M. Mareš, J. Smolík, M. Suchánek: Fotbaloví chuligáni. Centrum strategických studií ve spolupráci s Barrister & Principal, Brno 2004, 1. vyd., 184 str.

Autor: Martin Bastl » Kategorie: 01/2004 » 01. 05. 2004

Kniha Fotbalové chuligánství od autorů Mareše, Smolíka a Suchánka patří mezi knihy, které u nás dosud citelně chyběly. Nejen proto, že se na odborné úrovni zabývá fenoménem diváckého násilí, ale také proto, že zachycuje vývoj chuligánství v průběhu 90. let minulého století, což je období, které u nás dosud bylo pokrýváno převážně žurnalisticky. Autoři knihu rozčlenili do sedmi kapitol plus přílohy.

První kapitolou je krátký úvod, který publikaci představuje, definuje její cíle a charakterizuje její strukturu.Relativně zajímavou je druhá část, která představuje několik typologií jak fotbalových diváků, tak fotbalových chuligánů konkrétně. Za zvláště podstatnou lze považovat pasáž uvádějící čtenáře do problematiky výzkumu fotbalového chuligánství, poukazující na dvě roviny výzkumu (psychologickou a sociálně-psychologickou) a v neposlední řadě zmiňující některé koncepce aspirující na explanaci fenoménu fotbalového chuligánství. Zdá se, že největší význam přikládají autoři koncepci chápající fotbalové chuligánství jako subkulturu. Za jistý nedostatek lze v té souvislosti považovat fakt, že tato koncepce není v dalších textu příliš uplatněna (rozvedena ani aplikována). Nicméně vzhledem k tomu, že jde svým způsobem o průkopnickou publikaci na téma soudobého fotbalového chuligánství, lze předpokládat, že zmiňované koncepce budou uceleněji využity (či falsifikovány) v dalších textech autorů.

Jednou z nejzdařilejších částí je kapitola věnovaná fenoménu fotbalového chuligánství v Anglii. To jistě může být podmíněno i existencí rozsáhlé literatury věnované právě výzkumu anglického chuligánství, nicméně je faktem – zmiňovaným v textu samotnými autory, že valná část ne-anglických chuligánů je právě vývojem a charakterem anglického chuligánství silně ovlivňována a inspirována. Proto je právě znalost chuligánské subkultury v Anglii nezbytným předpokladem pochopení jiných národních chuligánských subkultur. Vývoj chuligánství v Anglii je systematicky popsán od 60. let minulého století až pod 90. léta. Zmíněna je nezanedbatelná souvislost vývoje fotbalového chuligánství s kontakty a vzájemným prolnutím některých skupin chuligánů se subkulturou skinheads.

Další dvě kapitoly jsou věnovány deskripci chuligánských subkultur v zemích západní Evropy a bývalé Evropy východní (tedy v postkomunistických zemích). Přestože – z pochopitelných důvodů – autoři nesledovali genezi fotbalového chuligánství v těchto zemích zdaleka s takovou pečlivostí a systematičností, jako tomu bylo v případě Anglie, podařilo se jim vcelku v ucelené formě zmapovat jednotlivé národní chuligánské subkultury a zvýraznit i jejich specifika či rozdíly mezi nimi.

Jednou z nejproblematičtějších částí textu je část věnovaná českému fotbalovému chuligánství. Přestože lze předpokládat, že vedle chuligánství v Anglii, které bylo mnohokrát zpracováno i v publikacích vědeckého charakteru, měli autoři právě k situaci v České republice nejvíce informací, což ostatně vyplývá i z metod autory zvolených (rozhovory s chuligány, pozorování jejich aktivit, monitoring interních zinů atd.), nepodařilo se jim těchto informací využít.

Autoři člení vývoj českého fotbalového chuligánství do dvou etap, přičemž zmiňují možnost přechodu do etapy třetí, jehož náznaky se objevují v posledních měsících. První etapa neorganizovaného, spontánního násilí v polovině 90. let a začíná etapa druhá, období organizovaných chuligánských gangů, která trvá do současnosti. Třetí etapou by pak byla politizace některých chuligánských gangů.

Po krátkém exkursu do první poloviny 20. století se autoři zaměřili na 80. a 90. léta minulého století. Zmiňují většinu významných incidentů, které čeští fotbaloví chuligáni vyvolali, i vývoj chuligánské subkultury, provázání se ranou českou skinheadskou subkulturou počátkem 90. let i vývoj posledním několika let.

Výhrady lze mít ovšem právě k deskripci a analýze současné chuligánské subkultury. Byť se jedná o oblast velmi dynamickou, obávám se, že v řadě případů čtenáři diskusních fór, policisté, mnozí akademičtí pracovníci i novináři, včetně např. v textu zmiňovaného J. Doležala (ale i dalších), často disponují lepšími informacemi, než-li jsou ty, které lze získat z publikace. Zbytečná se jeví např. snaha autorů odkazovat na sekundární zdroje (csaf.cz) v případě debaty mezi Filipem Vávrou a Tomášem Kebzou, pokud se jedná o informace, které by si mohli sami ověřit na diskusním fóru hooligans.cz, stejně diskutabilní se zdá i snaha personifikovat krajně pravicové tendence v chuligánské subkultuře – Filip Vávra, jehož jméno je uváděno jako jediné v části týkající se soudobých českých chuligánů, by, obávám se, skutečně sám nemohl reprezentovat takovéto tendence.

Tím, že se autorům nepodařilo získat či využít informace např. o nositelích politizace na chuligánské scéně, či např. neonacistických trendů mezi chuligány, publikace bezpochyby utrpěla, zvláště pokud se jedná o podporu některých hypotéz naznačujících transformaci části českých chuligánů na neonacistické bojůvky. Přestože k této transformaci patrně dochází a ze spontánních excesů části chuligánů se stává organizovaná a systematická, politicky motivovaná násilná kampaň, fakta poukazující na zapojení části chuligánů (např. v publikaci zmiňovaného Johny Kentus Gangu (JKG), kde ovšem existují různé skupiny, včetně skupiny kolem P. Krále, která z různých důvodů nemá zájem být spojována s extremismem) do českého neonacistického hnutí by měla být zmíněna podrobněji, má-li být toto tvrzení falzifikovatelné.

Samostatnou otázkou se jeví problematika organizace českých gangů, vnitřní hierarchie, generační rozvrstvení a samozřejmě míra politizace jednotlivých uskupení, která je – přes nadějný úvod v druhé kapitole – v textu, potažmo při popisu české chuligánské scény zmiňována minimálně. Nelze než doufat, že právě v této oblasti bude výzkum pokračovat a perspektivní jádro výzkumu představené v publikaci bude postupně ať již autory samotným nebo dalšími odborníky postupně rozšiřováno.

Závěrečná, osmá kapitola se zabývá rozborem evropské politiky zaměřené na potírání fotbalového chuligánství, potažmo rasismu s ním spojeného. V této kapitole nejsou analyzovány politiky jednotlivých států, na jejichž území chuligánské subkultury působí, ale analýzy nadnárodních organizací a institucí. Jako klíčové autoři vybrali aktivity Rady Evropy, Evropské unie, FIFA a UEFA. Samostatně zmínili také aktivity proti-chuligánských a proti-rasistických fotbalových fanoušků.

Text trpí několika málo formálními nedostatky. Zvláště v úvodu publikace se čtenář občas setká s překlepy, příležitostně se rozchází i faktografické údaje. Není zcela zřejmé, proč např. na str. 52 při tragédii na Heyselově stadionu v Bruselu zahyne 42 lidí a na str. 119 pouze 39. Chápu přirozeně, že 3 mrtví sem, 3 mrtví tam, pár mrtvých není žádná míra, ale proč nejsou tyto údaje sladěny v rámci knihy, která aspiruje na roli základní česko-jazyčné publikace k tématu? Drobných nedostatků by se našlo víc, nicméně to publikaci nijak nedevalvuje.

Na knize Fotbaloví chuligáni lze jednoznačně ocenit přínos, kterým otevření tématu a stručné zmapování prostoru tzv. „diváckého násilí“ a fenoménu fotbalového chuligánství bezpochyby je. Vzhledem k eskalaci násilí vyvolávaného fotbalovými chuligány v České republice se toto téma stává důležitějším než dřív. Kniha autorů Mareše, Smolíka a Suchánka poskytuje komplexní úvod do této problematiky nejen pro odborníky, ale i zaměstnance státní správy či novináře. Zpracování a vydání publikace lze v tomto ohledu pouze přivítat.