Polemika k širšímu pojetí antisystémovosti od Sartoriho

Autor: Štefan Danics » Kategorie: 01/2017, Aktuální číslo » 03. 07. 2017

Článek v PDF

Author firstly defines narrower and broader approach of anti-system theory in frame of party system by Sartori. And at the same time he describes critic of broader approach of anti-system theory by Sartori, which is too vague according the experts. He shows also alternatives of broader approach of anti-system theory, which unable express precisely anti-stands and characterize opposite political parties. It is namely anti-establishment party, populist party and extreme party, not but extremist party. It will be mentioned also a frame of radical right. Last but not least author emphasizes lack of these alternative proposals, which might replace broader approach of anti-system theory by Sartori.

Úvod   

    V poslední době v evropské politice narůstá vliv krajně pravicových i levicových stran, které jsou v masmédiích označovány jako populistické nebo extrémní strany, ojediněle i jako extremistické strany. V politologii je možné všechny tyto typy stran zahrnout pod širší pojetí antisystémovosti, které postihuje různý stupeň a povahu anti-postojů mající společný delegitimizační vliv na daný politický systém. To je potom důsledkem různých odborných polemik a nedorozumění, přičemž k částečnému překonání těchto problémů by napomohla rigoróznější kategorizace těchto antisystémových stran, aby byly zřejmější jejich rozdíly ve vztahu k danému systému. Cílem předkládaného textu je kritické přehodnocení širšího pojetí antisystémovosti v podobě různých odborných alternativních kategorií, aby bylo jasnější, které antisystémové strany představují pro demokracii pouze politickou výzvu, a které již bezpečnostní hrozbu.

Antisystémová politická strana jako zvláštní případ opozice, který se může vyskytovat v demokratických i v nedemokratických režimech je známý politologický koncept, ale i kontroverzní, protože ne vždy je užíván vhodně a promyšleně, přičemž je i odborně kritizován. Do určité míry to souvisí s tím, že autoři často zaměňují užší a širší pojetí antisystémové strany/opozice, přestože v Sartoriho duchu se výrazně liší, a proto vznikají nejasnosti a nedorozumění. Obě pojetí si v textu dále vyspecifikujeme a ukážeme si, že širší pojetí antisystémové strany/opozice zahrnuje širokou škálu antipostojů, od protestu až po odmítání daného systému, a proto je odborníky kritizováno a diskutují se různé alternativy jeho obměny, aby bylo sevřenější a jasnější. Alternativy si představíme v podobě anti-establishmentové strany, populistické strany a extrémní strany, přičemž upozorníme na jejich klady a nedostatky, při nahrazení širšího pojetí antisystémovosti. V tomto ohledu bude zmíněna i krajní pravice, která však nepředstavuje vhodnou alternativu k širšímu pojetí antisystémovosti, a proto je zmíněna pouze okrajově, neboť je obdobně širokým a vágním konceptem.

Antisystémová strana podle Giovanni Sartoriho

Giovanni Sartori nezavedl pojem antisystémová (angl. anti-system) strana/opozice, neboť byl používán již v šedesátých letech 20. století, ale uvedl tento pojem do politické vědy. Koncept antisystémové politické strany/opozice zpracoval Giovanni Sartoriho na základě dvojrozměrné analýzy stranických systémů, která kombinovala dvě proměnné:

  1. stupeň ideologické polarizace dané stranické soustavy,
  2. počet relevantních politických stran disponující “koaličním či vládním“ nebo tzv. „vyděračským potenciálem“, tj. strany ovlivňující proces formování vlády nebo vykonávající podstatný vliv na politiku v řadách parlamentní opozice disponující silou zastrašování (SARTORI, 2005 : 127-128). Zjednodušeně řečeno jedná se primárně o strany zastoupené v dolní komoře parlamentu.

Připomeňme, že Sartori nepracuje se všemi stranami, které jsou v daném systému přítomny, ale do stranického systému započítává pouze strany, které mají určitou sílu, význam či potenciál, tj. jsou relevantní. I když strana nemá žádný koaliční potenciál, ale její velikost ve smyslu počtu mandátů dosáhla takové míry, že výrazně ovlivňuje podobu fungování stranického systému. U těchto stran, které často patří k antisystémovým formacím, hovoříme o jejich vyděračském či zastrašovacím potenciálu. Jako příklad uvádí Sartori komunistické strany v Itálii a ve Francii po druhé světové válce. Strana je relevantní, pokud ovlivní taktiku stranické soutěže, nebo dokonce změní směr soutěže na vládu orientovaných stran z dostředivého na odstředivý, ať už směrem doleva, doprava nebo oběma směry. V praxi, ale i odborně je pojem vyděračské strany spojen zejména s pojmem antisystémové strany, přičemž její vyděračský potenciál nachází svůj výraz v možnosti této parlamentní strany využít právo veta ve vztahu k přijímané legislativě. „Relevantní“ strana má podle Sartoriho buď koaliční (vládní) nebo vyděračský potenciál, pokud nemá ani jeden, je „irelevantní“ stranou. Malou stranu lze odečíst jako irelevantní, pokud zůstává během určité doby nadbytečná, tzn., že není potřebná pro možnou koaliční většinu. Malou stranu je naopak nutno počítat, a to bez ohledu na její velikost, pokud se nachází v postavení, kde je schopna po nějakou dobu a v nějakém časovém úseku určovat alespoň jednu z možných vládních většin (SARTORI, 2005 : 125-128). Vidíme, že součet všech přítomných stran v daném systému není úplně bezvýznamný, neboť ovlivňuje rozsah fragmentace, koncentrace nebo rozptýlení politické moci.

Podle Sartoriho typickým stranickým modelem s přítomností relevantních antisystémových politických stran/opozice je polarizovaný pluralismu zahrnující více než pět až osm relevantních stran, přičemž šíře jeho záběru vypovídá i o charakteru režimu či o politické povaze obce jako celku. Podle Sartoriho vykazuje polarizovaný pluralitní stranický systém řadu typických vlastností, které si přiblížíme (SARTORI, 2005 : 136-146):

1) Přítomnost relevantních antisystémových stran, které působí v politickém uspořádání země, ať už na levici (komunisté) nebo na pravici (fašisté) s tím, že jejich politika se nezaměřuje pouze na změnu vlády, ale na změnu celého politického systému.

2) Existence dvojstranné opozice s tím, že opoziční síly nejsou schopny vytvořit jedinou opoziční alternativu vůči vládě. Navíc je dvojstranná opozice do té míry nejednotná, že vytváří dva vzájemně oddělené a nepřátelské tábory. Tyto opoziční tábory jsou si natolik ideologicky vzdálené, že oba mají spíše blíže k vládě, než k sobě navzájem. Názorným příkladem takovéto dvojstranné opozice byla situace ve Výmarské republice na počátku 30. let před nástupem nacistů k moci. Německý historik Mann uvádí: „Nový říšský sněm (1930) nebyl vůbec schopen toho, co je vlastním úkolem parlamentu, tj. pozitivní práce, zkoumání a usnášení. S nabubřelou skupinou nacistů na pravici a s komunisty na levici (jejichž počet také silně vzrostl) nebyla možná žádná debata. Pravice opouštěla sál, když mluvila levice…(MANN, 1993 : 82). Takto ideologicky vzdálené opoziční subjekty nemohou spojit síly a vystupovat jako alternativa k vládě, a proto má daný systém dvě protiopozice, které jsou z hlediska konstruktivního přístupu nekompatibilní.

3) Politický střed systému je obsazen středovou stranou či koalicí s tím, že takto centrálně založený systém není nadále cílem stranické konkurence. Dochází potom k oslabení dostředivé politiky a opozice není umírněná.

4) Ideologická polarizace vyjadřuje širokou vzdálenost, která existuje mezi stranami neboli mezi dvěma extrémními opozičními póly. Vysoce polarizované názorové spektrum je výslednicí přítomnosti hlubokých rozporů a nedostatku schopnosti ke konsensuální politice. Ideologická polarizace systému je ve skutečnosti následkem, ale i příčinou tří předcházejících vlastností: přítomnosti antisystémových stran, dvojstranné antisystémové opozice a obsazení politického středu.

5) Odstředivý směr stranické soutěže úzce souvisí s obsazením politického středu centristickou stranou či skupinou stran. Volební strategie není centristicky orientována, neboť dochází k permanentnímu odlivu hlasů směrem k jednomu či oběma extrémním pólům. Pozice politického středu se postupně oslabují. Ukázkou mezi vládou středu a odstředivými tendencemi politického systému může být zase situace ve „Výmarské republice, kde si vláda středu vyžadovala podporu celého politického středu, protože radikální okrajové skupiny nebyly ochotny k žádné pozitivní politice, neboť se snažily tento střed roztrhnout.“ (MANN, 1993 : 73).

6) Ideologický přístup k politice. Silná ideologická diferenciace mezi stranami, protože v rámci systému fungují politické strany, které nesouhlasí nejen s konkrétními politikami, ale i s principy daného systému. Strany potom spolu bojují na základě ideologických argumentů, přičemž v systému se nacházejí strany „skutečně věřících“ a strany „lhostejných či vlažných věřících“, a proto se ideologická teplota různých stran může velmi lišit. Ideologický přístup se vyznačuje intenzivním a emotivním vnímáním politiky.

7) Neodpovědná opozice. Zatímco v mírném pluralismu mají všechny relevantní strany koaliční potenciál, tak v polarizovaném pluralismu je přístup k vládě a do vládních koalic omezen, neboť u vlády se střídají pouze středolevé a středopravé strany. Vládní změny pak mají pouze periferní charakter, protože je určují tyto středové strany. V podstatě je to neodpovědná politika, která kalkuluje s tím, že středové strany jsou pro vládu nenahraditelné. Systém, který je založen na dominantním postavení středových stran vlastně vylučuje z vládnutí opoziční strany stojící na okrajích politického spektra. Systém tudíž postrádá významnou a odpovědnou opozici, která by mohla vystřídat vládu, a proto je pro něj charakteristická „poloodpovědná“ opozice, stran umístěných na periferii středu a „nezodpovědná“ opozice, stran krajní levice a krajní pravice, které představují opozici vůči celému systému.

8) Politika nepřiměřených slibů,  která bezprostředně navazuje na předcházející charakteristiku systému. Strany trvale vyloučené z podílu na vládě klasifikujeme jako neodpovědné, protože mají tendenci slibovat více, než by mohly splnit. Politika maximálních slibů nese sebou určitá očekávání, která však nemohou být naplněna. Podoba politiky není určena jenom ideologickou vzdáleností politických stran, ale dodržováním určitých pravidel politické hry, pokud to opozice nerespektuje, dochází k vážnému narušení stability politického systému.

Klíma upozorňuje, že pokud provedeme určité shrnutí Sartoriho pojetí polarizovaného pluralismu, zjistíme, že jeho jednotlivé vlastnosti jsou souborem vzájemně propojených a podmíněných prvků. Polarizovaný pluralismus je odvozen především ze skutečnosti existence extrémně orientovaných relevantních stran založených na nesmiřitelné ideologii. Tím jsou dány všechny další charakteristiky systému, zvláště pak multipolarita, odstředivost vztahů politické soutěže a omezený způsob střídání vlád, což vede k celkové nestabilitě a potenciálním krizím tohoto politického systému (KLÍMA, 1998 : 173).

Na adresu opozice v rámci polarizovaného pluralismu ještě dodejme, že opozice v tomto systému není umírněná ani konstruktivní, protože jednoznačně usiluje o svržení stávající vlády. A antisystémová opozice v přísném slova smyslu usiluje o odstranění celého politického systému.  K relevantním stranám patří také opoziční strany s vyděračským potenciálem, ale i jiné extrémní strany. Samotná opozice není jednotná, ale je silně fragmentována, protože se dále ještě dělí na více navzájem ideologicky znepřátelených skupin a stran.

Je užitečné nyní rozlišit „užší či přísné“ a „širší“ vymezení antisystémové opozice, neboť v průběhu času se stupeň a intenzita antipostoje mění, jak Sartori upozorňuje. Podle něj nejsou všechny antisystémové strany stejné, jejich negace vůči systému totiž může zahrnovat postoje od „odcizení“ a celkové odmítání až po „protest“. Odcizení a protest vůči systému jsou jistě odlišné formou, nikoli stupněm. Toto odlišení je však problematické aplikovat u politické strany, protože její voliči mohou pouze protestovat, zatímco straničtí aktivisté mohou být již odcizeni od daného politického systému. Podobně může být stranické vedení ideologicky motivováno ve svém odcizení vůči systému, zatímco řadoví členové vyjadřují protest z ekonomických důvodů. Na úrovni politického systému se však následky odcizení a/nebo protestu zřetelně neliší, ať je motiv antipostoje jakýkoli, neb vláda každý den čelí stejným problémům a opozici (SARTORI, 2005 : 137).

Sartori zdůrazňuje dva důvody, proč chápat antisystémovou stranu/opozici široce: proměny v průběhu času antipostoje (měnící se jeho intenzita) a rozmanitost podstaty antisystémovosti (odcizení versus protest). Všechny různorodé antisystémové strany/opozice (odmítající versus protestní), (parlamentní versus mimoparlamentní) mají stejnou vlastnost, zpochybňují legitimitu režimu a podkopávají jeho základy, mají společný „delegitimizační vliv“. Stranu lze tudíž definovat jako antisystémovou, pokud podkopává legitimitu režimu, k němuž stojí v opozici. Protestní strany mohou existovat i velmi krátce, a proto jejich antipostoj je kratší, slabší a méně intenzivní, než u antisystémových stran vyznávající cizí nebo odcizenou ideologii. Přes tyto naznačené rozdíly čelí daný politický systém v každém okamžiku „krizi legitimity“, pokud tento stav přetrvává, tak politické zřízení čelí nedostatku podpory, který je spojen s ideologickou nenávistí. Sartori tudíž upozorňuje, že „antisystémovost“ politických stran může nabývat různých podob od trvalého a silného ideologického odmítání až po krátkodobější různě intenzivní formy protestu, které se od sebe významně liší. Sartori však nicméně rezignuje na podrobnější diferenciaci forem a struktur antisystémovosti, neboť „antisystémovost“ je pro něj pouhým nástrojem pro analýzu stranické soutěže, přičemž absenci této podrobnější diferenciace zdůvodňuje velkým sociálním rozptylem elektorátu politických subjektů a jejich proměnlivostí v čase. V tomto ohledu podle něj mají všechny projevy antisystémovosti společného jmenovatele, kterým je delegitimizační vliv ve vztahu k danému režimu. A protirežimní a konformní postoje či antipostoje politických subjektů se od sebe odlišují výhradně pomocí obecného kritéria vztahu k danému politickému režimu (SARTORI, 2005 : 137).

Podle Sartoriho je nutné objasnit rozdíl mezi „ideologickou“ a „protestní“ opozicí. Je potřebné ukázat, že široce vymezená antisystémovost umožňuje definovat antisystémovost přísněji. Sartori nakonec provádí určitou diferenciaci v rámci antisystémovosti. Užší vymezení antisystémovosti podle něj zdůrazňuje, že antisystémová opozice nemá v úmyslu změnit pouze vládu, ale samotný systém vlády. Tato opozice nejedná o problémech, ale o „principech“. Pevné jádro antisystémovosti ukazuje, že antisystémová opozice v přísném slova smyslu setrvává u systému víry, který nesdílí hodnoty politického řádu, v kterém operuje. Podle přísné definice antisystémová opozice vyznává „cizí“ ideologii, a proto je dané politické zřízení konfrontováno s maximální ideologickou vzdáleností (SARTORI, 2005 : 137-138).

V Sartoriho konceptu antisystémové opozice jsou její variace „taktiky“ a „strategie“ pro její charakteristiku nepodstatné. Sartori neklade rovnítko mezi antisystémovým a „vně systémovým“, protože antisystémová opozice nemusí působit „zvenčí“ skrze úlisnou infiltraci do systému, ale může operovat „uvnitř“ daného systému a využívat různé obstrukce. Sartori to dokládá tím, že významné západní komunistické strany (v období po druhé světové válce) hrály svoji hru i „uvnitř“ demokratického systému a podle většiny jeho pravidel. A také pro jejich zařazení do antisystémových stran nebylo rozhodující, zda se jim daří podkopávat legitimitu demokracie nebo ne. Na druhou stranu podle Sartoriho existuje i reálná perspektiva možného začlenění komunismu západního střihu do demokratického systému, a proto je možné i tento proces analyzovat a hodnotit (SARTORI, 2005 : 138).

Dále Sartori upozorňuje, že „antisystémovost“ není v žádném případě ekvivalentem pro „revolučnost“. Podle něj strana, která je skutečně oddána revolučním přípravám a činnostem, by měla být označena jako revoluční strana. Sartori zdůrazňuje, že takováto strana je jistě antisystémová, ale obráceně to neplatí. Každá antisystémová strana nemusí být totiž v konkrétním smyslu, včetně vlastní praxe, revoluční. Hranice mezi antisystémovostí a revolučností je sice mlhavá, protože „revoluční“ se může vztahovat k dlouhodobým cílům antisystémové strany (s krátkodobou implementací), zejména pak k jejím verbálním revolučním cílům, ale přesto bychom měli rozlišovat mezi antisystémovou a revoluční opoziční stranou. Sartori tvrdí, že potenciály revolučního a antisystémového aktéra jsou nekompatibilní, a proto odmítá rozlišovat i formy praktického vztahu, to znamená jejich taktiku a strategii vůči danému politickému systému (SARTORI, 2005 : 138).

Pojetí antisystémovosti je narušeno v Sartoriho práci  Srovnávací ústavní inženýrství, kde klasifikuje antisystémové strany na základě kombinace tří kritérií: ideologie, repertoáru (rozuměj taktiky a strategie) a pozice v rámci systému. Antisystémové strany ve své práci Sartori dělí na extremistické, extrémní a izolované (SARTORI, 2001 : 79-80):

  1. a) Veskrze antisystémovými jsou extremistické strany, protože obhajují, alespoň rétoricky revoluční dobytí moci, odmítají daný politický systém a chovají se aktivisticky (viz kritérium ideologie a repertoáru).
  2. b) Extrémní strany se nacházejí na jednom z krajních konců politického systému, ve kterém se nachází široké ideologické spektrum aktérů (viz kritérium pozice v systému a ideologie).
  3. c) Konečně izolované strany jsou ostrakizované z hodnotových důvodů ze strany veřejného mínění, ale i ze strany ostatních stran v rámci stranického systému (viz kritérium ideologie).

V tomto ohledu platí, že antisystémová strana může být v praxi hodnocena jako extremistická i revoluční, ale není to pravidlo. Zejména v bezpečnostních materiálech většiny demokratických států Evropské unie se setkáváme s označením extremistická či revoluční strana. V odborné literatuře domácí i zahraniční produkce se bohužel výše uvedená adjektiva, jako je antisystémová, extremistická či revoluční strana užívají bez ohledu na jejich pevně definovaný obsah a rozdílnost. Rovněž dochází i k záměně užšího a širšího Sartoriho pojetí antisystémovosti, přičemž rozdílnost těchto pojetí je zřejmá a jasná. Lze tedy konstatovat, že nekonzistenční užívání klasifikačních kritérií antisystémovosti a určité zúžení tříd aktérů, na které je možné tento Sartoriho koncept aplikovat, představují určité limity v jeho obecnějším praktickém využití. Je tudíž nutné provést určitou inventuru v těchto rámcích anti-systémových postojů, aby mohly být v praxi rigorózněji užívány v duchu svého teoretického vymezení.

Kritika antisystémovosti

Někteří autoři se domnívají, že antisystémová strana/opozice je pojem problematický ke klasifikaci politických stran (SMITH, 1987 : 59). Další kritizují vágnost širšího pojetí antisystémovosti, protože podle nich představuje široký rámec, který umožňuje soustředit pod jednu střechu komunistické, fašistické, populistické, radikální a extrémní strany. Keren dokonce hovoří o jakémsi nespecifikovaném souhlasu, který odmítá koncepci antisystémové strany (KEREN, 2000 : 108). Kubát dodává, že se nejedná o vlastní kritiku Sartoriho koncepce antisystémovosti, ale spíše o nějakou zevšeobecnělou představu o tom, co je antisystémovost a její obecnou aplikaci (KUBÁT, 2010 : 74). Jiní autoři se zase domnívají, že nejasnosti mezi pro-systémovým a anti-systémovým politickým jednáním jsou dány tím, že nemáme jasno v tom, co je prosystémovost. A také nemáme jasně vyřešeno: „kdo má vládnout“ a „jaká vláda je legitimní“ (STRMISKA, 1998 : 37). Ovšem tato diskuse už jde za rámec Sartoriho pojetí antisystémovosti, neboť ten ji analyzuje v rámci stranického systému. Antisystémovost v rámci demokratického režimu zkoumá až Capoccia, který hovoří o antidemokratické straně/opozici.

Michal Kubát zdůrazňuje, že Sartori vymezuje antisystémovost v rámci stranického systému a jako pojem ji vymezuje relativně úzce a precizně. Konkrétní strana podkopává politický režim, v němž existuje a vůči němuž stojí v opozici. Podle přísné definice k tomu používá konkrétní ideologii, která je vůči režimu odcizená. Konkrétní politická strana neusiluje o změnu vlády, ale celého politického režimu. Podle Kubáta je vše velmi konkrétní, související s praktickou politikou a ne s různými protichůdnými teoriemi demokracie (KUBÁT, 2010 : 75). Dále uvádí, že za antisystémovou politickou stranu/opozici bychom měli bez problémů považovat pouze tu, která jednoznačně naplňuje Sartoriho přísnou definici antisystémovosti. Jedná se o stranu, která zpochybňuje legitimitu politického systému na základě ideologie, která je ve vztahu k systému „cizí“ a nesdílí jeho hodnoty. Jejím cílem není změna vlády nebo úprava některých pravidel hry, ale změna celého politického systému. Jedná se tudíž o trvalý a intenzivní antipostoj proti systému jako celku a ne jenom proti některým jeho částem či aktérům. Samozřejmě, že všechny další Sartoriho poznámky týkající se antisystémovosti platí: nezáleží na umístění antisystémové strany (uvnitř či vně systému) a na její taktice, která může být pouhou přetvářkou. A rovněž nezáleží na tom, zda její cíl je realizovatelný nebo ne, protože existence cíle a nemožnost jeho naplnění jsou dvě různé věci (KUBÁT, 2010 : 83).

Často je také kritizována údajná normativnost antisystémovosti, která je v souladu s tradicemi empiricko-analytické politické vědy považována za nevhodnou (STRMISKA, 1998: 33). Kubát uvádí, že pojem antisystémová strana/opozice je spíše empirický než normativní, neboť umožňuje antisystémovost doložit zcela konkrétními empirickými znaky. Antisystémová strana/opozice uskutečňuje svoji politiku prostřednictvím kroků a činů, které můžeme vidět (slyšet), zaznamenat a následně popsat např. skrze obsahovou analýzu denního tisku a v něm obsažených verbálních anti-projevů (KUBÁT, 2010 : 75).

Další směr kritiky ukazuje na ztotožňování antisystémovosti s extremismem ve spojitosti s aktuálními a násilnými metodami vedení politického zápasu. Tato zavádějící úvaha by předpokládala, že antisystémová strana/opozice používá k naplnění cílů vždy násilných metod a prostředků. Takovéto zjednodušení a zúžení obsahu pojmu antisystémovosti může vést k situaci, že extremistické (násilné) jednání je ve většině evropských demokracií právně postihováno, včetně samotného zákazu takovéto opoziční strany. Z toho je zřejmé, že relevantní antisystémové strany by v praxi vlastně nemohly existovat. Sartoriho však uvádí, že negace zahrnuje nebo může zahrnovat široké rozpětí nejrůznějších antipostojů, které ve své většině nevyzývají k násilí. V tomto ohledu je nutno rozlišovat mezi antisystémovou a revoluční stranou, která násilí předpokládá (SARTORI, 2005 : 137-138).

Antisystémovost je také ztotožňována s antidemokratičností. Sartori ovšem netvrdí, že antisystémová strana je vždy v opozici vůči demokratickému systému. Jeho strana/opozice vyznává „antipostoj“ vůči systému, ale není nutně antidemokratická. Až Giovanni Capoccia přímo ztotožňuje antisystémovost s antidemokratičností, což Sartori nedělá. Capoccia namítá, že politologické analýzy antisystémovosti se omezují na rámec stranického systému, a proto svoje úvahy o antisystémovosti posunuje do roviny empirických analýz širších aspektů demokratických režimů. V rámci stranických systémů ideologie určuje podle něj vazby mezi stranami a ochotu ke spolupráci, ale v rámci politického systému určuje ideologie charakter strany a její vztah k režimu. Capoccia potom chápe antisystémovou stranu jako ohrožení demokracie, přičemž míra její antisystémovosti se odvíjí od samotného vymezení demokratického systému. Podle něj stačí, aby politická strana zpochybňovala pouze jeden ze znaků demokratického systému, abychom ji mohli označit za antisystémovou či antidemokratickou. Existence takovéto antisystémové strany potom vyžaduje posoudit stabilitu politického systému, jeho legitimitu a konsolidaci (CAPOCCIA, 2002 : 18-23).

Zajímavé je pojetí antisystémovosti, které Capoccia chápe jako teoretickou proměnnou (obecný rámec) a antisystémovou stranu jako reálně existujícího aktéra. Posuzuje potom dvě proměnné, aby mohl ukázat vztah konkrétní politické strany k antisystémovosti. První proměnná je ideologická, která zahrnuje delegitimizaci politického systému. Druhá proměnná je vztahová, která zahrnuje krajnost a izolaci ve smyslu postavení strany na ideologické škále ve smyslu vzájemných vztahů mezi posuzovanou stranou a ostatními stranami. Pokud politická strana naplňuje obě proměnné, pak je antisystémovou a antidemokratickou stranou, ale pokud naplňuje vztahovou proměnnou a nenaplňuje ideologickou proměnou, pak se jedná pouze o stranu extrémní (CAPOCCIA, 2002 : 25).

V neposlední řadě je zmiňováno, že antisystémové strany vymizely (v průběhu 60. a 70. let dvacátého století) z politického života, a proto nemá smysl tuto kategorii používat (BEYME, 1987 : 45). Jiní autoři zase upozorňují, že např. francouzští a finští komunisté, kteří vstoupili do vládních koalic, zjevně nenarušili ústavní demokratický systém a prokázali svoji prosystémovost. Strany, které jsme dříve považovali za antisystémové, se podle některých autorů změnily v prosystémové (např. SMITH, 1987 : 61-62). Aktuálněji to lze dokumentovat na příkladu italské Národní aliance (AN) a rakouských Svobodných (FPÖ) s tím, že obě strany participovaly na přelomu dvacátého a jednadvacátého století na vládní moci, aniž by se pokusily o destrukci demokratického systému. U obou jmenovaných stran je možné přes jejich časté radikální názory pochybovat, že vykazují antidemokratické cíle a představy přísné antisystémové opozice. Tento úhel pohledu vyzdvihují Luther Kurt (2000 :  426-442) nebo Marco Tarchi (2003 : 135-181), kteří podrobně analyzovali identitu těchto politických stran. A oba autoři odmítají označovat tyto strany za krajní pravici a zdůrazňují jejich blízkost ke konzervativcům (v případě italské AN) a liberálům (v případě rakouské FPÖ).

I Sartori vyjadřuje přesvědčení, že demokratický politický systém může antisystémové strany absorbovat. Ve své práci Strany a stranické systémy (poprvé vyšla v roce 1976) uvádí, že evropské komunistické strany byly pozitivně integrovány a staly se reformistickými stranami, nebo jsou, alespoň v Itálii, skutečnými baštami participující na udržení ústavního systému. Podle něj je jen otázkou času, zda systém extrémního a polarizovaného pluralismu přežije dostatečně dlouho, aby takovéto strany absorboval do stávajícího politického řádu. Historici upozorňují, že revoluční strany v dlouhé časové perspektivě ztratí svoji revoluční hnací sílu a přizpůsobí se režimu, který nebyly schopné svrhnout. Sartori také uvádí, že dlouhá časová perspektiva může být příliš dlouhá pro žijící aktéry a daný politický systém, neboť řada antisystémových stran nadále úspěšně působí (SARTORI, 2005 : 146).

Další autoři dokládají možnou integrace antisystémových stran fenoménem eurokomunismu, za jehož reprezentanty pokládají nejvýznamnější západoevropské komunistické strany – italskou, španělskou a francouzskou. Ty zformovaly nový typ komunismu, který se radikálně odlišoval od toho v bývalém Sovětském svazu a východním bloku. Ve společných deklaracích se italští, francouzští a španělští komunisté distancovali od sovětského poručníkování, odmítli revoluční změnu demokratického politického systému a akceptovali demokracii založenou na pluralitním systému více stran, včetně souhrnu základních lidských práv a svobod. Za cíl si vytýčili vytvoření národního spojenectví demokratických a pokrokových sil za účelem izolace „sociálně konzervativních a reakčních sil“ a postupné nastolení demokratického socialismu, přičemž se samozřejmě míra euroskepticismu u výše uvedených stran lišila (HLOUŠEK, KOPEČEK, 2010 : 59-60).

Podle Kubáta antisystémová politická opozice v současnosti bezesporu existuje, a to v podobě relevantních politických stran ve střední Evropě, které nepochybně vykazují všechny znaky přísné antisystémovosti, přičemž mezi nimi převažují komunistické strany. Nekomunistická antisystémová politická opozice se buď vyskytuje v jiné formě zejména jako různé subkultury, nebo se jedná o irelevantní politické strany. U některých příslušných relevantních pravicových stran můžeme být na pochybách, zda jsou skutečně antisystémové nebo pouze extrémní. V každém případě je míra jejich antisystémovosti otázkou dalšího vývoje (KUBÁT, 2010 : 141).

Dodejme, že zapojení přísné antisystémové strany třeba do vládní koalice nesmazává její antisystémovou podstatu, neboť se může jednat o pouhé maskování jejích skutečných cílů. Komunistické strany mnohokrát v historii prokázaly, že ve snaze o vybudování nedemokratického režimu se snaží dodržovat demokratická pravidla. I kdyby v praxi nastala situace a všechny antisystémové strany by skutečně z politické scény zmizely, přesto není důvod rušit samotný pojem, který by dál fungoval v teorii, ale taková situace zatím podle odborníků nehrozí.

 Anti-establishmentová opoziční strana Andrease Schedlera

     Strany, které se nevejdou do užšího Sartoriho pojetí antisystémovosti, tak se ocitají v jeho širším pojetí, ale podle odborníků by neměly být všechny nazývány antisystémovými. Mohou být označeny jinak, případ od případu, v závislosti na jejich bližší analýze a charakteristice. Vhodnou alternativou by mohla být anti-politicko-establishmentová strana (z angl. anti-political-establishment party) Andrease Schedlera.    

     Jedná se o stranu, která je něco víc než normální opozice, ale něco méně než fundamentální opozice. Podle Schedlera je obklopena dvěma typy opozičních stran, z jedné strany se nachází „normální opozice“ vůči vládě, a z druhé strany se tu nachází „antidemokratická opozice“, kterou bychom mohli ztotožnit s antisystémovou stranou v užším Sartoriho slova smyslu. Anti-establishmentová strana akceptuje ústavní pravidla hry a oponuje z demokratických pozic. Schedler sice připouští možnost, že anti-establishmentová strana může získat antidemokratický charakter a bude chtít odstranit systém, ale je to pouze jedna z možností jejího dalšího vývoje a ne aktuální otázka její charakteristiky. Za anti-establishmentouvou stranu lze označit některé protestní strany nebo některé krajně pravicové strany (SCHEDLER, 1996 : 118, 305).

Dodejme, že anti-establishmentová strana má tu nevýhodu, že by postihovala pouze určitý typ politických opozičních stran z širšího Sartoriho pojetí antisystémovosti. Je tedy potřebné najít obecnější rámec či označení, které by bylo alternativou širokého Sartoriho pojetí antisystémovosti. Další autoři upozorňují, že  anti-establishmentová strana má velmi blízko k pojmu identické populistické strany, kterou si v textu dále přiblížíme. Navíc anti-establishmentová strana je jednou z mnoha typů stran, které by spadaly do Sartoriho širší pojetí antisystémovosti, a proto ji Kubát nehodlá označovat jako antisystémovou, nýbrž navrhuje vyčlenit ji jako samostatnou a zvláštní kategorii opozičních stran (KUBÁT, 2010 : 83).

 Populistické opoziční strany

     Populistické strany jsou úzce spojeny se strany protestu či protestními strany, o kterých se již zmiňuje Sartori, když hovoří o protestech v rámci širšího pojetí anti-postojů. A právě protestní stranu někteří autoři navrhují jako alternativní kategorii ve vztahu k Sartoriho širšímu pojetí antisystémovosti, přičemž s tímto alternativním rámcem už pracují (viz např. HERBUT, 1997 : 150). Druzí namítají, že označit širší škálu anti-postojů rámcem protestní strany není příliš šťastné, neboť vždy se protestuje proti něčemu, přičemž cíl protestu by měl utvářet i název takovéto strany. Navíc existují i argumenty, které kritizují směšování obecného typu protestní strany s konkrétními stranami, které by sem mohly spadat, jako například proti-přistěhovalecké strany či krajně pravicové strany (FENNEMA, 1997).

Dodejme, že obdobně nešťastný se jeví alternativní rámec radikální strany, protože radikálnost strany (rozuměj anti-postoje) je dána specifickými podmínkami té či oné země, kde se daná strana pohybuje a funguje. To znamená, že v jedné zemi bychom tu samou stranu označili za radikální, kdežto v druhé zemi třeba pouze za umírněnou. Jistě by bylo zajímavé blíže naznačit vztahy mezi stranou protestní, radikální a populistickou jakožto možné alternativní rámce Sartoriho širšího pojetí antisystémovosti, ale přiblížíme pouze populistické strany a naznačíme jejich možnou klasifikaci, včetně formy a intenzity antipostoje.

Vztah populismu k demokracii je problematizován tím, že dosud nepanuje politologická shoda na vymezení samotného populismu a typologii populistického stranictví, přičemž některé formace působí jako politická hnutí a pouze rétoricky uvažují o své transformaci ve stranu, tak jako např. protestní hnutí PEGIDA (Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes –  Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu), které kritizuje liberálně nastavenou migrační politiku, ale ostře vystupuje i proti celkové politice německého a unijního establishmentu (DANICS, 2016).

Jedni autoři považují populismus za komunikační strategii, tj. taktiku k oslovení lidu nebo politický styl, druzí za specifickou či zúženou ideologii, (z ang. thin-centered) s tím, že oproti klasické ideologii nenabízí komplexní světonázor, ale zdůrazňuje jen některé aspekty, zejména politickou moc a její rozložení ve společnosti a charakter daného politického systému. Také se však objevují snahy vnímat „nové“ populistické subjekty jako „novou“ extrémní pravici a odlišit ji od „staré“ extrémní pravice.

Hans-Georg Betz nabízí kategorii pravicově populistické strany, které je radikální vůči kulturnímu a sociálně-politickému systému západní demokracie, ale neútočí na podstatu demokracie. Odmítá individuální a sociální rovnost, klade důraz na kulturní či případně etnickou homogenitu společnosti a preferuje „vlastní lidi“ před „cizími“, což může sklouznout až ke xenofobii. Dále propaguje neoliberální ekonomické zaměření země, brání „obyčejného člověka“ proti zkorumpovanému establishmentu a státnímu aparátu, přičemž klade důraz na „zdravý rozum“, právo a pořádek. V čele stojí zpravidla charismatický či populární lídr, jakého např. reprezentuje Jean-Marie Le Pen (Národní fronta ve Francii), Pia Kjaersgaard (Dánská lidová strana) nebo Geert Wilders (Strana pro svobodu v Holandsku). Pravicově populistická strana je silně centralizovaná a hierarchicky strukturovaná, při oslovení voličů výrazně užívá populistickou komunikační strategii a efektivně využívá politický marketing (BETZ, 2004). Tento přístup nevymezuje ideologický rámec a podstatu takovýchto pravicově populistických stran, ale spíše vypovídá o jejich politickém stylu.

Cass Mudde upozorňuje, že při definování populistických stran je důležité rozlišovat mezi „extremistickým protistranickým smýšlením“, které zpravidla odmítá politické strany, jako takové. A „populistickým protistranickým smýšlení“, které zase kritizuje tradiční politické strany za to, že jsou sebezaujaté, zkorumpované, protidemokratické a chybí jim politická vize a motivace k řádnému vedení země. Mudde nakonec zdůrazňuje, že populistická strana se staví do role jediného a skutečného ochránce „lidu“ a vymezuje se negativisticky tím, že sama říká, co není. Problémy s definováním populistické strany nadále přetrvávají, a proto Mudde nabízí populismus aplikovat dvěma způsoby. Zaprvé k popisu umírněnější extrémní pravice. Zadruhé k pojmenování politického stylu užívaného extrémní pravicí (MUDDE, 2007).

Druzí autoři namítají, že populismus nelze výlučně spojovat s extrémní pravicí, protože existují další typy populistických stran (např. neoliberální a socialističtí populisté), stejně jako existují krajně pravicové strany, které zase nejsou populistické. K tomu Yves Mény a Yves Surel poznamenávají: „Mnoho stran extrémní pravice není populistických a mnoho populistických hnutí je příliš specifických, heterogenních či eklektických na to, aby byla ztotožňována s extrémní pravicí“ (MÉNY, SUREL, 2002 : 4). Tato výtka platí především (v postkomunistické) střední a východní Evropě, kde existuje bohatá škála klasifikací populistických formací. Odlišná je situace v západní Evropě, kde je spojování populismu a radikální pravice velmi časté a někde i oprávněné. Na druhé straně dnes existují i nepopulistická či dokonce elitářská radikálně pravicová hnutí, i když jsou mnohem méně rozšířená a významná oproti úspěšnějším populistickým formacím. Populismus bychom neměli ztotožňovat s demagogií nebo politikou nesplnitelných slibů, což mj. vede k bezbřehému používání tohoto pojmu. Rovněž nelze za populismus považovat stranickou rétoriku o hájení zájmu „lidu“, pokud politický subjekt nehodlá obhajovat zájmy „lidu“ vůči zkorumpované „elitě“ či „establishmentu“.

Navíc svoji legitimitu populistické strany a hnutí opírají přímo o vůli většiny – projevovanou na masových demonstracích, v referendech či jinými formami lidové demokracie – bez zvláštního zájmu o pojistky proti zneužití moci či o práva menšin. Populistický akcent na hlas lidu se ovšem neomezuje na snahu pasivně vycházet vstříc většinové vůli, nýbrž často obnáší i snahu manipulovat veřejnost s využitím citlivých otázek, jež rezonují atavistickými stránkami lidské povahy, jakými jsou národností city, etnické předsudky či strach z cizinců. Dodejme, že prakticky všechny politické strany alespoň příležitostně pracují s ideou „lidu“ a samy sebe prezentují jako ochránce zájmů lidu proti ostatním politickým aktérům, zpravidla se pohybují právě v kontextu rozlišení vláda vs. opozice, případně aktér vs. jiný aktér, což nelze považovat za populismus. Chybí u nich odmítání, resp. plošná kritika elit/establishmentu. V tomto smyslu se potom populismus zřetelně odlišuje i od různých forem nacionalismu a xenofobie.

     Populistické strany vnímají „lid“ jako jeden celek, který odmítají dále štěpit (např. podle sociálního původu či náboženství), a proto abstraktně užívají výrazy jako „lid“, „občané“ nebo „obyčejní lidé“. „Lid“ poté staví do opozice vůči „elitám“ dané země, které jsou prezentovány jako zkorumpované a odcizené „lidu“. Dále tvrdí, že zvolené elity již dávno nereprezentují lid a sledují jen své vlastní sobecké zájmy. Populistické strany se rovněž samy stylizují do role nestranické, téměř nepolitické a neelitní organizace, která má za hlavní cíl odstranit zkorumpované vládnoucí elity a poté skutečně reprezentovat zájmy nezkaženého „lidu“. Opoziční populistické strany tak nekritizují demokracii jako takovou, ale pouze její zastupitelskou formu v podobě stávající vládnoucí elity, která díky korupci ztratila politickou vizi k vedení země. I proto populistické strany často zdůrazňují a prosazují prvky přímé demokracie, která je chápána jako prostředek pro nalezení skutečné vůle většiny. Populistické strany se tudíž prezentují jako přijímač, který věrně rezonuje s názory nespokojeného „obyčejného člověka“ (STANLEY, 2008 : 105).

Populistické jádro těchto stran vymezil Panizza s tím, že je politologickou obcí většinou akceptováno a má následující charakteristiky:

  1. a) populisté staví „lid“ a „elity“ jako stejnorodé entity,
  2. b) zdůrazňují konflikt mezi „lidem“ a „elitou“,
  3. c) „lid“ je chápán jako morálně čistý aktér (PANIZZA, 2005 : 1-31).

Populistické strany mají tendenci se prezentovat jako neideologické, ale jejich specifickou ideologií je vnímání rozdělení společnosti do dvou skupin, tj. na nezkažený „lid“ na jedné straně a zkorumpovanou elitu na druhé straně s tím, že obě sociální skupiny jsou homogenní a antagonistické, přičemž změna společnosti a politiky má být ve prospěch zdravého lidu, který by měl být více zapojen do politického rozhodování a re-politizovat nazrálá témata. Populisté chtějí politiku, která je v souladu s tím, co oni považují za obecnou vůli občanů, a proto se navrací k jejímu jednostrannému výkladu. Populistické strany vždy kombinují populismus s něčím, co je možné nazvat „hostitelskou“ ideologií. Pravicové populistické strany různým způsobem politicky interpretují nacionalismu, např. v podobě domácího šovinismu, kdy mají být upřednostňováni domácí občané na úkor ostatních. Levicové populistické strany zase různým způsobem interpretují socialismus a přerozdělování v zájmu vytvoření spravedlivější společnosti. Hostitelská ideologie potom do značné míry určuje, kdo je v roli „elity“ a kdo je v roli „lidu“, přičemž populisté zdůrazňují, že toto rozlišení společnosti je nejenom důsledkem zastupitelské formy demokracie, ale z jejich pohledu má i morální dimenzi. Začleňování a vyčleňování v rámci naznačených dvou homogenních a antagonistických sociálních skupin ve společnosti je pro populisty významné, neboť se tím rozhoduje, kdo je politicky „in“ a kdo je „out“ či kdo je součástí „lidu“ a kdo ne. Řecká levicová populistická Syriza se například vyčleňuje i mezinárodně, jde o způsob, jakým hovoří o Evropské unii a Německu. Nevnímá je jako oponenty s odlišným názorem, se kterými je třeba najít politický kompromis v duchu liberální politiky, ale hovoří o nepřátelích, kteří jsou špatní, a proto se nelze s nimi domluvit. Nelze totiž hledat kompromisy mezi „lidem“ a „elitou“, pokud je toto rozdělení fundamentální a morální, neboť nabírá absolutních hodnot a neumožňuje kompromis.

Andrej Školkay zároveň zdůrazňuje, že bychom měli důsledně odlišovat „identické“ a „neidentické“ populistické strany a nabízí jednoduchou typologii populistických stran. Ty „identické“ jsou jakoby apolitické, protože nevyznávají klasickou ideologii, neboť jejich politickým programem je boj proti zkorumpovanému establishmentu v dané zemi. Kdežto ty „neidentické“ mají svůj politický program vycházející z určité ideologie a hodlají ho prosadit i za použití populismu. V tomto ohledu Školkay v obecnější rovině hovoří o rozlišování „intenzity populismu“ ve vztahu k politickým stranám, protože požaduje odlišit používání termínu populismu jako „podstaty“ či „vlastnosti“. Je podle něj rozdíl, zda použijeme termín „populistická strana“ nebo termín „populistická pravice či levice“. V prvním případě se jedná o politickou stranu, která se ve svém programu identifikovala s populismem. Ve druhém případě se jedná o populistickou pravicovou či levicovou stranu, která využívá populismus jako komunikační strategie, je tedy populistická rétoricky, ale ne svým programem (ŠKOLKAY, 2000).

Obdobnou typologii populistických stran nám nabízejí čeští autoři např. Havlík a Pinková, kteří ji aplikují na podmínky postkomunistických zemí. Hovoří o „identitárně“ či ryze populistických stranách, které ve své politice kritizují stávající elity a obhajují zájmy obyčejných lidí. Podle těchto autorů, nelze tyto populistické strany zařadit v rámci klasifikace stranických rodin, protože se programově nepřiklánějí k žádné politické ideologii. Navíc implicitně či explicitně odmítají jakékoli zřetelné ideologické přiřazení, přičemž zdůrazňují, že pravolevé vidění politického konfliktu je překonané nebo není v dané situaci země relevantní. V tomto ohledu se identitárně populistické strany liší jak od mainstreamových stran establishmentu jako je sociální demokracie, liberální strany a křesťanskodemokratické strany, ale i od antisystémových stran založených na „cizí“ ideologii a odporující demokracii jako jsou fašistické nebo komunistické strany. Naproti tomu „parciálně“ populistická strana používá populistickou rétoriku jako důsledek nebo doplněk svého politického programu, který vychází z určité ideologie, přičemž strana zapadá do rámce stranické rodiny. Typickým příkladem parciálně populistických stran jsou radikálně pravicové strany. Navíc parciálně populistické strany často užívají populistickou rétoriku, která provází většinu jejich stranických témat. Od „identitárně“ populistických stran se „parciálně“ populistické strany odlišují především svým vyprofilovaným ideologickým programem. Podle autorů jsou podmínky pro vzestup obou typů populistických stran odlišné. Voliči „identitárně“ populistických stran volají v první řadě po „očištění“ domácí politiky s tím, že jejich úspěch je důsledek slábnoucí legitimity politických elit, která je spojena s krizí zastupitelského demokratického systému a počátku možné restrukturace stranického systému. V případě úspěchu „parciálních“ populistických stran vstupují „do hry“ i další faktory jako např. nepříznivý ekonomický vývoj dané země, kvalita sociálního systému a nárůst významu imigrační problematiky v souvislosti s konkrétní primární ideologií daného politického subjektu. Autoři jako příklad „identitárně“ populistické strany uvedli Sdružení pro republiku-Republikánskou stranu Československa, Sdružení dělníků Slovenska nebo Slovinskou národní stranu. Jako „parciální“ populistickou formaci uvedli české Věci veřejné, bulharské Národní hnutí pro stabilitu a pokrok, estonskou Res publica. V západní Evropě je možné za takovou stranu označit skandinávské strany pokroku, francouzskou Národní frontu nebo italskou Ligu severu (HAVLÍK, PINKOVÁ, 2012).

Populistické strany bychom měli odlišovat především od opozičních mainstreamových stran, které řeší klasickou politickou dichotomii „vláda“ versus „opozice“, přičemž neřeší širší populistickou dichotomii „elity“ versus „lid“. V tomto ohledu není podstatné, že všechny opoziční strany částečně pracují s ideou „lidu“ a prezentují se jako ochránci jeho zájmů, ale podstatné je, že u nich absentuje plošná kritika a odmítání elit/establishmentu.

 Extrémní opoziční strana ne však extremistická

Podle některých autorů není potřeba vymýšlet nový rámec, jako vhodný se totiž jeví rámec „extrémní“ politická strana, která v sobě zahrnuje většinu požadovaných charakteristik širokého pojetí antisystémovosti od Sartoriho, akorát nesplňuje delegitimizaci celého politického systému. V žádném případě bychom extrémní stranu/opozici neměli zaměňovat za extremistickou stranu/opozici, přestože se nachází na okraji názorového politického spektra a je ideologicky vzdálená ostatním stranám, ale není nutně antisystémová v užším Sartoriho pojetí, tj. neodmítá z ideologických důvodů daný politický režim. Zároveň neimplikuje nic konkrétního a vejde se do ní spousta politických doktrín, postojů či anti-postojů, včetně protestů (KUBÁT, 2010 : 84).

Extrémní strana se nachází na okraji politické škály názorů, je tudíž ideologicky vzdálena ostatním stranám, ale není nositelkou odcizené ideologie vůči demokracii. Její definice je poměrné obecná, přičemž tato strana může být politicky velmi radikální, vzhledem ke svému extrémnímu/krajnímu postavení v rámci politického spektra, a proto zvyšuje polarizaci stranického systému. Zároveň se tato strana může stavět proti jakékoliv části daného politického systému, protože kritizuje jeho určitý aspekt, ale ne systém jako celek.

Podle Kubáta je přítomnost „extrémní“ politické opozice poměrně častá, ale relevance a etablování těchto politických stran bývá ve střední Evropě spíše omezené. Extrémní politická opozice až na výjimky trpí kolísavou podporou voličů, která jim znemožňuje docílit trvalou relevantní pozici, tj. zastoupení v parlamentu a to několik volebních období po sobě. Navíc jsou středoevropské extrémní politické strany značně různorodé, ale reprezentují jak pravicové, tak levicové politické spektrum názorů. Některé extrémní politické strany vykazují i náznaky antisystémovosti, ale v rámci celkového hodnocení představují spíše extrémní než antisystémovou politickou opozici. Jako příklad Kubát uvádí českou stranu Sdružení pro republiku-Republikánskou stranu Českoslovenka (SPR-RSČ, která byla relevantní stranou v letech 1992-1998), Slovenskou národní stranu (SNS) a francouzskou Národní frontu (KUBÁT, 2010 : 130-132).

 Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že kritika širšího Sartoriho pojetí antisystémovosti je sice oprávněná pro jeho vágnost a neujasněnost, protože umožňuje do tohoto rámce zařadit velké množství protichůdných stran: protestní, populistické, radikální, extrémní, ale i komunistické a fašistické. Ovšem předkládané odborné alternativy, které jsme si výše představili, bohužel trpí obdobnými nedostatky, čehož dokladem jsou strany, které jsou jednou hodnoceny jako populistické a po druhé jako extrémní ze strany různých autorů.

Určitá přednost alternativních návrhů ve vztahu k širšímu pojetí antisystémovosti spočívá v tom, že neumožnují do svých rámců zařadit přísně definované antisystémové strany, které z ideologických důvodů odmítají daný politický systém. Jedná se o komunistické a fašistické strany, které jsou právě součástí širšího pojetí antisystémovosti. Ještě dodejme, že zatím chybí ujasněná a obecně platná typologie opozičních stran, které se nacházejí v prostoru mezi „normální či klasickou“ opozicí a „antisystémovou“ opozicí v přísném slova smyslu, která je fundamentální, nezodpovědná a odmítá daný politický systém v duchu své „cizí“ ideologie.

Z tohoto důvodů zůstal stranou našeho zájmu koncept krajní pravice, který má sice přesahy ke všem uvedeným alternativám širšího pojetí antisystémovosti, protože jeho aktéry lze označit za radikální, protestní, populistické i extrémní, ale také za aktéry antisystémové v přísném slova smyslu, protože vyznávají vůči demokracii „cizí“ ideologii.  Koncept krajní pravice tedy nepředstavuje v našem pojetí vhodnou alternativu k širšímu rámci antisystémovosti od Sartoriho, protože nám neumožňuje rozsah antipostojů jakýmkoliv způsobem zúžit, upřesnit a ujasnit. Víceméně se koncept krajní pravice (rozuměj rozsah antipostojů) ztotožňuje s širším Sartoriho rámcem antisystémovosti, neb je obdobně vágní a široký.

 

Použitá literatura

  • BEYME von Klaus (1987). Parliamentary Oppositions in Europe. In: Kolinsky Eva (ed.). Opposition in Western Europe. London-Sydney: Croom Helm.
  • BETZ, H. G. (2004). Exclusionary Populism in Western Europe in the 1990s and Beyond. A Threat to Democracy and Civil Rights? United Nations Research Instituce for Social Development. Identities, Conflict and Cohesion Programme Paper, No. 9.
  • CAPOCCIA, G. (2002). Anti-Systém Parties. A Conceptual Reassessment. Journal of Theoretical Politics. Vol. 14. No. 1.
  • DANICS, Š. (2016). PEGIDA – bezpečnostní hrozba či výzva pro EU? In Bezpečnostní teorie a praxe 2/2016. Praha: PAČR, 2016. s. 63-81. ISSN 1801-8211.
  • HAVLÍK, V.; PINKOVÁ, A. (2012). Populistické protestní strany, outsideři? Několik poznámek ke konceptualizaci populistických stran. Rexter č. 2/2012. ISSN 1214-7737.
  • HERBUT, R. (1997). Systemy partyjne. In: ANTOSZEWSKI, A.; HERBUT, R. (eds.). Demokracije zachodnioeuropejskie. Wroclav: Wydawnictwo Uniwrsytetu Wroclawskiego.
  • HLOUŠEK, V.; KOPEČEK, L. (2010). Politické strany. Původ, ideologie a transformace politických stran v západní a střední Evropě. Praha: GRADA. ISBN 978-80-247-3192-6.
  • FENNEMA, M. (1997). Some Conceptual Issues and Problems in the Comparison of Anti-Immigrant Parties in Western Europe. Party Politics. Vol. 3. No. 4.
  • KEREN, M. (2000). Political Perfectionism and the „Anti-Systém“ Party. Party Politics. Vol. 6. No. 1.
  • KLÍMA, M. (1998). Volby a politické strany v moderních demokraciích. Praha: RADIX. ISBN 80-86031-13-6.
  • KUBÁT, M. (2010). Politická opozice v teorii a středoevropské praxi. Praha: Dokořán, ISBN 978-80-7363-285-4.
  • LUTHER, K. R. (2000). Austria: A Democracy under Threat from the Freedom Party? Parliamentary Affairs, 53(3).
  • MANN, G. (1993). Dějiny Německa. Praha: Český spisovatel. ISBN 80-202-0441-5.
  • MÉNY, Y.; SUREL, Y. (2002). The Constitutive Ambiguity of Populism. In: MÉNY, Y.; SUREL, Y. (eds.). Democracies and the Populist Challenge. Basingstoke-NewYork, Palgrave.
  • MUDDE, C. (2007). Populist Radical Right Parties in Europe. New York: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-85081-0.
  • PANIZZA, F. (2005). Populism and the Mirror of Democracy. In Panizza, F. (ed.): Populism and the Mirror of Democracy. London – New York: Verso.
  • SARTORI, G. (2001). Srovnávací ústavní inženýrství. Zkoumání struktur, podnětů a výsledků. Praha: SLON. ISBN 80-85850-94-X.
  • SARTORI, G. (2005). Strany a stranické systémy. Brno: CDK. ISBN 80-7325-062-4.
  • SMITH, G. (1987). Party and Protest: the Two Faces of Opposition in Western Europe. In:KOLINSKY, E. (ed.). Opposition in Western Europe. London-Sydney: Croom Helm.
  • ŠKOLKAY, A. (2000). Populism in Central Eastern Europe. IWM Working Paper No. 1. [online]. [cit. 2012-08-15]. Dostupný z WWW: www.iwm.at/publ-jvc/jc-09-11.pdf.
  • STANLEY, B. (2008). The thin ideology of populism. Journal of Political Ideologies No. 13.
  • TARCHI, M. (2003). The political culture of the Alleanza nazionale: an analysis of the party´s programmatic documents (1995-2002). Journal of Modern Italian Studies, 8(2).