Kupka, P., Laryš, M., Smolík, J. (2009): Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy: Slovensko, Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko. Brno: Mezinárodní politologický ústav. ISBN 978-80-210-4845-4, s. 268.
Autor: Petra Vejvodová » Kategorie: 02/2009, Archiv » 01. 11. 2009
Předkládaná publikace je dílem autorů z katedry politologie brněnské Masarykovy univerzity a jedná se o další příspěvek týkající se krajní pravice na evropském kontinentě. Publikace má ambici zaplnit „bílé místo“ v českém politologickém zkoumání tohoto fenoménu v areálu střední a východní Evropy. S ohledem na do nynějška publikované práce věnující se krajní pravici, lze tento příspěvek jen uvítat, jelikož doposud nebyla publikována (v českém jazyce) práce přinášející podrobné a souhrnné informace o krajní pravici v uvedených zemích.
Předkládaná publikace je dílem autorů z katedry politologie brněnské Masarykovy univerzity a jedná se o další příspěvek týkající se krajní pravice na evropském kontinentě. Publikace má ambici zaplnit „bílé místo“ v českém politologickém zkoumání tohoto fenoménu v areálu střední a východní Evropy. S ohledem na do nynějška publikované práce věnující se krajní pravici, lze tento příspěvek jen uvítat, jelikož doposud nebyla publikována (v českém jazyce) práce přinášející podrobné a souhrnné informace o krajní pravici v uvedených zemích.
Z metodologického hlediska se jedná o práci deskriptivní, s cílem nashromáždit co nejvíce informací a co nejpodrobněji popsat krajně pravicové scény v daných zemích. Autoři se tedy nesnaží, a ani takový cíl nedeklarují, ověřovat teorie pravicového extremismu, či nějaké vyvozovat. S ohledem na výběr zemí nelze ani příliš provádět komparaci. Popisovaný vzorek sice tvoří geografický celek, nicméně z hlediska politického prostředí není homogenní (Polsko a Slovensko jako demokratické režimy na jedné straně a Bělorusko jako autoritativní režim na druhé).
V úvodní teoretické části autoři vymezují základní pojmy, potřebné pro uchopení problematiky. Nejedná se o nijak obtížnou teoretickou kapitolu, ale náplni publikace plně postačuje a je srozumitelná i neodborné části publika. Autoři vymezují dále používané pojmy, které je nutné pochopit pro správnou práci s textem. V první řadě zastávají postoj, že je lepší pro označení dané scény používat pojem krajní pravice, nikoli pravicově extremistická scéna, a to z několika důvodů, jež jsou v práci vysvětleny (např. nejednoznačnost, vyprázdněnost pojmu a jeho mediální nadužívání). V další části jsou vysvětleny základní pojmy: extremismus, radikalismus, populismus a termín krajní pravice.
Po teoreticko-metodologickém úvodu následují kapitoly představující podstatu publikace – popis jednotlivých krajně pravicových scén. Scénář jednotlivých věcných kapitol je zachován stejný. Nejprve jsou vysvětleny okolnosti a faktory, které v dané zemi živí nacionalismus, v případě Polska, Ukrajiny a Ruska je podniknut i malý exkurz do historie k lepšímu pochopení situace. Následuje popis jednotlivých parlamentních a neparlamentních politických stran, které byly a nebo jsou od počátku 90. let 20. století aktivní. Autoři se věnují vzniku a vývoji strany, představují jejich základní ideový profil, programatiku, představují nejvýznamnější osobnosti strany, nejznámější veřejné akce a samozřejmě bez komentáře nezůstává ani případná účast ve volbách. Mimo politické strany si autoři všímají i zájmových skupin, neregistrovaných skupin, krajně pravicových médií a subkultur (konkrétně skinheads, NS black metal a hooligans). Tuto strukturu si více méně zachovává každá kapitola.
První věcná kapitola se zaměřuje na Slovenskou republiku. Na rozdíl od následujících kapitol je na škodu, že je zde věnován jen opravdu malý prostor obecnějším faktorům a okolnostem, které formovaly slovenský nacionalismus. Autor rovnou přistupuje k popisu Slovenské národní strany (SNS), jako nejvýznamnější zástupkyně krajní pravice. V rámci několika podkapitol se věnuje SNS do roku 1938 a posléze od roku 1990 do současnosti. V případě SNS je však potřeba upozornit na fakt, že tato politická strana nenaplňuje všechny atributy krajně pravicové politické strany. Autor správně upozorňuje na skutečnost, že SNS představuje představitelku národa, zastává nacionální pozice, ale z hlediska socioekonomické dimenze je stranou středu. V další podkapitole je pozornost věnována významnému zástupci slovenského nacionalismu: občanskému sdružení Slovenská pospolitost. Následně jsou zmíněny i politické strany Slovenská lidová strana, Slovenská národní jednota, občanské sdružení Jednota slovenské mládeže a Slovenské hnutí obrody. Mezi neregistrovanými skupinami autor zmiňuje Národní odpor a Stropkovskou stráž, pobočky transnacionálních organizací Slovakia Hammer skins a Blood & Honour Division Slovakia. Již ale nezmiňuje buňky Autonomních nacionalistů. Dále jsou ve stručnosti vyjmenováni zástupci krajně pravicových médií a organizace ze shinheadské a hooliganské subkultury.
Následující kapitola se věnuje krajní pravici v Polsku. Nejdříve jsou velice přehledně zpracovány pilíře polské krajní pravice, kdy autor charakterizuje jako opěrné body tradicionalismus (v rámci historické dimenze), nacionalismus (v rámci politické dimenze), radikální katolicismus, antisemitismus a antikomunismus ( v rámci socio-kulturní dimenze) a antiliberalismus a antiglobalismus (v rámci socio-ekonomické dimenze). Velice výrazným je především radikální katolicismus. Podle struktury jednotlivých kapitol následuje podkapitola věnující se politickým stranám. Nejdříve stručně těm, které se v 90. letech schovávaly pod uskupením Volební akce Solidarita, jenž sama o sobě krajně pravicovou nebyla, následně je zmíněna strana Liga polských rodin, organizace Všepolská mládež, Polská národní strana, Národní obrození Polska, Polská národní jednota. Opět je přestaven základní vývoj, programatika a ideová stránka, nejvýznamnější osobnosti a akce. Následující podkapitola je zaměřena na militantní organizace jako Národní radikální tábor (který disponuje polovojensky organizovanými členy), Blood & Honour a Combat 18. Ani v případě Polska nejsou opomenuty v další podkapitole subkultury skinheads, NS black metal (blíže potom organizace Niklot hájící myšlenky neopaganismu) a fotbaloví hooligans. Poslední podkapitola je zaměřena na krajně pravicová média, konkrétně potom na Radio Maryja.
Třetí krajně pravicovou scénou je ukrajinská. V rámci této kapitoly stojí za upozornění rozdělení nacionalistického hnutí před rozpadem SSSR na tři typy: 1) radikální, exkluzivní etnonacionalismus, 2) občanský, inkluzivní nacionalismus, 3) národní komunismus. Především občanský nacionalismus se dostává do významného postavení, protože je přenesen na oficiální politickou úroveň. Po teoretické části a historickém exkurzu tradičně následují politické strany krajní pravice (např. Kongres ukrajinských nacionalistů, Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana, Státní samostatnost Ukrajiny, Ukrajinské sjednocení „Svoboda“), dále zájmové skupiny jako neonacistická Národní akce „Rod“ a další, média, militantní organizace (např. Ukrajinská národně-dělnická strana, Patriot Ukrajiny a Blood & Honour). Na závěr je část věnována skinheads včetně White Power Music, hooligans a NS black metal. V rámci této podkapitoly autor upozorňuje na nekonzistenci ukrajinského pravicového extremismu, kdy se střetává ukrajinofonní ultranacionalismus s rusofonním panárijstvím, který zakládá na slovanské odnoži bílé rasy. Z celé kapitoly je patrné, jak problematické je pro ukrajinskou krajní pravici vypořádat se s historickými zkušenostmi s Ruskem a jaký postoj k této zemi zaujmout.
Předposlední kapitola popisuje stav zkoumaného fenoménu v autoritativním Bělorusku, kde z podstaty režimu, kdy se Lukašenkův režim staví proti idejím samostatného běloruského národa, lze očekávat problematickou identifikaci krajní pravice. Jak autor kapitoly uvádí, důležitou roli hraje i mentalita národa, kterému není vlastní národní povědomí díky poměrně úspěšné sovětizaci, resp. rusifikaci. Běloruský nacionalismus tak má velmi malý prostor pro zakořenění ve společnosti. Přesto i v případě Běloruska nalezneme krajně pravicové subjekty, ať už politické strany nebo subkultury skinheads, hooligans či NS black metal.
Poslední kapitola je věnována ruské krajně pravicové scéně. Tato kapitola je v celé publikaci nejobsáhlejší a přináší velké teoretické zázemí pro pochopení ruského případu. Již úvodní část kapitoly jasně ukazuje, jak je nacionalismus vlastní ruskému národu. Rusové patří mezi etnika s vysokým etnickým uvědoměním, velkou etnickou homogenitou a nacionalismus je považován za jeden ze základních stavebních prvků současného Ruska. Krajní pravice má tedy v Rusku výrazné postavení a nacionalismus je významný i na oficiální politické úrovni (na rozdíl např. od Běloruska). První stránky kapitoly toto vše velice dobře a srozumitelně vysvětlují. Po popsání nejdůležitějších krajně pravicových organizací z historie ruského národa následuje podkapitola zaměřená na vývoj krajní pravice od konce 80. let. Za povšimnutí stojí typologie ideových směrů ruské krajní pravice podle Verchovského, Lichačeva a Umlanda. Další podkapitoly se opět věnují výčtu jednotlivých subjektů, ať už politických stran (nejdůležitější Liberálně demokratická strana Ruska), zájmových skupin, militantních skupin. Uvedeno jich je velké množství a vyjmenovávat je zde by nemělo větší smysl. Opomenuty nezůstávají ani média a subkultury (NS skinheads – velký a početný fenomén, NS hooligans a NS black metal).
V závěru publikace je čtenáři nabídnut seznam hlavních mobilizačních témat krajní pravice v uvedených zemích. Sledování jednotlivých témat, která aktivizují scénu, je vedle poskytnutí popisu sekundárním cílem publikace. Uvedená témata se ale určitě netýkají pouze vybraných zemí. Je možné je považovat za mobilizační témata celé evropské krajní pravice.
Publikace „Krajní pravice ve vybraných zemích střední a východní Evropy“ rozhodně splnila svoji ambici stát se učebním a studijním materiálem. Čtenáři se dostane přehledného a komplexního popisu krajní pravice v uvedených zemích, včetně historického úvodu do problematiky. Zajímavost a hloubku informací zajišťuje mimo jiné i použití velkého množství primárních zdrojů. Rozhodně lze publikaci doporučit všem zájemcům o danou problematiku, ať už studentům humanitních oborů nebo široké veřejnosti. Bez povšimnutí nelze ponechat obálku publikace, která jistě přitahuje pozornost.
