Norman G. Finkelstein (2006): Průmysl holocaustu. Úvahy o zneužívání židovského utrpení. Praha: Dokořán.

Autor: Dana Prudíková » Kategorie: 02/2006 » 01. 11. 2006

Je možné kritizovat téma, určené v soudobé společnosti především k pietě, zamyšlení a poučení? Polemizovat s jinak nezpochybňovanými fakty? Kontroverzní dílo amerického spisovatele Normana G. Finkelsteina Průmysl holocaustu: Úvahy o zneužívání židovského utrpení dokládá, že ano.

V roce 2006 bylo do češtiny přeloženo další dílo, které se nějakým způsobem dotýká dějin 2. světové války, respektive snaží se vyrovnat s poválečným zneužíváním některých symbolů tohoto válečného konfliktu. Průmysl holocaustu je útlá publikace, stovka stran obsahuje kritiku poválečného vnímání holocaustu jako byznysu, který jeho obětem zaručuje v dnešním světě „lepší zacházení“ a určité „výhody“ a ospravedlňuje určité formy chování, které by jinak byly zavrženíhodné. V knize je pranýřován styl vnímání holocaustu jako „průmyslu“. Holocaust již tedy podle Finkelsteina není v určitých kruzích připomínán z úcty k zesnulým a ze soucitu s přeživšími, ale v jádru tohoto postoje stojí podle něj ve skutečnosti politické a ekonomické zájmy.

Kniha rozebírá zneužívání holocaustu ve třech stěžejních kapitolách. V první z nich se autor zamýšlí, proč bylo téma holocaustu ve Spojených státech evokováno až relativně pozdě, po arabsko-izraelské válce v roce 1967. Autor poukazuje na skutečnost, že až do šedesátých let se jednalo o téma víceméně okrajové, americké společnosti naprosto cizí. Nezájem panoval jak o poznatky týkající se nacistických zvěrstev páchaných na Židech za 2. světové války, tak i o nově vznikající stát Izrael. Finkelstein vidí hlavní důvod tohoto chování ve fenoménu poválečné doby, která nepřála přílišnému očerňování Německa jako nového spojence, a dále také v nepříliš jasně definovaném strategickém významu Izraele pro zahraničněpolitické zájmy USA. Tato se zlepšovala postupně, teprve v šedesátých letech se o Izraeli začalo hovořit jako o transparentně profilovaném spojenci Američanů, strategicky důležitém pro zájmy USA v oblasti Středního východu. Židovské elity v USA tohoto využily ke svému zviditelnění, staly se místním mluvčím Izraele. Autor na tomto místě uvádí, že židovské elity začaly holocaust zneužívat ve svůj prospěch a posléze se stal z jeho připomínání nástroj, který sloužil k účinnému odvracení kritiky židovstva a Izraele. „Je zcela zřejmé, že připomínání pronásledování v minulosti odvádělo pozornost od současné kritiky…Dovolávání se holocaustu bylo tedy taktickým manévrem, jak prohlásit veškerou kritiku Židů za neoprávněnou: taková kritika mohla pramenit pouze z chorobné nenávisti. “ (s. 37)

V druhé části knihy autor rozebírá téma tzv. jedinečnosti holocaustu. „Teze o jedinečnosti holocaustu nejsou rozumově podložené a jsou morálně sporné, ale přetrvávají. Otázka zní, proč? “ (s. 43) Finkelstein poukazuje na rozdíl ve vnímání holocaustu jako konkrétní historické události a jako určité širší ideologie. Argumentuje, že pokud tento jev vnímáme jako specifické utrpení jedné unikátní skupiny obyvatelstva, čímž v tomto kontextu hovoříme o tzv. „partikularizaci holocaustu“, pak je tato skupina oprávněna k následnému použití libovolných prostředků na svoji další obranu. Touto tezí tedy podle Finkelsteina může židovský stát ospravedlnit například další použití síly proti svým odpůrcům. Jelikož nenávist k Židům je v souladu s touto interpretací věčná, následné vyrovnávání účtů může rovněž být nekonečné. Navíc podle Finkelsteina v tomto kontextu dochází k opomíjení a zastiňování jiných než židovských obětí, jako např. původního domorodého obyvatelstva v Americe, Afroameričanů či Romů, kteří rovněž byli v průběhu historie terčem genocidy.

V třetí, nejrozsáhlejší kapitole se autor zabývá problematikou vymáhání majetku obětí holocaustu. Finkelstein pranýřuje praktiky organizovaného amerického židovstva související s vyplácením peněz jako kompenzace za majetek zabavený Židům v průběhu války. Podle něj jde o to, „aby průmysl holocaustu roznítil veřejnou hysterii, rozehrál svoji taktickou strategii, aby Švýcarsko „zastrašoval“ tak dlouho, než se podvolí“ (s. 76) Židovské organizace se podle jeho vlastních zkušeností snažily získat peníze od různých zodpovědných institucí, kterými byly převážně švýcarské banky a německé podniky, pro své vlastní účely bez toho, aby se v konečném důsledku staraly o potřeby konkrétních obětí holocaustu. Autor cituje své osobní zážitky, poukazuje na případ své matky, která dostala jako odškodné pouhý zlomek toho, co získají funkcionáři židovských organizací či jejich právníci za vymáhání předmětných odškodnění. (s. 67) Finkelstein poukazuje také na rozdílné vnímání odpovědnosti v USA, kde si rovněž oběti holocaustu uložily své majetky do amerických bank. Upozorňuje na alibistický přístup americké administrativy (s. 65), která nevyvinula dostatečné úsilí, aby identifikovala konta nemající dědice. „Americká bilance je v tomto směru horší než švýcarská.“ (s. 86)

Velmi cennou částí knihy je doslov politologa Pavla Barši, který poukazuje na rozdílné vnímání této historické tragédie z vědeckého hlediska a zasazuje toto téma do širšího interpretačního rámce. Rozebírá dílo jak Finkelsteinovo, tak dílo dalšího významného vědce, historika Petera Novicka (Novick, P (2000): The Holocaust in American Life. New York: Mariner Book). Oběma je vlastní „negativní hodnocení amerického kultu holocaustu“ (s. 110). Navzdory některým společným východiskům se nicméně liší v hodnocení nastalé situace. Zatímco Finkelstein podle Barši vidí za soudobým vnímáním holocaustu pouze zištné motivy ze strany židovských elit, Novick to přičítá hlavně motivům sociálním. Tvrdí, že za nastolováním tématu holocaustu stojí snahy o potvrzení kolektivní židovské identity, současně s určitým sebeprosazováním se této skupiny obyvatel proti dalším americkým etnickým skupinám.

Na tomto místě je dobré upozornit, že Norman G. Finkelstein na stránkách knihy nezpochybňuje ani nijak nezlehčuje válečné utrpení Židů a pokus o jejich postupné vyhlazování. Nejenom pro potřeby této recenze je vhodné si uvědomit, že autor sám je Žid a jeho rodiče přežili internaci v koncentračních táborech za druhé světové války. I s těmito fakty posléze operuje na podporu svých argumentů..

Přesto se nelze ubránit dojmu, že autor pracuje se stereotypním vnímáním určitých historických událostí, s jejichž pomocí jako by bezděčně konstruoval sérii spikleneckých teorií zhruba podle teze „holocaust slouží politickým zájmům amerických Židů stojících na vrcholu moci a Izraeli“. (s. 37) To, že se průmysl holocaustu objevil až po „ohromující přehlídce vojenské síly“ Izraele, je navíc podle Finkelsteina „anomálie, kterou nejde vysvětlit z normálního hlediska“. (s. 29)

Autor hodnotí daná fakta subjektivně, přidává své politické komentáře. „…uplynutí času nesmí být omluvou pro nespravedlivé obohacování se (to se v každém případě týká obohacení se židovské otrocké práce, otrocká práce Afroameričanů je jiná historie)“, komentuje například autor poznámkou v závorce situaci ohledně ochoty vypořádat se s realitou „spících“ kont ve Spojených státech. (s. 89) Tímto Finkelstein knihu bezpochyby popularizuje a vyvolává diskusi, nicméně vlastní komentáře politického dění mohou evokovat i dojem osobního vyřizování účtů s vedením židovských organizací.

Rušivým elementem při četbě knihy mohou být některé překladové nepřesnosti. Není například zcela jasné, o jakou cenu se jedná, když se na s. 32 hovoří o vyznamenání „Humanitář roku“, na s. 103 „Humanista roku“ (angl. Humanitarian of the Year).

Přes všechny uvedené výtky ovšem nelze zpochybňovat, že se jedná o cenné dílo, ať už kvůli kritickému přístupu k na první pohled nezpochybnitelným - a také dlouho nezpochybňovaným - tématům, tak i vzhledem k jeho přínosu do veřejné diskuse, týkající se i dnes stále důležitých otázek. Z předchozího je zřejmé, že se kniha snaží polemizovat s pojetím Židů jako „jedinečného vyvoleného národa“, který jako jediný trpěl takto krutým způsobem a proto disponuje určitým nevyčerpatelným morálním kapitálem, který ospravedlňuje jeho další, u jiných zpochybnitelné kroky. „Dovolávání se holocaustu bylo tedy taktickým manévrem, jak prohlásit veškerou kritiku Židů za neoprávněnou“. (s. 37) Autor tímto památku holocaustu popularizuje, polemickým tónem, který je ze stránek knihy patrný, se však sám snaží vyrovnat s přístupem k danému problému.

Nevýhodou recenzenta této knihy je, že autor věnuje většinu prostoru popisováním konkrétních příkladů, v nichž se americká židovská elita snaží na tématu holocaustu vydělat jak finanční, tak i politický kapitál. Tato data lze jen stěží ověřit. Proto kniha působí pro českou veřejnost spíše jako podnět k diskusi než jako základ pro další vědecké zkoumání. Má vyprovokovat debatu o holocaustu jako o „naprosto vyděračské branži, kterou se v posledních letech stal“. (s. 68)