Srbský organizovaný zločin

Autor: Marek Suchánek » Kategorie: 01/2004 » 01. 05. 2004

Počátky jugoslávského organizovaného zločinu lze vystopovat v šedesátých letech XX. století. Organizovaná trestná činnost byla v tomto období nezřídka kryta jugoslávskými tajnými službami, zejména pak UDBA a SDB.

Počátky organizovaného zločinu v Jugoslávii (šedesátá léta XX. století)
Počátky organizovaného zločinu v Jugoslávii (šedesátá léta XX. století)
Přes krycí firmy General Export a Avala film bylo organizováno pašování cigaret i drog a nákup deviz.1 Tyto obchody stvořily jedno z největších center kosovoalbánské narkomafie – město Veliki Trnovac na jihu Srbska.2

Etnicky srbské organizované kriminální skupiny se začaly vytvářet v průběhu sedmdesátých let XX. století. Působily zejména v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Itálii. SDB SFRJ využívala jejich služeb při loupežích citlivých diplomatických a politických dokumentů z ambasád a konzulátů cizích států, operacích proti jiným tajným službám a rovněž i při vraždách jugoslávských politických emigrantů.

2. Kmotři srbského organizovaného zločinu

Jedním z významných kmotrů srbského organizovaného zločinu byl Ljubomir Magaš. Magaš se narodil 27. 5. 1948 v bělehradské čtvrti Zemun. V mládí se věnoval amatérskému boxu a byl několikrát pravomocně odsouzen za násilné trestné činy a krádeže. Před jugoslávskou spravedlností utekl počátkem sedmdesátých let XX. století do Itálie a později do Spolkové republiky Německo. V Miláně byl Magaš vůdčí postavou zhruba desetičlenné etnicky srbské kriminální skupiny, jejíž členové pocházeli (stejně jako Magaš) z bělehradské čtvrti Zemun. V Německu i v Itálii byl několikrát uvězněn. Magaš byl rovněž jednou z nejdůležitějších postav politické organizace Ravna Gora, založené srbskými emigranty ve Frankfurtu nad Mohanem. Ravna Gora se veřejně prezentovala jako čistě politická organizace (zaměřená proti jugoslávskému komunistickému režimu), podle zjištění německých bezpečnostních složek však sloužila pouze jako krycí organizace pro činnost srbského organizovaného zločinu.3 10. 11. 1986 byl Magaš zastřelen před soudní budovou ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho vrahem byl tehdy 27letý příslušník bělehradského podsvětí Goran Vukovič (Vukovičův život byl ukončen 12. 12. 1994 po padesáti zásazích z automatické zbraně). Rodina a blízcí přátelé Magaše byli přesvědčeni, že Vukovič byl pouze nastrčenou figurou a za jeho usmrcením stojí ve skutečnosti německé bezpečnostní složky, snažící se odstraněním nejdůležitějších kmotrů eliminovat vliv srbského organizovaného zločinu na svém území. Ljubomira Magaše lze bez nadsázky označit za nejdůležitějšího kmotra srbského organizovaného zločinu osmdesátých let XX. století.

Magašovým důvěrným přítelem a funkcionářem organizace Ravna Gora byl další z důležitých srbských kmotrů Rade Caldovič. Caldovič se narodil 6. 10. 1950 v malé obci Zlatibor. Po přestěhování se do Zemunu poznal Ljubomira Magaše a plně se zapojil do kriminálních aktivit. Caldovič byl německými bezpečnostními složkami prošetřován v souvislosti s případy vražd zejména chorvatských politických emigrantů. Po návratu do Bělehradu (v roce 1992) se Caldovič dostal do konfliktu s tamním podsvětím. Po několika neúspěšných pokusech o atentát na svou osobu byl Rade Caldovič 15. 2. 1997 usmrcen (spolu se svou tehdejší přítelkyní) před nechvalně proslulým bělehradským nočním klubem „F6″.

Celá řada dalších důležitých postav srbského organizovaného zločinu osmdesátých a devadesátých let XX. století byla opět využívána jugoslávskými (a později srbskými) bezpečnostními složkami. Djordje „Giška“ Božovič, v zahraničí několikrát uvězněný člen klanu Ljubomira Magaše, naplánoval a provedl tzv. „Operaci Dunaj“. Její uskutečnění nařídil tehdejší jugoslávský ministr vnitra Stane Dolanc. Obětí akce byl chorvatský emigrant a bývalý ředitel významné jugoslávské společnosti INA Stjepan Djurekovič, zastřelený 27. 7. 1983 v garáži svého domu v malém bavorském městě Wolfratshausen. Dlouho před Operací Dunaj pracoval Giška pro jugoslávské tajné služby (konkrétně pro černohorské oddělení UDBA). Po návratu do Srbska se Giška aktivně účastnil konfliktu v bývalé Jugoslávii (viz. níže).

Jugoslávské (a později srbské) bezpečnostní složky aktivně využívaly také služeb dvou blízkých přátel Darko Ašanina a Željka „Arkana“ Ražnatoviče, kteří rovněž patřili do okruhu L. Magaše. Oba byli v osmdesátých letech XX. století vyšetřováni v souvislosti s likvidací nacionalistického emigranta albánského původu Envera Hadrija v Bruselu4. Německá kontrarozvědka Arkana podezírala také ze spoluúčasti na vraždě tří kosovoalbánských emigrantů u města Heilbron ze 17. 1. 1982.5 Arkan později jakoukoliv spolupráci s jugoslávskými tajnými službami popíral. Během konfliktu v bývalé Jugoslávii Arkan působil jako zakladatel a vůdčí postava tzv. „Srbské dobrovolecké gardy“ (viz. kap. 3).

3. Srbský organizovaný zločin ve válce

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století došlo ke zřetelnému přesunu aktivit srbských zločineckých sítí ze západní Evropy zpět do Jugoslávie. V souvislosti s rychle rostoucím nacionálním pnutím mezi jednotlivými jugoslávskými národy a s pozdějšími válečnými konflikty objevil totiž srbský organizovaný zločin nové pole působnosti. Významné postavy srbského kriminálního podsvětí se aktivně účastnili konfliktů v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v jihosrbské provincii Kosovo, nejčastěji jako vůdci a členové polovojenských skupin. Některé z těchto jednotek byly přímo řízeny tajnými službami a spolupracovaly se zvláštními přepadovými oddíly srbské armády a policie. Skupina několika osob ze srbských silových resortů byla pověřena organizací, výcvikem a vyzbrojením srbských polovojenských skupin. Veškeré akce probíhaly s vědomím tehdejšího šéfa bezpečnosti Radmilo Bogdanoviče a ředitele tajné policie J. Stanišiče.6 Důležitou postavou byl zejména tehdejší náměstek ministra vnitra Radovan „Badža“ Stojičič, blízký spolupracovník a důvěrník Slobodana Miloševiče. Počátkem devadesátých let XX. století byl Badža velitelem srbských speciálních sil na Kosovu, kde aktivně vystupoval proti albánským nacionalistům. Proslavil se rovněž v bojích u Vukovaru. Během války v Bosně udržoval časté kontakty zejména s Arkanem (z této doby existuje několik společných fotografií). Badža byl zastřelen 10. 8. 1997 před bělehradskou restaurací „Mamma mia“. Na jeho pohřbu byl přítomen, vedle mnoha jiných tehdejších politických špiček, i Slobodan Miloševič se svou rodinou.

Mimo Badžu byli do přímé podpory srbských polovojenských jednotek zapojeni i Mihaly Kertes, asistent R. Bogdanoviče a Franko Simatovič, zástupce ředitele tajné policie J. Stanišiče.

Nejvíce protěžovanou polovojenskou formací byla Srbská dobrovolecká garda (SDG), vedená Arkanem. K jejímu založení došlo 11. 10. 1990, když Arkan shromáždil své přátele (navázané na fotbalové chuligány celku Crvena Zvezda Bělehrad) a nechal se zvolit velitelem.7 SDG byla aktivní během války v Chorvatsku, Bosně i během konfliktu v Kosovu. Arkanovým mužům jsou připisovány četné masakry civilního obyvatelstva (zejména v regionu východní Slavonie). Arkan byl v lednu 2000 zastřelen před bělehradským hotelem Interkontinental.

Vůdcem polovojenské jednotky byl i další ze známých příslušníků srbského organizovaného zločinu – Giška. Po svém návratu do Srbska měl politicky blízko k antikomunistickému a royalistickému Srbskému hnutí obnovy bývalého novináře a spisovatele Vuka Draškoviče. Giška převzal velení nad sedmi tisíci muži tzv. „Srbské gardy“ (SG), vytvořené 4. 6. 1991 v Bělehradě a navázané na Srbské hnutí obnovy. Giška byl za dosud nevyjasněných okolností zastřelen 15. 9. 1991 poblíž chorvatského města Gospič.

S pomocí kriminálních sítí organizovaly srbské tajné služby v průběhu devadesátých let XX. století obchody s drogami, pašování zbraní, pohonných hmot, praní špinavých peněz a jejich následné ukládání v zahraničí (nejčastěji Kypr, Makedonie) apod.8 Vedle již zmíněných Arkana a Darko Ašanina byl k těmto účelům často využíván bělehradský podnikatel a agent srbských tajných služeb s vazbami na Kypr Čedomir Mihajlovič. Kriminálními aktivitami financovaly své válečné výdaje rovněž Chorvati a bosenští Muslimové.

Do obcházení existujícího embarga proti Jugoslávii byli přímo zapojení představitelé ekonomické sféry. Jezdimir „Jezda“ Vasiljevič (mj. majitel banky Jugoskandik) získal vládní koncese výměnou za dovoz vojenské výzbroje z Izraele i přes existující sankce OSN. Mezi jiným zbožím, které Jezda dovezl, bylo speciální infračervené zařízení na vyhledávání min, nejmodernější zařízení pro monitorování telefonických a faxových zpráv a nejrůznější typy ultramoderních miniaturizovaných štěnic k odposlechu.9 Jezda byl také jednou z klíčových postav pyramidových podvodů v jugoslávských bankách devadesátých let XX. století.

Díky válečným konfliktům na území bývalé Jugoslávie bylo narušeno fungování tzv. Balkánské cesty, tradičně dopravující drogy (zejména heroin) z produkčních oblastí Blízkého a Středního východu dále do Evropy. Na významu tak nabyly pašerácké trasy přes Kosovo a Makedonii, ovládané albánskými klany. Drogy byly dopravovány přes Veliki Trnovac – Gjilan – Makedonii – Durres do Itálie.10 Kanál pro přepravu heroinu z Turecka a Balkánu byl vybudován (za silné spoluúčasti italského organizovaného zločinu) v Černé Hoře.11 Menší ze svazových republik se stala také uzlovým bodem pašování cigaret, pohonných hmot, zbraní a obchodu se ženami. Těchto transakcí se aktivně účastnil zejména černohorský podnikatel Vladimir „Vanja“ Bokan, řídící své operace z řeckých letovisek. Bokan byl blízkým přítelem rodiny Miloševičů a pozdějšího černohorského prezidenta Milo Djukanoviče. Bokan byl zastřelen 7. 10. 2000 v blízkosti Atén.

Z porušování embarga, uvaleného na Jugoslávii, profitovaly také kriminální organizace usazené v Albánii, Bulharsku, Maďarsku a Rumunsku. Rozsáhlé pašování rozmanitých komodit do Jugoslávie přetrvalo i konec hlavních válečných operací. Státem posvěcené pašování cigaret, alkoholu, pohonných hmot a potravin (zejména rýže, kukuřice, pšenice) skýtalo pro srbské kriminální organizace bezpečné a výnosné pole působnosti.12 V devadesátých letech XX. století došlo k postupnému stahování se srbských zločineckých sítí ze západoevropských měst. Označení postjugoslávský organizovaný zločin je tak dnes v západní (a střední) Evropě spíše synonymem pro činnost albánských kriminálních klanů.

4. Srbský organizovaný zločin v novém tisíciletí

Srbský organizovaný zločin kontinuálně a beze škod přešel do post – miloševičovského období. První výrazná snaha potlačit srbské kriminální sítě je patrná až v souvislosti s vraždou srbského premiéra Zorana Djindjiče z 12. 3. 2003. Během několika hodin po vraždě byla uspořádána tisková konference za účasti představitelů srbské vlády a ministerstva vnitra, na níž byl představen seznam a fotografie dvaceti členů tzv. „Zemunského klanu“, podezřelých z podílu na vraždě Zorana Djindjiče. V noci z 12. na 13. března 2003 bylo zadrženo osm osob ze seznamu. Tři z nich požádali o zapojení do programu ochrany svědků. Pod vedením srbského ministerstva vnitra byla zahájena rozsáhlá akce, zaměřená na rozkrytí struktury, kontaktů a činnosti srbských zločineckých sítí (zejména však Zemunského klanu, který byl v zahraničních sdělovacích prostředcích, Českou republiku nevyjímaje, označován jako největší kriminální seskupení na Balkáně). Společná operace srbských bezpečnostních složek byla označena názvem „Šavle“.

Zemunský klan (skládající se z dvou set aktivně činných osob) byl obviněn mj. z následujících trestných činů: únos a zabití Ivana Stamboliče (bývalého srbského prezidenta), vražda novináře Slavko Čuruvija, pokus o vraždu Vuka Draškoviće, více jak padesát spáchaných vražd na území Bělehradu a dalších srbských měst, organizování obchodu s drogami, vražda Zorana Djindjiče.13

V rámci operace srbských bezpečnostních složek proti organizovanému zločinu bylo do poloviny dubna 2003 zadrženo sedm tisíc osob a zabaveno deset tisíc kusů zbraní. 24. 3. 2003 byla rovněž vyhlášena amnestie na odevzdání nezákonně držených zbraní a munice. Do 20. 4. 2003 odevzdali srbští občané 40 500 kusů zbraní různých typů a okolo 2 005 549 kusů munice.

Kvalifikovaný odhad počtu srbských kriminálních skupin provedl v roce 2002 ministr vnitra D. Mihajlović, který uvedl, že na území Srbska operuje asi 120 až 150 skupin a organizací, představující nebezpečí pro ekonomický vývoj v zemi, zneužívají informační technologie, podílejí se na pašování nejrůznějšího zboží a nebezpečných látek, praní peněz, obchodu s drogami, zbraněmi, lidmi a lidskými orgány.

Poměrně razantním postupem srbských bezpečnostních sil od března 2003 byla organizovaná kriminalita v Srbsku a Černé Hoře potlačena. Úspěchem bylo zejména zadržení nejvýznamnějších představitelů Zemunského klanu, včetně jeho vůdčí postavy Milorada Lukoviče, který se dobrovolně vydal úřadům v květnu roku 2004.

Poznámky

1 Lopušina, M.: Tajne srpske policije. Beograd: Evro, 2001, s. 217.

2 Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia, s. 74

3 Flormann, W., Krevert, P.: In den Fängen der Mafia – Kraken. Hamburg: Mittler, 2001, s. 107 – 108.

4 Lopušina, M.: Srpska mafija. Ko je ko. Niš: Zograf, 2003, s. 19.

5 Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia, s. 38.

6 Branson, L., Doder, D.: Miloševič, vítězný architekt války. Praha: Práh, 1999, s. 142

7 Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia, s. 39.

8 Nožina,M.: Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha: Themis, 2003, s. 122.

9 Branson, L., Doder, D.: Miloševič, vítězný architekt války. Praha: Práh, 1999, s. 143.

10 Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia, s. 74

11 Nožina, M.: Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha: Themis, 2003, s. 122.

12 Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia. s. 54.

13 Lopušina, M.: Srpska mafija. Ko je ko. Niš: Zograf, 2003, s. 338 – 348.
Prameny a literatura:

Branson, L., Doder, D.: Miloševič. Vítězný architekt války. Praha: Práh, 1999.

Flormann, W., Krevert, P.: In den Fängen der Mafia – Kraken. Hamburg: Mittler, 2001.

Lopušina, M.: Srpska mafija. Ko je ko. Niš: Zograf, 2003.

Lopušina, M.: Tajne srpske policije. Beograd: Evro, 2001.

Mappes – Niedeck, N.: Balkan Mafia. Staaten in der Hand des Verbrechens – eine Gefahr für Europa.

Nožina, M.: Mezinárodní organizovaný zločin v České republice. Praha: Themis, 2003.