Satanismus jako hrozba pro vnitřní bezpečnost?

Autor: Marek Suchánek » Kategorie: 01/2003, Archiv » 01. 05. 2003

S ohledem na vzrůstající zájem politologie o fenomén náboženského extremismu může být zajímavé i zhodnocení rizikovosti satanismu. V následujícím textu bude prezentován stručný vývoj moderního satanismu, bude učiněn pokus o definici a typologii soudobého satanismu a na tomto základě zhodnoceny jednotlivé rizikové prvky určitých variant satanismu.

Postavy těles zla jsou přítomny v celé řadě světových náboženství. Pouze v monoteistických a silně dualistických náboženstvích ( jako je judaismus, islám, křesťanství, zoroastrismus) hraje postava ďábla nebo satana, který je protivníkem Boha, významnější roli. Tyto náboženské systémy totiž potřebují negativní protiklad, vyvažující pozitivně pojatou a tvůrčí božskou sílu. V křesťanské tradici je satan chápán jako odpůrce Boha. Toto pojetí vychází ze samotné etymologie slova satan, které v hebrejštině označuje nepřítele, žalobce, odpůrce. Satan, jakožto zosobnění zla zaujímá ústřední postavení především v náboženské historii západní civilizace. Problém satana, jeho působení a uctívání se objevuje během celých křesťanských dějin Evropy. Pro potřeby tohoto článku však nemá příliš valný význam zmiňovat historické případy skutečných či domnělých projevů satanismu, či pronásledování osob obviněných z uctívání satana v období středověku a novověku.

Moderní satanismus
Počátky moderního satanismu bývají spojovány s postavou Alesteira Crowleyho (1875 - 1947), anglického spisovatele, básníka, dobrodruha a mága. Crowley sám se sice za satanistu nepovažoval, používal však některé prvky a symboly vztahující se k satanismu. Jeho učení a spisy také mají značný vliv na některé soudobé skupiny či jednotlivce, hlásící se k satanismu. Crowley, označující se za “Bestii 666″ a “Bafometa” rozvinul složitý systém magie, který byl spojením východních a západních mystických tradic. Crowleyho nauka, kterou on sám nazýval MAGICK, zahrnovala prvky kabaly, hermetismu, tantrické jógy a kladla značný důraz na sex.

V roce 1898 vstoupil Crowley do Řádu Zlatého úsvitu (Order of the Golden Dawn), jehož magie byla odvozena z kabaly a rosikruciánství a měla některé společné prvky s teosofií. V roce 1912 se stal člene tajné německé společnosti Řád východního chrámu (Ordo Templi Orientis - OTO), založené počátkem XX. století bohatým německým okultistou Karlem Kellnerem. Crowley se stal vůdčí postavou britské organizace OTO (užíval titulu “Nejvyšší a Svatý král Irska, ostrova Iona a všech Britů náležejících ke Gnostickému chrámu”) . V roce 1907 inicioval vznik magické společnosti Stříbrná hvězda (Aergenteum Astrum) a od roku 1909 také vydával časopis Equinox, zabírající se mystikou a jeho osobními aktivitami. Roku 1920 založil Crowley se skupinou svých následovníků tzv. Opatství Thelema na Sicílii, které však bylo Mussoliniho režimem zrušeno a Crowley sám byl vypovězen ze země.

Crowley zemřel roku 1947 jako chudý narkoman, ale několik odboček OTO fungovalo dále. V jedné z nich (Thelemické církvi v kalifornské Pasadeně) byl po určitou dobu angažován rovněž pozdější zakladatel Scientologické církve Lafayette Ron Hubbard. Nejdůležitějším Crowleyho spisem je tzv. Kniha zákona (Liber legis), v níž zformuloval základní tezi svého pojetí satanismu (”Dělej to, co chceš ty”). Z celé řady dalších Crowleyho publikací lze uvést například: Magie v teorii a praxi, Kniha 666 či Sexuálně magické rity Ordo Templi Orientis. Myšlenky a názory, obsažené v těchto publikacích, napomohly k oživení Crowleyho učení v šedesátých letech XX. století (později se Crowleyho busta objevila dokonce na albu skupiny Beatles “Sgt. Pepper’s Lonely Heart Club Band” v jakési galerii poprsí a hlav lidí, “kteří něco znamenali”1).

První Církev Satanova (First Church of Satan)
Období masového rozvoje moderního satanismu, spojené se zakládáním nesatanistických církví, nastává v šedesátých letech XX. století. Klíčovou roli sehrálo založení První Církve Satanovy (First Church of Satan) v San Francisku 30. dubna roku 1966. zakladatelem a ústřední postavou (veleknězem) Církve Satanovy se stal Anton Szandor La Vey (1930 - 1997).

Za dobu největšího rozkvětu Církve Satanovy lze označit první polovinu sedmdesátých let XX. století. Počet členů byl v této době odhadován na pět tisíc. Ústředí církve se nacházelo v San Francisku, po celém světě pak fungovaly formálně nezávislé odbočky (tzv. “sluje”). Kontakt mezi členstvem byl udržován pomocí měsíčního zpravodaje Čertovo kopyto (Cloven Hoof). K činnosti První Církve Satanovy se hlásí rovněž Církev Satanova v České republice, jejíž vznik byl vyhlášen 1. října 1991 hudebníkem metalové kapely Root Jiřím Valterem.

Učení Církve Satanovy je shrnuto ve třech knihách, sepsaných Antonem Szandorem La Veyem. Jedná se o publikace Satanská bible (The Satanic Bible), Satanské rituály (The Satanic rituals) a Dokonalá čarodějka (The Complead Witch). La Vey ve svých knihách zdůrazňoval absolutní svobodnou vůli a kritizoval všechny formy jejího omezování. Satan (v jeho pojetí) nepředstavuje zlo, ale symbolizuje svobodu a sílu. Tento prvek satanismu je pak patrný na různých úrovních nauky i praxe - v odporu k dogmatům a v hlásání nutnosti vlastního poznání, v zdůrazňování významu tělesnosti a sexu jako oblasti svobodné přirozenosti, v záměrném překračování norem okolní společnosti. Významným znakem satanismu je pak jeho programová opozice vůči křesťanství.2

Satan není chápán jako skutečné božstvo, ale pouze jako symbol. Jeho pojetí vymezuje tzv. “Satanské devatero”, koncipované La Veyem a uveřejněné v jeho Satanské bibli3:
1) Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2) Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3) Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4) Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky!
5) Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6) Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7) Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky “božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji” stal nejzkaženějším zvířetem!
8 ) Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emočnímu uspokojení!
9) Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu!

Podle samotného La Veye je jeho pojetí satanismu určeno k tomu, aby vyplnilo prázdné místo mezi náboženstvím a psychiatrií, aby uspokojilo touhu člověka po obřadech, kouzlech a po uplatnění fantazie a aby mu zároveň dalo racionální soustava článků víry, na nichž by založil svůj život.4 Z tohoto důvodu někteří autoři zařazují satanismus do kategorie psychoterapeutických kultů.

Sociolog Marcello Truzzi, zabývající se studiem nových náboženských hnutí, charakterizuje nauku Církve Satanovy následovně:

“Církev aktivně zamítá spiritualitu a mysticismus jakéhokoliv druhu; je založena na elitismu, materialismu a ateistické filozofii. Satan představuje především uctívání vlastního ega. … Charakteristickým rysem Církve Satanovy je zaujímání pozice extrémního machiavelismu a cynického realismu vůči přirozenosti člověka. … To je hlavní rys. … Je to také důraz na význam mýtů a magie, jejichž prostřednictvím je uplatňován vliv a manipulace vůči důvěřivým osobám. Tito satanisté jsou spíše totální pragmatici.” 5

V průběhu vývoje Církve Satanovy došlo několikrát k odštěpení části členstva a k založení nových neosatanistických církví. Ty však byly obvykle silně závislé na La Veyově věrouce a většinou neměly dlouhého trvání. Z krátkodobých konkurenčních skupin Církve Satanovy lze uvést například Církev satanského sbratření (The Church of Satanic Broterhood) či Řád satanského chrámu (Ordo Templi Satanas), vzniklé v polovině sedmdesátých let XX. století. Na Církev Satanovu navazovala i Církev satanského osvobození (The Church of Satanic Liberation), založená v roce 1986 Paulem Douglasem Valentinem.

Nejvýznamnější odštěpeneckou skupinu od Církve Satanovy představuje Séthův chrám (The Temple of Seth), založený v roce 1975 Michaelem Aquinem a jeho ženou Lilith Sinclairovou. Učení Séthova chrámu vycházelo z La Veye, v určitých bodech ale navazovalo i na Alesteira Crowleye (Aquino například sám sebe označoval jako “Druhou Bestii” kráčející ve šlépějích Crowleye). Členstvo Séthova chrámu dosahovalo počtu několika desítek osob. K rozpadu skupiny došlo v druhé polovině osmdesátých let XX. století.

Z dalších nesatanistických skupin, nenavazujících však programově na La Veyovu Církev Satanovu, lze zmínit například Církev posledního soudu (The Church of Final Judgment), někdy používající rovněž název Procesí (The Process), založenou v šedesátých letech XX. století v Anglii Robertem se Grimsonem a jeho ženou Mary Anne. Skupina vyvíjela činnost ve Velké Británii, Spojených státech amerických a založila také komunitu v Mexiku. Užívanou symbolikou byla hákovému kříži podobná mandala složená ze čtyř P, která se vzájemně dotýkala. V literatuře skupiny se objevovalo téma sloučení s motocyklovými gangy (především s gangem Hell’s Angels), které byly chápány jako budoucí “úderné jednotky Armagedonu”.6 V kontaktu se skupinou byl po určitý čas i Charles Manson, vrah herečky (a manželky známého filmového režiséra Romana Polanského) Sharon Tateové a jejích přátel ze dne 9. srpna 1969. Skupina Procesí se rozpadla v roce 1974. V současnosti existuje v mnoha zemích světa značné množství skupin, hlásících se k satanismu. Převážná většina z nich navazuje na ideové zdroje Církve Satanovy, tak jak je zformuloval Anton Szandor La Vey. Pro potřeby tohoto článku však nemá příliš valný význam pokoušet se nabídnout jejich vyčerpávající výčet.7
Vymezení a definice satanismu

Po stručném přehledu vývoje moderního satanismu a jeho nejvýznamnějších aktérů je možné blíže vymezit a definovat samotný obsah termínu satanismus. Nalézt jednotnou definici satanismu je velmi nesnadným úkolem (autoři, kteří se o ni pokoušeli se shodují pouze na tom, že satanismus je velmi neobvyklým a problematickým jevem náboženského života).

Podle Vojtíška8 je satanismus zvláštní fenomén, který je na pomezí alternativní religiozity, současně či spíše se o něm dá hovořit jako o jevu sociální patologie či psychopatologie. Jeho prvním zřejmým rysem je mnohotvárnost, jednotliví satanisté mají velmi málo společných znaků, nemají ani jednotnou posvátnou knihu ani vůdce, nemají dokonce často ani společnou víru v existenci satana. Jediné, co satanisty opravdu spojuje, je protest a vzdor, vyjadřovaný pomocí symbolu satana. Přitom je nekonečně možností proti čemu vzdorovat a jak svůj vzdor vyjádřit. Tím pádem existuje celá řada navzájem nezávislých satanistických skupin a jednotlivců.

Další autoři9 zdůrazňují tu skutečnost, že satanismus je synkrezí různých prvků magie, okultismu, spiritismu a čarodějnictví a čerpá rovněž z novopohanských kultů, pseudognstických či psychosofických nauk.

Podle Wolfa10 jde v satanismu především o kult lidského těla, sexuality a živočišného materialismu, kdy místo odříkání je uznáváno tělesné vzrušení a užívání všech smyslů a slastí, jichž může člověk dosáhnout.

Dr. J. Gordon Melton, ředitel Ústavu pro studium americké religiozity, uvádí, že: “satanismus je v podobě ve které existuje nyní a existoval posledních dvě stě let, tím nejneobvyklejším kultem. Nevytvořil prakticky žádnou literaturu a jednotlivé skupiny vznikají a zanikají bez jakýchkoliv vazeb na předcházející satanistické skupiny nebo aniž by po sobě zanechaly jakékoliv následovníky. … satanistické tradice se předávají téměř výlučně fantazijní literaturou nesatanistů … satanistická tradice tak byla postupně vytvářena generacemi antisatanistických pisatelů”11.

Lze konstatovat, že je velmi obtížné nalézt jednotnou definici, která by dokázala obsáhnout všechny aspekty vztahující se k satanismu (zformulovat jednotnou definici toho co je satanismus se tak zdá být takřka nemožné).

Typologie satanismu
Dříve než bude přistoupeno k samotné typologizace satanismu, je nutné stručně zmínit, do jakých širších konstrukcí bývá různými autory tento fenomén náboženského života řazen. Satanismus je chápán jako jeden z proudů tzv. nových náboženských hnutí. Termín nová náboženská hnutí (new religious movements) se objevil v sociologické literatuře sedmdesátých let XX. století jako nástroj označení některých kontroverzních náboženských skupin té doby. Šlo především o skupiny, které přitáhly prostřednictvím masmédií největší pozornost veřejnosti. Ačkoliv je používání výrazu nová náboženská hnutí (zejména v sociologické a religionistické) literatuře naprosto běžné, nepanuje jednoznačná shoda, které projevy náboženského života pod tento výraz zahrnout. Původně byla jako nová náboženská hnutí označována jen ta, která vznikla nebo prodělala výrazné oživení v Severní Americe a západní Evropě v druhé polovině XX. století. Postupem doby však výraz nová náboženská hnutí zahrnul také proměny náboženského života v jiných částech světa, a dokonce i menšinová hnutí v rámci celé západní náboženské tradice.12 V rámci nových náboženských hnutí je satanismus různými autory vřazen do širších kategorií (rodin) příbuzných náboženských proudů.

J. Gordon Melton13 řadí satanismus do tzv. rodiny magie (Magick Family), kterou dále dělí na rituální magii, čarodějnictví, nové pohanství (neopaganismus) a právě satanismus. Rodina magie vychází z okultistické tradice a nabízí možnost ovládání mysteriózních přírodních sil. Takto zaměřené novodobé skupiny většinou ve své nauce a praxi vycházejí z učení Alesteira Crowleyho a jeho řádu Ordo Templi Orientis. Čarodějnictví rozvíjejí různé skupiny Wicca (například organizace Church and School of Wicca), nové pohanství zastupuje například organizace Pagan Way. Do této rodiny patří také různé skupiny praktikující voodoo. Satanismus je spojen především s Církví Satanovou, ale existuje ještě několik dalších skupin.

Nová náboženská hnutí byla systematičtěji utříděna také některými českými autory. Odilo Štampach14 řadí satanismus do kategorie sekt a společností vycházejících ze západního esoterismu. Vedle satanismu zahrnuje Štampach do této kategorie také tradici rosikruciánství, hermetismu, svobodných zednářů, esoterismu, okultismu a magie. Podle Lužného typologie15 spadá satanismus (spolu s UFO kulty či Hnutím Grálu) do kategorie náboženských hnutí vycházejících z okultismu. Samotná typologizace satanismu může být provedena na základě rozmanitých hledisek a měřítek. Níže uvádím čtyři různé typologie, které (dle mého názoru) komplexně zachycují a charakterizují převážnou většinu aspektů zkoumaného jevu. Typologizaci satanismu na základě strukturního hlediska (zohledňujícího i případnou společenskou nebezpečnost uvedených typů) provedl Arthur Lyons.16 Podle Lyonse lze od poloviny šedesátých let XX. století rozlišovat moderní satanismus do tří zřetelně odlišených typů:

1) Osamělí satanisté
2) Mimo zákon stojící sekty
3) Novosatanistické církve

Takzvaní “osamělé satanisté” podle této typologie nepatří k žádné sektě a vyznávají vlastní verzi satanismu (která se obvykle vytváří na základě četby o tomto tématu). Z velké většiny jsou tito satanisté nepřizpůsobivými mladistvými. Nebezpečí z jejich strany spočívá v tom, že může dojít k propojení symbolismu zla s antisociální nevraživostí, což se může stát důvodem k násilí.

Mimozákonné satanistické skupiny, podle Lyonse, vzývají satana jako bytost zla. Z historického hlediska byly takové skupiny tvořeny sadomasochisty či jinými sexuálními devianty. Členové jsou většinou mladí, sociálně nepřizpůsobiví jedinci ovládaní charismatickým vůdcem. V těchto skupinách je provozování satanismu často druhotným projevem potřeby uvolňovat deviantní choutky.

Novosatanistické církve (jako je například Církev satanova a její dílčí organizace) představují silný protiklad ke dvěma výše uvedeným typům. Novosatanistické církve soustřeďují převážnou většinu současných členů satanistických organizací, přísně zakazují rituální zraňování jakéhokoliv živoucího organismu a odrazují členy od účasti v případné ilegální činnosti. Vytvořily rovněž teologicky neortodoxní koncepci ďábla, zcela odlišnou od křesťanské. Satan není pojímán jako zlo, ale je považován za symbol lidské smyslnosti a racionality. Členové novosatanistických skupin obhajují egoismus, požitkářství. Získávání a používání osobní a politické moci.

Pro potřeby policie a sociálních pracovníků ve Spojených státech amerických je využívána typologie17, rozeznávající čtyři druhy satanistů a úrovně jejich působení. V pojetí této typologie jsou satanisté chápáni jako členové komplexní sítě s různými úrovněmi angažovanosti.

Na nejnižším stupni typologie stojí tzv. amatéři (”dabblers”), což bývají nejčastěji mladí lidé, experimentující se satanistickými materiály a zdroji, jako například s metalovou hudbou či fantazijními hrami (v typologii je výslovně uvedena stolní hra “Dungeons and Dragons” známá i z České republiky).

Druhý stupeň v typologii představují tzv. samozvaní satanisté (”self styled satanists”). Jedná se o sociálně patologické a kriminálně jednající osoby, které samy vytváří nebo přebírají satanistická témata a náměty pro ospravedlnění svého antisociálního jednání. Některé z těchto osob mohou být součástí tajně působících sekt či kultů (typickým příkladem byl násilný kult zformovaný Charlesem Mansonem a vystupující pod názvem Rodina18).

Třetí typ tvoří tzv. organizovaní satanisté (”organized satanists”), členové veřejně působících novosatanistických církví a skupin (jako je například Církev Satanova či Séthův chrám). Ti mohou být za jistých okolností propojeni s ostatními (výše uvedenými) typy.

Na nejvyšší úrovni typologie stojí tzv. tradiční satanisté (”traditional satanists”). Do tohoto typu jsou vřazeni osoby organizované v násilně se projevujících tajných skupinách.

Komplexní typologii satanismu vypracovala pro své účely německá parlamentní komise, zabývající se analýzou činnosti destruktivních kultů, sekt a tzv . “psychoskupin”.19

Komise ve své typologii rozeznává:

1) rituální satanismus
2) racionalistický satanismus (satan je chápán jako symbol či šifra)
3) okultisticko - tradiční satanismus (satan představuje protiklad Boha)
4) acid satanismus (do tohoto typu spadají sadistické, orgiastické a drogy konzumující skupiny)
5) luciferismus (satan a lucifer slouží jako objekty uctívání)

Mimo toto základní členění dále komise rozeznává:
1) Psychotický satanismus. Do tohoto typu spadají jednotlivci či malé skupiny, provádějící své rituály soukromně či v malém, početně omezeném kruhu.
2) Komerční satanismus. Zahrnuje veškeré snahy po využití satanismu a jeho symboliky ke komerčním účelům (typické jsou například veřejné inzeráty, nabízející movitým zájemcům účast na černých mších či jiných rituálních obřadech).
3) Satanismus mládeže. Tento typ představuje značně problematický fenomén. Skupiny se utvářejí víceméně spontánně, často pouze s krátkodobou životností. Praktikované rituály jsou nesystematické a vyznačují se nestálou formou (nezřídka jsou inspirovány pouze četbou knih se satanistickou tématikou). Nelze však vyloučit ani možné zapojení mládeže do pevně strukturovaných satanistických organizací. Členství v satanistických skupinách může vést u mladých lidí k syndromu závislosti či strachu, které mohou v krajním případě vést až ke spáchání autodestrukce.

Podle českých autorů Prokopa Remeše20 a Zdeňka Vojtíška21 lze satanismus rozdělit do tří typů na základě toho, proti kterému aspektu židovsko - křesťanské společnosti vzdoruje.

Remeš s Vojtíškem tak rozeznávají:
1) náboženský satanismus (profilující se na protestu proti křesťanskému náboženství)
2) antimorální satanismus (protestující proti morálce založené na křesťanském náboženství)
3) antikulturní satanismus (představující vzdor proti kulturním hodnotám křesťanské civilizace)

Představitelé náboženského satanismu uctívají satana jako reálně existující bytost (vzývají ho a věří, že jim dává sílu a vede je v nejrůznějších situacích). Remeš do tohoto typu historicky zasazuje například Alesteira Crowleye, Církev posledního soudu či Séthův chrám.

Antimorální satanismus je představován lidmi, kteří v satana jako duchovní bytost často ani nevěří. Křesťanskou morálku považují za pokryteckou a jinak škodlivou. Hlásají víru v člověka, který není spoután žádným omezením, žije volně a pokud neškodí, je mu vše dovoleno. Satan je chápán jako symbol volnosti, přirozenosti a původce veškerých změn a pokroku. Do tohoto typu lze zařadit Církev Satanovu a její dílčí organizace.

Antikulturní satanismu, podle Vojtíška a Remeše, vytvářejí hlavně mladí lidé svou účastí na tvorbě nové kultury, která zavrhuje tradiční hodnoty krásy, dobra, života apod. Odraz tohoto životního postoje lze najít například v produkci některých hudebních kapel.

Pro potřeby tohoto článku předkládám vlastní typologii satanismu:
1) Neosatanistické církve a skupiny. Do této kategorie lze zařadit především Církev Satanovu, z ní odštěpené organizace (jako je například Séthův chrám) a některé další skupiny programově navazující na myšlenkové koncepty vypracované Antonem Szandorem La Veyem (nebo rozvíjející svou vlastní věrouku).
2) legálně působící jednotlivce a sekty.
3) satanismus navázaný na hudební produkci zejména tzv. blackmetalových kapel.

Vybrané hrozby spojené se satanismem
V souvislosti s působením k satanismu se hlásících skupin a jednotlivců lze poměrně obtížně vymezit přesné kategorie hrozeb pro fungování demokratických národních států a pro samotnou vnitřní bezpečnost. Překážkou se totiž ukazuje být faktická nemožnost stanovit přesný počet osob k satanismu se hlásících a na základě toho pak definovat jejich případný extremistický potenciál. Možné hrozby ze strany satanistů jsou nejčastěji uváděny v následujících kategoriích: rituální či náhodné vraždy a sebevraždy, zneužívání dětí, týrání zvířat, konzumace a šíření drog, šíření násilí a náboženské nenávisti, infiltrace do státních služeb a napojení na pravicový extremismus.

Propojení s pravicovým extremismem
Za nejvíce rizikový faktor působení některých neosatanistických církví a skupin lze považovat jejich přímé propojení s extrémní pravicí a vzájemné přebírání myšlenkových konceptů (typické je zejména přejímání prvků nacistické ideologie a symboliky za strany určitých neosatanistických skupin). Jako modelový příklad lze uvést britskou organizaci Řád devíti andělů (Order of Nine Angels).

Skupina Order of Nine Angels (ONA) je důležitým zdrojem ideologie pro změť existujících organizací, které mohou být souhrnně nazývány “okultistickým proudem národního socialismu” (do této kategorie lze zařadit například organizace vytvořené Novozélanďanem Kerrym Boltonem, jako je tzv. Černý řád - Black Order aj.). Tyto organizace stojí v opozici k hlavnímu proudu neosatanistických církví (představovaných Církví Satanovou či Séthovým chrámem).22

Podle interních materiálů organizace sahají její počátky dávno před vznik křesťanství. Takzvaná “zlověstná tradice” (která tvoří základ ideologie ONA) prý kontinuálně navazuje na sluneční kulty Albionu staré sedm tisíc let (které se nacházely na území dnešního Walesu). V počátcích křesťanství měla tradice těchto kultů přežívat v několika malých chrámech (nesoucích názvy Cambad, Chrám slunce a Noctuliams) vybudovaných ve velšských bažinách. Každý z těchto chrámů byl údajně veden velmistrem. Počátkem šedesátých let XX. století se ústřední velmistr rozhodl znovuobnovit tradici a vytvořit skupiny vyvolených následovníků. Počátek ONA lze datovat do první poloviny šedesátých let XX. století, kdy se za velmistra prohlásil Anton Long, který rovněž sepsal základní věroučné koncepce nové organizace. V současnosti je nejčastěji veřejně vystupujícím představitelem ONA Christos Beast.

Materiály vydávané organizací jsou velmi obsáhlé (zahrnují tisíce stránek filozofických úvah, rituálních instrukcí a návodů, historických dokumentů, dopisů atd.). ONA produkuje rovněž vlastní hudbu, vyrábí deskové hry (nejznámější je tzv. Hvězdná hra) a vlastní sady tarotových karet. I přes tento fakt se ONA snaží působit jako tajná organizace. Noví adepti členství v ONA musí projít několika úrovněmi zkoušek (obsahujícími například požadavek vzdálení se od civilizace na několik týdnů či měsíců), které mají zajistit, aby byli do řad organizace přijati pouze elitní členové. Pro ONA je příznačné přebírání nacistické ideologie a symboliky do svých materiálů a obřadů, což lze ilustrovat na krátkém úryvku z textu k obřadu nazvaném “Mše kacířství” (Mass of Heresy)23:

Adolf Hitler byl seslán aby se stal naším Bohem/ a vedl nás k velikosti/ věříme v nerovnost ras/ a v právo árijců na život/ podle zákonů lidí/ uznáváme, že historie židovského holokaustu/ je lež sloužící k udržení naší rasy v řetězech/ a naší touhou je odhalit pravdu/ věříme ve spravedlnost pro naše utlačované kamarády/ usilujeme o konec celosvětové perzekuce národních socialistů.

V materiálech ONA jsou také uveřejňovány návody pro obětování lidských bytostí (jedná se především o knihy “Dárek pro prince - návod k obětování člověka” a “Oběti - zlověstná odhalení”). Lze však pouze spekulovat, nakolik jsou tyto návody míněny vážně (spíše je zde zřejmý záměr provokovat a přitáhnout pozornost širší veřejnosti).Ideologie ONA je šířena také prostřednictvím časopisu Fenrir, který vychází od roku 1996.

Přímo napojeny na extrémní pravici byly dvě neosatanistické skupiny - Řád černého skopce (Order of the Black Ram) a Svatyně Malé Matky (Shrine of the Little Mother) - založené v sedmdesátých letech XX. století dvěma bývalými členy Církve Satanovy Michaelem Grumbowskim a Johnem Amendem.24 Obě skupiny byly inspirovány satanismem, novopohanstvím a šířily myšlenky o nadřazenosti árijské rasy. John Amend se pokoušel vytvořit vazby mezi Řádem černého skopce a neonacistickou Stranou národní obrody (National Renaissance Party) Jamese Madola. Navázal také kontakty s kanadským Hnutím odinistů.

Náznaky extrémně pravicových konceptů lze vysledovat rovněž u neosatanistické skupiny Církev Posledního soudu (Church of Final Judgment), někdy též vystupující pod názvem Procesí (The Process). Užívanou symbolikou skupiny byla hákovému kříži podobná mandala složená ze čtyř P, která se vzájemně dotýkala. Podle Bainbridge25 byli členové Procesí “fascinováni mystikou nacistického Německa” a zkoumali postupy, které vynesly Adolfa Hitlera k moci. Členové Procesí udržovali kontakt s německými neonacistickými kruhy a účastnili se také některých neonacistických pochodů a demonstrací. Plánovali také koupit jeden z domů dříve patřících nacistickému polnímu maršálu Hermannu Göringovi (sídlo Veldenstein poblíž Norimberka), který měl sloužit jako sídlo německé odbočky Procesí.

Některé extrémně pravicové skupiny se snažily rovněž o spojení s První Církví Satanovou Antona Szandora La Veye (tuto snahu vyvíjela například Strana národní obrody Jamese Madola či Americká nacistická strana - American Nazi Party). Pro extrémně pravicové skupiny mohou být přitažlivé zejména La Veyovy mocensky orientované myšlenkové koncepty. Ke spojení Církve Satanovy s některou z extrémně pravicových skupin však nikdy nedošlo, především z důvodu odporu samotného La Veye.
Hrozby pro demokracii a vnitřní bezpečnost ze strany tajně působících jednotlivců a skupin, hlásících se k satanismu

V osmdesátých letech XX. století se ve Spojených státech amerických rozšířily zprávy o hromadném fyzickém, psychickém a sexuálním zneužívání a týrání zejména malých dětí při údajných rituálech satanistických skupin. Tento jev byl označen termínem “ritual abuse” (rituální týrání). Přitom existovalo přesvědčení, že na rituálním zneužívání se podílí velké množství osob obou pohlaví působících v určité konspiraci tak, aby tyto jejich činy zůstaly uchovány v tajnosti. Při rituálech mělo docházet k praktikám jako je například kanibalismus, pití krve, obětování lidí, sex s malými dětmi, usmrcování zvířat apod. Tvrzení o masivním rituálním zneužívání dětí se poprvé objevila v roce 1983. Od poloviny osmdesátých let XX. století počet oznámení prudce narůstal a v roce 1987 již policie a instituce zabývající se ochranou dětí evidovaly na sto případů údajného rituálního zneužívání dětí po celém území Spojených států.26

O týrání dětí během rituálů tajně působících satanistických sekt nejprve vypověděly dospělé osoby, které tvrdily, že během svého dětství zažily fyzické, psychické a sexuální zneužívání ze strany satanistů, obvykle při jejich obřadech. O týrání během satanistických obřadů dále vypovídali také malé děti.

Postupně byla vydána řada publikací, ve kterých údajné oběti rituálního zneužívání popisovaly své zážitky. Publikace byly vesměs komerčně velmi úspěšné. K nejznámějším a nejlépe prodávaným publikacím tohoto typu lze zařadit knihy Michelle vzpomíná (Michelle Remembers) z roku 1980, Satanovo podzemí (Satan’s Underground) z roku 1988 a Utrpení dítěte (Suffer the Child) z roku 1989.27

Nárůst tvrzení o rituálním zneužívání dětí vedl až k vyvolání společenské paniky, ačkoliv tato tvrzení nebyla nijak objektivně doložena.

Při provedených šetřeních ze strany bezpečnostních složek a odborníků zabývajících se zneužíváním dětí, nebyly nalezeny žádné relevantní důkazy svědčící ve prospěch existence konspirativní sítě tajně působících satanistických skupin týrajících malé děti. Většina odborníků, zkoumajících z různých hledisek rozmanité aspekty fenoménu zneužívání dětí v současné době nahlíží na satanistické rituální zneužívání dětí spíše jako na součást obecnější tendence některých lidí (hlavně klientů určitých psychoterapeutů), produkovat vzpomínky z dětství na sexuální zneužívání a tělesné ubližování během satanistických obřadů, které se nikdy nestalo. Tito lidé však jsou opravdu často přesvědčeni, že byli obětmi těchto útrap.28

Rituální zneužívání dětí satanistickými skupinami se stalo ve Spojených státech amerických rovněž významným politikem. V reakci na vzniklé události bylo například pozměněno zákonodárství v některých státech USA tak, aby mohlo být lépe postiženo zneužívání dětí s rituálním podtextem. Některé státy konkrétně přijaly speciální zákony, které učinily ubližování dětem závažnějším kriminálním činem, pokud bylo spáchána se satanistickým podtextem. Několik amerických států rovněž změnilo promlčecí lhůtu, týkající se ubližování dětem.

Pro důkladnější vyšetření případů rituálního zneužívání dětí byly také ve Spojených státech amerických ustaveny speciální týmy policistů a agentů věnující se pouze kriminalitě se satanistickým a okultním pozadím.

Někteří američtí autoři29 upozorňují také na nezanedbatelný fakt, že na šíření tvrzení o rituálním zneužívání dětí satanisty se mj. aktivně podílely instituce tzv. antikultovního hnutí (které je ve Spojených státech amerických mimořádně silné) a rovněž krajně konzervativní (až fundamentalistické) křesťanské organizace. Oba výše uvedené proudy si tímto upevňovaly svůj společenský i politický vliv.

Antikultovní hnutí (The Anticult Movement - ACM) vzniklo ve Spojených státech amerických během šedesátých let XX. století jako reakce na prudký nárůst počtu nových náboženských hnutí. ACM funguje jako koalice rodičů, náboženských představitelů zavedených církví, dřívějších členů nových náboženských hnutí, profesionálních terapeutů a akademiků. Jednotlivé skupiny ACM si navzájem vyměňují informace, lobují v politické sféře a aktivně prezentují svá stanoviska v tisku či během veřejných vystoupení.

Podle Bromleye30 se během sedmdesátých let XX. století staly krajně konzervativní křesťanské organizace významnou ekonomickou a politickou silou americké společnosti. Přispěl k tomu zejména fakt jejich přímé účasti v politické oblasti prostřednictvím konzervativních politiků se společnými zájmy. Organizované konzervativně křesťanské proudy představovaly v této etapě významný a aktivní elektorát.

Richardson31 upozorňuje rovněž na vzájemnou spolupráci fundamentalistických proudů protestantů, katolíků a mormonů, které pod vlivem společně sdílených zájmů úzce kooperují s cílem zisku větší politické moci. Tato aliance je podepřena velmi účinnou infrastrukturou, tvořenou výkonnými organizacemi a opírající se rovněž o vlastní vydavatelství a televizní (popřípadě rozhlasové) stanice. Mnozí představitelé krajně konzervativních křesťanských proudů aktivně působí v rámci antikultovního hnutí.

Ze strany ACM a krajně konzervativních křesťanských skupin byla zejména během osmdesátých let XX. století vedena masivní kampaň, upozorňující na údajné “satanistické spiknutí”. Tato tvrzení byla postupně ve stále větší míře akceptována a výrazně přispěla ke zvýšení společenské paniky a obav ze vzrůstajícího vlivu satanistů.

Tvrzení o údajném rituálním týrání dětí ze strany konspirativně působících satanistických skupin nebyla omezena pouze na Spojené státy americké, ale rozšířila se i do dalších zemí. Přitom však nelze opomenout silný vliv amerických antikultovních organizací, které do značné míry podnítily zájem o tuto problematiku a například ve Velké Británii rozšiřovaly i tzv. “indikační seznam” (tj. seznam ukazatelů k rozpoznání dětí, kterým bylo údajně ublíženo během satanistických rituálů). Případy týrání dětí během obřadů pořádaných organizovanými skupinami satanistů byly udávány například ve Velké Británii (zejména v letech 1990 - 1991), Holandsku, Švédsku, Francii či ve Spolkové republice Německo32. Ani po důkladném vyšetřování v mnoha zemích však nebyly nalezeny žádné relevantní důkazy, potvrzující možnou existenci tohoto jevu (například velmi podrobná zpráva britské vlády z roku 1994 dospěla k závěru, že pro satanistické rituální zneužívání neexistují vůbec žádné důkazy).33

Ačkoliv s největší pravděpodobností neexistuje celosvětově působící a vzájemně provázaná konspirativní síť násilně se projevujících satanistů, nelze marginalizovat kriminální projevy k satanismu se hlásících jednotlivců a skupin. Z jejich strany bylo totiž v celosvětovém měřítku zaznamenáno značné množství projevů patologického jednání (k nejzávažnějším patří především rituální sebevraždy a vraždy, týrání zvířat apod.).

Začlenění násilných činů do rituálů v ilegalitě působících jednotlivců a sekt může být historicky inspirováno naukou Alesteira Crowleyho, podle něhož “biologická energie uvolněná v okamžiku smrti zvířete nebo člověka, za spolupůsobení emocionální posedlosti navozené u mága pohledem na krev, může být pod vlivem rituálu soustředěna a psychicky vysílána, aby cíleně působila”34. Z pohledu psychologie sehrávají násilné rituály roli účinného skupinového tmelu. Vůdce skupiny nutí členy k účasti na ilegálních, společensky scestných a násilných činech a tím tyto podílející se ještě více odcizuje vnějšímu světu, živí paranoické pocity a zvyšuje psychologickou a emocionální závislost na skupině.35

Jako modelový příklad násilných projevů inspirovaných satanismem lze uvést tragický případ z roku 1999, jenž se odehrál v polském městě Ruda Slaska (v regionu Horního Slezska). Jednalo se o skupinu několika mladistvých pravidelně provádějící improvizované satanistické rituály v jednom z opuštěných vojenských bunkrů z 2. světové války. Během jednoho z rituálů, v létě roku 1999, byli svými vrstevníky ubiti a následně spáleni mladý hoch a dívka. Pachatelé zločinu se poté neúspěšně pokusili spáchat sebevraždu. Před soudem stanuli dva chlapci, přímo zapojení do vraždy. Jeden z nich byl odsouzen k 25 letům vězení, druhý spáchal během soudního procesu sebevraždu.36

Hrozby pro demokracii a vnitřní bezpečnost ze strany blackmetalové subkultury
Někteří autoři, náležející zejména do antikultovního hnutí, upozorňují na skutečnost, že určité hudební žánry (a především texty některých písní) mohou sloužit jako “snadná cesta k satanismu”37. Přitom však byly postupně obviňovány ze sympatií k satanismu i takové hudební kapely jako například Beatles (díky písni Helter Skelter), Rolling Stones (skladba Sympathy for the Devil) či punková legenda Sex Pistols.

O záměrném využívání satanistických námětů a o explicitním přihlášení se k satanismu (které je však mnohdy vedeno zcela pragmatickými důvody) lze mluvit zejména v souvislosti s hudební produkcí blackmetalových kapel. Jako okrajový hudební žánr se black metal (v překladu “černý kov”) etabloval počátkem osmdesátých let XX. století. Za zakladatele jsou považovány skupiny Venom (v roce 1982 vydala album nazvané Black Metal), Celtic Frost, Hellhammer a Bathory. Členové těchto skupin však nebrali svou satanistickou image často příliš vážně, jak o tom svědčí úryvek z rozhovoru se zpěvákem švédské kapely Bathory Pugh Rogefeldtem (vystupujícím pod pseudonymem Quorthon):

“Víš, dnes ke mně chodí fanoušci s jednou velkou otázkou - byl jsi tenkrát před deseti lety OPRAVDOVÝ satanista? Co na to vlastně říct? Nic o satanovi nebo Bohu nevíme a přesto se chceme z knih a časopisů něco dozvědět, pochopit něco nepochopitelného. Nakonec si ale stejně řekneme: to je peklo, co se to tady vůbec děje? Přečetl jsem bibli, satanskou bibli, věci o čarodějnictví, všechno o okultismu a stejně to bylo celé k ničemu. Jediné, co jsem si z toho vzal, bylo poznání, že satan tady před křesťanstvím nebyl a je tedy jeho výplodem. Nevěřím v Boha, nevěřím v Ježíše Krista, proč bych tedy měl věřit v Satana?”38.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století se ve Skandinávii (a zejména v Norsku) objevila celé řada nových blackmetalových kapel, tvořících tzv. “druhou vlnu black metalu”. Mezi její nejznámější představitele lze zařadit následující skupiny (a hudební projekty): Burzum, Dark Funeral, Darkthrone, Emperor, Enslaved, Gorgoroth, Marduk, Mayhem, Satyricon atd.

Členové výše uvedených hudebních skupin a jejich příznivci vytvořili vlastní image, vyznačující se zejména černou barvou pomalovanými obličeji (tzv. “corpse paint” nebo “war paint”) a nošením starodávných zbraní (meče, kyje s hřeby, sekery) a oděvů během hudebních produkcí.39

V textech nových blackmetalových kapel lze nalézt (pokud jsou ovšem zveřejněny) ostré útoky proti křesťanství, explicitní přihlášení se k násilné formě satanismu a v poslední době (u menší části blackmetalových skupin) i sympatie k pohanské mytologii (germánské, keltské, slovanské), árijství či dokonce přímo k režimu nacistického Německa.

Násilnosti spjaté se skandinávskou blackmetalovou subkulturou
Koncem osmdesátých let XX. století byly v rámci zejména norské blackmetalové scény vytvořeny dvě konspirativně působící organizace: Vnitřní kruh (”Inner Circle”), založený vůdčí postavou kapely Mayhem Oysteinem “Euronymem” Aarsethem, a Blackmetalová mafie (Black Metal Mafia), na jejímž zrodu se nejvíce podílel dřívější člen kapely Mayhem a autor jednočlenného hudebního projektu Burzum Varg Vikernes (vystupující pod pseudonymem “Count Grishnackh”).

Cílem obou uskupení (připomínajících stylem svého fungování spíše uzavřené sekty) bylo plánování a provádění teroristických akcí proti křesťanským objektům.

V první polovině devadesátých let XX. století byla v Norsku zaznamenána série žhářských útoků zaměřených na křesťanské objekty. Útočníci si záměrně vybírali především středověké dřevěné kostely (kulturně historické památky nevyčíslitelné hodnoty). 6. 6. 1992 byl poblíž města Bergen zapálen a kompletně zničen kostel Fantoft, národní kulturní památka z 12. století. Již prvního srpna téhož roku vzplál kostel ve městě Revheim v jižním Norsku. O dvacet dní později pak kaple Holmenskollen v Oslu. Během požáru kostela Sarpsborg (o několik měsíců poté) přišel dokonce jeden z přítomných hasičů o život. Celkově bylo zničeno či vážně poškozeno několik desítek norských dřevěných kostelů (nejčastěji bývá uváděn počet v rozmezí 45 - 60). Případy žhářství proti křesťanským objektům byly zaznamenány také ve Švédsku (zde byl jako první vypálen 7. 2. 1993 kostel Lundby v Goteborgu), Finsku a Velké Británii.

Především ve Skandinávii vyvolala série žhářských útoků proti křesťanským objektům silný mediální ohlas a vedla k rozsáhlé protiakci bezpečnostních složek vůči členům blackmetalových uskupení. Řada z nich byla následně odsouzena k mnohaletým nepodmíněným trestům odnětí svobody a k úhradě způsobených škod (nejen za žhářské útoky, ale i za vraždy, loupeže, výhružky smrtí, ničení hrobů apod.).

Žhářské útoky proti křesťanským objektům byly vedeny na základě protikřesťanské ideologie. Pachatelé přitom nezřídka vycházeli z přesvědčení, že jejich útoky jsou odplatou za potlačení pohanských tradic skandinávských národů křesťanskou kulturou (mnoho dřevěných kostelů bylo totiž postaveno na místech dřívějších pohanských svatyní)40. Důvodem byla rovněž snaha po vyvolání pocitů všeobecného strachu a ohrožení.

Jeden z později odsouzených pachatelů (člen norské kapely Emperor vystupující pod pseudonymem Samoth) uvádí jako důvod svého jednání:

“Ze své pozice chápu paličství kostelů jako extrémní akt proti církvi a společnosti. To byl také můj záměr. … Nyní však považuji vypalování kostelů za uzavřenou věc. Jako symbolický akt to (rozuměj ničení křesťanských objektů - pozn. autora) bylo dobré, ale dnes již ztratilo podobné jednání význam, dokonce už by ani nešokovalo. Lidé by měli být přesvědčováni spíše seriózní, nenásilnou a inteligentní protikřesťanskou propagandou”.41

Žhářské útoky proti křesťanským objektům nebyly v rámci blackmetalové subkultury chápány vždy pouze kladně42, ale setkaly se i s jasným odsouzením. Svědčí o tom úryvek z rozhovoru se členem britské blackmetalové kapely Cradle of Filth Damienem Gregorym, který na položenou otázku ” Co říkáš na vypalování kostelů a pustošení hřbitovů ?” odpovídá:

“Je to šílené. Tihle lidé (míněni jsou členové norské blackmetalové subkultury - pozn. autora) to asi nemají v hlavě v pořádku. Kostely patří k nejstarším památkám každé země a je hloupé památky předků ničit. Myšlenka, že zapálením kostela se zničí křesťanství je zcestná. Křesťanství je už dávno zlomeno,je už dávno mrtvé.”43

Vůdčí postava slovenské blackmetalové kapely Mystic Deus (vystupující pod pseudonymem Simargl) k dané problematice uvádí:

“V podstatě se mi jejich (rozuměj členů skandinávské blackmetalové subkultury - pozn. autora) protikřesťanská činnost líbí, ale já osobně bych ji na Slovensku neprováděl. Je to jejich forma boje a já je za to neodsuzuji. Paličství kostelů jako protikřesťanský boj veřejnost jistě nepochopí správně. Svět je přesycený násilím. Toto spíše vyvolá senzaci a odpor, než aby přinutilo lidi přemýšlet o tom k čemu nám vlastně náboženství jsou. Myslím, že bojovat proti církvi se dá i nenásilným způsobem.”44

S působením blackmetalové subkultury (zejména skandinávské) jsou spjaty rovněž případy vražd, loupeží, výhružek či vandalismu. Terčem útoku se přitom nezřídka stávaly také jiné metalové kapely (které byly obviňovány z údajné komercionalizace daného hudebního směru). V červenci roku 1992 byl zaznamenán pokus o zapálení domu Christophera Jonsonna, zpěváka švédské metalové skupiny Therion. V blízkosti domu byl také nalezen dopis, vyhrožující Jonsonnovy smrtí. Za tuto akci byla později odsouzena tehdy osmnáctiletá Mariotta Suuri, členka norské blackmetalové subkultury. Útoku byla vystavena i britská doom - metalová skupina Paradise Lost, které byl během jejího norského turné převrácen a následně zapálen autobus.

Osoby, náležející do (zejména) skandinávské blackmetalové subkultury mají na svědomí i případy nejzávažnějších trestných činů - vražd. K mediálně nejznámější vraždě došlo 9. 8. 1993, kdy autor jednočlenného hudebního projektu Burzum Varg Vikernes usmrtil (kvůli dlouhotrvajícím vzájemným osobním sporům) do té doby vůdčí postavu norského black metalového undergroundu Oysteina “Euronyma” Aarsetha45. Vikernes byl odsouzen v květnu 1994 k trestu odnětí svobody na 21 let (nejen za samotnou vraždu, ale i za vypalování kostelů).

Na podzim roku 1993 byl za nepřiměřenou obranu odsouzen baskytarista kapely Emperor vystupující pod pseudonymem Tchort a v únoru 1995 byl Bard G. Eithun (Faust), bubeník téže kapely, odsouzen na 14 let vězení za žhářství, znesvěcení hrobů, krádež a vraždu homosexuála. Ve stejném roce tři členové kapely Amarga Osuculama zavraždili Nika Rodgersona, studenta teologie. 23. 6. 1997 pak Jan Nodtveidt ze švédské kapely Dissection zavraždil alžírského imigranta.46

Vraždy, spáchané členy blackmetalových kapel se neodehrály pouze ve Skandinávii, ale například ve Spolkové republice Německo usmrtil v roce 1993 tehdy nezletilý Henrik “JFB” Mobus ze skupiny Absurd malého chlapce. Po svém propuštění odjel Mobus do Spojených států amerických, kde navázal kontakty s extrémně pravicovými kruhy. Pracoval zde mimo jiné pro nahrávací společnost Resistance records a udržoval rovněž pravidelné kontakty s americkou neonacistickou organizací National Alliance a jejím vůdcem Williamem Piercem. Vzhledem k Mobusově extremistické činnosti požádaly německé úřady Američany o jeho zatčení a následné vydání zpět do Spolkové republiky Německo. V červnu 2001 byl Mobus (i přes odpor amerických neonacistických kruhů) zatčen a eskortován do Německa.

Alarmující nárůst trestné činnosti členů a sympatizantů členů blackmetalových skupin vedl k zesílení protiopatření ze strany bezpečnostních složek, zejména pokud se týče Norska. V roce 1998 zveřejnila norská policie zprávu s označením “Paličství kostelů a satanismem motivovaná trestná činnost”. Zpráva byla sestavena díky spolupráci policejních složek, soudů a vzdělávacích institucí. Obsahovala značné množství materiálu a velmi podrobně zachycovala konkrétní události. Přinášela poznatky o struktuře norské blackmetalové scény a zmínila postupy policejních složek proti této subkultuře. Zpráva rovněž předjímal budoucí opatření (nutná k zamezení trestné činnosti ze strany blackmetalových uskupení).47 Díky následnému nekompromisnímu postupu ze strany bezpečnostních složek (kdy došlo k zatčení a odsouzení značného množství osob často k vysokým nepodmíněným trestům) byla trestná činnost vztahující se k black metalové subkultuře postupně utlumena. V druhé polovině devadesátých let XX. století již nebyly v Norsku zaznamenány žádné případy trestné činnosti tohoto charakteru.
Black metalová subkultura a extrémní pravice

Zhruba od druhé poloviny devadesátých let XX. století lze u části blackmetalových hudebních kapel a skupin jejich příznivců vypozorovat zřetelný příklon k extrémně pravicovým postojům. Ty se projevují zejména v oslavě pohanské minulosti jednotlivých evropských národů (zřetelný je příklon zejména ke germánské, keltské a slovanské mytologii), ve zdůrazňování árijství či dokonce v explicitním přihlášení se k myšlenkám nacistického Německa. Pro označení těchto hudebních odnoží jsou používány názvy Aryan Black Metal, NS Black Metal či Pagan Metal.48 Přitom je nutné zdůraznit, že souběžně s těmito marginálními odnožemi dále existuje (a převažuje) tradiční nepolitický black metal.

Vzájemná náklonnost části black metalové subkultury a extrémně pravicových kruhů vychází především z velmi podobného myšlenkového prostředí obou směrů. Styčnými body jsou zejména až enormní fascinace symbolismem a mýty, akceptace kultu násilí a smrti, militantní ideologické postoje. Člen norské black metalové kapely Emperor, vystupující pod pseudonymem Samoth k dané problematice uvádí:

“Někteří lidé (rozuměj z black metalové scény - pozn. autora) jsou fascinováni 2. světovou válkou a jejími hrůznými projevy. Na tom není skutečně nic rasistického, ale jedná se prostě jen o fascinaci extrémy. Lze také najít “národní romantiky”, kteří jsou pyšní na svou rodnou zem a její přírodu. V dnešní společnosti je však poměrně těžké být hrdý na svoji zem a vlastní identitu, aniž by byl člověk označen za rasistu nebo neonacistu. Je to smutné, ale taková je skutečnost.”49

Hudebník řecké black metalové kapely Necromantia, užívající pseudonym M. W. Daoloth, vidí důvody propojení extrémní pravice s black metalem v tom, že:

” … fašismus a satanismus mají mnoho společných znaků. Oba kladou důraz na moc, duchovní a tělesné sebezdokonalování, odpovědnost, přežití silnějších, elitismus atd. Je pak logické, že některé kapely se výslovně přihlásí k oběma směrům.”50

Podle socioložky Katrine Fangen, specializující se na výzkum norské extrémní pravice, neexistuje mezi black metalovou scénou a extrémně pravicovými organizacemi žádný formální kontakt. Tvrdí totiž, že pro osoby extrémně pravicového zaměření by znamenala veřejná spolupráce se satanisty (kteří bojují za “věci zla” a navíc mají v Norsku všeobecně velmi špatnou pověst) značnou kompromitaci. Přesto lze však, podle Katrine Fangen, vysledovat zřejmou fluktuaci mezi black metalovou scénou a extrémně pravicovými kruhy.51

První doklady propojení mezi black metalovou subkulturou a extrémní pravicí lze vysledovat v roce 1994. Značnou pozornost tehdy vzbudilo vydání alba Transilvanian Hunger norské black metalové skupiny Darkthrone, v jehož podtitulu bylo uvedeno označení “Norský árijský black metal”. Po nesouhlasné vlně reakcí (ze strany valné většiny svých příznivců a vydavatelské firmy Peaceville records) byla kapela nucena vydat tiskové prohlášení, ve kterém se distancovala od všech projevů politického extremismu. Vůdčí postava kapely, vystupující pod pseudonymem Fenriz, v prohlášení vysvětloval také své předchozí antisemitské výroky (uveřejněné ve známých celosvětových rockových magazínech) a omluvil se za ně.

Jasný příklon k extrémní pravici naopak deklaruje Varg Vikernes (odsouzený za vraždu jiného black metalového hudebníka) k trestu odnětí svobody na dvacet jedna let. Ve vězení začal Vikernes psát politické spisy (kniha Vargsmal), knihy o germánské mytologii (například Germánská mytologie a světonázor) a rovněž krátké romány (Lovec) v nichž užíval nacistickou rétoriku. Mimoto také pokračoval v hudební činnosti (svou hudební produkci, vytvořenou pomocí počítače, označil jako “atmosférický black metal”).

Již z vězení Vikernes proklamoval také založení organizace Norská pohanská fronta (Norsk Hedensk Front - NHF), přičemž se prohlásil za jejího vůdce (fakt Vikernesova vůdcovství je však problematizován norskými zákony, které vězňům zakazují zaujímat vůdčí pozice v politických organizacích). Prostřednictvím NHF mají být především rozšiřovány Vikernesovi ideje a názory. Cílem NHF je “podpora pohanství, nacionalismu a solidarity germánských národů (jež se má stát jedinou nadějí budoucí existence) v náboženské a politické rovině”52. Program organizace čerpá jednoznačně z Vikernesových spisů a je souborem nacionálněsocialistického učení, neopohanství a antikřesťanských idejí v kombinaci s ekologickými názory (ve vztahu k životnímu prostředí).

Kvůli kvalitnějšímu šíření Vikernesova učení byla založena odbočka NHF, tzv. Všegermánská pohanská fronta (AHF), fungující spíše jako internetový projekt. Svůj hlavní cíl AHF vidí ve “znovuvybudování pohanské a nacionálně socialistické Evropy bez vlivu Židů, politických disidentů a homosexuálů”53. Skupiny AHF existují v Norsku, Belgii, Dánsku, Nizozemí, Islandu, Spolkové republice Německo, Švédsku, Rusku, Finsku a ve Spojených státech amerických. Konkrétní činnost a cíle AHF lze přiblížit na základě výpovědi jednoho ze členů švédské pobočky této organizace:

“Aktivity AHF se soustřeďují především na vzdělávání našich členů prostřednictvím nabídky určitých knih. … Upozorňujeme také na rizika a škodlivé aspekty současné společnosti. … Neusilujeme o přiblížení se mase, ale necháme vybrané osoby z masy aby se přiblížili k nám. … Nebojujeme pouze za zajištění existence našich členů, … bojujeme za germánského ducha, našeho ducha, za krev. Hnací silou je láska k našemu národu, naší kultuře a rase, ne však nenávist nebo pohrdání k jiným rasám.”54

Díky kontaktům s extrémní pravicí se Varg Vikernes posunul až do oblasti plánování politického terorismu. Během dubna 1997 byla norskými bezpečnostními složkami rozkryta pětičlenná organizovaná paramilitární skupina, vystupující pod názvem “Einsatzgruppe”55. Skupina plánovala přímé násilné útoky proti prominentním norským politikům, církevním představitelům a dalším veřejně činným osobám. Cílem bylo také dosáhnout “osvobození” Varga Vikernese z věznice.

Pro dané účely byla skupina vybavena neprůstřelnými vestami, kuklami, nábojovými pásy, několika puškami staršího typu a výbušninami (při pozdější policejní prohlídce v domech členů skupiny byla nalezena i pistole a samopal z výzbroje norské armády). Disponovala také peněžní částkou dvacet tisíc Euro, která (jak bylo následným vyšetřováním zjištěno) byla poskytnuta Lenou Bore, matkou Varga Vikernese. Vůdčí postavou Einsatzgruppe byl Tom Eiternes, který se dříve angažoval ve věci vytvoření skandinávské pobočky americké rasistické organizace Ku - Klux - Klan (za tímto účelem dokonce obdržel od amerického ústředí 26 tisíc dolarů). S Vikernesem se Tom Eiternes seznámil ve vězení, kde byl uvězněn za loupež v obchodu se zbraněmi a těžké poranění prodavače. Své politické přesvědčení odhalil Eiternes během rozhovoru pro jednu z norských televizních stanic, ve kterém mimo jiné prohlásil: “norská politika je řízena prostřednictvím svobodných zednářů a mezinárodního židovstva, které plánuje ze svých center ve Washingtonu a Tel Avivu zničení bílé rasy”. K zabránění tomuto vývoji hodlal Eiternes zahájit (spolu se svými stoupenci) guerillovou válku vedenou prostřednictvím malých a uzavřených paramilitárních skupin. Eiternesovým vzorem byl David Lane, člen extrémně pravicové skupiny The Order působící ve Spojených státech amerických. Po odhalení organizace Einsatzgruppe byli její členové souzeni podle paragrafu 104 norského trestního zákoníku, postihujícího spoluúčast na spiknutí jehož cílem je “dosáhnout prostřednictvím násilí, sabotáží či jiných ilegálních prostředků zničení stávajícího společenského řádu”.56

Propojení idejí nacionálního socialismu se satanismem je v současnosti možné vysledovat zejména v hudebním proudu označovaném jako NS (Národně Socialistický) Black Metal. Značné množství skupin, náležejících do tohoto hudebního směru pochází ze zemí střední a východní Evropy (především z Polska, Ukrajiny a Ruska). Kapely tohoto zaměření existují ale i v Austrálii, Francii, Itálii, Spolkové republice Německo, Rakousku, Řecku, Španělsku či ve Velké Británii.

Myšlenkový okruh skupin NS Black Metalu lze ilustrovat na úryvku z rozhovoru se zpěvákem polské kapely Thunderbolt (vystupujícího pod pseudonymem Paimon):

Vidíš v křesťanství svého nepřítele? Co si myslíš o pohanských bozích a bohyních starověké Evropy? Máš svou osobní víru?

“Křesťanství je mor a mor se přece musí zničit! Zápasy s lidskou spodinou by měli být hlavní myšlenkou každé black metalové kapely! … Já se cítím výborně při respektování starověkých pohanských bohů, ale nemůžu sám sebe nazvat pohanem, protože já neuznávám žádného boha a jsem více satanistou a národním socialistou”.

Je nějaká osoba v minulosti od které pochází tvoje inspirace? Vysvětli nám proč.

“Myslím, že jednou z největších osobností vždycky bude Rudolf Hess. Obdivuji jeho boje ve jménu smíření árijských lidí a míst. Heil R. H.!”

Pokud by něco mělo být cílem tohoto života, co bys řekl, že by to mohlo být?

“Kromě smrti a války proti křesťanství samozřejmě můžu říct několik slov. My musíme zachránit existenci našich lidí a budoucnost pro bílé děti. … Stále věřím v nás, árijskou mládež, která může vytvořit lepší budoucnost pro adekvátní lidi! Zítřek patří nám!”57

Obdobně vůdčí postava francouzské kapely Funeral (vystupující pod pseudonymem Hades) vidí jako svůj hlavní cíl “zničení židovského, křesťanského a muslimského náboženství a zajištění čistoty a dominance árijské rasy … Duch Heinricha Himmlera nezemřel. Jsme elita vládnoucí rasy. Pod znakem SS zvítězíme. Věrnost a Čest! Sieg Heil!”.58

Extrémně pravicové myšlenky jsou v rámci black metalové subkultury šířeny také prostřednictvím tiskovin (hudebních magazínů, časopisů, zinů). Například hlavním záměrem francouzského časopisu Napalm Rock, jehož vydavatel vystupuje pod pseudonymem Gungnir (mýtické jméno pro kopí nejvyššího z germánských bohů Odina), je “vytvoření pohanského a nacionalistického evropského impéria”. Přitom chce poukázat na skutečnost, že “hudební národně pohanská kultura zahrnuje také black metal”. Zároveň ale tento časopis odmítá prosazovat myšlenky satanismu, a klade důraz na germánskou, keltskou a starořeckou mytologii. Návrat k předkřesťanským, pohanským tradicím evropských národů se má stát základem pro “vytvoření nového světového pořádku a svržení sionistické nadvlády”.59

Závěr
Z hlediska zkoumané problematiky (tj. rizikovosti satanismu) se nejvíce problematickým jeví být působení konspirativně fungujících skupin, čerpajících z “ideologie” satanismu. V celosvětovém měřítku bylo zaznamenáno značné množství případů násilného jednání a často i vyloženě a cíleně protispolečenského působení ze strany těchto uskupení. Konkrétně například v případě skandinávské organizace Inner Circle, navázané na blackmetalovou subkulturu, lze pak vysledovat i užití teroristických metod (organizování násilných útoků proti křesťanským objektům) a páchání závažné kriminality (včetně vražd). Značně rozšířeným jevem je inklinace určitých satanistických proudů a skupin k extrémní pravici (projevující se v přebírání extrémně pravicových myšlenek či dokonce v přímém propojení s extrémně pravicovými subjekty). Rozhodně ne všechny satanistické organizace však tendují k výše zmíněným orientacím.

Poznámky
1 Causa Alesteir Crowley, Reflex č. 12/2003, s. 57.

2 Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita, s. 81.

3 La Vey, A. S. (1991): Satanská bible. Praha: Reflex, s. 21.

4 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 130.

5 Richardson, J., Best, J., Bromley, D. (1991): The Satanism Scare. New York: Aldine de Gruyter, s. 9.

6 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 109.

7 Přehled o nových náboženských hnutích ve vybraných evropských zemích (včetně stručné charakteristiky satanistických proudů a skupin) lze získat z knihy Meldgaard, H., Aasgard, J. (1997): New religious movements in Europ. Aarhus: Aarhus University Press.

8 Vojtíšek, Z. (1998): Netradiční náboženství u nás. Praha: Dingir, s. 63.

9 Například Hora, L. (1995): Problematika tzv. alternativní religiozity a jejího podílu na formování životní orientace mládeže. Praha: Karolinum, s. 204.

10 Wolf, J. (2000): Kdo je a kdo není v hnutí Nového věku. Svět náboženství a duchovních směrů na konci milénia. Praha: Votobia, s. 101.

11 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 19.

12 Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita, s. 21 - 26.

13 In. Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita, s. 47.

14 Štampach, O. (1992): Sekty. Praha: Oliva.

15 Lužný, D. (1997): Nová náboženská hnutí. Brno: Masarykova univerzita, s. 48.

16 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 20.

17 Typologie je uveřejněna v publikaci Richardson, J., Best, J., Bromley, D. (1991): The Satanism Scare. New York: Aldine de Gruyter.

18 Charles Manson vytvořil v šedesátých letech XX. století ve Spojených státech amerických ze svých stoupenců komunitu pod názvem Rodina. Skupina usilovala o usmrcení řady prominentních bílých osobností. Z vražd měly být obviněni (podle představ skupiny) Afroameričané, což by vyvolalo násilné bouře vedoucí až k občanské válce (v níž měli zvítězit Afroameričané). Poté co by se Afroameričané ujali vlády, požádali by (podle Mansonovy teorie) o pomoc při správě země Mansona a jeho Rodinu. Skupina spáchala v roce 1969 hromadnou vraždu herečky Sharon Tateové a jejích přátel.

19 Viz.: Endbericht Enquette - Kommision “Sogennante Sekten und Psychogruppen”. Neue religiöse und ideologische Gemeinschaften in der Bundesrepublik Deutschland. (1998). Bonn: Deutscher Bundestag.

20 Remeš, P. (1998): Kult uctívačů ďábla. Historie a současné podoby satanismu. In.: Dingir 3/1998.

21 Vojtíšek, Z. (1998): Náboženství a sekty v České republice. Policista 8/1998.

22 Kaplan, J. (ed.) (2000): Encyclopedia of White Power. A Sourcebook on the Radical Racist Right. Altamira Press, s. 235.

23 Text je uveden v publikaci Kaplan, J. (ed.) (2000): Encyclopedia of White Power. A Sourcebok on the Radical Racist Right. Altamira Press, s. 237.

24 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 137.

25 Bainbridge, S, W. (1978): Satan’s Power. A Deviant Psychotherapy Cult. University of California Press, s. 87.

26 Richardson, J, Best, J., Bromley, D. (1991): The Satanism Scare. New York: Aldine de Gruyter, s. 76.

27 Tamtéž. s. 99.

28 Martinková, M. a kol. (1999): K problematice náboženských sekt v České republice (některé kriminologické pohledy a poznatky). Praha: IKSP, s. 59.

29 Richardson, J., Best, J., Bromley, D. (1991): The Satanism Scare. New York: Aldine de Gruyter.

30 Tamtéž.

31 Tamtéž.

32 Státní zastupitelství v německém Trevíru oznámilo v lednu 2003, že vyšetřuje případ konspirativně působící sítě satanistů, mající na svědomí četné případy násilností. Vrchní státní zástupce Georg Jüngling prohlásil, že je vyšetřováno mimo jiné pro podezření z vraždy “množství osob po celém Německu”. Odhadl, že v zemi je několik stovek členů různých satanistických sekt, které provozují “sexuální praktiky s okultním pozadím, rituální vraždy i kanibalismus”. Frankfurtský vrchní zástupce Peter Köhler v reakci na události vyzval ke zřízení celostátního centra pro vyšetřování rituálních vražd. Viz. Mladá fronta dnes, 17. 1. 2003.

33 Barret, V., D. (1998): Sekty, kulty, alternativní náboženství. Praha: Ivo Železný, s. 216.

34 Lyons, A. (1994): Satan tě chce. Uctívání ďábla a jeho sekty v Americe. Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, s. 112.

35 Tamtéž, s. 113.

36 Satanism stalks Poland. www. bbc. co. uk

37 Novotný, T. (1992): Přicházejí. Praha: Oliva, s. 65.

38 Spark, 1995, č. 1, s. 22.

39 Některé blackmetalové kapely chápou svou image velmi vážně, jak o tom svědčí vyjádření jednoho ze členů švédské hudební skupiny Dark Funeral, vystupujícího pod přezdívkou Lord Ahriman pro hudební magazín Rest in Pain č. 30/1998: “Když se namaluješ a převlečeš do starodávných šatů, stáváš se najednou součástí temného, primitivního a destruktivního světa. Je hodně těžké popsat ten pocit, ale vždy když jdu takhle na pódium cítím strašnou zlobu. Myslím si, že mi to pomáhá dostat se do té správné nálady. Na pódiu se z nás stávají démoni”.

40 Tuto skutečnost lze ilustrovat například na výroku Varga Vikernese, který doslova uvedl: “Jak můžeme poznat naši původní kulturu, když jsme její posvátná místa zastavěli kostely? Co se týče například kostela Fantoft, stojí na místě dřívějšího pohanského oltáře. To je rouhačství, nejhorší možné rouhání. Opakuje se však po celém Norsku. V naší zemi jsou takřka všechna posvátná místa zastavěna. Proto musí člověk podporovat paličství kostelů”. Výrok je uveden v knize Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 179.

41 Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 117.

42 Vypalování kostelů ve Skandinávii například oslavovala ve své písni “V žáru hořících kostelů” polská kapela Graveland. V textu písně je uvedeno: “Bohové! Dejte mi sílu zničit křesťanského Boha./ Dejte mi moc nad ohněm, abych spálil boží příbytky./ Dejte mi moc nad větrem abych srazil les křížů./ Dejte mi černý meč k zabíjení těch, kteří mu přísahali věrnost./ Zničím svaté chrámy. Zničím a spálím kostely a kaple./ Černý dým z hořících chrámů zatemní oblohu./ Strach bude hrozbou pro syny jediného Boha./ Andělé temnoty přijďte na zem./ Ukáži vám cestu slávy skrz hořící kostely./ budete pít lidskou krev a obětovat svou temnou touhu./ … V žáru hořících kostelů./ Staří prokletí Bohové budou mít den odplaty./ Když se obloha zaplní dýmem, když budou řeky plné krve”. Text písně je uveden nestejnojmenném demo albu “V žáru hořících kostelů” vydaném v roce 1993.

43 Spark, 1996, č. 11, s. 31.

44 Blackarter, 1997, č. 2.

45 Oystein Aarseth byl mimo jiné majitelem obchodu s hudebními nahrávkami Helvete (v němž se scházeli členové a sympatizanti organizace Vnitřní kruh) a provozoval i nejznámější hudební vydavatelství, specializující se na blackmetalový žánr, pod názvem Deathlike Silence Productions. 46 Akce!, 2000, č. 5, s. 35.

47 Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 155.

48 Pokud je kladen hlavní důraz na oslavování pohanských kořenů evropských národů, nebo existuje zřetelná dominance pohanských témat v produkci těchto kapel. S deklarovanou vazbou na národní historické kořeny pohanského období je přitom často spojen i rasismus a antisemitimus. Přesná hranice mezi nacionálně socialistickým black metalem a pagan metalem mnohdy není jednoznačně určitelná. Viz. Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v České republice. Brno: Barrister a Principal.

49 Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos.Satanischer Metal: Der blutiges Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 365.

50 Tamtéž. s. 365.

51 Stanovisko socioložky Katrine Fangen je uvedeno v knize: Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutiges Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 385.

52 Viz. www. norskhedenskfront. org

53 Viz. www. ahf. org

54 Výpověď je uveřejněna v knize: Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos.Satanischer Metal:Der blutiges Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 192.

55 Název organizace historicky odkazuje na činnost zvláštních jednotek SS během 2. světové války, které byly určeny k likvidaci a vyvražďování civilního obyvatelstva, zejména v obsazených oblastech východní Evropy.

56 Případ skupiny Toma Eiternese je popsán v knize: Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 376.

57 Mystic Monumentum, 2001, č. 6, s. 20 - 21.

58 Výrok je uveřejněn v knize Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 326.

59 Moynihan, M., Soderlind, D. (1998): Lords of Chaos. Satanischer Metal: Der blutige Aufsstieg aus dem Untergrund. Prophecy Productions, s. 366 - 368.

---

---