Pavel Barša, Ondřej Císař: Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: CDK, 2004. Doporučená cena 198 Kč, náklad neuveden.
Autor: Pavel Dufek » Kategorie: 02/2004 » 01. 11. 2004
Marxismus ve své ortodoxní podobě - jako deterministická filosofie dějin, jako politická ekonomie předpovídající zánik kapitalismu zbraněmi jeho vlastní výroby a v neposlední řadě jako revoluční ideologie dělnického hnutí - je mrtev. Marxovy předpovědi dějinného vývoje se nepotvrdily a jeho ekonomistické pojetí společnosti se ukázalo být v nejlepším případě dobově podmíněné; naopak liberální tržní řád se projevil jako velmi pružný, když dokázal zejména prostřednictvím tzv. sociálního státu evolučně inkorporovat zájmy druhdy revoluční třídy dělníků.
V poslední čtvrtině 20. století se sice v anglosaském prostředí vynořil výrazný proud tzv. analytického marxismu, spojený se jmény jako je G.A. Cohen, J. Roemer či J. Elster, který se snaží s pomocí aparátu analytické filosofie oživit marxistickou doktrínu, oproštěnou od některých sporných prvků. Na rovině filosofické (či politicko-filosofické) však není zcela jasné, zdali se tito autoři ve svém rozpracování klíčových témat (vykořisťování, odcizení, naplnění lidských potřeb) příliš nepřiblížili proudu liberálního egalitarianismu, reprezentovaného autory jako J. Rawls a R. Dworkin, a nerozpouštějí tedy radikální marxistickou doktrínu v umírněnějších liberálních - byť radikálně rovnostářských - vodách.
Pohlédneme-li pak do revoluční, praktické tváře marxismu ve vztahu k reálnému fungování a uspořádání společnosti, uzříme podobný ústup z dříve výsadních pozic. Nejen, že ekonomistické pojetí marxismu neadekvátně popisovalo skutečnou povahu kapitalistických společenských vztahů, nýbrž nedokázalo ani teoreticky zdůvodnit a normativně vyzbrojit nové společenské skupiny či hnutí, které se od 60. let 20. století začaly stavět do radikální opozice vůči dominantnímu liberálně-demokratickému systému, v jehož základech stále stojí tolik kritizovaný kapitalismus. Kniha Pavla Barši a Ondřeje Císaře Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století si klade za cíl nastínit, ze kterých ideových zdrojů tato nová radikální opozice vychází a k jakým závěrům a praktickým výsledkům dosud dospěla. Nutno dodat, že někteří myslitelé, jejichž myšlenky a názory jsou zde čtenáři zprostředkovány, nebývají v českém prostředí všeobecně známí, a v tomto smyslu je tedy předkládaná kniha do značné míry průkopnická.
Inovace marxismu a jeho překonání
Úvodní kapitola knihy je věnována vývoji chápání pojmu “občanská společnost”, který od 18. století začal nabývat zcela odlišného vymezení, než jaké mu dávali evropští myslitelé od Aristotela až k Hobbesovi - tedy ztotožnění “občanské společnosti” s politickou obcí. Od skotského osvícenství se naopak stalo tradicí odlišovat občanskou sféru na jedné straně od státu a na straně druhé od tradičních (například rodinných) vztahů. Již Hegel a po něm například Tocqueville a J.S. Mill však zpochybňovali ortodoxně liberální vymezení občanské společnosti jako sféry, kde se střetává individuální sledování soukromých zájmů, s tím, že veřejná sféra implikuje existenci veřejného (či obecného) zájmu, v němž se projevují nejen úzce individuální a ekonomické, ale také skupinové a kulturní představy.
Marxistická redukce společnosti na odraz uspořádání ekonomických vztahů byla vinna podobným (byť kritickým) zjednodušením občanské společnosti jako individualistický liberalismus; první část knihy proto nese podtitul “Revize historického materialismu” a představuje některé z nejvýznamnějších pokusů vysvobodit radikálně levicové myšlení z takto úzce vymezených mantinelů. Neomarxističtí myslitelé jako A. Gramsci nebo L. Althusser v průběhu dvacátého století obrátili pozornost zpět k (v Marxově terminologii) kulturní “nadstavbě” společnosti, která podle nich zdaleka nehraje pouze odvozenou úlohu od ekonomické základny. Tuto nadstavbu (neboli “občanskou společnost”) lze považovat za neméně významnou formu kapitalistického panství; podle Gramsciho je “ideologicko-kulturní hegemonie” jeho nutnou podmínkou, významnější, než samotný donucovací aparát státu. Althusser pak zdůrazňuje koncept kulturní “naddeterminace”, jímž označuje společné a proměnlivé působení vzájemně autonomních společenských (neekonomických) sfér na ekonomickou základnu. Althusser dále navazoval na strukturalistickou vlnu ve společenských vědách a namísto předspolečenského ontologického ukotvení individuálních i skupinových identit (v našem případě pak jejich ideologického zdůvodnění) hovořil o jejich praktickém, žitém charakteru, což, jak autoři poznamenávají, souznělo s tzv. kulturní revolucí 60. let.
Tyto snahy o “modernizaci” marxismu nakonec prorazily cestu k jeho “překonání”, což ilustrují následující dvě kapitoly recenzované knihy. Zejména zásluhou “postmarxistů” E. Laclaua a Ch. Mouffe byla podle autorů knihy dovedena některá naznačená témata (např. koncept naddeterminace) do jejich logického vyústění, což ovšem ve své podstatě znamenalo opuštění doktríny revolučního socialismu a přimknutí se k pestřejší a realitě více odpovídající teorii radikální demokracie, neboli radikálního rovnostářství. Zejména poststrukturalistické odmítnutí ohraničenosti jakékoliv struktury společenských vztahů má za následek, že je z definice nemožné ontologicky ukotvit jakoukoliv identitu (a odvozeně stanovit s ní spojené hodnoty jako transcendentně správné, pravdivé či žádoucí). To se týká liberálního individualismu stejně jako marxismu, konkrétně dělnické třídy; namísto toho se radikálně otevírá prostor občanské společnosti pro střetávání bezpočtu vzájemně ekvivalentních diskursů, přičemž se předpokládá, že tento radikálně demokratický hodnotový pluralismus bude využit doposud znevýhodněnými nebo utlačovanými skupinami, jako jsou ženy, sexuální menšiny, etnické skupiny, duševně handicapovaní a podobně.
Na příkladu S. Bowlese a H. Gintise pak autoři knihy představují jedno z významných témat tohoto radikálního diskursu, jímž má být skrývaný ovšem nevyhnutelný protiklad liberálního tržního řádu a demokratického pojetí společnosti. Jedná se zejména o konflikt mezi vlastnickými a osobními právy, který se díky provázanosti společenských sfér projevuje na všech úrovních v nejrůznějších podobách, ať už se jedná o nerovné vztahy v kapitalistické ekonomice, patriarchální charakter rodiny nebo etnickou nadřazenost. Právě propojování pluralitních anti-autoritářských diskursů má být cestou k podvracení všudypřítomných mocenských asymetrií. Zatím poslední pokus o harmonizaci kapitalismu a demokracie - tzv. keynesiánský sociální kompromis poválečných let - se po neoliberálním protiútoku v 80. a 90. letech 20. století nachází v krizi a úkolem nových sociálních hnutí je právě obrana a ochrana společenské kontroly moci na všech úrovních a demokratického charakteru politického rozhodování, a to jak proti paternalistické byrokracii sociálního státu, tak proti egoistické ziskuchtivosti kapitalismu.
Pozdní modernita a nová sociální hnutí jako její zrcadlo
Druhá část knihy nese podtitul “Nová sociální hnutí a reflexivita moderny” a v praktičtější rovině navazuje na teoretická zdůvodnění z části první. Pravidelně se přitom vrací otázka, do jaké míry jsou vlastně “nová” sociální hnutí (ekologické, mírové, feministické…) odlišná od těch “starých” (dělnické a další klasické zájmové skupiny). Na jedné straně sice nalézáme výrazné rozdíly, co se týče vnitřní organizace, charakteru hodnot a cílů nebo vztahu ke sféře politického rozhodování; na straně druhé nelze podle některých autorů (K.H. Tucker) přisuzovat dělnickému hnutí 19. století výhradně materiální cíle, případně omezovat protikapitalistický boj této doby pouze na třídní antagonismus mezi dělníky a vlastníky výrobních prostředků.
Již v první části knihy se její autoři zabývali přechodem od materiálních (kvantitativních) požadavků k aspiracím identitárního (kvalitativního) charakteru, což lze v této souvislosti považovat za jeden z nejvýraznějších aspektů nových sociálních hnutí. Druhým významným bodem je podle autorů (autorek) jako J. Cohen a A. Arato jejich duální povaha - na rozdíl od dřívějších společenských hnutí jim nejde pouze o politické zahrnutí, respektive získání podílu na společenském rozhodování (moci), ale také o “defenzivnější” cíle v podobě zachování autonomie občanské společnosti, ve které se mohou, osvobozeny od vztahů dominance a panství, nejrůznější společenské skupiny podílet na habermasovské komunikativní racionalitě (v protikladu s instrumentálním rozumem státní i ekonomické sféry). Tyto dva aspekty by se měly v ideálním případě doplňovat, ovšem jak samotní teoretici sociálních hnutí připouštějí, konfliktu mezi zachováním autonomní identity a nutností přizpůsobit se převládajícímu modu politického rozhodování se vyhnout nelze; revoluční alternativa již přitom k dispozici není.
Zjevení se nových sociálních hnutí je v šesté kapitole zasazeno do širšího rámce pozdně moderní společnosti, konkrétně do její kritické analýzy v dílech U. Becka a A. Giddense. Beckův termín “reflexivní modernita” se překrývá s jeho označením současné společnosti za “rizikovou”: pozdně moderní společnost musí najednou čelit důsledkům svého vlastního fungování, jako je například ekologická krize nebo hrozba jaderné války. Právě nová sociální hnutí mají podle Becka vnášet riziková témata do veřejných debat, což v souvislosti s provázaností všech společenských sfér znamená radikální politizaci i těch oblastí, které liberalismus standardně považuje za nepolitické. Giddens ke stejnému závěru dochází na základě domýšlení osvícenských základů moderní společnosti: racionální kritika partikulárního musí být vztažena i na falešný universalismus samotného rozumu, zdánlivě neutrální autoritu “expertního” řízení společnosti, přirozenost národní identity a další oblasti. Ty se všechny mají otevřít střetávání a vzájemnému obohacování pluralitních skupin a jejich diskursů. Je škoda, že autoři knihy zde nevěnovali více prostoru úvahám, co učinit v případě, že můj protějšek komunikovat nechce a nabídka demokratického dialogu je mu zcela cizí, což je zejména v případě střetávání kvalitativních požadavků ne zcela vyloučený jev.
Poslední, sedmá kapitola pojednává o globální občanské společnosti jako projevu radikálně demokratické politiky na transnacionální úrovni, jíž se zejména díky aktivitám tzv. antiglobalizačního hnutí dostalo v posledních pěti letech významné pozornosti. Proti neoliberálnímu modelu ekonomické globalizace chtějí tyto protestní skupiny ustavit po vzoru národních států regulativní demokratickou sféru, která by brzdila neosobní a společensky devastující logiku nadnárodního kapitálu. V tomto smyslu tedy není označení “antiglobalizační hnutí” úplně přesné, protože většina těchto transnacionálně působících skupin neusiluje o zrušení či obrácení globalizačního procesu, nýbrž o jeho spoutání určitými demokraticky rozhodnutými pravidly; nehledě na fakt, že představy a požadavky nejrůznějších skupin se mohou leckdy dost zásadním způsobem lišit. V závěru knihy pak autoři poznamenávají, že v souvislosti s unilateralistickou reakcí Spojených států na teroristické útoky ze září 2001 se otevírá nová oblast střetů: zastáncům demokratické regulace globálních společenských procesů se nyní vynořil silný protivník, který se hodlá v globalizujícím se světě soustředit na plnění svých vlastních cílů, bez ohledu na důsledky, které to bude mít pro ostatní.
Předchozí text se nesnažil kriticky rozebírat samotný myšlenkový obsah knihy, jednak proto, že na takto omezeném prostoru to není účelné, a jednak proto, že záměrem autorů bylo načrtnout teoretické i praktické pole, na němž se pohybuje současné radikálně demokratické myšlení a konání. To pochopitelně neznamená, že k výše uvedenému se nedají vznášet zásadní výhrady - ba naopak, otazníků, které podobné “sociální teoretizování” vytváří samo nad sebou je bezpočet a představitelé “standardních” myšlenkových směrů z nich mohou vytěžit ostrou filosofickou či ideologickou munici. Za to však autoři knihy nenesou žádnou přímou zodpovědnost. Cíl, který si v úvodu předsevzali - podat “přehled teoretických konceptů a koncepcí, které v průběhu 20. století reflektovaly naznačené procesy politizace a pluralizace [společnosti]” (s. 7) naplnili vyváženým a velmi fundovaným způsobem, Kniha Levice v postrevoluční době by proto rozhodně neměla chybět v knihovně kohokoliv, kdo se vážně zajímá o celou šíři současného spektra politické filosofie a teorie.
Zcela na závěr si ovšem nemohu odpustit poznámku na adresu nakladatelství CDK, které standardně nevybavuje své tituly jmenným ani věcným rejstříkem. Ten sice nemá vliv na kvalitu samotného vydávaného textu, ovšem případnou hlubší práci s literaturou zainteresovanému čtenáři výrazně usnadní.