Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK)

Autor: Věra Stojarová » Kategorie: 01/2003, Archiv » 01. 05. 2003

Kosovská osvobozenecká armáda je pojem, který je neodmyslitelně spjat s Albánskou národní otázkou a válkami na Balkáně v devadesátých letech dvacátého století. UÇK1 sjednotila různorodé názorové proudy a skupiny, jejichž jediným společným cílem se stalo osvobození ze srbské nadvlády. V následujících řádcích načrtneme vývoj této národně-osvobozenecké armády, která byla nejprve částí mezinárodního společenství označována jako teroristická organizace, následně přizvána jako partner k jednacímu stolu o budoucnosti Kosova a v neposlední fázi se její složky transformovaly do Kosovských obranných sborů (Kosovo Protection Corps-KPC) a Kosovské policie (Kosovo Police Service -KPS) jako součástí UNMIK (United Nation Mission in Kosovo). K pochopení cílů a metod Kosovské osvobozenecké armády je nutno alespoň částečně shrnout kořeny kosovsko-albánského konfliktu a přístup mezinárodního společenství k představitelům albánské revolty.

Existuje dostatečné množství literatury srbského původu, u které lze však mít pochyby o její nezaujatosti a uvádění (ne)pravdivých faktů. UÇK téměř po celou dobu konfliktu vystupovala jako „mystická“ organizace, která byla ve styku s veřejností pouze prostřednictvím vydávaných Komuniké. Článek se tedy opírá zejména o dopisovatele západních médií, u kterých se předpokládá alespoň určitý stupeň nezaujatosti.2

1 Pozadí albánsko-srbského konfliktu
Konflikt mezi Srby a kosovskými Albánci je zejména teritoriálního charakteru se silnými etnopolitickými konotacemi. Oba národy si nárokují dané území s použitím historických argumentů a označují Kosovo jako kolébku své státnosti.3 Se vznikem Albánie v roce 1912 zůstala téměř polovina albánského etnika mimo hranice státu. Ke spojení albánsky osídlených oblastí došlo na krátký čas za druhé světové války, kdy byla tato území anektována Itálií resp. Německem. Mezi lety 1945-48 byla na jednáních mezi bělehradským a tiranským vedením projednávána možnost široké jugoslávské (kon)federace, která by zahrnula Albánii a spojila by tak většinu Albánců do jednoho státu. Po roztržce s Titem se od těchto plánů upustilo, Hodža se začal orientovat na Sovětský svaz resp. Čínu a zemi následně naprosto izoloval.

Kosovo se po válce stalo součástí Srbska. V roce 1945 byla vytvořena autonomní provincie Kosovo – Metohija (Kosmet), které byl v Titově ústavě z roku 1974 udělen de facto federální status s právem na vlastní ústavu. S vyššími pravomocemi, vysokou natalitou Albánců a upadající ekonomikou docházelo k narůstající tenzi mezi Srby a Albánci, byl oživen srbský nacionalismus, Srbové a Černohorci začali hromadně opouštět Kosovo. Samo srbské vedení nemělo vyjasněno svůj postoj ke Kosovu. V jedné jeho části byl neustále přítomen komponent centralistického a unitaristického vedení, nesouhlasící s autonomií, který se neustále střetával s názory zástupců proautonomního postoje. Marko Nikezič, předseda srbských komunistů prohlásil na zasedání politického aktivu v roce 1968: „Bylo již bezpočtukrát řečeno, že srbský nacionalismus je potenciálně nejnebezpečnější. A že proti němu nemůže bojovat nikdo jiný než nejprogresivnější síly srbského národa. (…) Národní rovnoprávnost a rovnoprávnost rozhodování v jugoslávském společenství šesti republik a dvou oblastí jsou zásadní otázkou další existence a rozvoje tohoto společenství. Boj s nacionalismem není možný bez respektování národní rovnoprávnosti, a to všude.“ (Dizdarevič 2002: 243) V následujících letech byli zástupci demokratické linie postupně odstraněni politiky s velkosrbskými ideály.

27.11.1968, den před státním svátkem v Albánii došlo k studentským demonstracím v Kosovu s výrazným nacionalistickým laděním. Na demonstracích byla vykřikována hesla “ Kosovo republikou“, Ať žije Enver Hodža“, „Sebeurčení Albáncům“ atp. Raif Dizdarevič uvádí, že tyto demonstrace byly organizovány skupinou na prištinské univerzitě, která byla navázána na Tiranu. Mj. docházelo k příchodu tiranských profesorů do Prištiny, kteří vozili i učebnice a vyživovali nacionalistické tendence. (Dizdarevič 2002: 246)

I když do Kosova plynulo po válce velké množství investic, zůstával tento region nejchudším z celé federace. Nacionalistické tendence spojené s hospodářskou zaostalostí byly příčinou velké emigrace Srbů a Černohorců z oblasti.

S prohlubující se politickou krizí po smrti Tita došlo i k eskalaci etnického napětí v Kosovu. V roce 1981 propukla nová vlna demonstrací a protestů, které byly tvrdě potlačeny policií. Při policejním zásahu zahynulo dle oficiálních údajů 11 lidí a dalších 260 bylo zraněno. Albánci uváděli 1600 mrtvých a stejný počet zraněných. Následovalo hromadné zatýkání Albánců za podvratnou nacionalistickou činnost. Srbové tvrdili, že jsou terčem fyzických útoků a že jsou jejich ženy znásilňovány Albánci.

Nástup Slobodana Miloševiče k moci v Srbsku znamenal eskalaci konfliktu. Hlavním cílem srbského prezidenta bylo posrbštit Kosovo: ustavil srbštinu v Kosovu jako úřední jazyk, zrušil autonomii a přičlenil Kosovo integrálně k Srbsku, vydal zákaz albánských médií, nařídil hromadné propouštění etnických Albánců ze státní správy, zdravotnictví, školství a veškerých podniků ve vlastnictví státu.

V prosinci 1989 byla založena první nekomunistická strana od konce druhé světové války – Demokratická liga Kosova (Lidhja Demokratike e Kosovës – LDK), jejímž předsedou se stal literární kritik Ibrahim Rugova. V září bylo zorganizováno tajné referendum, kterého se zúčastnilo 87,01% voličů přičemž 99,87% z nich se rozhodlo pro samostatné a nezávislé Kosovo. (Troebst 1999: 161) 19. října 1991 byla vyhlášena suverenita a nezávislost Republiky Kosovo, v květnu 1992 následovaly volby do parlamentu spojené s volbou prezidenta republiky, ve kterých zvítězil Ibrahim Rugova.

Nový prezident, spoléhající se na pomoc západu, zaujal strategii pasivní resistence: „Neměli bychom žádnou šanci úspěšně čelit armádě…Srbové v podstatě pouze čekají na záminku, aby mohli napadnout albánské obyvatelstvo a vyhladit je. Věříme, že je lepší nic nedělat a zůstat naživu, než být zmasakrováni.“ (Judah 2000: 109)

2 Kořeny a vývoj UÇK
Za Titova režimu se objevilo několik skupin, které usilovaly o nezávislost Kosova na Jugoslávii. Jejich vliv byl marginální a nabyly na významu až v osmdesátých letech dvacátého století, přičemž do popředí se dostaly Lidové hnutí za Republiku Kosovo (Levizja Popullore per Republiken e Kosoves -LPRK; po vyhlášení republiky Kosovo se přejmenovala na LPK) a Národní hnutí za osvobozené Kosovo (Levizja Kombetare per Çlirimin e Kosoves -LKÇK). Tyto skupiny se ztotožňovaly s marxismem-leninismem resp. enverismem: „Byly pro ozbrojené povstání v osmdesátých letech a nevěděli, co enverismus znamená. Pouze se chtěli zbavit Srbů…Nebyla to otázka ideologie, spíše Leninova teorie o tajných organizacích.“ (Judah 2000: 108).

Tyto ilegální organizace ztratily mnoho svých příznivců se založením LDK Ibrahima Rugovy. Radikální členové LPK v čele s Hashimem Thaçi se začali orientovat na albánskou diasporu zejm. v Německu a Švýcarsku, navázali kontakty s Bardhylem Mahmuti a Jasharem Salihu, jenž měli za úkol shromažďovat prostředky na financování nově se konstituující (1992) militantní jednotky Lidového hnutí Kosova – UÇK. Jashar Salihu řídil v emigraci fond Domovina volá (Vendlindja therrët, anglický překlad Homeland Calling), který byl nejsilnějším pilířem financování UÇK po celá devadesátá léta.

Kosovská osvobozenecká armáda započala s teroristickými útoky v dubnu 1996, což je všeobecně prezentováno jako důsledek Daytonských mírových dohod. Otázka Kosova nebyla do Daytonské mírové smlouvy začleněna a Albáncům se nesplnila jejich očekávání. Podpisem dohod o Bosně světové společenství uznalo územní integritu Svazové republiky Jugoslávie, a nepřímo tak negovalo základní požadavek albánské revolty. Jediným, kdo podporoval národně osvobozenecký boj kosovských Albánců, byla sousední Tirana, která již v říjnu 1991 formálně uznala Republiku Kosovo. Omezila se pouze na verbální podporu, neboť se obávala narušení dobrých vztahů s USA.4 Neúspěch politiky pasivní resistence Ibrahima Rugovy vedl k poklesu jeho popularity a vzestupu příznivců radikálního řešení. Rok 1997 přinesl eskalaci napětí v podobě série teroristických útoků, ke kterým se přihlásila UÇK. Ibrahim Rugova se domníval, že tyto útoky byly vedeny srbskými tajnými službami, ve snaze zdiskreditovat představitele kosovských Albánců a získat záminku k boji. Tento fakt svědčí o vytvoření dvou proudů albánské resistence, militantního (UÇK) a pacifistického (LDK), jejichž politika byla naprosto nekoherentní a nekoordinovaná. 5

Kosovská osvobozenecká armáda postupně absorbovala jednotlivé frakční organizace, a zahrnula všechny antisrbské síly, včetně enveristické LKÇK či komunistické Albánské revoluční strany (PRSH). UÇK postrádala jednotné vedení, jevila se jako chaotický nekoordinovaný kolos. (Srovnej Lipsius 1998; Reuter 1998; Glenny 2003) Jediným spojovacím článkem všech těchto frakcí se stala snaha o získání suverenity Kosova. Ke zvýšené koordinovanosti mezi jednotlivými štáby došlo až v průběhu roku 1998.

Nepřehledná situace v Kosovu se ještě více zkomplikovala zformováním Ozbrojených sil republiky Kosovo. Tyto jednotky byly sestaveny exilovou vládou Bujara Bukoshiho a téměř okamžitě denunciovány vedením UÇK. Poté začala tato armáda operovat pod Kosovskou osvobozeneckou armádou. Jejich organizační struktura zůstala nejasná: spolupracovali s ostatními jednotkami UÇK, ale zachovali si svého ministra obrany.

Podle Federation of American Scientists Intelligence Resource Programm byla UÇK spíše guerillovým hnutím lehce ozbrojených jednotek, které však byly viditelně označeny a disciplinovaně vykonávaly vydávané rozkazy. Kosovská osvobozenecká armáda se z 500 členů na počátku roku 1998 rozrostla na několik tisíc mužů, jejichž počet se odhadoval na 12 000 – 20 000 mužů. UÇK se dělila do malých buněk a charakteristické byly akce o síle 3 až 5 mužů.6 (Pro srovnání uveďme údaj US Department of State z října 1998 ohledně počtu srbských sil: 14 000 členů policejních jednotek, 16 000-17 000 vojáků armády.) (Troebst 1998: 167)

Bílá kniha terorismu, vydaná Ministerstvem zahraničních věcí bývalé republiky Jugoslávie, uvádí, že v řadách UÇK bojují žoldáci z Albánie, Saudské Arábie, Jemenu, Afganistanu, Bosny a Hercegoviny, Chorvatska. Dle této zprávy, byli jako vojenští instruktoři najímáni vojenští experti z německých, britských, francouzských, italských jednotek NATO, bývalí důstojníci Jugoslávské lidové armády (JLA) bývalí příslušníci jugoslávské policie. Teroristický výcvik byl údajně organizován v opuštěných základnách NATO (Hechingen u Tübingen, Kaltei u Norimberku, Hannover, Bonn, Frankfurt) a v pobytových střediscích pro žadatele o azyl (Singen v Německu, Traiskirchen v Rakousku).

AS Intelligence Resource Programme uvádí, že hlavní výcvikové tábory UÇK se nachází v albánských městech s největší koncentrací přívrženců Sali Berishi7: Ljabinot, Tropoya, Kukes, Bairam, Curi. Velící štáby existovaly dle této zprávy dva: jeden v Prištině, a druhý v zahraničí.

Nejvyšším politickým představitelem UÇK se stal Hashim Thaçi (zvaný Had), který zastupoval Kosovskou osvobozeneckou armádu na zámku v Rambouillet v roce 1999; nejvyšším vojenským velitelem se v dubnu 1999 stal bývalý brigádní generál chorvatské armády Agim Çeku (nahradil Sylemana Selimi zvaného Sultán). UÇK byla organizována do sedmi zón (Drenica, Dukagjin, Shala, Llap, Nerodine, Kacanik, Pastrik ). Každá měla svého oblastního velitele a vedoucího štábu. K předním oblastním velitelům patřil Ramush Haradinaj (Dukagjin), Rrustem Mustafa (Llap), Sami Lushtaku (Drenica). Rexhep Selimi byl předsedou vojenské policie, Kadri Veseli vedl kontrarozvědku UÇK (Sherbimi Iformativ i Kosoves (SHIK). (Human Rights Watch 2001: 100-101)

V souvislosti s UÇK se velmi často hovoří o jejím propojení na organizovaný zločin resp. financování této formace drogovou mafií, praním špinavých peněz, obchodu se zbraněmi. „Ředitel Interpolu Ralf Mutschke věří, že téměř polovina 900 milionů DM, které mezi lety 1996-99 přitekly do Kosova, je spojena s obchodem s drogami. V tomto smyslu byla UÇK, stejně tak jako pacifistická LDK Ibrahima Rugovy, spolufinancována drogovou mafií. „(Mappes-Niediek 2003: 92) Tyto domněnky jsou, ačkoliv možná opodstatněné, stěží verifikovatelné; vedení Kosovské armády se je vždy snažilo negovat a uvádělo jako největší zdroj svých příjmů fond Domovina volá. 8

UÇK je velmi často spojována s islámským terorismem, zejména se jménem Usamy bin Ládina a Al Kajdou. Usama bin Ládin údajně finančně podporoval Kosovskou osvobozeneckou armádu a v jeho výcvikových táborech se jim dostalo bojového tréninku. Srbské zdroje podávají velmi často výpovědi zajatých a obviněných příznivců UÇK, kteří svou sounáležitost s islámským terorismem nepopírají a jako důvod příchodu uvádí, srbský boj proti islámu.

Pád pyramidových Ponzi schémat v sousední Albánii vedl ke kolapsu celé státnosti a v zemi zavládla anarchie. Během ozbrojeného povstání byly vyloupeny vojenské sklady, jejichž obsah byl převezen do Kosova a napomohl vyzbrojit Kosovskou osvobozeneckou armádu.9 Srbsko v obavě z narůstající síly UÇK zahájilo ofensivu.

3 Mezinárodní společenství a percepce UÇK
Zástupci mezinárodního společenství se na počátku devadesátých let snažili vyřešit problém nástupnických států bývalé Jugoslávie. Jejich pozornost se obracela pouze ke Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, zatímco prvotní konflikt v Kosovu byl opomíjen a odsouván do pozadí. První snahou mezinárodního společenství na urovnání konfliktu bylo vyslání mise OBSE do Kosova, Sandžaku a Vojvodiny 8. 9. 1992. Mise měla za úkol mj. podporu dialogu mezi relevantními autoritami, shromažďování informací o porušování lidských práv, krizový management, ochranu menšin, svobodu slova, demokratické volby. Bělehrad následující rok odmítl obnovení mandátu mise, ta se ze země stáhla v červnu 1993 a k jejímu obnovení došlo až v roce 1998.

Ačkoliv mezinárodní odborná veřejnost poukazovala na eskalující krizi, západní vyjednavači vnímali Rugovu jako nacionalistického vůdce a podpisem Daytonských dohod, které potvrdily status quo, se Miloševič stal balkánským mírotvůrcem. Zatímco se Rugova snažil postavit mezinárodní společenství do role mediátora, západní vyjednavači nehodlali zasahovat do vnitřních záležitostí zbytkové Jugoslávie a až s eskalací krize byli nuceni zaujmout postoj k oběma zúčastněným stranám.

Zvláštní zmocněnec prezidenta USA a velvyslanec pro implementaci Daytonských mírových dohod ministerstva zahraničí Robert S.Gelbard při své návštěvě v únoru 1998 vymezil postoj USA ke kosovské otázce. Označil UÇK jako teroristickou organizaci, zatímco srbskou stranu kritizoval za pouhé policejní násilí. Bělehrad přijal toto prohlášení jako signál k zahájení útoků (konec února 1998) a začalo první kolo kosovské války, trvající až do vyhlášení příměří v listopadu 1998. Tento úsek války se stal naprostým fiaskem pro UÇK. Kosovo navíc čelilo humanitární katastrofě v podobě 200 000 vnitřně přemístěných osob a 50 000 tzv. „forest people“. 10

Světové společenství reagovalo na probíhající boje reaktivací Kontaktní skupiny11 a vyhlášením embarga na zbraně pro Federální republiku Jugoslávie, které bylo přijato 31. 5. 1998 Radou bezpečnosti OSN. Zprávy o etnických čistkách a genocidě na albánském obyvatelstvu tvořily hlavní zpravodajské relace médií a BBC efekt nabyl na významu v percepci Kosovské osvobozenecké armády veřejností.

V průběhu roku 1998 se začalo měnit světové veřejné mínění v přístupu k UÇK a z extremistické organizace užívající teroristické metody se stává národně osvobozenecká skupina, bojující za základní lidská práva. 7. srpna požadovala Západoevropská unie, aby NATO okamžitě intervenovalo v zájmu nerozšíření války v regionu. Její předseda Luis Maria de Puig prohlásil: „Nyní je jisté, že užití síly je jediným prostředkem k dosažení politické dohody. (…) Limity, které mezinárodní společenství může tolerovat bez nutnosti intervence, byly dosaženy.“12

K určitému průlomu došlo v říjnu 1998, kdy Holbrooke přinutil Miloševiće k souhlasu s přítomností mise OBSE v Kosovu. Jugoslávský prezident se zavázal ke stažení srbských jednotek z Kosova, umožnění navrácení uprchlíků do svých domovů, svobodě pohybu pro neozbrojené jednotky OBSE a garanci bezpečnosti, povolení dohledu OBSE nad budoucími volbami a asistenci neozbrojeného letectva. 13

Ke konci roku 1998 se začíná měnit kurs zahraniční politiky vůči Srbsku a jeho vůdci. „Mluvčí ministerstva James Rubin prohlásil, že prezident Jugoslávie Slobodan Milošević je kořenem problému v bývalé Jugoslávii a nemůže být považován za zdroj stability v regionu.“14 Podobný postoj začal zastávat i prezident Clinton: „Balkánské hroby jsou naplněny nesplněnými sliby prezidenta Miloševiće. Nyní se musíme soustředit nejen na to, co prezident Milošević říká, ale zejména co koná.“15

Na počátku roku 1999 bylo ve vesnici Raçak nalezeno 45 mrtvých těl po srbském útoku. Tento masakr byl rozhodující pro další události. Mezinárodní společenství se rozhodlo k udělení třítýdenního ultimáta, ve kterém měly obě strany dojít k vyřešení konfliktu, jinak hrozilo vojenským útokem NATO. Za případný neúspěch by byli zodpovědní jak představitelé Kosova, tak Srbska. Ultimátum zahrnovalo zahájení rozhovorů 6. 2. v Rambouillet, 13. 2. dokončení jednání a o týden později podepsání mírové smlouvy. Kontaktní skupina navrhla „výrazně autonomní“ Kosovo s vlastní vládou, svobodné a demokratické volby pod dohledem OBSE a mezinárodní vojenskou kontrolu nad kosovskou policií a bezpečností. Srbská policie se měla zredukovat na 2 500 členů a v konečné fázi odejít; nová policie měla být tvořena z 80% Albánci. Statut Kosova měl být přehodnocen za tři roky.

Srbská strana vyslala do Rambouillet třináctičlennou delegaci se zástupci etnických menšin a prorežimních Albánců, kteří neměli politický vliv. Jugoslávský prezident Slobodan Milošević ani srbský prezident Milan Milutinović do Francie nepřijeli. Kosovští Albánci naproti tomu poslali prezidenta Ibrahima Rugovu, předního vůdce UÇK Jakupa Krasniqa a další důležité představitele. Milošević odmítl akceptovat přítomnost cizích vojenských sil v Kosovu přes pohrůžku NATO o nasazení jak leteckých, tak pozemních sil. Bělehrad spoléhal na Rusko a jeho veto v Radě bezpečnosti. Boris Jelcin ihned po ohlášení možného bombardování oznámil, že je nedopustí a že Bělehrad má plné právo odmítnout nasazení cizích jednotek v zemi.

Po neúspěšných mírových jednáních započal Západ bombardování. První útoky NATO proti suverénní zemi v padesátileté historii organizace se datují k 25. 3. 1999 a trvaly 78 dní. Zásah NATO napomohl Kosovské osvobozenecké armádě, která již byla téměř eliminována srbskými silami. Jeden z nejvyšších představitelů UÇK Hashim Thaçi se domnívá, že : „Kosovo bylo osvobozeno UÇK s pomocí NATO“…UÇK přivedlo NATO do Kosova.“(Buckley 2000: 287) V mezích úvah zůstává, jak by situace v Kosovu vypadala bez zásahu NATO. Nabízí se několik variant vývoje, které však nejsou cílem této práce. První a nejpravděpodobnější by velice připomínala situaci v Čečensku, druhá by znamenala eliminaci UÇK a nastolení totální kontroly Srbů nad Kosovem, třetí varianta nabízí vítězství Kosovské osvobozenecké armády a vyhlášení samostatného státu, čtvrtá by znamenala rozšíření války do okolních států obývaných Albánci a v konečné fázi zásah mezinárodního společenství.

4 Přeměna UÇK
Odstavec 15 Rezoluce 1244 RB OSN z 10.6.1999 stanoví, že: „… UÇK a ostatní ozbrojené skupiny kosovských Albánců skončí všechny ofenzivní akce a vyhoví požadavkům pro demilitarizaci…“( RB OSN 1999: 15) V dohodě uzavřené mezi KFOR a UÇK ze 20. 6. 1999 se Kosovská osvobozenecká armáda zavázala plnit Rezoluci 1244 RB OSN a stanovila si 90 dní na demilitarizaci, během níž odevzdala 10 000 zbraní 5,5 milionu nábojů a 27 000 granátů.(ICG 2000: 10)

Zpráva International Crisis Group pro přehlednost rozděluje rozštěpení UÇK na čtyři pilíře: (International Crisis Group 2000: 1-22)
Politický – Provizorní vláda a PPDK Vojenský – KPC (Kosovo Protection Force) Policejní – Policejní jednotky a bezpečnostní informační služby Organizovaný zločin.

4.1 Politický pilíř
Nejvyšší politický představitel UÇK Hashim Thaçi založil Stranu demokratického pokroku Kosova (Partia e Progresit Demokratik të Kosovës -PPDK, později přejmenovaná na Demokratickou stranu Kosova- PDK), jejímž nejvyšším cílem obsaženým v politickém programu je nezávislost Kosova. Poté, co byl zvolen předsedou strany prohlásil: “ Nemůžu Vám zaručit, že dosáhneme všech cílů obsažených v našem programu (obzvláště nezávislost Kosova)…Můžu Vám ale zaručit jedno: Kosovo obdrží přechodnou ústavu a budou se konat svobodné volby.“ (Schmidt 2000: 391)

Hashim Thaçi sestavil již 2.4.1999 provizorní vládu Kosova, která fungovala paralelně s vládou Bujara Bukoshiho. Ačkoliv nebyla uznána OSN, jejímu vedení se ve velmi krátké době podařilo rozdělit administrativní rozdělení municipalit, v jejichž vedení se ocitli bývalí nejvyšší představitelé UÇK. Do této provizorní vlády zasedli jak představitelé PPDK, tak i lídři další strany, která navázala na svou činnost z předválečného období – LKÇK. Tato vláda vydávala dekrety, které byly v jasné kontradikci s mezinárodně uznaným statusem Kosova, jako součástí Jugoslávie, a přestavitelům UNMIK stěžovala výkon jejich mandátu.

V prosinci roku 1999 byla uzavřena dohoda mezi OSN a představiteli kosovských Albánců o dobrovolném zrušení přechodné vlády, která byla nahrazena společnou Vnitřní administrativní radou (Interim Administrative Council IAC) a Společnou vnitřní administrativní strukturou (Joint Interim Administrative Structure -JIAS), jenž se staly základem současného uspořádání Kosova. Kosovská politická reprezentace je postupně integrována do těchto složek, a jsou jí předávány větší pravomoci. S přetrvávající obstrukcí bývalých představitelů UÇK se jeví tento proces jako dlouhodobá záležitost.

4.2 Vojenský pilíř
Proces odzbrojení kulminoval 21. září 1999, kdy bylo dohodnuto ustavení Kosovských ochranných sborů (Kosovo Protection Corps – KPC, alb. Trupat Mbrojtëse të Kosovës -TMK) v rámci UNMIK. Regulace UNMIK 199/8 zřídila KPC jako občanskou službu pro nouzový stav, jejíž mise zahrnuje nasazení při pohromách, hledání a zachraňování osob, humanitární asistenci. KPC by se měla skládat maximálně z 5 000 osob, z nichž 2 000 jsou záložníci. Kosovské ochranné sbory nosí uniformy bez označení hodnosti a bylo jim přiděleno 200 zbraní, které mohou být použity na osobní ochranu. Ustavení KPC umožnilo do určité míry Kosovské osvobozenecké armádě přetvoření na legální složku současného kosovského zřízení. Představitelé UÇK se domnívají, že Kosovská osvobozenecká armáda resp. KPC bude tvořit po odchodu KFOR jádro budoucího ochranného sboru Kosova. Z tohoto důvodu se většina bývalých členů UÇK nehodlá vzdát zbraní a např. při akci Leatherman, jež měla za úkol pátrání po ukrytých zbraních, byly nalezeny dva vojenské bunkry UÇK se 67 tunami zbraní a výbušnin. Kosovské ochranné sbory se nechovají jako záložní složky pro případ pohromy, ale naopak se snaží vybudovat si image budoucí obranné složky státu.
4.3. Policejní – Policejní jednotky a bezpečnostní informační služby

Představitelé UNMIK odmítli blokový přístup pro členy UÇK při vstupu do policejních jednotek (Kosovo Police Service – KPS). Při budování KPS byli přijímáni noví členové s vojenskou zkušeností, což dalo příležitost mnoha bývalým bojovníkům Kosovské osvobozenecké armády.

UÇK si zachovala vlastní vojenskou policii Policia Ushtarake – PU, která byla již několikrát zrušena a postavena mimo zákon ze strany UNMIK a KFOR. Její složky však zůstávají aktivní a podílí se např. na řízení dopravy či ovládání davu. K jejím aktivitám patří i vybírání dobrovolných příspěvků na provoz jednotlivých složek UÇK.

Další část členů bývalé Kosovské osvobozenecké armády pokračuje v činnosti v bezpečnostní informační službě SHIK (Shërbimi Informativ i Kosovës ). Dle jejího nejvyššího představitele Kadri Veseliho je jejím posláním “ pracovat proti neustálé přítomnosti srbské tajné policie a proti organizovanému zločinu.“ (International Crisis Group 2000: 14) SHIK stojí mimo pilíře UNMIK a možnost zneužití získaných informací je zřetelná.

4.4 Organizovaný zločin
Existují hypotézy, že část bývalé UÇK se napojila na organizovaný zločin a páchá etnicky, politicky, ekonomicky motivované trestné činy. Vzhledem k malému stupni organizace Kosovské osvobozenecké armády před válkou i za války, a neomezené možnosti získání uniforem UÇK, se příslušnost k bývalé armádě velice těžko dokazuje. Právní systém je v Kosovu stále v prenatálním stavu, což usnadňuje existenci skupin, napojených na organizovaný zločin.
5. Facit

Kosovská osvobozenecká armáda prošla za velmi krátký časový úsek bouřlivým vývojem. Jednotlivé frakce hlásící se k UÇK, zahrnující veškeré ideové proudy, spojovala pouze snaha o nezávislost Kosova. Postrádaly jednotné vedení a každá jednotka víceméně operovala sama na určitém území, bez koherentního vojenského válečného plánu. K určitému stupni organizace došlo až během srbské ofenzívy v roce 1998.

Metody UÇK zahrnují širokou škálu od teroristických akcí až po guerillovou válku. Kosovská osvobozenecká armáda se na veřejnosti zdiskreditovala používáním islámských symbolů, teroristickými praktikami a napojením na organizovaný zločin. UÇK sama o sobě nebyla schopna dosáhnout svých cílů a až zjevná genocida páchaná na albánském obyvatelstvu přiměla mezinárodní společenství k zásahu.

Demilitarizace a přeměna na politické, vojenské a policejní kosovské složky částečně vyřešila její současný status. Je však zřetelné, že všichni členové bývalé UÇK, se do těchto složek nemohli integrovat a vzhledem k dlouhému trvání konfliktu bude jejich integrace do běžného civilního života složitá. Vysoká nezaměstnanost spolu s velmi malou úrovní právního řádu má za následek, že většina bývalých vojáků tíhne k organizovanému zločinu. Do té doby, než bude vyřešeno zřízení Kosova po odchodu mezinárodního společenství, je budoucnost bývalé Kosovské osvobozenecké armády nejasná. Není vyloučena možnost, že se za určitých podmínek zformují jednotlivé guerillové skupiny, či že dojde k obnovení UÇK.

Použité prameny a literatura
Biberaj, E. (1999): Albania in Transition. Westview Press, Oxford.

Booth, Ken, ed. (2001) : The Kosovo Tragedy. The Human Rights Dimensions. Londýn.

Chossudovsky, M.(1999): Kosovo freedom fighters financed by organized crime. In: World Socialist Web Site. http://www.wsws.org/articles/1999/apr/1999/kla-a10.shtml

Dizdarevič, R. (2002): Od smrti Tita do smrti Jugoslávie. Svědectví. Vašut, Praha.

FAS Intelligence Resource Programme: Kosovo Liberation Army (KLA). In: http://www. fas.org/irp/world/para/kla.htm

Federal Ministry of Foreign Affairs (1998): White Book. Bělehrad. In: http:www.fas.org/irp/world/serbia/docs/1_e.html

Glenny, M (2003).: Balkán 1804-1999. Nacionalismus, válka a velmoci, Praha, BB Art.

Human Rights Watch (2001): Under Orders, War Crimes in Kosovo. London.

International Crisis Group (1998): Kosovo spring. ICG Balkans Report . Priština-Sarajevo. http://www.crisisweb.org

International Crisis Group (2000): Kosovo report card. ICG Balkans Report N. 100. Priština. http://www.crisisweb.org.

International Crisis Group (2000a): Violence in Kosovo: Who is killing whom? ICG Balkans Report N. 78. Priština. http://www.crisisweb.org

International Crisis Group (2000b): What happened to the KLA? ICG Balkans Report N. 88. Priština. http://www.crisisweb.org

Judah, T. (2000 ): A History of the Kosovo Liberation Army. In: Buckley, W.J.: Kosovo. Contending voices on Balkan interventions, Cambridge, William B. Eerdmans publishing company, s. 108-115.

Judah, T.(2000a) : Kosovo. War and Revenge. Yale University Press, New Haven and London.

Lipsius, S.: Kommunistische Parteien in Albanien und Kosovo. In: Südosteuropa, 47.Jhg., 10-11/1998, s.536-545.

Mappes-Niedek, N. (2003) : Balkan mafia. Staaten in der Hand des Verbrechens – Eine Gefahr für Europa. Ch. Links Verlag, Berlin.

Mareš, M (2003): Teoretické a metodologické aspekty politologického výzkumu pravicového extremismu a radikalismu. In: Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, s.13-106. Barrister & Principal Brno.

Reuter, J. (1998): Die internationale Gemeinschaft und der Krieg in Kosovo. In: Südosteuropa, 47.Jhg., 7-8/1998, s.281-297.

Schmidt, F.(2000): Die „Albanische Frage“ im Spiegel der regional -albanischen Diskussion. In: Südosteuropa, 49.Jhg., 7-8/2000, s.375-400.

Seper, J.(1999): KLA rebels train in terrorist camps. In: The Washington Times, 4.5.1999, http://www.diaspora-net.org/food4thought/binladen_kla.htm

The KLA Brought NATO to Kosova: An interview with Hashim Thaqi. In: BUCKLEY, W.J. (2000): Kosovo. Contending voices on Balkan interventions, Cambridge, William B. Eerdmans publishing company, s. 282-290.

Troebst, S.(1999): The Kosovo War, Round One:1998. In: Südosteuropa, 48.Jhg., 3-4/1999, s.156-190.

United States Senate Republican Commitee: The Kosovo Liberation Army: Does Clinton Policy Support Group with Terror, Drug Ties? In: http://www.fas.org/irp/world/para/docs/fr033199.htm

Poznámky
1 V českých textech se občas setkáváme s akronymem KOA. Pro přesnost a srozumitelnost textu se budeme držet zkratky albánského názvu Ushtria Çlirimtare e Kosovës -UÇK. Anglické materiály operují s anglickým překladem Kosovo Liberation Army -KLA, v němčině nalezneme Befreiungsarmee des Kosovo, Srbové používají zkratku srbského překladu OVK.

2 V blízké budoucnosti se očekává studie odborníka na Balkán Filipa Tesaře, podávající rozbor UÇK a vycházející z autorova pobytu v Kosovu, mnoha rozhovorů s přímými účastníky konfliktu a z primárních zdrojů.

3 Kosovo tvořilo jak jádro středověkého srbského nacionalismu, tak z tohoto teritoria vzešel základ Albánského národního hnutí, a byla zde vyhlášena nezávislost na Turecku.

4 Bělehrad často obviňoval Tiranu ze zasahování do vnitřních záležitostí země a z poskytování finanční podpory. V Bílé knize se objevil údaj o Berishově rezidenci, která se stala údajně vojenskou základnou, hlídanou UÇK. Vzhledem ke specifičnosti albánské otázky se žádný politik v Albánii nemůže od kosovského problému distancovat. Jediná strana, která propagovala ustálení vztahů se Srbskem i na úkor kosovských Albánců a měla své zástupce v parlamentu byla Strana demokratické aliance

5 UÇK velice často označovala Rugovu jako zrádce a hlupáka, který demobilizací Kosova a pacifistickým přístupem vede kosovské Albánce do záhuby.

6 http://www.fas.org/irp/world/para/kla.htm

7 Sali Berisha, předseda Demokratické strany, byl prezidentem v sousední Albánii mezi roky 1992-7. Je považován za největšího viníka investic albánských občanů do pyramidových fondů a jejich následné chudoby. Od roku 1997 je v opozici a snaží se brzdit veškeré reformy. Pochází ze severu Albánie, regionu obývaném Gegy, albánskou etnickou skupinou, která má nejhlubší sepětí s obyvateli Kosova.

8 Albánská diapora v západních zemích odváděla 3% daň z příjmu. Dále se průběžně uveřejňovaly jména a čísla účtů německých bank, na které se mohly poukazovat finanční dary.

9 Cena nejpoužívanějšího Kalašnikovu se pohybovala mezi 5 až 15$.

10 Lidé, kteří se v obavě před srbskými silami uchýlili do hor.

11 Zformována za války v BaH. Skládá se z představitelů USA, Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Ruské federace.

12 Balkan report.12.8.1998, č.32, http://www.rferl.org/balkan-report/1998/08/32-120898.html (19.2.2002)

13 Předpokládaný počet příslušníků Kosovo Verification Mission (KVM) dosahoval dvou tisíc mezinárodních pozorovatelů a přibližně stejného počtu místních zaměstnanců. Pokud by KVM dosáhla dvou tisíc pozorovatelů, byla by její mise téměř čtyřikrát větší než mise v Chorvatsku předchozího roku, se čtyřmi tisíci by byla čtyřikrát větší než všechny mise OBSE dohromady. Bělehradská vláda mohla kontrolovat přesun mise do a vně provincie, což zjevně komplikovalo její působení. Zaměstnanci mise se vlastně ocitli v pozici rukojmích SRJ, stejně tak jako příslušníci KFOR ve Srebrenici. Přesun lidí či jakéhokoliv materiálu závisel na libovůli Srbů a dával jim výhradní postavení při rozhodování.

14 Balkan report. 2. 12. 1998, č. 47, http://www.rferl.org/balkan-report/1998/12/47-021298.html (19.2.2002) (přeloženo autorkou).

15 Balkan report. 21. 10. 1998, č. 41, http://www.rferl.org/balkan-report/1998/10/41-211098.html (19.2.2002) (přeloženo autorkou).