Rasismus: pohled do historie

Autor: Josef Smolík » Kategorie: 02/2006 » 01. 11. 2006

Fenomén rasismu v současnosti zasahuje do mnoha společenskovědních oborů. Pedagogika, filozofie, psychologie, sociologie, antropologie, sociální politika, biologie, genetika, politologie, historie, právo ad. zkoumají problematiku rasismu z určitého zorného úhlu. Už z tohoto nekompletního výčtu věd zkoumajících rasy či rasismus je patrné, že tento příspěvek nemůže dokonale objasnit problém rasismu, a proto se zaměří především na samotné vysvětlení základních pojmů, genezi rasismu a představení hlavních zastánců rasových teorií

„Nízké vrstvy musí být vedeny, neboť jsou rasově méněcenné.“ (Adolf Hitler 5.11. 1941; 1995: 102)

„Představa vlastní rasové nebo národní nadřazenosti by byla méně znepokojující, kdyby ji nesdílelo tolik různých národů.“ (Adcock, 1973: 215)

Na tomto místě je vhodné si uvědomit, že svoji roli v úvahách o rasách sehrávalo vždy i celospolečenské klima, resp. určitá etapa lidských dějin. Vztahy mezi rasou a politikou nejsou ničím novým (srov. Heywood 2004).

S pojmem rasismus se setkáváme poměrně často a není výjimkou, že se pod tento pojem zahrnují i jevy, které rasismem v pravém smyslu slova nejsou (např. diskriminace z jiných než rasových příčin). Rasismus je fenomén, s kterým bývají v našich podmínkách konfrontováni Romové, uprchlíci, Židé, menšiny, ale i majoritní společnost.

Mimo debat (i předních politiků, novinářů a sociálních vědců), které se odehrávají po některých excesech (např. po napadení Romů) se o rasismu hojně diskutovalo i po vydání knihy P. Bakaláře Tabu v sociálních vědách, resp. vydání knihy Mein Kampf nakladatelstvím Otakar II. (srov. Fiala 1998, Mareš 2003, Černý 2005).

Tento příspěvek se pokusí o shrnutí dlouhé cesty názorů na rasy a rasismus; má charakter stručného přehledu o problematice rasismu převážně z hlediska sociálních věd.

Pojem rasa

Z výše uvedených věd je pro pochopení pojmu rasa nejvýznamnější antropologie¹ (od řeckého anthrópos – člověk), která začala jako první zkoumat rozdíly fyzického typu člověka.

Hovořit o rasách a rasové problematice, včetně rasismu, předpokládá, že definujeme pojem rasa, stejně tak jako definujeme pojem rasismus.

Fyzické odlišnosti se u velkých skupin lidí, v běžném životě i ve vědě, označují jako rasové rozdíly. Samotné rasy lze definovat jako skupiny lidí geneticky příbuzných, které se navenek projevují určitou shodou četných fyzických znaků. Bakalář (2003) tvrdí, že se rasy mezi sebou liší ve více než 20 proměnných. Bláha (1968) v souvislosti s rasismem vyjmenovává např. výšku postavy, index lebeční, kapacitu lebeční, index nosový, index obličejový, útvar vlasů, pigmentaci pleti, barvu vlasů a očí.

Původ termínu rasa² není přesně znám, ale jak uvádí Čeboksarov (1978), Dacík (2000) i Wolf (2000), je možné, že je obměnou arabského slova ras – hlava, počátek, kořen (srov. Kamín, Machalová 2003).³ Slovo rasa se užívá přibližně od 17. století, kdy jako jeden z prvních podal klasifikaci lidských ras Fran?oise Bernier (srov. Dacík 2000, Wolf 2000).

Hovořit o rase znamená de facto hovořit o variabilitě, neboť lidstvo, podobně jako ostatní tvorstvo, vykazuje zjevnou různost v jednotě; každý člověk se od ostatních odlišuje, je tudíž polytypický, ale přesto si uchovává znaky, které jej činí vůči té či oné populaci, respektive definovanému okruhu, bližším nebo naopak zase vzdálenějším, což umožňuje jeho klasifikaci, jeho zařazení do systému podle zvoleného schématu – systému ras (srov. Dacík 2001).

Danics a Kamín (2005) tvrdí, že pojem „rasa“ (který je podle nich sociálním konstruktem, viz níže) v sobě nese čtyři rozdílné významy:

1. druhy (například ve formě „lidská rasa“);
2. poddruhy Homo sapiens (například „negroidní rasa“);
3. etnicita nebo náboženství (například jako „irská rasa“ nebo „židovská rasa“);
4. sociálně definovaná skupina na základě viditelných, dědičných charakteristik (například „afričtí Američané“ ve Spojených státech nebo „barevní“ v JAR).

Všeobecně známá (laiky užívaná) je klasifikace ras do tří velkých skupin, jež jsou označovány jako „bílá“, „černá“ a „žlutá“ (srov. Wolf 1984, 2000, Dacík 2001, Bakalář 2003 ad.). Vznik ras je vysvětlován tím, že se lidé v různých obdobích svého historického vývoje ještě tělesně přizpůsobovali prostředí, ve kterém žili, podobně jako všechny ostatní morfologické a fyziologické zvláštnosti, které tou či onou měrou byly užitečné v konkrétních životních podmínkách. Některé rasové zvláštnosti se u lidí vyvíjely pravděpodobně také z vnitřních příčin, tj. geneticky, při vzájemném míšení a křížení i v důsledku přírodního výběru.

Ve třech geograficky odlišných centrech postupně vznikly tři velké lidské rasy. V centru tropické Afriky na jih od Sahary černá neboli negroidní rasa, ve východní, střední a jihovýchodní subtropické oblasti Asie žlutohnědá neboli mongoloidní rasa a v mírném pásmu Evropy a na rozhraní východní Evropy a západní Asie nejsvětlejší bílá čili europoidní rasa.⁴ Mezi nimi se později utvářely vlivem dalších faktorů geografických, biologických i společenských menší antropologicky odlišné skupiny, označované jako malé rasy nebo typy: australská, polynéská, melanéská aj.⁵ Výrazné rozdíly mezi nimi se udržovaly tak dlouho, dokud zůstaly izolovány v různých světadílech, v různých, často velmi odlišných, přírodních podmínkách a v různém životním prostředí (Wolf 1984, 2000).

Celkový počet příslušníků jednotlivých lidských ras se mění v prostoru a čase. V současné době připadá na europoidní rasu asi 20 % lidstva, tj. kolem jedné miliardy lidí, negroidní rasa⁶ reprezentuje méně než 20 % lidí, zatímco mongoloidní rasa zahrnuje více než 50 % lidí na světě, což je asi tři miliardy lidí (počtu 6 miliard lidí dosáhlo lidstvo v polovině roku 1999). Zbývajících asi 10 % lidí na světě patří k tzv. malým rasám či typům, které jsou roztroušeny v různých oblastech světa (Wolf 2000, srov. Bakalář 2003).

„Rasa je formou existence druhu v přírodním prostředí, které vyvolalo její vznik. U člověka jde o velkou skupinu lidí s podobnými somatickými a fyziologickými vlastnostmi, které se trvale přenášejí na potomstvo“ (Wolf 2000: 54, srov. Dacík 2001, Suchý 1972, Kamín, Machalová 2003, Frištenská 1998).

„Rasa“ znamenala dříve pro biology jednotku nižší než druh, představovala jinými slovy řečeno poddruh (podtyp) žijících organismů, který prostřednictvím své izolovanosti získal odlišné charakteristiky, ale neztratil schopnost dále se křížit s jinými podruhy stejného typu (Kamín, Machalová 2003).

Rasu definoval (1937) proslulý badatel E. Frh. v. Eickstedt slovy: „Rasa je přirozená, zoologicky mnohotvárná skupina uvnitř hominidů, jejíž příslušníci vykazují charakteristickou jednotu normálních a dědičných znaků postavy a způsobu jednání“ (Dacík 2001).

C. Stern definoval rasu jako geograficky nebo kulturně víceméně izolovanou část lidstva, jejíž genpool se liší od genpoolu všech podobných izolátů (srov. Dacík 2001: 74).

K uvedené definici lze mít právem výhrady. V dnešní době je celkem neprozřetelné uvažovat o izolovaných populacích, kdy nakonec ani v rámci rasových skupin nelze hovořit o nějaké homogenitě. Rasy je navíc třeba spíše vnímat jako dynamické struktury charakterizující určitý proces a nikoliv strnulý stav, byť se tak v průřezovém sledování zpravidla jeví (srov. Dacík 2001).

Rasu lze přitom vnímat, a tudíž ji i vymezovat, jak na úrovni fenotypu (tedy rovině klasické - barva kůže, morfologické znaky vůbec; v hlubší rovině je třeba brát v úvahu i další znaky, zvláště pak fyziologické, biochemické), tak i – což je pochopitelné – na úrovni genotypu (všechny znaky mají koneckonců dědičný základ a přenáší se v populaci podle zákonů dědičnosti) a chápat ji jako složitou (zpravidla nehomogenní) dynamickou strukturu (Dacík 2001).

Pojem rasa byl v minulosti nejčastěji zaměňován a směšován s pojmem národa či dokonce státu - země (srov. Kamín, Machalová 2003). Zatímco se však na složení národa mohou podílet různé rasové typy i smíšená populace, nelze žádný národ označit za čistou rasu (Wolf 2000).

Není žádný národ, který by byl charakterizován jediným typem (rasou). Je tedy nesprávné uvažovat o rase germánské, slovanské, románské apod. (Suchý 1972).

Moderní antropologie stále řeší otázku, zda lze pojem rasa vůbec jednoznačně definovat. Z vědeckého hlediska se tímto problémem zabýváme již více než dvě století, od chvíle, kdy Linné (1707-1778) klasifikoval živočišné druhy (Tolimanová 1998, srov. Dacík 2000).

Rasami jako skupinami se zabývaly takové osobnosti vědy jako například již zmiňovaný F. Bernier, C. Linné, J. F. Blumenbach, Ch. Darwin⁷, F. Engels a A. Hrdlička, P. Camper, J. B. Lamark, G. Cuvier, H. T. Huxley, P. Broca, R. Martin, A. Hrdlička⁸, E. B. Tylor, P. Topinard, G. Sergi a řada jiných, jejichž jména se zapsala do dějin vědy, ale i do obecného povědomí (viz Dacík 2001).

Z význačných českých prací proti rasismu nelze opominout zejména díla našich cestovatelů – přírodovědců a etnografů – A. V. Friče, J. Bauma, L. M. Pařízka, spisy Vojtěcha Suka a poválečné práce prof. Vojtěcha Fettera, J. Wolfa a práce autorského kolektivu univerzitních profesorů J. Horáka, K. Chotka, J. Malého, J. Matiegky, L. Niederla, H. Pelce, V. Růžičky, A. Brožka a K. Weignera (srov. Wolf 2000).

Část sociálních vědců (na rozdíl od antropologů, resp. přírodních věd) vnímá celý koncept rasy (či spíše „rasy“) spíše jako fikci či sociální konstrukt (srov. Berger 2003, Kamín, Machalová 2003, Danics, Kamín 2005).

„Rasa“ je pak vnímána jako konstrukt, který je součástí sociální reality společnosti české, resp. evropské stejně jako americké (Kamín, Machalová 2003).

Obecně platí, že existují dva směry. Zastánci prvního tvrdí, že dělení lidí na „rasy“ je v pořádku a nemá nic společného s rasismem, pokud se nehovoří o nerovnosti „ras“. Této teorie je pak rasisty pro jejich potřeby zneužito. Zastánci druhého směru trvají na tom, že již dělení lidí do „ras“ je základní složkou rasismu, bez které by nebyl tím, čím je (Danics, Kamín 2005).

Výraz rasa (na rozdíl od stáří a pohlaví) jako biologický pojem nevykazuje vůbec žádné spolehlivé deskriptivní prvky⁹, je výhradně společenskou konstrukcí, která z mylného předpokladu biologické existence lidských ras vyvozuje privilegia pro vlastní skupinu a deprivace pro skupinu cizí (Kamín, Machalová 2003).

Dacík (2001) k tomu poznamenává, že rasa je vlastně vyjádřením příslušnosti k určitému populačnímu okruhu, jenž je vymezen uměle vybraným kritériem či komplexem kritérií, tvořených tělesnými znaky, doprovázenými často znaky psychickými (srov. Dacík 2001).

Wolf (2000) z pozice antropologie na rozdíl od Kamína a Machalové tvrdí, že lidské rasy nejsou fikcí ani výsledkem nějaké dohody mezi odborníky, ideology či politiky, ale reálně existují právě tak, jako existují různé druhy a rasy živočichů nebo odrůdy rostlin.

Wolf (2000) zároveň tvrdí, že rasismus v lidské společnosti působí, ačkoliv by nemusel. Nemá ani vědecké, ani morální opodstatnění, ale přesto provází lidstvo od starověku dodnes.

Giddens (1999) poukazuje na to, že lidské populace představují kontinuum bez pevných hranic. Genetické rozdíly uvnitř určité populace sdílející jisté zjevné rysy mohou být stejně velké jako mezi skupinami. Tyto skutečnosti vedou mnoho biologů, antropologů a sociologů k názoru, že by bylo vhodné od pojmu „rasa“ u lidí úplně upustit.

Kamín a Machalová (2003) se ohrazují proti názorům, že odmítání existence „rasy“ se stalo módní záležitostí a doufají, že užívání výrazu „rasa“ časem neobstojí ani před laickou veřejností. Přesto sami uvádějí, že i když se tento termín nebude používat, samotný zájem jednat rasisticky nezanikne.

Je otázkou, kdy se užívat pojmu rasa přestane. Stejně tak je otázkou, zda tato situace vůbec nastane. Lze zřejmě předpokládat, že rasa zůstane i nadále jedním z hodnotících kritérií pro širokou veřejnost, ale i pro mnohé vědce, pedagogy atp.

Rasismus

Termín „rasa“ má dlouhou historii, „rasismus“ se však datuje pouze od začátku dvacátého století a koncovka „-ismus“ odráží názor historiků a dalších, kteří o tomto jevu psali, že se jedná o pochybný soubor přesvědčení, a ne o nepopiratelné biologické zkušenosti (viz Fredrickson 2003).

Rasismus předpokládá fyzickou a duševní nerovnost lidských ras a rozhodující vliv rasových odlišností na dějiny a kulturu lidstva. Všechny rasové teorie jsou podloženy představou, že lidstvo je původně rozděleno na nižší a vyšší rasy. Vyšší rasy jsou pak tvůrčí, jsou nositeli civilizace a pokroku a jsou určeny k vládnutí. Nižší rasy jsou charakterizovány neschopností kulturní tvořivosti a je třeba je vést.¹⁰ Rasismus byl v průběhu historie používán jako ideologický základ pro agresivní chování, expanzi, ovládání a vykořisťování (srov. Frištenská 1998, Hartl, Hartlová 2000, Dacík 2001, Fredrickson 2003 ad.).

Rasismus lze také definovat jako předsudek¹¹ založený na sociálně významných fyzických rozdílech. Rasista je člověk, který je přesvědčen, že někteří jedinci jsou v důsledku takto definovaných rasových rozdílů nadřazení nebo méněcenní (Giddens 1999).

Rasismus je založen na tom, že „připisuje lidským skupinám dané či trvalé rozdíly a užívá těchto odlišností k ospravedlnění rozdílného zacházení s těmito skupinami“ (Fredrickson 2003: 122).

Rasismus je sociální, respektive sociokulturní fenomén, vycházející z rasových předsudků nebo teorií, zdůvodňující a obhajující rasovou nerovnost, přičemž rasový, tj. biologický aspekt je jen určitým stigmatem (srov. Dacík 2001, Kamín, Machalová 2003).

Slovo rasismus se používá také k označení agresivního či ponižujícího chování k příslušníkům – často pouze subjektivně vnímané (ve skutečnosti však v mnoha případech stejné) – jiné rasy.

Rasismus v pojetí Fredricksona (2003) není pouze názor nebo soubor domněnek; projevuje se také praktikami, institucemi a strukturami, které pocit hlubokých rozdílů ospravedlňují či legalizují. Rasismus je tedy více než teoretizování o rozdílech mezi lidmi nebo špatné smýšlení o jiné skupině, nad níž ta první nemá kontrolu.

Francouzský sociolog Pierre-André Taguieff popisuje dvě odlišné varianty či „logiky“ rasismu – „rasismus využívající“ (le racisme d´exploitation) a „rasismus vyhlazující“ (le racisme d´extermination) (blíže viz Fredrickson 2003).

Cílem rasistických teorií je obhajoba rasistických doktrín, potřebných pro zdůvodnění deklasování a zneužívání určitých skupin lidí na základě rasové odlišnosti (méněcennosti), spojených s dalšími průvodními jevy. Jejich společným jmenovatelem je diskriminace.

Rasismus není jen teorií, ideologickým základem, součástí přesvědčení, ale má své dopady v praxi. Proto hovoříme o rasové diskriminaci, privilegiu rasy (např. bílé rasy), antisemitismu, vyvolenosti rasy či národa (s podtextem rasy); rasismus však nelze ztotožňovat s xenofobií, podobně jako rasu nelze ztotožňovat s etnickou skupinou či etnicitou, přestože zde existuje těsná souvislost (Dacík 2001, srov. Lipstadtová 2001).

V současné době se zastánci rasové nerovnosti opírají především o dva argumenty. Je to argument (a) genetický, vycházející z tvrzení, že inteligence je asi z 80 % dědičně dána, a (b) psychologický, zdůvodňující své stanovisko výsledky IQ testů u příslušníků ras. Právě v těchto kritériích hledala (a stále hledá) řada vědců, jako např. americký psycholog A. Jensen, britský psycholog C. Burt či antropolog R. D´Andrare, podporu pro své teorie (Dacík 2001, srov. Bakalář 2003).

Kamín a Machalová (2003) diferencují rasismus na tzv. objektivní a subjektivní.

Objektivní rasismus měl být vyjádřením toho, že jde o reálně existující fenomén, jehož zdrojem je každá forma otroctví. Nadvláda „bílých nad ne-bílými“ reprezentovala jednu z nich. Subjektivní rasismus byl pak považován za projev různých osobních motivů a pocitů jedince nebo skupiny lidí.

Kořeny rasismu

Při pohledu do historie lze objevit mnoho příkladů chování mezi lidmi, které lze dle dnešních měřítek a pojmosloví označit za chování rasistické. Kde se však ono chování objevilo a jaké jsou kořeny rasismu?

Postoje rasistického typu existovaly v mnoha kulturách, a to už od starověku. V Číně například už kolem roku 300 n. l. nacházíme popis barbarských národů, „jež se výrazně podobají opicím, z nichž pocházejí“ (Gosset 1963: 4, dle Giddens 1999, srov. Gould 1998).

Rasismus jako „teorie nenávisti vůči člověku“ vznikl již v první třídní společnosti otrokářské, kde měl ospravedlnit především utiskování a porobení otroků a zároveň obhájit zotročování jedněch národů a lidských skupin druhými. Rasistické názory a teorie byly od těch dob jsou vždy znovu využívány ideology a zastánci otrokářského, feudálního a kapitalistického řádu. Teprve v kapitalistické společnosti však nabyl rasismus své nejzrůdnější podoby a stal se i teoretickou základnou k násilnému ovládání jedněch národů druhými – jednou z nejnebezpečnějších ideologií 19. a 20. století (Wolf 2000, srov. Heywood 1994).

Podle Fredricksona (2003) předsudky a diskriminace, posilované ideologiemi založenými na tvrzení, že rozdíly mezi lidskými skupinami s odlišnými předky, jsou nezměnitelné a nutně se odrážejí na společenském postavení či zařazení. Jejich kořeny lze nalézt už v pozdním středověku.

K rasistickému myšlení přispěly i zámořské objevy (srov. Danics, Kamín 2005).

Španělsko šestnáctého a sedmnáctého století je pro historii západního rasismu klíčové, protože jeho postoje a praktiky sloužily jako určitý přechod mezi náboženskou netolerancí středověku a naturalistickým rasismem nové doby.

Kořeny dvou hlavních variant moderního rasismu – bělošské nadřazenosti založené na barvě pleti a esencialistické verze antisemitismu – sahají až do pozdního středověku a raného novověku (Fredrickson 2003).

Ucelenější „rasové teorie“ spatřují světlo světa v době, kdy aristokracie ztrácí dosavadní privilegia (18. a 19. století); dále se šíří s konfliktem mezi odpůrci a zastánci otroctví na americkém Jihu, který trval až do konce americké občanské války (1865). V neposlední řadě je výskyt těchto teorií spjat s migrací východních a jižních Evropanů do Spojených států amerických (19. a 20. století) (Danics, Kamín 2005).

Historikové se v 18. a 19. století pokusili dokázat, že existuje bílá rasa, která má být po fyzické a mentální stránce lepší než předpokládaná černá rasa. V té době se věřilo, že je lidstvo rozděleno do několika ras. Ernest Renan (1823-1892) dokonce určil lidskou skupinu patřící k „nižší rase“: černoši z Afriky, aboriginové z Austrálie a indiáni z Ameriky. Podle něho se měl černoch k člověku asi jako osel ke koni, to znamená, že pro něj byl černoch člověk bez inteligence a krásy (srov. Jelloun 2004)!

Při pokusu o odhadnutí vlivu vědy na rasové postoje v 18. a 19. století si musíme nejprve uvědomit situaci ve společnosti, kde ani politické špičky, ani vzdělanci nepochybovali o náležitosti rasového třídění s indiány stojícími pod bělochy a s černochy až někdy úplně na dně (Gould, 1998).

Je celkem logické, že člověk (příslušník bílé rasy, Evropan; zde ale záleží, z čí pozice k problematice rasy přistupujeme) si v prvé řadě všímal těch znaků, které jej především upoutaly, které v něm možná vyvolaly i pocit jisté kuriosnosti a snad i zvláštní nejistoty či obavy. Asi k takovým reakcím musela vést první setkání kulturních Evropanů s černochy; v mysli Evropanů nesporně vzbuzovali černoši stejné pocity jako při spatření gorily či šimpanze (je třeba si také uvědomit, a to je nutné především zdůraznit, kdo vlastně byli první percipienti). A tak se nelze divit, že se vytvářel i vůči cizím rasám zřetelný odstup; bylo intenzivně vnímáno zabarvení kůže (odtud pak „barevní“) a výrazná profilace obličeje, což zcela pochopitelně vedlo k tomu, že oba tyto znaky se staly kritériem pro rasovou klasifikaci, tedy jakési první „sortýrování“ (srov. Dacík 2001).

Forma moderního rasismu – na barvě pleti založená varianta bělošské nadřazenosti – nemá významnější středověké kořeny a je převážně produktem moderní doby (srov. Fredrickson 2003).

Teorie, že existuje jediná celoevropská či „bílá“ rasa, se rozvíjela pomalu a vykrystalizovala až v osmnáctém století (Fredrickson 2003).

Jako první vědecká klasifikace se uvádí dílo francouzského antropologa F. Berniera¹² z roku 1684, který rozdělil lidstvo na čtyři skupiny. Je zajímavé, že třídění lidských ras se od počátku až do konce 20. století udržovalo na rozlišování zpravidla tří nebo čtyř hlavních velkých ras a někdy i většího nebo menšího počtu malých ras či typů (Wolf 2000, Dacík 2001).

Moderní pojetí ras jako základních lidských typů klasifikovaných podle fyzických znaků (zejména barvy kůže) vzniklo až v osmnáctém století. Termín „rasa“ se v západoevropských jazycích dříve vztahoval k chovu dobytka či k aristokratickým rodům (Fredrickson 2003).

Velcí antropologové a přírodovědci osmnáctého století, jako například Lamarck (1744 - 1829), autor Zoologické filosofie (Philosophie zoologique, 1809), jehož studium mutací druhů předcházelo Darwinovi, nebo Buffon¹³ (1707 - 1788), autor slavných Přírodních dějin člověka (Histoire naturelle de l´ homme, 1778), přišli s materialistickým výkladem rasových rozdílů, přičemž jejich kriteria klasifikace byla velmi subjektivní. Zcela běžně se začalo používat stereotypů a odlišné fyziologické charakteristiky začaly být považovány za známky existence duševních, psychologických a kulturních rozdílů. Od počátku devatenáctého století existovala již celá řada otevřeně rasistických vědeckých pojednání, přírodovědeckých i antropologických. Nové humanitní vědy, které se pokoušely co nejvíce přiblížit vysoce uznávaným přírodním vědám, se snažily přisoudit duševním nebo morálním vlastnostem tutéž dědičnou neměnnost, jaká byla připisována vlastnostem fyziologickým. Protože černoši byli dědičně černochy, museli také být dědičně „líní a nepořádní“ (viz Dacík 2001, Wolf 2000).

Linné Evropany popsal jako „bystré, tvořivé…podléhající zákonům“. Černoši byli naproti tomu „záludní, líní, nedbalí…podléhající vrtochům“. Jeho rozdělení do pěti skupin na kavkazský (bělošský), mongolský, etiopský, americký a malajský typ bylo rozumným závěrem, učiněným na základě tehdy známých informací o fyzických typech převažujících na jednotlivých kontinentech či v oblastech tehdy známého světa, přičemž u každé rasy popisoval výlučně tělesné znaky a nikoli intelektuální či morální schopnosti (Fredrickson 2003, srov. Dacík 2001).

Roku 1775 významný německý přírodovědec a lékař J. F. Blumenbach (1752 - 1840) vydal pozoruhodný spis „De genesis humani varietate nativa“, čímž do různých antropologických, a tedy i rasových, spekulací vnesl vědeckého ducha.

J. F. Blumenbach rozeznával rasu kavkazskou (Evropa, západní Asie a severní Afrika), mongolskou (ostatní Asie a Eskymáci), etiopskou (Afrika kromě severní části), americkou (Indiáni) a malajskou (ostrovy v jižní části Tichého oceánu). Americké a malajské rasy však vývojově souvisí s mongolskými. Proto se dnes většinou uznává dělení lidstva do tří skupin, které G. Cuvier (1769-1832) označil jako rasu bílou, černou a žlutohnědou (Suchý 1972, srov. Dacík 2001).

Další osobností v tomto směru byl Cuvierův žák Louis Agassiz (1807 - 1873), původně švýcarský přírodovědec, posléze i filosof, jenž využil životní šance rozvíjet své rasové teorie v USA (Dacík 2001).

Hojně byl v této době citován např. názor W. Lawrence z r. 1819, že černoši jsou svojí tělesnou stavbou blízcí opicím. Bylo zneužito objevu lícního úhlu Petra Campera, holandského lékaře, který dokázal, že u člověka docházelo postupně ke zkracování vystupující obličejové partie, přičemž u černochů že je dosud největší prognatie obličeje. Jiní zastánci rasismu v minulém století se odvolávali na učení Louise Agassize a jeho teorii o zoogeografických oblastech, podle nichž se různé druhy živočichů vyvíjely izolovaně na různých místech, a dokazovali, že stejně tomu bylo i s lidskými plemeny, která prý vznikla v různých oblastech nezávisle na sobě, a proto spolu vývojově nesouvisí a jsou mezi nimi zásadní rozdíly (viz Wolf 2000). Zmiňovaný L. Agassiz tvrdil, že „rovnost před zákonem udělená osvobozeným otrokům musí být popudem k nastolení tuhé sociální separace ras“ (Gould 1998: 74).

Novodobý rasismus na evropském kontinentě je spojován se jménem francouzského hraběte Josepha-Arthura de Gobineau, který v polovině devatenáctého století vydal svou čtyřsvazkovou Esej o nerovnosti lidských ras. Byl to francouzský učenec, filozof, diplomat a spisovatel. Jeho Pojednání o nerovnosti lidských ras (Essai sur ľ inégalité des races humaines, 1853 - 55) je syntetické, interdisciplinární dílo založené na historii, antropologii a lingvistice.

Rasu Gobineau považoval za jedinou příčinu rozkvětu a úpadku kultury. Na tomto základě vypracoval všeobecnou rasovou teorii, podle níž k vládě nad ostatními rasami jsou předurčeni pouze lidé s určitými tělesnými znaky a duševními vlastnostmi a schopnostmi (Wolf 2000, Dacík 2001).

Gobineau tvrdil, že rasový princip objasňuje minulost, přítomnost i budoucnost a určuje osud civilizace. Ta se stává dekadentní, když dojde k míšení ras. Žádná rasa není schopna zachovat si čistotu a čím více se mísí, tím více degeneruje. Gobineau akceptoval existenci tří základních ras: žluté, černé a bílé (Wolf 2000). Rozlišovacími znaky jsou znaky antropologické a čistota krve. Germáni podle Gobineaua představují rasu nejméně smíšenou, tedy nejčistší, a proto i kulturně nejvyšší (Bláha 1968).

Každé rase přisuzoval Gobineau typické vlastnosti:

Žlutá rasa je popisována jako materialistická a inteligentní, chybí jí fantazie a její jazyk není schopen metafysického vyjadřování. Černá rasa postrádá inteligenci, je zavrženíhodná pro lenost, smyslnost, absenci smyslu pro organizační práci a skutečnou kulturu, stejně tak jako pro morální zbabělost.

Bílá rasa vyniká velkou energií a inteligencí, smyslem pro čest, odvahu, krásno, ladnost a válečnické umění.

Árijská rasa, která byla kdysi elitou v Indii a později vytvořila teutonskou tradici, má mezi bílými postavení šlechty. Jejími typickými rysy jsou láska ke svobodě a cti a kult duchovnosti.

Tím však kategorizace ras nekončí, její smysl naopak vzrůstá. Totiž, jak autor této rasové teorie pravil, „nejnadanější a nejschopnější je rasa bílá, všechny ostatní stojí na nižším stupni“, přičemž platí teze, že by „nebylo nikdy pravé civilizace evropských národů, kdyby nepanovaly árijské větve“ (Dacík 2001).

Gobineau nebyl antisemita a odsuzoval otroctví, ale svým výkladem dějin lidstva na základě rasové teorie a dokládáním výsadního postavení árijské rasy plně vyhovoval pangermánskému hnutí, které použilo jeho teorii jako pojmový rámec svého nacionalismu a antisemitismu (srov. Wolf 2000, Dacík 2001).

„Gobineau hledal v čistotě rasy jedinou příčinu rozkvětu lidstva a pomocí této rasistické teorie vysvětloval zánik dávných civilizací Egypta, Indie, Fénicie, Řecka a stejně tak Říma. Tvrdil, že ke kulturnímu úpadku lidstva ve starověku došlo v důsledku smíšení ras, vládnoucí rasy s nižšími a méněcennými rasami přistěhovalců a že k takovému úpadku kultury a lidské společnosti dojde i v moderní době.“ (Wolf 2000:137 - 138)

Stejné argumenty o úpadku západní civilizace používá (nejenom) krajní pravice napříč celou Evropou.

„Nesmíme zapomenout na to, že Gobineau, z něhož historie učinila otce rasistických teorií, nepojímal nerovnost lidských raskvantitativně, ale kvalitativně: velké primitivní rasy, které vytvářely lidstvo v jeho počátcích – tedy bílá, žlutá, černá – si nebyly absolutně nerovné, ale lišily se svými zvláštními schopnostmi. Míšení ras mělo být podle něho spíše důvodem pro jejich degeneraci než pro postavení té které rasy na stupnici hodnot společných všem; degenerace měla nakonec postihnout lidstvo jako celek, odsouzené bez rozdílu rasy ke stále většímu promíšení.“ (Lévi-Strauss, 1999:7)

Jedním z prvních ideologů rasismu se stal Benjamin Kidd, který tvrdil, že každý sociální pokrok je založen na „přirozeném výběru“ nejvíce přizpůsobivých národů, které mají vrozenou biologickou nadřazenost nad jinými méněcennými národy. Tato teorie antroposociologie a sociálního darwinismu dosud pokládá evropské rasy za vyšší produkt přírodního výběru a tvrdí, že vítězí v boji o život (Wolf 2000).

Mezi sociálními darwinisty, zastánci rasových teorií, vynikl v minulém století zejména žák a obdivovatel Benjamina Kidda Joseph Chamberlain¹⁴, který v Anglii usiloval o vytvoření trojspolku USA, Anglie a Německa a uskutečnění teutonské nadvlády nad světem (Wolf 2000).

Chamberlain byl původem Angličan, ale strávil většinu života v Německu, kde byl u vládnoucí třídy tak populární, že se stal známým jako císařský antropolog. Také prosazoval myšlenku, že Teutoni jsou nadřazenou rasou.

Fyzicky je charakterizoval jako většinou vysoké lidi se světlými vlasy a s dolichocefalickými rysy (měli dlouhou hlavu) - jeho představy odpovídaly nordickému typu. Podle Chamberlaina byli židé cizí jím preferovanému duchu teutonství, i když přiznával, že je obtížné rozlišovat židy od Němců čistě na základě fyzických charakteristik (srov. Dacík 2001, Heywood 1994, 2004).

I když existovalo mnoho jiných autorů, kteří rozvinuli moderní rasistické názory, jako například Ludwig Woltmann, H. F. K. Günther¹⁵, W. Darré v Německu, O. Weininger v Rakousku a Lothrop Stoddard a Madison Grant ve Spojených státech, Gobineaua a Chamberlaina lze považovat za intelektuální předchůdce rasových teorií německých nacistů.

Také Anglie měla svého Gobineaua v osobě Roberta Knoxe (1798 - 1862), jehož Lidské rasy (Races of Men, 1850) dokládají nadřazenost dvou árijských ras, Sasů a Slovanů (v tomto je naprosto unikátní) a podřazenost Židů. James Hunt (1833 - 69), nadšený stoupenec Knoxův a zakladatel a předseda Londýnské antropologické společnosti, přispěl k rozšíření rasismu snahou zbavit vědu nešťastných předsudků, jako jsou teorie lidských práv a víra v lidskou rovnost. Oba tito myslitelé věřili, že vlastnosti ras jsou vrozené a neměnné a zahrnují jak fyzickou, tak morální a intelektuální složku lidské osobnosti (Dacík 2001, srov. Wolf 2000).

Je třeba si uvědomit, že celistvou teorií se rasistické myšlení stalo, teprve když vstřebalo sociální darwinismus. Myšlenek „přirozeného výběru“, boje o existenci a „přežití nejsilnějších“ se okamžitě chopili teoretici rasismu; biologický determinismus aplikovaný na humanitní vědy se pro ně stal normou ospravedlňující existující nerovnost nebo nerovnost, kterou je třeba zavést, aby bylo možno obnovit přirozený řád zničený liberalismem, demokracií, francouzskou revolucí nebo marxismem.

„Sociální darwinismus současně s tvrzením o nevyhnutelnosti biologického boje v lidském životě naznačoval, že Árijci (nebo spíš Němci) nemusí degeneraci podlehnout, ale mohou překonat nebezpečí úpadku a degenerace udržováním rasové čistoty. Tato nepokrytá výzva k nelítostnému boji mezi rasami a k eugenické reformě padla na přelomu 19. a 20. století v Německu na úrodnou půdu; zásadní práce Ernsta Krause, Otty Ammona, Ludwiga Wilsera a Ludwiga Woltmanna – všichni byli sociální darwinisté – byly vydány v období od začátku devadesátých let devatenáctého století do roku 1910.“ (Goodrick - Clarke 1998: 25-26)

Na konci devatenáctého století byla již syntéza sociálního darwinismu a rasismu v Evropě naprosto běžná. Nejtypičtěji ji ve svých dílech odrážejí „antroposociologové“ Georges Vacher de Lapouge ve Francii a v Německu výše zmiňovaný Otto Ammon. Tito myslitelé nejen prosazovali absolutní fyzickou, morální a společenskou nadřazenost árijců (kterou zakládali na měření lebky a na dalších společenských, antropologických a ekonomických kritériích), ale vytvořili také novou koncepci lidské povahy a mezilidských vztahů. Ammon a Vacher de Lapouge věřili, že rozdělení lidí ve společnosti podléhá přísnému determinismu a že předurčení „teutonské“ ¹⁶ rasy je nezměnitelné. Árijský element podle nich vždy nesl břemeno dějin, zakládal civilizace a vytvářel umění a vědy, objevoval nové země a všude probouzel ekonomickou aktivitu. Pro představitele této školy existuje absolutní korelace nejen mezi organismem a duchovní činností, ale dokonce mezi tělesnými rozměry a stupněm duchovní zvídavosti nebo mezi rozměry lebky a nadějí na postup na společenském žebříčku.

„Zatímco Arthur de Gobineau (1816 – 1882) napsal portrét rasové evoluce a úpadku, ve kterém dospěl k závěru, že Árijci mají být pohlceni oceánem černých a žlutých ras, Vacher de Lapouge (1854 – 1936) a Houston Stewart Chamberlain (1855 – 1927) psali pod vlivem nových zoologických a biologických věd a představili Židy jako rasu, která je árijské rasové nadřazenosti nejvíce nebezpečná. Na rozdíl od Gobineaua, který se opíral o lingvistiku jako o normu pro rozlišení ras, tito pozdně rasističtí spisovatelé se zajímali o měření lebek¹⁷ a další tělesné charakteristiky, jako jsou vlasy a barva očí.“ (Goodrick-Clarke 1998: 162)

Sociální darwinismus sloučený s rasismem okamžitě vedl k desakralizaci člověka a asimilaci společenské a fyzické existence. Pro takové rasisty byla společnost organismem řízeným stejnými zákony jako živý organismus, lidský rod byl podřízen stejným zákonům jako ostatní druhy zvířat a lidský život nebyl nic jiného než neustálý boj o přežití. Podle jejich představ patřil svět těm nejsilnějším, kteří jsou také ti nejlepší. Tady vznikla nová morálka (kterou Vacher de Lapouge nazval „selekcionistickou“), která měla nahradit tradiční morálku křesťanskou.

V průběhu celého devatenáctého století tvoří tyto pokusy přistupovat ke zkoumání duše skrze tělo jednu z výrazných charakteristik rasismu. V Evropě byly v této době všeobecně uznávány dvě myšlenky: existují vnitřní psychologické rozdíly mezi rasami a jen lidé jedné „krve“ mohou sdílet jedno kulturní a intelektuální dědictví.

Vznik nacionalismu, který zahrnoval hledání objektivních kritérií definice národních společenství a připisoval velkou důležitost národním dějinám a jazykům, spolu s dlouhým zápasem Evropy proti francouzské revoluci a racionalistickému dědictví osvícenské éry pomohly vytvořit podmínky, v nichž se mohl rasismus rozvíjet, až se stal politickou silou a základem teorie dějin (srov. Heywood 1994).

Ideologie, kterou Francie, Velká Británie, Německo a nakonec Spojené státy ospravedlňovaly zabrání nových koloniálních území, byla otevřeně rasistická.

Rudyard Kipling shrnul tuto ideologii v básni „Břímě bílého muže“¹⁸, kterou napsal v roce 1899 v souvislosti se španělsko-americkou válkou, aby povzbudil vítězné Američany ke zřízení koloniální nadvlády nad Filipínami. Podle Kiplinga měla nadřazená rasa povinnost převzít zodpovědnost za „nově podmaněné, vzpurné národy, napůl ďábelské, napůl dětské“ (Fredrickson 2003, srov. Heywood 1994).

Podle Kiplinga rovněž bůh učinil bílého člověka odpovědným za výchovu a vedení, stejně jako za zachování odstupu mezi bílým vládcem a žlutým, černým a jiným barevným poddaným. Teorie o břemeni bílého člověka, která měla v Anglii a jejích koloniích četné přívržence, kteří zakládali „Kiplingovy kluby“, však po druhé světové válce ztratila značně na popularitě a stala se bezvýznamným hnutím vedle rychle se šířící a v poválečné době nejvýznamnější globální teorie – „teorie amerického věku“ (srov. Wolf 2000).

Ve Spojených státech se rasismus jako ideologie hlásající vrozenou černošskou podřadnost rozvinul ve třicátých letech devatenáctého století v reakci na vzestup severského abolicionismu – jako odpověď na radikální požadavky osvobození černochů v době, kdy federální vláda byla rozhodnuta otroctví udržet (Fredrickson 2003).

Americká podoba bělošské nadřazenosti však měla, na rozdíl od jižní Afriky, původ především v obchodu s africkými otroky, ne v kolonizaci tohoto kontinentu. Nicméně získala legitimitu tím, že se prokazatelně shodovala se vztahem mezi černými a bílými, který se vytvořil v Africe během kulminace západního imperiálního pronikání a nadvlády (Fredrickson 2003).

Lynčující davy na americkém Jihu často ospravedlňovaly své zločiny tím, že černoši údajně znásilnili nebo se pokusili znásilnit bílé ženy. Strach ze sexuálního znečištění nebo znásilnění údajně podlidskou rasou má blízko k jádru vražedného či genocidního rasismu, ať už se objeví kdykoli a kdekoli (Fredrickson 2003).

Vzestup rasismu

Období druhé světové války je vnímáno jako vrchol rasismu a antisemitismu. Rasismus mimo jiné fungoval jako jedna z nejúčinnějších technik nacistické propagandy, jejímž cílem bylo ovládnout německý lid a udržet ho pod kontrolou.

Rasismus je významným rysem nacistické ideologie, ale v italském fašismu hrál poměrně malou roli. Navíc rasistická doktrína nebyla fašistickým vynálezem a nebyla ani vlastní fašistické ideologii. Dokonce to ani nebyla doktrína, pod kterou by se podepsali všichni ti, kteří nacismus podporovali (O´Sullivan 1995).

Ke koncipování a zdůvodnění tzv. biologického rasismu se v Německu propůjčili i někteří vědečtí pracovníci. Jedním z hlavních činitelů se zde stal H. F. Günther. Jeho antropologické spisy („Rassekunde des deutsches Volkes“, Mnichov 1922, a „Rassekunde Europas“, Mnichov 1924) byly přímo evangeliem nacistického rasismu. Tvrdil, že nordická rasa, kterou představuje německý národ, je předurčena ke světovládě, protože je povahově „nejvýbornější a nejbystřejší“ (Wolf 2000).

„Nacistická ideologie kreslila svět v pseudoreligiózních a pseudovědeckých termínech jako boj o nadvládu mezi Němci (dobro) a Židy (zlo). Hitler osobně dělil rasy na tři kategorie. První byli árijci neboli „nadřazená rasa pánů“ a „zakladatelů kultury“, která má zásluhu doslova na všech uměleckých, literárních, hudebních, filozofických a politických dílech a učeních. Pak byla rasa nositelů kultury, tj. národů, které jsou schopny využít ideje a vynálezy německého lidu, ale samy nejsou schopny žádné tvořivé činnosti. Na nejnižším stupni pak byli Židé, které Hitler nazýval jednoduše ničiteli kultury, vedoucími nikdy nekončící boj proti skvělým a tvořivým árijcům. V Hitlerově „světonázoru“ tak dominovala idea konfliktu dobra a zla, promítnutá do rasového boje mezi Němci a Židy. Tento konflikt mohl skončit jen světovou nadvládou árijců nebo definitivním vítězstvím Židů.“ (Heywood 1994: 177)

„Podle nacistického učení o rasách představovala židovská rasa jako méněcenná největší nebezpečí pro čistotu německé rasy (šlo o formu tzv. biologického rasismu čili rasismu krve).“ (Wolf 2000: 119)

Třetí říše¹⁹ vydala a prosazovala dodržování tzv. Norimberských zákonů (zákon o říšském občanství, zákon o ochraně německé krve a německé cti, nařízení k zákonu o říšském občanství), které měly ochraňovat „čistotu německé krve“.

Nadvláda německého národa, založeného na konceptu „pokrevní spřízněnosti“, byla běžně vnímána jako vláda tzv. panské rasy (srov. Heywood 1994, Clayová, Leapman 1996).

Adolf Hitler, autor knihy Mein Kampf, sám uznával, že jeho myšlení je závislé na zmiňovaných teoreticích, zejména na Chamberlainovi. Hitler mu byl vděčen za poskytnutí „vědeckého“ základu pro tento rys jeho politické filozofie.

„Logika knihy Mein Kampf byla taková, že velikost Německa nelze nikdy zajistit, dokud nebude židovská rasa úplně vyhlazena.“ (Heywood 1994: 178)

Z hlediska rasy je podstatná kapitola „Národ a rasa“, v níž A. Hitler rozebírá otázku křížení, otázku čistoty rasy a její význam pro národ. Uvádí, že výsledkem křížení podřadné rasy s ušlechtilou, tedy árijskou, jsou podřadní bastardi, již jsou nejen rasově méněcenní, ale také mají sníženou odolnost, podléhají snáze nákazám a nemocem, čímž navíc ohrožují národ. A to samozřejmě nelze trpět (Dacík 2001).

V Hitlerových spisech, stejně jako ve spisech ostatních předních nacistů, byla nová etika boje zahalena jazykem, který přišel do módy během devatenáctého století. Byl to jazyk sociálního darwinismu s důrazem na přežití nejsilnějších (O´Sullivan 1995).

„Hitler²⁰, Himmler a mnoho dalších vysoce postavených nacistických vůdců bylo posedlých polonáboženskou vírou v rasu árijských boholidí, úmyslem vykořenit podřadné rasy a představou nádherné tisícileté budoucnosti pod německou světovládou.“ (Goodrick-Clarke 1998: 257)

Rasový fanatismus prosazoval i Alfred Rosenberg, od roku 1934 pověřenec Vůdce pro dohled nad duchovní a světonázorovou výukou v NSDAP.

Dovršením nacistické rasové ideologie v Německu byla Rosenbergova doktrína již zmíněné „árijské“ neboli „germánské“ rasy jakožto rasy panské oproti všem ostatním národům, kmenům a rasám, které byly prohlášeny za „nižší“ rasy. Alfred Rosenberg k její koncepci a zdůvodnění zneužil vědy a některých názorů historiků a lingvistů (Karla Luegera, Paula de Lagarda, Oswalda Spenglera a spisů Gobineauových) a rasovou teorii vyhrotil za pomoci Martina Bormanna, vedoucího kanceláře strany NSDAP, až k rasovému fanatismu, který se stal kodexem výchovy německé mládeže a celého německého národa (Wolf 2000, srov. O´Sullivan 1995).

Šíření myšlenek rasismu, údajně vědeckého charakteru, včetně myšlenky, že Židé jsou lidská skupina, která je prokazatelně podřazená, hrálo hlavní roli v dlouhém procesu podkopávání celé politické kultury založené na racionalismu, individualismu a lidských právech.

Jedním z posledních antropologických spisů vydaných v hitlerovském Německu byla obsáhlá encyklopedická práce prof. Egona Freiherra von Eickstadta, bývalého ředitele Antropologického a Etnologického ústavu Slezské univerzity ve Vratislavi, „Rassekunde und Rassengeschichte der Menschheit“. Pro svoje objektivistické hledisko a závěry se stala učebnicí a odkazem pro řadu současných západoněmeckých badatelů v antropologii a etnografii (Wolf 2000).

I když německá Třetí říše skončila jarem 1945, myšlenky rasismu jakožto stavebního kamene některých politických ideologií přetrvávaly i po druhé světové válce.

Obecně lze označit některé politické systémy podobné Třetí říši za rasistické režimy. Fredrickson (2003) rasistické režimy charakterizuje následovně:

Za prvé, existuje zde otevřeně rasistická oficiální ideologie. Vládní moc trvá na tom, že rozdíly mezi dominantní a podřízenou či eliminovanou skupinou jsou trvalé a nepřekonatelné. Nesouhlasit s touto ideologií je nebezpečné a většinou ústí v mimoprávní represe, jelikož rasové rovnostářství je v otevřeně rasistickém režimu považováno za herezi. Za druhé, pojetí radikální odlišnosti a odcizení se nejjasněji a nejdramatičtěji projevuje v zákonech zakazujících smíšená manželství. Ideálem je „čistota rasy“ a zákaz míšení ras odráží snahu uchovat či vytvořit kastovní systém založený na předpokládaných rasových rozdílech. Za třetí, společenskou segregaci vynucuje zákon a nejde tudíž výlučně o následek zvyku či ojedinělé diskriminační činy, které stát pouze toleruje. Cílem je zabránit všem možnostem kontaktu, které by mohly naznačovat rovnost mezi segregujícími a segregovanými. Za čtvrté, pokud je politické zřízení formálně demokratické, příslušníci podřadné skupiny nesmějí zastávat veřejné funkce a dokonce nemají volební právo. Za páté, pronásledované skupiny mají natolik omezený přístup ke zdrojům a ekonomickým příležitostem, že většina jejich příslušníků buď žije v bídě, nebo je cíleně ožebračována. Tento obecný popis „otevřeně rasistického režimu“ se velmi dobře hodí na americký Jih v době rasové segregace, na Jihoafrickou republiku v době apartheidu a na nacistické Německo. Nikde jinde se politické a právní možnosti rasismu takto plně nerozvinuly.

Danics a Kamín (2005) dodávají, že lidé v rasistických společnostech:

1. věří ve faktickou existenci „ras“;
2. svým chováním často znevýhodňují (diskriminují) členy jiných „rasových skupin;
3. své chování ospravedlňují odkazem na biologickou či kulturní nezměnitelnou „méněcennost“ anebo „jinakost“ těch „druhých“.

Rasismus po 2. světové válce

Jediný otevřeně rasistický režim, který přežil druhou světovou válku i válku studenou, byl režim jihoafrický. Ve skutečnosti plně dozrál až poté, co Národní strana, v níž dominovali Afrikánci, zahájila po svém volebním vítězství v roce 1948 období apartheidu (podle holandského apartthejid = oddělování, rozdělování). Většina vůdců této strany, kteří se později dostali k moci, s válkou proti Německu v roce 1939 nesouhlasila a někteří zůstali solidární s nacistickým režimem po celou dobu války (Fredrickson 2003, srov. Wolf 2000).

Propagátory apartheidu byli už v 19. století Búrové, tj. holandští evangeličtí přistěhovalci, kteří byli ze své vlasti vyháněni z náboženských důvodů (jakobíni) a hromadně se stěhovali do jižní Afriky (Wolf 2000).

Po zřízení Jihoafrické republiky Národní strana povýšila rasismus na státní doktrínu a na počátku 20. století tento proces gradovala až k rasovému rozdělení obyvatelstva celé země na tři kategorie občanů:

1. bílé obyvatelstvo jako vládnoucí vrstva se všemi výhodami, právy a povinnostmi (ačkoliv tvořilo celkově menšinu lidí),
2. obyvatelstvo asijského původu (Indové, Pakistánci, Číňané, Japonci a další, kteří v zemi tvořili více nebo méně početné obyvatelstvo),
3. rasově smíšené obyvatelstvo, tj. míšenci bělochů, černochů aj.

Černošské obyvatelstvo, tj. původní většinové obyvatelstvo, které představovalo až 5/6 obyvatel, mělo nejméně práv a téměř žádné výhody. Ve městech nesmělo vstupovat do veřejných místností a dokonce i na lavičkách v parku byly cedulky: For whites only (pouze pro bílé). Tato rasová segregace se postupně stala neúnosnou, protože zasahovala i do státní správy: apartheid se opíral o 1. předurčenost bílé rasy, 2. vyhlášení zákazu míšení krve 3. omezení pohybu a základních práv pro černé a míšence, 4. násilné přesídlování do bantustanů, tj. na zvláštní odlehlá území, do slumů na předměstí měst apod. (Wolf 2000)

Krajním projevem rasové diskriminace a segregace byla politika apartheidu v Jihoafrické republice v letech 1948 – 1988 (Wolf 2000).

Giddens ze sociologické perspektivy (1998) uvádí tři podoby segregace v jihoafrické společnosti:

1. Mikrosegregace se týkala veřejných míst; hygienická zařízení, čekárny, vagony ve vlacích měly oddělené části pro bílé a barevné.
2. Mezzosegregace spočívala v rozdělení bílých a barevných do různých čtvrtí ve městech. Černoši byli nuceni žít ve vymezených zónách.
3. Makrosegregace měla podobu vyčleňování určitých národností jako celků do rezervací pro domorodce.

„Systém apartheidu byl odsuzován celým mezinárodním společenstvím²¹ a i v samotné zemi svého vzniku musel čelit mnoha odpůrcům.“ (Giddens 1998: 242)

Ve Spojených státech vysvětlil „rasový darwinismus“ vrozenou podřadnost černých mnohem účinněji, než starší polygenetické teorie, které mnozí považovali za nepřijatelné či heretické.

Evoluční teorie objasnila, jak se mohly v průběhu širokých časových období vyvíjet nové druhy a trvale se odlišit svými schopnostmi. Vyplývalo z ní rovněž, že lidské rasy si navzájem konkurují a že podřadné druhy nemohou z „boje o přežití“ vyjít vítězně (Fredrickson 2003).

Poválečný rasismus v USA, zejména v některých jeho lidových projevech, však převážně líčil černošské muže jako bestie lačnící po bílých ženách, z nichž někteří měli být pověšeni nebo upáleni zaživa lynčujícími davy, aby se tak ostatní udrželi náležitě na uzdě a uchovali si respekt vůči bělošské moci (srov. Fredrickson 2003).

Kromě tzv. bílého rasismu se hovoří o barevném rasismu. Lze tak hovořit o rasismu žlutém či rasismu černém; za příklad teoretika a propagátora nadřazenosti černé rasy je považován Leopard Jeffries, profesor na City College v New Yorku, jenž své přesvědčení opírá o biologické (tmavá kůže je znak intelektuální a fyzické převahy) i psychosociální (harmonie, duchovnost, přátelství) znaky. Své „soukmenovce“ nazývá lidmi slunce – na rozdíl od lidí ledu, čili bělochů, lidí podle něj násilnických a materialisticky orientovaných. Svůj rasistický postoj dává zřetelně najevo, když se o bílé rase vyjadřuje jako o rase „ďábelské“, k níž s důrazem řadí i Židy, které z celé své duše nenávidí. Tvrdí totiž, že právě „bohatí Židé financovali v minulosti obchod s otroky“, což zajisté hovoří samo za sebe (Dacík 2001).

Nejvýraznějším hnutím se stal ve 20. století panafrikanismus, který začal v USA, ale odtud se šířil po Africe. Obsahoval silné rasistické a nacionalistické prvky a byl projevem černého rasismu. Stal se nejprve reakcí na bílý rasismus, který už dozníval ve Spojených státech amerických, a jeho vedení se ujali tzv. černí muslimové a černošský vůdce Michael Carmichel. Dospěl až k myšlence nadřazenosti černé rasy. Eldridge Cleaver, zakladatel Černých panterů, odmítl dokonce americké ideály demokracie a postavil se proti pokojenému křesťanskému hnutí Martina Luthera Kinga (Wolf 2000, Heywood 2004).

Další projevy rasismu souvisí se vznikem a působením extrémně pravicových stran. Otázky rasismu, xenofobie a problematika imigrace jsou těmito stranami užívány k oslovení a mobilizaci voličů (viz např. Mareš 2003, Fiala 1998, Heywood 2004).

Závěr

Otázka rasismu ve společnosti je otázkou velmi citlivou a popravdě také složitou a její řešení si nesporně vyžaduje kvalifikovaný přístup nejen antropologů, ale i kriminologů a psychologů, přičemž nelze přehlížet ani koordinovaný postup v globálním měřítku, neboť rasismus je fenoménem celosvětovým (Dacík 2001, srov. Fredrickson 2003).

„Lidé se zajímali o rasové rozdíly už dlouho předtím, než byla otázka individuálních rozdílů podrobena vědeckému (ale i „vědeckému“) zkoumání. Obecně se soudilo, že jednotlivé rasy se od sebe velmi liší jak schopnostmi, tak v osobnostních rysech. Nebyla však pociťována nutnost podrobit tyto rozdíly vědeckému zkoumání.“ (Adcock 1973: 214)

Rasa (ale i „rasa“) byla vědecky (ale i „vědecky“) zkoumána především antropology, psychology a sociology. Již z výše naznačené debaty je patrné, že existují dva náhledy na rasu, resp. „rasu“. Jeden pohled je čistě antropologický, druhý je sociálněvědní.

Druhý pohled, reprezentovaný např. Giddensem či Kamínem a Machalovou (2003), tvrdí, že je mylné se domnívat, že se lidstvo dá snadno rozdělit do biologicky odlišných ras.

Giddens (1999) tvrdí, že síla tohoto přesvědčení by nás zřejmě neměla překvapovat, protože se různí badatelé mnohokrát pokoušeli třídit národy světa podle rasového klíče; někteří rozlišovali čtyři nebo pět základních ras, jiní dokonce přes třicet. V těchto klasifikacích se však vždy našlo tolik výjimek, že se ukázaly jako nepoužitelné (Giddens 1999).

Wolf (2000) uzavírá, že rasismus je ve své podstatě vědecky vyvrácen a nemá v lidské společnosti právo na existenci.

Zpravidla byl rasismus dle Wolfa (2000) postaven na těchto chybách a omylech:

1. byl založen na směšování rasy a národa, tj. pojmů a zákonitostí biologických a společenských nebo na ještě složitějším směšování faktů a předsudků o těchto pojmech (nejčastější příčina),
2. vycházel z nevědeckých a falešných představ a názorů jednotlivců či skupin a považoval je za jediné, správné a směrodatné, a to zpravidla proto, že vyhovovaly politice zastánců těchto teorií (např. teorie o břemeni bílého člověka),
3. opíral se o nevědecké teorie o rasové méněcennosti a nerovnocennosti lidí na světě.

Tématu rasismu se věnují nejenom média, ale i právní ustanovení, z nichž Dacík (2001) uvádí:

• Všeobecná deklarace lidských práv, vyhlášená Valným shromážděním Spojených národů dne 10. prosince 1948,²²
• Deklarace OSN o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům (přijato Valným shromážděním OSN 14. 12. 1960),
• Deklarace OSN o odstranění všech forem rasové diskriminace (přijato Valným shromážděním OSN 20. 11. 1963),
• Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (New York, 21. 12. 1965),
• Deklarace UNESCO o rase a rasových předsudcích²³ (Paříž, září 1967).
• Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu (New York, 30. 11. 1973)²⁴,
• Deklarace a akční program boje proti rasismu a rasové diskriminaci (Ženeva, srpen 1978); období let 1974 - 1984 bylo vyhlášeno Desetiletím boje proti rasismu,
• Sevilské prohlášení o násilí (UNESCO: 6. Mezinárodní kolokvium o mozku a agresi. Sevilla 1986).

Jak je z výše uvedeného přehledu k fenoménům rasy („rasy“) i rasismu patrné, tato problematika prostupuje celými lidskými dějinami. Lze tedy předpokládat, že témata rasy i rasismu budou stále součástí mnoha diskusí, ale i konkrétních opatření, resp. politik, které budou vystupovat proti rasistickému chování, resp. rasistickému násilí.

LITERATURA:

Adcock, C. J. 1973: Základy psychologie. Praha: Orbis. 
Bakalář, P. 2003. Tabu v sociálních vědách. Praha: Votobia. 
Berger, P. L. 2003. Pozvání do sociologie. Humanistická perspektiva. Brno: Principal?Principal. 
Biehlová, J. „Ekologie a modernizace fašismu na německé extrémní pravici“. In: Biehlová, J., Staudenmaier, P. 1999: Ekofašismus, poučení z německé zkušenosti. Olomouc: Votobia, s. 45 - 88. 
Clayová, C., Leapman, M. 1996. Panská rasa. Nacistické Německo a experiment. Praha: Columbus. 
Čaněk, D. 1996. Národ, národnost, menšiny a rasismus. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. 
Čeboksarov, N. N., Čeboksarová, I. A. 1978. Národy, rasy, kultury. Praha: Mladá fronta. 
Černý, P. 2005. Politický extremismus a právo. Praha: Eurolex Bohemia. 
Dacík, T. 2001. Člověk a rasa. Brno: CERM. 
Dacík, T. 2000. Rasy a rasismus. Brno: CERM. 
Danics, Š., Kamín, T. 2005. Extremismus, rasismus a antisemitismus. Praha: Policejní akademie ČR. 
Fiala, P. (ed.) 1998. Politický extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Masarykova univerzita. 
Fredrickson, G. M. 2003. Rasismus. Stručná historie. Praha: BB/art. 
Frištenská, H. 1998. „Pojmy xenofobie, rasismus, rasové násilí a rasová diskriminace“. In: Šišková, T. (ed.) Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál: Praha, s. 12 - 27. 
Giddens, A. 1999. Sociologie. Praha: Argo. 
Goodrick-Clarke, N. 1998. Okultní kořeny nacismu. Praha: Votobia. 
Gould, S. J. 1998. Jak neměřit člověka. Pravda a předsudky v dějinách hodnocení lidské inteligence. Praha: Lidové noviny. 
Hartl, P., Hartlová, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. 
Heywood, A. 1994. Politické ideologie. Praha: Victoria publishing. 
Heywood, A. 2004. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia. 
Hitler, A. 1995. Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944. Praha: Aurora. 
Jelloun, T. B. 2004. Tati, co je to rasismus? Praha: Dauphin. 
Kamín, T., Machalová, T. 2003. Kritika rasy a rasismu. Brno: Masarykova univerzita. 
Lévi-Strauss, C. 1999. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis. 
Lipstadtová, D. E. 2001. Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť. Praha a Litomyšl: Paseka. 
Mareš, M. 2003. Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno: Barrister & Principal a Centrum strategických studií. 
Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. 1993. Ostrava: Aries. 
Murphy, R. F. 1998. Úvod do kulturní a sociální antrolopologie. Praha: Sociologické nakladatelství. 
O´Sullivan, N. 1995. Fašismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 
Smolík, J. „Rasismus. Vymezení pojmu, rasové problematiky a její ideologizace“. In: Čech, T., Gulová, L. (eds.) 2001. Texty pro pedagogicko-psychologickou přípravu romských asistentů. Brno: Paido. 
Suchý, J. 1972. Jak se mění člověk. Základy vývojové antropologie. Praha: SPN. 
Tolimanová, J. „O lidských rasách a rasismu z hlediska antropologie“. In: Šišková, T. (ed.) 1998. Výchova k toleranci a proti rasismu, Praha: Portál, s. 28 - 32. 
Trevor-Roper, H. 1995. Poslední dny Adolfa Hitlera. Praha: Aurora. 
Všeobecná deklarace lidských práv a související dokumenty. 1993. Ostrava: Aries. 
Wallerstein, I.: Albatros rasismu. Sociologický časopis, XXXVI, 4, 2000, s. 459 - 473. 
Wolf, J. 1984. Abeceda národů. Výkladový slovník kmenů, národností a národů. Praha: Horizont. 
Wolf, J. 2000. Lidské rasy a rasismus v dějinách a současnosti. Člověk a jeho svět II. Praha: Karolinum.

POZNÁMKY:

¹Antropologie – věda o člověku se v současné době neomezuje jenom na biologii člověka a nepředstavuje už pouze jedinou disciplínu. Vedle tradičního studia zákonitostí vývoje lidského organismu, jeho vzniku, vývinu a stárnutí, tělesné variability a podmínek zdravého života jedince, etnických skupin, ras a národů (biologie člověka čili antropologie fyzická, prehistorická a etnická) se rovněž zabývá studiem vzniku a vývoje člověka jako bytosti kulturní a sociální; sleduje zákonitosti kulturního a sociálního vývoje lidstva, stanoví specifické zvláštnosti a rysy jednotlivých kmenů, národností a národů v různých oblastech světa a zkoumá život lidské společnosti i lidských jedinců po všech jejich stránkách.V tomto smyslu je současná antropologie velmi rozvětvenou multidisciplinou a řada badatelů také mluví spíše o vědách o člověku a různých odvětvích antropologie nežli o jedné disciplíně (srov. Wolf 2000) 
²V sanskrtu znamená chuť, šťáva, nálada a pokud bychom přece jen předpokládali souvislost s rasou biologickou, znamenalo by to, že původní pojetí rasy (v etnickém smyslu) bylo založeno na zachycení komplexního duchovního či emocionálního stavu (Dacík 2001). 
Z dalších termínů, které byly užity či spíše navrženy v úmyslu zavést je jako synonyma rasy, je „varieta“. Užil jej proslulý švédský badatel a autor prvního skutečně vědeckého systému přírody – K. Linné, a to již v 1. pol. XVIII. stol. Dnes, s odstupem času, lze říci, že neúspěšně. 
Termín rasa byl zřejmě úspěšnější, anebo ještě spíše, nešlo o problém zase tak aktuální. Rasy byly známy, nikdo o nich nepochyboval a všichni také věděli (byli přesvědčeni), že „barevní“ jsou méněcenní, případně, že je na bílých a moudrých Evropanech, aby barbarské „divochy“ kulturně povznesli. S postupem času názor na rasu doznával sice změny, ale pojem rasy zůstával (viz Dacík 2001). 
³Pátráme-li v historii termínu rasa dál, zjistíme, že se šířil velmi rychle. Nejprve zřejmě pronikl do španělštiny a portugalštiny (raza) a nato do francouzštiny (la race). Na tom měl patrně zásluhu i francouzský badatel F. Bernier, který již v 2. pol. XVII. století (1684) rozdělil lidstvo do čtyř velkých ras, byť v tomto směru nebyl první. Následně se pojem dostává dále do angličtiny (race) a němčiny (die Rasse), odkud byl převzat i do češtiny, avšak až v XIX. století (viz Dacík 2001). 
⁴Nejsvětlejší rasa se utvářela v mírném pásmu na severní polokouli. Proto se nazývá bílá nebo též euroasijská. Protože se toto pásmo rozkládá na velikém území a sahá od obratníku Raka až po severní polární kruh, můžeme zde sledovat největší rozdíly v barvě pleti, vlasů i očí: od téměř bílé pleti a slámových vlasů, modrých či šedých očí až po snědé tváře Indů, Tamilů či Romů, kteří pocházejí z Indie. Všichni tito lidé jsou příslušníky bílé neboli europoidní rasy. (Klasifikace europoidních typů v Evropě rozlišuje zpravidla dva typy světlé a dva typy tmavé (atlanto - baltské a atlanto -mediterranní); toto dělení pochází už z počátku 20. století, a to od anglického badatele Ripleye a francouzského badatele Denikera. V polovině téhož století k němu přispěl zejména polský antropolog Jan Czekanowski a později čeští antropologové Vojtěch Fetter a Jaroslav Suchý). 
Podél rovníku na africkém kontinentu se utvářela černá neboli negroidní či ekvatoriální rasa jako důsledek adaptace na tropické podmínky, tj. zejména intenzívní záření a horké, místy velmi vlhké klima. Lidské tělo se muselo chránit proti spálení, vysušení, úžehu atp. Jediným spolehlivým způsobem byla tvorba podkožního barviva – hnědého pigmentu v kůži. Čím více se ho utvořilo, tím lépe bylo živé tělo chráněno před zhoubným slunečním žárem. V subtropickém pásmu, které leží mezi oběma výše popsanými pásy, a to pravděpodobně na území dnešní Číny, došlo ke zformování dnes nejpočetnější lidské rasy – mongoloidní či žlutohnědé či asijskoamerické rasy (srov. Wolf 2000). 
⁵Badatelé se nedokázali sjednotit na celkovém počtu velkých a malých ras a typů, ale většina se shodovala na počtu tří velkých ras a odvozovala je z počtu tří geografických a klimatických pásem na Zemi (Wolf 2000, srov. Dacík 2000, 2001, Geist 1992, Kamín, Machalová 2003, Bakalář 2003). Bakalář (2003) v této souvislosti tvrdí, že „někteří taxonomové rozlišují 60 (i více) druhů ras. 
⁶Je však nutno rozlišovat alespoň dva její typy: paleonegroidní čili staročernošský a neonegroidní neboli mladočernošský (Wolf 2000). Reprezentativními příslušníky negroidní rasy jsou především neonegroidní skupiny, které se rozlišují podle výskytu a jazyků na tři velké skupiny: Bantuidé, Sudanidé a Niloté (Niloti, Nilotidé) (Wolf 2000). 
⁷Ideje, které Charles Darwin rozpracoval ve své práci O původu druhů (1859), měly silný vliv nejen na přírodní vědy, ale na konci 19. století i na společenské a politické vědy a myšlení. Představu druhů vyvíjejících se v procesu „přirozeného výběru“ rozpracoval Herbert Spencer do ideje „přežití nejvhodnějších“, tj. do názoru, že v soutěži jedinců uspějí usilovní a nadaní a neuspějí líní a neschopní (Heywood 1994). 
⁸Všechny rasy mají v Hrdličkově neandrtálské fázi společného předka. Z toho plyne, že lidstvo je jednotné a neexistují rasy méněcenné a rasy vyšší, předurčené k vládě nad světem (srov. Suchý 1972). 
⁹Prvotní hřích antropologie podle Lévi-Strausse spočívá právě „v záměně čistě biologického pojmu rasy (za předpokladu, že tento pojem je vůbec objektivní, dokonce jen na tomto omezeném poli, což moderní genetika popírá) za sociologické a psychologické výtvory lidských kultur“ (Kamín, Machalová 2003). 
¹⁰„Nemáme přesvědčivé důkazy o tom, že by některá rasa byla v jakémkoliv smyslu nadřazena. Ve smyslové oblasti, kde je možno použít spolehlivých testů, vychází najevo, že přes veškerá tvrzení o lepší diskriminační schopnosti primitivních národů nejsou v tomto směru žádné významné rozdíly.“ (Adcock, 1976: 224 - 225) 
¹¹Předsudky se uplatňují především na základě stereotypů v uvažování. Při veškerém přemýšlení používáme kategorie, jež slouží k utřídění (klasifikaci) našich zkušeností; někdy jsou však tyto kategorie příliš rigidní a navíc vycházejí ze špatných či nedostatečných informací. Běloch například může mít určitý názor na černochy, který vychází z několika apriorních přesvědčení, a všechny nové poznatky a informace pak interpretuje ve světle tohoto předsudku (Giddens 1999). 
¹²F. Bernier definoval čtyři „skupiny“ lidstva:

• Evropané a západní Asiaté,
• Afričané (černoši),
• východní Asiaté,
• Laponci (viz Dacík 2001).

¹³G. L. L. Buffon v polovině XVIII. století vystoupil s teorií „especes“ druhů (čímž jsou myšleny „rasy“). Podle této teorie rasy vznikly působením vlivů vnějšího prostředí (dnes bychom řekli „environmentů“) na první lidi na světě, tedy již na potomky biblického Adama, který byl samozřejmě běloch. A to jistě bylo příčinou k dalšímu přemýšlení a patřičně orientovaných důsledků (viz Dacík 2001). 
¹⁴H. S. Chamberlain (9. 9. 1855 - 9. 1.1927), který v roce 1899 vydal německy dílo Základy 19. století („Die Grundlachen des Neunzehnten Jahrhunderts“). 
¹⁵H. F. K. Günther rozeznával celkem šest ras (nordickou, falckou, západní, dinárskou, východní a východobaltickou), z nichž za nejvyšší a nejušlechtilejší považoval rasu nordickou. Avšak v jeho pojetí byli nordiky i nositelé starých světových kultur (helénské, egyptské, perské atd.), čímž má zřejmě být zdůvodněna hypotéza o vývoji kulturní civilizace. Hned za nordickou rasou stála na žebříčku „ušlechtilosti“ rasa dinárská neboli keltská. Tak byly položeny základy, na kterých mohly být vztyčeny pilíře rasových teorií, jež vyhovovaly zájmům a potřebách fašistického Německa (Dacík 2001). 
¹⁶Pod tímto pojmem de Lapouge spatřoval (v ideálním, resp. původním smyslu, rasově čisté formě) urostlé světlovlasé a modrooké jedince světlé pleti, harmonických tělesných proporcí, s dlouhými hlavami a úzkými vysokými obličeji, úzkými rovnými nosy, úzkými rty…Ale připouštěl výjimečně i nos orlí, což zřejmě považoval též za velmi ušlechtilý znak, konečně běžný u krátkolebého typu dinárského, jenž není ve Francii nikterak výjimečný. Co je však také podstatné, právě Árijci představují tu skupinu lidí, z níž vyšli všichni jedinci, kteří dosáhli geniality nebo zásluh, za které jim může, či přesněji řečeno musí, být celé lidstvo vděčno (Dacík 2001). 
¹⁷„Často byl uplatňován tzv. lebeční index, který dostaneme, když dělíme šířku hlavy její „délkou“, měřenou od čela k temeni, a násobíme stem, abychom se - jako u IQ – vyhnuli zlomkům. Na základě tohoto měření se lidé dělí na dolichokefaly (dlouholebé) a brachykefaly (širokolebé).“ (Adcock, 1973: 216) 
¹⁸Rudyard Kipling: Břímě bělochů (1899) 
Rudyard Kipling, Písně mužů, přel. Otakar Fischer, Praha 1947.To bělochů je břímě: 
své syny vyšlete, 
ať v cizích krajích slouží 
těm, jimž prý pány jste; 
ať obranný jsou pancíř 
divochům divných ras, 
z nichž každý plaše zírá, 
půl děcko a půl ďas.

To bělochů je břímě: 
svou pýchu nedat znát; 
mít nervy ze železa; 
a třeba tisíckrát 
vždy opakovat znovu, 
že spásu dá jen klid; 
zisk hledat pro jiného; 
a za jiné se dřít. 
Atd. 

¹⁹„V roce 1923 vydal Moeller van den Bruck práci, jejíž název Třetí říše si pak nacistické hnutí přivlastnilo.“ (O´Sullivan 1995: 150) 
²⁰Hitler rovněž dokázal vzbudit strach z černošské sexuality, když obvinil Židy, že přivedli do Porýní černošské vojáky z francouzských kolonií, aby zde měli poměr s německými ženami, z něhož se narodily smíšené děti (Fredrickson 2003). 
²¹30. 11. 1973 byla v New Yorku přijata Mezinárodní úmluva o potlačování a trestání zločinu apartheidu. I Světová konference o boji proti rasismu a rasové diskriminaci, která se konala v Ženevě v době od 14. do 25. srpna 1978, se podle rezoluce Valného shromáždění 32/129, schválené Valným shromážděním OSN 16. 12. 1978, shodla na tom, že jakékoli učení o rasové nadřazenosti je vědecky falešné, morálně odsouzeníhodné, sociálně nespravedlivé a nebezpečné a nemá žádné oprávnění. 
²²Všeobecná deklarace lidských práv v čl. 2 stanoví, že: 
Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. 
V čl. 16 stanoví, že: 
Muži a ženy, jakmile dosáhli plnoletosti, mají právo, bez jakéhokoli omezení z důvodů příslušnosti rasové, národnostní nebo náboženské, uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o manželství, mají za jeho trvání i při jeho rozvázání stejná práva. 
Murphy (1998) dodává, že z rasy se dělá neměnný a pevný status tím, že lidé jsou nuceni k uzavírání manželství s příslušníky stejné rasy. 
²³V této deklaraci se mj. říká, že

• Lidstvo je jednotného původu.
• Neexistují méněcenné rasy.
• V každé rase jsou jedinci nadanější a méně nadaní.
• Neexistují divoši, jsou jen rozličné lidské kultury.
• Odlišné vlastnosti lidí jsou výslednicí sociálních, genetických a geografických činitelů životního prostředí.
• Rozdíly mezi rasami nejsou větší než rozdíly mezi jednotlivci téže rasy.

²⁴Smluvní státy odsoudily rasovou segregaci a apartheid a zavazují se na územích spadajících pod jejich pravomoc předcházet, zakázat a vymýtit všechny praktiky tohoto druhu.

---

---