Kolektivní násilí na fotbalovém stadionu v Port Saídu, Egypt. Kořeny a politické souvislosti.

Autor: Tomáš Maceček, Adam Veselý » Kategorie: 02/2016, Aktuální číslo » 27. 12. 2016

Článek v PDF

Collective Violence at Port Said Football Stadium. Roots and Political Context.

This article is analyzing one of the biggest examples of collective violence at a football stadium in Port Said, Egypt. Seventy four people died and over five hundred were injured on February 1st 2012 in clashes between supporters of home team Al-Masry and Al-Ahly. This case study analyzes not only the actual clashes between supporters of both teams but also examines political context of the tragedy. Football supporters played an important role in the regime change a bit earlier during the Arab Spring in 2011. The supporters of Al-Masry were loyal to Mubarak´s regime, supporters of Cairo based Al-Ahly were in lead of the anti-regime protests. Considering that supporting a football team has always been a way of showing ones political views in Egypt, otherwise legally impossible, the political context and theoretical background of Charles Tilly are key elements for analyzing what happened at Port Said stadium.

1       Úvod

Jeden z největších případů násilí na fotbalovém stadionu se udál 1. února 2012 v egyptském městě Port Saíd při zápase egyptské nejvyšší fotbalové ligy. Při střetu příznivců domácího týmu Al-Masry a hostujícího Al-Ahly zemřelo celkem 74 osob a přes pět set lidí bylo zraněno (BBC 2013). Střety fanoušků začaly ihned po ukončení zápasu, když příznivci domácího klubu Al-Masry vtrhli na hrací plochu a začali útočit na hráče a fanoušky hostujícího týmu.

Z metodologického hlediska jde o případovou studii, která se zaměřuje nejen na popis kolektivního násilí přímo na fotbalovém stadionu, ale také na politické souvislosti této tragédie. Aktéři násilí sehráli významnou roli během tranzice režimu, což následně ovlivnilo míru politizace fanoušků a bylo spjato s fotbalovým násilím na stadionu. Události nás varují před potlačováním sdružovacích práv, které v Egyptě vedlo ke krytí politických aktivit za fanouškovství a klubový život.

Cílem článku je mapovat kořeny násilí a politické souvislosti této události. V rámci tohoto cíle budeme analyzovat cestu od počátku sdružování fanoušků až po konkrétní průběh násilí na stadionu a analyzovat politické souvislosti spojené s touto na první pohled apolitickou událostí. Jinými slovy, budeme se snažit porozumět politizaci fotbalového násilí během tranzice a konsolidace režimu na příkladu událostí v Port Saídu. Tranzice režimu je široce definována jako určitý interval mezi původním a novým politickým režimem, zatímco konsolidace je součástí tranzice a pod tímto pojmem si můžeme představit ustálení režimu po prvním zvolení demokratické vlády (O´Donnell a Schmitter 1986), v našem případě po vítězství Muhammada Mursího ve volbách v létě 2012.

Je důležité si uvědomit, v jak rychlém sledu se v Egyptě měnily vládnoucí režimy a jaké změny probíhaly ve společnosti po událostech Arabského jara. Článek je časově ohraničen jarem 2013, kdy padl rozsudek označující fanoušky fotbalového klubu Al-Masry z Port Saídu za viníky. Článek vychází z teorie kolektivního násilí podle Charlese Tillyho (2003), který nejen typologizuje kolektivní násilí, ale taktéž jej zasazuje do kontextu podoby vládnoucího režimu.

V první části tohoto článku představíme teorii kolektivního násilí podle Charlese Tillyho, konkrétně se v rámci jeho typologie budeme věnovat kategorii násilných rituálů, koordinované destrukci a oportunismu. Další část teoretického zakotvení vychází z kapitoly Režimy a kolektivní násilí, podle které se v tomto článku snažíme reflektovat širší události násilností v Port Saídu. V rámci teoretického zakotvení se tato případová studie věnuje také fenoménu fotbalového chuligánství. Druhá část studie patří popisu aktérů kolektivního násilí, událostem předcházejícím krveprolití a detailně se věnuje popisu násilí přímo na fotbalovém stadionu. Další klíčovou částí článku je popis reakce různých aktérů na tuto událost a zejména politické souvislosti, díky kterým tento případ vybočuje z řad případů pouhého násilí na fotbalových stadionech.

2       Teoretická část

2.1      Kolektivní násilí dle Charlese Tillyho

Základním teoretickým rámcem pro uchopení studie, ze kterého vychází celá tato kapitola, je zvolen Tillyho rámec kolektivního násilí (2003), který umožňuje na základě strategií kolektivního násilí zachytit vztahy mezi jednotlivými státními a nestátními aktéry. Právě Tillyho pojetí kolektivního násilí umožňuje mapovat násilné rituály, rozdělovat násilí na jednotlivé na sebe navazující části a je aplikovatelné také na násilí na fotbalovém stadionu.

Charles Tilly dělí kolektivní násilí do několika kategorií, mezi které patří násilné rituály, koordinovaná destrukce, oportunismus, výtržnosti, individuální agrese, rozptýlené útoky a přerušená vyjednávání. Pro účely tohoto článku se budeme věnovat primárně kategorii násilné rituály, do níž můžeme v teoretickém rámci zařadit události na fotbalovém stadionu v Port Saídu. Zařazení do této kategorie však není zcela dostačující a zejména díky nejasnostem a otazníkům vznášejících se nad touto událostí můžeme hledat důležité prvky i v jiných kategoriích, především v koordinované destrukci a oportunismu.

2.1.1     Násilné rituály

Kolektivní násilí můžeme do Tillyho kategorie násilných rituálů zařadit, pokud jasně definovaná skupina sleduje známý scénář interakce, zahrnující poškození jiných aktérů v rámci soutěže o prvenství ve známé aréně. Mezi konkrétní akty násilí můžeme řadit lynčování, války gangů a právě střety sportovních fanoušků. Jde o vysoce kolektivní jednání s vysokou mírou krátkodobých škod. Týmové sporty jsou podle Tillyho názornou ukázkou organizované aktivace hranice mezi my a oni. Mezi charakteristiky patří usměrňování prostřednictvím pevně definovaných repertoárů a stylizované ztvárnění rozmanitých politických identit. Můžeme rozlišovat mezi rituály, v nichž mají strany zhruba rovnocenné postavení a těmi, v nichž jedna strana začíná s mnohem větší silou než druhá. Zatímco do tohoto bodu můžeme události na stadionu v Port Saídu jasně typologizovat dle této Tillyho kategorie, některé z dalších teoretických vymezení již nejsou naplňovány.

Podle Tillyho představují násilné rituály extrémní případ koordinace mezi násilnými aktéry. Tento bod je při analyzování událostí na stadionu v Port Saídu značně problematický a v dalších kapitolách tohoto článku rozebereme, kdo vedl násilné střety, jestli je někdo řídil a jestli byly vůbec koordinované nebo jen spontánní. Separace diváků nebo pozorovatelů od účastníků násilí je další z hlavních charakteristik násilných rituálů a souvisí s problematikou předchozího bodu. Ačkoliv se do násilností zapojilo pouze jádro fanoušků, není možné hovořit o jasné rozdělující linii mezi nimi a ostatními fanoušky.

V rámci analýzy kolektivního násilí spadajícího do Tillyho kategorie násilných rituálů sledujeme několik mechanismů a procesů. Jedním z klíčových je aktivace a deaktivace hranic, což znamená, že dochází ke stále větší organizaci kolem jedné hranice mezi my a oni. Tato hranice je na událostech v Port Saídu jasně zřetelná, jelikož se jednalo o skupiny fanoušků dvou týmů. Dalším výrazně zastoupeným mechanismem je polarizace, kterou Tilly popisuje jako „rozšiřování politického a sociálního prostoru mezi nárokujícími stranami sporu a přitahování původně neangažovaných nebo umírněných aktérů k jednomu, druhému nebo oběma aktérům“ (tamtéž: 89). Tento mechanismus můžeme vidět zejména po událostech na stadionu a v reakcích na toto násilí. Zejména soudní proces s aktéry násilí vyvolal další nevole a polarizoval společnost. Na událostech v Port Saídu jsme analyzovali také další mechanismus – soupeřivé předvádění, který byl přítomný zejména před fotbalovým utkáním a na stadionu při samotném utkání v podobě transparentů, choreografie a hesel. Tilly popisuje tento mechanismus jako „simultánní nebo postupné signalizování schopnosti ze strany dvou či více aktérů v téže aréně“ (tamtéž). V následujících kapitolách se tyto vybrané teoretické aspekty pokusíme reflektovat na událostech, které se odehrály v Port Saídu.

2.1.2     Koordinovaná destrukce a oportunismus

Koordinovaná destrukce je Tillym popisována jako kolektivní násilí, které je prováděno osobami nebo organizacemi specializujícími se na používání donucovacích prostředků. Tato kategorie je použitelná na události v Port Saídu za předpokladu, že nejagresivnější aktéři úmyslně vyprovokovali násilí a tito aktéři nebyli tradičními fanoušky.

Kategorii oportunismu popisuje Tilly jako využívání poškozujících prostředků k dosahování obecně zakázaných cílů. Aktéři jsou skryti před běžným dohledem a represí, mezi příklady patří nájezdy gangů, pirátství, zabíjení ze msty nebo některé druhy válečného plenění. Násilí na stadionu v Port Saídu by částečně do této kategorie mohlo spadat, pokud se na něj podíváme prizmatem, že šlo o mstu fanoušků Al-Masry, kteří využili příležitosti fotbalového utkání k převzetí spravedlnosti do svých rukou a pomstění se fanouškům Al-Ahly za plenění města.

2.1.3     Režimy a kolektivní násilí

Politický kontext násilí má významný vliv na jeho vznik, vývoj a ukončení. Proto je nutné vymezit Egypt (a odvozeně jeho schopnost kontrolovat státní bezpečnostní složky) ve sledovaném období ve vztahu k povaze režimu a obecně jeho schopnosti vládnout. Charles Tilly hodnotí dva faktory: schopnost vládnout a úroveň demokracie. Pokud si představíme tyto faktory na ose x a y, můžeme situaci v Egyptě v roce 2012 zařadit někam do spodní poloviny levého vrchního kvadrantu. Zatímco režim Hosního Mubaraka vykazoval značnou schopnost vládnout, po událostech Arabského jara vykazovala politická situace sice více demokracie, ale poklesla reálná schopnost vládnout.

Schopnost vládnout označuje míru vládní kontroly zdrojů, aktivit a populace na svém území. Úroveň demokracie je odvozená od míry udržování rovných vztahů mezi vládními činiteli a populací. V nedemokratických režimech, za který lze Mubarakův Egypt považovat, je těžké vznášet soupeřivé požadavky, pro tolerované akty je vymezen pouze úzký prostor. Režim je v těchto ohledech značně represivní. Při poklesu schopnosti vládnout dochází k častějším projevům kolektivního násilí, neboť režim postrádá schopnost toto násilí regulovat. Tilly dále rozděluje úrovně kolektivního násilí dle politického zřízení. Vysokou úroveň kolektivního násilí vykazují nedemokratické režimy s nízkou schopností vládnout a střední úroveň násilí vykazují nedemokratické režimy s vysokou schopností vládnout. Odraz této teorie můžeme pozorovat na vzestupu kolektivního násilí na fotbalových stadionech v Egyptě, který nastal po pádu režimu Hosního Mubaraka. Důležitá byla také role fotbalových fanoušků v rámci politických protestů, které je věnována část textu.

2.2      Fotbalové chuligánství

Pojem chuligánství začal být používán již v 19. století a označoval jakékoliv kriminální nebo výtržnické chování. Ve fotbalovém prostředí se začal tento pojem užívat přibližně v šedesátých letech dvacátého století, a to zejména v Anglii, kde popisoval antisociální aktivity příznivců fotbalových klubů. Agresivní chování fanoušků na fotbalových stadionech začalo nejdříve eskalovat na britských ostrovech a organizátoři fotbalových utkání museli řešit výtržnosti v podobě házení předmětů na hrací plochu i hráče, vniknutí fanoušků na hrací plochu, konflikty mezi chuligány a rozhodčími, chuligány a hráči nebo agresi mezi skupinami chuligánů. K těmto projevům chuligánství se přidaly také aktivity mimo fotbalové stadiony jako vandalství, nepokoje, výtržnosti a bitky příznivců jednotlivých týmů (Smolík 2008: 14–15).

Přesná definice fotbalového chuligánství je přesto problematická a podle Ramona Spaaiji může zahrnovat velmi širokou oblast násilí a aktivit, které poškozují společnost a jsou páchány organizovanou skupinou fotbalových fanoušků. Spaaij (2006: 11) se dále tuto definici snaží zúžit tím, že násilí popisuje jako primárně směřovanou proti jiné skupině fanoušků. Tyto dvě pojetí definice se vzájemně nevylučují a v tomto článku můžeme pracovat s oběma.

Geograficky se fotbalové chuligánství rozšířilo z Anglie do Evropy a dále do Střední a Jižní Ameriky a severní Afriky. Jen minimálně se chuligánství ve fotbale nebo jiných sportech projevuje v Severní Americe (Wann et al. 2001: 148–151). Zatímco fotbalové chuligánství v Africe bývá popisováno jako neorganizované a spontánní ve srovnání s Evropou a Jižní Amerikou, v Egyptě se vzedmula vlna organizovanosti a tvoření ultras skupin fanoušků v roce 2007, kdy vznikly skupiny ultras z řad fanoušků Al-Masry i Al-Ahly. Do té doby byla většina fotbalového násilí rozpoutána v reakci na rozhodnutí rozhodčích, která byla fanoušky vnímána jako nespravedlivá nebo v reakci na špatný výsledek zápasu a obecně postrádala organizovanost (The Guardian 2013).

Fotbalové skupiny fanoušků, kteří si říkají ultras, jsou tvrdým jádrem příznivců určitého klubu. Většinou mají určitou míru organizace a nesjednocuje je pouze náklonnost k fotbalovému klubu, ale také nenávist k nepřátelským chuligánským skupinám a v některých případech také politické, rasové, regionální nebo sociální motivy (Smolík 2008: 16–17). V případě skalních příznivců týmů Al-Masry a Al-Ahly můžeme sledovat zejména politické a regionální aspekty, které hrály roli v dlouhodobé nevraživosti a incidentu na stadionu v Port Saídu.

Tyto skupiny fanoušků jsou stabilní a integrované skupiny, příslušnost k ní poskytuje jednotlivcům skupinovou identitu a podporuje sebevědomí a sebejistotu. Na druhé straně potlačuje určité složky individuality. V tomto článku se věnujeme především fanouškům, které označujeme za chuligány a kteří patří do ultras skupin. Někteří autoři tyto dvě kategorie rozdělují a ultras fanoušky popisují jako skalní fanoušky, kteří usilují o co nejpůsobivější povzbuzování svého týmu v průběhu zápasu a vyhýbají se přímým střetům, násilí a vandalismu. Tato skupina je nositelem choreografie a hluboce se zajímá o klubový život. Skupina chuligánů je v mnohých ohledech popisována obdobně, avšak jejím cílem je vyvolat konflikt či bitku s obdobnou skupinou soupeřova týmu. Chuligánské skupiny se často neztotožňují se svým týmem, ale pouze se svou skupinou (Sekot 2008: 139–140). V případě kolektivního násilí na stadionu v Port Saídu však tyto dvě kategorie značně splývají a je velmi obtížné (v případě fanoušků Al-Masry) až nemožné (v případě fanoušků AL-Ahly) mezi nimi rozlišovat. Původcem agrese byli příznivci klubu Al-Masry, konkrétně skupina ultras fanoušků, která měla svůj sektor za jednou z branek. V dalších částech článku se budeme snažit odhalit, do jaké míry byla agrese organizovaná, a zejména, kde lze najít její kořeny.

 

3       Metodologie

Základem metodologické strategie tohoto článku je kvalitativní výzkum, který umožňuje získat detailní popis zkoumaného jedince, skupiny, události nebo fenoménu. Kvalitativní výzkumy jsou omezeny především v zobecňování výsledků nebo tvoření teorií, ale ani jedno není primárním cílem tohoto článku. Proto jsme pro analyzování námi vybraného případu zvolili přístup, který odpovídá přehledové případové studii deskriptivního charakteru, která se zaměřuje na detailní rozebrání jednoho případu. Základní výzkumnou otázkou každé případové studie je, jaké jsou charakteristiky daného případu, na což také odpovídáme. V tomto článku popisujeme charakteristiky případu kolektivního násilí na stadionu v Port Saídu. Metodu případové studie jsme pro analyzování tohoto případu zvolili z důvodu snahy o detailní analýzu případu s cílem poskytnout jeho hluboké porozumění s ohledem na celkový kontext událostí, v našem případě především kořeny kolektivního násilí a jeho politické souvislosti. Získané poznatky z této případové studie by měly přispět spíš k výzkumu kolektivního násilí v politickém kontextu než k hlubšímu porozumění fenoménu fotbalového chuligánství. V rámci článku reflektujeme také teoretická východiska daných fenoménů (Drulák 2008 a Hendl 2008).

V rámci analyzování informací jsme použili metodu process-tracing, která se snaží o podrobný popis a zachycení procesu vedoucího k danému výsledku (Beach a Pedersen 2013). V našem případě se pomocí této metody snažíme odhalit mechanismus, který vedl k násilí na fotbalovém stadionu v Port Saídu. Skrze použití této metody hledáme komplexní kauzální systém a pokoušíme se rozklíčovat podrobný vzorec celého procesu kolektivního násilí v souvislosti s politickými událostmi. K odpovědi na otázku, jakým mechanismem došlo ke zkoumanému výsledku, se dobereme pomocí jedné z variant metody proces-tracing, kterou Beach s Pedersenem nazvali vysvětlení výsledků. Cílem je pomocí detailně popsaných procesů, jak již samotný název této varianty napovídá, vysvětlit výsledky kolektivního násilí v Port Saídu v kontextu politických souvislostí.

4       Aktéři

4.1      Al-Ahly

Fotbalový klub Al-Ahly je jedním z nejslavnějších a nejúspěšnějších egyptských týmů a jméno Al-Ahly znamená „národ“. Byl založen již v roce 1907 a na přelomu tisíciletí byl vyhlášen Africkým klubem století. Klub pochází z Káhiry a drží rekord v počtu získaných titulů v egyptské nejvyšší fotbalové lize, získal jich již 37. Hlavními barvami klubu jsou červená a bílá. Odhaduje se, že klub disponuje základnou až 30 milionů příznivců, především obyvatel Káhiry a Alexandrie. Nejvěrnější fanoušci se však začali sdružovat až v roce 2007, kdy začali vyrábět první plakáty, vymýšlet slogany a zpívat chorály. Tímto se nově vzniknuvší ultras Al-Ahly dostali do přímého konfliktu s policií, která tyto aktivity vyhodnocovala jako politickou hrozbu. Situace se začala postupně zhoršovat, když se podobnou cestou vydali také fanoušci ostatních egyptských fotbalových týmů. Zejména příznivci klubu Al-Ahly využívali fotbal jako záminku k organizování politické agitace, a to již v době, kdy Egyptu vládli Britové. Stejně tuto realitu vnímal i Hosní Mubarak, který tyto aktivity systematicky potlačoval (Devlin 2012).

V posledních letech se Al-Ahly Ultras dostali do několika incidentů s policií nebo fanoušky konkurenčních týmů. V roce 2011 byl tým donucen hrát všechny zápasy africké Ligy mistrů před prázdnými tribunami, toto nařízení přišlo od Africké fotbalové konfederace a bylo reakcí na předešlé problémy s fanoušky (The Telegraph 2012).

4.2      Al-Masry

Fotbalový klub Al-Masry byl založen v roce 1920 a jméno Al-Masry znamená „Egypťan“. Patří mezi nejslavnější kluby egyptské historie a byl zároveň jedním ze zakládajících týmů Egyptské první ligy. Mezi klubové barvy patří zelená a bílá a je největším a nejpopulárnějším fotbalovým klubem ve městě Port Saíd. Zatímco první základna fanoušků byla vytvořena již v roce 1960, významná ultras skupina vznikla až v roce 2007 a byla nazvána Ultras Green Eagles (UGE). Domovem týmu Al-Masry je Stadión Port Saíd, který byl otevřen v roce 1955 a má kapacitu 18 000 diváků (Britannica 2014).

Při zkoumání aktérů incidentu na fotbalovém stadionu v Port Saídu je nutné položit si otázku, kdo vůbec byli jednotlivci, kteří se největší mírou podíleli na krveprolití. Tato otázka není tak banální, jak by se mohlo zdát, neboť několik zdrojů a očitých svědků podporuje tvrzení, že nejagresivnější jedinci v davu nebyli tradičními fanoušky klubu Al-Masry, nepatřili mezi pravidelné diváky a návštěvníky fotbalových utkání. Podle fanoušků Al-Masry přijelo před zápasem několik autobusů plných mladíků oblečených v dresech a šálách klubu Al-Masry, které ale nikdo neznal a neviděl na předešlých zápasech. Toto tvrzení podpořil také Mohamed Saleh, který byl odpovědný za bezpečnost na stadionu. Podle Saleha bylo v davu zaznamenáno mnoho jednotlivců, kteří nikdy předtím nebyli na fotbalovém zápase Al-Masry spatřeni (The Guardian 2012). Faktem však je, že se po sociálních sítích rozšířila „píseň smrti“, kterou zpívali fanoušci klubu Al-Masry a slibovali v ní smrt všem příznivcům klubu Al-Ahly (Awwad 2013: 8).

5       Události předcházející krveprolití na fotbalovém stadionu

Mezi oběma fotbalovými kluby a zejména mezi tvrdými jádry fanoušků panuje dlouhodobá rivalita. Již několik jejich vzájemných utkání provázely rvačky fanoušků, naposledy v roce 2008 a 2011. Incidenty mezi oběma tábory fanoušků a mezi tvrdým jádrem příznivců Al-Ahly a egyptskou armádou (Central Security Forces – CSF) se udály již v dubnu roku 2011 při posledním vzájemném utkání těchto dvou týmů ve městě Port Saíd. Fanoušci Al-Ahly se při cestě na stadion střetli jak s policií, tak s domácími fanoušky Al-Masry. Právě fanoušci Al-Masry napadli připravené autobusy, které měly hostující fanoušky Al-Ahly dovézt na stadion. V nepřehledné situaci došlo k několika střetům v ulicích města a fanoušci Al-Ahly byli obviněni z ničení obchodů a rabování. Video zachycující tyto incidenty se začalo šířit internetem před únorovým zápasem a mohlo vyostřit napětí mezi fanoušky obou táborů (Awwad 2013: 8).

6       Násilí na fotbalovém stadionu

Počáteční výkop fotbalového zápasu mezi domácím týmem Al-Masry a hostujícím týmem z Káhiry Al-Ahly musel být o půl hodiny odložen z důvodu přítomnosti domácích fanoušků na hrací ploše. Několik menších incidentů se odehrálo také v průběhu zápasu, kdy rozhodčí museli zápas na několik minut přerušit. První vlnu nevraživosti rozpoutal plakát fanoušků Al-Ahly, který urážel domácí fanoušky (NY Times 2012) a celé město Port Saíd kritizoval za to, že se nezúčastnilo egyptské revoluce. Jeden ze sloganů doslova říkal „prohnilé město, ve kterém se nenarodil žádný pořádný muž“. Příznivci Al-Masry v reakci začali vyvolávat hesla slibující smrt všem fanouškům Al-Ahly (Awwad 2013: 8).

Pořadatelům a policii se nepodařilo zabránit proniknutí několika desítek fanoušků na hrací plochu po každém ze tří vstřelených gólů domácího týmu Al-Masry[1] (Ahram Online 2012). Podle dalších zdrojů byla policie v těchto situacích dokonce pasivní a nedělala nic, aby fanouškům ve vstupu na hrací plochu zabránila. Takové situace byly přitom v egyptské nejvyšší fotbalové soutěži značně výjimečné (Ultras-Tifo 2012).

Utkání skončilo vítězstvím domácího týmu nad favorizovaným soupeřem v poměru 3:1. První útoky začaly podle CNN (2012) mimo dosah televizních kamer v útrobách stadionu, v chodbách a na ochozech. Ve chvíli, kdy rozhodčí ukončil zápas, stovky domácích příznivců vtrhly na hrací plochu a začaly házet láhve a petardy po hráčích hostujícího týmu, kteří se co nejrychleji snažili ukrýt v tunelu mířícím k šatnám v útrobách stadionu (The Guardian 2012). Je důležité si uvědomit, že na hrací plochu vtrhli právě příznivci domácího celku, kteří by pro to neměli mít významný důvod, když jejich tým v utkání zvítězil.

Policejní jednotka se snažila zabránit kontaktu domácích fanoušků s hráči hostujícího týmu vytvořením koridoru, kterým měli hráči odejít do šaten, přesto došlo k několika kontaktům. Násilí proti hráčům však nepřerostlo do větší intenzity a zůstalo pouze u kopanců a rán pěstí (Reuters 2012).

Vzápětí zamířili domácí fanoušci klubu Al-Masry směrem k příznivcům týmu Al-Ahly. První řada policejní jednotky stojící za brankou před sektorem pro hostující fanoušky se podle svědků rozestoupila a nebránila domácím fanouškům přiblížit se k tribuně. Příznivci Al-Masry poté začali házet do davu na tribuně kameny, střílet světlice a další pyrotechniku. Příznivci hostujícího celku začali couvat, což na přeplněné tribuně způsobilo paniku. Fanoušci poté začali utíkat do prostorů za tribunou směrem k východu ze stadionu (Ultras-Tifo 2012), ale brány stadionu v sektoru pro hosty byly uzamčeny, což výrazně přispělo k následnému masakru (The Guardian 2012). Většina lidí byla uvězněna mezi zamčenými branami a davem domácích fanoušků. Ti, kteří se pokusili utéct, byli napadeni na schodišti a v tunelu vedoucím do útrob stadionu. Některým hostujícím fanouškům se podařilo ukrýt v šatně svého týmu, která byla situována pod tribunou vyhrazenou pro hostující fanoušky (Ultras-Tifo 2012).

Někteří hráči káhirského klubu byli svědky toho, jak několik fanoušků umírá přímo v jejich kabině, která se proměnila v jakousi improvizovanou nemocnici.[2] V reakci na tyto události se tři hráči týmu Al-Ahly rozhodli ukončit svou hráčskou kariéru, obdobně tak učinil i portugalský trenér týmu Manuel Jose, který se rozhodl požádat o ukončení smlouvy a možnost vrátit se do Portugalska (The Telegraph 2012).

Egyptská armáda vyslala v reakci na masakr do Port Saídu své helikoptéry a obrněná vozidla, která měla přepravit mrtvé a zraněné fanoušky i hráče zpět do Káhiry (NY Times 2012). Nejčastější příčinou smrti bylo ušlapání a udušení v davu, velké množství lidí zemřelo na následky pádu z tribun a ochozů, když byli z tribun buď shozeni, či vytlačeni davem. Lékaři ošetřovali značný počet případů pobodání (Reuters 2012; NY Times 2012).

7       Reakce

Šokující scény násilí v Port Saídu se na první pohled zdály být velmi intenzivní připomínkou temné strany fotbalu a chuligánství. Není proto divu, že lidé mimo Egypt vnímali incident jako důsledek běžných fotbalových nepokojů. Důvod je poměrně jednoduchý, mezi lidmi je zakořeněná idea propojenosti míčových sportů s akty náhodného násilí. Pravdou však je, že násilí, ke kterému došlo v Port Saídu, se nezdá být náhodné. Právě fotbaloví fanoušci a fotbalová utkání jsou vhodným objektem, pokud je v něčím zájmu v severní Africe vyvolat násilí. Velký počet mrtvých, tedy sedmdesát čtyři, vzbuzuje podezření, že šlo o velké selhání nebo plánovanou akci. Vzhledem ke skutečnosti, že fanoušci Al-Masry napadli příznivce Al-Ahly až poté, co ve fotbalovém zápase zvítězili 3:1, zdá se nelogické, že by za iniciací násilí mohl stát fotbalový zápas sám o sobě. Podezřelé je také chování bezpečnostních složek, které byly přítomné ve slabších počtech, než je tomu obvyklé, a neprojevovaly žádnou iniciativu násilí zabránit (The Roar 2012). Reakcí na události v Port Saídu bylo obviňování nejen policie, ale i armády. Stovky příslušníků pořádkové policie nereagovaly na násilí a na amatérských videozáznamech se zdá, jako by dostaly rozkaz zůstat pasivní (Al Jazeera 2012). Navíc některé zdroje uvádějí, že policejní jednotka obvykle hlídající prostor mezi sektory pro hostující a domácí fanoušky nebyla v den zápasu na svém místě a fanoušci Al-Ahly zůstali bez jakékoliv ochrany (Ahram Online 2012).

Tento názor zastávají i napadení fanoušci Al-Ahly, kteří tvrdí, že policie neudělala na stadionu nic, aby zastavila agresivní fanoušky klubu Al-Masry. „Pořadatelé odmítli otevřít brány stadionu a my jsme nemohli nikam utéct. Museli jsme čelit tisícům chuligánů z řad Al-Masry, kteří byli ozbrojeni kameny, noži, mačetami a vším možným, co si dokážete představit“ (CNN 2012).

Khaled Mortagy, člen správní rady Al-Ahly prohlásil, že průběh události nasvědčuje plánované akci. Fanoušci byli schopni přinést si zbraně na stadion a policie blokovala nouzové východy. Naopak generál Ismail Osman, člen vojenské rady, zastává stanovisko, že armáda a policie není zodpovědná za to, co se stalo. Fanoušci rozdmýchávali napětí v průběhu celého zápasu a byli to oni, kdo zaútočil při závěrečném hvizdu (CNN 2012).

Důležité rozhodnutí přinesl egyptský soud, který dospěl k závěru, že katastrofa na fotbalovém stadionu byla plánována předem. Soud prohlásil, že nešlo o spontánní událost, viníkem násilí jsou příznivci fotbalového klubu Al-Masry z Port Saídu, kteří tak nesou zodpovědnost i za smrt fanoušků Al-Ahly. Egyptský soud vynesl 21 rozsudků trestů smrti mezi fanoušky, dalších pět z dvaapadesáti obžalovaných skončilo ve vězení za výtržnictví a jiní obdrželi menší tresty nebo byli propuštěni (Ahram Online 2013b).

Fanoušci obou týmů reagovali na rozsudky zlostně, což vedlo k demonstracím v Port Saídu a Káhiře. Obě skupiny s rozsudky nesouhlasily a vyšly do ulic. Fanoušci Al-Masry považují rozsudky za zpolitizované a tvrdé, naopak fanoušci Al-Ahly považují výrok soudu za mírný. Mimo fanoušky byl odsouzen i šéf bezpečnosti na stadionu Essam Eddina Samak, který by měl podle výroku soudu strávit ve vězení patnáct let. Soud zdůvodnil tento rozsudek nikoliv spoluúčastí na násilí, ale nedbalostí, která pomohla k násilí takových rozměrů. Někteří další členové bezpečnosti na stadionu byli odsouzeni k několika letům vězení, naopak sedm policistů odešlo zproštěno viny a jen dva policisté byli uznáni za vinné (BBC 2013).

Hlavním faktorem, proč ke krveprolití došlo, mohla být také obecná neobratnost a špatná organizace bezpečnostních sil v Egyptě. Bezpečnostní situace v Egyptě se po pádu silného Mubarakova režimu značně zhoršila. Bezpečnostní síly byly vyškoleny, aby zakročily proti disidentům a teroristům v podobě, jak je chápal Mubarak. Bezpečnostní složky jsou špatně vybavené a jsou málo motivované k řešení problémů (nízké mzdy, žádný trénink a silná frustrace z toho, že je „celá země nenávidí“), navíc jejich nepřátelství vůči Ultras vychází již z politických protestů a střetů na náměstí Tahrír (Time 2012). O neobratnosti a špatné organizaci lze mluvit i podle Ministerstva vnitra, které ve svém prohlášení obvinilo rozhodčího zápasu, že měl předčasně ukončit zápas v reakci na menší incidenty v jeho průběhu. Ministerstvo vnitra naopak obhajuje policii tvrzením, že byla provokována organizovanými skupinami fanoušků (CNN 2012).

 

8       Politické souvislosti

Pro hodnocení rozsudků a pochopení souvislostí je nutné mít na paměti fakt, že za posledních několik let došlo v Egyptě k několika předáním politické moci, respektive převratům. Rok před tragickým zápasem v Port Saídu byl u moci Muhammad Mubarak. Ten byl odejit až po lednových demonstracích v roce 2011, kdy se moci ujala vojenská vláda. V létě 2012, tedy již několik měsíců po událostech v Port Saídu, byl zvolen novým prezidentem Muhammad Mursí, napojený na Muslimské bratrstvo. Za jeho vlády dochází k výroku soudu odsuzujícího 21 účastníků nepokojů na utkání v Port Saídu k trestu smrti za organizování a účast na krveprolití. O půl roku později vypukají demonstrace sekularistů, liberálů a koptských křesťanů. Za této situace je vyzván Mursí k abdikaci, po odmítnutí je svržen armádou (BBC 2014). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že v Egyptě existuje silná polarizace a souboj dvou antagonických celků. Nabízí se tedy otázka, jakým způsobem je propojena politika s klubovým a fanouškovským životem.

Ideálním příkladem propojenosti fotbalu a politiky v Egyptě je fotbalový tým Al-Ahly, který byl založen v roce 1907 a již od svého založení jeho fanoušci využíval tohoto sportu jako krytí pro organizování agitace proti britské vládě. Tato historie a chování fanoušků, kteří se nebáli jít do střetu s policí, vedla k vnímání klubu jako odpůrce Mubarakova režimu. Když se daly v lednu 2011 události do pohybu, sjednotili fanoušci většinu egyptské společnosti a využili své popularity proti despotické vládě. Byli vlivní při obraně náměstí Tahrír, ceněné bylo zejména jejich nasazení a organizační schopnosti. Z těchto důvodů se stali ochránci lidového povstání a mnozí se domnívají, že právě masakr v Port Saídu byl odvetou za jejich revoluční činnost. Ultras hráli mimořádnou roli v politickém životě Egypta a svojí agitací pomáhali kultivovat veřejný prostor před revolucí i po ní (Devlin 2012).

Ultras Al-Ahly se připojili k povstání proti Mubarakovi hned první den povstání. Hráli důležitou roli v “Bitvě velbloudů” a pomáhali zahnat davy příznivců Mubaraka. Obecně jsou známí pro své hlučné chování, obscénní zpěvy a nekonečné nadšení pro střety s často brutální egyptskou policií (NY Times 2012).

Fanoušci nespočetněkrát vyšli do ulic a vykřikovali nadávky o Husním Mubarakovi. O několik měsíců dříve by se s nimi policie nemilosrdně vypořádala, ale v té době byl již Mubarak zatčen. Koncept nezávislé organizace neexistoval, nebyly odbory, politické strany a až pak se začali ve velkých počtech organizovat ultras. Fanoušci stupňovali tlak a ministerstva a média je začala označovat za násilné gangy. Bojovali proti vládě a za svá práva, což bylo něco nového a pouze začátkem většího odporu, který přišel až později (CNN 2011). Mnoho Egypťanů považuje ultras za neotesané, ale zároveň přiznává, že při revoluci 2011 to byli právě oni, kdo dokázal udržet a ochránit revoluci a udržet intenzivní tlak na stát, aby reagoval na revoluční požadavky. Právě to jim nemůže policie, armáda a vojenská vláda zapomenout, stejně tak i fanoušci klubu Al-Masry, kteří je v Port Saídu napadli (Al Jazeera 2012). Na rozdíl od Al-Ahly nemá Al-Masry dlouhou politickou minulost. Důvodem je skutečnost, že její fanoušci se za vlády Mubaraka nestavěli proti režimu.

Dále nelze opomenout fakt, že mezi Ultras Al-Ahly a centrální bezpečnostní složkou (CSF) panuje dlouholetá nevraživost. Důvodem jsou střety před revolucí a během ní, při kterých umírali členové ultras. Právě CSF má na starosti bezpečnost při fotbalových zápasech. Spekuluje se, že CSF a policie umožnili fanouškům z Port Saídu, aby vykonali svojí pomstu proti Al-Ahly poté, co jim o rok dříve zdemolovali část města. Stojí za zmínku, že při ostatních zápasech v té době nebyla žádná úmrtí, ani velká zranění, přestože k nepokojům a vniknutím fanoušků na hrací plochu docházelo. Bothaina Kamel, tehdejší kandidátka na prezidentský úřad, poznamenala, že události v Port Saídu jsou úkladnou vraždou a pomstou proti ultras za jejich ochranu revoluce (Ahram Online 2012).

9       Závěr

Cílem tohoto článku bylo analyzovat kolektivní násilí na stadionu v Port Saídu, odhalit jeho kořeny a uvést do souvislostí s politickými aspekty. Pohledem teorie kolektivního násilí Charlese Tillyho můžeme zařadit násilí v Port Saídu především do kategorie násilných rituálů. Události ve značné míře následují teoretické zakotvení, na stadionu jsme mohli zaznamenat vysokou míru kolektivního jednání a vysokou míru krátkodobých škod. Separace pozorovatelů násilí a jeho aktérů není již tak jasná, neboť není zcela zřejmé, kdo stál za iniciací násilí. Mohlo se jednat o tvrdé jádro fanoušků Al-Masry, ale podle některých zdrojů se jednalo o provokatéry nemající s fotbalovými fanoušky nic společného. Aktivace hranic mezi my a oni byla v tomto případě zcela jasná, protože proti sobě stály dva tábory fanoušků. Přímo na stadionu i před utkáním jsme mohli zaznamenat jasné prvky soupeřivého předvádění, ať už šlo o urážlivé transparenty, nebo pokřiky v rámci zápasu. Značná polarizace nastala zejména po násilných událostech v návaznosti na soudní proces s aktéry násilí. Rozhodnutí soudu značně polarizovalo společnost, které bez překvapení kopírovalo aktivovanou hranici mezi my a oni. Pokud připustíme, že násilí bylo iniciováno „specialisty na násilí“, mohly by se tyto události zařadit do Tillyho kategorie koordinované destrukce. Do kategorie oportunismu by násilí spadalo, pokud bychom ho analyzovali jako zabíjení ze msty, konkrétně v reakci na násilí v předešlých sezónách.

Události na politické scéně hrály důležitou roli v tomto případu kolektivního násilí. Sdružování fotbalových fanoušků bylo již od dob koloniální vlády možností, jak protestovat proti politice. Za vlády Hosního Mubaraka však byla téměř veškerá politická aktivita občanů potlačena a fotbaloví fanoušci začali tvořit ultras skupiny až v roce 2007. Po pádu Mubarakovy vlády se potvrdily Tillyho teoretické předpoklady, v Egyptě se zvedla vlna kolektivního násilí na stadionech a pokles schopnosti vládnout se projevil oslabenou silou bezpečnostních složek toto násilí kontrolovat. Hlavním politickým motivem násilí na stadionu v Port Saídu však s největší pravděpodobností byla diametrálně rozdílná podpora minulého Mubarakova režimu. Zatímco fanoušci káhirského Al-Ahly stáli v čele protivládních protestů v rámci Arabského jara, fanoušci Port Saídu se nikdy proti režimu neprojevovali. Když připočteme dlouhodobou rivalitu těchto týmů, násilnosti menšího rázu v minulých letech, a zejména vztah bezpečnostních jednotek k fanouškům Al-Ahly, ukazuje se, že v Port Saídu zdaleka nešlo o pouhé fotbalové násilí.

10  Bibliografie

Ahram Online. 2012. Egypt Military Rulers Accused of Instigating Port Said Disaster. (cit 2014-11-17). (http://english.ahram.org.eg/NewsContent/1/64/33589/Egypt/Politics-/Egypt-military-rulers-accused-of-instigating-Port-.aspx)

Ahram Online. 2013. Port Said football disaster was premediatated: Egyptian court. (cit 2014-11-23). (http://english.ahram.org.eg/NewsContent/1/64/68153/Egypt/Politics-/Port-Said-football-disaster-was-premeditated-Egypt.aspx)

Awwad, Hani. 2013. The Port Said Uprising: The Emergence of Regionalism in the Absence of National Unity. Arab Center for Research and Policy Studies. (cit 2014-11-17). (http://english.dohainstitute.org/file/get/1f73b803-cac2-4285-bd37-feab98a3bd7b.pdf)

BBC. 2013. Egypt courtbacks Port Said football riot death sentences. (cit 2014-11-17). (http://www.bbc.com/news/world-middle-east-21722946)

BBC. 2012. Egypt Profile. (cit 2014-3-12). (http://www.bbc.com/news/world-africa-13313370)

Beach, Derrek a Pedersen, Rasmus B. 2013. Process-tracing methods: foundations and guidelines. Ann Arbor: University of Michigan.

Britannica Encyclopedia. 2014. Al-Masry. (cit 2014-11-17). (http://www.britannica.com/EBchecked/topic/1905387/Al-Masry)

CNN. 2011. Egypt´s revolutionary soccer ultras: How football fans toppled Mubarak. (cit 2014-11-21). (http://edition.cnn.com/2011/SPORT/football/06/29/football.ultras.zamalek.ahly/)

CNN. 2012. Eyewitnesses: Police stood idle in Egypt football massacre. (cit 2014-11-17). (http://edition.cnn.com/2012/02/02/world/africa/egypt-soccer-deaths-color/index.html)

Devlin, Liam. 2012. The Ultras: Ronnie Close. Interviewed by Liam Devlin. (cit 2014-11-17). (http://www.ronnieclose.com/Assets/Gen%20Info/Ronnie%20Interview%20PW_19.pdf)

Drulák, Petr. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál.

Hendl, Jan. 2008. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.

New York Times. Egyptian Soccer Riot Kills More Than 70. 2012 (cit 2014-11-17). (http://www.nytimes.com/2012/02/02/world/middleeast/scores-killed-in-egyptian-soccer-mayhem.html)

O´Donnell, Guillermo a Schmitter, Philippe C. 1986. Transitions from Authoritarian Rule. Tentative Conclusions about Uncertain Democracies. Baltimore a Londýn: The Johns Hopkins University Press.

Reuters. 2012. More than 70 die in Egyptian soccer pitch invasion. (cit 2014-22-11). (http://www.reuters.com/article/2012/02/01/us-egypt-soccer-violence-idUSTRE81022D20120201)

Sekot, Aleš. 2008. Sociologické problémy sportu. Praha: Grada Publishing, a.s.

Smolík, Josef. 2008. Fotbalové chuligánství: Historie, teorie a politizace fenoménu. Karlovy Vary: Zdeněk Plachý – vydavatelství & nakladatelství.

Spaaij, Ramón. 2006. Understanding Football Hooliganism. A Comparison of Six Western European Football Clubs. Amsterdam: Amsterdam University Press.

The Guardian. 2012. Egypt football violence: „I saw people with knives and swords“. (cit 2014-11-17). (http://www.theguardian.com/world/2012/feb/02/egypt-football-violence-knives-swords?newsfeed=true)

The Guardian. 2013. Football Violence: A View From Around the World. (cit 2014-11-18). (http://www.theguardian.com/football/2013/dec/19/football-violence-view-around-world)

The Roar. 2012. What happened in Port Said was not a football riot. (cit 2014-11-23) (http://www.theroar.com.au/2012/02/03/what-happened-in-port-said-was-not-a-football-riot/)

The Telegraph. 2012. Egypt football riots: three Egypt internationals retire after mass deaths in stadium riot. (cit 2014-11-17). (http://www.telegraph.co.uk/sport/football/9057194/Egypt-football-riots-three-Egypt-internationals-retire-after-mass-deaths-in-stadium-riot.html)

Tilly, Charles. 2003. The Politics of Collective Violence. New York: Cambridge University Press.

Time. 2012. Port Said Stadium Disaster: What´s Behind Egyptian Soccer´s Bloodiest Day? (cit 2014-11-20). (http://world.time.com/2012/02/01/port-said-stadium-disaster-whats-behind-egyptian-soccers-bloodiest-day/)

Ultras-Tifo. 2012. What Really Happened on Match Al-Masry – Al-Ahly. (cit 2014-11-17). (http://www.ultras-tifo.net/match-reports/690-what-really-happend-on-match-al-masry-al-ahly.html)

Wann, Daniel L. et al. 2001. Sport fans: The psychology and social impact of spectators. New York: Routledge Press.

[1] Viz video: https://www.youtube.com/watch?v=Ha9m-d-CXGQ

 

[2] Viz video: https://www.youtube.com/watch?v=oWqRoRpe9qM&list=PL768785F903197200