Centrum pro bezpečnostní a strategická studiaRexterSekuritaci.cz

Sudetoněmecká strana ve volbách 1935 – pochopení menšinového postavení Sudetských Němců v rámci stranického spektra meziválečného Československa

Autor: Jakub Kyloušek » Kategorie: 01/2005, Archiv » 01. 05. 2005

This study is a micro-election analysis of german political parties in the inter-war Czechoslovakia. Micro-election analysis means in this case that german party-political system is an unique system and the election results of german political parties are compared from the viewpoint of german minority voters. Finally the study tries to find the causes of Sudetendeutsche Partei´s rapid ascendance in the 1935 parliamentary election.

Jedním z důležitých politických aktérů událostí v Československu, které na konci 30. let vedly k Mnichovské dohodě, podstoupení pohraničí Německu (1938) a o půl roku později k obsazení zbytku území a založení Protektorátu Čechy a Morava (1939), byla Sudetoněmecká strana (SdP). Mezi laickou i částí odborné veřejností se lze setkat se záměnou pojmu sudetští Němci a Sudetoněmecká strana. Obojí společně pak bývá vnímáno jako pátá kolona nacistického Německa v Československu. Cílem této práce není hodnotit chování SdP ve druhé polovině 30. let, nýbrž zkoumat příčiny náhlého vzestupu strany ve volbách v roce 1935, úspěchu jenž dal straně velice silný mandát k ovládnutí politického prostoru v rámci německé politické obce a možnosti stát se jediným mluvčím zájmů sudetských Němců v Československu. Hlavní použitou metodou bude netradičně analýza volebního chování německých voličů ve 20. a 30. letech, konkrétně zkoumání voličské podpory v jednotlivých oblastech a analýza přesunu hlasů mezi jednotlivými stranami.

K metodologickému vymezení a pramenům

V úvodu práce je důležité vymezit postup při posuzování volební podpory německých stran. Tento text bude vycházet z předpokladu, že hlasy získané německými stranami vyjadřují preference německých voličů. Nelze bohužel zjistit míru hlasování pro jiné „neněmecké“ strany. Primárně se jedná o podporu KSČ. Pokud porovnáme souhrnné zisky pro německé strany v roce 1920 a v ostatních parlamentních volbách v letech 1925, 1929 a 1935, tedy volbách na kterých již KSČ participovala, zjistíme, že zatímco v prvních volbách byl celkový podíl hlasů německým stranám 32 procent, v ostatních volbách průměrně kolem 28 procent. Lze se tedy důvodně domnívat, že podpora KSČ mezi německou voličskou obcí se mohla pohybovat kolem desetiny hlasů. Poněvadž však nelze tento údaj přesně zjistit, zejména pak nelze určit, jaká byla voličská podpora Komunistické straně Československa u německých voličů v konkrétních volebních krajích, bude tento text poměřovat pouze zisk hlasů pro konkrétní německou stranu ve vztahu k celkovému zisku všech německých stran účastnících se na volbách.

Problémem předkládaného textu je pak nedostatečná pramenná báze. Informace k německým politickým stranám v prvorepublikovém Československu jsou skromné, což potvrzují i Jaroslav Šebek a Pavel Marek spolu s Dietterem Schallnerem, kteří zpracovávali v prvním vydání sborníku Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998 právě ty kapitoly, které pojednávaly o německých stranách. Údaje o stranách z prací těchto autorů byly v textu využity. Ostatní soudobí autoři se otázkou působení německých stran v období meziválečného Československa zabývají okrajově. Klíčovým pramenem jsou proto především datové báze volebních výsledků, získané z dobového tisku (volby 1920-1929) a z oficiálních publikací (volby 1935), které jsou pro potřeby této práce dostatečné.

Koncentrace německého voličstva v období první republiky

Podíl německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl ve 20. a 30. letech zhruba 30 procent. Rozmístění voličstva německé národnosti bylo však v rámci jednotlivých částí území nerovnoměrné. Čtrnáct volebních krajů, v rámci nichž se volilo do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v období první republiky, lze z hlediska míry zastoupení německých voličů rozčlenit do čtyř pracovních skupin. Jako rozhodující ukazatel pro kategorizaci jednotlivých volebních krajů bude použit podíl zisku hlasů pro německé strany ve volbách v letech 1920 až 1935. Tento údaj se neshoduje se skutečným podílem německého voličstva v daném volebním kraji. Za prvé, mobilizace německých a českých voličů se u jednotlivých voleb různila, a za druhé, jak již bylo zmíněno v úvodu, z volebních výsledků nelze podchytit hlasy německých voličů jiným stranám, zejména KSČ, která nebyla chápana v období první republiky jako strana ryze česká či československá, nýbrž jako strana internacionální.1 Ve dvou volebních krajích byl podíl německých voličů zanedbatelný. Jednalo se o volební kraje Pražský a Uherskohradišťský.2 Volební kraj Praha byl vůbec největší a počínaje volbami v roce 1925 byl proto rozdělen na dvě části (A a B). V rámci volebního kraje se přerozdělovala více jak pětina všech poslaneckých mandátů připadajících na území Čech, Moravy a Slezska. Tento podíl mandátů pro Pražský kraj však neodpovídal skutečnosti – region byl volebním zákonem cíleně nadhodnocený. Tato disproporce se projevila především ve volbách v roce 1935 (viz níže). Druhou skupinu krajů, tvoří oblasti, v nichž byla podpora pro německé strany méně jak pětinová. Do této kategorie spadaly volební kraje Pardubický a Brněnský. V případě těchto krajů se jednalo o německé osídlení na pomezí Čech a Moravy v oblasti Svitavska, Moravskotřebovska, při hranici s Kladskem a enklávu v Brně). Největší skupinu tvoří volební kraje, v nichž se podpora německým stranám pohybovala od 25 do 40 procent. Do této skupiny patřilo celkem 8 volebních krajů – Královehradecký, Mladoboleslavský, Lounský, Plzeňský (německé osídlení na celém území severních Čech od Krkonoš po Šumavu), Českobudějovický, Jihlavský (v případě obou bylo německé osídlení při jižní hranici s Rakouskem, s enklávou v Jihlavě) Olomoucký, a Moravskoostravský (německé osídlení soustředěné v oblasti pohoří Jeseníku). V případě zbývajících dvou volebních krajů, Českolipského a Karlovarského pak lze hovořit o naprosté majoritě německého voličstva – podíl hlasů německým stranám se zde pohybuje kolem 80 až 90 procent.

Územní podpora německých stran a volby v letech 1920-19293

Tvořící se německé stranické spektrum v Československu bylo v prvních letech existence státu poznamenáno ambivalentními postoji k Československé státnosti. Výsledek prvních voleb do Národního shromáždění v roce 1920 ukazuje, že německá politická obec nebyla na rozdíl od českých (československých) stran, stabilizována. Pouze němečtí sociální demokraté (DSAP) dokázali postavit kandidátku ve všech volebních krajích, s výjimkou Uherskohradišťského, a se ziskem kolem 44 procent hlasů pro německé strany se stali nejúspěšnějšími. V Čechách získala DSAP téměř polovinu hlasů mezi německými stranami. Další strany, jako například Svaz zemědělců nebo křesťanští sociálové, tedy dvě strany, jež budou v dalších letech součástí tzv. aktivistického bloku, dokázali před volbami zakořenit zatím pouze v Čechách. Na Moravě a ve Slezsku v roce 1920 standardní stranický systém v německé části stranického prostoru nefungoval. V Jihlavském kraji byli jediným soupeřem sociálních demokratů křesťanští sociálové (DCV), v Brněnském a Olomouckém kraji vystupoval proti sociálním demokratům jednotný blok občanských stran. Nesocialistické hlasy na severní Moravě a ve Slezsku soustředilo Německé volební sdružení (DW). Právě DW se stalo druhým nejúspěšnějším subjektem mezi německými stranami, volila je více jak pětina voličů. Kromě již zmiňovaného severu Moravy a Slezska (sdružení zde volila více než polovina německých voličů v Moravskoostravském kraji a zhruba třetina v kraji Olomouckém) bylo sdružení úspěšné v Mladoboleslavském a Lounském kraji (kolem 30 procent hlasů). Volební podpora Svazu zemědělců (BdL) byla zhruba 15 procent, DCV volila desetina německých voličů. Výsledek obou stran však zkresluje právě skutečnost, že v některých krajích tyto strany nekandidovaly, případně jejich kandidáti byli součástí širších volebních seskupení německých občanských stran. V roce 1920 ještě samostatně v některých krajích kandidovali liberálové (Deutsche Freiheitsparteii) a demokratičtí liberálové (Deutsche Demokratische Freiheitliche). Společně však nezískali ani pět procent hlasů. V nově zvoleném Národním shromáždění se německé strany sdružili pod jednotný německý parlamentní svaz, jehož součástí však odmítla být nejsilnější DSAP. Svaz se v roce 1922 v důsledku diferenciace německého politického pole na příznivce politického aktivismu a zastánce politického negativismu rozpadl.

Do voleb v roce 1925 vstupuje spektrum německých stran složené ze sociálních demokratů (DSAP), agrárníků (BdL), křesťanských sociálů (DCV) a německých nacionalistů (DNSAP a DNP). Podobně jako mezi československými stranami posílila pravice. Nejsilnější německou stranou se stal těsně BdL (28 procent hlasů), před DSAP (výrazně ztratila až na 27 procent) a křesťanskými sociály, které volila necelá pětina německých voličů. Zhruba čtvrtinu hlasů pak posbírali společně nacionalisté (DNSAP, DNP). Ve volbách v roce 1929 znovu zvítězili mezi německými voliči sociální demokraté s téměř třetinou hlasů. Druhý Svaz zemědělců (získal méně než čtvrtinu hlasů), byl těsně následovaný křesťanskými sociály, kteří posílili na 22 procent. Na volbách v roce 1929 je tak zajímavé, že v německém volebním prostoru se na pravici uskutečnil zcela opačný proces přesunu voličů. Zatímco ČSL ztratila na úkor agrárníků, DCV na úkor BdL voličské hlasy získala. Ve volbách oslabili i nacionalistické strany, když každá obdržela zhruba 11 procent hlasů.

Křesťanští sociálové získávali nejvíce hlasů mezi voliči na Moravě a na jihu a východě Čech. Takto vymezené území se kryje s územní podporou československých lidovců (a to jak v období první republiky, tak i dnes). Nejvyšší volební podporu měli němečtí agrárníci tradičně v Pardubickém kraji. Silnou voličskou podporu pak dále v krajích Plzeňském, Českobudějovickém a Jihlavském (u posledně jmenovaného ve volbách v roce 1925), mírně nadprůměrnou podporu měl BdL v Královehradeckém, Brněnském a Českolipském kraji. Volebním chováním se v Plzeňském kraji němečtí voliči od českých výrazně liší. Zatímco mezi československými stranami byl právě tento kraj za první republiky vůbec největší baštou sociální demokracie, mezi německými stranami dominovali agrárníci. Tuto disproporci umožnila skutečnost, že na Plzeňsku se české obyvatelstvo koncentrovalo v Plzni a jejím nejbližším okolí, zatímco německé obyvatelstvo osidlovalo zejména venkovské oblasti na západ a na sever od Plzně. V případě ostatních krajů koresponduje zvýšená podpora BdL s výsledky českých agrárníků.

SDAP měla stabilně nejsilnější podporu na severozápadě Čech mezi voliči v Lounském a Karlovarském kraji (ve volbách v roce 1920 zde překročila 50 procent, v prohraných volbách 1925 obdržela třetinu hlasů, v roce 1929 získávala opět mezi 40-50 procenty). Obecně pak byla podpora SDAP vyšší v Čechách než na Moravě a ve Slezsku. Zajímavé jsou případy Mladoboleslavského a Českobudějovického kraje. V roce 1920 zde sociální demokraté získali až polovinu hlasů, počínaje volbami v roce 1925 se podpora SDAP v těchto regionech vytrácí. Zatímco na Českobudějovicku to bylo na úkor DCV, v Mladoboleslavském kraji to bylo ve prospěch německých nacionalistů. Poslední jmenovaný kraj tak, pro sociální demokraty, nakonec patřil společně s Jihlavským a Moravskoostravským krajem k těm volebně nejslabším.

Němečtí nacionalisté a národní socialisté byli vůbec nejsilnější na severu Moravy a ve Slezsku (především v Moravskoostravském kraji) a v Mladoboleslavském kraji, konkrétně na Jablonecku. V obou regionech se ve volbách v letech 1925 a 1929 podpora těchto stran pohybovala společně kolem 2/5 voličů. Dobré voličské zázemí měli nacionalistické strany dále na Českolipsku a v Lounském kraji (ve volbách 1925). Průměrného zisku dosahovali v Karlovarském kraji. Zajímavá byla volební podpora těchto stran v Brněnském a Jihlavském volebním kraji, kde mezi lety 1925 a 1929 nacionalisté posílili (a z podprůměru zde dosáhli na průměrný zisk), zatímco celkově naopak oslabili. Nejslabší podporu voličů měly DNSAP a DNP na jihozápadě Čech.

SdP a volby v roce 1935 z pohledu německých voličů

Před volbami v roce 1935 se proměňuje spektrum stran. Do voleb vstupuje nový hráč, kterým je Sudetoněmecká strana (SdP). SdP byla původně založena v roce 1933 jako Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatsfront, SHF) tedy jako hnutí, jenž mělo sdružovat všechny německé politické strany a další spolky. Myšlenka pro vznik takto široce pojatého hnutí sudetských němců vzešla od vůdců nacionalistických stran DNSAP a DNP, které byly v první polovině 30. let bezprostředně ohroženy zákazem činnosti. Političtí představitelé si uvědomovali, že pro jejich politickou existenci je nezbytné založit nový subjekt, který by však postrádal prvotní stranicko-politický náboj. Ostatně vůdce SHF (a později SdP) Konrad Henlein (1898-1945) nepocházel z žádné z nacionalistických stran, byl naopak představitel sudetoněmeckých elitarianistických skupin. Samotná Sudetoněmecká strana (SdP) byla založena až před volbami v roce 1935, v reakci na neúspěšná jednání o spolupráci s dalšími stranami na společné kandidátní lis

tině (především s BdL) a z důvodu vážné hrozby zákazu SHF jako organizace napojené na bývalé nacionalistické skupiny. Parlamentních voleb v roce 1935 se tak zúčastnili 4 německé strany – Sudetoněmecké strana, a tři aktivistické strany DSAP, BdL a DCV.

Sudetoněmecká strana se stala absolutním vítězem voleb v počtu získaných hlasů. SdP volilo bezmála 1 a čtvrt miliónu voličů (získala o téměř 73 tisíc hlasů více než čeští agrárníci), což představovalo přes 15 procent hlasů. V počtu získaných mandátů však skončila SdP o jedno křeslo za agrárníky. Za SdP bylo zvoleno 44 poslanců (a 23 senátorů). Na tomto nepoměru se projevilo především cílené nadhodnocení obou pražských volebních krajů v I. skrutiniu. Pro zajímavost, sám vůdce Sudetoněmecké strany, Konrad Henlein, se voleb neúčastnil a poslancem ani senátorem tudíž zvolen nebyl. V rámci německých stran získala Sudetoněmecká strana 2/3 všech hlasů. Sociální demokracie, druhá v pořadí, obdržela mezi německými stranami 16 procent, křesťanští sociálové 9 procent. Velkou ztrátu zaznamenal Svaz zemědělců, který získal 8 procent hlasů.

Vůbec nejlepšího výsledku dosáhla SdP v Mladoboleslavském kraji (83 procent hlasů), tj. oblasti s tradičně vysokou podporou německým nacionalistickým stranám. Klíčová pak byla pro stranu nadprůměrná podpora v majoritně německých oblastech – Karlovarském a Českolipském kraji. Dalšími regiony, kde SdP získala více jak 2/3 hlasů byl Lounský a Plzeňský kraj. Průměrného volebního výsledku dosáhla strana ještě v Moravskoostravském kraji. Vzhledem k tradici nacionalistických stran právě v tomto regionu se však jedná spíše o „neúspěch“. Volební podporu kolem 3/5 voličů měla SdP v Královehradeckém, Jihlavském a Olomouckém kraji, k polovině voličů se pak blížila volební podpora v Brněnském a Českobudějovickém kraji. Vůbec nejnižší zisk, pouze 37 procent hlasů, zaznamenala SdP v Pardubickém kraji, což však bylo vzhledem k nízkému podílu německých voličů zanedbatelným neúspěchem. Pokud budeme hledat závislost mezi ziskem hlasů SdP a ztrátami etablovaných stran, zjistíme, že zde konkrétní vztah neexistuje. Obecně platí, že největší ztráty ve volebním kraji zaznamenávají vždy ty strany, které jsou v daném regionu nejsilnější (snad s drobnou výjimkou Brněnského kraje). Z tabulky č.2 lze vyčíst, že nejvyrovnanější ztráty měla v jednotlivých krajích DCV (od 10 do 18 procent). Zatímco ztráty SDAP na Moravě a ve Slezsku byly souhrnně 10 procent, na severu a severozápadě Čech dosahovaly přes 20 procent. BdL pak ztrácela průměrně kolem 15 až 18 procent s výjimkou tradičně slabého severu Moravy a ve Slezsku (8 procent ztráty) a naopak velkého propadu v tradiční baště na Plzeňsku (ztráta 27 procent).

Pro bližší charakteristiku regionální volební podpory SdP není od věci vrátit se zpět do roku 1919. V reakci na vznik Československa se tehdy aktivizovalo německé obyvatelstvo a v oblastech s německým osídlením byly tehdy ustaveny čtyři provincie – Deutschböhmen, Böhmerwaldgau, Deutschsüdmähren a Sudetenland. První jmenovaná province, Deutschböhmen, byla největší a rozprostírala se na severu a západě Čech od Krkonoš po Šumavu. Jednalo se právě o území, které se ve volbách v roce 1935 stalo jádrem volební podpory SdP (na celém území přes 70 procent hlasů). Provincie Böhmerwaldgau se nachela při hranici s Horním Rakouskem (v Českobudějovickém kraji) a naopak zde byla podpora SdP nejnižší (pouze 1/2 hlasů). Pro doplnění, provincii Deutschsüdmähren tvořilo území při „moravské“ část rakouské hranice (Jihlavský kraj), Sudetenland se pak nacházel na severu Moravy a v československé části Slezska (Moravskoostravský a Olomoucký kraj).4 Přes dřívější úspěchy nacionalistických stran zde SdP dosáhla podprůměrné volební podpory zhruba 3/5 podílu hlasů.

Kde tedy hledat příčiny úspěchu SdP ve volbách v roce 1935? Jako základní důvody pro úspěch strany bývají vnímány negativní dopady hospodářské krize a politický vývoj v Německu. Sociální dopady způsobené hospodářskou krizí ve 30. letech se ponejvíce projevovaly právě v periferních regionech s převahou německého osídlení. To evokovalo negativní nálady mezi německým voličstvem jak vůči centru, tak proti etablovaným stranám. Druhým důvodem byl úspěch NSDAP ve volbách v roce 1933 v Německu, který podpořil úspěch strany založené na vůdcovském principu. SdP pak obecně samu sebe definovala jako nový fenomén, který se staví proti existujícím politickým stranám, jež v předchozím politickém vývoji zklamaly. Přestože byla SdP (SHF) stranou relativně mladou, dokázala během dvou let od svého založení vybudovat dobře propracovanou organizační strukturu od základních jednotek, tvořených na úrovni domů či pouličních bloků až po nejužší vedení strany kolem vůdce Konrada Henleina. V roce 1934, tedy rok před volbami však měla SHF jen zhruba 100 tisíc členů. Takto širokou členskou základnu měl po celá 20. a na počátku 30. let Svaz Zemědělců, u něhož však došlo počínaje rokem 1933 k masovému úbytku právě směrem k SHF, později SdP. SDAP po ztrátách v první polovině 20. let mohla mít před volbami kolem 80 tisíc členů, na 200 tisíc členů pak čítaly klíčové sociálně demokratické odbory. Odborová organizace napojená na SdP čítala v roce 1935 13,5 tisíc členů. Pouze u DCV nepřesáhla členská základna 40 tisíc. Masový nárůst členské základny SdP přichází teprve po volbách (v roce 1937 měla SdP na 600 tisíc, v roce 1938 pak 1 milión). Převaha členské základny SdP v roce 1935 ještě nebyla tak patrná a nelze jí brát jako klíčový faktor úspěchu. Sudetoněmecká strana však dokázala již v roce 1935 efektivně působit v rámci jiných společenských organizací. Rozhodující vliv dokázala SdP získat v tělovýchovném spolku Deutscher Turnverband, který čítal na 100 tisíc členů5 a kulturním spolku Deutscher Kulturverband, který se zaměřoval na ochranu německého školství. Obě organizace měly pobočku téměř v každé obci. Další organizací s rozsáhlou sítí poboček byl Bund der Deutschen in der ČSR, jenž měl sice původně za úkol chránit německé usedlosti a půdu před případnými českými majiteli, postupem času však tato organizace obohatila svou činnost například o pomoc Němcům při hledání zaměstnání. V roce 1935 organizace čítala na tisíc poboček se 150 tisíci členy. Předvolební kampaň prostřednictvím satelitních organizací pak byla podpořena rozsáhlou agitací prostřednictvím celé řady brožurek a předvolebních novin a letáků tisknutých v nakladatelství Karla Hermanna Franka (1898-1946). Důležitým prvkem v předvolební kampani SdP se pak stal přímý nátlak na voliče. Již před volbami byly ustaveny při každé místní organizaci tzv. oddíly ordnerů (ke konci 30. let byla na tomto principu vytvořena Dobrovolná ochranná služba), jejichž členové byli běžně vybaveni dýkami, boxery, pendreky, někdy i revolvery. Tyto agitační skupiny měli za úkol „mobilizovat“ voliče ve prospěch SdP.

Příčinou úspěchu SdP ve volbách v roce 1935 pak byla zřejmě i dosavadní relativně silná fragmentace německého stranického pole. Pro vývoj v meziválečném Československu je zřejmě paradoxní, že se po celá 20. léta nedokázal zformovat jednotný volební blok německých stran (snad s výjimkou Německého volebního sdružení ve volbách v roce 1920), jaký byl patrný za první republiky například u polské nebo maďarské menšiny, či jak jej známe v podobě Strany maďarské koalice ze současného slovenského politického prostředí. Poměrný volební systém bez konkrétních omezení například v podobě stanovené volební klauzule umožňoval existenci samostatného německého stranického spektra složeného z představitelů sociálně demokratické levice, provenkovské zemědělské strany, zástupců křesťansky orientované politické obce a pravicových i levicových extrémních nacionalistů a marginálních liberálů. V politickém centrum však byly všechny tyto strany periferními stranickými subjekty (jejichž zastoupení v exekutivě nebylo nikdy větší než dva ministři). Německé osídlení v meziválečném Československu bylo samo silně roztříštěné a nemělo jedno či dvě konkrétní převládající politická centra, nýbrž se tříštilo do celé řady menších kulturně-politických středisek.6 Sudetoněmecká strana se nekonstituovala primárně na ose pravice-levice, ale na ryze národnostním principu do podoby zastřešující společensko-politické organizace československých Němců. SdP tak dokázala zaplnit logický politický prostor a v důsledku toho mohla být v takové míře úspěšná ve volbách.

Závěr

Při porovnání výsledku podílu hlasů německým stranám v jednotlivých regionech ve volbách v letech 1920, 1925 a 1929 s úspěchem SdP v roce 1935 nelze vypozorovat konkrétní přesnou závislost. Zatímco v prvních třech parlamentních volbách lze identifikovat vztah mezi konkrétním volebním krajem a mírou volební podpory politické straně, která je závislá na řadě socio-ekonomických faktorů (podíl městského a venkovského obyvatelstva, míra religiozity v kraji), pak pro interpretaci volebních výsledků z roku 1935 se jeví jako vhodnější členění německého osídlení na „historické“ sudetoněmecké provincie, tak jak byly definovány v roce 1919. Přesto je patrné, že volební úspěch Sudetoněmecké strany spočívá, vedle použitých technik masové mobilizace spojené s „vhodnými“ ekonomickými a zahraničně-politickými podmínkami, i ve schopnosti pochopit, že Němci byli v Československu národností a politickou menšinou a jen na základě toho je možné efektivně prosazovat menšinové zájmy. Existence paralelního německého stranického systému po celá 20. léta pouze ukazuje na skutečnost, že se německé politické elity s touto skutečností nedokázali vypořádat. Nabízí se proto otázka, zda by se politický systém ve 20. a 30. letech vyvíjel jinak, kdyby se od počátku konstituovala německá politická obec jednotně v rámci široké „národnostně“ pojaté koalice, která by absorbovala jak levicový, tak pravicový proud a bez převažujícího vlivu extrémně nacionalistických politických skupin, jako tomu bylo v případě Sudetoněmecké strany.

Seznam vybraných německých stran

Německá demokratická a svobodomyslná strana (Deutschdemokratische Freiheitspartei, DDF)

Německá křesťanskosociální strana lidová (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DCV)

Německá nacionálně socialistická dělnická strana (Deutsche Nazionalsozialistische Arbaiterpartei, DNSAP)

Německá nacionální strana (Deutsche Nationalpartei, DNP)

Německá sociálně demokratická strana dělnická v Československé republice (Deutsche Německé volební sdružení (Deutsche Wahlgemeinschaft, DW)

Sozialdemokratische Arbaiterpartei in der Tschechoslowakischen Republik, DSAP)

Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei, SdP)

Svaz Zemědělců (Bund der Landwirte, BdL)

Poznámky

2 Je zajímavé, že KSČ byla ve volbách v letech 1925 až 1935 úspěšná právě v regionech s vyšším podílem německého voličstva.

2 Prvorepublikové volební kraje se zcela nekryjí se současným krajským členěním. Pražský volební kraj tvořilo území dnešního města Prahy a velké části Středočeského kraje od řeky Labe na jih. Součásti volebního kraje byly dále oblasti, které jsou dnes součástí Jihočeského kraje (Táborsko) a kraje Vysočina (Havlíčkobrodsko, Pelhřimovsko). Uherskohradišťský kraj tvořilo zhruba území vymezené dnešními okresy Hodonín, Uherské Hradiště, Zlín a částí okresu Břeclav. Z dalších krajů odpovídá dnešnímu členění kraj Královehradecký, Karlovarský, Plzeňský, Českobudějovický (bez částí, které patřily pod Prahu), Olomoucký a Moravskoostravský (poslední dva se dělily o dnešní Bruntálský okres, Olomouckému kraji pak přináleželo Kroměřížsko, Moravskoostravskému Vsetínsko). Mladoboleslavský kraj tvoříla severovýchodní část dnešního Středočeského kraje a velká část kraje Libereckého, Lounský kraj se rozprostíral v severozápadní části dnešního Středočeského kraje a v západní polovině kraje Ústeckého, Českolipský kraj tvořilo území při severní hranici od České Lípy po Ústí nad Labem, včetně. Jihlavský kraj se táhl od Jihlavy přes Znojmo až po Mikulov, tedy po celé jižní hranici, Brněnský kraj se pak rozprostíral převážně od Brna na sever po Svitavy a na severozápad po Žďár nad Sázavou.

3 Jako zdroj informací pro určení území prvorepublikových volebních krajů byl použit text Terezy Novotné „Volební systém první Československé republiky a jeho reformy“, jenž je součástí sborníku: Novák, M., Lebeda, T. a kol. Volební a stranické systémy, ČR v mezinárodním srovnání, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čaněk, str. 165-186.

4 Blíže viz http://www.geocities.com/CapitolHill/Rotunda/2209/Sudetenland.html. 5Do 2. světové války sehrávají tělovýchovné spolky důležitou roli v politickém životě. V rámci českého politického prostředí byla zjevná blízkost mezi Sokolem a Československými (národními) socialisty, katolický Orel byl pak napojen na Československou stranu lidovou.

5 Takovými to centry byly v Čechách například Česká Lípa, Cheb, Jablonec, Teplice nebo Ústí nad Labem, na Moravě Brno, Šumperk či Znojmo.

Použité zdroje

Lidové noviny, ročníky 1920,1925,1929 a 1935.

Poslanecká sněmovna ve IV. volebním období, Archiv Národního shromáždění, Praha, 1935.

Senát ve IV. volebním období, Archiv Národního shromáždění, Praha, 1935.

Marek, P. a kolektiv, Přehled politického stranictví na území českých zemí a Československa v letech 1861-1998, Olomouc, 2000 (str. 255-286).

Novotná, T., Volební systém první Československé republiky a jeho reformy, in: Novák, M., Lebeda, T. a kolektiv, Volební a stranické systémy, ČR v mezinárodním srovnání, (str. 165-186), Aleš Čaněk, Praha, 2004

Tento příspěvek byl zpracován v rámci Výzkumného záměru Politické strany a reprezentace zájmů v soudobých evropských demokraciích (kód MSM0021622407).