SMOLÍK, Josef. Subkultury mládeže. Uvedení do problematiky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2010. 281 s. ISBN 9788024729077.
Autor: Kateřina Lojdová » Kategorie: 02/2010 » 05. 11. 2010
Autorem publikace Subkultury mládeže: uvedení do problematiky je Josef Smolík, který působí na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dlouhodobě se věnuje problematice fotbalového chuligánství, pravicového extremismu a právě tématu subkultur.
Jako výrazný znak a osvětový prvek této publikace lze uvést nehodnotící přístup autora, tedy to, že subkultury a priori nespojuje se sociálně patologickými jevy a rizikovou mládeží. Přestože rizikové aspekty subkultur zmiňuje, neklade mezi těmito dvěma jevy rovnítko a subkultury předkládá v širším (nezjednodušujícím) kontextu. Publikace je na českém trhu odborné literatury do značné míry ojedinělá. Zejména v angloamerické literatuře byl tématu subkultur věnován velký výzkumný a publikační prostor, českého překladu se však tyto publikace většinou nedočkaly a zůstaly tak pro mnohé čtenáře „utajeny“. Josef Smolík upozorňuje na práci Chicagské školy a Birminghamského centra, včetně metodologických aspektů výzkumu subkultur. Podrobněji nás pak celou publikací provází myšlenky jednoho z nejvýznamnějších představitelů Birminghamského centra – Dicka Hebdige – a to skrze citace z jeho díla z roku 1979 s názvem Subculture: The meaning of style.
Na českém trhu nalezneme publikace zabývající se vybranými subkulturami (mnohdy ve spojitosti s pravicovým extremismem1), tato publikace však přináší pohled na subkultury „v kostce“. Jsou diskutovány základní pojmy, teoretická a metodologická východiska a ve zkratce potom vztahy subkultur a vybraných oblastí (například ženy v subkulturách, média a subkultury, trh a subkultury).
V kapitole Vybrané subkultury mládeže se čtenář může podrobněji seznámit s jednotlivými subkulturami, a to od podmínek jejich vzniku až po současný charakter v České republice. Vybrány jsou subkultury, které lze považovat za „reprezentativní“, ať už ve smyslu počtu přívrženců, kteří se k nim hlásí, tak i ve smyslu aktuálnosti. Zastoupeny jsou „klasické subkultury“ jako hippies, skinheads a punks i aktuálně diskutované subkultury jako graffiti, emo či taneční scéna. Popsat a hlavně vnitřně třídit tyto subkultury je nejednoduchý, ne-li nemožný úkol. Mnohé z nich jsou totiž stále živé a tudíž vnitřní diferenciace neustále probíhá. Taktéž pohledy různých přívrženců stejné subkultury na vnitřní proudy této subkultury se mohou výrazně lišit. Například přičlenění vybraných metalových kapel k jednotlivým žánrům je čistě orientační. Sami hudebníci mnohdy nemají ono „škatulkování“ rádi a vytváří si vlastní pojmenování žánru. Autor problém „škatulkování“ otevírá nejen v kapitole o metalu. Vychází tedy z předpokladu, že každé typologii je určitá míra zjednodušení vlastní.
Zmíněn je důležitý aspekt internetového prostředí jako komunikačního kanálu, který v současné době představuje jednu z rovin fungování subkultur2. Škoda, že nezbyl prostor na subkultury výhradně internetové, jejichž reálným pozadím není malá sociální skupina, nýbrž právě virtuální prostředí3 (fankluby, internetové komunity, online gaming). Jejich uchopení však bude vzhledem k fluidnímu charakteru ještě obtížnější než uchopení subkultur výše uvedených. Jedná se vůbec o subkultury?
V souvislosti s touto neohraničeností subkultur se objevují diskuse, že pojem subkultura je v postmoderní realitě již přežitkem. Samotný pojem subkultura je spjat s výzkumy realizovanými v 70. letech Birminghamským centrem, které jej užívalo ve vztahu k „tradičním“ subkulturám jako byli skinheads či punks, a také v hledání konfliktu ve specifické struktuře: poválečná britská společnost – rodičovská kultura – subkultura. Například britský sociolog a DJ Paul Hodkinson diskutuje alternativní užívání pojmů scenes a tribes (Hodkinson, Deicke, 2007). Pojem scenes je však úzce spjat s hudbou, pojem tribes zase s taneční scénou. David Hesmondhalgh si v jednom z článků klade otázku Subcultures, Scenes or Tribes?, na kterou odpovídá None of the Above. Jeho přístup je však svázán s hudebním průmyslem a v rámci sociologie mládeže pojem subkultura zcela neodmítá (Hesmondhalgh, 2005). Další z autorů postsubkulturních studií, Steve Redhead, prohlašuje, že autentické subkultury neexistují (Blackman, 2005).
Částečně tuto diskusi otevírá kapitola o prolínání stylů, která nahlíží do období postsubkulturních studií. Je zřejmé, že reflexe této diskuse by naplnila celou teoretickou studii, což přesahuje rámec publikace definované jako uvedení do problematiky. V kapitole Vymezení základních pojmů je diskutován pojem scéna jako pojem velmi blízký pojmu subkultura, dále je pak užit i v popisu jednotlivých subkultur4. Důležité je i rozlišení subkultur a hnutí, tyto pojmy bývají zaměňovány zejména v médiích. Předložená publikace dle mého názoru legitimizuje ze současných pozic hojně kritizovaný pojem subkultura už tím, že jej užívá. Přestože se mění samotná podoba subkultur, domnívám se, že pojem subkultura je stále užitečný, neboť v sobě nese bohatý teoretický i metodologický potenciál a měnící se realitu subkultur stále dokáže zachytit. Klíčová je především konceptualizace pojmu.
Bílé místo na mapě tvoří větší výzkumy subkultur v našem prostředí. Uvedeno je dotazníkové šetření v subkultuře skinheads; ostatní subkultury na své objevení akademiky teprve čekají. I v tomto směru by mohla být publikace inspirativní pro odbornou veřejnost.
Nicméně je u jednotlivých subkultur uveden jiný zdroj poznání, kterým jsou filmy a případně autobiografické publikace. Přestože v odborném diskursu bývají neodborné zdroje přehlíženy, v tomto případě by tomu tak být nemělo. Doporučené filmy mohou přinést o subkulturách plastičtější obrázek než mnohostránkové studie. Dále autor hojně srovnává různé zdroje a odkazuje zájemce na další autory, ziny nebo kapely, které danou subkulturu utváří. V tomto smyslu se stává publikace bohatým studijním materiálem. V neposlední řadě stojí za zmínku i fotografie, kterými autor svoji publikaci doplnil.
Kromě již zmíněného nehodnotícího přístupu k subkulturám překonává publikace ještě jeden stereotyp, kterým je přílišná psychologizace a problematizace jedinců v subkulturách. Tento přístup autor vyjadřuje například u fotbalového chuligánství, když se ptá: „Ale není fotbalové chuligánství spíše svéráznou „adrenalinovu zábavou“?“ (s. 168). Pohled na subkulturu jako pouhou zábavu nebo „nálepku“, která vlastně o člověku vůbec nic nevypovídá (s. 248) nikterak neznevažuje význam subkultur, naopak odlehčuje od hledání psychosociálních souvislostí a dovoluje popsat kulturu subkultury v „čiré“ podobě.
Publikaci uvítají nejen politologové, ale i psychologové, pedagogové, sociální pracovníci a další odborníci zainteresování v problematice mládeže. Stejně tak publikace poslouží jako přehledný a srozumitelný průvodce světem současných subkultur mládeže pro laickou veřejnost. Neméně zajímavá může být i pro sympatizanty a členy jednotlivých subkultur.
Josef Smolík nechává čtenáře nahlédnout do světa mládeže, který může být bohatší, než se na první pohled zdá. Ukazuje, že subkultury nevznikají „na zelené louce“, nýbrž v reakcích na různé kulturní a sociální obsahy. Jako takové jsou skutečně součástí kultury. Zároveň jsou včleněny do vývojové linky, lze vysledovat vztahy mezi subkulturami současné mládeže a subkulturami, v nichž působili rodiče této generace. I když by se v budoucnu modifikovaly do podob, pro které již pojem subkultura nebude výstižný, svoje kořeny budou mít ve výše uvedených subkulturách a s nimi spojených bádáních.
Použitá literatura
Hesmondalgh, D. Subcultures, Scenes or Tribes? None of the Above. In Journal of Youth studies, 8:1, 21 – 40, London: Routledge, 2005.
Bleackman, S. Youth Subcultural Theory: A Critical Engagement with the Concept, its Origins and Politics, from the Chicago School to Postmodernism. In Journal of Youth studies, 8:1, 1 – 20, London: Routledge, 2005.
Hodkinson, P., Deicke, W. Youth cultures: Scenes, Subcultures and Tribes. New York : Routledge, 2007. 265 s. ISBN 9780415376129.
