Kolumbie: Uribe a čtyři roky „demokratické bezpečnosti“

Autor: Martin Hrabálek » Kategorie: 01/2006 » 01. 05. 2006

V květnu 2006 dojde v Kolumbii k prezidentským volbám, při kterých voliči zhodnotí, nakolik bylo úspěšné volební období současného prezidenta Alvara Uribeno a jeho konceptu demokratické bezpečnosti. Hodnocení této čtyřleté éry je i předmětem tohoto článku, nicméně jeho zaměření je výrazně užší. V jeho rámci se totiž budeme zabývat pouze bezpečnostními aspekty Uribeho vlády, především pak postupem proti povstaleckým skupinám narušujícím integritu kolumbijského státu.

Rok 2002, kdy Uribe v prezidentském úřadu vystřídal Andrése Pastranu, znamenal předěl v přístupu k povstaleckým skupinám v Kolumbii1. Zatímco předchozí vláda vedla s Ozbrojenými revolučními silami Kolumbie (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – FARC) rozhovory a vytvářela nárazníkové zóny, Uribe se rozhodl postupovat cestou tvrdé konfrontace.

Základní otázkou tohoto textu je, nakolik byly politiky praktikované Uribem efektivní ve srovnání s přístupem praktikovaným předchozími vládami. Efektivitou přitom myslíme schopnost zadržet či zatlačit ilegální skupiny jak z hlediska teritoriálního, tak z hlediska počtu členů, neboť v období předchozích vlád docházelo k jejich nárůstu.

2. Stručná historie kolumbijského konfliktu

Vnitřní neklid je Kolumbii vlastní již více než půl století. Nejkrvavější etapou kolumbijské historie bylo období regulérní občanské války nazvané „La Violencia“2. Konflikt začal v roce 1948 a během následující o něco více než dekády zemřelo přes 200.000 lidí. Zároveň se také vytvořily podmínky pro vznik konfliktu současného. Lze s úspěchem tvrdit, že od La Violencie prochází Kolumbie prakticky nepřetržitým konfliktem.

V roce 1964 vznikají pod vedením Manuela „Tirofijo“ Marulandy3 marxistické FARC4, o rok později prokubánsky založená Národní osvobozenecká armáda (Ejército de Liberación Nacional – ELN).5 Je však nutné si uvědomit, že tehdejší guerillové skupiny se nemohly s dnešními srovnávat jak co do počtu členů, tak v rozsahu prováděných akcí, kdy operovaly na prostorově velmi omezeném území. Až do počátku osmdesátých let měla skupina maximálně 1.000 členů. Ve druhé polovině této dekády ovšem dochází k dynamickému nárůstu, který pokračuje i v letech devadesátých a v období druhé poloviny Pastranovy vlády mají FARC více než 16.000 členů, operujících na značné části celkového kolumbijského území. Obdobnou dynamiku pak lze vysledovat také u ELN, u které se členská základna zvýšila z 350 mužů v roce 1984 na zhruba 4.500 v roce 2000 (Díaz – Formisano – Sánchez 2003: 10-13).

S nárůstem počtu guerilleros pak přímo souvisí vznik a zvyšování počtu členů jednotlivých paramilitárních jednotek, které se v roce 1997 spojily do zastřešující organizace nazvané Spojené sebeobrany Kolumbie (Autodefensas Unidas de Columbia – AUC). Vznik fenoménu paramilitárů spadá až do poloviny šedesátých let, nicméně od let osmdesátých let úzce souvisel se snahou narkomafie bránit se guerillám. Svou roli při jejich působení tak sehrála také neschopnost centrální vlády vykonávat státní moc na rozsáhlé části kolumbijského území, neboť častým argumentem bylo tvrzení, že „když je stát neschopen, musí se guerillám někdo postavit“. Jeden ze současných vůdců AUC Salvatore Mancuso v jednom z rozhovorů prohlásil, že „AUC nemůže být kladena za vinu jejich účast v konfliktu, který nikdy nechtěly a nezačaly. AUC nahradily stát, poskytujíce obyvatelstvu všechny potřeby. Mezi těmito lidmi stát nemá důvěru, zatímco AUC ji mají“ (Arnson 2005: 1).6 Do čela AUC se po jejich založení postavil Carlos Castaňo7 a AUC zaznamenávaly neustálý vzestup počtu členů až na circa 20.000, stejně jako se těšily větší podpoře společnosti nežli FARC, jejíchž působení v současnosti odsuzuje drtivá většina obyvatel. V průzkumu společnosti Gallup z roku 2000 podporovaly FARC pouze 3% obyvatel, zatímco AUC se těšily podpoře okolo 15% (Washington Post 12.3. 2001).

Co se týče historického srovnávání, lze postup Uribeho vlády srovnávat především s obdobími předchozích dvou prezidentů, neboť právě tehdy došlo k výraznému posílení jak členské základny, tak teritoriálního působení FARC i AUC. Přesto však nelze nezmínit období vlády Virgilia Barca (1986-1990), během které došlo k uzavření neúspěšného příměří mezi vládou a FARC (avšak také jinými skupinami, se kterými byla zahájena jednání o odzbrojení – viz Pečínka 1996: 153) a zároveň začal dynamicky narůstat počet guerilleros. S taktikou odzbrojování menších guerill pak úspěšně pokračoval i jeho nástupce César Gaviria (1990-1994).

Po Gaviriovi nastoupila vláda Ernesta Sámpera (1994-1998). Ta se do značné míry potýkala s problémy způsobenými skandálem, při kterém se prokázalo, že Sámperova prezidentská kampaň byla zčásti podporována financemi pocházejícími z kruhů narkomafie. Sámperovi se sice podařilo dokončit své prezidentské období, nicméně jeho administrativa byla institucionálně slabá a umožnila guerillám, aby se rozvíjely. Není náhodou, že právě za tohoto období došlo k integraci paramilitárů v AUC.

Sámpera následoval v prezidentském úřadu Andrés Pastrana8 (1998-2002). Ten poměrně záhy započal jednaní s FARC. Byla utvořena demilitarizovaná zóna o rozloze 42.000 km, kde probíhaly vzájemné negociace, nicméně ty nevedly k úspěchu. Jednání byla navíc přerušovaná, jako například na přelomu let 2000-2001, kdy FARC nejprve přerušily jednání, neboť nesouhlasily s tím, že vláda nepostupovala tvrdě proti AUC, a následně zavraždily Diega Turbaye, předsedu mírové komise kolumbijského Kongresu. Zpět ke stolu je dostalo, když vláda pohrozila, že napadne demilitarizovanou zónu (Chalk – Rabasa 2001: 74). Nicméně veškerá iniciativa Pastranovy vlády se nakonec stejně ukázala jako marná. Rozhovory skončily neúspěchem a FARC z nich vyšla co se týče členské základny posílena.

ELN zůstala poněkud stranou rozhovorů, ačkoliv je sledovala. Svůj vstup do jednání však podmiňovala vytvořením obdobné demilitarizované zóny, jakou získala FARC. S tímto požadavkem vláda nesouhlasila a snaha o dialog tak vyzněla víceméně naprázdno.

Co ovšem nelze Pastranově vládě upřít, je započetí reforem armády, které se staly základem pro její současnou podobu.

3. Uribeho strategie řešení konfliktu

Krátce po svém vstupu do úřadu Uribe představil akční plán pro oblast bezpečnosti, který byl později rozpracován v dokumentu „Demokratická bezpečnostní a obranná politika“, který vyšel v červnu 2003. Dle Markse byly třemi základními body celého programu následující (Marks 2005: 7):

1. Nedostatek osobní bezpečnosti je základem pro sociální, ekonomické a politické problémy Kolumbie.
2. Tento nedostatek osobní bezpečnosti vzniká díky absenci státní moci v rozsáhlých částech kolumbijského teritoria.
3. Z bodu 1) a 2) vyplývá, že snahou všech součástí státní moci by mělo být zaměření na odstranění nedostatků národní integrace.

Jako základní hrozby jsou pak v dokumentu identifikovány terorismus, drogy, špinavé peníze, pašování zbraní, únosy a vraždy.

Pro efektivní zásah proti guerillám bylo třeba vytvoření dlouhodobého strategického plánu. Tímto ústředním dokumentem se stal „Plan Patriota“ (Plán Vlastenec). Plan Patriota byl založen na taktice soustředění se na určitou partikulární oblast, která měla být zbavena prezence FARC a zároveň zabezpečování oblastí, které má vláda pod kontrolou.

Pro tento postup bylo nutno jednak zabezpečit zvýšenou míru kooperace jednotlivých vládních ozbrojených složek, ale také rozšíření počtu vojáků. Zlepšení spolupráce bylo možno dosáhnout právě díky existenci funkčních strategických plánů, zahrnujících všechny ozbrojené složky. S financemi na rozšíření armády to však bylo složitější. Uribe byl nucen požádat Kongres o vypsání jednorázové „válečné daně“, která mu vynesla 670 miliónů dolarů, již byly alokovány do „Plan de Choque“ (Šokový plán). V tomto dokumentu je rozfázováno posilování specializovaných složek kolumbijské armády, aby mohlo být dosaženo udržení tlaku (Marks 2005: 11).

Román Orzaiz upozorňuje, že někteří politici i akademici tvrdí, že Uribeho zásluhu na úspěších, kterých bylo dosaženo, lze relativizovat, protože to byla Pastranova vláda, kdo začal s modernizací ozbrojených složek a vytvářením klíčových strategií proti únosům či proti pěstování koky. Uribeho administrativa však následně propracovala integraci jednotlivých ozbrojených složek a vytvořila jejich společnou koordinovanou politiku. Navíc Uribe postavil pacifikaci země jako maximální prioritu své vlády a této prioritě podřídil všechny státní instituce. Bez těchto dvou faktorů by podle Orzaize bylo snížení míry násilí v Kolumbii nemožné (Orzaiz 2005).

4. Neúspěšné referendum

Jedním z nástrojů na zefektivnění státní správy a především získání dalších finančních prostředků se mělo stát referendum, které proběhlo v říjnu 2003. Uribe si jím chtěl zabezpečit podporu pro rozpočtové škrty, které by mu umožnily ušetřit zhruba miliardu dolarů ročně, z čehož část by pokryla deficit státního rozpočtu a část by byla alokována do sektorů školství a zdravotnictví, ale také do ozbrojených složek.

Referendum bylo součástí Uribeho předvolebního programu a prezident mu přikládal velkou důležitost. O to větší bylo zklamání, když po sečtení hlasů bylo patrné, že se nepodařilo k urnám přilákat dostatečný počet voličů. Uribe sice získal devadesátiprocentní podporu těch voličů, kteří se k volbám dostavili, nicméně účast nepřekročila 25%, což je dle kolumbijské ústavy nutné k tomu, aby výsledky referenda byly právně závazné.

5. Reálný postup vůči povstalcům

Jak již bylo naznačeno výše, Uribeho postup proti guerillám byl ve srovnání s předchozími vládami bezprecedentně tvrdý. V centru pozornosti pochopitelně stály především FARC, které představovaly a stále představují největší hrozbu integritě státu. Postoj vlády a FARC by se dal označit za nesmiřitelný, což je vzhledem k Uribeho strategii pochopitelné. V rámci Demokratické bezpečnosti totiž Uribe vyhlásil „Vlastenecký plán“ (Plan Patriota), ofenzivu, která měla zlomit dlouhodobou rovnováhu mezi FARC a vládními jednotkami ve prospěch vlády. Postup vládních ozbrojených jednotek zůstává sice poněkud za očekáváním, nicméně teritoriálně dochází k postupnému, byť velmi pomalému, získávání kontroly nad oblastmi, které pod vládní kontrolou nebyly i několik desetiletí.

Mimo tvrdou linii se však vláda snažila také vyjednávat s FARC o výměně povstalců. V situaci se angažovaly též evropské státy, například Španělsko a Francie, které nabídly své dobré služby při zprostředkování rozhovorů. Jednání však skončila krachem a Uribe poté, co FARC ohlásily, že k výměně nedojde, prohlásil, že kromě „zlodějů a únosců jsou FARC také šašci a křiklouni“ (Terra 2006).

S menší levicovou formací si Uribe rozumí o něco lépe, výsledkem čehož je započetí vzájemného dialogu. Průzkum společnosti Gallup z roku 2004 prokázal, že pro vyjednávání s ELN má Uribe 75% podporu kolumbijské společnosti (Angus-Reid 2004). Samotné kontakty mezi vládou a ELN začaly v roce 2004, kdy se prostředníkem stalo Mexiko. Od prosince 2005 pak došlo již k několika kolům vzájemných jednání v kubánské Havaně. Cílem vlády je v první fázi dosáhnout příměří, dále pak demobilizovat ELN. Nicméně ačkoliv havanské rozhovory vypadají nadějně a došlo ke sblížení vzájemných stanovisek, obě strany si uvědomují, že řešení situace si vyžádá ještě hodně času.

Jednoznačně největšího úspěchu vláda dosáhla v jednání s AUC, kde zaujala postoj od počátku otevřený jednání. Ještě v prvním roce Uribeho vlády vyhlásily AUC jednostranné příměří s platností od 1. prosince 2002. Základem pro vyjednávání ze strany AUC se stal požadavek beztrestnosti, či případně pouze malých trestů, za činy spáchané v době jejího působení a zároveň záruka, že nedojde k extradici vysoce postavených členů AUC do Spojených států, kde by vzhledem k svému úzkému napojení na kolumbijské drogové skupiny mohli být odsouzeni k vysokým trestům. Samotné rozhovory s vládou započaly v červenci roku 2003 ve městě Santa Fe de Ralito, kde byl zároveň jako termín pro odzbrojení stanoven 31. prosinec 2005. AUC se v dokumentu navíc přihlásily ke „Kolumbii bez drog“ (Acuerdo de Santa Fé de Ralito). Již v srpnu vláda předložila „Zákon spravedlnosti a míru“ (Ley de Justicia y Paz), který měl vytvořit právní rámec pro realizaci požadavků AUC na malé tresty a zamezení extradici, nicméně díky domácí i mezinárodní kritice zákon v Kongresu neprošel. V roce 2005 pak byl přijat přepracovaný návrh zákona.

Samotné faktické odzbrojení započalo v listopadu 2003 v Medellínu, kde svoje zbraně složilo 868 členů skupiny Bloque Cacique Nutibara. Do konce roku 2004 pak odzbrojily přibližně čtyři tisíce paramilitárů. V následujícím roce docházelo k průběžnému odzbrojování, nicméně v říjnu a listopadu došlo k určitému ochlazení vztahů, neboť AUC se obávaly, že kolumbijská vláda plánuje vydat jednu z jejích špiček do Spojených států. V důsledku toho vyhlásily jednostranné pozastavení procesu odzbrojování. Ministr vnitra Sabas Pretelt sice v polovině listopadu ohlásil, že došlo k dohodě na dalším pokračování demilitarizace, avšak původní termín již byl nereálný. K dokončení odzbrojování tak došlo až v březnu 2006, přičemž celkový počet členů AUC, kteří složili zbraně, je odhadován na 27.000.

Odzbrojení paramilitárů s sebou nese přinejmenším dvě otázky, které však vzhledem k poměrně krátké době uběhnuvší od demilitarizace lze jen obtížně zodpovědět. První z nich je způsob, jakým se paramilitárové budou schopni zapojit zpět do společnosti. Odzbrojení AUC je zdaleka nejrozsáhlejší obdobnou akcí, která v Kolumbii v posledních dekádách proběhla. Již zkušenosti s návratem do života příslušníků guerill na začátku devadesátých let dávají najevo, že resocializace je pro muže, který byli celý život zvyklí bojovat a nic jiného mnohdy neumí, často složitá. Existuje tak hrozba, že by se paramilitáři mohli dát na cestu organizovaného zločinu, a to nejen v regionech, kde k odzbrojení došlo, ale možná i ve městech, jako je Bogotá či Medellín, kam by se část z nich mohla přesunout. Právě v těchto městech se Uribeho administrativě podařilo kriminalitu výrazně snížit a tento její počin by tak byl ohrožen.

Druhou otázkou pak je, zda se vládě podaří zaplnit „vakuum“ vzniknuvší díky tomu, že AUC opustily svoje pozice. AUC na územích, kde operovaly, fungovaly často jako protiváha FARC, které se mohou pokusit jejich nepřítomnosti využít a rozšířit své působení i na tyto oblasti. Od vlády by to vyžadovalo nasazení dalších armádních jednotek, které však nemá, neboť jsou vázány současnou kampaní proti FARC (Ortiz 2005). Vzhledem k tomu, že k dokončení odzbrojení došlo teprve nedávno, zodpoví nám tuto otázku teprve blízká budoucnost.

6. Výsledky Uribeho vlády v datech

Reálné výsledky Uribeho vlády lze nejlépe ilustrovat daty srovnávajícími nejen jeho vládu a vládu Pastranovu, ale také jednotlivé roky Uribeho volebního období. Při komparaci Uribeho a Pastranovy vlády je pak nutno si uvědomit, že jde o srovnání dvou zcela odlišných období, kdy politiku mírových snah vystřídala politika konfrontace a tedy i nárůstu ozbrojených střetnutí.

Změna politiky se jednoznačně promítla do počtu ozbrojených střetnutí mezi armádou a povstaleckými skupinami. Jestliže za první tři roky Pastranovy vlády armáda uskutečnila 2.017 akcí, tedy v průměru 1,8 denně, pak za Uribeho se toto číslo ztrojnásobilo na 6.080, tedy v průměru 5,6 denně. Nicméně v období Uribeho vlády neměl počet akcí vzrůstající tendenci. Zatímco první rok Uribeho vlády znamenal nárůst těchto akcí o 148% ve srovnání s třetím rokem Pastranovy vlády, v následujícím roce již došlo ve srovnání s rokem předchozím pouze k desetiprocentnímu nárůstu a ve třetím roce pak dokonce k poklesu o 21% (Uribe, Tres Aňos 2005: 6).

Reakcí na zvýšenou aktivitu vlády pak byl větší počet akcí ze strany guerill, především pak FARC, což je pochopitelné, jelikož ty v prvních letech Pastranovy vlády příliš aktivní nebyly. V číselném vyjádření stoupl počet akcí z 924 na 1.525, tedy z 0,8 na 1,4 akce denně. Přitom nejvyšší nárůst aktivity zaznamenaly FARC, které provedly o 122% akcí více (Uribe, Tres Aňos 2005: 2-3).

Zjevným úspěchem Uribeho vlády je obecný pokles vražd v Kolumbii. Ačkoliv 38 vražd na 100.000 obyvatel za rok 2005 je stále vysoké číslo, v Kolumbii se jedná o dvacetileté minimum, přičemž sestupný trend byl poměrně rapidní, jelikož v letech 2003 a 2004 stejný ukazatel značil 44, respektive 52 vražd. Tato čísla však souvisí především se snížením kriminality ve velkých městech, jako je Bogotá, Medellín či Cali. V regionech s guerillovou aktivitou naopak došlo ke zvýšení, přičemž v regionu Putamayo se díky bojům tento ukazatel zvedl o 54% (Balance de Seguridad 2005: 1).

Také v celkovém počtu únosů dokázala Uribeho administrativa čísla výrazně snížit. Zatímco v prvních třech letech Pastranovy vlády došlo k 10.151 únosům, ve stejně dlouhé etapě pod vládou Uribeho celkový počet poklesl zhruba o polovinu na 5.312 únosů (Uribe, Tres Aňos 2005: 6).

Co se týče počtu členů FARC, proti kterým je Plan Patriota primárně zaměřen, neexistují bohužel přesná čísla, dle kterých by bylo možno zhodnotit, zda došlo ke snížení členské základny. Většina odhadů se však shoduje na tom, že úbytek členů, pokud k nějakému došlo, byl minimální.

7. Situace před volbami

Jaká je tedy současná situace před kolumbijskými volbami? Uribeho postup proti guerillám se těší vysoké oblibě u obyvatelstva, která osciluje kolem 70% občanů podporujících současnou vládní politiku. Vše naznačuje tomu, že by Uribe měl ve volbách, ke kterým si v minulém roce ústavní změnou otevřel cestu,9 poměrně snadno zvítězit, a to velmi pravděpodobně již v prvním kole. Podle průzkumu společnosti Gallup by v prvním kole pro Uribeho hlasovalo přes 60% voličů.

Uribe je také evidentně preferovanou volbou Spojených států10, pro které je čitelným politikem s jasným politickým programem, navíc shodujícím se s jejich zájmy. Ačkoliv USA stále tlačí na vydání špiček AUC spojených s narkomafií, Uribe má ze strany Washingtonu podporu.

Největšími soupeři současného prezidenta budou v květnových volbách pravděpodobně Kolumbijské liberální strany Horacio Serpa a nezávislý demokrat Carlos Gaviria. Nicméně doposud nic nenasvědčuje, že by měli být pro Uribeho těžkými soupeři. Serpa se v průzkumu z března 2006 těšil podpoře ve výši zhruba 19%, Gaviriu by pak volilo 10% občanů.

V průběhu posledního roku došlo díky blížícím se volbám k výraznější aktivitě FARC, Uribemu by to však příliš uškodit nemělo. Aktivita FARC se zdá být spíše snahou o diskreditaci Uribeho protiguerillové politiky než důkazem posilování moci guerilly. Na druhou stranu je však patrné, že vládní postup nezasadil FARC výrazný úder a ta je stále vysoce akceschopná. Objevují se i názory, že FARC v první části Uribeho období šetřila síly a i to mohlo být důvodem nižšího počtu akcí. Lze předpokládat, že s blížícími se volbami se aktivita FARC dále vystupňuje.

Závěr

Máme-li zodpovědět otázku položenou na počátku tohoto článku, lze Uribeho postup vůči guerillám označit za efektivní. Za Uribeho vlády se podařilo zastavit nárůst členské základny guerillových uskupení, především pak FARC, a provést odzbrojení paramilitárů. Z teritoriálního hlediska kolumbijská vláda v současnosti kontroluje větší část území, a to včetně regionů, které pod její kontrolou nebyly již několik dekád.

Předložená data naznačují pozitivní obrat v bezpečnosti Kolumbie obecně, a to i pokud srovnáme jednotlivé roky Uribeho vlády. Progres v ukazatelích jako počet vražd či únosů je značný a mluví ve prospěch Uribeho strategie konfrontace nejen povstaleckých skupin, ale kriminality v Kolumbii obecně.

Odzbrojení AUC je též možno považovat za značný pokrok. Přes sporné otázky, jako je nízká sazba trestů i pro špičky paramilitárů, nejasné zapojení jejich bývalých členů do společenského života a také budoucí role vedoucích postav AUC v kolumbijské politice, ať již na veřejné scéně či v zákulisí, je demilitarizace paramilitárů krokem ke snížení násilí v zemi. Jednotky AUC měly i v době příměří na svědomí nemalou část ztrát z řad civilního obyvatelstva.

Situace okolo vyjednávání s ELN je doposud příliš čerstvá, než aby bylo možno odhadnout její budoucí vývoj. Nicméně v případě Uribeho zvolení v květnových prezidentských volbách lze očekávat pokračování nastoleného trendu zlepšování vzájemných vztahů.

Největší výzvou však zůstávají FARC, které doposud dialog s Uribeho vládou odmítají. Lze těžko zhodnotit, zda došlo k jejich významnějšímu oslabení a zůstává nejasné, nakolik jsou vládní úspěchy příslibem do budoucna, neboť ještě nebylo dosaženo takové úrovně tlaku, aby guerilly byly přinuceny k protiakci. Právě řešení otázky FARC bude klíčovým bezpečnostním problémem pro další administrativu, a to i v případě, že by Uribe ve volbách neuspěl.

Závěrem lze tedy na základě předložených dat zhodnotit, že Uribeho vláda udělala značný pokrok směrem k vyšší bezpečnosti v zemi, ačkoli zde stále zůstávají nevyřešené otázky, jako je například integrace odzbrojených členů AUC. Nicméně cesta vedoucí ke Kolumbii bez vnitřních hrozeb bude ještě dlouhá a trnitá, velmi pravděpodobně přesáhne následující prezidentské období.

Zdroje:

Monografie a články:

Arnson, C. (2005): The Peace Process in Colombia with Autodefensas Unidas de Colombia – AUC, Washington, Woodrow Wilson International Center for Scholars, elektronická forma (http://www.wilsoncenter.org/topics/pubs/PeaceProcColAUC.pdf).

Azcarate, C. (2003): Why did Colombian Peace Process Fail?, Online Journal of Peace and Conflict Resolution, Summer 2003, (http://www.trinstitute.org/ojpcr/5_1azcarate.pdf).

Balance de Seguridad 2005 (2005), (http://www.seguridadydemocracia.org/docs/pdf/ocasionales/balanceSeguridad2005.pdf).

Chalk, R. – Rabasa, A. (2001): Colombian Labyrinth: The Synergy of Drugs and Insurgency and Its Implications for Regional Stability, Washington, RAND. (http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR1339/)

Díaz, A. – Formisano, M. – Sánchez, F. (2003): Conflicto, Violencia y Actividad Criminal en columbia: Un analisis espacial, (http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=394380#PaperDownload).

Kline, H. – Wiarda, H. (2000): Latin American Politics and Development, Boulder, Westview Press.

Marks, T. (2005): Sustainability of Colombian Military/Strategic Support for „Democratic Security“ (http://www.strategicstudiesinstitute.army.mil/pdffiles/PUB610.pdf).

Ortiz, R.: La Estrategía de Seguridad de la Administración Uribe: Un Balance de Oportunidades y Retos, (http://www.realinstitutoelcano.org/analisis/720.asp).

Pečínka, P. (1998): Od Guevary k zapatistům, Brno, Doplněk.

Uribe, Tres Aňos 2005, (http://www.seguridadydemocracia.org/docs/pdf/ocasionales/uribe%203%20ańos.pdf).

Novinové články:

Angus-Reid 2004: Colombians Back Peace Talks With Armed Groups, 16. června 2004, (http://www.angus-reid.com/polls/index.cfm/fuseaction/viewItem/itemID/3427).

Angus-Reid 2004: Rivals Up, but Uribe Dominates in Columbia, 27. března 2006, (http://www.angus-reid.com/polls/index.cfm/fuseaction/viewItem/itemID/11370).

Terra 2006: Uribe llama ladrones y bufones a las FARC, 3. ledna 2006, (http://www.terra.com.co/actualidad/nacional/03-01-2006/nota270590.html).

Washington Post 2001: Colombia’s Other Army, 12. března 2001, (http://www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A55009-2001Mar11?language=printer).

Dokumenty:

Acuerdo de Santa Fé de Ralito para Contribuir a la Paz de Columbia, (http://www.c-r.org/accord/col/a14spnsh/keytext7.shtml).

La Política de Defensa y Seguridad Democrática, (http://alpha.mindefensa.gov.co/dayTemplates/images/seguridad_democratica.pdf).

Internetové stránky:

Oficiální stránky AUC (http://www.colombialibre.org/).

Oficiální stránky FARC (http://www.farcep.org/).

Oficiální stránky kolumbijské vlády

(http://www.gobiernoenlinea.gov.co/home_ciudadanos.aspx).