Přístup OSN k hrozbě globálního terorismu: případové studie Al-Kájdy a Islámského státu

Autor: Martina Karkulíková, Eva Taterová » Kategorie: 02/2016, Aktuální číslo » 27. 12. 2016

Článek v PDF

The issue of global terrorism and related new security challenges has been reflected intensively since the terrorist attacks on the targets in USA on September 11, 2001. Nowadays, the activities of the terrorist organization known as Islamic State serve as everyday discussion topic of both the academia and the broad public worldwide. In case of the effective global governance, United Nations would have been the actor that is primarily responsible for the fight against the terrorist movements. However quite often it is almost impossible to promote any effective solution of this problem due to the lack of consensus among the UN member states. Despite of these limits, United Nations have been able to develop a set of anti-terrorist political and legislative instruments. This article aims to introduce and to evaluate these instruments by using the examples of al-Qaeda and Islamic state.

Abstrakt:

Téma globálního terorismu a nových bezpečnostních výzev, které jsou s tímto fenoménem spojovány, je velmi intenzivně akcentováno zejména od teroristických útoků na cíle ve Spojených státech amerických z 11. září 2001. V současné době jsou v tomto kontextu prakticky každodenně na odborné i laické úrovni diskutovány a hodnoceny aktivity organizace Islámský stát. V případě funkčního systému globálního vládnutí by za boj proti terorismu na mezinárodní úrovni měla být primárně zodpovědná Organizace spojených národů (OSN), avšak vzhledem k častým vnitřním rozkolům uvnitř této organizace je často velmi obtížné dosáhnout konsenzu mezi jednotlivými členskými státy. Navzdory těmto omezením však OSN dokázala vytvořit sadu politických a právních nástrojů, které mají tvořit základ pro boj s terorismem. Tento článek si klade za cíl tyto nástroje představit a zhodnotit přístup OSN k oblasti protiteroristické politiky ve vztahu ke dvěma vybraným teroristickým skupinám – al-Kájdě a Islámskému státu.


1       Úvod

Organizace spojených národů (OSN) je globální mezinárodní organizací a celosvětovým fórem států, které se zaměřuje na celé spektrum různých témat. V centru pozornosti světové veřejnosti a médií tradičně bývají především témata bezpečnosti. Globální vládnutí a zajištění funkčního mezinárodního řádu se obecně považuje za jednu z hlavních výzev mezinárodních vztahů po skončení 2. světové války, kdy byla OSN založena. Hlavní ideou zakladatelů OSN bylo vytvořit nástupce neúspěšné Společnosti národů (1920–1946), přičemž nově vzniklá organizace měla reflektovat a současně se poučit z problémů svého předchůdce (Informační centrum OSN 2015). V současné době se za hlavní cíle OSN obvykle označují následující kategorie témat: zachování a udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, rozvoj spolupráce a přátelských vztahů mezi státy v oblasti hospodářské, sociální a kulturní a posilování úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny (Informační centrum OSN 2014: 3).

Jak vyplývá z předchozího textu, OSN je od doby svého založení považována za garanta mezinárodní bezpečnosti a světového míru navzdory skutečnosti, že se jí tuto roli ve většině případů nedaří příliš efektivně plnit. Organizace a zejména její struktura je historicky zatížena mnoha problémy, které významným způsobem omezují její efektivitu a funkčnost. Za základní nedostatky lze považovat především nejednotnost v rozhodování a v přístupu k jednotlivým řešeným tématům. Mimoto je výkonný orgán OSN Rada bezpečnosti (RB) často kritizována pro nedemokratičnost rozhodování v důsledku existence práva veta, kterým disponuje pět stálých členů RB, jmenovitě Čína, Francie, Rusko, Velká Británie a USA. Podstatnými otázkami rovněž jsou způsob financování a absence vlastní armády, což v mnoha ohledech komplikuje mezinárodněpolitické postavení OSN, která postrádá dostatečné prostředky pro vynucení přijatých usnesení.

Neshody mezi členskými státy OSN, změna rozložení ekonomické a politické moci po ukončení studené války a nové bezpečnostní hrozby 21. století s sebou přinášejí mnoho nových výzev, na které musí OSN reagovat. Mezi současné nejzávažnější hrozby v mezinárodním prostředí patří nekontrolované šíření zbraní hromadného ničení, asymetrické války a terorismus. Především globální terorismus je v 21. století velmi diskutovaným fenoménem. Závažnost této hrozby roste spolu se stále sílící globalizací, tedy provázaností světa nejen z ekonomického hlediska, ale také politického a sociálně-kulturního. Současný technologický rozvoj umožňující zrychlení transferů všeho druhu umožňuje teroristickým organizacím poměrně snadno překračovat hranice států a operovat na mezinárodní úrovni. Od roku 2001 se nejvíce diskutuje o islámem motivovaném terorismu nebo také radikálním fundamentalismu, za jehož zástupce je možné považovat například al-Kájdu a v současnosti na mezinárodní scéně velmi diskutovaný tzv. Islámský stát. Obě tyto organizace deklarují, že reprezentují zájmy tisíců muslimů a jejich přání o znovuobnovení chalífátu.

Činy těchto teroristických skupin zcela změnily dosavadní chápání pojmu globální terorismus a vyvolaly vlnu strachu mezi lidmi po celém světě. Od roku 2001 se nejvíce diskutuje o islámsky orientovaném terorismu nebo také radikálním fundamentalismu, za jehož zástupce je možné považovat například al-Kájdu a v dnešní době velmi aktivní organizaci tzv. Islámský stát. V důsledku těchto změn bezpečnostní situace se opětovně zintenzivnilo volání po garantovi, který by úspěšně zajišťoval světovou bezpečnost. Tuto roli by dle stávajícího mezinárodního uspořádání měla zastávat OSN, a to i navzdory všem výše popsaným problémům, které jsou spjaty s fungováním této organizace.

Cílem tohoto textu je představit a posléze zhodnotit přístup a nástroje OSN v oblasti protiteroristické politiky ve vztahu ke dvěma vybraným teroristickým skupinám, al-Kájdě a Islámskému státu. Přístup OSN k této agendě bude vysvětlen prostřednictvím komparace dvou případových studií, kdy dojde k porovnání základních východisek, nástrojů a právních postupů OSN. Text si klade za cíl přiblížit vývoj v přístupu OSN ke globálním teroristickým skupinám od roku 2001, kdy v důsledku teroristických útoků na New York a Washington, D.C. 11. září začalo být toto téma intenzivně akcentováno, po současnost, kdy jedno z hlavních bezpečnostních témat představuje aktuální krize spjatá s aktivitami Islámského státu.

 

1.1      OSN a globální terorismus: historický vývoj

Lze konstatovat, že angažovanost OSN v boji proti terorismu se postupně navyšovala od 90. let 20. století, což souvisí se vzestupem tohoto fenoménu na mezinárodní scéně po skončení studené války. OSN se ve své agendě zaměřuje na terorismus jak na úrovni právní, tak na úrovni politické. Od 70. let 20. století byla vydána a ratifikována celá řada úmluv, konvencí a protokolů týkající se teroristických činů a boje proti nim (Informační centrum OSN 2005). První pokusy o boj proti terorismu se objevily již ve 30. letech, kdy předchůdce OSN Společnost národů přijala dvě konvence proti terorismu. První z těchto konvencí zakazovala teroristické činy poškozující majetek a ohrožující zdraví osob a odsuzovala za tyto činy nejen teroristy, ale také jejich rodinné příslušníky. Druhá konvence definovala v mezinárodním právu teroristické aktivity jako „[…] kriminální zločiny namířené proti některému státu, které svým cílem nebo charakterem mohou vyvolat strach u jednotlivých skupin osob nebo veřejnosti“ (Bonanate 1997: 52).

Až do 70. let však bylo téma terorismu diskutováno poměrně málo a sporadicky. Významnější pozornost ze strany OSN byla terorismu poprvé věnována v roce 1972, kdy došlo k tzv. mnichovskému masakru. Palestinská radikální skupina Černé září zaútočila na olympijských hrách v Mnichově na výpravu izraelských olympioniků s deklarovaným cílem dosáhnout propuštění více než dvou stovek palestinských vězňů. Tato tragická událost skončila smrtí čtrnácti lidí, což se stalo impulsem pro zapsání této věci na pořad zasedání Valného shromáždění OSN. Celá záležitost byla důkladně projednána, přičemž výsledkem těchto jednání bylo vytvoření Zvláštního výboru pro mezinárodní terorismus (Jonas 2006: 13–15).

Za počátek éry globálního terorismu jsou považovány teroristické útoky na New York a Washington, D.C. z 11. září 2001. Tato událost měla zásadní dopad na podobu mezinárodních vztahů na globální úrovni a také na celkové chápání pojmu terorismus. V současné době jsou teroristické skupiny s globální agendou považovány za nové činitele mezinárodních a bezpečnostních vztahů, přičemž za jejich hlavní cíle lze obecně označit destabilizaci světového řádu a narušení dosavadního statu quo. V porovnání s tím, jak byl fenomén terorismu vnímán ve 20. století, dochází po 11. září 2001 k jednoznačnému zvratu, kdy tento fenomén bývá čím dál častěji spojován s radikálním islámem a je často vnímán jako projev nenávisti milionů muslimů vůči západní civilizaci, její kultuře a hodnotám. Za současná hlavní ohniska terorismu jsou považovány země Středního a Blízkého východu, bývalého SSSR, bývalé Jugoslávie a oblast severního Irska (Chmelík 2008: 29–31).

Za základní charakteristiky globální formy terorismu můžeme považovat zvyšující se počet obětí z řad civilního obyvatelstva, sebevražedné atentáty prováděné následovníky konkrétní teroristické organizace v různých státech světa, transcendentní cíle, síťový a decentralizovaný charakter teroristických skupin, vysoká brutalita a násilí a využívání slabých států jako základen pro terorismus (Danics 2005: 87). Události z 11. září 2001 nejenom změnily celkové chápání problému globálního terorismu, ale rovněž vedly k úvahám ohledně možných protiopatření, které by do budoucna napomohly podobné útoky eliminovat. Jedním z nových nástrojů pro boj OSN proti terorismu se stal nově utvořený Protiteroristický výbor Rady bezpečnosti (UN Security Council Counter-Terrorism Committee), současně došlo k přijetí řady opatření, která měla přispět ke zlepšení stávající situace a zamezení podobným teroristickým činům do budoucna (United Nations 2016).

 

1.2      Politické a právní protiteroristické nástroje OSN

Pro určení přístupu OSN k hrozbě terorismu je v první řadě nutné uvést definici tohoto fenoménu, kterou sama OSN používá. Vzhledem k tomu, že na jednotné definici terorismu v OSN doposud nepanuje mezi členskými státy shoda, se zatím používá pracovní definice přijatá rezolucí č. 1556 v roce 2004. Tato rezoluce za terorismus považuje:

„[…] kriminální činy zaměřené proti civilistům, spáchané s úmyslem způsobit smrt nebo závažné tělesné zranění či zmocnění se rukojmí, s účelem vyprovokovat stav zastrašení v široké veřejnosti nebo ve skupině lidí nebo specificky zaměřené skupině lidí, zastrašit populaci nebo donutit vládu či mezinárodní organizaci, aby něco učinila nebo se zdržela nějakého aktu a všechny jiné činy, které vytvářejí porušení zákona v rozsahu a v rámci definic mez úmluv a protokolů se vztahem k terorismu“ (Smolík–Šmíd 2010: 116).

Mezi hlavní politické nástroje OSN v boji proti terorismu můžeme zařadit konkrétní orgány a specializované agentury, které byly zřízeny s cílem regulace teroristických aktivit, a také jimi vytvořené akční plány a strategie. Klíčovým orgánem organizace v této oblasti je Protiteroristický výbor Rady bezpečnosti (CTC). Výbor byl ustanoven na základě rezoluce Rady bezpečnosti č. 1373, která byla přijata osmnáct dní po teroristických útocích na New York a Washington, D.C., tedy 28. září 2001. CTC je složen ze všech patnácti členů Rady bezpečnosti a jeho primárním cílem je přijímat preventivní opatření proti terorismu ve všech jeho formách. Na základě rezoluce č. 1373 byla mimo jiné stanovena opatření, která musí členské státy OSN přijmout, aby došlo ke zlepšení právní i institucionální schopnosti organizace čelit teroristickým aktivitám a současně se posílila celková akceschopnost CTC. Výbor také monitoruje, zda jednotlivé členské státy tato opatření přijaly a začlenily je do svých národních politik. Pro vyšší efektivitu a schopnost CTC bylo zřízeno v roce 2004 také Výkonné ředitelství Protiteroristického výboru (The Counter-Terrorism Committee Executive Directorate – CTED). Ředitelství má 40 členů a je rozděleno na dvě sekce: Assessment and Technical Assistance Office a sekci Administrative and Information Office, která se dále dělí na tři zeměpisné oblasti pro lepší přizpůsobení se regionálnímu kontextu záležitostí. Primárním cílem ředitelství je poskytovat odborné poradenství CTC (United Nations 2015).

Mezi nejdůležitější kroky, které výbor spolu s členskými státy podniká, patří zejména následující agenda (United Nations 2015):

  • zmrazení finančních prostředků osob zapojených do teroristických činů,
  • zákaz poskytování finanční podpory teroristickým skupinám,
  • sdílení informací s dalšími vládami o skupinách praktikujících nebo plánujících teroristické činy,
  • spolupráce s dalšími vládami ve vyšetřování,
  • stíhání a zatčení osob zapojených do takových činů,
  • potlačování poskytování útočiště, stravy a další podpory teroristům.

Dalším významným politickým nástrojem OSN je tzv. Globální strategie proti terorismu, která si klade za cíl kompenzovat nedostatky doposud chybějící jednotné definice a interpretace terorismu na půdě OSN. Globální strategie prozatímně tvoří základ mezinárodního protiteroristického práva. Tento dokument byl přijat na 61. valném shromáždění OSN v roce 2006 a soustřeďuje se především na lepší spolupráci států a koordinaci jejich protiteroristických aktivit. Globální strategie proti terorismu je prakticky prvním dokumentem, jenž společně schválily všechny členské státy OSN, který se skládá jak z akčního plánu, tak i z rezolucí. Dle OSN je tento dokument hlavním nástrojem pro posílení regionálního a mezinárodního úsilí v boji proti terorismu. Dokument obsahuje návrhy nejdůležitějších protiteroristických aktivit a jeho součástí je také akční plán, jehož cílem je splnění hned několika dílčích úkolů (United Nations 2006):

  • zavrhnout terorismus ve všech jeho formách a projevech, spáchaný kýmkoliv, kdekoliv a s jakýmikoliv cíli,
  • přijmout naléhavá opatření pro prevenci všech teroristických aktivit,
  • naplňovat a implementovat přijaté konvence a protokoly,
  • usilovat o schválení komplexní úmluvy o mezinárodním terorismu,
  • realizovat veškeré rezoluce Valného shromáždění pro odstranění mezinárodního terorismu stejně jako rezoluce o ochraně lidských práv a základních svobod,
  • spolupracovat se všemi protiteroristickými orgány Rady bezpečnost při plnění všech úkolů,
  • realizovat všechny tyto kroky v souladu s mezinárodním právem a Chartou OSN a s důrazem na lidská práva.

Mimo CTC a CTED v boji proti terorismu také figurují další specializované orgány a to Organizace pro civilní letectví (ICAO), Mezinárodní námořní organizace (IMO), Mezinárodní agentura pro atomovou energii (IAEA) a také Sankční výbor. Sankční výbor hraje v této oblasti velmi významnou roli vzhledem k tomu, že jeho úkolem je stanovovat sankce a vyvíjet tak tlak na daný stát či organizaci, aby nebyl porušen mír a narušena bezpečnost. Mezi sankce, které může Sankční výbor stanovit, patří sankce ekonomické, obchodní nebo konkrétní opatření, jako jsou zbrojní embarga, diplomatická omezení či zmrazení finančních prostředků. Sankční výbor mimo stanovování sankcí rovněž sestavuje sankční seznamy, kde jsou uváděny konkrétní právnické i fyzické osoby s jejich osobními údaji a spojitostí s konkrétním činem či osobou kriminální čin páchající (United Nations 2014). O konečném uvalení sankcí vždy rozhoduje RB, která poprvé schválila sankce proti nestátnímu subjektu v roce 1999 – tehdy se jednalo se o teroristickou organizaci hnutí Talibán. Uvalené sankce se v tomto případě netýkají přímo států vzhledem k tomu, že je často jen velmi obtížné určit stát, pod jehož jurisdikci vybraná teroristická organizace patří. Z tohoto důvodu jsou sankce směřovány přímo na konkrétní skupinu či jednotlivce ohrožující mezinárodní bezpečnost (Trávníčková 2008: 212).

Mezi právní nástroje OSN můžeme zařadit základní mezinárodní dokumenty proti terorismu, jejichž cílem je předcházení teroristickým aktivitám a jejich potlačování. Tyto dokumenty spoluutvářejí mezinárodní právní požadavky a podmínky pro spolupráci států v boji proti terorismu (Ibl 2013: 77). Právě na vytvoření mezinárodních úmluv se z velké části podílejí konkrétní specializované orgány OSN. Například smlouvy zajišťující bezpečnost civilního letectví a námořní dopravy tvoří Organizace pro civilní letectví a Mezinárodní námořní organizace. Mezinárodní dokumenty Ibl (2013: 77–91) rozděluje do pěti výchozích skupin dle obsahu, které jednotlivě zahrnují úmluvy ze specifických oblastí. Dle jednotlivých témat lze tyto dokumenty rozdělit následujícím způsobem:

  • smlouvy zajišťující bezpečnost civilního letectví a námořní plavby;[1]
  • smlouvy zaměřené na ochranu specificky chráněné kategorie osob;[2]
  • smlouvy postihující konkrétní projev terorismu spočívající v braní rukojmí;[3]
  • smlouvy o kontrole a eliminaci prostředků zneužívaných při teroristických činech;[4]
  • obecněji koncipované smlouvy proti terorismu.[5]

Koordinace všech uvedených postupů a aktivit je však na globální úrovni často velmi obtížná, a proto tyto úkoly obvykle bývají delegovány na nižší úrovně regionálních uskupení jako například Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci, Ligu arabských států, Sdružení národů jihovýchodní Asie a další (Pikna 2006: 37). Navzdory skutečnosti, že OSN může podniknout řadu kroků souvisejících s prevencí a bojem proti terorismu, absence vlastních ozbrojených sil velmi omezuje efektivitu a účinnost těchto opatření. Dalším limitem je také fakt, že rezoluce, které jsou přijímány, nejsou pro členské státy závazné a řada rezolucí tak má pouze doporučující charakter. V tomto případě je tudíž velmi obtížné naplňování těchto rezolucí vynutit. Značně limitující je také neexistence jednotné mezinárodní právní úpravy, která by zastřešovala všechny formy boje proti terorismu, konvence, úmluvy a rezoluce. Spolu s rostoucí závažností problému je možné také spatřit zvyšující se snahy o dosažení konsenzu v této oblasti.

Potřeba a důraz na zvýšení koordinace a spolupráce v oblasti mezinárodního úsilí v boji proti globálnímu terorismu byly kladen již při ratifikaci rezoluce č. 1373 v roce 2001 (United Nations 2001). Přijetí jednotné globální strategie rovněž značně komplikuje vysoký počet členských států, které v mnoha případech zastávají značně odlišné pohledy na problematiku terorismu. Lze tedy konstatovat, že všechny snahy o vytvoření zastřešujícího legislativního i výkonného rámce jsou brzděny převážně rozdílnými politickými zájmy jednotlivých států. Zatímco některé státy jako například USA volí spíše militantnější formy boje proti terorismu, státy Evropské unie preferují příklon k preventivním formám boje a důrazu na lidskost v přístupu (Smolík–Šmíd 2010: 134).

 

2       Přístup OSN k teroristické organizaci al-Kájda

Teroristická organizace al-Kájda je vzhledem k decentralizované struktuře a svým základním charakteristikám považována za prvního skutečného představitele globálního terorismu. Vznik al-Kájdy je datován do období 80. let 20. století v souvislosti se sovětsko-afghánským konfliktem, který probíhal v letech 1979–1989 a významným způsobem přispěl k radikalizaci části muslimského obyvatelstva. V reakci na události v Afghánistánu se postupně začal formovat odboj, který spojoval společný cíl ochraňovat islám proti ateistickému Sovětskému svazu. Odboj rekrutoval stovky i tisíce islámských dobrovolníků, po ukončení konfliktu však tyto skupiny ztratily svůj původní smysl existence a začaly proto hledat své uplatnění jinde (Fremont–Barnes 2014: 20).

Al-Kájda bývá často označována jako radikálně ideologické hnutí, které funguje na principu nábožensko-ideologického propojení svých stoupenců bojujících za vytvoření globálního džihádu. Teorie globálního džihádu je založena především na myšlenkách Abduláha Azama, který tvrdil, že jediná možnost, jak islám jako náboženství může uspět, je vytvoření islámské komunity neboli společenství věřících, a to na základě ozbrojeného boje neboli džihádu. Abduláh Azam mimo jiné stál za vznikem al-Kájdy, která se postupně vytvořila z provizorního centra, které založil společně se známým Usámou bin Ládinem (Čejka 2007: 101–103).

Hlavní struktura organizace byla vytvořena po roce 1991, kdy byl Usáma bin Ladin po své návratu z Afghánistánu vyhoštěn kvůli kritice saúdské zahraniční politiky ze Saudské Arábie a přesunul se do Súdánu. V následujících letech bin Ladin přesně stanovil hierarchii organizace, její jednotlivé části, přičemž součástí oficiální ideologie se stala nenávist nejen vůči nemuslimům, ale především vůči Spojeným státům americkým, které byly považovány za hlavní představitele západního světa a kultury. Prvním působištěm al-Kájdy se na přelomu 80. a 90. let stala Saudská Arábie, následně to byl až do roku 1996 Súdán, poté mezi lety 1996 a 2001 štáb a tvrdé jádro operovalo z Afghánistánu (Makariusová 2013: 95). Postupem času se k organizaci začali přidávat dobrovolníci z celého světa, kteří začali vytvářet tzv. buňky složené z desítek radikalizovaných členů ochotných chránit své náboženství všemi prostředky. Již před 11. zářím 2001 se al-Kájda snažila prosazovat své cíle za pomocí násilí, z provedených útoků je třeba uvést dva nejzávažnější, které byly namířeny proti Spojeným státům, avšak jejich primárním cílem se stal africký kontinent. Prvním z útoků bylo napadení americké ambasády v Nairobi 7. srpna 1998. Jednalo se o první sebevražedný útok al-Kájdy a otevřený projev nenávisti vůči USA. Cílem druhého útoku se stal v roce 2000 americký torpédoborec USS Cole, který v době teroristického útoku kotvil ve městě Aden v Jemenu (Makariusová 2013: 110–112).

Teroristický útok 11. 9. 2001 představoval zásadní přelom nejen pro al-Kájdu, ale i pro systém mezinárodních a bezpečnostních vztahů na celém světě. Plán teroristického útoku na budovy World Trade Center pocházel již z 90. let 20. století, jeho autorem byl Ramzí Jusuf, který chtěl dát najevo svou nenávist vůči západu, USA a křesťanské civilizaci. Zároveň mělo toto napadení vyvolat válku mezi Islámský světem a USA. Na únosu čtyř civilních letadel se podílelo devatenáct útočníků, kteří patřili pod různé buňky napojené na al-Kájdu. První dvě letadla narazila do budov World Trade Center, cílem třetího letadla byl Pentagon a čtvrté letadlo mělo údajně zničit Bílý dům ve Washingtonu D. C., ale havarovalo v Pensylvánii. Celkový počet obětí se vyšplhal na tři tisíce, přičemž šest tisíc dalších bylo zraněno. To, že se opravdu jednalo o globální terorismus, potvrzuje fakt, že se jednalo o občany více než devadesáti zemí (Čejka 2007: 13).

Po útocích 11. září 2001 došlo ke změně fungování al-Kájdy a rovněž celkové struktury fungování organizace. Vůdci hnutí se rozhodli šířit své myšlenky v dalších částech světa, a proto se přesunuli se do zemí severní Afriky, Asie i Evropy. Al-Kájda po útocích na World Trade Center stále více rozšiřovala základnu svých přívrženců, kdy se k ní začaly přiklánět především malé skupinky muslimů často náležící k druhé generaci muslimů žijící na daném území. Právě útokem 11. září 2001 se působnost al-Kájdy jednoznačně přesunula i na globální úroveň s velmi stabilní decentralizovanou strukturou rozdělenou do mnoha poboček a větví. Spolu s rozšiřováním sítě a vzniku dalších buněk vzrostly také nároky na řízení organizace. Úspěchu al-Kájdy však velmi napomáhal rozvoj technologií, internetu a v neposlední řadě rovněž bezmezná víra a silný náboženský fundamentalismus jejích následovníků (Makariusová 2010: 194–197).

Po teroristických útocích v USA došlo vzápětí k několika dalším, ke kterým se al-Kájda veřejně přihlásila. V roce 2004 to byl teroristický útok v Madridu, který je považován za první nesebevražedný útok, který byl proveden útočníky napojenými na al-Kájdu. Při tomto útoku zemřelo 191 lidí a 2 000 lidí bylo zraněno. Dalším útokem v pořadí byl teroristický útok v Londýně v roce 2005 a jednalo se o první agresi v západní Evropě. Za útokem stáli čtyři útočníci, z nichž tři byli občané Velké Británie a původem z Pákistánu a jeden útočník byl původem z Jamajky. Teroristický útok v Londýně je také označován za první případ homegrown terrorism[6] (Olsson 2014: 2).

Do přístupu OSN vůči organizaci al-Kájda se nejvíce promítají názory členů Rady bezpečnosti OSN, tedy Číny, Francie, Velké Británie, Ruska a USA. Vzhledem k tomu, že tyto země disponují právem veta, do značné míry výsledek rozhodování závisí právě na nich. Jak už bylo uvedeno v předchozím textu, boj proti terorismu spadá do kompetencí Rady bezpečnosti, Protiteroristického výboru a Výboru 1540 (United Nations 2012). Mimo tyto orgány v souvislosti s al-Kájdou hraje velmi významnou roli také Sanction Committee, která řídí sankční režimy. Pro al-Kájdu byl v roce 1999 na základě přijetí rezoluce č. 1267 ustanoven výbor nazvaný Al-Qaida/Taliban Sanction Committee, který se snaží udržitelným způsobem eliminovat a odstranit teroristické aktivity al-Kájdy především prostřednictvím následujících nástrojů: zmrazení finančních prostředků a omezení ekonomických zdrojů, zbrojní embargo, zákaz cestování a vedení konkrétních osob a subjektů, kteří jsou hrozbou pro mezinárodní mír na takzvaných Sanctions List (United Nations 2016).

Jedním ze základních nástrojů, které Rada bezpečnosti OSN v boji proti teroristickým skupinám používá, jsou rezoluce. V případě boje OSN s al-Kájdou je možné zmínit významných rezolucí hned několik. Jednou z prvních rezolucí věnovanou tomuto tématu byla rezoluce č. 1189, která byla schválena po teroristických útocích v Nairobi a Keni. Tato rezoluce důrazně odsoudila tyto konkrétní události i budoucí takové činy a vznesla požadavek na všechny členské státy OSN, aby se snažily eliminovat a zabránit terorismu ve všech jeho formách a projevech (United Nations 1998). K útokům v Nairobi a Keni se vrátila také rezoluce č. 1333 přijatá v roce 2000, která se věnovala nejen teroristickým aktivitám al-Kájdy, ale také celkové situaci v Afghánistánu. Odsoudila podporu al-Kájdy Tálibánem, jež jí v té době již poskytoval finanční prostředky pro výcvik a rozvoj teroristických aktivit. Mimo jiné OSN hrubě kritizovala ukrývání Usámy bin Ládina právě vůdci Tálibánu. Snaha tlačit na Tálibán a vůdce al-Kájdy prostřednictvím vydaných rezolucí však neměla žádoucí efekt, a proto v souvislosti s přijetím rezoluce č. 1333 bylo také uvaleno vojenské embargo na ty části Afghánistánu, které se nacházely pod přímou kontrolou Tálibánu (United Nations 2000).

Asi nejvýznamnější rezolucí přijatou v řízení s al-Kájdou je rezoluce č. 1373, která byla přijata bezprostředně po teroristických útocích z 11. září 2001. Mimo vytvoření Protiteroristického výboru zde OSN zdůraznila a vyzvala všechny státy k boji proti terorismu a vykonávaní uvedených kroků v souladu s Chartou OSN. Za základní nástroj OSN považuje zmrazení finančních prostředků, ke kterému vybídla Rada bezpečnosti OSN všechny členské státy (United Nations 2001). Další rezolucí, která se vztahovala k útokům v USA, byla rezoluce č. 1378, přijatá téhož roku. Tato rezoluce v zásadě legitimovala vojenskou intervenci do Afghánistánu vzhledem k úryvku textu rezoluce, který deklaroval „[…] nutnost převzetí mezinárodní odpovědnosti za vykořenění terorismu“. Na základě této rezoluce USA provedly intervenci 7. října 2001 pod názvem Operace trvalá svoboda, prostřednictvím které byly zničeny převážně výcvikové tábory a centra al-Kájdy (Makariusová 2013: 53). Vzhledem k předchozím událostem a faktu, že první uvalení embarga nemělo požadovaný výsledek, Rada bezpečnosti OSN v roce 2002 v rezoluci č. 1390 rozšířila toto opatření na jakékoliv dodávky Tálibánu, al-Kájdě a všem jejich společníkům bez ohledu na jejich geografické umístění (Sipri 2016).

Další velmi důležitou rezolucí je rezoluce č. 1526 přijatá v roce 2004 v souvislosti s bombovými útoky v Madridu. Tato rezoluce stejně jako ty předešlé apelovala na členské státy OSN, aby spolupracovaly a naplňovaly rezoluci č. 1373 s cílem dosažení míru a bezpečnosti pro všechny. Odsoudila všechny organizace, skupiny i jednotlivce spolupracující s al-Kájdou či Tálibánem vzhledem jejich činům ohrožujícím bezpečnost civilistů. Znovu také zdůraznila nejdůležitější kroky protiteroristických aktivit, a to zmrazení financí, zabránění jakýmkoliv dodávkám zbraní, střeliva, vojenského vybavení, dopravních prostředků či další technické pomoci. Mimo to rezoluce uložila členských státům, aby zabránily vstupu či průjezdu těchto skupin skrze jejich území a podstoupily všechny nutné kroky k zastavení jejich činností (United Nations 2004).

Mezi jednu z posledních rezolucí, která se intenzivně zabývala problematikou aktivit al-Kájdy, se řadí rezoluce č. 1617, kterou Rada bezpečnosti OSN přijala v roce 2005. Tato rezoluce se zabývala především opětovným odsouzením al-Kájdy, Tálibánu a Usámy bin Ládina, a kladla důraz na všechny předchozí přijaté rezoluce a jejich naplňování. Dále se věnovala efektivitě monitorovacích skupin tzv. Monitoring Team a bezpečnosti letecké dopravy. Za hlavní úkol Monitoring Team pokládala shromažďování, vyhodnocování a sledování teroristických činností a předkládání výsledků ředitelství CTC. Dále kladla důraz na vyhodnocování doporučení CTC hlavami jednotlivých států. Poprvé byla v této rezoluci také zmíněna možnost ochrany výbušnin, chemických, biologických, radiačních a případně i jaderných materiálů, aby bylo zamezeno jejich získání teroristickými organizacemi (United Nations 2005). Poslední rezolucí, která by měla být v kontextu diskutované problematiky zmíněna, je rozsáhlá rezoluce č. 2083 přijatá v roce 2012 reflektující všechny doposud přijaté rezoluce týkající se al-Kájdy. Tato rezoluce opětovně kladla důraz na dodržování schválených postupů proti al-Kájdě a průběžné doplňování sankčních listů (United Nations 2012).

 

3       Přístup OSN k organizaci Islámský stát

Takzvaný Islámský stát je v současné době jednou z nejdiskutovanějších globálně působících teroristických organizací. Zda je označení teroristická organizace na místě, je poměrně sporné, protože některými autory je Islámský stát spíše přirovnáván k armádě, a proto jako vhodnější označení nabízí termín vojenská džihádistická skupina. Stejnou otázku si kladou např. také Weiss a Hassan (2015: 15), kteří pro lepší porozumění charakterizují Islámský stát následujícím způsobem:

 

„ISIS je teroristická organizace, ale nejen to. Jeho příslušníci jsou rovněž mafiánští mistři ve využívání desítky let zavedeného mezinárodního šedého obchodu s ropou a zbraněmi. Je to konvenční armáda, která mobilizuje a nasazuje pěšáky s profesionálním přístupem, který dokázal imponovat i příslušníkům armády USA. ISIS je rovněž dědicem ještě staršího nepřítele, než je al-Kájda.“

 

Islámský stát je sunnitskou džihádistickou organizací, za jejíž hlavní cíle se obecně považuje obnovení chalífátu, tedy muslimského státu, který bude založený na právu šaría. Tento plán ve svých projevech opakovaně zdůraznil vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí: „Pokud budou muslimové silní, chalífát bude opět sahat až do Španělska, a dokonce porazí i Řím“ (Weis-Hassan 2015: 12–16). Islámský stát se od počátku své existence prezentuje jako sunnitská diskriminovaná menšina v Iráku a později také v Sýrii, která se snaží prostřednictvím násilí a teroristických útoků vést válku s křesťany, židy a západním světem, jehož hodnoty neuznává (ibid).

Historie vzniku Islámského státu spadá do 90. let 20. století i přesto, že za oficiální rok vzniku je označován rok 2014. Islámský stát tedy fungoval již daleko dříve, ale v průběhu let měnila organizace svůj název, strukturu, územní působnost a další skupiny, se kterými spolupracovala. Za zakladatele Islámského státu bývá považován Abú Musa Zarkáwí, který se etabloval v průběhu sovětsko-afghánského konfliktu a měl vazby na známého Usámu bin Ládina. Pro Zarkáwího byl stěžejní rok 2004, kdy založil odnož al-Kájdy v Iráku, která se posléze spojila s dalšími radikálními skupinami a změnila svou strukturu a také název na Islámský stát v Iráku (CFRE Backgrounders 2015).

Klíčovým obdobím bylo pro transformaci Islámského státu do dnešní podoby vypuknutí občanské války v Sýrii v roce 2011. Islámský stát od té doby neoperuje pouze na území Iráku, ale postupně rozšířil svůj vliv rovněž na území Sýrie. Islámský stát má stejně jako al-Kájda velmi dobře propracovanou vedoucí strukturu, což souvisí s faktem, že většina příslušníků vedení, které se podílí na nejdůležitějších rozhodnutích, sloužila v armádě Saddáma Husajna nebo byla součástí jeho bezpečnostních složek (Weis-Hassan 2015: 15). Další posun Islámský stát zaznamenal po spojení s Frontou an-Nusrá, která je vojenskou organizací napojenou na al-Kájdu. Toto spojení mělo napomoci rozšíření Islámského státu a napravení dosavadní ne příliš dobré pověsti na území Sýrie (ibid: 163). V roce 2013 došlo k další změně jména organizace, a to na Islámský stát v Iráku a Levantě.

V současné době se však hovoří jen o Islámském státu, což dává jednoznačně najevo, že se tato organizace neomezuje pouze do určitých teritoriálních oblastí, ale předpokládá daleko větší přesah. V červnu roku 2014 současný vůdce Abú Bakr al-Bagdádí prohlásil dosavadní ovládané území Islámského státu za chalífát a sám sebe za chalífu (ibid 2015: 17). Toto prohlášení způsobilo významný nárůst dobrovolníků do řad bojovníků Islámského státu. V současné době je Islámský stát označován za nejbrutálnější teroristickou organizaci, přičemž mu jsou připisovány násilné teroristické útoky mířené zejména na civilní obyvatelstvo v různých zemích světa – především útoky na civilní cíle v západním světa sklidily značný mediální ohlas. Vyvolání atmosféry strachu je nepochybně jedním z dílčích cílů Islámského státu, současně je však nutné se zaměřit na důsledky jeho působení v regionu Blízkého východu, kde v důsledku jeho aktivit došlo k naprostému zničení mnoha měst zejména na hranicích mezi Tureckem a Sýrií, a také v Iráku. Tyto události mají dalekosáhlé dopady, kdy mimo jiné přispěly k navýšení počtů uprchlíků, kteří region každoročně opouštějí s cílem najít azyl v zahraničí (BBC News 2016).

Konkrétní vymezení teroristických útoků ze strany Islámského státu je v některých případech poměrně obtížné vzhledem k nesnadnému rozlišení mezi útoky v rámci bojů a samotnými teroristickými útoky. V nedávné době však došlo k několika atakům, které ve velké míře ovlivnily současnou podobu mezinárodních bezpečnostních vztahů a především pak postoj evropských zemí vůči islámskému radikalismu. Za zásadní teroristický útok v období po vyhlášení chalífátu Islámského státu lze pokládat útok z 13. listopadu 2015 v Paříži, při kterém zahynulo sto třicet osob. Pro útoky bylo cíleně vybráno několik velmi frekventovaných míst, aby byl účinek sebevražedného útoku co nejefektivnější. Právě tento útok vzbudil mezi evropskými zeměmi velký rozruch a začala se formovat nová strategie přístupu v boji proti terorismu (CNN 2015). Další významným útokem zorganizovaným Islámským státem, který značně zasáhl evropské státy, byly události z 22. března 2016 v Bruselu. I v tomto případě se jednalo o sérii několika útoků, z nichž k jednomu došlo ve stanici metra poblíž budov evropských institucí. Fakt, že došlo k útoku tak blízko vyvolalo faktického srdce Evropské unie, téměř ve všech členských zemích EU posílil obavy a snahu zabezpečit Evropu jako takovou a evropské hodnoty (CNN 2016).

Stejně jako v případě al-Kájdy je v kontextu tohoto článku nutné se zaměřit na konkrétní přístup OSN vůči takzvanému Islámskému státu. Jednotlivé kroky a postupy OSN ve velké míře vychází z přijatých rezolucí na základě teroristických aktivit al-Kájdy. Základním dokumentem se stala rezoluce č. 2253, která byla jednomyslně přijata v roce 2015. Tato rezoluce velmi obsáhle reflektovala dosavadní vývoj situace na Blízkém východě a intenzivně se věnovala především oblasti Iráku a Sýrie, kde Islámský stát primárně působí. Rezoluce byla vytvořena především na základě iniciativy Spojených států amerických a Ruské federace, které se dohodly na kooperaci v oblasti protiteroristických aktivit a považují ji za klíčovou v boji proti Islámskému státu. Hlavním motivem pro přijetí této rezoluce byl nejen kritický stav v Sýrii a Iráku, ale také značná nespokojenost nad nedostatečným naplňováním rezolucí 1373, 1267, 1989 a 2199. Vzhledem k tomu, že OSN vychází z faktu, že Islámský stát je jednou z větví al-Kájdy, odráží se to také v přijatých strategiích (United Nations 2015).

Přijetím rezoluce č. 2253 došlo k rozšíření Al-Qaida Sanctions Committee i na Islámský stát, a tedy k vytvoření ISIL (Da’esh) and Al-Qaida Sanctions Committee. Ke stejné změně došlo také v případě Al-Qaida Sanction List na ISIL (Da’esh) and Al-Qaida Sanctions List. Jako klíčový nástroj v boji proti Islámskému státu je označováno zmrazení finančních prostředků, boj proti financování a odstřižení finančních toků organizace. Velký problém v tomto případě však nastává u zamezení získávání finančních prostředků Islámského státu z aktivit provozovaných na území Sýrie či Iráku, které je pro OSN téměř nemožné kontrolovat. Jak tedy rezoluce říká, je nezbytná spolupráce všech členských států a koordinace na mezinárodní úrovni, dále spolupráce ministrů financí a hlavně spolupráce se soukromým sektorem, aby byly odhaleny všechny obchody a aktivity, díky kterým Islámský stát disponuje tak značným majetkem (United Nations 2015).

Hlavní kroky protiteroristické politiky tak lze označit jako téměř identické s kroky realizovanými proti al-Kájdě či jakékoliv jiné teroristické organizaci, mezi ty nejdůležitější patří: zákaz cestování, zbrojní embargo na skupiny, organizace a přidružené osoby IS a již tedy zmíněné odstřižení finančních toků. Mimo tyto opatření proti financování organizace je také kladen větší důraz na bezpečností opatření v rámci evropských států a také na nepřístupnost výbušnin či materiálů, ze kterých je možné výbušná zařízení vyrobit. Pro veškeré zmíněné kroky jsou klíčové informační toky, ze kterých do jisté míry vychází následující rozhodnutí. Proto se rozhodla OSN rozšířit záběr Monitoring Team sledující al-Kájdu také na aktivity Islámského státu. OSN si je v tomto případě vědoma zrychlení událostí díky novým technologiím a transferům, které Islámskému státu do jisté míry napomáhají k rychlému postupu a brutálním útokům, jako tomu bylo například v případě teroristických útoků v Paříži. Celou organizaci a zajištění finančních prostředků v tomto případě zajistily anonymní převody mezi Francií a Belgií díky používání předplacených karet (United Nations 2015).

4       Závěr

Přístup OSN jako celku s ohledem na použité nástroje lze v obou případech označit jako velmi podobný. V případě al-Kájdy i Islámského státu jsou používány především nástroje cílené na eliminaci finančních prostředků teroristických organizací a omezení aktivit, které mohou generovat příjmy do rozpočtů organizací. Dalšími používanými nástroji jsou uvalení zbrojního embarga, zákaz cestování a zaznamenání osob spojených s teroristickými aktivitami na sankční seznam. Na zmrazení finančních prostředků navazuje snaha omezit veškeré aktivity teroristů, ze kterých by mohl být případně generován materiální zisk. Zaměření se na finanční prostředky OSN aplikuje v obou studovaných případech, ale více je tento postup znatelný v postupu proti Islámskému státu. Příčiny takového stavu jsou zjevné, jedná se především o to, že Islámský stát disponuje ve srovnání s jinými teroristickými organizacemi velkým množstvím finančních prostředků, které získává z rozsáhlé nelegální činnosti.

Velká podobnost v přístupu OSN je patrná především proto, že postupy v boji proti Islámskému státu vycházejí ze zkušenosti získané v boji s al-Kájdou. Ve většině případů došlo pouze k rozšíření rezolucí a opatření také na aktivity IS a případně také další organizace. Takzvaný Islámský stát je však v porovnání s al-Kájdou naprosto jinou skupinou s odlišnými strategiemi a nástroji. Hlavním cílem al-Kájdy je vymýtit západní vliv z muslimských zemí a vést válku proti zkorumpovaným režimům na Blízkém východě, které jsou pod vlivem USA. Naproti tomu záměrem Islámského státu je znovuvytvoření chalífátu s vládou práva šaría a sjednocení všech muslimů na světě. Právě proto jsou tedy útoky Islámského státu mířeny na jakékoliv místo na světě a ne primárně na USA, jako tomu bylo u al-Kájdy. V případě Islámského státu se také OSN setkává s novou formou radikální islamistické organizace, která nerespektuje žádná jiná práva a nebrání se jakémukoliv brutálnímu činu, například vůči humanitárním pracovníkům či reprezentantům médií. Razantnější postoj ze strany OSN a tedy všech jejích členských států si také žádá alarmující situace, která nastala na územích přímo ovládaných Islámským státem.

V rámci celkového zhodnocení obou organizací je možné poukázat na fakt, že se takzvaný Islámský stát učí z chyb al-Kájdy, a proto v jeho případě dochází k daleko rychlejšímu a intenzivnějšímu přenosu myšlenek a idejí do dalších států, kde jsou přebírány místními radikálními organizacemi. Islámský stát je nutné považovat za daleko komplexnější problém, který vyžaduje dlouhodobé působení na základnu a jednotné přístup řešení všech členských států OSN. Fakt, že dochází k naprosto opačnému efektu a na povrch se dostává spíše nejednota a rozdílné názory jednotlivých států, stále více problematizuje současnou situaci a neumožňuje přijetí globálního stanoviska a jednotné strategie v boji proti terorismu.

 

5       Zdroje

BBC NEWS. 2016. Islamic State group. Crisis in seven charts. Dostupný z WWW: http://www.bbc.com/news/world-middle-east-27838034 – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Bonamate, L. 1997. Mezinárodní terorismus. Praha: Columbus.

CFR Backgrounders. 2016. The Islamic State. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/iraq/islamic-state/p14811  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

CNN. 2015. Paris massacre: At least 128 killed in gunfire and blasts, French officials say. Dostupné z WWW: http://edition.cnn.com/2015/11/13/world/paris-shooting/  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

CNN. 2016. Here’s what we know about the Brussels terror attacks. Dostupné z WWW: http://edition.cnn.com/2016/03/23/europe/brussels- belgium-attacks-what-we-know/  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Čejka, M. 2007. Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Brno: Barrister&Principal.

Danics, Š. 2005. Politologické problémy světové politiky III. Praha: Policejní akademie České republiky.

Fremont-Barnes, G. 2014. The Soviet–Afghan War 1979–89. Bloomsbury Publishing.

 

Chmelík, J. 2008. Terorismus a možnosti jeho odhalování a vyšetřování. In: Ondřej, J. a Šturma, P., eds. Bezpečnost organizací, mezinárodní bezpečnost a mezinárodní humanitární právo: sborník mezinárodní konference. Praha, 31. 10. 2008. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Ediční středisko v nakl. IFEC.

Ibl, P. 2013. Globální terorismus. Praha: Vysoká škola Kalovy Vary.

Informační centrum OSN. 2005. Mezinárodní právo, mezinárodní terorismus. Dostupné z WWW: http://www.archiv.osn.cz/mezinarodni-pravo/?kap=68   – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Informační centrum OSN. 2014. Vše o OSN. Dostupné z WWW: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2014/12/vse-o-osn- historie.pdf  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Informační centrum OSN. 2015. Historie. Dostupné z WWW: http://www.osn.cz/osn/historie/  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Jonas, G. 2006. Odveta – Mnichov 1972: skutečný příběh jedné izraelské protiteroristické operace. Praha: Baronet.

Olsson, P. 2014. The making of a homegrown terrorist: brainwashing rebels, in search of a cause. Santa Barbara: Praeger.

Pikna, B. 2006. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie: (právní náhled). Praha: Linde.

SIPRI. 2016. UN Arms Embargo on ISIL, Al-Qaeda and associated individuals and entities. Dostupné z: http://www.sipri.org/databases/embargoes/un_arms_embargoes/al-qaida-and- osama-bin-laden   – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

Smolík, J. a Šmíd, T. 2010. Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav.

Trávníčková, Z. 2008. Protiteroristické sankce jako příklady dobré správy. In: Ondřej, J. a Šturma, P. eds. Bezpečnost organizací, mezinárodní bezpečnost a mezinárodní humanitární právo: sborník mezinárodní konference. Praha, 31.10.2008. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Ediční středisko v nakl. IFEC.

United Nations 2015: : Unanimously Adopting Resolution 2253 (2015), Security Counicl Expands Sanctions Framework to Include Islamic State in Iranq and Levant. Dostupné z WWW: http://www.un.org/press/en/2015/sc12168.doc.htm

United Nations. 1998. Security Council. Resolution 1189. Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1189(1998)  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2000. Security Council. Resolution 1333 (2000). Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1333(2000)  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2001. Security Council. Resolution 1373 (2001). Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1373(2001)  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2004: Security Council Subsidiary Bodies: An overview. Dostupné z WWW: https://www.un.org/sc/suborg/en/  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2005. Security Council. Resolution 1617 (2005). Dostupné z WWW:  –http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/1617(2005) – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2006. General Assembly Adopts global Counter – Terrorism Strategy. Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/terrorism/strategy-counter-terrorism.shtml  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2012. Security Council. Resolution 1540 (2004). Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/sc/1540/  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2012. Security Council. Resolution 2083 (2012). Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/2083(2012)  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2015. About the Counter-Terrorism Committee. Dostupné z WWW: http://www.un.org/en/sc/ctc/aboutus.html  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

United Nations. 2016. ISIL (Da’esh) & Al-Qaida Sanctions Committee. Dostupné z WWW: https://www.un.org/sc/suborg/en/sanctions/1267#work and mandate  – ověřeno ke dni 20. 5. 2016

WEISS, M. a H. HASSAN. 2015. Islámský stát: uvnitř armády teroru. Brno: CPress. ISBN 978-80-264-0883-3.

 

[1] Úmluva o trestných a jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel, Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel, Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví, Úmluva o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby, Protokol o potlačení nezákonných činů proti bezpečnosti pevně ukotvených plošin v pevninské mělčině.

[2] Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám používajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců, Úmluva o bezpečnosti pracovníků OSN a přidruženého personálu.

[3] Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí.

[4] Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů, Úmluva o označování plastických trhavin pro účely jejich identifikace.

[5] Mezinárodní úmluva o potlačování bombových útoků, Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu.

[6] V zásadě se jedná o terorismus vznikající na půdě nemuslimských zemí, kde se daný útočník narodil, ale zemí původu jeho předků bývají právě muslimské země. Homegrown terrorism se rozvíjí nejvíce v posledním desetiletí a nejvíce se na jeho vzniku podílí faktory, jako je integrace dané osoby do společnosti, vzdělání, zaměstnání, ochota se přizpůsobit a pochopit tradice a hodnoty země, ve které žije.