Militantní skupina (Militante Gruppe – MG) v kontextu vývoje německé militantní levice

Autor: Miroslav Mareš » Kategorie: 02/2007, Archiv » 01. 11. 2007

Německá militantní ultralevice má tradičně velký vliv na vývoj této části politického spektra v širším evropském i světovém rámci. Od poloviny 90. let se nacházela v jistém útlumu, který byl způsoben pádem komunismu a ukončením činnosti tradičních ultralevicových teroristických skupin. V novém tisíciletí se však rozhořela na stránkách časopisů z levicově extremistické scény nová debata o militantnosti, která byla doprovázena i násilnou činností některých nových skupin. Mezi nimi sehrála dominantní roli iniciátorka zmíněné debaty – Militantní skupina (Militante Gruppe – MG). I když bylo zřejmě v létě 2007 zatčeno její jádro, bude odkaz této skupiny a dění kolem soudních procesů s jejími členy zřejmě ještě po delší dobu ovlivňovat situaci a debaty v německé i evropské militantní ultralevicové scéně, do jejíhož vývoje a tradic se MG zařadila.

1. Tradice německé militantní ultralevice
Německá militantní ultralevice navazuje na bohaté tradice. Revoluční teorie jí dodali již klasikové v 19. století – Karel Marx a Bedřich Engels, a zvláště pak řada jejich více militantních následovníků či kritiků. Na dobový i pozdější terorismus měly velký vliv spisy a činy anarchisty německého původu Johanna Mosta. Silná vlna ultralevicového revolučního násilí se Německem přehnala v souvislosti s ukončením první světové války a boji o nové uspořádání, nicméně byla nakonec poražena. 
V období vzestupu fašismu ve Výmarské republice vystupovala německá krajní levice militantně antifašisticky. Na čele bojů stála Komunistická strana Německa (Kommunistische Partei Deutchland – KPD) a její paramilitární organizace Rudý svaz frontových bojovníků (Der Rote Frontkämpferbund – RFB). V roce 1932 vznikla z iniciativy KPD i formalizovaná Antifašistická akce (Antifaschistische Aktion – AFA), která se později rozšířila i do řady dalších zemí a někde opustila i komunistickou ideologickou základnu. V období tzv. třetí říše existoval domácí i exilový komunistický odboj. 
Po porážce hitlerovského Německa se stala německá komunistická levice spojencem sovětského represivního teroru v sovětské okupační zóně a později v Německé demokratické republice (kde se státní násilí proti vlastním obyvatelům vyskytovalo nepřetržitě, jisté vrcholy pak lze spatřit v potlačení povstání v roce 1953, v násilí na hranicích a v potlačování demonstrací v roce 1989). Tajná služba NDR Stasi podporovala různé teroristické struktury v zahraničí. 
V západních okupačních zónách a od roku 1949 podněcovala k revolučnímu násilí KPD, který byla v roce 1956 rozpuštěna. V SRN však vznikly i další komunistické strany a organizace inspirované různými variantami komunismu (souhrnně jsou bezpečnostními složkami nazývány K-Gruppen), které se reálně zapojily především do různých násilných demonstrací a pouličních střetů. 
Nová vlna militantní ultralevice se vzedmula koncem 60. let ve vazbě na studentské hnutí, které protestovalo především proti novému ekonomickému establishementu v SRN a proti válce ve Vietnamu a proti vykořisťování třetího světa. Poté, co byl na demonstraci proti návštěvě iránského šáha v západním Berlíně dne 2. června 1967 policií zastřelen student Benno Ohnesorg, se vzedmuly masové protesty a část ultralevice – ideologicky inspirované mixem tradičního marxismu a anarchismu, maoismu i postmoderní levice – se rozhodla přejít k ozbrojenému boji. Strategicko-taktickou inspiraci ve formě tzv. „městské guerilly“ převzali od latinskoamerických Tupamaros. Fakticky se jednalo o terorismus. Militantní aktivisté doufali že ve dlouhodobém horizontu vytvoří příznivé podmínky pro svržení kapitalistického režimu a v jejich pojetí i imperialistického a fašistického režimu (Rabert 1995: 93-113).
Hlavním představitelem německého rudého terorismu 70. a 80. let se stala Frakce Rudé Armády (Rote Armee Fraktion – RAF, známé též jako Baader – Meinhof gang podle vůdčích osobností jeho první generace Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové), dalšími významnými skupinami bylo Hnutí 2. června (Bewegung 2. Juni -B2J) a Rudé buňky (Rote Zellen – RZ), z nichž se později odštěpila feministická Rudá Zora (Rote Zora - RZ). Mezi uvedenými skupinami existovala fluktuace členů, z níž profitovala především RAF. Němečtí ultralevicové teroristé spolupracovali s tajnými službami východoevropských států i s dalšími teroristickými skupinami, především sekulárními palestinskými. 
Jistým vrcholem německého ultralevicového terorismu se stal německý „horký podzim“ roku 1977. Dne 5. září 1977 unesli příslušníci tzv. druhé generace RAF německého průmyslníka Hanse Martina Schleyera (přičemž postříleli čtyři jeho osobní strážce). Za jeho propuštění požadovali propuštění vězněných členů první generace. Vláda SRN jim odmítla ustoupit. Členové RAF se dohodli s palestinskou Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (PFLP) na tom, že v jejich zájmu palestinské teroristické komando uskuteční podpůrnou akci – únos letadla Lufthansy s německými turisty z Malorky. Únos trval od 13. do 18. října 1977 a byl ukončen úspěšným zásahem německé protiteroristické jednotky GSG 9 v somálském Mogadišu. Následně spáchali tři věznění členové RAF sebevraždu ve věznici Stammheim. Krátce poté byl zastřelen i unesený Schleyer. 
Ideové diskuse o „horkém podzimu“, během něhož se projevila ultralevicová teroristická brutalita a současně se výrazně zvýšila bezpečnostní opatření německého státu (což podle kritiků nepřiměřeně oslabilo rozsah občanských svobod), jsou v Německu přítomny dodnes. Ultralevicový terorismus neuspěl se snahou získat si sympatie širší veřejnosti. Izolovanými akcemi proti představitelům establishmentu nepřivodil revoluční nálady. 
I po německém horkém podzimu aktivity německého ultralevicového terorismu výrazněji neochably, jejich podpora v ultralevici však slábla a diskutovalo se o dalším postupu. V roce 1980 se rozpustilo B2J, část jeho členů přešla do RZ, část do RAF. Přes úspěšné zásahy německých bezpečnostních složek proti druhé generaci RAF tato organizace nezanikla, protože se vytvořila generace třetí. Ta se v polovině osmdesátých let ve spolupráci s francouzskou přímou akcí (AD) neúspěšně pokoušela vytvořit Antiimperialistickou frontu v západní Evropě (Karmon 2005: 160-164, Mareš 2006: 125-127). 
Sedmdesátá a osmdesátá léta v SRN však v kontextu ultralevicového násilí nejsou spojena pouze s ultralevicovým terorismem. Pouliční násilí – zvláště proti policii a na demonstracích – od počátku 70. let realizovala i subkultura tzv. „spontis“ a na ni navazující subkultura autonomů (Bundesamt für Verfassungschutz 1999). Z tohoto prostředí vycházela i dílčí podpora ultralevicového terorismu.
Pád komunismu ve východní Evropě přinesl zánik NDR a umožnil rozšíření Německa dne 3. října 1990 a postupné stažení sovětských vojsk. Byla ukončena i podpora německého ultralevicového terorismu ze strany východoevropských režimů a díky otevření archivů Stasi se podařilo řadu teroristů zajistit. RAF i RZ však pokračovaly i na počátku 90. let pokračovaly ve své činnosti. Ta však ztrácela na intenzitě. 
RAF v roce 1992 vydala prohlášení, v němž ohlásila pozastavit násilí proti lidem. Dne 27. června 1993 byl v Bad Kleinen při přestřelce s německou policií při zatýkání zastřelen člen RAF Wolfgang Grams a jeho smrt byla v ultralevicové interpretována jako exekuce, nicméně nevyvolala vlnu násilí. Dne 20. dubna 1998 oznámila RAF své rozpuštění. RZ provedly poslední známou akci v roce 1995 (Dietl, Hirschmann, Tophoven 2006: 83).
V letech 1992-1996 působila skupina Antiimperialistické buňky (Antiimperialistische Zellen – AIZ), která nesouhlasila se zmíněným prohlášením RAF o zastavení násilí proti lidem. Díky svému voluntarismu a později díky příklonu k islamismu neměly AIZ v levicové scéně širší sympatie. Po zatčení dvou jejích členů (což byla zřejmě celá „organizace“) v roce 1996 se již veřejnou akcí neprezentovaly.

2. Současnost německého ultralevicového terorismu a násilí 
Konec činnosti RAF, RZ a AIZ neznamenal, že by se dění kolem německého ultralevicového terorismu zcela uklidnilo. Pokračovalo pátrání po členech teroristických skupin, které přineslo několik výsledků, např. zastřelení člena RAF a zatčení jeho kolegyně Andrey Klumpové ve Vídni v roce 1998. Německá policie rovněž odhalila, že někteří členové bývalé RAF si patrně na živobytí vydělávají bankovními loupežemi.
Největší veřejné diskuse v Německu však vyvolávají snahy o omilostnění odsouzených ultralevicových teroristů, která byly v několika případech naplněny. V roce 2007 se stalo dominantním tématem propuštění teroristů z RAF Christiana Klara, Evy Heuleové a Birgit Hogefeldové (Krause 2007: 1). Tzv. „politické zajatce“ z RAF a RZ se snaží podporovat i specializované organizace blízké K-Gruppen, především Rudá pomoc (Rote Hilfe) a list Gefengenen Info. Německé ultralevicové struktury se angažují i v propuštění zahraničních ultralevicových teroristů. 
Je přitom zajímavé, že někteří z propuštěných hájí svoji činnost. Např. bývalá teroristka B2J a RAF Inge Viettová v roce 2007 uveřejnila v levicovém listu Junge Welt (odkud jej převzal i militantní časopis Interim) článek s příznačným názvem „Naše dějiny bránit jako třídní boj zdola“ (Viett 2007: 5-9). 
I když tradiční německý ultralevicový terorismus zaniknul, jeho pochodeň převzaly jiné struktury. Symbolika a idealizovaná „mytologie“ RAF je silná v autonomním prostředí, které dodává i dominantní část násilníků do antiglobalizačních demonstrací. Koncept „Černého bloku“ jakožto militantních zahalených bojovníků, který je typický pro antiglobalizační násilí v novém tisíciletí (v Německu naposledy při demonstraci v Rostocku v roce 2007 v souvislosti s protesty proti G 8), má podle některých interpretací původ u německých autonomů z 80. let. Někteří odborníci přitom násilí antiglobalistů chápou jako základnu pro nový ultralevicový terorismus (Moreau 2003: 12). 
Německá militantní ultralevicová scéna je zaměřena silně antifašisticky a soudobá Antifašistická akce se v rámci Antifa-kampaně někdy uchyluje i k metodám s teroristickými prvky – jako je např. podpalování majetku představitelů neonacistické Národně demokratické strany Německa či jiných exponentů ultrapravice. Hlavní činností AFA jsou však propagace, monitoring pravicového extremismu a pouliční napadání demonstrací a dalších setkání krajní pravice.
Hlavní dědictví německého ultralevicového terorismu je patrné v činnosti skupin, které se objevily na přelomu tisíciletí. Často mají komunistickou rétoriku, jsou však vázané i na autonomní prostředí. Jako taktické prostředky používají především žhářské útoky a jiné poškozování majetku, objevují se však i výhružky lidem, přičemž útoky proti osobám jsou v některých případech uznávány jako zcela legitimní. 
Intenzita jimi používaného násilí je ale celkově menší než byla u RAF a dokonce i menší než u RZ (ty byly známé pumovými útoky proti majetku a zraňováním lidí, zabíjení bylo spíše výjimečné, což ale neplatí pro členy RZ podílející se akcích palestinských teroristů). O způsobu násilného boje je od roku 2001 ve scéně vedena debata o militantnosti (viz níže). Členové nových skupin (což je totožný prvek s RZ) nepůsobí v permanentní ilegalitě, ale žijí běžným občanským životem a militantní akce páchají jako jistou volnočasovou aktivitu. Nové skupiny převzaly tradiční rétoriku a způsoby komunikace s veřejností (prostřednictvím komuniké uveřejňovaných v ultralevicových médiích) německého ultralevicového terorismu. Skupiny s obdobnou taktikou existovaly v autonomní scéně již dříve, ale po zániku tradičního ultralevicového terorismu se na jejich následovníky soustřeďuje mnohem větší pozornost. Ultralevicová scéna oceňuje, že je někdo ochoten k militantnímu boji spojenému s překračováním zákonů. Bezpečnostní složky mají i nadále důvod se zabývat levicovým extremismem s teroristickými přístupy. Vedle konstantně působících skupin se k některým akcím přihlašují i ad hoc kolektivy. 
Většina z těchto nových skupin existovala a působila poměrně krátkou dobu, někdy si i jedna skupina dává po každou akci jiné jméno, aby ztížila své odhalení. Významnější roli sehrály Autonomní buňky „Na pámátku Ulrike Meinhofové“ (Autonome Zelle „In Gedenken an Ulrike Meinhof“ - AZUM), které působily v letech 1999-2003 na severu Německa (Stadt Hamburg 2005), případně Autonomní milice (Autonome Miliz – AM) působící od roku 1998 zhruba do roku 2001 v Berlíně. V Magdeburgu patrně v letech 2001-2002 vystupovala stejná skupina lidí pod různými názvy – a to Revoluční akce Carlo Giuliani (Revolutionäre Aktion Carlo Giuliani - RACG), Komando globálního odporu (Kommando globaler Widerstand – KGW) a Komando propuštění všech politických vězňů (Kommando Freilassung aller Politischen Gefangenen - KFPG), Nejvýznamnějším reprezentantem uvedených organizací se však stala MG, která též fungovala nejdelší dobu.

3. Vývoj Militante Gruppe 
První akcí, k níž se MG přihlásila, bylo zaslání nábojů a výhružného dopisu, který dne 14. června 2001 došel do bonnské kanceláře vládního pověřence pro odškodnění nuceně nasazených Otto Grafa Lambsdorfa. O několik dnů později došly výhružné dopisy i dvěma členům Nadační iniciativy německého hospodářství. V dopisech bylo požadováno okamžité vyplacení 180 miliard DM pro oběti nasazení (Senatsverwaltung für Inneres 2002: 53). Dne 22. června 2001 MG pokračovala v aktivitách na podporu nuceně nasazených tím, že v Berlíně podpálila vůz patřící společnosti Daimler Benz.
V časopise ultralevicové militantní scény Interim, který vychází v Berlíně, se dne 29. listopadu 2001 objevil materiál MG nazvaný „Pokus o debatu“, který vysvětloval její pozice a obhajoval ozbrojený boj. Tím se skupina zapojila do tzv. „militantní debaty“ (Militanzdebatte), která byla zahájena v roce 2000 a jejíž nové kolo vyvolal anonymní „Militantní manifest“ z 15. listopadu 2001 (reagoval mj. na smrt demonstranta Carla Giulianiho v Janově v červenci toho roku). Tato debata však poměrně kontinuálně navazovala na dřívější diskuse o násilí v německé ultralevicové scéně. Byla vedená hlavně na stránkách časopisů Interim a Radikal a částečně na internetu. 
Jádrem debaty je otázka po smysluplnosti různých forem ozbrojeného boje v současnosti. Angažovanost MG jí dodala nový rozměr a argumenty MG, podložené reálnými činy, měly v jejím rámci mimořádnou váhu. Stala se veřejně známou militantní skupinou. Do současnosti uskutečnila MG celkem 26 útoků, které reagovaly na aktuální diskuse v německé i mezinárodní politice (např. na již zmíněné odškodnění obětí nacismu, na sociálně-ekonomické reformy, tzv. reformní balík Hartz IV., na německou a evropskou imigrační politiku, na zasedání G-8 v Německu apod.)

Chronologický seznam útoků Militante Gruppe:

Zdroj: Die Tageszeitung(2007)

Přes rozsáhlé pátrání se MG dlouho dařilo unikat bezpečnostním složkám, které ji považují za teroristickou skupinu dle známého německého § 129a. V roce 2003 se v německém tisku objevily informace o tom, že němečtí kriminalisté znají identitu členů MG a jsou jim na stopě. Později se však tato zpráva ukázala jako s největší pravděpodobností falešná (Initiative Libertad 2003!). MG se projevovala svými akcemi i nadále.
Dne 31. 7. však byli zadrženy tři osoby při pokusu o zapálení vozidel Bundeswehru v Braniborsku. Florian L., Axel H. a Oliver R. byli označeni jako podezřelí z členství v MG. Následně byly prohledány byty dalších osob a do vazby byl vzat známý sociolog Andrej H. Podle německých bezpečnostních složek tím bylo rozbito jádro MG.
Na podporu zadržených vznikla podpůrná kampaň (zřejmě propojená s Rote Hilfe) „Solidarita s Oliverem, Florianem, Axelem a Andrejem“. Aktivity na podporu zadržených členů MG získala i mezinárodní rozměr. Zapojilo se do ní mnoho ultralevicových skupin z Německa, Evropy a severní Ameriky, většinou uveřejněním textů, ale i demonstracemi. Vzhledem k údajně nedostatečným a kontroverzním důkazům proti Andreji H. (srovnání textů MG s jeho vědeckými publikacemi, čímž byl údajně odhalen výskyt podobných pojmů) se za něj a proti německým bezpečnostním a justičním složkám postavila řada vědců. Po několika týdnech byl propuštěn z vazby. 

4. Ideologie a strategie Militante Gruppe 
Militante Gruppe sama sebe chápala jako komunistickou organizaci, která je součástí sociálně-revolučního a antiimperialistického odporu. MG soustavně vystupovala proti režimu v SRN, proti „Imperiálnímu spolku Evropa“ a proti kapitalismu a imperialismu obecně (Militante Gruppe 2007: 22). Jejím heslem, s nímž pravidelně zakončovala svá prohlášení bylo „Za militantní platformu – za revoluční proces výstavby – za komunismus“. Ozbrojený boj MG chápala jako součást výstavby revolučních struktur, za něž považovala 1. základní hnutí, 2. ozbrojené skupiny, 3. guerilly, 4. revoluční stranu (Militante Gruppe 2002). 
Svoje kroky vnímala jako první kroky ozbrojené propagandy a byla připravena převzít odpovědnost „v organizační formě guerilly nebo milice“ (Militante Gruppe 2005: 15). Guerillu chápala MG ve smyslu bojovníků, jejichž hlavním motivem je ideologické přesvědčení a vlastní zájem (Militante Gruppe 2004). MG rovněž uváděla, že je specifickou součástí revolučního boje a odmítala striktně diferencovat mezi jednotlivými formami revolučního působení (Militante Gruppe 2005: 14-15).
Řadou svých aktivit deklarovala, že navazuje na boj tradičního německého ultralevicového terorismu. Odmítala jeho „pop-kulturní“ využití a jeho prezentaci jakožto dobově podmíněného fenoménu (Militante Gruppe 2003), čímž se vymezovala vůči části německé levice postupně splývající s establishementem. Hlásila se však i k odkazu komunistických povstání v Německu na počátku 20. let i k dalším historickým komunistickým ozbrojeným aktivitám. Některými akcemi podpořila MG i současné zahraniční ultralevicové teroristické a extremistické skupiny, např. akce z 17. března 2007 směřovaly na podporu vězněných členů několika tureckých ultralevicových uskupení, španělské Výstavba komunistické strany (politicko vojenská) (PM/CPC) a italských Rudých Brigád/Výstavba bojující komunistické strany (BR/PCC) (Militante Gruppe 2007: 21). 
Přestože MG uváděla, že svými ozbrojenými aktivitami směřuje ke guerille, nepředstavovala ani zárodečnou vojenskou sílu, i když řadu svých útoků směřovala proti armádním a policejním složkám. Logika jejího působení odpovídala terorismu. Již na počátku své činnosti ostatně obhajovala zaslání ostrých nábojů svým protivníkům potřebou „imanentní hrozby likvidace“ (Senatsverwaltung für Inneres 2002: 55). 
Navíc i některé útoky proti policii měly spíše vyvolat efekt v širší veřejnosti než přímo poškodit výkon policejních funkcí. Např. útok z 9. dubna 2006 na policejní prezidium a na stadion Neukölln v Berlíně souvisel s benefičním fotbalovým zápasem mezi výběrem berlínské policie a klubem Hertha Berlin, který se tento den hrál na podporu rodiny zavražděného policisty Uweho L. Ten byl zastřelen o čtrnáct dní dříve drogovým dealerem Mehmetem E. 
MG ve svém prohlášení kritizovala „cirkus slz“ za zastřeleného „fízla“, který byl podle ní vykonavatelem státního mocenského monopolu kapitalistického státu. MG v prohlášení poukázala na mrtvé soudruhy a soudružky z revolučního boje a na mrtvé uprchlíky (z jejího pohledu „oběti institucionálního rasismu“ na vnějších hranicích EU. Podle MG reagoval Mehmet E. přiměřeně situaci, protože se potřeboval vyhnout zatčení (Militante Gruppe 2006: 24). Celkově se MG snažila dehonestovat policii v očích veřejnosti a poškodit její sebevědomí, ne její zbrojní vybavení a technologickou akceschopnost.

5. Vliv činnosti MG na německou krajní levici
MG se výrazně zapojila do debat o podobě současné německé krajní levice a německá krajní levice musela debatovat o MG. I když řada příslušníků ultralevicového spektra činnost MG nenásledovala (někteří ji dokonce striktně odmítli), získala si tato skupina v části německé militantní scény image „důsledných bojovníků proti systému“, kteří udržují bojovou tradici německé krajní levice. Charakteristické se stalo skandování „Militante Gruppe – Salz in der Suppe“ („Militantní skupina – sůl v polévce“) na různých ultralevicových demonstracích (Arzt 2007). 
Z dlouhodobějšího pohledu bylo významné angažmá MG ve výše zmíněné „militanzdebatte“, které bylo charakteristické obhajobou vlastních činů a vlastní organizační platformy. V tomto směru se totiž vůči MG objevila kritika kampaně vedené jednou dlouhodobě působící organizací s pevnou strukturou, což podle jihoněmecké skupiny Clandestino nahrává bezpečnostním složkám ve sledování činnosti militantní krajní levice a usnadňuje aplikaci protiteroristických právních norem při pátrání i případném stíhání (Clandestino 2002). Jako vhodně se jeví izolované akce na bázi volné platformy bez pevného organizačního propojení. Hovoří se i o takzvané „No-Name Militanz“, protože k útokům se buď nikdo nepřihlašuje nebo se k nim přihlašují kolektivy pod ad hoc názvy. MG však svoji činnost konsistentní činnosti jedné organizace obhajovala jako efektivní. 
MG svojí činností chtěla sjednotit militantní levici a vést ji směrem ke guerillovému boji. Proto usilovala o širší dopady svého působení a podporovala i další militantní aktivity krajní levice. V tomto smyslu označila např. mobilizační fázi před zasedáním skupiny G – 8 v Heiligendammu za „krystalizační punkt militantního odporu revoluční levice v SRN“ (Militante Gruppe 2005: 12). Svojí činností zřejmě MG dokázala alespoň částečně inspirovat a podnítit další kolektivy, které se sdružily na bázi militantní kampaně proti zasedání G – 8 v Heiligendammu. Kampaň neměla být chápána jako kulminační bod, ale podnět k organizování militantní politiky. V rámci militantní kampaně proti G – 8, která nabyla i určitý celoněmecký organizační charakter, bylo různými skupinami spácháno několik útoků, především v Hamburku a okolí a v Berlíně a okolí. Její výsledky ukazuje následující tabulka (nezachycuje drobná poškozování věcí). 

Útoky v rámci militantní kampaně proti zasedání G – 8 v Heiligendamm: 

Zdroj: Radikal 2006, Der Generalbundesanwalt 2007, Interim 2007

Německé bezpečnostní složky zakročily již v květnu 2007 proti velké části strůjců útoků v rámci militantní kampaně před zasedáním G – 8 a zatkly je. Byli obviněni z teroristického spolčení podle § 129, což vyvolalo protesty německé krajní levice. V létě 2007 následovaly zátahy proti dalším kolektivům. 
I pokud bude těmito zásahy německá ultralevicová militantní scéna dočasně oslabena, ukazuje se, že je schopna vygenerovat nové aktivisty ochotné k násilnému jednání. Dopad činnosti nových militantních kolektivů na německou společnost je sice nesrovnatelně menší než tomu bylo u tradičních skupin německého ultralevicového terorismu, vyvolává však určitý mediální zájem a diskuse. Ta navazují na dlouhodobé debaty, v nichž je však zohledněn i vývoj globální situace. Týkají se např. sporů o to, zda je vhodné aplikovat „teroristické paragrafy“ na žhářské kolektivy poškozující věci v době, kdy si většina veřejnosti spojuje terorismus s masivními islamistickými útoky proti životům civilistů. 
Na druhou stranu je jasné, že alespoň některé německé ultralevicové skupiny sledují linii vytyčenou ultralevicovým terorismem 70. a 80. let a volba „umírněných“ žhářských prostředků může být pouze taktická a dočasná, zvláště v kontextu již použitých vážných hrozeb lidskému zdraví a životům. Činnost MG ukázala, že soustavná ultralevicová militantní činnost je možná i po několik let, i když zřejmě pouze v malém kolektivu. Do širšího povědomí se principy její činnosti mohou dostat i v souvislosti s předpokládanými procesy s jejími členy. 
MG se sice nestala „RAF nového tisíciletí“, ale určitou inspiraci pro následovníky může představovat, stejně jako debata o militantnosti. Jako perspektivnější cesta než budování revoluční strany pomocí „městské guerilly“ se ale pro mnohé aktivisty může stát schůdnější cesta omezené „No Name – militantnosti“, kterou však MG v zásadě odmítla jako neefektivní. 
I činnost MG ale narazila na nezájem širšího spektra pokračovatelů, protože militantní kampaň nestrhla masy, jen část okrajové scény. Nového „horkého podzimu“ se Německo od krajní levice již s vysokou pravděpodobností nedočká, k čemuž přispěly i aktivity islamistického terorismu. Ty předem diskreditují pokusy tradičních evropských extremistických směrů, které v Evropě usilují o násilí s teroristickými prvky.

6. Závěr
MG se stala pokračovatelkou tradic německé militantní levice v době, kdy jsou aktivity této části poltického spektra na nižší úrovni, než tomu bylo v řadě předchozích období. Kolektiv členů MG však ukázal i v novém tisíciletí určitou akceschopnost existence malých ultralevicových násilných kolektivů schopných zapojení se do širších debat a volnějších organizačních platforem. Na druhou stranu však MG neměla šanci získat širší podporu v době, kdy je Německo v jiném stavu politické kultury a společenských nálad než tomu bylo od konce 60. do konce 80. let. Násilná ultralevicová činnost s teroristickými tendencemi může přetrvávat spíše ve formě „nebezpečného koníčku“ než jako efektivní iniciátor antikapitalistické revoluce. MG svojí činností nevytvořila podmínky pro vznik skutečné guerilly či skutečné revoluční komunistické strany na německém území, mohla však inspirovat k následování některé menší kolektivy doma i v zahraničí. 

Poznámka: Článek zachycuje informace a znalosti o MG dostupné autorovi k 19. září 2007. 
Tento příspěvek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407).
Použitá literatura a zdroje

Odborná literatura: Dietl, Wilhelm – Hirschmann, Kai – Tophoven, Rolf (2006): Das Terrorismus Lexikon. Täter, Opfer, Hintergründe. Frankfurt am Main: Eichborn A. G. 

Karmon, Ely (2005): Coalitions between Terrorist Organizations. Revolutionaries, Nationalists and Islamists.Boston, Leiden: Martinus Nijhoff Publishers. 

Mareš, Miroslav (2005): Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií. 

Mareš, Miroslav (2006): Evropský ultralevicový terorismus. In Souleimanov, Emil a kol. (ed.): Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, pp. 113-132. 

Moreau, Patrick (2003): Militanter Linksextremismus -. zwischen ideologischer Rezession und Aufbruch zu neuen Ufern. In Thüringer Landesamt für Verfassungsschutz (Hrsg.): Militanter Linksextremismus – zwischen ideologischen Rezession und Aufburch zu neuen Ufern. 2. Symposium des Thüringer Landesamtes für Verfassungsschutz am 4. 9. 2003 in Erfurt. Erfurt: Thüringer Landesamt für Verfassungsschutz, pp. 5-16.

Rabert, Bernhart (1995): Links- und Rechtsterorismus in der Bundesrepublik Deutschland von 1970 bis heute. Bonn: Bernard & Graefe Verlag. 

Zdroje

Arzt, Ingo (2007): Militante Gruppe – zündelnes Phantom. Spiegel Online, http://www.spiegel.de/politik/deutschland/0,1518,498095,00.html [staženo 16. 9. 2007]

Bundesamt für Verfassungschutz (1999): Militante Autonome. Charakteristika – Strukturen – Wandel.Extremismus.com http://www.extremismus.com/vs/autonom.htm [staženo 16. 9. 2007]

Clandestino (2002): Beitrag zum Debattenversuch der „militanten gruppe“ (mg). Interim Nr.. 552, S. 23-25, http://www.geocities.com/militanzdebatte/#Interim%20555,%2029.08.2002,%20S.%203-9 [staženo 19. 9. 2007]

Der Generalbundesanwalt (2007): Durchsuchungen in mehreren Bundesländern.http://www.generalbundesanwalt.de/de/showpress.php?newsid=274 [staženo 19. 9. 2007]

Die Tageszeitung (2007): Militante Gruppe (MG), Chronologie der Anschläge, 3. 8. 2007, http://www.taz.de/digitaz/2007/08/03/a0134.1/textdruck [staženo 16. 9. 2007].

Initiative Libertad! (2003): MG wurde nicht entarnt. Presseberichte zur angeblichen Enttarnung der militanten gruppe (mg). http://badkleinen.sooderso.net/texte/mg-nicht-enttarnt.htm [staženo 16. 9. 2007]

Interim (2007): Kleine Chronologie des militanten G8-Widerstands. Interim Nr. 654, http://dissentnetzwerk.org/node/2298 [staženo 19. 9. 2007] Krause, Adereas (2007): Keine Frage der Gnade – Freilassung der RAF-Gefangenen. Gefangenen Info, Nr. 325, pp. 1-2.

Militante Gruppe (2002): Eine Auseinandersetzung mit den Autonomen Gruppen und Clandestino über die Organisierung militanter Gruppenstrukturen, Interim Nr. 555, pp. 3-9, http://www.geocities.com/militanzdebatte/#Interim%20555,%2029.08.2002,%20S.%203-9 

Militante Gruppe (2003): Ein Beitrag zum Aufruf „27. Juni 1993 – 10 Jahre nach dem Tod von Wolfgang Grams. Glaubt den Lügen der Mörder nicht! Kein Vergeben – Kein Vergessen! Gemeinsam den Kampf um Befreiung organisieren!“. http://badkleinen.sooderso.net/texte/mg150603.htm [staženo 19. 9. 2007] 

Militante Gruppe (2004): (Stadt-)Guerilla oder Miliz? Nachbetrachtungen zum Kongres „Theorie und Praxis der Stadtguerillabewegung der bewaffnete Kampf als Teil linker und bundesdeutscher Geschichte“. Interim Nr. 159, pp. 77. Militante Gruppe (2005): Von Trennedem und Einemdem. Radikal, Nr. 159, pp. 12-15.

Militante Gruppe (2006): Anschalgserklärung von der Militanten Gruppe (MG), Interim, Nr. 635, pp. 24-25. 

Militante Gruppe (2007): Zu unserer militanten Aktion im Rahmen des 18. März 2007. Interim, Nr. 653, pp. 21-22.

MG-Express (2006): Militante Politik und die Anti-G8-Mobilisierung. Interim Nr. 639, pp. 28-29.

Radikal (2006): Militant gegen den G-8. Radikal Nr. 160, pp. 51. 

Senatsverwaltung für Inneres (2002): Verfassungsschutzbericht 2001. Berlin: Senatsverwaltung für Inneres. 

Stadt Hamburg (2005): Autonome Zelle „In Gedenken an Ulrike Meinhof. Hamburg: Landesamt für Verfassungschutz Hamburg, http://fhh.hamburg.de/stadt/Aktuell/behoerden/inneres/landesamt-fuer-verfassungsschutz/arbeitsfelder/linksextremismus/terrorismus-und-gewalt/azum-artikel.html [staženo 16. 9. 2007] 

Viett, Inge (2007): Unsere Geschichte als Klassenkampf von unten verteidigen. Junge Welt, 24. 2. 2007 https://www.jungewelt.de/loginFailed.php?ref=/2007/02-24/017.php?print=1 [staženo 16. 9. 2007]