Přehled vybraných teorií rasismu

Autor: Kateřina Danielová » Kategorie: 02/2006 » 01. 11. 2006

Cílem tohoto článku je představit několik teorií rasismu, které se pokouší vysvětlit jeho příčiny. Rasismus je komplexní a komplikovaný jev, který není jednoduché postihnout a jehož vysvětlení se liší v závislosti na zaměření jednotlivých teorií. Zde jsme vybrali některé psychologické teorie, normativní teorie a teorie vysvětlující rasismus jako boj o moc. Psychologické teorie rasismu se zaměřují zejména na studium předsudků a jejich nositele, normativní teorie hledají vysvětlení rasismu ve sdílených reprezentacích a velký důraz kladou na socializaci a teorie vysvětlující rasismus jako boj o moc ho interpretují jako snahu o zachování výhod dominující skupiny.

Úvod

Různé disciplíny sociálních věd mají k rasismu různý přístup podle vlastního objektu studia, zaměření a metod výzkumu. Rasismus je zkoumán psychology, sociology, antropology, historiky, sociálními geografy a dalšími, vždy z jiného úhlu pohledu. Navíc i v rámci jednotlivých disciplin existují různé školy vysvětlující rasismus podle svých vlastních paradigmat, vlastního náhledu na svět a sociální realitu. Jelikož se jedná o komplexní jev, mohou být tato vysvětlení velmi různorodé a někdy až protichůdné povahy. Setkáváme se s pojímáním rasismu jako psychologického problému některých jedinců (např. Adorno 1950), s rasismem jako polem diskursu rozšířeným ve společnosti skrze socializaci, média a elity (např. Reisigl, Wodak 2001), s rasismem jako jevem, který je zabudovaný do struktury společnosti a projevuje se v odlišném přístupu k moci a zdrojům (např. Bonilla-Silva 1996) a mnoha dalšími. Cílem tohoto článku je podat, i když zdaleka ne vyčerpávající, přehled teorií rasismu a ukázat různé způsoby, jak je možné rasismus vysvětlovat.

Na úvod budeme stručně diskutovat termín rasismus a jeho definice a dále představíme některé teorie rasismu, které - inspirováni Margerem (1991) - dělíme na psychologické, normativní a teorie vysvětlující rasismus jako boj o moc.

Rasismus

Rasismus jako takový je těžké definovat. Podle Kamína (2005) je rasismus velmi obecný a skoro všezahrnující pojem, pod nímž se skrývá mnoho různých jevů. Teoretická literatura ho často popisuje třemi rozměry. Prvním rozměrem jsou předsudky, názory a postoje, druhým jednání a třetím vědecké ideologie a doktríny. Někteří autoři dělí rasistické jednání ještě dále na rasovou segregaci, rasovou diskriminaci a rasově motivované násilí (Wieviorka 1991).

Podle Wieviorky (1996) má rasismus dvě logiky. Jednou z nich je inferiorizace, pro niž jsou důležité vztahy moci a vykořisťování, a druhou je diferenciace, v níž nejvýznamnější roli hraje exkluze. Tu první zachycuje spíše definice Memmiho (1994), jenž rasismus definuje jako způsob chování a argumentace, který vyzdvihuje rozdíly mezi etnickými skupinami, hodnotí je a hodnocení pak využívá ve svůj vlastní prospěch. Rasismus podle něho začíná interpretací rozdílů. Té druhé odpovídá nejvíce definice Taguieffa (1998), jenž spatřuje rasismus v absolutizaci rozdílů mezi etnickými skupinami, v jejich zdůrazňování a v dokazování jejich nepřekonatelnosti za účelem vyloučit imigranty a příslušníky etnických menšin mimo společnost.

V průběhu posledních desetiletí byly učiněny mnohé pokusy o vytvoření nové definice rasismu (Wieviorka 1991). Někteří vědci pojímájí tento problém hodně široce a rasismus definují jako jakoukoliv netoleranci nebo odmítání druhé skupiny obyvatel. Spojují jej se sexismem, hovoří o třídním rasismu, o rasismu vůči mladým, vůči starým apod. (Wieviorka 1991). Podle nich je každé agresivní jednání a každá nenávist jednoho člověka vůči druhému z důvodu jeho příslušnosti k nějaké skupině určitým druhem rasismu. Benoit (1999) se staví proti tomuto vymezení rasismu a argumentuje tím, že pokud by jakákoliv netolerance a agrese byly rasismem, znamenalo by to, že každý je rasistou. Široké pojímání rasismu by pak vedlo k jeho trivializaci a k přenesení zodpovědnosti na „všechny a nikoho“.

Druhá skupina vědců tvrdí, že rasismem je již sama víra v existenci „ras“. Tito vědci vycházejí z argumentu, že existence „ras“ byla současnou vědou vyvrácena a existuje jen jako sociální konstrukce, která má sloužit k dosažení privilegií pro vlastní skupinu (Wieviorka 1991). Koncept „rasy“ totiž nikdy nebyl neutrální, ale byl vždy spojen s vytvářením a udržováním hierarchické struktury ve společnosti a s vykořisťováním „druhých“. Přesto však podle Guillaumin (2002) není problém rasismu zapříčiněn objektivní existencí nebo neexistencí ras: „…ve společnosti hraje představa rasy stejnou roli jako existence rasy… Není příhodné určovat skutečnou pravdu… neřeší to sociologický problém” (s. 91-92). „Rasa“ totiž, přestože je imaginární kategorií, organizuje percepci skutečnosti a určuje sociální vztahy.

Podle našeho názoru vystihl podstatu rasismu nejlépe Bauman, když napsal, že pro rasismus “člověk je, dříve než jedná. Nic, co dělá, nemůže změnit, co je.” (Bauman 2003: 103). Podle Baumana (2003) vznikl rasismus v moderní době, kdy začaly mizet dříve pevně stanovené hranice mezi skupinami, které oddělovaly „my“ od „oni“. S rozšiřováním ideálů humanismu a demokracie totiž tyto hranice přestaly být legitimní. Jejich roli přebral rasismus, jehož úkolem se stalo na základě krve vymezit prostor jednotlivým skupinám ve společnosti a nalézt racionální důvody pro ospravedlnění jejich odlišného postavení.

Psychologické teorie rasismu

Psychologické teorie rasismu se ve většině případů zaměřují na studium předsudků a na jedince jakožto jejich zdroj a nositele. Do studia rasismu vnáší individuální rovinu a důraz na mechanismy fungování lidské psychiky významné pro tvorbu, udržování a předávání předsudků. Předsudky interpretují jako prostředek k uspokojování některých psychických potřeb, k doplnění osobnostní struktury určitého typu lidí (Rex 1999), k vytváření dobrého sebeobrazu dominantní skupiny či „k odštěpení nežádoucích vlastností od vlastní osobnosti [skupiny] a k jejich projekci na druhého“ (Šmausová 1999: 439).

Jako celek však psychologické teorie nedávají příliš prostor situacím, v nichž lidé myslí a jednají. Rasismus často interpretují jako iracionální a individuální jev a opomíjí jeho institucionální a ideologickou povahu (Omi a Winant 1994).

Teorie obětního beránka vychází ze starozákonních příběhů, v nichž staří Izraelité vkládali své hříchy na obětního kozla, kterého pak jako zástupnou oběť vyhnali do divočiny. Podobně jako tehdy může i dnes potrestání zástupné oběti působit jako prostředek k obnovení mentální rovnováhy (Rex 1999). Frustrovaná osoba, která nemůže dosáhnout vytoužených cílů, reaguje na tuto situaci agresivně, ale jelikož je skutečný zdroj frustrace buď neznámý nebo příliš mocný, musí pro svou agresi nalézt jiný cíl. Ten se nejlépe hledá mimo vlastní sociální skupinu (Dollard 1988, dle Wieviorka 1991). Bezpečným cílem takto přenesené agrese jsou zejména menšiny, neboť se nemohou příliš bránit a jsou „po ruce“ (Marger 1991). Výhodou etnických, rasových a náboženských menšin je také jejich stabilní a trvalá povaha, což umožňuje, aby sloužily jako obětní beránek k různým účelům (Allport 1992). Podle Rexe (1999) se teorie obětního beránka často diskutuje v čistě psychologických termínech, ale její mechanismus může být chápán i na úrovni celé společnosti jako prostředek k obnovení sociální rovnováhy. Durkheim (podle Fenton 1984, dle Wieviorka 1991) se domníval, že když společnost trpí, pociťuje potřebu nalézt někoho, koho by mohla z tohoto zla obvinit a pomstít se mu za ně. Určení obětního beránka může sloužit také k zachování existující struktury moci ve společnosti (Marger 1991), jako bezpečnostní ventil před pocitem katastrofy nebo jako způsob obnovení sebedůvěry a možnost obrátit své problémy proti domácímu nepříteli namísto silnějšího nepřítele za hranicemi (Hirschfeld 1938, dle Reisigl, Wodak 2001). Kritika (např. Marger 1991) této teorii vyčítá, že nevysvětluje přesný mechanismus vzniku předsudků a nezabývá se tím, proč lidé přenášejí vinu na obětní beránky pouze v některých případech a proč se předsudky u různých lidí v téže situaci projevují různě silně. Teorie rovněž nepočítá s předsudky minority vůči majoritě ani se skutečností, že obětními beránky nebývají jen ti nejslabší.

Psychoanalytické teorie chápou rasismus jako součást konstituování sebe sama (de Rudder 1991), jako konflikt mezi egem a superegem nebo mezi egem a idem. Může se jednat také o pokus kompenzovat vlastní pocity méněcennosti, o projekci pocitů nepřátelství na druhé nebo o generalizaci pocitů ohrožení (Smolík 2005). Podle Reisigla a Wodak (2001) vysvětlují tyto teorie předsudky například jako projekci vlastní orální nenasytnosti a lakoty spolu s žárlivostí na mladší sourozence (například předsudky o lakomství Židů, „parazitování“ uprchlíků a cizinců na společnosti, jejich zneužívání sociálního systému), jako fantazie falického vyhrožování nebo vyjádření Oidipova komplexu (například předsudky týkající se sexuality černochů, vysoké porodnosti určitých menšin, rozšíření AIDS u cizinců) nebo jako anální agresi (například použití metafor jako špína, etnické čistky apod.). Poválečný antisemitismus je psychoanalytickými teoriemi chápán jako důsledek špatného svědomí a touha zničit oběť, aby svou přítomností stále znovu neobviňovala viníky. Fromm (1988, dle Reisigl, Wodak 2001) se domníval, že míra destruktivismu, který takto vzniká, závisí na sociálních podmínkách, na rozvoji jedince jako celku, včetně jeho tvořivosti, spontánnosti a naplnění citového, tělesného a intelektuálního života. Psychoanalytické teorie byly kritizovány pro svůj psychologický redukcionismus a předpoklad, že psychické nevědomé či podvědomé tendence jsou hlavní hnací silou všech lidských činů (Smolík 2005). Navíc svým tvrzením, že agrese je vrozená a přirozená, upouští od boje s ní (i s rasismem), a tak legitimizují daný status quo.

V předválečných psychoanalytických teoriích má svůj základ teorie autoritářské osobnosti, která byla rozpracována po druhé světové válce, aby vysvětlila všeobecnou podporu nacismu v Německu. Její hlavní autor - Adorno (1950) - se domníval, že rasismus je výrazem osobnosti. Zjistil totiž, že vysoká míra předsudků v jedné oblasti života koresponduje s vysokou mírou předsudků v jiných oblastech. Přivedlo ho to k přesvědčení, že určité osobnosti jsou k rasismu náchylnější než jiné, což vysvětloval jako důsledek rodinné výchovy. Předsudky podle něho mají především lidé, kterým rodiče v dětství nedávali dost lásky a kladli velký důraz na kázeň. V dospělosti bývají tito lidé úzkostliví, neumí vyjadřovat svůj strach a slabost a přenášejí je na druhé. Nejsou schopni vyrovnat se s nejednoznačnými situacemi a jen rigidní pohled na svět jim pomáhá orientovat se v životě. Proto podporují konzervativní hodnoty a staví se proti veškerým sociálním změnám. Jelikož jsou disciplinovaní a snadno se podřizují, přitahují je autoritářská hnutí se silným vůdcem, kterého ctí a poslouchají. Zároveň však mají tendenci chovat se přezíravě k lidem, kteří jsou postaveni níže než oni sami. Tyto charakteristiky se projevují ve všech aspektech jejich života, mimo jiné silnými předsudky vůči minoritám a „cizím“ skupinám. Adorno (1950) tvrdil, že rasismus je do jisté míry zakořeněn v každém člověku a záleží na konkrétní situaci, zda se projeví.

Autoritářská osobnost se měří pomocí takzvané F-škály, která sestává z následujících devíti charakteristik (převzato ze Smolík 2005): „1. konvencionalismus/konvenčnost – neměnné lpění na hodnotách střední třídy a přecitlivělost ve vztahu k vnějším tlakům, 2. podřízenost/autoritářská submise – nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny, 3. agresivita/autoritářská agrese – tendence vyhledávat, odsuzovat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty, 4. antiintrospekce – odmítání subjektivity, nechuť poznávat psychické stavy vlastní a ostatních lidí, opozice vůči subjektivitě, fantazii, imaginativnosti a jemnosti ducha, 5. pověrčivost a stereotypnost – připisování odpovědnosti vnějším (mystickým) činitelům, které jsou mimo kontrolu jedince, víra v magickou podmíněnost osudu jedince a dispozice přemýšlet v rigidních kategoriích, 6. kult síly – víra v sílu a ,tvrdost a odsuzování slabosti, nadměrný důraz na dimenzi dominance-submise, silný-slabý, vůdce-vedený, identifikace s postavami mocných, nadhodnocování konvenčních atributů ega, přehánění v prosazování se silou a tvrdostí, 7. destruktivnost a cynismus – zobecněná nenávist k člověku a jeho depreciace, 8. fobie/projektivnost – přesvědčení, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný, jde o projekce nevědomých emocionálních impulsů autoritářských osobností navenek, 9. sexualita/,puritánská chlípnost‘ – přisuzování nadměrného významu problematice sexu.“

Teorie autoritářské osobnosti se na rozdíl od teorie obětního beránka zabývá kontextem, v němž dochází k vytváření předsudků, a rovněž počítá s jejich diferenciací mezi lidmi. Kritika (např. Marger 1991) jí však vyčítá, že vychází z výzkumů, které probíhaly především s lidmi se silnými předsudky, ale vznik slabších předsudků příliš vysvětlit nedokáže.

Normativní teorie rasismu

Normativní teorie rasismu zdůrazňují důležitost sociálního kontextu a socializace pro vytváření a předávání postojů, a tudíž i předsudků, ve společnosti. Normy zasahují do všech sociálních situací a usnadňují interakce mezi lidmi. V určitém smyslu dodávají společnosti řád (Marger 1991). Tak je tomu i s chováním k menšinám. Předsudky jsou jistým druhem norem, které jsou zabudované ve společnosti a určují, jak by se člověk měl chovat. Závisí na skupině, k níž člověk patří, na jejích kulturních a politických pravidlech a na socializaci. Nejsou tedy pouze důsledkem osobnosti člověka či situace, v níž se momentálně nachází, ale vychází ze společenského kontextu.

Teorie sociální identity předpokládá, že vnímání a chování lidí je ovlivňováno sociálními hodnotami a zejména přináležitostí k sociálním skupinám a kategoriím, jako jsou gender, národnostní či etnická skupina, sociální vrstva apod. (Tajfel 1981, dle Marra 2005). Pokud je náležení k takové skupině internalizováno, mívá významný vliv i na sebepojetí člověka. Rasismus je teorií sociální identity považován za důsledek identifikace s určitou skupinou v ekonomické a sociální konkurenci s ostatními skupinami, což má vést k sociální kohezi a k ochraně hierarchických systémů hodnot. Člověk se totiž při socializaci učí vnímat vlastní skupinu pozitivně a diversifikovaně, zatímco ostatní skupiny znevažuje (Mayer 1996) a jejich obvykle negativně vnímané charakteristiky vysvětluje esenciálně jako důsledek jejich vnitřních dispozic bez ohledu na sociální podmínky, v nichž se nachází. Jedince z cizí skupiny navíc považuje za vzájemně podobné (vlastní skupina je vnímána více diferencovaně), zatímco jedince z různých skupin za výrazně odlišné. Přestože teorie sociální identity již počítá s významem sociálního kontextu, vychází ze zjednodušujících a redukcionistických předpokladů a příliš nespecifikuje podmínky, za kterých předsudky vznikají (Marger 1991). Člověk se z jejího pohledu stává jen pasivním příjemcem hodnot společnosti, které pak předurčují jeho vnímání světa.

Diskursivní teorie přistupují k rasismu komplexněji a chápou ho jako pole diskursu, které zahrnuje různé stavební prvky - názory vycházející z konceptů, činy a jejich důsledky i instituce či principy, na nichž stojí (Goldberg 1987). Pole diskursu se skládá z textů, prací, studií, výrazů a tvrzení, jež se podílejí na utváření konceptů, pravidel jejich používání a sociálních institucí. Diskursivní praktiky mohou sloužit k vytváření kolektivních subjektů, jako jsou „rasy“, národy a etnika, k produkci a reprodukci rasistických názorů nebo k legitimizaci diskriminačních praktik. Podle loughboroughské skupiny (např. Wetherell a Potter 1992, dle Reisigl, Wodak 2001) diskurs nejen reprodukuje poznané, ale aktivně se podílí na utváření sociálních a psychologických procesů, a tudíž i rasových předsudků, a umožňuje zevšeobecnění podmínek pro rasovou diskriminaci. Předsudky tu jsou považovány, podobně jako v teorii sociální identity, za sdílenou sociální reprezentaci, kterou člověk získává procesy socializace a mění a ztvárňuje v sociální komunikaci a interakci. Mají své sociální funkce, z nichž jednou může být například ochrana zájmů skupiny (van Dijk 1984, dle Reisigl, Wodak 2001). Mohou sloužit také jako jednotící a kohezní (fatický) prostředek komunikace, vést k vnitroskupinové solidaritě nebo zjednodušovat komunikaci a zvyšovat pocit přináležitosti (Quastoff 1973, dle Reisigl, Wodak 2001). Rovněž jich mohou využívat lidé u moci nebo média ke stigmatizaci, marginalizaci či exkluzi minoritních skupin. (Jäger 1992, dle Reisigl, Wodak 2001). Diskurs elit a médií je pro interetnické vztahy velmi důležitý, neboť imigranti či etnické menšiny i ti, kteří k nim cítí nepřátelství, se o něj mohou opírat a hledat v něm příležitosti (Wimmer 1997). Rasismus však nelze přičítat jen vlivu diskursu, zejména ne výhradně vlivu diskursu elit či médií, neboť tím není možné vysvětlit například cyklickou fluktuaci fenoménu nebo jeho výskyt v zemích s tolerantní migrační politikou (Rath 1993, dle Wimmer 1997). Reisigl, Wodak (2001) také namítají, že elity nemají na rozšíření rasismu a předsudků ve společnosti tak velký vliv, jak některé teorie diskursu předpokládají, a vztah mezi nimi a veřejností je více reciproční.

Rasismus jako boj o moc a výhody

Teorie vysvětlující rasismus jako boj o moc a výhody se zabývají především mechanismy vzniku a fungování rasismu jako prostředku sloužícího k zachování stávající struktury moci a výhod pro vládnoucí skupinu. Většina těchto teorií je ekonomická, ale některé se soustředí i na politickou či sociální konkurenci mezi jednotlivými skupinami. Rasismus má podle nich ospravedlňovat hierarchii mezi „rasami“ či etnickými skupinami a sloužit k ochraně a posílení skupinových zájmů (Marger 1991).

Klasické marxistické teorie rasismu interpretují vztahy mezi etnickými skupinami jako vztahy mezi třídami (Juteau 1999). Předpokládají, že rasismus je zabudován v kapitalistické společnosti. Podle nich kapitalisté využívají rasistickou ideologii k rozdělení pracující třídy, aby nebojovala za společné zájmy a lépe se ovládala. Pokud se totiž bílí pracující primárně identifikují jako bílí a ne jako pracující třída, pak nebojují za společné třídní zájmy s menšinami. Rasismus tak horizontálně rozděluje třídu a vertikálně sjednocuje „rasu“, čímž napomáhá kapitalistům. Základem této ideologie je heslo „rozděl a panuj“ (Marger 1991). To kapitalistům umožňuje vykořisťovat menšiny, z čehož mají ekonomické výhody, jako jsou například nižší náklady na mzdy.

Klasické marxistické teorie trpí přílišným ekonomickým determinismem a redukcionismem celé problematiky na třídní rozpory. Zároveň nepočítají s aktivním jednáním sociálních aktérů (Foucault 1976, dle Colas 2004). De Rudder (1991) se navíc domnívá, že omezení rasismu na pouhou ideologii ospravedlňující vykořisťování staví tento jev mimo sociální realitu.

Na klasické marxistické teorie navazuje teorie duálního trhu, podle níž mají na vznik etnického antagonismu prvořadý vliv ekonomické procesy. Od klasických marxistických teorií se liší tím, že vinu za rasismus nedává kapitalistům, ale bílým pracujícím. Podle Bonacich (1976, dle Marger 1991) existují tři oddělené pracovní trhy. V primárním nezávislém sektoru (obchodníci, zaměstnavatelé, management) panuje nízká nezaměstnanost, byrokratické normy postupu a vyšší autonomie práce. Pracovní místa tu jsou obsazována na základě doporučení a kontaktů. Primární podřízený sektor (dobře placená pracovní síla) je organizovaný v odborech, zaměstnanci tu pobírají výrazně vyšší než minimální mzdu a těší se možnostem kariérního postupu a pracovním výhodám, jako jsou například sociální a zdravotní pojištění. Nejníže se nachází sekundární podřízený sektor (levná pracovní síla) s nízkými mzdami, malými pracovními výhodami, velkým obratem pracovní síly a krátkodobou prací bez možnosti budování kariéry. Mezi jednotlivými sektory existuje jen nepatrný pohyb pracovní síly. Rasismus je podle této teorie antagonismem pracující třídy s vyššími mzdami vůči pracující třídě s nižšími mzdami, k níž patří především imigranti (Bonacich 1972). Roste se zvyšující se konkurencí nekvalifikovaných pracovníků. Dominantní pracovní skupina se obává dalšího přílivu imigrantů či jejich přesunu do lépe placeného sektoru a následného snížení svých platů. Proto se brání a bojuje za omezení či úplný zákaz vstupu cizinců na území státu nebo se pokouší o vytvoření „kastovního systému“ a pomocí zákonů, zvyků a názorů se snaží vyloučit přistěhovalce z možnosti ucházet se o určitý typ práce. Dalším prostředkem, jak omezit přístup cizinců k pracovním místům je znemožnit jim získat vzdělávání a získávání dovedností, které jsou pro tato místa potřebné. V případě, že tyto formy exkluze nejsou účinné, může docházet i k násilí (Shanahan, Olzak 1999).

Rasismus však nemusí mít jen ekonomické příčiny. Podle teorie boje o kolektivní statky se rasismus a xenofobie objevily teprve se vznikem národních států jako nedílná součást jejich institucionálního řádu. Před vytvořením těchto imaginárních komunit se společným původem a historickou zkušeností (Anderson 1983) byli totiž všichni obyvatelé státu s jakoukoliv kulturou či jazykem považováni za členy „jednoty občanů“ (Wimmer 1997). Teprve v 19. století se z občanů jednoho státu stala zájmová komunita očekávající solidaritu ostatních skrze institucionalizovaný sociální stát, komunita, v jejímž rámci byla umožněna svoboda obchodu, rovnost před zákonem a socio-politická participace. Stát, jeho území, instituce a kultura začaly být považovány za vlastnictví národa stejně jako politická, sociální a ekonomická práva. Podle teorie boje o kolektivní statky (Wimmer 1997) je rasismus politickým bojem o to, kdo si zaslouží, aby se o něj stát a společnost staraly a projevuje se zejména v dobách sociálních krizí, kdy se občané státu snaží omezit solidaritu a přístup ke kolektivnímu zboží pouze pro domácí obyvatelstvo. Z ostatních se stávají vetřelci a nechtění cizinci, ohrožující sociální jednotu národa a okrádající ho o to, co mu právoplatně náleží. Je na ně pohlíženo jako na přítěž, která zabraňuje státu lépe se starat o své vlastní obyvatele.

Poněkud komplexněji se na rasismus dívají strukturalistické teorie. Bonilla-Silva (1996) se domnívá, že většina teorií pojímá rasismus především jako ideologii a neklade důraz na to, jakým způsobem se institucionalizuje v organizacích a v sociální realitě. Strukturalistické teorie rasismu vychází z toho, že „rasismus je strukturou, neboť ve společnosti existuje rasová a etnická hierarchie, která je reprodukována systémem formulací a aplikací pravidel, zákonů a nařízení, stejně jako alokací zdrojů a přístupem k nim“ (Essed 1991: 44). Podle Bonilla-Silvy (1996) dává tato hierarchická struktura vzniknout určitým sociálním vztahům mezi jednotlivými skupinami. Výše postavená „rasa“ se obvykle těší vyšším ekonomickým odměnám a přístupu k lepším pracovním pozicím, má vedoucí postavení v politickém systému a získává lepší sociální ohodnocení, často spojené s psychickým uspokojením. Jednotlivé „rasy“ mají odlišné zájmy (např. zachovat současný „rasový“ systém apod.), o jejichž naplnění bojují, což může vést ke změně vztahů mezi nimi a ke změně „rasové“ struktury. Také povaha diskriminace se může v průběhu času měnit, ale výsledek, tj. menší šance pro jednu skupinu, zůstává vždy stejný. Toto pojetí rasismu počítá převážně s makrosociálními faktory, ale příliš se nezabývá mikrosituacemi, z nichž je realita vystavěna. Opomíjí to, že struktura samotná nemůže existovat mimo každodenní praktiky, které ji produkují a potvrzují (Essed 1991).

Tyto její nedostatky se pokusila napravit Essed (1991) ve své teorii každodenního rasismu. Tvrdí, že mnoho studií rasismu je orientováno na makroúroveň, ale jen málo z nich se zaměřuje i na každodenní projevy rasismu a na to, co přináší do lidských životů (tedy na mikrointerakce a fenomenologické dimenze rasismu). Rozdělení rasismu na institucionální a individuální odděluje pravidla a procedury od lidí, kteří je vytvářejí a ovlivňují. Essed se domnívá, že rasismus je zakořeněn v kultuře a v sociálním řádu, ale je více než jen strukturou a ideologií, je každodenně reprodukován novými a novými praktikami. Zdůrazňuje provázanost mezi oběma těmito dimenzemi rasismu a zdůrazňuje i aktivní roli jednotlivých lidí, kteří si v každé situaci mohou vybrat, jak budou jednat. Rasismus je pro ni „systémem strukturálních nerovností, který je tvořen a přetvářen rutinními praktikami.“ (Essed 1991: 39)

Závěr

Teorie rasismu představené v tomto článku ukazují, jak nesmírně široké může být pochopení tohoto jevu. Od psychologických teorií, interpretujících rasismus jako jev vycházející primárně z fungování lidské mysli po marxistické teorie, vysvětlující ho v čistě ekonomických termínech. Od teorií chápajících rasismus jako ideologii po strukturální teorie, které rasismus pojímají jako hierarchii ras zakotvenou ve struktuře společnosti. Od ekonomických teorií zaměřujících se převážně na význam jednoho faktoru po diskursivní teorie pokoušející se o celistvé uchopení tohoto jevu. Všechny tyto teorie obohatily studium rasismu o určitý způsob, jak na něj pohlížet nebo jak jej analyzovat, ale většině z nich se nepodařilo postihnout ho v celé jeho šíři. Proto bychom souhlasili s Essed (1991), která navrhuje přistupovat ke studiu tohoto komplexního jevu interdisciplinárně, zkoumat ho na různých úrovních, od jedince po makrostrukturu, a zjišťovat, jak se jednotlivé faktory a praktiky navzájem ovlivňují a jakým způsobem se to promítá do každodenní reality.

Literatura

Adorno, T. 1950. The Authoritarian Personality. New York: Harper and Brothers. 
Allport, G. W. 1992. The Nature of Prejudice. New York: Addison-Wesley Publ. 
Anderson, B. 1983. Imagined Communities. London: New Left Books. 
Bauman, Z. 2003. Modernita a holocaust. Praha: Slon. 
Benoit, A. 1999. What is Racism? Telos 30: 2 - 48. 
Bonacich, E. 1972. The Theory of Ethnic Antagonism: The Split Labor Market. American Sociological Review 37: 547-559. 
Bonilla-Silva, E. 1996. Rethinking racism: Toward a Structural Interpretation. American Sociological Review 62: 465-480. 
Colas, D. 2004. Races et Racismes de Platon a Derrida. Paris: Plon. 
De Rudder, V. 1991. Le racisme dans les relations interethniques. L’Homme et la Société: Revue Internationale de Recherches et de Syntheses en Sciences Sociales 102: 75-90. 
Dollard, J. 1988. Caste and Class in a Southern Town. Madison: University of Wisconsin Press. 
Essed, P. 1991. Understanding Everyday Racism: An Interdisciplinary Theory. London: Sage Publications. 
Fenton, S. 1984. Durkheim and Modern Sociology. Cambridge: Cambridge University Press. 
Fromm, E. 1988. Die Furcht vor der Freiheit. Frankfurt am Main: Ullstein. 
Goldberg D. 1987. Raking the Field of the Discourse of Racism. Journal of Black Studies 18 (1): 58-71. 
Guillaumin, C. 2002. L´idéologie raciste. Paris: Gallimard. 
Hirschfeld, M. 1938. Racism. London: Gollancz. 
Järger, S. 1992. Brandsätze: Rassismus im Alltag. Duisburg: DISS. 
Juteau, D. 1999. L’ethnicité et ses frontieres. Montréal: Les Presses de l’Université de Montréal. 
Kamín, T. 2005. Rasismus – společenský problém dneška? Dostupný z WWW: http://www.migraceonline.cz/index.shtml?x=228258. Multikulturní centrum Praha. 
Marger, M. N. 1991. Race and ethnic relations. American and global perspectives. Belmont: Wadsworth. 
Marra, C. 2005. Théories sur le préjugé: individu et contexte social. Migrations Société 97 (17): 53-65. 
Mayer, N. 1996. Une approche psycho-politique du racisme. Revue française de sociologie, 
č. 37, str. 419 - 438. 
Memmi, A. 1994. Le racisme. Saint-Amand: Gallimard. 
Miles, R. 2002. Racism. Londýn: Routledge. 
Omi, M., Winant, H. 1994. Racial formation in the United States from the 1960s to the 1990s. New York: Routledge. 
Quastoff, U. 1973. Soziales Vorurteil und Kommunikation. Eine sprachwissenschaftliche Analyse des Stereotyps. Frankfurt am Main: Athenäum. 
Rath, J. 1993. „The ideological representation of migrant workers in Europe: A matter of racialisation“. In: Wrench, J., Solomos, J. Eds. Racism and Migration in Western Europe. Oxford: Berg, s. 215-232. . 
Reisigl, M., Wodak, R. 2001. Discourse and Discrimination. London: Routledge. 
Rex, J. 1999. “The Concept of Race in Sociological Theory”. In: Bulmer, M., Solomos, J. Ed. Oxford Readers – Racism. Oxford: University Press, s. 335-343. 
Rex, J. 1999. The Concept of Race in Sociological Theory. In: Bulmer, M., Solomos, J. Ed. 1999. Oxford Readers – Racism. Oxford: Oxford University Press, s. 335-343. 
Shanahan, S., Olzak, S. 1999. The effects of immigrant diversity and ethnic competition on collective conflict in urban America: An assessment of two moments of mass migration, 1869-1924 and 1965-1993. Journal of American Ethnic History 18 (3): 40-64. 
Smolík, J. 2005. Diagnóza: autoritářská osobnost. Rexter 1. Dostupný z WWW: http://www.strat.cz/rexter/page_print.php?id=32 
Šmausová, G. 1999. „Rasa jako rasistická konstrukce“. Sociologický časopis 35 (4): 433 - 446. 
Taguieff, P. -A. 1998. Qu´est-ce que le racisme? Sciences humaines, č. 81, str. 38 - 41. 
Tajfel, H. 1981. Human Groups and Social Categories: Studies in Social Psychology. Cambridge: Cambridge University Press. 
van Dijk, T. 1984. Prejudice in Discourse. Amsterdam: Benjamins. 
Wetherell, M., Potter, J. 1992. Mapping the Language of Racism: Discourse and the Legitimation of Exploitation. New York: Harvester Wheatsheaf. 
Wieviorka, M. 1991. L´Espace du racisme. Paris: Edition du Seuil. 
Wieviorka, M. 1996. „Racisme et exclusion.“ In Paugam, S. Ed. L’exclusion: l’état des savoirs. Paris: La Decouverte, s. 344-353. 
Wimmer, A. 1997. Explaining xenophobia and racism: A critical review of current research approaches. Ethnic and racial studies 20: 17 - 41.