Kritika konceptu militantní demokracie

Autor: Kristýna Jakeschová, Josef Smolík » Kategorie: 01/2017, Aktuální číslo » 03. 07. 2017

Článek v PDF

The critics of the concept of militant democracy

The subject of this text is the concept of militant democracy and its criticism. The concept will be introduced by the basics of the work of classical authors, who work with this matter, including the necessary definitions and historical development. There will be also mentioned the specific tools which are used by this strategy. In the main part will be discussed the critical points which are connected with the concept, as well as the new challenges that modern democracies are forced to face, especially in the context of political extremism.


Úvod: stručný historický diskurs.

Koncept militantní demokracie[1] (v původním německém prostředí Streitbare Demokratie, v angličtině militant/protective democracy) má své kořeny již v antickém Řecku, kdy se v kontextu formulací prvních demokratických principů hovořilo také o rozsahu přijetí státní moci a její obraně proti potenciálním či faktickým nepřátelům, tedy i o možných postupech pro případy omezování právě demokratického řádu (blíže viz Teegarden, 2007).

Až do 19. století pak téměř veškerá debata o demokracii, případně o jejím bránění, fakticky vymizela. K renesanci těchto diskusí dochází s rozmachem filosofie a příchodem světových myslitelů (např. Jean-Jacques Rousseau, Charles-Louis Montesquieu, John Stuart Mill, Alexis de Tocqueville ad.), kteří formulovali určité klíčové demokratické myšlenky a to zejména v kontextu dramatických státotvorných a konstitučních procesů v Evropě, jakým bylo např. jaro národů (viz Mareš, Výborný 2013: 12, Danics 2014a: 52). Koncept nabýval na stále větší relevanci zejména ve střední, ale i jižní Evropě v meziválečném období s nástupem fašistických režimů.

V roce 1937 pak americký politolog a právník německého původu Karl Loewenstein publikoval článek Militantní demokracie a základní práva[2], ve kterém varoval před nástupem fašismu a apeloval na aplikaci konkrétních kontrolních mechanismů, které si již některé státy osvojily a které jim pomáhají bránit se proti subverzním hnutím ohrožujícím demokratický suverénní stát za předpokladu odepření, resp. omezení některých práv a svobod.[3] Neopomněl však zmínit, a i v dalších svých pracích často diskutovat, ochranu proti komunismu (Mareš, Výborný 2013). Tím položil základy koncepce bojovné demokracie tak, jak je chápeme dodnes.

K dalšímu rozvoji studia konceptu dochází po konci druhé světové války, tedy po přímé konfrontaci s totalitárními a autoritářskými režimy. Tyto, dominantně fašistické a nacionálněsocialistické režimy 20.–40. let 20. století, představují dodnes zásadní motivaci pro studium demokracie a formulování její obrany jako prevenci před podobnými událostmi a dalšímu etablování takovýchto režimů.

Přestože současné moderní evropské demokracie prošly procesem vyrovnání se s tímto dědictvím totalitární či autoritářské minulosti, koncept ochrany demokracie a jejího vynucování je nadále aktuální.

K oživení konceptu militantní demokracie dochází v důsledku posilování krajní pravice v jednotlivých státech (srov. Danics 2014b). Počátek 21. století navíc přináší rozsáhlé spektrum výzev a hrozeb, kterým jsou moderní demokracie nuceny čelit. Mimo politického extremismu je to mj. extremismus náboženský, etnický, ekologický apod., přičemž ale politický a náboženský (především islamistický) extremismus lze považovat v současnosti za dominantní proudy, které demokracii ohrožují. Především islamistický extremismus bude pro koncept militantní demokracie výzvou.

 Militantní demokracie

Samotný termín „militantní demokracie“ (z ang. Militant Democracy) poprvé použil německý exilový akademik Karl Loewenstein v sérii článků z roku 1937, kde varoval před nástupem fašismu v Itálii a nacismu v Německu (Danics 2014a: 54).

Loewensteinova práce o militantní demokracii byla považována za reakci na práci jeho současníka, Carla Schmitta (srov. Černý 2005, Danics 2014a).

Zatímco Loewenstein vypracoval svoji koncepci se záměrem upozornit na hrozící etablování autoritářských a totalitních režimů, Schmittovo dílo bylo do značné míry obhajobou silných státních režimů s autoritářskými prvky (srov. Danics 2014b). Právník Carl Schmitt přispěl ke konceptualizaci militantní demokracie tím, že uvažoval o obraně státu za „mimořádných“ ústavních opatření, přičemž vycházel ze zkušenostní republikánského Říma, tj. popisem tehdejšího institutu diktatury. Diktaturu totiž chápal ve smyslu úřadu či funkce, koncentrující v rukou svého držitele za běžných situací. (Danics 2014a: 57).

Loewenstein se z hlediska legislativních opatření militantní demokracie stanovil 14 principů, které měly přispívat k rezistenci demokratického státního zřízení vůči erozivním vlivům:

  • Uzákonit jako trestný čin povstání, ozbrojenou vzpouru či podněcování ke vzpouře, šíření nepokojů či konspirační jednání.
  • Zakázat činnost politickým hnutím a politickým stranám ohrožujícím demokracii.
  • Zákonem omezit vznik militantních a ozbrojených složek politických stran a veřejné využívání politických uniforem a stejnokrojů se symboly, označující politické postoje.
  • Postavení mimo zákon jakýchkoli ozbrojených skupin, které nejsou součástí státních struktur, nýbrž vycházejí z občanské společnosti.
  • Zákonná opatření proti výrobě, držení a nakládání se střelnými zbraněmi.
  • Zákonná opatření zamezující zneužití parlamentních institucí extremisty.
  • Zákonná opatření zamezující nenávistným projevům.
  • Zákonná opatření proti veřejným shromážděním podporující nenávistné projevy a vyvolávající nepokoje.
  • Zákonná opatření omezující za stanovených podmínek svobodu projevu.
  • Postavit mimo zákon adoraci politických trestných činů a vyzývání k občanské neposlušnosti v oblasti dodržování zákonů.
  • Dbát na vysokou míru loajality u státních ozbrojených složek.
  • Dbát na loajalitu ve veřejné správě obecně.
  • Vytvořit politickou policii.
  • Omezit vliv zahraniční propagandy (viz Danic 2014a: 55).

Loewenstein i Schmitt vycházeli z jiných axiomů, nicméně v pracích obou autorů lze najít prvky, které vytvářejí kořeny pro militantní demokracii, jak ji známe dnes (viz Blažek 2009; Danics 2014a). Už jen německý původ obou zásadních autorů předesílá původ konceptu a taktéž nezanedbatelnou roli v práci s konceptem militantní demokracie. Německá poválečná společnost nastavila takové právní a politické prostředí, které ji postavilo do role dominantního reprezentanta v boji za ochranu demokracie. Tuto roli si Německo drží dodnes, zejména kvůli stále přítomnému nešťastnému dědictví viny za události způsobené nacistickým režimem.

Dalším významným teoretikem militantní demokracie je Giovanni Capoccia, který analyzuje problematiku z perspektivy právní i politologické. Jedním z hlavních přínosů jeho práce je přenesení tématu do nadnárodní perspektivy, která koresponduje s aktuálním procesem evropeizace, který problematiku obrany demokracie a jejího vynucování významně ovlivňuje.

Užitečnou a koherentní definici pro práci s tématem přináší Mareš a Výborný (2013: 15):

„Militantní demokracie je taková demokracie, která vystupuje ofenzivně pomocí právních, mocenských a diskursivních nástrojů proti svým ideovým nepřátelům uvnitř systému, a to ještě předtím, než tito nepřátelé iniciují naplnění hlavních hrozeb, které z jejich existence vyplývají, především závažného narušení stability režimu či jeho zničení. Tito nepřátelé jsou vystaveni represi, která je ovšem výsledkem demokratického politického procesu a nezasahuje nepřiměřeně do základních lidských práv. Militantní demokracie není pouze obranná, ale vyhledává střet s extremisty.“

Militantní demokracie užívá tedy takové postupy, které chrání principy demokratického pořádku, nechová se k nepřátelům liberální demokracie neutrálně, ale aktivně přistupuje k potlačování protiústavního jednání. Jde tedy o liberální demokracii, ve které je demokratický pořádek ústavně chráněný, a nelze jej odstranit nedemokratickými postupy (viz Štefančík a kol. 2013: 33).

Je zřejmé (a historicky potvrzené), že liberalismus a prostor pro názorovou pluralitu je nejen předností demokracie, ale zároveň jejím slabým místem. Koncept umožňující demokratickým režimům bojovat s jejich antidemokratickými odpůrci dříve, než tito přikročí k použití násilných metod lze ztotožnit s konceptem militantní demokracie (srov. Gřivna, Scheinost, Zoubková a kol. 2014: 366).

Zde je třeba věnovat pozornost důrazu na preemptivní zásah proti takovýmto jevům, který jasně definuje militantní demokracii jako nástroj prevence, nikoli trestu.

Militantní demokracie: legislativní nástroje

V Evropě mají všechny demokratické státy aktivní alespoň některé prvky militantní demokracie, což plyne jak z přímé, tak nepřímé zkušenosti s pravicovými nebo levicovými formami autoritářského či totalitárního zřízení.

Každý stát však definuje politický extremismus na základě vlastního historického a geograticko-kulturního vývoje (Štefančík a kol. 2013).

Je důležité neopomenout, že každý stát však přijímá míru užití prostředků militantní demokracie v různé intenzitě (podrobněji viz Thiel 2009). Takováto obrana demokracie tedy není napříč Evropou jednotná, podléhá místní jurisdikci a vyplývá z konkrétních historicko-kulturních okolností. Některé prvky jsou si však velmi podobné, lze také předvídat i větší intenzitu takového sjednocování i díky pokračujícímu procesu evropeizace.[4]

Těmito nástroji jsou zejména legislativní prvky omezující jednotlivce či skupiny na některých jejích právech a svobodách, jako jsou typicky omezení svobody shromažďování, svobody projevu, práva na soukromí apod. (srov. Loewenstein 1937). Silně aktivní je stát v oblastech kontroly politických aktivit, kdy nástroje přestavuje odmítnutí registrace politické strany, její rozpuštění, dočasný zákaz činnosti apod. Aby však tyto mechanismy byly účinné, musí prostupovat všechny tři složky vládní moci, tedy i exekutivu a justici.  V praxi to znamená, že do boje proti ideovým nepřátelům demokracie zasahují všechny užitečné vládní nástroje.

Koncepce obranyschopné (militantní) demokracie je úzce svázána s ochranou demokratického státu, resp. s ochranou ústavního zřízení (organizací státu zachycenou v ústavě). Ochrana ústavního zřízení (ústavnosti) je pojem širší a zahrnuje v sobě i pojem ochrany demokratického státu (zřízení), resp. demokratické formy vlády. Ochrana ústavnosti prezentuje odvěkou snahu státu bránit se proti svému rozvracení a všem aktivitám, které by jeho fungování mohly poškodit – např. sankcí za útok na své funkcionáře (prezidenta, členy vlády apod.) nebo za zařízení důležité pro chod státu a ovlivňující jeho obranyschopnost. Ochrana demokratického státu znamená ochranu zakotvených základních ideových hodnot, na kterých je organizace členů společnosti (stát) vystavěna. Ochranu demokratického státu nelze vnímat jako ochranu stávajícího státního zřízení bez možnosti změny, ale je třeba k ní přistupovat jako k ochraně otevřenosti a svobody politických procesů s vyloučením možnosti uchvácení moci některým ze subjektů politického spektra. Koncepce obranyschopné demokracie pak vyjadřuje základní ideový přístup k hledání rovnováhy mezi ochranou stávajícího demokratického státu a ochranou lidských práv. Koncepci obranyschopné demokracie lze tedy označit i jako způsob ochrany demokratického státu (viz Černý 2008: 19).

Na tomto místě je také vhodné upozornit, že podstatný je samotný právní řád konkrétního státu. Každému právnímu řádu je do vínku vetknuta základní myšlenka, ideál, kterému má právní řád sloužit, k jehož naplnění má směřovat, a který má chránit. V zájmu takové základní myšlenky (např. v podobě liberální demokracie) jsou právní normy vykládány a aplikovány (viz Černý 2005: 58).

V této souvislosti Černý (2008: 19) uvádí výrok Ústavního soudu ČSFR, který se zabýval ústavností tzv. lustračních zákonů, kdy uvedl, že: „Demokratický stát má nejen právo, ale i povinnost prosazovat a chránit principy, na nichž je založen, a nemůže být proto nečinný za situace, kdy vedoucí místa na všech stupních státní správy, hospodářského řízení apod. byla obsazena podle dnes již nepřijatelných kritérií totalitního systému“.

V tomto kontextu Černý (2005) upozorňuje na sankce individuální a kolektivní. První skupina sankcí se týká členů či stoupenců extremistických uskupení, druhá skupina se vztahuje ke konkrétním organizacím.

K první skupině lze v ČR přiřadit skutkové podstaty trestního zákoníku určené primárně ke stíhání „extremistických“ trestných činů, mezi něž patří:

  • založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 trestního zákoníku;
  • projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 trestního zákoníku;
  • popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku;
  • hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku;
  • podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 trestního zákoníku (Gřivna, Scheinost, Zoubková a kol. 2014: 368).

K metodám militantní demokracie patřících do druhé skupiny patří např. i soudně nařízené rozpuštění (de facto zákaz činnosti) „extremistické“ politické strany[5], případně podobně registrovaných spolků (srov. Štefančík a kol. 2013: 33). V rámci opatření na podporu demokratického systému mohou být některá základní práva a svobody dokonce omezena. Jedná se například o svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodu sdružování (podrobněji viz Černý 2005: 114-160, Mareš, Výborný 2013: 181-203, srov. Černý 2010).

Nejsou to však jen tyto právní vládní nástroje, které zajišťují obranu demokracie. Tento fenomén je, jako většina politologických témat, záležitostí multidisciplinární. Spadá přirozeně také pod právo, nelze však pominout i její sociologické, potažmo psycho-sociální aspekty. A právě tyto zajišťují sekundární nástroje militantní demokracie, které jsou mnohdy mnohem efektivnější než samotné legislativní zásahy. Patří mezi ně vzdělávání (intenzivní výklad historie, demokracie, protiextremistických témat), prohlášení o problematice extremismu, školení, kampaně a semináře proti rasismu, občanská společnost, vládní kampaně, individuální výstupy a prohlášení veřejně známých osobností a zejména mediální prezentace protiextremistických témat a postojů (srov. Danics 2003: 62). Mimo tzv. „politického vzdělávání“ však významné místo zaujímá i rodinné prostředí, kde především probíhá přirozená politická socializace. Dalším významným prvkem jsou také média, především televizní vysílání a internet (sociální sítě, blogy, diskusní fóra atd.), která mají významný podíl za přebírání názorů, postojů a hodnot ve vztahu k demokracii či vůči autoritativním režimům (srov. Štefančík a kol. 2013: 34-35).

Kritika militantní demokracie v současnosti

Ani myšlenka aktivní obrany demokracie není oproštěna od kritiky. Hlavní myšlenky, respektive otázky, které kladou kritici konceptu militantní demokracie lze vykreslit následně (viz Pfrersmann 2004):

  • Korespondují nástroje militantní demokracie se samotnými principy demokracie?
  • Jsou tyto nástroje efektivní v obraně demokracie, případně jak konkrétně?
  • Jakým způsobem a do jaké míry nástroje militantní demokracie aplikovat?
  • Kdo a jak má posuzovat konkrétní případy?

První ze zde uvedených otázek bývá nejčastějším předmětem kritiky. Nejenže demokracie, která sama sebe identifikuje jako bojující, popírá sama sebe a svou podstatu. Rizikovější je však její aplikace. Legislativní formulace jsou velmi široké a proto je lze snadno volně interpretovat a rozšiřovat hranice jejich působení. Důvod je zřejmý: bezpečnostní realita uvnitř států je dynamickým prostředím, je proto nutné disponovat prostředky, které se mohou rychle adaptovat na tyto změny. To však nic nemění na faktu, jak snadno je tento nástroj „zneužitelný“. Část odborníků tento stav považuje za tzv. paradox militantní demokracie, kdy demokracie potírající nedemokratické síly je „nucena se pohybovat mezi dvěma konfliktními hodnotami: na jedné straně jde o garanci základních lidských práv a svobod, na druhé o obranu základních hodnot samotného demokratického zřízení“ (viz Danics 2014a: 50).

Každý systém, i ten politický, má přirozenou tendenci bránit sám sebe. Liberální demokracie potřebovala taktéž vytvořit mechanismy a nástroje na to, aby se ubránila subverzním proudům, které by ji mohly ohrožovat. Militantní demokracie vznikla jako obrana před totalitárními a autoritářskými zřízeními, které limitovaly jakoukoli formu odporu proti nim a již preventivně eliminovaly subverzní proudy uvnitř společnosti, uvnitř státu. Demokracie, které vystupují jako „bojovné“, přitom postupují nebezpečně podobně. Cíleně eliminují vše, co vystupuje proti nim, ve snaze zvrátit současný režim, který je svými ochránci považován za jediný žádoucí. Tato praxe tedy může být označena za (minimálně) stejně autoritářskou jako fenomény, proti kterým bojuje.

Autoři se v postoji k této otázce neshodují. Jedna strana spektra stojí za nekompromisní ochranou liberální demokracie, kdy je dovoleno, ba dokonce vyžadováno užití všech prostředků k jejímu udržení. Druhá strana rezolutně odmítá jakékoli zásahy do lidských práv a svobod a vnímá je jako popření demokracie samotné. Střední proud pak legitimizuje takovéto zásahy, avšak v přijatelné a rozumné míře, adekvátní k dané situaci.

Dalším problematickým bodem je funkčnost aplikace nástrojů militantní demokracie. Nutno je zde neopomenout prvotní motivaci k vytvoření tohoto konceptu. Militantní demokracie byla vytvořena jako obrana proti reziduu autoritářských a totalitních politik první poloviny 20. století, přičemž prvotním aktérem bylo Německo, které si tento ústavní nástroj vytvořilo. Historicky dále přenášený pocit viny však zapříčinil přenesení tohoto nástroje i na státy, které nejsou za zločiny nacionálně socialistického Německa odpovědné. Evropské společnosti z něj vytvořily univerzalistický koncept a snaží se jej plošně aplikovat legislativními úpravami napříč celou Evropskou unií, přičemž nepřihlíží ke specifikacím dané země.

Konstatovat lze také, že dnes je možné identifikovat široké spektrum politických systémů, z nich žádný nelze být považován za demokracii v ideálním slova smyslu (demokracie[6] je tedy ideál, či ideální typ). Pokud tedy hovoříme o demokratickém režimu, je nutné vnímat, že každý systém je specifický, má odlišné historické zkušenostmi, parametry, instituce, tradice atd. (viz Smolík 2014).

Aplikace obecných nástrojů militantní demokracie, které nejsou přizpůsobeny konkrétním potřebám dané země, proto nemůže být přirozeně efektivní. Bezpečnostní realita uvnitř státu je navíc nanejvýš proměnlivá a dominantní hrozbu již nepředstavují představitelé politického extremismu, který je dnes povětšinou hrozbou marginální. Na ty aktuální však militantní demokracie nezvládá adekvátně a účinně reagovat, neboť argumentuje s fenomény dominantními 70 let nazpět.

Každý politický režim definuje a legitimizuje sám sebe na základě identifikace svých (zejména ideových) nepřátel. Je přirozené, že si militantní demokracie vybrala ty, které jsou v tak širokém evropském měřítku považovány za nežádoucí. Dnes jsou tito nepřátelé postaveni na okraj společnosti a jejich význam je zanedbatelný.  Liberální demokracie je však nadále „potřebují“ k udržení vlastní legitimity. To může evokovat myšlenku, zda tento jev nemůže vést k cílenému vyhledávání neexistujících nebo irelevantních hrozeb pouze za účelem obhájení své vlastní existence.

Hlavním úspěchem militantní demokracie je její schopnost transformovat se z ústavního nástroje do nástroje společenského. Vytvořila v povědomí obyvatel daného státu obecně přijímanou představu o tom, co je extremistické, a zakořenila v nich přirozený odpor a nenávist k  individuálním projevům těchto představ, které je stimulována jak oficiálními vládními složkami, tak médii.  Absence dostatečného explicitního ohraničení politického extremismu vedla k fenoménu sociálního labelingu jak na úrovni jedinců, tak skupin a to bez jakékoli opory v zákoně, kdy jsou i dílčí aktivity diskutující ožehavá témata považovány za extrémní bez jakéhokoli širšího relevantního kontextu (blíže viz Danics 2014b).

Toto pejorativní a nelegitimní labelování však může poměrně snadno vést k ostrakizaci dílčích proudů ve společnosti, které ji však fakticky neohrožují, ani to není jejich záměrem. Taková frustrace může vést navíc vést k další radikalizaci i do té doby umírněných politicko-sociálních profilací jednotlivých elementů.

Samotná aplikace militantní demokracie se pak jeví jako selektivní, neboť si účelně stanovuje protivníky, které je pro ni snadné označit, tudíž se zaměřuje pouze na parciální spektrum politických výzev. Vymezuje se zejména vůči kritikům liberální demokracie a to zejména proti nostalgikům po autoritativních a totalitních režimech 20. století a jejich aktivitám a projevům sympatií. Zde se poté projevují limity právního pozitivismu, kdy jsou zaměňovány fenomény jen na základě vnějších distinktivních znaků, verbálních a nonverbálních projevů sympatií, které vybočují z ústavně-konformního spektra.[7]

Tyto projevy můžou být a bývají ztotožňovány s extremistickými tendencemi, které chtějí odstranit současný liberálně demokratický systém i když nenaplňuji skutkovou podstatu náklonnosti k proudu snažící se odstranit demokracii, nýbrž jen např. k projevům mládeže, která se vymezuje vůči společnosti.

Militantní demokracie jako nástroj by měl být stejně dynamický jako je společnost, tedy státní režim, který společenský systém zaštiťuje. Musí tedy reagovat na aktuální výzvy a být flexibilní. Spektrum otázek, které se vymykají pravolevému spektru je v současnosti širší než dříve (viz Giddens 2001). Zajištění tohoto vyváženého přístupu je prakticky náročné, jelikož vyžaduje neustálou odbornou práci odborníků z řad sociologů, politologů, bezpečnostních sborů, neméně tak psychologů. Tito odborníci, v pozici soudních znalců, by měli vytvářet relevantní posudky, na které pak bude reagovat celá legislativní, exekutivní i justiční složka státní moci.

Obecně soudní znalec – a zvláště pak v trestním řízení – není v českém a v zásadě ani v kontinentálním právu chápán jako „pomocník“ soudce či jedné ze stran soudního řízení, ale jako neutrální součást řízení (viz Mareš 2015: 70). O této neutralitě (či objektivitě) však lze i v českém prostředí často pochybovat.[8] Jak také konstatuje Mareš (2015: 72), v praxi se vyskytuje problém (v oblasti extremismu spíš až v posledních letech), že více znalců má na věc odlišný názor. I z toho důvodu s v praxi může vyskytovat několik „spolehlivých“ soudních znalců, jejichž objektivita nebude zcela průkazná. Mareš (2015: 72) také konstatuje, že české právo klade důraz  na odbornou způsobilost a nepodjatost znalce a na jeho roli coby „dodavatele“ informací a znalostí, které jiní účastníci řízení nemají. V české praxi však často soudní znalec funguje jako určitě alibi při rozhodování soudce.

V poslední době je koncept militantní demokracie uplatňován i na aktuální hrozbu terorismu, včetně islamistického terorismu, nejen ve světě, ale i v jednotlivých unijních státech, které se angažují v různých bezpečnostních aktivitách v rámci islámského světa (Danics 2014a: 51).

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že koncept militantní demokracie je nedostatečně ukotveným pojmem, a to jak ve svém teoretickém základu, tak v oblasti metodiky i praktické politiky. Kromě konkrétních nástrojů je problematická už samotná míra užití. Moderní demokratické společnosti si tedy musí odpovědět v otázce obrany demokracie, jaký model je vhodný, aniž by ohrozil podstatu demokracie, i jaký vzor v míře zásahu použít: model bezprostřední reakce na ohrožení či model reakce na latentní ohrožení.

Proto je třeba podnítit intenzivní a široký výzkum, který by podrobně odkryl všechna slabá místa a nasměroval militantní demokracii k efektivnímu odhalování bezpečnostních hrozeb, které jsou aktuální a relevantní.

V oblasti sekundárních nástrojů militantní demokracie a strategie pro vzdělávání veřejnosti jsou pak patrné velké rezervy v rozlišování politického extremismu, politického radikalismu a jiných veřejných excesů, který nemají širokospektrý politický program a přesto jsou označovány jako projevy politického extremismu

Obecně tedy lze říct, že militantní demokracie představuje aktuálně dominantní způsob ochrany liberální demokracie. Přestože v současnosti není představována konkurenční strategie, objevují se v konceptu militantní demokracie významné deficity, které je třeba eliminovat v zájmu vytvoření kompaktního konceptu schopného naplňovat cíle, které mu byly uloženy. Do postupů militantní demokracie významně zasahuje i legislativa konkrétního státu. Lze se na tomto místě ztotožnit s názorem Černého (2005: 105), který konstatuje, že „právo je schopno bránit se proti extremistickým myšlenkám jen po určitou hranici jejich vlivu. Jakmile nabere extremistický proud dostatek sil a vlivu, je právo prakticky bezbranné, jeho normy k ochraně jsou suspendovány a právnímu řádu je postupně vtisknuta nová orientace a nové hodnoty“. Politický extremismus se také k moci dostává „během krizových okamžiků v dějinách společnosti“ (viz Černý 2005: 195). I z toho důvodu lze předpokládat, že postupy militantní demokracie jsou preventivního charakteru, a v těchto krizových okamžicích již selhávají, přičemž dochází ke změně politického režimu.

 

Použité zdroje

  • Blažek, T. 2009. Schmittovské kořeny konceptu obranyschopné demokracie? Jurisprudence, roč. 2009, č. 7, s. 6-15.
  • Černý, P. 2005. Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia.
  • Černý, P. 2008. Právní ochrana před extremismem. Praha: C. H. Beck.
  • Černý, P. 2010. Zákon o sdružování občanů. Komentář. Praha: C. H. Beck.
  • Danics, Š. 2003. Extremismus. Praha: Triton.
  • Danics, Š. 2014a. Extremismus a militantní demokracie. Praha: Policejní akademie České republiky.
  • Danics, Š. 2014b. Konceptualizace militantní demokracie a její aplikace v praxi. Rexter – časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu 2014, roč. 12, č. 1, s. 133-160.
  • Giddens, A. 2001. Třetí cesta: obnova sociální demokracie. Praha: Mladá fronta.
  • Gřivna, T., Schneinost, M., Zoubková, I. a kol. 2014. Kriminologie. Praha: Wolters Kluwer, 4. vydání.
  • Loewenstein, K. 1937. Militant Democracy and Fundamental Rights I/II. The American Political Science Review, Vol. 31, No.3/4.
  • Mareš, M. (2015): „Znalci na extremismus“: sociální vědy ve službách vnitřní bezpečnosti? Sociální studia, roč. 12, č. 2, s. 69-82.
  • Mareš, M., Výborný, Š. 2013. Militantní demokracie ve střední Evropě. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK).
  • Pfersmann, O. 2004. Militant Democracy: Legal Limits to Democratic Stability. In Sajó, A: Militant Democracy. Utrecht, Eleven International Publishing, s. 47-68.
  • Smolík, J. 2014. Krajní pravice: vymezení a mobilizační témata. In Dobiaš, D., Eštok, G., Hrehová, M. (eds.). Politika v kultúre, kultúra v politike. Kam kráčaš demokracia. Košice: Univerzita Pavla Jozefa Šafárika, s. 255-269, 15.
  • Smolík, J., Vejvodová, P. 2010. Politický extremismus jako bezpečnostní hrozba? In: Smolík, J. Šmíd, T. a kol. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita, s. 43-67.
  • Štefančík, R. a kol. 2013. Pravicový extrémizmus a mládež na Slovensku. Brno: Tribun.
  • Teegarden, D. A. 2007. Defending democracy: A study of Ancient Greek anti-tyranny legislation. Dissertation on Faculty of Philosophy of Princeton University: Princeston.
  • Thiel, M. (ed.) 2013. The ‚Militant Democracy‘ Principle In Modern Democracies. London: Routledge.

 


[1] V českém prostředí se užívá i termínů „obranyschopná“, „bránící se“, „k obraně připravena“, „bojovná“, „substantivní“ „bojující“, „imunitní“ demokracie, které vychází ze zahraničních diskusí a užívání jednotlivými autory, například R. Gröschnerem, K. Loewensteinem, K. Sternem, A. Pedahzurem atp.  (viz Černý 2008: 17, Mareš, Výborný 2013: 14-16, Danics 2014a: 52-53).

[2] V originále „Militant Democracy and Fundemental Rights.“ (Loewenstein, K. Militant Democracy and Fundamental Rights I/II. The American Political Science Review, Vol. 31, No.3/4, 1937.

[3] Často zmiňovaným příkladem v jeho práci bylo tehdejší Československo.

[4] Jedná se o závazky plynoucí z platnosti některých nadnárodních právních aktů, viz například Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách, právní akty Evropské unie, či Rady Evropy apod.

[5] Příslušný k rozhodování o rozpuštění politické strany je Nejvyšší správní soud, který postupuje podle § 94 a násl., zák. č. 150/2002Sb., soudního správního řádu. Po případném neúspěchu u Nejvyššího správního soudu má politická strana či hnutí možnost obrátit se na Ústavní soud ČR (podrobněji viz Černý 2005: 108).

[6] Černý (2008: 25) k nezbytným (podstatným) náležitostem demokratického státu, bez nichž by demokratický stát nebyl demokratickým státem, řadí tyto: suverenita lidu, princip plurality, princip konsensu, princip většiny spojený s ochranou menšin, vládu na čas, svobodu, princip vyloučení násilné vlády, princip práva na odpor, ochranu základních práv a svobod zaručených v LPS, dělbu moci, omezenost státní moci, rovnost občanů, určitost práva a ochranu právní jistoty, oddělení politických stran a hnutí od státu, zákaz zbavení občanství, legalitu trestního práva, zákaz retroaktivity.

[7] Např. vulgární projevy antisemitismu, které mohou být mylně spojovány s náklonnosti k rasové a antisemitské ideologii nacistického Německa, přičemž mohou být zaměňovány např. s náboženským antijudaismem, lidovým ideologicky nezakotveným antisemitismem anebo s protestními projevy, které nemají ideologické zakotvení (např. v subkultuře punk), dále např. sekty, antiglobalizační hnutí, fotbaloví chuligáni atp.

[8] Mareš (2015: 77) dokonce hovoří o „manipulování ze strany orgánů činných v trestním řízení požadovaným směrem“.