skutečnosti, které mohou čtenáře mylně svést na cestu určité míry tolerance vůči neonacismu právě pohledem této ženy. Nahlédnutím do jejích jednotlivých literárních děl Clarke umožňuje pochopení jejich významu pro neonacistická hnutí. Zároveň však podporuje snahu porozumět více významovým vysvětlením její presentované filosofie. Kniha poskytuje přehled řady osobností, které měly více či méně podstatný vliv na život a myšlení Portasové. U některých z nich snad nebylo třeba podrobného popisu osobního života ve vztahu k této ženě, nicméně přehled náboženské a politické angažovanosti těchto osob, jednotlivých organizací a způsob jejich myšlení může být pro některé čtenáře jistě ocenitelný. Velmi zajímavý je i autorův popis zrodu prvních neonacistických hnutí na světě po pádu Třetí říše. Dobře vystihuje náladu a podmínky pro jejich vývoj v daném historickém kontextu. Kniha je tedy nejen životopisem Maximianni Portasové, ale zároveň umožňuje náhled do politického zákulisí 30. – 50. let 20. století.
