Philippe Braud (2004): Violences politiques. Paris: Ed. du Seuil, ISBN 2-02-61168-6, 281 s.

Autor: Jiří Baroš » Kategorie: 02/2006 » 01. 11. 2006

Kniha o politickém násilí francouzského politologa Philippa Brauda, profesora na prestižním Institutu politických věd v Paříži, má ambici být syntézou klasických i současných prací na toto nanejvýš zajímavé téma. Přesto v knize najdeme i originální pasáže, a to zvláště tehdy, když se Braud snaží redefinovat jeden ze základních pojmů sociologie Pierra Bourdieu (symbolické násilí). Čtvrtá kapitola knihy o symbolické dimenzi politického násilí tak představuje asi největší autorův přínos politické vědě

Philippe Braud se politickému násilí věnuje již celou řadu let. Už na začátku 90. let vyšel jeho rozsáhlý článek, věnující se základním problémům při konceptualizaci fenoménu politického násilí (Braud 1993). Braudův přístup jako celek je zajímavý kvůli jeho koncepci politické vědy: Braud obhajuje “klinický” (tj. nenormativní) přístup pro uchopení fenoménu politického násilí a nenormativní politickou vědu. Na druhou stranu jeho přístup není tradičním empiricko-analytickým přístupem, kterému jde o tvorbu klasifikací a typologií, ale jeho cílem je pochopení mechanismů a procesů, které např. zde v souvislosti s jevem politického násilí působí.

Ve své klíčové práci Emoce v politice (Braud 1996) se Braud pokusil přispět ke konceptualizaci emocionálních dimenzí politického života, které jsou podle něj v politické vědě rozsáhle opomíjeny. Politické pole je ale přitom zvláštním způsobem podřízeno síle mechanismů souvisejících s emocemi a afekty, a to ze tří důvodů. Zaprvé, výkon moci implikuje nastolení sociální kontroly určené k prevenci exploze násilí. V politickém prostoru dochází také k přijímání (právně vynutitelných) norem, které jsou zdrojem frustrací, pocitů nespravedlnosti, nespokojenosti, či naopak satisfakce. Svět politiky je konečně ovládán jazykem svádění (tak např. političtí reprezentanti se musí neustále snažit o získání a udržení přízně jejich voličů).

Braudovu nejnovější knihu proto musíme vidět prizmatem jeho předchozího díla. Jde o velice zdařilou syntézu dřívějších prací, protože vychází z pera autora, který se dlouhodobě zabývá politickými vášněmi a emocionální dimenzí politiky obecně. Autor je navíc schopen připojit řadu vlastních postřehů a na základě svých zkušeností i vypracovat některé originální interpretace nejrůznějších dimenzí politického násilí. V naší recenzi se proto budeme ponejvíce zabývat pasážemi, které reflektují tento zájem o roli emocí v politice.

V úvodu se Braud snaží definovat koncept násilí, pod který zahrnuje jak násilí státu, tak i násilí spojené s protestem. Pro klinickou analýzu násilí se podle něj nehodí morální definice násilí, které z něj dělají neakceptovatelný výkon síly. Nepřípadné jsou i strukturní definice, které jej prakticky asimilují s pojmem panství. Pozitivistické definice jsou podle něj také příliš jednostranné, protože privilegují jen materiální či fyzickou dimenzi násilí (jednání schopné způsobit zranění osobám nebo škodu věcem), která ale nikdy neexistuje bez psychologické dimenze. Až tato dimenze ostatně dává fyzickému násilí politický význam. Základním elementem pro konstrukci vhodné operativní definice násilí je pojem utrpení (souffrance), jež je zažíváno obětí (victime). Fyzické, ale i symbolické násilí pak způsobují psychologické utrpení: pocit křehkosti a zranitelnosti. Jeho důsledkem je pokoření a ponížení. Toto utrpení má pak své politické implikace: jeho efektem může být např. soucit a růst solidarity s (nevinnými) oběťmi násilí, zákaz jakékoliv možnosti hanit ty, kteří trpí, či naopak diskvalifikace utrpení nepřátel, ba dokonce radost vidět je trpět. Společným jmenovatelem všech situací, kdy dochází k násilí, je tak podle Brauda subjektivní pohled oběti, že trpí.

V první kapitole se Braud zabývá potíží, které představuje násilí pro lidské myšlení. Je totiž něčím, co zneklidňuje, ale zároveň fascinuje filosofické myšlení. Základní matrice našeho uvažování je založena na antickém protikladu rozumu a vášní. Jestliže věříme, že je člověk schopný podřídit se absolutně vládě rozumu, pak násilí představuje překážku pokroku, pokud ovšem neslouží k lidské emancipaci. Odtud distinkce mezi násilím utlačujícím (oppressive) a osvobozujícím (liberatrice). Pokud si ale myslíme, že lidská přirozenost je ovládána špatnými vášněmi, pak je třeba dát důraz na prvořadý statek, jímž je bezpečnost (securité). Problematika bezpečnosti stála v centru zájmu teorií společenské smlouvy. Někteří myslitelé pak zdůrazňovali roli násilí jakožto způsobu potvrzení sebe sama (násilí jako osvobozující acting-out). Člověk prostě není puzen jen snahou o přežití, ale je mu vlastní hluboká touha po moci a po možnosti demonstrovat svou sílu. Z tohoto pojetí pak vyplývají dionýsovské a orgiastické koncepce násilí.

V druhé kapitole se autor zabývá násilím jakožto dilematem aktérů. Politickým aktérům se totiž často zdá, že použití násilí může být ospravedlněno žádoucími cíli. Jako rozhodující ospravedlnění uchýlení se k násilí se jeví jeho očekávaná efektivita a dostatečná legitimita v očích jeho vykonavatelů. Protože jakékoliv užití fyzického násilí vyvolává emocionální odezvu, jsou jeho následky široce nepředvídatelné: může dojít k roztočení spirály násilí, k nastolení a přetrvávání trvalého stavu války či k víceméně trvalému vymýcení násilí zvláště brutálním činem. Dynamika politického násilí může také vést k radikalizaci politických antagonismů (radikalizace distinkce přítel/nepřítel), k požadavkům po míru za každou cenu, po jehož ustavení ale vzpomínky na historické křivdy a příkoří často reaktivují spirálu násilí. Dává ale vzniknout také tzv. emocionálním komunitám na dálku, ve kterých se utvrzuje skupinová koheze a projevují se nejzákladnější solidarity, které zůstávaly do té doby neviditelné.

Ve třetí kapitole Braud představuje násilí jakožto dříve relativně opomíjené téma společenskovědního výzkumu. Základní výzkumné přístupy jsou podle něj dvojí: sociologické a psychologické, které jsou samy o sobě reduktivní. Výzkumníci, kteří se zabývají mikro-sociální úrovní, mají tendenci valorizovat psychologické faktory, kdežto ti, co se zabývají kolektivním násilím v dlouhodobé perspektivě, hledají klíč v sociologických faktorech. Jako hlavní strukturální (tj. sociologické) faktory výskytu politického násilí se považují nedostatek (bída) či společenskoekonomické nerovnosti (relativní chudoba). Do sociologického přístupu pak patří také dva zajímavé modely, které se snaží fenomén politického násilí vysvětlit: jde jednak o teorie relativní frustrace Teda Gurra, jednak o (nejrůznější) teorie racionálního jednání. Ty na rozdíl od Gurrova modelu dokazují možnost existence politického násilí nezávislého na frustraci, resentimentu či nekontrolované agresivitě. Na druhou stranu u nich dochází k zjednodušením, protože dostatečně neberou v úvahu emocionální faktory. Psychologizující přístupy pak můžeme rozdělit na ty, které zdůrazňují roli zvláště násilných osobností a na ty, které zdůrazňují roli situačních faktorů, které mohou zcela běžné lidi vést k páchání násilných činů (např. koncepce cholerického násilí či známé pokusy Stanley Milgrama).

Asi nejoriginálnější a nejzajímavější kapitolou celé práce je podle mého názoru kapitola čtvrtá, kde Braud vypracovává pojem symbolického násilí. Tomuto konceptu se Braud již věnoval v článku z roku 2003, jehož těžištěm bylo propojení symbolického násilí s identitárním utrpením (Braud 2003). Koncept symbolického násilí totiž umožňuje vzít do úvahy zranění způsobená naší identitě, a to jak spojená, tak nespojená s aktem fyzického násilí. Tento koncept používá Braud v opozici ke konceptu symbolického násilí u Pierra Bourdieu, u něhož má objektivní charakter. Ten vyplývá z toho, že si ho sociální aktéři nemusí být vědomi; symbolické násilí v protikladu k otevřenému násilí vychází z důvěry, závazku, osobní věrnosti, pohostinnosti, daru, dluhu, uznání, piety či všech dalších ctností, které souvisejí s tzv. morálkou cti. Podle Brauda je ale kritérium násilí subjektivní a nesmí být zaměňováno s reformulací pojmu panství v emancipačním paradigmatu.

Symbolické násilí má podle Brauda dva aspekty: utrpení může být způsobeno buď devalorizací mé identity, nebo destabilizací a ztrátou referenčních znaků. Každý člověk má potřebu být uznán a oceňován. Čím více je do identit emocionálně “investováno”, tím více je jakékoliv jejich zasažení pociťováno jako násilné. K pocitu znehodnocování mé identity pak dochází zvláště manifestací heterofobních postojů (diskursy otevřeně hlásající pohrdání či nenávist, již jsou živeny fascinací i odporem, závistí i odmítnutím), exhibováním vlastní nadřazenosti (vzpomeňme Meada, podle kterého existovat sociálně znamená situovat ve vztahu k ostatním, kdy každé nadřazování znamená zdůraznění méněcennosti druhého) a negací utrpení (to způsobuje resentiment či rezignaci). Systém referenčních znaků umožňuje jedincům učinit jejich svět srozumitelným. Proto jeho zhroucení způsobuje úzkost. Hlavní příčinou destabilizace a zhroucení těchto záchytných bodů a významů bývá konfrontace s antagonistickými referencemi (ty jsou nejčastěji spojeny s fenoménem proselytismu) a jejich vnitřní rozklad (tak např. každá společenská tranzice implikuje hluboké rány v identitách lidí, které mají důležité politické konsekvence).

Podle Brauda existují tři formy extrémního násilí, kdy je fyzická brutalita intimně spjata se zvláště intenzivním symbolickým násilím. Jde zaprvé o situace, při nichž dochází k obzvláštním krutostem a degradujícímu zacházení. Při nich se nejčastější obětí stávají ti, kteří kumulují velké množství charakteristik, které jsou předmětem negativních stereotypů. V těchto situacích se uvádí do chodu celá řada procesů, již ukazují na identitární méněcennost obětí. Druhou formou je logika obětního beránka, kterou vypracoval francouzský antropolog René Girard. Podle Girarda je oběť vybrána ne na základě toho, že by byla odpovědná za určitý zločin, ale proto, že kumuluje takové rysy, které ji činí “obětovatelnou” (sacrificiable). Pro člověka je totiž velice těžké snést situace, kdy není možné najít nějakou odpovědnou osobu. Zvláště v situacích anomie plné existenciálních úzkostí dochází (za dvojího požadavku blízkosti i vzdálenosti) k vyhledávání obětních beránků za účelem znovunastolení otřeseného řádu. Třetí formou je tzv. ikonoklasmus, jehož cílem je zničení reprezentací posvátna, jež chrání základy symbolického řádu dané společnosti. Tím destabilizuje nepřítele, protože ho zraňuje tím, že ho zbavuje jeho jistot či hrdosti.

Braud se také zabývá ústřední figurou oběti (victime), jež pro to, aby se stala vůbec součástí politiky, potřebuje aktivní a efektivní mobilizaci. Status oběti je ale nanejvýš ambivalentní: k pravé oběti se sice poutá idea nevinnosti, skrze kterou oběť získává morálně výhodné rysy a hromadí kapitál sympatií, které může strategicky využít, na druhou stranu může být status oběti značně nevýhodný: oběť může vzbuzovat pohrdání a působit na své okolí rušivě, což vede k trvalému odstupu a ignoranci. Oběti se pak stáhnou do svého vnitřního světa a pasivně přijmou své druhořadé postavení. V určitých situacích ale mohou dát volný průchod negativním emocím, což se může projevit v nové vlně fyzického násilí.

V poslední, páté části klade Braud provokativní otázku, zda je možné vyjít ven z kolotoče násilí, jehož příklady tak negativně poznamenaly historii lidstva. Jakkoliv dochází k postupnému poklesu násilí v liberálních demokraciích, jeho vymýcení je klamným lákadlem. Vláda práva a spravedlnosti či zmenšování sociálněekonomických nerovností se ale zdají být příznivými pro utišení násilnosti mezilidských interakcí. Jako obecné mechanismy pak fungují logika odstrašování (a to na národní i nadnárodní úrovni) a potlačování násilí (to si vyžaduje legitimizaci, která zmírňuje symbolické násilí, jež vyrůstá z faktu, že každá společnost je založena na poslušnosti), ritualizace (k podstatné redukci násilí dochází jeho kodifikací, odklonem do sféry sportu a girardovskou logikou oběti) a politiky uznání (consideration). Ty si vynucují náročnou práci na kolektivní paměti (zažité násilí nemůže být opomíjeno, bagatelizováno či popíráno), systém reparací (trestní sankce i materiální odškodnění) a vhodnou socializaci zahrnující neustálý boj proti urážlivým předsudkům.

Braudova práce jako celek je vynikajícím obecným úvodem do problematiky politického násilí na vysoké teoretické úrovni. Nejzajímavější jsou asi dvě poslední kapitoly, v nichž Braud vypracovává svůj pojem symbolického násilí. Ve všech kapitolách své teze podepírá množstvím příkladů. Práce dokazuje, že Braud pochopil velké množství problémů politického života a že je schopen precizním a srozumitelným způsobem představit relativně obtížné pojmové distinkce a na nich vystavěná teoretická schémata. Pro svou obecnost a pro zvolený interpretativní způsob, založený na porozumění emocionálním mechanismům působícím v politickém poli, zůstane ale jistě jeho přístup na okraji politické vědy, která je nucena být daleko více praktickou a věnovat se rozboru jednotlivých politických subjektů či konkrétních politik. Braudova intepretativní sociologií ovlivněná koncepce politické vědy postavená na analýze emocionálních dimenzí politického univerza představuje určitý luxus, který ale nemusí být neužitečný. Ať už pro politology, kteří se mohou inspirovat řadou cenných vhledů do oblastí, které obvykle zůstávají stranou jejich zájmu, i když mají významné politické implikace, tak pro politiky, kteří v ní mohou najít vysvětlení mnohých složitých mechanismů a procesů souvisejících s politickým násilím, jež často (nevědomky) svým jednáním uvádějí do chodu a které mají někdy přímo strašlivé historické konsekvence.

Další použitá literatura:

Braud, Philippe 1993. La violence politique: reperes et problemes, Cultures & Conflits, no 9- 10, p. 13-42. 
Braud, Philippe 1996. L´émotion en politique. Paris: Presses de Sciences Po. 
Braud, Philippe 2003. Violence symbolique et mal-etre identitaire, Raisons politiques, no 9, p. 33-47.