Jonathan Luxmoore, Jolanta Babiuchová: Vatikán a rudý prapor. Zápas o duši východní Evropy. Studie o vztahu římskokatolické církve a komunistických států. Volvox Globator, 1. vyd., 536 str.

Autor: Stanislav Balík » Kategorie: 01/2003, Archiv » 01. 05. 2003

Výzkum struktur moderních totalitních státních uspořádání již dávno není na počátku. K dispozici je literatura analyzující Hitlerův nacionálně socialistický režim z mnoha úhlů pohledu, nemálo autorů se již věnovalo a věnuje režimům internacionálně socialistickým – bolševickým. Totalitní státní systém se dá zkoumat mnoha způsoby – lze např. sledovat vývoj postoje takového režimu vůči strukturám nestátním, společenským.

Ne-li vůbec nejvážnějším, pak rozhodně jedním z nejnebezpečnějších protivníků bolševických režimů byla katolická církev. Všechny středo- a východoevropské komunistické totality vzápětí po nástupu k moci musely (tato „historická nutnost“ již byla mnoha studiemi prokázána) v zájmu vlastní existence vyřešit postavení církve. Každý režim přitom vycházel ze specifických, jedinečných podmínek. Každá země měla za sebou odlišný historický vývoj a z něho plynoucí odlišnou sílu zakotvení církve ve společnosti. Výsledek zápasu středo- a východoevropských komunistických stran s církví v jednotlivých zemích tak zřejmě nemohl být stejný. A právě těmto bojům a jejich následkům je věnována kniha „Vatikán a rudý prapor“. Po Casaroliho pamětech „Trýzeň trpělivosti“ se tak čtenářům dostává do rukou další obsáhlá studie pojednávající o vztahu Vatikánu a Evropy za železnou oponou.

Jak již samotný název vypovídá, oba autoři – novinář a socioložka – se snažili komplexně postihnout vývoj vztahu nejsilnější křesťanské církve a radikálního levicového proudu politického myšlení, jehož symbolem se stal rudý prapor. Dlužno podotknout, že tato snaha nevyšla zcela naprázdno, a tak je tato kniha nejkomplexnějším titulem, který je v českém prostředí k dispozici.

Má-li být analyzován vývoj a myšlenkový základ radikálních levicových proudů, nelze začít jinde, než v dobách Francouzské revoluce. Mezi velké klady a přínosy knihy patří, že nezůstává u pouhého historického přístupu, ale že také obsahově analyzuje sociální učení církve, na němž ukazuje vývoj vztahu církve ke komunismu. Nezačíná přitom již notoricky známou encyklikou papeže Lva XIII. Rerum novarum z roku 1891, ale popisuje i učení předchozí. Logické vyústění tohoto směru v knize pak představuje Centesimus annus Jana Pavla II. z roku 1991 a několik textů bezprostředně následujících. A právě století mezi těmito dvěma dokumenty učitelského úřadu církve je hlavním sledovaným obdobím knihy. Až do konce druhé světové války (či do nastolení lidově-demokratických režimů ve střední a východní Evropě) se přitom spíše věnuje množícím se církevním dokumentům, přičemž důraz je položen na analýzu slavné protikomunistické encykliky Pia XI. Divini Redemptoris z roku 1937 s proslulými slovy, která definovala vztah církve a komunismu na celá desetiletí dopředu: „Komunismus je protivníkem a otevřeným nepřítelem svaté církve a samotného Boha…“

Většinu svého rozsahu se kniha věnuje, jak slibuje její podtitul, sledování zápasu o duši východní Evropy (na obálce knihy je sice uvedeno „boj o duši“, zatímco na titulní straně a v tiráži „zápas o duši“). A mohli bychom specifikovat ještě blíže – autoři se zaměřili především na Polsko. Čtenář se však přesto seznamuje také s osudy katolíků v Československu, východním Německu, Maďarsku, Rumunsku, na Litvě, v Lotyšsku či Ukrajině. Popis situace je mnohdy strhující – události okolo exkomunikačního dekretu z roku 1949, počátek obratu Vatikánu za Jana XXIII. a téměř úplná negace „politiky“ Pia XII. Pavlem VI. Kniha není výhradně popisná, skrytě se jí vine i normativní postoj – zatímco postoj Pia XII. je otevřeně odsuzován jako nerozumný a „napomáhající expanzi komunismu“, opačný postoj Jana XXIII. a Pavla VI. tak radikálně odsouzen není. Jako nejlepší je přitom hodnocen postoj Jana Pavla II. Podobnou hodnotící dichotomii lze nalézt i u období počátku padesátých let, kdy je polské lavírování kardinála Wyszyńského takřka velebeno, zatímco postoj ostřihomského Mindszentyho či pražského Berana odsuzován. Po několika dalších kapitolách se však pojednou odmítavý tón mírní a dokonce je celkem jasně odmítnuta vatikánská „ostpolitik“ sedmdesátých let Pavla VI. a jeho legáta A. Casaroliho. Při čtení popisu řešení situace z azylu na americkém velvyslanectví v Budapešti po dvaceti letech vypovězeného kardinála Mindszentyho a chování Svatého stolce vůči němu, při popisu jeho neskutečného ponížení (str. 241 – 245), musí být snad i nezúčastněnému čtenáři starého a hrdého maďarského primase líto. Kniha je zakončena rokem zázraků 1989 (nebylo by dokonce v souvislosti s církví vhodné používat termín „milostivé léto“?) a následným obdobím devadesátých let.

Kniha nezůstává omezena pouze na evropský prostor, pozornosti neuniká ani významná kapitola dějin vztahu marxismu a katolicismu – latinskoamerický projekt teologie osvobození. Autorům se podařilo zachytit tento fenomén skutečně plasticky – od neodmítavých až vstřícných postojů Jana XXIII. a Pavla VI. až po radikálně zamítavé stanovisko Jana Pavla II.

Výše uvedená skutečnost zaměření se na polskou situaci patří ovšem také ke slabinám knihy – polské reálie jsou zaznamenány s brilantní přesností a znalostí, u ostatních zemí areálu již ale nacházíme některé chyby a nepřesnosti, byť některé odstranil odborný redaktor v poznámkách pod čarou. Tak kupř. Vatikán v roce 1939 ve skutečnosti neuznal existenci Slovenského státu (str. 96) – Slovensko bylo Vatikánem považováno za zbytkový stát Československa, a tak se papežský nuncius pouze přesunul z Prahy do Bratislavy (Vatikán byl totiž jediným mezinárodně právním subjektem, který nikdy neuznal platnost Mnichovské dohody). V roce 1946 se nekonalo žádné konkláve (str. 98), neboť konkláve je výhradní označení sboru kardinálů, kteří volí nového papeže, a ten v roce 1946 volen nebyl. Zřejmě měl autor na mysli zasedání římské konzistoře. Atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki byly shozeny 6. a 9. srpna 1945, nikoli října (str. 101). Pražský arcibiskup Josef Beran nebyl přinucen v dubnu 1951 svůj úřad opustit (str. 73) – Beran se úřadu nikdy nevzdal, jen jej od roku 1949 nemohl kvůli své internaci vykonávat. Český kardinál Trochta nezemřel po policejním výslechu (str. 240), ale po vyčerpávajícím rozhovoru s církevním tajemníkem (byť se to jistě mohlo policejnímu výslechu podobat). Slovenský tajný biskup se jmenoval Pavol Hnilica, nikoli Hilnica (str. 183 a d.). V roce 1978 papež Pavel VI. zemřel, nebylo to rok po jeho smrti (str. 269). Rumunský šílený diktátor N. Ceauçescu nebyl popraven na Štědrý den (str. 418), ale na Hod boží vánoční – 25. prosince, atd.

Setkáme se také s některými chyby překladatele – termín „pax in iustitia“ nelze překládat jako „mír a spravedlnost“ (str. 225), ale jako „mír ve spravedlnosti“, v čemž je malý sémantický rozdíl. Česká odborná literatura běžně pracuje s pojmem „monstrproces“, který je vhodnější než nešikovně použitý „demonstrační proces“ (str. 122). Knize neprospívá ani nekvalitně odvedená korektorská práce – s chybami a neodstraněnými překlepy se setkáváme takřka na každé druhé stránce.

Po přečtení jinak velmi kvalitní knihy, jak už to bývá, nejenže neubývá otázek, ale naopak jich přibývá. Po této heuristicky náročné práci by měly přijít studie vysvětlující nejenom „co“ a „jak“, ale také „proč“. Luxmoore s Babiuchovou se o to sice pokusili, ale tento pokus v jedné (spíše historiografické) knize nemohli dotáhnout do konce. Před badateli leží náročný úkol vysvětlit, jak moc působila místní specifika na výsledek boje Strany s církví. Byl např. jeho výsledek v Československu předurčen již „protikatolickou kulturní kampaní prezidenta Masaryka“ (s. 97) nebo mohl být jiným (více či méně zásadovým) postojem církevní hierarchie zvrácen? Jak velký vliv měl na loajalitu a radikálně odmítavý postoj středo- a východoevropských katolických biskupů (mezi nimiž skutečně nelze nalézt jasného kolaboranta s komunistickou mocí – s výjimkou v sedmdesátých letech jmenovaných československých „pacistů“) centralizovaný způsob jejich jmenování přímo z Vatikánu? Jak by vypadala situace, kdyby se Vatikánu nepodařilo na počátku 20. století (ještě před vznikem totalitních režimů) uzmout národním státům pravomoc jmenovat biskupy a soustředit ji ve svých rukou? Proč se polský totalitní režim tak radikálně lišil od slovenského či maďarského, ačkoli tamní historické zkušenosti byly podobné? Jaká je souvislost mezi typy totalitarismů, jejich postojem vůči církvím a historickou zkušeností, z nichž společnost vychází? Otázek zatím více než odpovědí…