Mareš, Miroslav a kol.: Ne islámu!: protiislámská politika v České republice. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2015, 219 s. ISBN 978-80-7325-397-4

Autor: Tomáš Dvořák » Kategorie: 02/2016, Aktuální číslo » 27. 12. 2016

Článek v PDF

Monografie Ne islámu! Protiislámská politika v České republice byla zpracována v rámci projektu Soudobé výzvy demokracii ve středovýchodní Evropě (GAP408/11/0709), který byl financován z prostředků Grantové agentury České republiky. Vydána byla Centrem pro studium demokracie a kultury (CDK) v roce 2015. Publikace se věnuje problematice činnosti protiislámského spektra v České republice, konkrétně projevům odporu vůči islámu, islamizaci a muslimům ze strany velkého množství subjektů. Tímto svým vymezením kniha reflektuje stále větší aktuálnost dané problematiky v parlamentní, mimoparlamentní i veřejné diskuzi. S odkazem na skutečnost, že daná problematika není v české odborné literatuře stále dostatečně popsána, si Miroslav Mareš a kolektiv za své základní cíle stanovili oblasti deskripce, základní analýzy a typologie protiislámského spektra v České republice a objasnění partikulárních vývojových procesů v jeho rámci (s. 5).

Publikace je členěna na jedenáct kapitol. Úvodní část představuje koncepční a metodologický aparát užitý k výzkumu protiislámské politiky v ČR. Druhá kapitola se věnuje vztahu liberálnědemokratických režimů a islámu a jejich vzájemným interakcím. Následuje rozbor protiislámských projevů a aktivit z právního hlediska, poté je přiblížena historie protiislámské politiky v českém prostředí. Následujících šest kapitol představuje jednotlivé kategorie protiislámské scény dle ideově-organizačního hlediska, jmenovitě se jedná o monotematická protiislámská seskupení, pravicověextremistickou protiislámskou politiku, protiislámskou politiku populistické radikální pravice, konzervativní protiislámskou politiku, levicově-patriotickou protiislámskou politiku a další směry protiislámského politického spektra. Tyto kapitoly představují stěžejní část publikace. Závěr knihy patří všeobecnému shrnutí.

Monografie má značně deskriptivní charakter, což odráží snahu autorů detailně pojmenovat a popsat základní témata, od kterých se diskuze o islámu v českém prostředí odvíjí. Analytických částí je ve srovnání s popisnými pasážemi výrazně méně. Najít je můžeme především v druhé polovině publikace, konkrétně v kapitolách věnujících se jednotlivým kategoriím protiislámské politiky v České republice. Samotnou kategorizaci této politiky dle ideově-organizačního hlediska lze dle mého názoru považovat za jeden z hlavních přínosů celé publikace, a to i přesto, že takovéto členění je vytvořeno zcela uměle a jako takové je tak z hlediska zkoumání vystaveno celé řadě problémů vyplývajících předně z odlišnosti jednotlivých subjektů spadajících do stejné kategorie. Obdobně problematické je z tohoto ohledu i samotné užití pojmu protiislámská politika, jež je ostatně zastoupen přímo v názvu publikace. Tento termín v sobě totiž skrývá celou řadu vzájemně odlišných kritických proudů a postojů k islámu, islamizaci či muslimům. Tohoto omezení jsou si však sami autoři vědomi, jak je patrné z jejich prohlášení na mnohých stranách publikace (s. 11, 179 či 182).

Vzhledem ke kategorizaci protiislámské politiky v České republice tak, jak nám ji kolektiv autorů předkládá, je důležité zaměřit se i na skladbu textu předkládané publikace. Dle zmiňované kategorizace protiislámské politiky by měly být kapitoly pět až deset charakterově na stejné úrovni, tomu však vždy neodpovídá jejich stavba a členění, což čtenáři znesnadňuje orientaci v textu. Na členění kapitol pět až sedm (které shodně začínají popisem koncepčního a metodologického rámce, pokračují obecnou charakteristikou dané kategorie a následně se věnují jejímu historickému vývoji, aby vyústily v závěrečnou analýzu) již nenavazují kapitoly devět a deset, jimž podrobnější členění zcela chybí, respektive je realizováno dle odlišného klíče. Tato skutečnost pravděpodobně vychází z odlišného postupu práce autorů jednotlivých kapitol. Nicméně zde by byla namístě důkladnější práce editora, který by mohl odlišnou stavu textu částečně zkorigovat.

Co se týče metodologického ukotvení hlavní části publikace, definuje Mareš (s. 99, jakož i další autoři, např. Havlík s. 126) jako hlavní použitou metodu kvalitativní textovou analýzu internetových příspěvků zkoumaných subjektů. To dle autora znamená, že „se nezjišťuje četnost výskytu konkrétních témat, ale to, jak jsou daná témata interpretována a rámována“.  Nicméně z této metody není vždy jasné, dle jakého klíče byly konkrétní v práci citované příspěvky vybrány. Blíže se k dané problematice vyjadřuje pouze Havlík (s. 127), který definuje jako základní prvek dalšího metodologického postupu, tzv. kódování. Detailněji uvádí, že jádrem práce s daty bylo důkladné opakované čtení blogových příspěvků a následné přidělení kódu. Následujícím krokem bylo vytvoření obecnějších kategorií. Nicméně tyto obecné kategorie následně nejsou v textu explicitně definovány a není tak zcela patrná jejich konceptualizace.

Celkově mohu říci, že cíle práce, tak jak si je autoři stanovili v úvodu knihy, byly až na menší výhrady (viz výše) naplněny. Monografie Ne islámu! Protiislámské politika v České republice zcela jistě nabízí přínosný vhled do zkoumané problematiky. Vzhledem k tomu, že však obsahuje velké množství odborných termínů, jež autoři sice ve většině případů poměrně podrobně vysvětlují, avšak z další práce s nimi je zřejmé, že předpokládají jejich hlubší znalost ze strany čtenáře, bych ji doporučil především členům akademické obce a zájemcům z řad odborné veřejnosti. V kontextu aktuálnosti a rezonance tohoto tématu napříč širokou veřejností v České republice však vyvstává otázka, zdali jsou tyto skupiny čtenářů těmi, kterým by měla být kniha (o to víc s takto zvoleným názvem) primárně určena.