Od mezinárodní bezpečnosti k vnitrostátní: Příspěvek ke genezi bezpečnostní teorie a konceptu vnitřní bezpečnosti

Autor: Mgr. et Mgr. Kateřina Tvrdá, Ph.D. » Kategorie: 01/2017, Aktuální číslo » 03. 07. 2017

Článek v PDF

Genesis Of The Security Theory And The Concept of Internal Security

Internal security and so-called soft threats such as extremism, radicalism, or organized crime have not long been considered a legitimate part of security studies as a branch of international relations. The aim of this study is to show how the meaning of internal security has changed in security research. Previously, issues of internal security have been discussed mainly as part of criminology, sociology or criminal law, and nowadays they are an integral part of security studies. The central part of the study is an introduction to a wide variety of approaches to internal security - from the traditional concept of internal security as an objective state, through a social construct, and a discourse, to security practice. The paper consists of two parts. Firstly, it focuses on the genesis of security theory and the emergence of internal (soft) security in the 80's and related concepts such as Homeland Security, regime security or Innere Sicherheit. The second part presents two main approaches to the research of internal security - problem solving theories and critical security theories - and summarizes their benefits and limitations.

Úvod

Vnitřní bezpečnost a tzv. soft hrozby jako extremismus, radikalismus či organizovaný zločin nebyly dlouhou dobu považovány za legitimní součást bezpečnostních studií jako podoboru mezinárodních vztahů. Již Niccolò Machiavelli (2012) rozlišoval vnější a vnitřní ohrožení moci Vladaře. Eufemisticky se zevnitř obával spiknutí odpůrců režimu, kdežto z vnějšku byla jeho moc ohrožována agresí cizí moci.[1] V několika následujících stoletích byla v Evropě autonomie vnitřní a vnější bezpečnosti posilována rozvojem národního státu a nárůstem specializovaných administrativních orgánů a veřejných bezpečnostních složek. Vnější bezpečnost se stala otázkou vojenské síly nasazované proti vnějšímu nepříteli, kdežto k dosažení vnitřní bezpečnosti, dodržování práva a pořádku byly zmocněny policejní složky (v širším slova smyslu). Dichotomie vnitřní a vnější bezpečnosti se odvíjí především od původu hrozby, odlišných nástrojů pro zajišťování (vnější/vnitřní) bezpečnosti, jiné logiky (srov. Anderson – Apap 2002: 2).

Cílem této studie je ukázat, jak se proměnil význam „vnitřní bezpečnosti“ z hlediska vědeckého výzkumu, tj. dříve umístěného až na samém okraji zájmu bezpečnostních studií, až po důležitou součást bezpečnostního výzkumu. Ústřední částí článku je představení široké rozmanitosti přístupů k vnitřní bezpečnosti, v rámci nichž nabývá různých kvalitativních vlastností – od tradičního pojetí vnitřní bezpečnosti jako objektivního stavu, přes sociální konstrukt v podobě diskursu, až po bezpečnostní praxi.

Geneze bezpečnostní teorie

Bezpečnostní studia se zvláště po druhé světové válce stávají v evropské a americké provenienci prominentním oborem mezinárodních vztahů. Výsostné postavení si v této době vydobyl politický realismus. Bezpečnost byla chápána jako zájem každého státu na přežití v anarchickém mezinárodním systému a pozornost se tak výhradně soustředila na studium „hrozby, užití a kontroly vojenské síly“ (Walt 1991: 212).[2] Důraz na zahraniční politiku státu tak automaticky vylučoval další klíčové oblasti studia bezpečnosti, jako právě důraz na hrozby nevojenského charakteru či bezpečnost populace. Již od 50. a 60. let, kdy bezpečnostní studia zažívají zlaté období teorie her a odstrašování, vzniká řada think tanků a zahraničněpolitických institutů, často odloučených od univerzitních kampusů. Objevuje se nový jev, a to symbiotický vztah mezi výzkumnými institucemi a západními vládami, které se začaly spoléhat na expertní vědění v oblasti konceptuálních inovací, výzkumu a praktických návrhů (Wæver 2012; srov. Suchý 2003). Politicky orientované (empirické) výzkumy tak byly často ateoretické či obsahovaly jen teoretické fragmenty, avšak jejich přesah k formování bezpečnostní teorie byl omezený. Jak poznamenává Lawrence Freedman (1998: 51) „standardy stanovené pro relevanci a vliv výzkumu se prokázaly obtížně udržitelné“.

Vývoj teorie se stal reaktivním a stal se také závislou proměnnou na vnějších (mezinárodněpolitických) událostech. Mainstreamová bezpečnostní/strategická studia proto často hovoří o intelektuální krizi a sebereflexi oboru v 80. letech, neboť přitakání bezpečnosti jako „zájmu na existenciálním přežití státu” s pádem železné opony ztratilo své opodstatnění (Bigo 2000). Z těchto důvodů je změna bezpečnostního paradigmatu často dávána do souvislostí s koncem studené války a změnou politické situace (Baldwin 1997; Walt 1991). Narůstající tlak na zahrnutí nevojenských hrozeb do výzkumu bezpečnosti jak ze strany bezpečnostních expertů, kritických sociálních hnutí, tak i bezpečnostních institucí, byl veden nejen změnou politické situace, ale také pragmatickými zájmy zainteresovaných aktérů při vyprazdňování jejich předešlé (vojensky orientované) agendy (Huysmans 2006: 18). Posun v bezpečnostních studiích spočíval ve specifické logice rozšíření (widening) a prohloubení (broadening) bezpečnosti – o nové referenční objekty a sektory bezpečnosti, kdy vojenská síla se stávala jen jednou z mnoha dalších, vedle politických, societálních, ekonomických či environmentálních hrozeb.

Nicméně jak poznamenává Ken Booth (1997), debata o rozšíření pole bezpečnostního výzkumu probíhala v rámci mírových studií již od 60. let 20. století [srov. koncept strukturálního násilí Johana Galtunga (1964, 1969)[3], či pojetí stabilního míru Kennetha Bouldinga (1978)[4]]. Tyto teorie však nebyly v rámci mainstreamových mezinárodních vztahů a bezpečnostních studií reflektovány. Tím spíše než o zásadních vnějších změnách v 80. letech je třeba hovořit o změně paradigmatu oboru.

V rámci dominantního přístupu k bezpečnostním studiím začala být věnována pozornost tématům vnitřní bezpečnosti až od 90. let v důsledku „objevení“ societální bezpečnosti. Přelomovým bodem se stalo vydání knihy People, State and Fear Barryho Buzana již v roce 1983[5], v níž poukázal na nemožnost redukovat bezpečnost pouze na národní bezpečnost státu, neboť bezpečnost je fundamentální potřebou jedince, stejně jako jednotlivých kolektivů. Buzan – následně spolu s Ole Wæverem (2003) – hovoří o národní bezpečnosti (zabývající se suverenitou a přežitím režimu jako hlavního zájmu) a societální bezpečnosti (vztahující se k otázkám identity a přežití společnosti). Nutno však poznamenat, že Buzan jakožto strukturalistický realista nepřetrhal vazby s tradiční vizí bezpečnosti (ve smyslu přežití či svobody od hrozeb/strachu) (srov. Morgan 2007). Národní a societální bezpečnost koresponduje s binární opozicí vnitřní a vnější bezpečnosti, a proto tím de facto zachovává neorealistické předpoklady. Stejně tak z (neo)realistického pohledu vnitřní a vnější bezpečnost představují sice dvě oddělená univerza, avšak stále s ústředním aktérem v podobě státu, či v jeho intencích definovaného národa.[6] Prostor pro prohloubení bezpečnosti na úroveň sociálních skupin či jednotlivců je tak upozaděno.

Na úrovni státu začala být societální bezpečnost zkoumána jako absence hrozby přežití národa. Societální bezpečnost se stala jedním z konceptů mezinárodních vztahů, stejně jako americké bezpečnostní politiky, kde vždy panovalo striktní oddělení vnitřní a vnější bezpečnosti (Bigo 2000: 197). Stala se až ztělesněním Huntingtonova (2001) střetu civilizací, neboť vychází z přesvědčení, že identitární hrozby (ohrožující národ) vychází ze společnosti samé, z multikulturalismu, globální standardizace, nepřizpůsobivosti, jinakosti, přistěhovalců a etnické fragmentace. Nebezpečnost societální bezpečnosti vyrůstá z osvojení její argumentace krajně pravicovými subjekty (srov. Mudde 2007; Caiani, della Porta, Wagemann 2012; Mammone, Godin, Jenkins 2013). Ti si osvojují témata ohrožení identity, kultury, národa apod. K zajištění bezpečnosti nabízí publiku (voličům) přijetí mimořádných opatření, mimo rámec standardní politiky, směřující k eliminaci ohrožení, k tzv. „fašistickému momentu” eliminace těch druhých (Neocleous 2009).

Paradoxně však „uvolnění“ studia bezpečnosti z vojenského sektoru napomohlo proniknutí vojenské logiky do vnitrostátní politiky a prostředků eliminace hrozeb nevojenského charakteru. Jako příklad lze uvést americký přístup k Homeland Security. Od roku 1878 platil v USA zákon Posse Comitatus Act, který zakazoval nasazení armády na území USA v případech, které řeší civilní bezpečnostní složky. V roce 2006 byl však Georgem W. Bushem přijat v USA zákon John Warner National Defense Authorization Act of 2007 pro fiskální rok 2007, který Posse Comitatus Act zrušil a umožnil prezidentovi vyhlášení stavu nouze a vyslání vojenských sil (i přes nesouhlas guvernéra) na území státu / závislého území USA v případě pohromy, epidemie, teroristického útoku, vnitrostátních nepokojů či jiného incidentu. V roce 2008 byl kontroverzní zákon zrušen, avšak stále zůstává v platnosti USA Patriot Act z roku 2001, který posiluje pravomoci vojenských i civilních bezpečnostních složek a rámuje válku proti teroru na základě identity, tj. konstrukcí patriot versus nepatriot, nepřítel, zlo (srov. Neocleuos 2009: 106-107).

Současné přístupy ke studiu vnitřní bezpečnosti

S proměnou globálního světa po ukončení studené války a rozšířením pojetí bezpečnosti v bezpečnostních studiích můžeme v rámci bezpečnostních studií odlišit dva rámcové přístupy k výzkumu – teorie zaměřené na řešení problémů (tradiční přístupy k výzkumu bezpečnosti) a kritické bezpečnostní teorie. Jef Huysman (2014: 14) rozlišuje v rámci výzkumu bezpečnosti dva přístupy, které následují obdobnou logiku jako členění následující kapitoly. Teorie zaměřené na řešení problému označuje jako tzv. security reading of politics, tj. moment, kdy politika je analyzována a interpretována skrze bezpečnostní logiku s důrazem na identifikaci nebezpečí/hrozeb. Naopak prostřednictvím political reading of security by měl výzkum směřovat k dekonstrukci bezpečnostní politiky a bezpečnostních praktik.

Teorie zaměřené na řešení problému

Termín teorie zaměřené na řešení problémů (problem-solving theories) pochází od Roberta Coxe (1995), který jimi označuje výzkumné směry zaměřené na identifikaci problému, poskytnutí návodu pro nápravu dysfunkčního systému, čímž přispívají k plynulému chodu systému. Cox zdůrazňuje, že síla tohoto typu teorií leží v možnosti jejich využití jako prostředku k identifikování problematických oblastí v rámci existujících politických struktur (či mezinárodního systému), které tak mohou být označeny a izolovány. Tyto přístupy vychází (ne vždy zásadně) z postulátů (neo)realismu a liberalismu v mezinárodních vztazích. V rámci tohoto tradičního výzkumného proudu je k vnitřní bezpečnosti přistupováno jako k žádoucímu (objektivnímu) stavu. Budeme-li citovat Miroslava Mareše (2002: 24), pak „[v]nitřní bezpečnost je stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby ohrožující objekt (zpravidla národní stát, popř. mezinárodní organizaci) a jeho zájmy akcemi zevnitř a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních vnitřních hrozeb efektivně vybaven a k ní ochoten“.

Teorie zaměřené na řešení problému se tedy ubírají směrem identifikace, analýzy a predikce jednotlivých hrozeb a rizik, které mohou narušit žádoucí stav (vnitřní bezpečnost). V rámci demokratického národního státu je stanoveno několik dílčích referenčních objektů a fenoménů, jimiž jsou ohrožovány:

  • Demokratický politický systém – extremismus;
  • Sociální systém – masová kriminalita;
  • Hospodářství – korupce a ekonomická kriminalita;
  • Sociální, hospodářský a politický systém – organizovaný zločin (ibid; srov. Frevel 1999: 9-10).

Tomuto pojetí odpovídá i definice Rady Evropy (Venice Commission 1999), podle níž je vnitřní bezpečnost „definována jako boj proti jasným a přítomným nebezpečím demokratickému pořádku státu a jeho společnosti“. S tímto pojetím úzce souvisí vymezení vnitřní bezpečnosti (resp. Innere Sicherheit v německém kontextu) Hans-Jürgeho Langeho (1999) jako politického pole, které utváří systém státních institucí a zařízení. Vyjmenovává celou řadu aktérů působících v rámci pole – a) výkonné instituce (policie, prokuratura), b) ministerstvo vnitra, c) legislativní tělesa (vč. vnitřních orgánů jako jsou parlamentní výbory a komise), d) politické strany a organizované zájmové skupiny (např. policejní odbory) a e) koordinační/vyjednávací výbory (meziresortní, národní). Podstatnými znaky těchto aktérů jsou jejich a) legitimita vyplývající z ústavy a demokraticky zvolených orgánů, která b) je opravňuje vykonávat mocenský monopol (vč. užití donucovacích prostředků) v rámci zákonných mezí (ibid: 16).

Z amerického politického (a vědeckého) diskurzu se přejímá také označení Homeland Security. Nicméně tento (primárně) politický koncept je obtížně přenositelný na reálie kontinentální Evropy, vycházející z odlišné administrativní a právní kultury se zaměřením na preventivní aktivity, krizový management a plánování, bez přímé vazby na postihování běžné (organizované) kriminality. Homeland Security je chápán jako společné národní úsilí (veřejných i soukromých subjektů) k zajištění bezpečné vlasti, který se stal vlajkovým označením nejen politického boje proti terorismu[7] po událostech 9/11, ale také výzkumným předmětem velké části akademického pole. Původně politický termín Homeland Security byl poprvé definován v roce 2002 v Národní strategii pro vnitřní bezpečnost (National Strategy for Homeland Security) s cílem redukovat zranitelnost státu před teroristickými útoky a minimalizovat vzniklé škody na americkém území. Od jednorozměrného konceptu Homeland Security, orientujícího se na teroristickou hrozbu, došlo během relativně krátké doby k transformaci celého konceptu a převzetí agendy z jiných resortů (např. imigrační služby, pobřežní stráže). Již v roce 2010 Ministerstvo vnitřní bezpečnosti (Department for Homeland Security, dále „DHS“) ve své čtvrtletní zprávě popisuje Homeland Security jako „průnik rozvíjejících se hrozeb a rizik spolu s tradiční vládní a občanskou odpovědností za civilní obranu, řešení mimořádných situací, vymáhání práva, celní správu, pohraniční kontrolu a přistěhovalectví“ (DHS 2010: 8). Výrazem institucionalizace konceptu Homeland Security se stalo zřízení DHS 25. listopadu 2002 jako odpověď na teroristické hrozby (Adamson, Grossman 2005: 3). DHS vedle odpovědnosti za Homeland Security představuje koordinační bod i mezi dalšími aktéry, kteří na zajištění Homeland Security participují: a) federální, státní a místní vlády, které zajišťují záchranné služby, zakládají protiteroristické operační skupiny, vypracovávají krizové plány proti přírodním a antropogenním katastrofám, b) soukromý sektor v oblasti krizového managementu a ochrany majetku, c) jednotlivci (tzv. dobrovolnické civilní sbory na komunitní úrovni), d) federální exekutivní složky reprezentované prezidentem a Úřadem prezidenta pro vnitřní bezpečnost, DHS, Ministerstvem obrany, FBI, ministerstvem spravedlnosti, e) soudy a donucovací orgány (National Strategy for Homeland Security 2002: 11-50). Zvláštní postavení Národní strategie pro vnitřní bezpečnost je dáno tím, že spolu s Národní bezpečnostní strategií USA (National Security Strategy for the United States) má aplikační přednost před ostatními strategiemi, programy a plány USA. DHS hraje ústřední roli v implementaci strategie (National Strategy for Homeland Security 2002: 2-5).

Abychom pochopili vymezení vnitřní bezpečnosti, je nutné porozumět jeho vztahu k národní bezpečnosti v americkém kontextu. Zastřešující pojem národní bezpečnost (national security) odkazuje ke kompletnímu rozsahu aktivit zaměřených na ochranu tuzemských i zahraničních zájmů státu. Ochrana zájmů na americkém území (homeland) se vztahuje ke dvěma složkám národní bezpečnosti – vnitřní obrana (homeland defense) a vnitřní bezpečnost (homeland security). Koncept vnitřní obrany je spojen s tradiční odpovědností za ochranu amerického území před ozbrojenou invazí a vnějšími akty agrese ze strany třetích států, mající kořeny v období studené války a je výrazem vnější bezpečnosti. Homeland Security je druhá a širší část národní bezpečnosti, která se primárně vztahuje k ochraně amerického území a zájmům (aktivitám) teritoriálně vázaných na americké území. Opatření činěná v rámci Homeland Security tak mají převážně nevojenský charakter a směřují vůči hrozbám s nestátním původem. Za součást Homeland Security nejsou považována opatření proti teroristickým útokům na vojenské základy či ambasády mimo území USA a ani obecně protiteroristické operace v zahraničí (jako rozvědná činnost, diplomatická opatření či vojenské operace). Naopak některé aktivity prováděné v zahraničí jako udělování víz a zajišťování bezpečnosti dopravy prostřednictvím nákladních kontrol[8] (administrativní činnosti), vymáhání práva (policejní aktivity v zahraničí), jsou považovány za rozšíření politiky Homeland Security (Sauter, Carafano 2012: 84-85).

Akademická sféra se jednak věnuje rozboru institucionálního mechanismu Homeland Security, vč. různých zpravodajských postupů, zapojení soukromého sektoru apod. (Kamien 2012). Část upírá pozornost k analýze široké palety hrozeb a rizik od terorismu, zbraní hromadného ničení, po přírodní katastrofy a průmyslové havárie (Bullock, Haddow, Coppola 2012). Pozornost je věnována i sledování kořenů a zdrojů Homeland Security v americké historii od dob koloniálních (Sauter, Carafano 2012), přes druhou světovou válku a hrozbu ztělesněnou nacistických režimem, studenou válku s komunistickým režimem, Ku Klux Klanem (Nemeth 2013), až po ekoterorismus Fronty za osvobození Země (Earth Liberation Front) (Ramsay, Kiltz 2014). Z hlediska teoretických přístupů většina výše uvedených publikací vychází z realistického paradigmatu (popř. liberalismu, výjimečně konstruktivismu) a teorie racionální volby, s prvky historismu. Jak poznamenává Wæver (2012) pak právě americký vědecký policy-oriented přístup k bezpečnosti je postaven na předpokladu, že teorie se přibližuje vývoji reálného světa, a tak světové události vedou k rozvoji oboru a teoriím, nikoli naopak.

Pro odlišení vnitřní bezpečnosti v demokratických a nedemokratických režimech byl vypracován koncept režimní bezpečnosti (regime security) (srov. Ayoob 1995). Koncept pochází od Caroline Thomasové (1987; cit z Jackson 2007: 147-148) a aplikovala jej na slabé státy (weak states) v zemích třetího světa. Logická struktura tohoto konceptu je obdobná jako u vnitřní bezpečnosti – hrozby pocházejí zevnitř státu, rozdíl spočívá v zúženém referenčním objektu, kterým je v tomto případě vládnoucí elita (nikoli stát ve svém moderním pojetí, vč. obyvatelstva). Stát, resp. vládnoucí elita přijímá bezpečnostní opatření k udržení a posílení vlastní moci.

Shrneme-li výše uvedené, pak vnitřní bezpečnost je v kontextu demokratických režimů žádoucím stavem (idejí) na vymezeném území, který a) je ohrožován řadou existujících i potenciálních (nevojenských a nestátních) hrozeb a rizik, v jejichž důsledku je aktivizován b) institucionální mechanismus státních (i nestátních) aktérů.  Teorie k řešení problémů se tedy zaměřují nejen na fenomény ohrožující vnitřní bezpečnost, ale také na efektivitu a posilování institucionálního mechanismu v rámci stávajícího strukturálního nastavení.

Na druhou stranu například Frank Harvey ve své knize The Homeland Security Dilemma: Fear, Failure and the Future of American Insecurity (2008) naznačuje dilema, které vyvstává s nárůstem bezpečnostních opatření a posilováním institucionálního mechanismu. Podle něj enormní investice do bezpečnosti nevyhnutelně zvyšují očekávání veřejnosti a zesilují negativní reakce veřejnosti v případě následných selhání, což vyjadřuje eufemismem „čím více bezpečnosti máte, tím více bezpečnosti budete potřebovat“ (ibid: 1). V tomto směru na paradoxní aspekty a (ne)záměrné vedlejší účinky bezpečnosti a bezpečnostní politiky upozorňuje druhý přístup k výzkumu bezpečnosti, a to kritické (reflexivní) teorie.

 Kritické přístupy k bezpečnosti[9]

Kritická bezpečnostní studia[10] (critical security studies) zahrnují celou řadu přístupů od post-strukturalismu, post-kolonialismu, feministických bezpečnostních studií, mezinárodní politické sociologie, až po kritickou teorii (srov. Peoples, Vaughan-Williams 2010; Shepherd 2012; Salter, Mutlu 2012; Aradau et al. 2015). Spojuje je především postoj vůči tradičním přístupům k bezpečnosti (zaměřených na řešení problémů), jimž vytýkají, že fungují pouze v rámci existujících státních struktur tak, aby identifikovaly problém, jemuž čelí státy v rámci mezinárodního systému. Podle Shahina Malika (2015: 34) „důsledkem přijetí ‚světa takového, jaký je` přispívají k udržování existujících struktur systému, a jestliže tyto struktury jsou zásadně nespravedlivé, pak teorie zaměřené na řešení problému selhávají v poskytování emancipačních výsledků“.

Pro historii (nejen) kritických bezpečnostních studií se stala významným milníkem identifikace tří škol zabývajících se reflexivními přístupy k bezpečnosti: Kodaňská škola (Copenhagen School), Aberyswythská škola (Aberyswyth School) a Pařížská škola bezpečnosti (Paris School). Jejich představitelé[11] stojí za sepsáním manifestu Critical Approaches to Security in Europe: A Networked Manifesto z roku 2006, ve kterém se přihlašují ke kritickému přístupu a politizaci výzkumu bezpečnosti ve smyslu zbavení bezpečnosti domnělé neutrality a objektivity a uznání bezpečnosti jako politického fenoménu (Fierke 2007: 25). Podle João Reise Nunese (2012: 346) je bezpečnost daleko víc než jen „přirozená reakce na evidentní hrozbu” a bezpečnostní studia by neměla být pojímána jako zdroj expertního vědění k (legitimizaci) řešení hrozeb „tam venku ve světě”.  Kritický postoj C.A.S.E. kolektivu vůči tradičním přístupům k bezpečnosti (realismu, liberalismu v mezinárodních vztazích a Anglické škole) stojí na jejich nedostatečné/domnělé realističnosti, navzdory jejich proklamacím o pragmatickém, pozitivistickém a realisticky zaměřeném výzkumu. Ken Booth v knize Theory of World Security (2007: 26) hovoří dokonce o „nerealistickém realismu”. Usilují totiž o hledání definic bezpečnosti (jako dobra) a nebezpečí (jako zla), aniž by byli schopni/ochotni reflektovat vlastní normativitu a pozici dominantních mluvčí (Balzacq et al. 2010).

Výsledkem vzájemné spolupráce a reflexe těchto škol je také vytvoření relativně koherentního a ustáleného pojmového aparátu, který proniká i do mainstreamového proudu bezpečnostních studií. V následující části jsou představeny základní koncepty jako sekuritizace, řečový akt, bezpečnostní diskurz, bezpečnostní praktiky, bezpečnostní pole, které představují analytický aparát, pomocí něhož lze zkoumat kriticky vnitřní bezpečnost.

Kodaňská škola vycházející z prací Barryho Buzana (1983) a Ole Wævera (2003; společně s Jaap de Wilde 2005) vznikla v reakci na mírová studia a strategická studia let studenoválečných a přispěla k již zmíněnému obratu paradigmatu bezpečnostních studií. Hlavní přínos spočívá v rozšíření bezpečnostní agendy (nejen na vojenské hrozby), tj. rozvinutí a) sektorového přístupu k bezpečnosti (bezpečnostní hrozba tak může mít politický, ekonomický, environmentální, vojenský a societální charakter), b) teorie regionálních bezpečnostních komplexů[12] a c) teorie sekuritizace.

Sekuritizace představuje (intersubjektivní) proces, v němž společensky a politicky úspěšný řečový akt označení problému za bezpečnostní hrozbu vyjímá tento problém z běžného rámce politiky (myšleno v kontextu liberálních demokracií). Zarámováním „problému“ jako existenčního ohrožení (bez ohledu na objektivní stav) ospravedlňuje, resp. si žádá přijetí mimořádných opatření k eliminaci problému a navrácení do původního stavu. K úspěšnému sekuritizačnímu pohybu je nutný souhlas publika (veřejnosti) s mimořádnými opatřeními (srov. Williams 1998: 435). Bezpečnost je z hlediska sekuritizace pojímána jako politický výstup ilokuční síly[13] (řečový akt) aktérů sekuritizace; tedy těch, kteří „prohlašují něco – referenční objekty – za existenčně ohrožené, a jsou tedy hybateli sekuritizace“ (Buzan, Waever, de Wilde 2005: 48).

Představitelé Kodaňské školy sdílí především pesimistický pohled na bezpečnost, neboť eliminace „bezpečnostní hrozby“ v podobě mimořádných opatření vede k negaci demokratických principů. Hovoříme tak zde o negativním pojetí bezpečnosti, resp. selhání politiky běžnými prostředky. Sekuritizace je definována v opozici k normální politice jako mimořádná/výjimečná politika (politics of exception) či abnormální politizace (Alker 2005: 197). Sekuritizace je řízena „válečnou“ logikou označováním těch, kteří mají být chráněni (přítel) a před kým (nepřítel). Podle Wævera (2012: 64) je proto normativně problematické podřídit logice bezpečnosti témata životního prostřední, identity, náboženství, neboť může docházet k (ne)zamýšleným důsledkům ohrožujícím demokratické hodnoty a svobodnou společnost (srov. Aradau 2004; Floyd 2007, 2011).

Původně měla bezpečnost v podání Kodaňské školy povahu řečových aktů, které byly studovány na základě lingvistické analýzy textů v oblasti „vysoké politiky“. Tzv. druhá generace Kodaňské školy přiznává bezpečnosti diskurzivní povahu v širším slova smyslu. Podle Lene Hansenové (2000) sekuritizace není jen čistý lingvistický jev, ale jedná se o diskurzivní a politickou praktiku, která je zakotvena do určitého rámce vztahujícího se ke kolektivní identitě, i z těchto důvodů sekuritizace pracuje s repeticí, kontroverzemi, obrazy. Hansenová (2000) poukazuje na omezení teorie sekuritizace Kodaňské školy, která dle její argumentace není schopna plně zohlednit postavení žen a zajištění jejich bezpečnosti ve vztahu k genderovým nerovnostem. Pro ilustraci využívá metafory němé malé mořské víly Hanse Christiana Andersena. Symbol ženy, která v rámci patriarchálního systému mezinárodní bezpečnosti nedisponuje žádným symbolickým kapitálem, kterým by mohla artikulovat své požadavky a potřeby vzhledem k zajištění bezpečnosti, neboť jednou z prerekvizit úspěšné sekuritizace je řečový akt (srov. Tvrdá 2013). Sekuritizace tak představuje dlouhodobý proces spíše než specifický moment s jasným původem. Výzkum bezpečnosti se tak od studia řečových aktů posunul ke studiu diskurzu v širším slova smyslu, tj. na úrovni významů, jak užití metafor, specifických jazykových prostředků a analogií formuje chápání světa (Buzan, Hansen 2009: 141).

Například pomocí diskurzivní analýzy Hans-Jörg Albrecht (2002) odkrývá, jak je vnitřní bezpečnost (Innere Sicherheit) konstruována v Německu primárně ve vztahu k hrozbám zvnějšku, ať již se jedná o mezinárodní, organizovaný nebo přeshraniční zločin. Prostorová dimenze Innere Sicherheit podle Albrechta nevychází jen z geopolitického postavení Německa, kdy zvláště po rozpadu Sovětského svazu se Německo stalo křižovatkou mezi západní a východní Evropou a obávalo se především kriminality cizinců (Ausländerkriminalität).[14] Vnitřní bezpečnost je aplikována nejen na kriminalitu páchající cizince, ale také en bloc na imigranty, žadatele o azyl a občany neněmeckého původů pobývající v Německu.

Jak poukazuje McSweeney (1996, 1998), sekuritizace má vliv na proces identifikace jednotlivců na úrovni mikrodynamiky. Identita totiž není fixní, jak předpokládá Kodaňská škola, ale fluidní a vychází z diskurzivní konstrukce imaginativní komunity. Existuje zde tedy nexus mezi sekuritizací a identitou. Identita je totiž konstruována během sekuritizace a je politické povahy. Pozornost je věnována i symbolické a vizuální rovině (srov. Williams 2003; McDonald 2008; Saugmann Andersen, Vuori, Mutlu 2015).

Byť teorie sekuritizace nabízí ucelený a jednoduchý rámec pro analýzu bezpečnosti, je jí vyčítáno, že nedostatečně akceptuje sociální kontext a neobjasňuje podmínky úspěšné sekuritizace (McDonald 2008: 572; blíže Daniel, Rychnovská 2015: 28-30). Mark B. Salter (2008) ukazuje, že sekuritizace může mít v různých sociálních prostředích (politické elity, byrokracie, veřejnost, média, experti) odlišnou dynamiku a úspěšnost. Thierry Balzacq (2005) proto navrhuje soustředit se při analýze sekuritizace více na publikum a na samotné aktéry sekuritizace, neboť konstrukce hrozeb prostřednictvím řečových aktů (ze strany politických elit) je jen jednou z mnoha.

V kritických bezpečnostních studiích je zřetelný posun od diskurzního přístupu k porozumění bezpečnosti jako praktice (Loughan, Olsson, Schouten 2015: 23), tzv. obrat k jednání (practice turn) (srov. Salter 2013: 85-92). Zaměření pozornosti na praxi má pomoci prozkoumat způsoby, jakými jsou klíčové jevy bezpečnosti v běžném životě praktikovány a jak je utvářeno jejich každodenní porozumění (Bigo, Walker 2007: 728). Mezi jedněmi z prvních protagonistů tohoto přístupu byla tzv. Pařížská škola v čele s Didierem Bigem. Pařížská škola stojící na pomezí politické teorie, práva, mezinárodních vztahů, kriminologie a politické sociologie, vychází z prací Pierra Bourdieu a jeho základních konceptů – sociálního pole, kapitálu, habitu[15] a doxa (tzv. „smysl pro hru“), pojetí vztahu moci a vědění Michela Foucaulta[16], dekonstrukce Jacquese Derridy či reflexivního přístupu k technologiím Bruna Latoura[17]. Obecně se zaměřují na zkoumání mikroúrovně politických a mocenských vztahů a jednání aktérů – profesionálů (ne)bezpečnosti (na úrovni jednotlivců, skupin či institucí); instrumentální racionalitu vládnutí, politické dopady bezpečnostních technologií a vědění (Aradau 2008; Bigo 2002; Bigo, Tsoukala 2008; Huysmans 2002, 2006, 2014).

Pařížská škola navazuje na konceptualizaci sekuritizace Kodaňské školy. Proces sekuritizace je podle Kodaňské školy spojen s ospravedlněním jednotlivých výjimečných opatření, která jsou přijímána k eliminaci existenčních hrozeb v přesně stanoveném momentě. Huysmans (2006) naopak zpozoroval, že bezpečnost podléhá v rámci bezpečnostního pole (field of security) rutinizaci, normalizaci, technokratizaci objevující se na dennodenní bázi a je spojena s činností byrokratického bezpečnostního pole. Úspěšná sekuritizace nemusí být výsledkem jen výjimečného stavu požadovaného osobami nadanými politickou autoritou. Nejsou vyžadovány krize globálního rozsahu. Sekuritizace je komplexnějším společenským procesem založeným na rozptýlených jednáních byrokratických bezpečnostních složek, jejich vzájemných interakcích a nástrojích, podstatnou roli hrají tzv. malé bezpečnostní nicotnosti (little security nothings) (Huysmans 2011: 377).

Bezpečnost tudíž nevzniká ve vakuu, ale je tedy vázána na byrokratické pole, v němž se utváří. Podle Biga (2000: 174), pokud přijmeme tezi, že hrozba je sociální konstrukcí, pak nemůže být její existence oddělena od bezpečnostních aktérů/složek a těch, kteří disponují legitimitou prohlašovat „pravdu o hrozbách”. Aktéři (označováni jako tzv. profesionálové [ne]bezpečnosti) nacházející se v byrokratickém bezpečnostním poli, drží kontrolu nad bezpečností a její produkcí. Proto v centru pozornosti Pařížské školy stojí výzkum bezpečnostního pole (spolu s aktéry a praktikami), díky němuž je možné porozumět, jak je rámován bezpečnostní diskurz (Bigo 2006: 84) a proč některé diskurzy či řečové akty jsou prakticky realizovány a jiné nikoli (na rozdíl od diskurzivního přístupu vycházejícího z Kodaňské školy).

Podle Biga (2012: 124) je podstatnější zaměřit se na to, jaké má zaváděné opatření ve jménu bezpečnosti sociální a politické dopady, tedy „správnou otázkou není, co bezpečnost znamená, ale co bezpečnost dělá” (pozn.: kurzíva z originálu). Bezpečnost je chápána jako výsledek specifických praktik, tj. bezpečnost jako pojmenování (labelling) pro určité praktiky (donucení, strachu, nebezpečí, svobody, možností, mobility). Pojmy donucení, dohled, kontrola, monitoring, sledování, nemají nikterak pejorativní charakter a spíše jsou obecným výrazem/popisem legálních aktivity vyvíjených konkrétními bezpečnostními složkami k zajištění bezpečnosti (srov. Balzacq et al. 2010).

Obecně je praktika „formou sociální interakce, která vychází z objektivních vztahů, pravidel hry, které nejsou viditelné ani vědomé, ale reálnější než pouhá deskripce podstaty konceptu“ (Balzacq et al. 2010).  Skládají se z několika propojených částí – „forem fyzických aktivit, forem mentálních aktivit, ‚věcí‘ a jejich využití, znalosti pozadí ve formě porozumění vlastní pozici, know-how, emočních stavů a znalosti motivací“ (Reckwitz 2002: 249). Stejně se i vyjadřuje Lucia Zednerová (2003: 158), když říká, že „bezpečnost není jen analytickou kategorií, ale praktikou, jak reagovat na sociální problémy a rámovat je”. Využití konceptu bezpečnostních praktik umožňuje překonat dichotomii společnost – jednotlivec, neboť nabízí relační verzi společnosti jednotlivců (society of individuals), zachycující kolektivní charakter jednotlivých aktérů (patřících do řady specifických sociálních univerz nebo polí) a individuální dimenzi změny a nejistoty vtělenou do aktérova habitu a praktických důvodů pro jejich akce.

Bezpečnostní instituce (tzv. profesionálové [ne]bezpečnosti) představují v pojetí Pařížské školy významné aktéry bezpečnostní politiky, kteří produkují určité bezpečnostní praktiky k zajištění vnitřní bezpečnosti. Příkladem lze zmínit práci Didiera Biga a Elspeth Guildové (2005) o praktikách pohraniční stráže, Jef Huysmans (2006) sledoval vnitřní bezpečnost ve vztahu k migraci a azylu ve Velké Británii, projekt CHALLENGE zkoumal bezpečnostní složky působící v oblasti vnitřní bezpečnosti na národní a unijní úrovni a rozšiřování jejich pravomocí na úkor prostoru demokracie a svobody, Claudia Aradua (2008) se zabývala politikou boje proti obchodování s lidmi ve Velké Británii.

Základním zjištěním Pařížské školy je tedy to, že bezpečnost / bezpečnostní politika:

Zároveň s nárůstem bezpečnostních praktik se zužuje prostor pro demokratickou kontrolu, transparentnost praktik a odpovědnost (srov. Balzacq et al. 2010). Přesah tohoto přístupu, resp. skepticismu k nárůstu bezpečnostních praktik, do praktické roviny je chápán podle Wævera (2012: 54-55) jako možná cesta k morální mobilizaci a apelu vůči politikům k zastavení porušování svobod namísto šíření strachu ve společnosti.

Závěr

Do 80. let 20. století převládá pojetí tzv. hard security a mezinárodní bezpečnosti, které se zaměřovaly na studium vojenských hrozeb, užití síly a přežití státu, což automaticky vylučovalo studium vnitřní bezpečnosti. Stát je zde jedinou analytickou jednotkou a zároveň taktéž jediným referenčním objektem. Těmto tradičním přístupům je vyčítáno úzké provázání s politikou. Takto pojatá bezpečnostní studia neumožňují zahrnutí výzkumu vnitřní bezpečnosti a měkkých hrozeb. S koncem studené války dochází k rozšíření pojetí bezpečnosti také o nevojenské hrozby a inkluzi dalších referenčních objektů. Shrneme-li konceptualizaci vnitřní bezpečnosti, pak označuje v kontextu demokratických režimů žádoucí stav na vymezeném území, který a) je ohrožován řadou existujících i potenciálních (nevojenských a nestátních) hrozeb a rizik, k jejichž eliminaci je aktivizován b) institucionální mechanismus státních (i nestátních) aktérů. Institucionální mechanismus (bezpečnostní pole) je dále podle kritických teorií způsobilý sám se stát aktérem sekuritizace a ovlivňovat bezpečnostní politiku. Stává se prostorem spolupráce a konfliktů mezi aktéry, kteří na něm participují. (Vnitřní) „bezpečnost“ v tomto duchu lze označit jako politicky a sociálně konstruovaný pojem[18] (Huysmans 2006: 2), který nabývá v čase a prostoru různý významů (a praktik), okolo něhož se ustavuje řada aktérů, kteří jsou v jejím jméně nadáni určitými pravomocemi. Nejdále však v rozluce se státocentrickým pojetí došla Aberyswythská škola, která staví do popředí výzkumu bezpečnosti jednotlivce a jeho osvobození od nebezpečí na úrovni každodennosti.

Seznam literatury a použitých zdrojů

Seznam literatury

  • Adamson, F., Grossman, A. 2005. External Shocks and Domestic Institutional Development: U.S. Homeland Defense Policies in Comparative-Historical Perspective. American Political Science Association.
  • Albrecht, H.-J. 2002. „Immigration,crime and unsafety.“ In: Crawford, A. ed. Crime and Insecurity. The governance of safetyin Europe. Oxon, New York: Routledge, pp. 159-185.
  • Alker, H. 2005. „Emancipation in the Critical Security Studies Project.” In: Booth, K. ed. Critical Security Studies and World Politics. London: Lynne Rienner,  pp. 189-214.
  • Anderson, M., Apap, J. 2002. Changing Conceptions of Security and Their Implications for EU Justice and Home Affairs Cooperation. CEPS Policy Brief 26.
  • Aradau, C. 2004. „Security and the democratic scene: desecuritization and emancipation.“ Journal of International Relations and Development 7(4): 388-413.
  • Aradau, C. 2008. Rethinking trafficking in women: politics out of security. New York: Palgrave Macmillan.
  • Aradau, C., Huysmans, J., Neal, A., Voelkner, N. eds. 2015. Critical Security Methods: New frameworks for analysis. London and New York: Routledge.
  • Austin, J. L. 1962. How to Do Things with Words. Oxford: Oxford University Press.
  • Ayoob, M. 1995. The Third Wold Security Predicament. State Making, Regional Conflict, and the International System. London: Lynne Rienner Publishers.
  • Baldwin, D. 1997. „The concept of security.” Review of International Studies 23: 5-26.
  • Balzacq, T. 2005. „The Three Faces of Securitization: Political Agency, Audience and Context.” European 
Journal of International Relations 11( 2): 171-201.
  • Balzacq, T. ed. 2011. Securitization Theory: How Security Problems Emerge and Dissolve. London and New York.
  • Balzacq, T., Basaran, T., Bigo, D., Guittet, E., Olsson, Ch. 2010. „Security Practices.” In: Denemark, R. A. ed. International Studies Encyclopaedia Online. Wiley-Blackwell.
  • Bennett, J. 2005. „The Agency of Assemblages and the North American Blackout.“ Public Culture 17(3): 445-465.
  • Bigo, D. 2000. „When Two Become One: Internal and External Securitisations in Europe.” In: Kelstrup, M., Williams, M. eds. Internal Relations Theory and The Politics of European Integration. Power, Security and Community. London: Routledge, pp. 171-204.
  • Bigo, D. 2002. „Security and Immigration: Toward a Critique of the Governmentality of Unease.” Alternatives: Global, Local, Political 27(1): 63-92.
  • Bigo, D. 2006. „Protection. Security, territory and population.“ In: Huysmans, J., Dobson, A., Prokhovnik, R. The Politics of Protection. Sites of Insecurity and Political Agency. London, New York: Routledge, pp. 84-100.
  • Bigo, D. 2012. „International Political Sociology.” In: Williams, P. ed. Security Studies. An Introduction. Oxon, New York: Routledge, pp. 120-133.
  • Bigo, D., Guild, E. 2005. Controlling Frontiers: Free Movement Into And Within Europe. Aldershot: Ashgate.
  • Bigo, D., Tsoukala, A. 2008. Terror, Insecurity and Liberty: Illiberal Practices of Liberal Regimes after 9/11. London: Routledge.
  • Bigo, D., Walker, R.B.J. 2007. „Political Sociology and the Problem of the International.“ Millennium: Journal of International Studies 35(3): 725-739.
  • Bigo, D., Carrera, S., Guild, E., Walker, R.B.J. 2010. Europe’s 21st Century Challenge. Aldershot: Ashgate.
  • Booth, K. 1991. „Security and Emancipation.” Review of International Studies, 17(4): 313-327.
  • Booth, K. 1997. „Security and Self Reflection of a Fallen Realist.” In: Krause, K., Williams, M. eds. Critical Security Studies. Concepts and Cases. London: UCL Press, pp. 83-119.
  • Booth, K. 2007. Theory of World Security. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Booth, K., Dunne, T., Cox, M. eds. 2001. How Might We Live? Global Ethnics in the New Century. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Bossert, O., Korte G. 2004. Organisierte Kriminalität und Ausländerextremismus/Terrorismus.  Brühl: Fachhochschule des Bundes für öffentliche Verwaltung Fachbereich Öffentliche Sicherheit.
  • Boulding, K. 1978. Stable Peace. Austin: University of Texas Press.
  • Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
  • Bragdon, C. 2008. Transportation Security. Oxford: Butterworth-Heinemann.
  • Bullock, J., Haddow, G., Coppola, D. 2012. Introduction to Homeland Security: Principle of All-Hazards Risk Management. Oxford: Butterworth-Heinemann.
  • Buzan, B. 1983. People, State and Fear. The National Security Problem in International Relations. Brighton: Wheatsheaf.
  • Buzan, B. 1991. People, State and Fear. An Agenda for International Security Studies in the Post-Cold War Era. London: Harvester Wheatsheaf.
  • Buzan, B., Hansen, L. 2009. The Evolution of International Security Studies. Cambridge: Cambridge 
University Press.
  • Buzan, B., Wæver, O. 2003. Regions and Powers. The Structure of International Security. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Buzan, B., Wæver, O., de Wilde, J. 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií.
  • Caiani, M., della Porta, D., Wagemann, C. 2012. Mobilizing on the Extreme Right: Germany, Italy, and the United States. Oxford: Oxford University Press.
  • C.A.S.E. Colective. 2006. „Critical approaches to Security in Security: A Networked Manifesto.“ Security Dialogue 37(4): 443-487.
  • Cox, R. 1995. Approaches to World Order. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Dalby, S. 1997. „Contesting an Essential Concept: Reading the Dilemmas in Contemporary Security Discourse.“ In: Krause, K., Willims, M. C. eds. Critical Security Studies. Concepts and Cases. London: UCL Press, pp. 3-31.
  • Daniel, J., Rychnovská, D. 2015. „Mezinárodní politická sociologie: výzkum praxe bezpečnosti.“ Mezinárodní vztahy 50(1): 26-45.
  • Drulák, P. 2007. „Zamyšlení nad českým oborem mezinárodních vztahů: Pokus o bourdieuovský pohled.“ Mezinárodní vztahy 42(3): 69-79.
  • Edwards, F. 2012. Instroduction to Transportation Security. Suite: CRC Press.
  • Fierke, K. 2007. Critical Approaches to International Security. Cambridge: Polity.
  • Fischer, R., Halibozek, E., Walters, D. 2012. Introduction to Security. Oxford: Butterworth-Heinemann.
  • Floyd, R. 2007. „Towards a Consequentialist Evaluation of Security: Bringing Together the Copenhagen and the Welsh Schools of Security Studies.” Review of International Studies 33(2): 327-350.
  • Floyd, R. 2011. „Can securitization theory be used in normative analysis? Towards a just securitization theory.” Security Dialogue 42(4-5): 427-439.
  • Foucault, M. 1999. Dějiny sexuality I. Vůle k vědění. Praha: Herrmann & synové.
  • Foucault, M. 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin.
  • Freedman, L. 1989. „International security: changing target.” Foreign Policy 110: 48-63.
  • Frevel, B. 1999. Kriminalität. Gefährdung der Inneren Sicherheit? Opladen: Leske + Budrich.
  • Gallie, W.B. 1956. „Essentially Contested Concepts.“ Proceedings of the Aristotelian Society 56: 167-198.
  • Galtung, J. 1964. „A Structural Theory of Aggression.” Journal of Peace Research 1(2): 95-119.
  • Galtung, J. 1969. „Violence, Peace, and Peace Research.” Journal of Peace Research 6 (3): 167-191.
  • Hansen, L. 2000. „The Little Mermaid’s Silent Security Dilemma and the Absence of Gender in the Copenhagen School.” Millennium: Journal of International Studies 29(2): 285-306.
  • Harvey, F. 2008. The Homeland Security Dilemma: Fear, Failure and the Future of American Insecurity. New York: Routledge.
  • Huntington, S. 2001. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: rybka Publishers.
  • Huysmans, J. 2002. Defining Social Constructivism in Security Studies: The Normative Dilemma of Writing Security. Alternatives: Global, Local, Political 27(1), pp. 41-62.
  • Huysmans, J. 2006. The Politics of Insecurity. Fear, Migration and Asylum in the EU. London, New York: Routledge.
  • Huysmans, J. 2011. „What’s in an act? On Security Speech Acts and Little Security Nothings.“ Security Dialogue 42(4-5): 371-383.
  • Huysmans, J. 2014. Security Unbound: Enacting Democratic Limits. Abingdon, Oxon, New York: Routledge.
  • Jackson, R. 2007. „Regime Security.“ In: Collins, A. ed. Contemporary security studies. Oxford: Oxford university Press, pp. 147- 163.
  • Kamien, D. 2012. The McGraw-Hill Homeland Security Handbook: Strategic Guidance for a Coordinated Approach to Effective Security and Emergency Management. Columbus: McGraw-Hill Education.
  • Krátký, K. 1968. „O evropské bezpečnosti v Moskvě.” Mezinárodní vztahy 3(3): 48-50.
  • Lange, H.-J. 1999. Innere Sicherheit im Politischen System der Bundesrepublik Deautschland. Opladen: Leske + Budrich.
  • Latour, B. 1987. Science in Action: How to Follow Scientists and Engineers Through Society. Cambridge, MA: Harvard University Press.
  • Líska, L. 1968. „O evropské bezpečnosti v Praze.” Mezinárodní vztahy 3(3): 46-48.
  • Loughlan, V., Olsson, C., Schouten, P. 2015. „Mapping.“ In: Aradau, C., Huysmans, J., Neal, A., Voelkner, N. eds. Critical Security Methods. New Frameworks for Analysis. London: Routledge, pp. 23-56.
  • Machiavelli, N. (2012): Vladař. Praha: Argo.
  • Malik, S. 2015. „Challenging orthodoxy: Critical Security Studies.“ In: Hough, P., Malik, S., Moran, A., Pilbeam, B. eds. International Security Studies. Theory and Practice. London, New York: Routledge, pp. 31-43.
  • Mammone, A., Godin, E., Jenkins, B. 2013. Varieties of Right-Wing Extremism in Europe. London: Routledge.
  • Mareš, M. 2002. „Vnitřní bezpečnost.” In: Zeman, P. ed. Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: MPÚ, ÚSS VA, s. 22-25.
  • Mareš, M. 2005. „Extremismus cizinců: analýza konceptu a jeho aplikace v ČR.“ Rexter 4(2): 1-15.
  • McDonald, M. 2008. „Securitization and the Construction of Security.“ European Journal of International Relations and Development 9(3): 288-303.
  • McSweeney, B. 1996. „Identity and Security: Buzan and the Copenhagen School.” Review of International Studies 22(1): 81-93.
  • McSweeney, B. 1998. „Durkheim and the Copenhagen School: A Response to Buzan and Wæver.” Review of International Studies 24(1): 137-140.
  • Morgan, P. 2007. „Security in International Politics: Traditional Approaches.“ In: Collins, A. ed. Contemporary Security Studies. Oxford: Oxford University Press, pp. 13-34.
  • Mudde, C. 2007. Populist radical right parties in Europe. Cambridge: Cambridge University Press.
  • Nemeth, C. 2013. Homeland Securit: An Introduction to Principles and Practice. Suite:.CRC Press.
  • Neocleous, M. 2009. „The Fascist Moment: Security, Exclusion, Extermination.“ Studies in Social Justice 3(1): 23-37.
  • Nunes, J. 2012. „Reclaiming the political: Emancipation and critique in security studies.” Security Dialogue 43(4): 345-361.
  • Peoples, C., Vaughan-Williams, N. 2010. Critical Security Studies. An Introduction. London, New York: Routledge.
  • Ramsay, J. D., Kiltz, L. eds. 2014. Critical Issues in Homeland Security: A Casebook. Boulder, CO: Westview Press.
  • Reckwitz, A. 2002. „Toward a Theory of Social Practices: A Development in Culturalist theorizing.“ European Journal of Social Theory 5(2): 243-263.
  • Růžička, M., Vašát, P. 2011. „Základní koncepty Pierra Bourdieu: pole – kapitál – habitus.“ Antropowebzin 7(2): 129-133. Dostupný z www: http://goo.gl/08UIvV, ověřeno k 9.6.2017.
  • Salter, M. 2008. „Securitization and desecuritization: a dramaturgical analysis of the Canadian Air Transport Security Authority.“ Journal of International Relations and Development 11(4): 321-349.
  • Salter, M. 2013. „The practice turn. Introduction.“ In: Salter, M., Mutlu, C. eds. Research Methods in Critical Security Studies. An Introduction. New York, London: Routledge, pp. 85-92.
  • Salter, M., Mutlu, C. eds. 2013. Research Methods in Critical Security Studies: An Introduction. London, New York: Routledge.
  • Saugmannn Andersen, R., Vuori, J., Mutlu C. 2015. „Visuality.“ In: Aradau, C., Huysmans, J., Neal, A., Voelkner, N. eds. Critical Security Methods. New Frameworks for Analysis. London: Routledge, pp. 85-117.
  • Sauter,M., Carafano, J. 2012. Homeland Security: A complete Guide 2/E. Columbus: McGraw-Hill Education.
  • Sergounin, A. 2009. „Russia. IR at a crossroads.” In: Tickner, A., Wæver, O. eds. International Relations Scholarship Around the Worlds. Worlding Beyond the West. London, New York: Routledge, pp. 223-241.
  • Shepherd, L. 2012. Critical Approaches to Security. Oxon, New York: Routledge.
  • Stern, M. 2006. „We The Subject Power and Failure of (in)security.” Security Dialoque 37(2): 187-205.
  • Suchý, P. 2003. „Pozice bezpečnostních a strategických studií v rámci studia mezinárodních vztahů.” Obrana a strategie 3(2): 7-16.
  • Sweet, K. 2005. Transportation and Cargo Security: Threats and Solutions. New Jersey: Prentice Hall.
  • Šedivý, J. 1966. „Úvod.” Mezinárodní vztahy 1(1): 1.
  • Thomas, C. 1987. In Search of Security: The Third World in International Relations. Boulder, CO: Lynne Rienner.
  • Tvrdá, K. 2013. „Jiná (ne)bezpečnost: feministické přístupy k bezpečnosti.“ In: Laca, S., Muelpachr a kol. Jinakost z pohledu sociálních věd. Brno: Institut mezioborových studií, s. 203-221.
  • Van Munster, R. 2009. Securitizing Immigration: The Politics of Risk in the EU. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
  • Wæver, O. 2012. „Aberystwyth, Paris, Copenhagen: the Europeanness of new “schools” of security theory in an American field.” In: Tickner, A., Blaney, D. eds. Thinking International Differently. London, New York: Routledge, pp. 48-71.
  • Walker, R. J. B. 2007. „Security, Critique, Europe.” Security Dialogue 38(1): 95-103.
  • Walt, S. 1991. „The Renaissance of Security Studies.” International Studies Quarterly 35(2): 211-239.
  • Williams, M. C. 1998. „Modernity, Identity and Security: A Comment on the “Copenhagen controversy.” Review of International Studies 23(3): 435-440.
  • Williams, M. C. 2003. „Words, Images, Enemies: Securitization and International Relations.“ International Studies Quarterly 47(4): 511-531.
  • Williams, P. D. 2012. „Security Studies: An Introduction.”  In: Williams, P. ed.  Security Studies. An Introduction. Oxon, New York: Routledge, pp.1-12.
  • Wyn Jones, R. 1999. Security, Strategy and Critical Theory. Boulder, CO: Lynne Rienner Publishers.
  • Zedner, L. 2003. „The concept of security: an agenda for comparative analysis.” Legal Studies, 23(1): 153-176.
  • Zedner, L. 2009. Security. London, New York: Routledge.

 

Primární zdroje

 

Všechny elektronické zdroje ověřeny ke dni 9. června 2017.


[1] „[…] proti němu ani vnitřní ani vnější nepřátelé nic nezmohou. Je respektován vlastní šlechtou i ostatními monarchy. Má-li dobré vojsko a spolehlivé spojence, nemá se čeho bát. […] Jediné, co by ho ještě mohlo ohrozit, je spiknutí, od nepaměti postrach všech trůnů […]“ (Machiavelli 2012, Kapitola devatenáctá – Jak se chránit před nenávistí a opovržením).

[2] Analogicky se vyvíjelo i pojetí bezpečnostních/strategických studií v bývalém sovětském bloku. V úvodníku prvního čísla Mezinárodní vztahy. Československá revue pro mezinárodní politiku a ekonomii (vycházející pod Ústavem pro mezinárodní politiku a ekonomii, předchůdcem dnešního Ústavu pro mezinárodní vztahy) hovoří Šedivý (1966: 1) o vojenské vědě jako vědecké disciplíně “zabývající se složitou problematikou mezinárodních vztahů”. Důraz na vojenské a politické aspekty bezpečnosti jako “životní nezbytnosti” států zazněly v Praze v roce 1968 na mezinárodním semináři Evropskou bezpečností k odstranění příčin, jež vedly ke dvěma světovým válkám. Zde se již objevují i zmínky o souvztažnosti ekonomické a vojenské bezpečnosti (cit. z Líska 1968: 46). Stejně tak na mezinárodní vědecké konferenci Evropská bezpečnost a vztahy mezi státy dvou systémů konané v Moskvě, jíž se účastnili zástupci mj. i z Československa, Maďarska a Polska (Krátký 1968: 48-50) dochází k reflexi oboru a chápání bezpečnosti v širších konotacích. Od roku 1970 v důsledku probíhající normalizace a politické kontroly je odborný a kritický výzkum v ČSSR utlumen (srov. Drulák 2007: 74). Dominanci nad výzkumem mezinárodních vztahů (a bezpečnosti) převzal v celém Sovětském svazu a satelitech Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO). Sovětská teorie mezinárodních vztahů nabrala na počátku 70. let neobvyklý obrat, navzdory trvající rivalitě se západním vědeckým paradigmatem inkorporovala řadu neorealistických kategorií jako stát, národní zájem, rovnováha moci, sféra vlivu a vědeckých přístupů systémové analýzy, teorie racionální volby, simulace a teorie her. I přes zahrnutí kvazirealistického přístupu do studia mezinárodních vztahů nebylo státocentrické paradigma přijímáno jako výchozí. Jediným (uznávaným) aktérem mezinárodních vztahů pro sovětské vědce byla společenská třída a jednotkami analýzy třída, rasa, pohlaví a až odvozeně národ-stát. Proto stát nebyl pojímán jako unitární aktér, ale spíše jako závislá proměnná (srov. Sergounin 2009: 223-225). Tento přístup je svým způsobem přítomný u Kritických bezpečnostních studií v dnešní době.

[3] Koncept strukturálního násilí odkazuje k působení sociálních struktur nebo sociálních institucí, které brání uspokojování základních lidských potřeb. Jako příklad represivních sociálních struktur/institucí je možné uvést institucionalizovaný adultismus, ageismus, elitářství, etnocentrismus, nacionalismus, rasismus, či sexismus. Povaha strukturálního násilí spočívá více v deprivaci základních potřeb nežli v přímém fyzickém násilí. Nicméně Johan Galtung (1969: 180) prokázal vzájemnou závislost mezi strukturálním násilím a přímým násilím – ať již ve formě domácího násilí, násilí z nenávisti, rasově motivovaného násilí, policejního násilí, státního násilí, terorismu či války. Všechny tyto formy expresivního násilí mají své kořeny právě ve strukturálním násilí ukotveném v represivních sociálních strukturách/institucích.

[4] Trvalý mír označuje situaci, ve které pravděpodobnost válečného konfliktu je tak nízká, že s touto možností nekalkulují ani zainteresované osoby. Sám Kenneth Boulding (1978: 6-7) aplikoval koncept trvalého míru na vztahy mezi národy, avšak pod definici národů zahrnul i všechny úrovně, na nichž dochází k interakci (a konfliktům) mezi sociálními skupinami – tj. na úrovni rodiny, obchodních vztahů, církve a národů. Pro rozvoj stabilního míru identifikoval několik faktorů: 1) osvojení habitů mírové koexistence (čím déle je zachován mír, tím je větší šance na jeho udržení); 2) existence sítě integračních vztahů složené z profesionálních expertů na mediaci, smír, diplomacii zprostředkující vztahy mezi vůdci; 3) nárůst cestování a komunikace v rámci systému; 4) síť ekonomické závislosti; 5) vzájemně kompatibilní sebepojetí nezahrnující užití síly proti jiným skupinám; 6) tabuizované užití násilí v rámci systému trvalého míru (Boulding 1978: 62-65).

[5] Revidovaná verze publikace vyšla v roce 1991.

[6] Například Petr Suchý (2003) shrnuje ve svém článku debatu realistů o budoucnosti bezpečnostních a strategických studií po ukončení studené války. Rozebírá diskusi z první poloviny devadesátých let mezi Stephanem M. Waltem a Davidem A. Baldwinem o (ne)možnosti „rozšíření“ bezpečnostních studií o nové nevojenské hrozby. Argumenty vychází z předpokladu, že jediným aktérem bezpečnostních studií/mezinárodních vztahů je stát. „Prohloubení“ bezpečnostní agendy o nové referenční objekty je tak z nastíněné debaty vytěsněno (srov. Buzan, Wæver, de Wilde 2005: 14-16).

[7] Podle Ramsayho a Kiltzové (2014: 1) v letech 2001 až 2014 utratily USA téměř 1,4 trilionů amerických dolarů.

[8] V rámci Homeland Security Studies se rozvíjí i další koncepty jako např. Transport Security, zabývající se bezpečností kritické dopravní infrastruktury a identifikací rizik (srov. Sweet 2005; Bragdon 2008; Edwards 2012). Odpovědnost za bezpečnost dopravy nese primárně soukromý sektor (Fischer, Halibozek, Walters 2012: 69-70).

[9] Blíže ke kritice ‘nových’ bezpečnostních studií David A. Baldwin (1997). Kritika je především věnována vágnosti konceptu sekuritizace, tj. ústupu ze státocentrických pozic a vzdání se normativní deklarace o tom, co je či není hrozbou. Výtky k omezené relevanci výzkumů a nepropojenosti s praxí „evropských škol bezpečnosti“ lze nalézt v článku Security, Critique, Europe Roberta B. J. Walkera (2007).

[10] Dnešní kritická bezpečnostní studia je třeba odlišovat od Kritických bezpečnostních studií Kena Boothe (též Aberyswythské školy).

[11] Autorem manifestu je C.A.S.E. Collective, síť výzkumníků, kteří sdílí zájem kriticky zkoumat současné praktiky bezpečnosti. Pod manifestem je jmenovitě podepsána Claudia Aradau, Thierry Balzacq, Tugba Basaran, Didier Bigo, Philippe Bonditti, Christian Büger, Stephan Davidshofer, Xavier Guillaume, Emmanuel-Pierre Guittet, Jef Huysmans, Julien Jeandesboz, Matti Jutila, Luis Lobo-Guerrero, Tara McCormack, Maria Mälksoo, Andrew Neal, Christian Olsson, Karen Lund Petersen, Francesco Ragazzi, Yelda Sahin Akilli, Holger Stritzel, Rens Van Munster, Trine Villumsen, Ole Wæver a Michael C. Williams.

[12] Regionální bezpečnostní komplexy představují analytické schéma pro analýzu bezpečnosti v rámci koherentního regionu, jež je pojímán jako „soubor jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace a desekuritizace jsou natolik provázané, že problémy bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně“ (Buzan, Wæver 2003: 44).

[13] Kořeny teorie řečových aktů lze nalézt u Johna L. Austina, který hovoří namísto „řečových” o ilukačních aktech. Podle Austina  (1962: 6) „výpovědí není pouze něco řečeno, ale je něco vykonáno.” Vycházejí z něj taktéž původní autoři bezpečnostní teorie sekuritizace  (srov. Buzan, Wæver, de Wilde 2005: 37, 44-45).

[14] Například ve výročních zprávách Úřadu pro ochranu ústavy (Verfassungsschutzbericht) je pravidelně vyhrazena celá jedna sekce extremismu cizinců (Ausländerextremismus) (srov. Bossert, Korte 2004; Mareš 2005).

[15] Habitus v terminologii Bourdieu odkazuje k strukturované sadě individuálních a individualizovaných dispozic a předpokladů, které jednotlivec získává zcela nevědomě v důsledku toho, že je vystaven dlouhodobě určitým společenským institucím a pravidlům. Habitus je na jednu stranu odrazem vnějších struktur, na druhou stranu prostřednictvím aktéra vnější svět produkuje (Bourdieu 1998). Blíže  k základním konceptům Pierra Bourdieu (Růžička, Vašát 2011).

[16] Moc není pojímá jako vlastnost určitého subjektu, vycházející z jednoho centra. Naopak se jedná spíše o strategii (tj. praktikování moci) vykonávanou z různých míst ve společnosti (srov. Foucault 1999: 110-111; 2000: 61-62;).

[17] Pomocí analýzy aktérské sítě (actor-network theory) a konceptu asambláže (assemblage) Bruna Latoura je zachycována mnohost jednajících aktérů, nástrojů, věcí (souhrnně též „aktanty“) a jejich propojení. Asambláž představuje ad hoc uskupení, jehož kořeny jsou historické a nahodilé a nic nevypovídá o jeho účinnosti (která může být i dostatečně silná). Za druhé je asambláž živoucím uskupením, jehož soudržnost existuje společně s energiemi a proti-kulturami, které seskupení přesahují a ovlivňují. Za třetí je sítí s nerovnou topografií, některé body, které jsou kříženy aktanty, jsou silnější. Moc je nerovnoměrně distribuována napříč asambláží. Za čtvrté asambláž není řízena z ústředního bodu, centrální mocí. Žádný z aktantů nemá dostatečné kompetence plně determinovat důsledky aktivit asambláže. V neposlední řadě, asambláž se skládá z mnoha typů aktantů: živých, neživých, zvířat, přírody, kultury, technologií (Bennett 2005: 445). Co je ale nejpodstatnější tak to, že asambláž vykazuje jako celek vlastnosti, které její oddělené součásti nemají. V bezpečnostním výzkumu do popředí zájmů vstupuje sledování aktérů, jejich vzájemné vazby a vztahy, ideálně v krizových momentech, tzv. kontroverzích, kdy se vytváří nové rutiny a přeskupení asambláže (Latour 1987: 202).

[18] Technologickým sociologickým jazykem, lze říci, že bezpečnost patří mezi esenciálně sporné koncepty (essentually contested concept) (Buzan 1983: 3; Dalby 1997: 6; Booth: 2007 99-100; Floyd 2007: 333; Williams 2012: 1); blíže k esenciálně spornému konceptu Gallie 1956).