Švédští demokraté: analýza teritoriální a voličské základny krajní pravice v současném Švédsku

Autor: Pavel Maškarinec » Kategorie: 02/2011, Aktuální číslo » 01. 11. 2011

Článek v PDF

1 Úvod

Jedním z charakteristických rysů švédského stranického systému, který ho odlišoval od stranických systémů dalších skandinávských států (zejména Dánska a Norska), byla dlouhodobá nepřítomnost relevantního zástupce krajní pravice (Rydgren 2002; Rydgren 2005b). První náznak možné změny přinesly volby v roce 2006. Švédští demokraté (Sverigedemokraterna – SD) na jedné straně nepřekonali 4% omezovací klauzuli a se ziskem 2,93 % hlasů zůstali před branami Riksdagu, ale na druhé straně dokázali získat zastoupení ve 144 z 290 švédských obcí a třech z jednadvaceti švédských krajů (Blekinge, Skåne, Örebro).¹ SD následně i přes jistý nárůst podpory neuspěli ve volbách do EP v roce 2009 (3,27 %), ale již o patnáct měsíců později (19. září 2010) obdrželi ve volbách do Riksdagu 5,70 % hlasů, téměř zdvojnásobili zisk z předešlých voleb, a rozšířili počet subjektů zastoupených v Riksdagu na osm. Vstup SD na parlamentní půdu přitom znamenal, že vítězná dosud vládní aliance středo-pravicových stran přišla o parlamentní většinu, a i přes zkušenosti Švédska s menšinovými vládami by působení SD mohlo v dlouhodobějším horizontu potenciálně narušit fungování stranického systému, založeného na dvoublokové soutěži mezi blokem socialistických a nesocialistických stran.²

Cílem následujícího příspěvku je analýza teritoriálního rozložení voličské podpory SD, spolu s analýzou vzájemných souvislostí mezi regionálním rozložením volebních výsledků a strukturálními charakteristikami švédských obcí a jejich obyvatel. Analýza se soustřeďuje na prostorovou proměnlivost voličské základny strany ve volbách do Riksdagu v letech 2006–2010 a hledání odpovědí na následující výzkumné otázky po: a) velikosti regionálních rozdílů ve volebních výsledcích SD; b) míře stability prostorových vzorců podpory SD; c) územním rozložení voličské základny SD; d) identifikaci území (super)volební podpory SD; e) identifikaci oblastí s nejvyšší intenzitou nárůstu podpory SD; f) analýze souvislostí mezi volebními výsledky a vybranými socio-demografickými prediktory volebního chování.

2 Metodologický a teoretický rámec výzkumu

Za základní úroveň výzkumu byla v následujícím textu zvolena úroveň švédských obcí (kommuner), analyzováno bude celkem 290 jednotek, tj. současný počet obcí (od 1. 1. 2003).³ Z hlediska administrativního členění Švédska je v současnosti jedinou samosprávnou úrovní mezi státem a obcemi 21 švédských krajů. Důvod, proč v textu pracujeme s obecní úrovní, vychází ze skutečnosti, že výzkum volebního chování, pracující s daty agregovanými na krajskou úroveň, nabízí do určité míry zkreslený pohled na realitu. V rámci krajů můžeme předpokládat existenci oblastí s výrazně se lišící územní podporou jednotlivých subjektů, které by měla odhalit právě analýza vedená z úrovně jednotlivých obcí. Ve švédském případě současně nízký počet krajů omezuje využití kvantitativních metod a tento problém neřeší ani práce s volebními obvody, jichž je 29 (od roku 1998).⁴

Základní metodou výzkumu, již v následujícím textu používáme, je srovnání volebních map na úrovni 290 švédských obcí ve volbách do Riksdagu v letech 2006 a 2010. Srovnání volebních map by mělo nastínit, jak se SD dařilo z teritoriálního hlediska navazovat na (ne)úspěchy v předchozích volbách. V tomto případě byly využity metody volební geografie, které představili Petr Jehlička a Luděk Sýkora (1991). Pro zjištění stability volební podpory bylo identifikováno území volební podpory, vymezující oblasti, v nichž strana dosahuje úrovně volební podpory, představující koncentraci 50 % z celkového počtu hlasů získaných stranou v daných volbách. Metodika výpočtu území volební podpory je následující. Volební výsledky konkrétní politické strany jsou sestupně seřazeny podle relativní hodnoty volební podpory (podíl získaných hlasů) na zvolené úrovni agregace od nejvyšší k nejnižší. Podle této řady, vyjadřující pokles intenzity volební podpory, jsou následně načítány absolutní počty hlasů až do výše 50 % z celkového počtu hlasů získaných stranou v souhrnu všech jednotek. U takovéto linie rozdělíme zkoumané jednotky na dvě poloviny, čímž získáme oblasti, které představují 50% koncentraci volební podpory z celkového počtu hlasů v daných volbách. V dalším kroku byly vytvořeny mapy zobrazující území stabilní volební podpory, tj. oblasti, v nichž daná strana vykázala volební podporu, definovanou výše uvedeným způsobem, ve všech sledovaných volbách (Jehlička, Sýkora 1991: 84). Obdobným způsobem byla vymezena území supervolební podpory, tj. jednotky, kde je koncentrováno 25 % hlasů strany, a které tudíž představují skutečná stranická ohniska podpory (Šaradín 2006: 248).

Mimo srovnání volebních map nás zajímá rovněž velikost regionálních rozdílů volebních výsledků a stabilita prostorových vzorců podpory SD. Pro zjištění územní variability volebních zisků jsme pro sledované volby a zvlášť pro SD i další parlamentní strany spočítali hodnoty variačního koeficientu a vyjádřili ho v procentech (Vk = směrodatná odchylka / průměr * 100 %).⁵ Stabilitu prostorových vzorců voličské podpory stranám mezi dvojicemi po sobě jdoucích voleb i v celém sledovaném období jsme měřili Pearsonovým korelačním koeficientem.⁶ V tomto případě jsme sledované období rozšířili i na volby 2002 pro přiblížení dlouhodobějších trendů ve vývoji těchto ukazatelů. Zahrnutí dalších parlamentních stran má ukázat, do jaké míry se regionální variabilita a stabilita prostorových vzorců voličské podpory SD liší/blíží voličským základnám dalších stran. Hodnoty variability volební podpory a provázanosti voličských vzorců nalezené na meziobecní úrovni byly současně doplněny hodnotami zaznamenanými na úrovni volebních obvodů s cílem ilustrovat případné odlišnosti na těchto dvou úrovních.

Pro zodpovězení otázky, kde se nacházejí oblasti s nejvyšší intenzitou nárůstu/poklesu podpory SD, byl využit index voličské stability (IVS), který vychází ze schématu, jehož základem je vztažení volebních zisků k předchozím volebním soutěžím. Index získáme tak, že vydělíme počet hlasů odevzdaný konkrétní kandidátní listině ve volbách do Riksdagu v daném roce počtem hlasů v předcházejících volbách. Index zobrazuje možné limity a rezervy volební podpory, vycházející z nominálního počtu odevzdaných hlasů. Vztažením k předešlým volbám index umožňuje sledovat schopnost stran opakovaně mobilizovat vlastní voliče, tj. zjišťovat stabilitu mezi po sobě následujícími volbami do téhož zastupitelského tělesa (srov. Eibl et al. 2009: 10-11).

Pokus o vysvětlení rozdílů ve volebních výsledcích v jednotlivých obcích byl proveden pomocí lineární regrese. Závisle proměnné zastupují volební výsledky SD ve volbách do Riksdagu 2006 a 2010, nezávisle proměnné pak strukturální znaky konkrétních obcí a vybrané charakteristiky složení jejich obyvatelstva. Vzhledem ke skutečnosti, že základní úroveň výzkumu zastupuje 290 švédských obcí, budou analyzována agregovaná data pocházející ze tří zdrojů: švédského Statistického úřadu (Statistiska centralbyrån – SCB), švédského Úřadu práce (Arbetsförmedlingen) a Národní rady pro prevenci kriminality (Brottsförebyggande rådet – Brå). Volba nezávisle proměnných (viz níže) se na jedné straně snaží zahrnout co nejširší spektrum dat popisujících rozdíly mezi obcemi (při vědomí skutečnosti, že na této úrovni agregace je dostupné pouze omezené množství dat), a současně usiluje o to, aby tato data reflektovala některé teoretické předpoklady spojené s volební podporou krajní pravice.

Pokud se vzhledem k omezenému rozsahu textu zaměříme na stručný nástin možných vysvětlení volební podpory krajní pravice,⁷ lze např. podle Mudda (2000a: 87) za její společný ideologický základ označit čtyři prvky: nacionalismus, xenofobii, víru v zákon a pořádek a program šovinistického sociálního zabezpečení, jímž je míněn požadavek, aby stát garantoval, že jeho sociální politika bude sloužit ku prospěchu „vlastního lidu“ a národa a ne prospěchu „cizinců“ Krajní pravice pak i přesto, že může zastávat neoliberální ekonomické názory (přinejmenším rétoricky), fakticky preferuje v sociální oblasti silný stát a právo a pořádek. Podle Betze (1993: 413-414) je krajní pravice – v autorově terminologii radikálně pravicové populistické strany (radical right-wing populist parties) – radikální v odmítání existujícího socio-kulturního a socio-politického systému, podpoře individuálních úspěchů, volného trhu a požadavků na drastickou redukci role státu. Další témata krajní pravice představují odmítání individuální a sociální rovnosti a zdůrazňování kulturní a etnické homogenity společnosti (v opozici k sociální integraci marginalizovaných skupin), přičemž apel krajní pravice vykazuje xenofobní nebo přímo rasistické rysy a populismus v instrumentalizaci sentimentů úzkosti a rozčarování. Mnohá z vysvětlení úspěchu krajně-pravicových subjektů jsou tedy založena na představě, že voliči těchto subjektů se ve velké míře nacházejí v řadách socio-ekonomicky marginalizovaných skupin obyvatelstva, které nejvíce doplácí na transformaci socio-ekonomických a socio-kulturních struktur rozvinutých západních demokracií od industriální k postindustriální ekonomice, jejichž součástí je rostoucí autonomie jedinců (statusová mobilita a flexibilita rolí) a funkcionální diferenciace společnosti (segmentace a rostoucí autonomie společenských subsystémů). Modernizační procesy a změny ve struktuře zaměstnanosti totiž nejvíce dopadají na nekvalifikované dělníky s nižším vzděláním, kteří jsou postiženi dlouhodobou nezaměstnaností, což u nich může posilovat xenofobní a k imigraci a multikulturalismu odmítavé postoje (Betz 1993; Kitschelt 1997; Minkenberg 2000, 2003; srov. Rydgren, Ruth 2011: 206-211). Úspěch krajní pravice je nicméně podle některých autorů spojen nejen s těmi, kteří „prohráli“ v modernizačním a individualizačním procesu – tj. marginalizovanými dělníky, mladými s nižším vzděláním a nezaměstnanými, kteří žijí na periferiích metropolitních oblastí, do nichž se koncentruje imigrace, a kde tak původní obyvatelstvo pociťuje různorodé obavy z obklíčení a invaze a resentimenty ze zrazení většinou společnosti a nemožností uniknout svému postavení – ale paradoxně rovněž s těmi, kdo patří k „vítězům“ zrychlujícího se modernizačního procesu a benefitují z narůstající individualizace, k nimž patří zejména tzv. „noví profesionálové“ (srov. Betz 1993: 423-424).
Z hlediska zjištění předešlých analýz, které analyzovaly voličskou podporu SD v komunálních i národních volbách za pomoci agregovaných dat nebo dat pocházejících z výběrových šetření (viz např. Holmberg 2007; Sannerstedt 2008; Elingsson et al. 2009; Loxbo 2010; Rydgren, Ruth 2011), vidíme, že jejich výstupy nejsou jednoznačné. Např. Erlingsson a jeho kolegové ve své analýze komunálních voleb 2006 ukázali, že voliči SD nejsou nutně socio-ekonomicky marginalizováni ani nezastávají politicky extrémní postoje (srov. Erlingsson et al. 2009: 15-20) a k podobnému závěru dospěl Sannerstedt (2008) při analýze komunálních voleb 2006 v kraji Skåne, kde SD disponují značným voličským zázemím. Naproti tomu Rydgren a Ruth (2011) vyslovili na základě analýzy voleb v letech 2006 a 2010 opačný závěr, když nalezli narůstající podporu SD v obcích více zranitelných ekonomickou situací, jíž měřili výší hrubého regionálního produktu na osobu, mírou nezaměstnanosti a podílem osob s vyšším sekundárním vzděláním. Jejich závěry nicméně byly platné spíše pro komunální než národní volby (a i zde s několika výjimkami) a současně podíl vysvětlené variability dosahoval nízkých hodnot. Autoři dále nalezli pozitivní korelaci mezi celkovým počtem imigrantů a podporou SD, zejména v případě imigrantů ze zemí EU a EFTA, zatímco u imigrantů z neevropských zemí se ve většině případů jednalo o negativní korelaci. Pozitivně byl s podporou SD spjat rovněž počet násilných trestných činů (opět se silnějším vztahem v komunálních volbách).

Stejně jako Rydgren a Ruth i Loxbo nalezl souvislost mezi úspěšností SD v komunálních volbách 2006 a podílem imigrantů a počtem násilných trestných činů. Na druhé straně Loxbo nepotvrdil, že by narůstající nezaměstnanost měla výraznější vliv na podporu SD, zatímco pozitivní korelaci identifikoval v případě mužů pracujících v dělnických profesích a obyvatel v nejnižším příjmovém kvartilu (srov. Loxbo 2010: 306-309). Nejasné působení nezaměstnanosti (ale i podílu imigrantů) identifikoval Holmberg, podle něhož se voličská podpora SD v roce 2006 rekrutovala převážně od mužů ve věku 15–29 let, osob s nízkým vzděláním, pracujících v manuálních profesích a soukromém sektoru, žijících na venkově a předčasných důchodců (srov. Holmberg 2007: 160-162). Rovněž Sannerstedt potvrdil významnou roli, kterou pro úspěch SD mají zaměstnanci pracující v dělnických profesích a soukromém sektoru, osoby s nižším nebo středním vzděláním, ve střední a mírně vyšší příjmové kategorii, a naopak nevýznamnou roli nezaměstnanosti. Z dalších důležitých charakteristik identifikoval převahu osob žijících v manželství nebo společné domácnosti, bydlících ve venkovských oblastech a menších městech, umísťujících se do středu politického spektra a vyznačujících se nostalgii po sociálním státu a odmítáním přistěhovalectví či multikulturalismu. Ve srovnání s dalšími parlamentními stranami se ale jako velmi významný ukázal absolutně nejvyšší počet osob nepokojených s prací politiků, fungováním demokracie a obecně postrádajících důvěru ve své okolí (srov. Sannerstedt 2008: 52-69), tedy závěr nalezený i Holmbergem (2007: 165). Naprostá většina voličů SD se současně vyslovuje pro omezení počtu přistěhovalců (srov. Demker 2009: 49-50), přičemž z hlediska všech voličů lze nejvyšší počet odpůrců imigrace identifikovat v jižním Švédsku, v krajích Skåne a Blekinge (srov. Demker 2006: 208-211), kde se SD těší značné podpoře. Podle Sannerstedta (2008: 69) je tudíž možné rozlišit dvě dimenze voličů SD. V případě klasické pravo-levé dimenze (témata distributivní politiky a velikosti veřejného sektoru) se příznivci SD umisťují spíše do středu, zatímco z hlediska konzervativních hodnot (imigrace a další hodnotové otázky) spíše do krajních poloh. Voliči SD se tak do jisté míry v některých ohledech podobají voličům SAP (srov. Sannerstedt 2008: 52-69) a zatímco jejich důraz na socio-kulturní témata (zákon a pořádek, bezpečnost, národní identita) je řadí do prostoru nové radikální pravice, právě silná obrana tradiční verze sociálnědemokratického modelu je odlišuje od voličů více neoliberálně orientovaných krajně pravicových stran (srov. Hellström, Nilsson 2010: 58-62; Brunclík 2011: 121-122).

Na základě teoretických předpokladů a předchozích zjištění a s ohledem k dostupnosti dat na obecní úrovni vstoupí do regresní analýzy následující soubor nezávisle proměnných:

• Velikost obce: logaritmovaný počet obyvatel (2006, 2010; zdroj: SCB);⁸
• Základní vzdělání: podíl obyvatel ve věku 16–74 let s nižším sekundárním vzděláním (2006, 2010; zdroj: SCB);
• Střední vzdělání: podíl obyvatel ve věku 16–74 let s vyšším sekundárním vzděláním (2006, 2010; zdroj: SCB);
• Vysokoškolské vzdělání: podíl obyvatel ve věku 16–74 let s terciárním vzděláním (2006, 2010; zdroj: SCB);
• Trestné činy: celkový počet nahlášených trestných činů a násilných trestných činů na 1000 obyvatel (2006, 2010; zdroj: Brå);
• Násilné trestné činy: počet nahlášených násilných trestných činů na 1000 obyvatel (2006, 2010; zdroj: Brå);
• Nezaměstnanost: míra registrované nezaměstnanosti osob ve věku 20–64 let (2006, 2010; zdroj: Arbetsförmedlingen);
• Imigranti (evropští): podíl obyvatel narozených v evropských zemích s výjimkou Skandinávie (2006, 2010; zdroj: SCB);
• Imigranti (neevropští): podíl obyvatel narozených v mimoevropských zemích (2006, 2010; zdroj: SCB);
• Nízkopříjmoví: podíl obyvatel ve věku 20–64 let, jejichž příjem z výdělečné činnosti je menší než 20 % celostátního průměru (2006, 2009; zdroj: SCB);
• Vysokopříjmoví: podíl obyvatel ve věku 20–64 let, jejichž příjem z výdělečné činnosti je vyšší než 20 % celostátního průměru (2006, 2009; zdroj: SCB);
• Věk 18–24: podíl obyvatel ve věku 18–24 let na populaci (2010; zdroj: SCB);
• Věk 25–44: podíl obyvatel ve věku 25–44 let na populaci (2010; zdroj: SCB);
• Věk 45–64: podíl obyvatel ve věku 45–64 let na populaci (2010; zdroj: SCB);
• Věk 65 plus: podíl obyvatel ve věku 65 a více let na populaci (2010; zdroj: SCB).

3 Volby do Riksdagu 2010

Výstupy voleb do Riksdagu 2010 lze, do jisté míry, označit za volební zemětřesení. SAP jako historicky nejúspěšnější švédská strana, vládnoucí Švédsku po většinu dvacátého století, sice obhájila volební vítězství, ale výsledných 30,66 % hlasů bylo druhým nejhorším výsledkem strany od zavedení poměrného volebního systému v roce 1911.⁹ Naproti tomu konzervativci, lídr vládní koalice, obdrželi 30,06 % hlasů, nejvíce od roku 1928, a celkový výsledek středo-pravicových stran zajistil poprvé od 70. let druhé funkční období pro vládu bloku nesocialistických stran (M-C-Fp-Kd), a to i přesto, že většina z dalších stran tohoto bloku zaznamenala oproti roku 2006 ztrátu přízně voličů. Poklesu se neubránila ani Vp a jedinou ze stávajících stran, jež dokázala, stejně jako konzervativci, navýšit podporu, se stali zelení, kteří dosáhli svého nejlepšího výsledku v parlamentních volbách od svého vstupu na půdu Riksdagu v roce 1988. Konečně SD zdvojnásobili počet svých příznivců z roku 2006 a zisk 5,70 % hlasů a 20 mandátů znamenal, že poprvé od období 1991–1994, kdy v Riksdagu působila Nová demokracie (Ny Demokrati – ND), získala ve Švédsku krajní pravice parlamentní zastoupení a v jeho důsledku přišla dosud vládní aliance středo-pravicových stran premiéra Reinfeldta o parlamentní většinu (srov. Aylott 2010; Widfeldt 2011).¹⁰

Tab. č. 1: Výsledky voleb do Riksdagu 2006–2010

Zdroj:http://www.val.se/

Pokud přejdeme ke zhodnocení volebních výsledků pomocí indexu voličské stability, naznačují výsledné hodnoty indexu jistý posun ve schopnosti švédských stran při oslovování voličů mezi po sobě následujícím volbami. Zatímco v dřívějších volbách bylo možné pozorovat výrazné změny v potenciálu jednotlivých stran mobilizovat opakovaně podobnou skupinu voličů (zvláště v případě stran nesocialistického bloku), nárůst podpory konzervativců, jejichž elektorát se navýšil téměř o čtvrtinu, a kteří v roce 2010 zřejmě definitivně potvrdili, že představují lídra bloku nesocialistických stran – pozici, již ve volbách 2002 atakovali liberálové (srov. Widfeldt 2007: 820) – se odrazil právě ve stagnaci, resp. poklesu podpory zbývajících středo-pravicových stran. Ještě výraznější nárůst počtu příznivců indikují hodnoty indexu u MpG a SD. Zelení získali v roce 2010 na svou stranu jedenapůlnásobek voličů oproti roku 2006 a posunuli se na místo třetí strany sytému. V případě SD pak index voličské stability potvrzuje dlouhodobě pozitivní trend ve vývoji voličského zázemí strany. SD dokázali od své první účasti ve volbách 1988 postupně navyšovat zisky, od roku 1998 získali v každých následujících volbách více než dvojnásobek voličů a mezi roky 1998–2002 dokonce téměř čtyřnásobek.¹¹

Tab. č. 2: Index voličské stability ve volbách do Riksdagu v letech 1994–2010

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

4 Regionální variabilita volební podpory a stabilita prostorových vzorců

Na rozdíl od dalších skandinávských států (zejména Finska a Norska) nepatří Švédsko mezi země, v nichž by existoval silný politický regionalismus.¹² Na druhé straně i přesto, že švédské politické strany vykazují z celkového pohledu schopnost oslovovat voliče napříč celou zemí, lze nadále identifikovat oblasti, v nichž se podpora jednotlivých subjektů výrazně odlišuje (Berglund et al. 1991: 414). Navzdory tomu, že se regionální rozdíly v podpoře obou bloků švédského stranicko-politického systému od voleb 1921, kdy bylo ve Švédsku zavedeno všeobecné volební právo i pro ženy, významně snížily, zůstaly i na počátku 80. let v jednotlivých volebních obvodech zachovány značné rozdíly ve velikosti stranické podpory, mající původ v různé ekonomické síle jednotlivých regionů a v různých politických tradicích a kulturních odlišnostech těchto oblastí. Z hlediska teritoriálního rozprostření podpory zahrnovala na počátku 80. let politická mapa Švédska „modré“ oblasti převážně na jihozápadu země a „rudé“ ve středním a severním Švédsku (srov. Korpi 1983: 127) a toto základní vymezení lze z obecného hlediska označit za platné i v současnosti.
První z námi sledovaných otázek je uniformita voličských vzorců ve sledovaných částech celku (obcích a volebních obvodech). Pokud se pokusíme přiblížit voličskou stabilitu elektorátu švédských politických stran mezi dvojicemi po sobě jdoucích voleb i v celém sledovaném období, můžeme konstatovat, že stabilita prostorových vzorců ve volbách do Riksdagu je obecně vysoká, a to jak na úrovni volebních obvodů, tak na obecní úrovni. I tak lze mezi jednotlivými stranami a volbami pozorovat jisté rozdíly. Nejvyšší stabilitou se na obecní úrovni vyznačují výsledky konzervativců. Nejsilnější sledovaná vazba byla nalezena mezi poslední dvojicí voleb 2006–2010 (0,976), ale i v dalších letech nepoklesla hodnota korelačního koeficientu pod 0,945. Téměř perfektní korelace (vyšší než 0,900) dosáhly v bezprostředně po sobě následujících volbách i mezi volbami 2002–2010 rovněž výsledky Kd a Vp. Z dalších stran byla jedinou, u níž nebyla zaznamenána téměř perfektní korelace mezi po sobě následujícími volbami, MpG (2002–2006), ale i v tomto případě byla asociace velmi silná, stejně jako vztahy mezi osm let vzdálenými volbami u C, Fp a SAP. Pouze v jediném případě (MpG mezi lety 2002–2010 na úrovni obcí) poklesla hodnota korelačního koeficientu pod 0,80, což ovšem i nadále indikuje velmi silnou asociaci.¹³

Z celkového trendu vysoké stability voličských vzorců se nevymykají ani Švédští demokraté. Vzájemná provázanost výsledků SD mezi dvojicemi po sobě následujících voleb signalizuje na obecní úrovni velmi silné asociace přibližující se až hodnotám téměř perfektní korelace (tuto hodnotu překonává na úrovni volebních obvodů) a i hodnoty korelačních koeficientů mezi volbami 2002–2010 ukazují na velmi silnou vzájemnou souvislost. Na druhé straně korelace mezi volbami 2002–2010 je u SD nejnižší ze všech stran, a to zejména na úrovni obcí (0,722), což můžeme do velké míry připsat vzestupu strany, která v roce 2010 dokázala výrazně navýšit podporu i v oblastech, kde v minulosti disponovala pouze marginální podporou (viz níže).

Tab. č. 3: Stabilita vzorců voličské podpory ve volbách do Riksdagu 2002–2010 (Pearsonův korelační koeficient)

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Důležitou otázkou výzkumu regionální variability volební podpory je míra odlišnosti volebních výsledků a jejich prostorová diferenciace. Dosažené hodnoty variačního koeficientu jednoznačně ukazují, že švédská teritoriální dimenze nevykazuje výrazné znaky oslabení, a v míře regionální variability volebních výsledků existují mezi švédskými stranami podstatné rozdíly, a to jak na úrovni volebních obvodů, tak zejména na úrovni jednotlivých obcí. Stranou s nejmenšími rozdíly v teritoriální podpoře ve volbách do Riksdagu jsou sociální demokraté, podobně jako ve volbách do EP (srov. Maškarinec 2010: 27-29), a to i navzdory tomu, že se setrvalý pokles podpory SAP odrazil v nárůstu hodnot prostorové variability. Meziobecní variabilita volebních výsledků sociálních demokratů tak i nadále nepřekračuje 30 %. Na druhé straně nárůst počtu voličů M v posledních dvojích volbách a zejména v roce 2010, kdy za SAP zaostali o necelé procento hlasů, se projevil výrazným snížením rozdílu hodnot variačního koeficientu mezi SAP a M a na úrovni volebních obvodů dokonce sociální demokraté v roce 2010 ztratili na úkor konzervativců pozici strany s nejvíce rovnoměrně rozloženou podporou. Naopak největší mírou regionální variability a nejméně rovnoměrně rozloženou podporou voličů disponují dlouhodobě Kd a C.

Při pohledu na vývoj regionální variability výsledků SD je dobře patrný jednoznačný trend ve snižování rozdílů hodnot variačního koeficientu, a to jak na úrovni volebních obvodů, tak i mezi jednotlivými obcemi. Zatímco ještě v roce 2002 dosahovala meziobecní variabilita výsledků SD 87,53 %, oproti 57,38 % u C jako parlamentní strany s dlouhodobě nejméně rovnoměrně rozloženou podporou (až do roku 2002, kdy jejich pozici převzali Kd), v roce 2006 poklesla na 55,14 %, čímž se přiblížila hodnotám nalezeným u některých z konkurenčních stran (Kd, Vp, C). Úspěch SD ve volbách do Riksdagu 2010 pak znamenal další snížení nerovnoměrnosti rozložení volební podpory SD, když se variabilita přiblížila až ke hranici 40 %, tedy hodnotě patřící v současném Švédsku k průměru. SD tak po volbách 2010 opustili pozici strany s nejvíce nerovnoměrně rozloženou volební podporou (vyšší hodnoty lze ve volbách 2010 na meziobecní úrovni identifikovat u Kd, C a Vp) a vysvětlení za snižující se teritoriální rozrůzněnosti podpory SD nabízí pohled na níže prezentované hodnoty IVS i mapu zobrazující jeho prostorové rozložení, které ukazují, že k výraznému posílení elektorátu SD mezi volbami 2006–2010 došlo zejména v oblastech, kde strana dříve disponovala pouze slabším zázemím.

Tab. č. 4: Variabilita volební podpory ve volbách do Riksdagu 2006–2010 (Vk)

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Srovnání vzájemné souvislosti voličské podpory SD a dalších parlamentních stran ve volbách do Riksdagu 2002–2010 rovněž ukazuje, že rozložení voličů SD se výrazně odlišuje od podpory zbývajících švédských stran. Na obecní úrovni dosáhla většina korelací nízkých nebo dokonce téměř nulových hodnot, a s výjimkou konzervativců a liberálů (v roce 2002), se jednalo o záporné asociace. Nejvyšší hodnoty korelačního koeficientu můžeme identifikovat mezi výsledky SD a dvou stran socialistického bloku MpG a Vp, kde se nalezené vztahy blíží (MpG) nebo dokonce dosahují (Vp) střední, ale záporné asociace.

Tab. č. 5: Vzájemná souvislost volební podpory SD a dalších parlamentních stran ve volbách do Riksdagu 2002–2010 v jednotlivých obcích (Pearsonův korelační koeficient)

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Podobné výsledky, pouze s jistým nárůstem hodnot, vidíme na úrovni volebních obvodů. Kladné hodnoty asociace s výsledky SD lze identifikovat ve všech volbách u konzervativců a liberálů, nicméně s výjimkou voleb 2002, kdy vzájemná souvislost volebních výsledků SD a M dosáhla podstatné asociace (0,489), se jedná o maximálně střední hodnoty. Ve všech dalších případech již nalézáme záporné korelace. Od téměř nulových (Kd), přes nízké (SAP), střední až podstatné (MpG a C) až po podstatné, přesahující hodnoty 0,50 v případě Vp, u níž jsme identifikovali nejvyšší záporné hodnoty korelace i na úrovni jednotlivých obcí.

Tab. č. 6: Vzájemná souvislost volební podpory SD a dalších parlamentních stran ve volbách do Riksdagu 2002–2010 ve volebních obvodech (Pearsonův korelační koeficient)

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

5 Teritoriální rozložení voličské základny SD

Rozložení voličské základny SD v posledních dvojích volbách zřetelně ukazuje, že z geografického hlediska má strana nejvíce příznivců na jihu Švédska v krajích Skåne a Blekinge. Na prvních dvaadvaceti místech nejvyšší podpory strany se v roce 2010 nacházejí pouze obce z těchto dvou krajů (20 z celkově 33 obcí kraje Skåne a 2 z 5 obcí kraje Blekinge) a až na třiadvacátém místě (poslední obec s podporou SD vyšší než 10 % hlasů) vidíme první obec z jiného kraje (Lila Edet z kraje Västra Götaland). Podobně v roce 2006 obsadily obce z těchto dvou krajů prvních třiadvacet míst (20 obcí ze Skåne a 3 z Blekinge). Stabilitu elektorátu SD v jednotlivých obcích, nalezenou již při analýze prostorových vzorců, potvrzuje i pohled na konkrétní obce. Ze srovnání pětadvaceti obcí, v nichž SD disponovali nejvyšší podporu ve volbách 2006 i 2010, je zřejmé, že ve dvaceti případech se jednalo o tytéž obce. Naproti tomu na opačné straně podpory lze identifikovat čtyři nejsevernější švédské kraje (Jämtland, Västernorrland, Västerbotten, Norrbotten) a kraj Stockholm včetně hlavního města. Mezi prvními pětadvaceti obcemi, kde se SD v roce 2006 těšili nejmenší přízni voličů, je devět situováno v kraji Västerbotten, sedm v kraji Norrbotten, po dvou v krajích Jämtland a Västernorrland a sedm v kraji Stockholm. Stejně jako v případě obcí, kde mají SD nejsilnější voličské zázemí, i skupina obcí s nejméně početným elektorátem SD zůstala poměrně stabilní, když mezi prvními pětadvaceti obcemi nacházíme devatenáct totožných obcí ve volbách 2006 a 2010, nicméně na druhé straně obce, jež se nově zařadily do této skupiny, do jisté míry proměnily její teritoriální složení, na rozdíl od obcí s nejvyšší podporou SD, kde podobný důsledek nebyl pozorován. Nejslabší oporou SD zůstal Västerbotten, kde se počet obcí s nejnižší podporou SD rozšířil na jedenáct (z celkově patnácti obcí tohoto kraje), následován Stockholmem (sedm obcí), po dvou obcích v krajích Norrbotten, Jämtland a Västernorrland a poslední obcí této skupiny se stal ostrov Gotland (na Gotlandu existuje pouze jediná obec, totožného jména jako kraj).

Zajímavá zjištění nabízí mapa zobrazující rozložení hodnot indexu voličské stability v jednotlivých obcích, která vykazuje téměř zcela opačnou podobu oproti mapám volební podpory SD. Nejvyšší hodnoty indexu (viz Příloha č. 2) totiž nalézáme do velké míry především v obcích, kde se SD v minulosti těšili pouze minimální přízni voličů. Mezi pětadvacet obcí, v nichž se podpora SD zvýšila mezi roky 2006 a 2010 více než třikrát, se řadí celkem třináct obcí ze čtyř nejsevernějších krajů, resp. jedenáct ze dvou nejsevernějších; nejvyššího nárůstu IVS dosáhli SD v nejmenší švédské obci Bjurholm v kraji Västerbotten, kde jejich podpora vzrostla téměř osmkrát (IVS=7,800). Naopak nejnižší hodnoty indexu (viz Příloha č. 3) identifikujeme zejména v obcích na jihu Švédska, kde SD disponovali již v minulosti silnějším voličským zázemím. Z deseti obcí s nejnižší hodnotou indexu pět spadá do kraje Skåne, přičemž mezi pětadvaceti obcemi, kde se elektorát strany navýšil v nejmenší míře, je dokonce devět obcí z tohoto kraje, a i další obce této skupiny leží v nejjižněji situovaných krajích, které vytvářejí společně se Skåne souvislé kompaktní území (po dvou obcích v krajích Blekinge a Kalmar a po jedné v krajích Halland a Kronoberg), nebo se nachází v pouze o něco málo severněji položených krajích (šest obcí v kraji Värmland a čtyři v Örebro). Rovněž první tři, resp. čtyři místa s nejnižší hodnotou indexu, zaujímají obce ze Skåne: Landskrona (1,267), Svalöv (1,425), Kävlinge (1,426), resp. Högsby (1,426) z kraje Kalmar.

Z vývoje hodnot IVS mezi volbami 2006–2010 lze rovněž vyčíst, že ve Švédsku nebyla ani jediná obec, kde by SD obdrželi ve volbách do Riksdagu 2010 méně hlasů než ve volbách v roce 2006 a podobné zjištění vidíme i mezi volbami 2002–2006, kdy SD zaznamenali absolutní pokles počtu hlasů oproti předcházejícím volbám v pouze jediné z 290 švédských obcí. Naproti tomu z hlediska rovnoměrnosti zisků v jednotlivých obcích mezi volbami 2006–2010 dosáhla variabilita IVS 29,14 %, což ukazuje na jistou nerovnoměrnost v nárůstu podpory strany.

6 Území (super)volební podpory SD

Předcházející části textu nalezly existenci značných rozdílů v regionální variabilitě volebních výsledků, ale současně obecně vysokou stabilitu prostorových vzorců voličské podpory SD. V následující části textu tudíž bude naším cílem identifikovat konkrétní oblasti odrážející odlišné úspěchy strany. Z hlediska teritoriálního rozložení volební podpory SD se v roce 2006 voličská základna strany soustředila převážně v jižní a střední části Švédska do krajů Blekinge, Skåne, Kalmar, Örebro, Kronoberg, Jönköping, Gävleborg a Värmland (nejseverněji položenými obcemi tohoto území byly Ånge a Timrå v kraji Västernorrland). V těchto krajích se do území volební podpory zařadila vždy více než polovina obcí daného kraje, ve dvou nejjižnějších švédských krajích dokonce všech pět obcí kraje Blekinge a 32 z 33 obcí kraje Skåne. Celkem bylo území volební podpory SD v roce 2006 tvořeno 121 obcemi a nejhůře si SD vedli v nejsevernějších krajích (Jämtland, Västerbotten, Norrbotten), na Gotlandu a v krajích Stockholm, Södermanland a Östergötland, kde se SD museli obejít bez jakékoliv opory.

Výrazné posílení elektorátu SD ve volbách do Riksdagu 2010, které se, jak ukázaly výše prezentované hodnoty indexu voličské stability i mapa zobrazující jeho prostorové rozložení, odehrálo zejména v oblastech, kde strana dříve disponovala pouze slabším zázemím, se odrazilo i do podoby území volební podpory SD v roce 2010. Počet obcí náležejících do tohoto území se rozšířil na 139 a proměnu můžeme pozorovat i z teritoriálního hlediska. Prvenství si na jedné straně udržely nejjižnější kraje, v nichž se do vytyčeného území znovu zařadily všechny obce v Blekinge a 30 z 33 obcí ve Skåne, ale dále se skupina krajů, v nichž SD nalezli oporu ve více než polovině obcí, rozšířila o Västmanland, Södermanland a severněji položený kraj Dalarna, a současně tuto skupinu opustil Värmland.¹⁴ Stejně jako v roce 2006 byla koncentrace krajně pravicových voličů nejnižší na severu Švédska. V krajích Jämtland a Västernorrland se do území volební podpory zařadilo po jedné obci (Härjedalen a Timrå), žádná ve Västerbottenu a Norrbottenu a podobně zůstal mimo toto území opětovně i Gotland. Potvrdila se i pokračující nižší podpora SD v okolí hlavního města, když v nalezeném území identifikujeme pouze dvě obce z kraje Stockholm, oproti žádné ve volbách 2006.

Mapa zobrazující průnik území volební podpory ve volbách 2006 a 2010 znovu potvrzuje, že nejsilnějším zázemím SD zůstává jih Švédska, kde je situováno, až na ojedinělé výjimky, zcela kompaktní území obcí z krajů Skåne (30 obcí), Blekinge (5 obcí), Kalmar (7 obcí), Jönköping (9 obcí), Kronoberg (6 obcí) a Halland (2 obce). Zbývající obce území stabilní volební podpory již vytvářejí spíše menší shluky, případně se jedná o jednotlivé obce; Västra Götaland (16 obcí), Örebro (6 obcí), Gävleborg (6 obcí), Dalarna (5 obcí), Västmanland (3 obce), Uppsala (3 obce), Värmlands (2 obce), Västernorrland (1 obec). Naopak nulová stabilita územní podpory byla identifikována ve třech nejsevernějších krajích (Jämtland, Västerbotten, Norrbotten), na Gotlandu a v oblasti vycházející z hlavního města a směřující po východním pobřeží jižním směrem (kraje Stockholm, Södermanland, Östergötland).

Pokud přistoupíme k analýze území supervolební podpory, mající za cíl identifikovat rozložení voličského jádra SD, i zde se potvrzují výše prezentovaná zjištění. Počet obcí území supervolební podpory SD dosáhl 35 v roce 2006, resp. 52 v roce 2010, přičemž nejsilnější část voličské základny strany se soustředí do krajů Skåne a Blekinge, kde vzniká kompaktní území tvořené celkem 29 obcemi (24 ve Skåne a 5 v Blekinge), k němuž se na severozápadě přimyká jedna obec z kraje Halland. Zbývající obce, u nichž bylo možné zaznamenat průnik v obou sledovaných volbách, leží v krajích Örebro (dvě obce) a po jedné obci v krajích Kronoberg a Västra Götaland. Lze tudíž konstatovat, že většina obcí, kde SD disponovali nejsilnějším voličským jádrem v roce 2006, se přenesla i do voleb 2010. Na druhé straně obce, které se do území supervolební podpory nově zařadily v roce 2010, nevytváří, až na výjimky (obce v krajích Skåne a Kronoberg, doplňující nalezené kompaktní území), výraznější shluky.

7 Souvislosti mezi volebními výsledky a vybranými charakteristikami obcí

V závěrečné části textu se pokusíme odpovědět na otázku, do jaké míry lze rozdíly ve volebních výsledcích SD v jednotlivých švédských obcích vysvětlit jejich strukturálními znaky a vybranými charakteristikami složení jejich obyvatelstva. Zjištěné vztahy budou vyjádřeny prostřednictvím základních parametrů regresního modelu: hodnotami standardizovaných β-koeficientů jako míry významu jednotlivých nezávisle proměnných v modelu a hodnotami upraveného indexu determinace (Adjusted R square) jako míry celkové úspěšnosti modelu vysvětlit variabilitu závisle proměnné.¹⁵
Regresní modely vysvětlující meziobecní rozdíly volební podpory SD ve volbách do Riksdagu 2006 a 2010 dokázaly vysvětlit 54 %, resp. 42 % variability. Z hlediska struktury sledovaných nezávisle proměnných došlo mezi volbami 2006–2010 k jediné změně, když se v roce 2010 jako statisticky významná neukázala proměnná věk 18–24. Podobně shodná byla logika vztahů mezi nezávisle proměnnými a závisle proměnnou. Podíl hlasů pro SD rostl se zvyšujícím se podílem imigrantů z evropských zemí, osob ve věku 25–44 let a základním vzděláním, nízkými příjmy a celkovým počtem nahlášených trestných činů na 1000 obyvatel. Pokles podpory SD naopak zaznamenáváme spolu s nárůstem počtu neevropských imigrantů a osob ve věku 18–24 let (pouze v roce 2006). Kombinace proměnných je ve většině případů logická a snadno vysvětlitelná, nicméně minimálně ve dvou případech výstupy regresních modelů zcela neodpovídají teoretickým předpokladům spjatým s podporou krajní pravice. K volbě SD inklinují více voliči se základním vzděláním, ve střední věkové kategorii (25–44 let), řadící se do spodních příjmových kategorií a žijící v obcích s vyšším podílem přistěhovalců z evropských zemí a vyšší mírou kriminality, nicméně s výjimkou vzdělání, jehož vliv se mezi roky 2006–2010 zvětšil, vidíme mírný pokles vlivu většiny ostatních faktorů. Oproti očekávání se nepotvrdil předpoklad, že pro úspěch krajní pravice je významný vliv mladých voličů (v roce 2006 dokonce tento prediktor působil na podporu SD negativně). Podobně nebyl potvrzen předpoklad, že podpora SD bude stoupat v obcích s vyšším počtem přistěhovalců narozených v mimoevropských zemích, a to i přes předchozí zjištění, že většina příznivců strany se zasazuje o omezení integrace. Ukazuje se tak, že voliče SD nelze jednoznačně označit za politicky extrémní nebo xenofobní a lze přijmout tvrzení Rydgrena a Rutha (2011: 215), že voliči SD jsou při výběru strany motivováni spíše ekonomickou racionalitou než xenofobií, protože jsou ve své volbě schopni rozlišovat mezi imigranty z evropských a neevropských zemí, z nichž ti druzí jsou považování s ohledem na situaci (a jejich postavení) na pracovním trhu za menší nebezpečí než přistěhovalci narození v Evropě. Výstupy regresních modelů současně nepotvrdily vliv velikosti obcí a míry nezaměstnanosti na velikost voličského potenciálu SD, a to jak v pozitivním, tak negativním směru, když se tyto proměnné neukázaly statisticky významné a vůbec nevstoupily do modelu.

Tabulka 7. Parametry regresních modelů vysvětlujících meziobecní rozdíly ve volební podpoře SD ve volbách do Riksdagu 2006–2010 (standardizované β-koeficienty)

 Zdroj: http://www.arbetsformedlingen.se/; http://www.bra.se/; http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Pozn.: hladina statistické významnosti: ***: p < 0,001, **: p < 0,01, *: p < 0,05

Pokud se uvedené výstupy regresních modelů pokusíme ilustrovat pomocí map zobrazujících intenzitu teritoriálního rozložení proměnných, jež se ukázaly jako statisticky významné (viz Přílohy č. 4–6), vidíme, že nejvýraznější překryv lze nalézt mezi podporou SD a podílem imigrantů z evropských zemí. Ten existuje zejména v obcích na jihu Švédska, kde se nachází téměř souvislé území obcí s největším počtem těchto přistěhovalců (kraje Skåne, Blekinge, Halland, Kronoberg, Kalmar, Jönköping, jižní obce kraje Västra Götaland). Naproti tomu obce s nejvyšším podílem imigrantů z neevropských zemí jsou v daleko vyšší míře rozprostřeny na celém území Švédska, včetně střední a severní části země, kde SD nachází daleko méně podpory, přičemž v jižních krajích, kde žije velký podíl evropských imigrantů, nacházíme pouze nižší podíl přistěhovalců z neevropských zemí, což potvrzuje nalezený negativní vztah mezi podporou SD a prostorovým rozložením tohoto indikátoru. Rovněž v prostorovém rozmístění dalších prediktorů podpory SD vidíme daleko větší proměnlivost, nicméně pokud zobecníme nalezené výsledky, lze konstatovat, že ve většině případů žije v severněji položených krajích spíše méně osob se základním vzděláním, ve věku 25–44 let, s nižšími příjmy, dochází zde k menšímu počtu trestných činů a spolu s tím se snižuje i podpora SD.

8 Závěr

Cílem předkládaného textu byla analýza teritoriálního rozložení voličské podpory SD ve volbách do Riksdagu 2006–2010, spolu se snahou identifikovat konkrétní faktory stojící za odlišnou teritoriální úspěšností strany. Na základě výše uvedených zjištění lze konstatovat, že stabilita prostorových vzorců elektorátu švédských stran je obecně vysoká a z trendu vysoké stability provázanosti voličské podpory se nevymykají ani výsledky SD. Nalezené vztahy mezi dvojicemi po sobě následujících voleb signalizují na obecní úrovni velmi silnou asociaci, přibližující se až hodnotám téměř perfektní korelace, a i hodnoty korelačních koeficientů mezi volbami 2002–2010 ukazují na velmi silnou vzájemnou souvislost. Analýza současně ukázala, že rozložení voličů SD a zbývajících švédských stran je výrazně odlišné. Vzájemná provázanost voličské základny SD a konkurenčních stran dosahuje ve většině případů nízké nebo dokonce téměř nulové korelace a téměř bez výjimky se navíc jedná o záporné hodnoty. Potvrzena byla také přetrvávající existence podstatných rozdílů v míře regionální variability volebních výsledků švédských stran. Při pohledu na vývoj variability teritoriální podpory SD je nicméně dobře patrný trend ve snižování rozdílů hodnot variačního koeficientu, což lze do velké míry připsat skutečnosti, že k výraznému posílení elektorátu SD v roce 2010 došlo zejména v oblastech, kde strana dříve disponovala pouze slabším zázemím.

Rozložení voličské základny SD v posledních dvojích volbách rovněž ukazuje, že z geografického hlediska má strana nejvíce příznivců na jihu Švédsku, v krajích Skåne a Blekinge, zatímco na opačné straně podpory SD se nacházejí čtyři nejsevernější švédské kraje (Jämtland, Västernorrland, Västerbotten, Norrbotten), kraj Stockholm, včetně hlavního města, a ostrov Gotland. Rovněž detekce území volební podpory potvrdila, že nejsilnější zázemí krajní pravice je situováno na jihu Švédska, kde průnik obcí řadících se do tohoto území ve volbách 2006 a 2010 vytváří kompaktní celek obcí z krajů Skåne, Blekinge, Kalmar, Jönköping, Kronoberg a Halland. Opačné tvrzení můžeme vyslovit o třech nejsevernějších krajích (Jämtland, Västerbotten, Norrbotten), Gotlandu a oblasti vycházející z hlavního města a směřující na východním pobřeží jižním směrem (kraje Stockholm, Södermanland, Östergötland), kde nebyla nalezena ani jediná obec spadající do území volební podpory v obou volbách. Tyto závěry potvrdila i analýza supervolební podpory, která ukázala, že voličské jádro SD se nachází ve dvou nejjižnějších švédských krajích Skåne a Blekinge. Současně se většina obcí, kde SD disponovali nejsilnějším voličským jádrem v roce 2006, přenesla i do voleb 2010 a SD se tak na tomto území opírají o početnou a zároveň stabilní základnu příznivců.

Analýza souvislostí mezi teritoriálními vzorci volební podpory SD a ekonomickými a sociálními charakteristikami švédských obcí a jejich obyvatelstva potvrdila, že strukturální odlišnosti mezi obcemi vysvětlují značnou část meziobecních rozdílů. Výsledky regresních modelů ukázaly, že z indikátorů, jimiž lze sociálně-ekonomickou strukturu obcí nejlépe postihnout, hrají v modelech odhadujících volební výsledky SD nejvýznamnější roli čtyři prediktory: základní vzdělání, počet obyvatel ve věku 25–44 let a podíl přistěhovalců z evropských zemí, které jsou příznivé pro nárůst podpory SD, zatímco podíl imigrantů narozených mimo Evropu má na úspěch strany negativní vliv. Až za tyto faktory se řadí celkový počet nahlášených trestných činů (včetně násilných) a kategorie obyvatel s nízkými příjmy působící na podporu SD rovněž v pozitivním směru.

Skutečnost, že výše příjmu má na vzestup podpory SD pouze nižší vliv a míra nezaměstnanosti se dokonce ukázala jako statisticky nevýznamná a do modelů vůbec nevstoupila, pak podle našeho názoru potvrzuje spíše názory autorů, kteří odmítají hypotézu o voličích SD jako jednoznačně socio-ekonomicky marginalizovaném sektoru obyvatelstva s většinově xenofobními postoji vůči přistěhovalcům ze třetího světa. Pokud totiž zohledníme zjištění, že podpora SD narůstá spolu s podílem přistěhovalců z evropských zemí, ale současně klesá s nárůstem podílu imigrantů z neevropských zemí, můžeme podle našeho názoru konstatovat, že se příznivci SD rekrutují spíše ze sektorů obyvatelstva, jež může pociťovat ohrožení svého současného sociální postavení v důsledku transformace socio-ekonomických a socio-kulturních struktur, modernizačních procesů a změn ve struktuře zaměstnanosti, jež by tyto obyvatele mohly v budoucnu posunout mezi marginalizované skupiny obyvatelstva. Tento názor současně do jisté míry podporují i závěry předchozích analýz, v nichž se příznivci SD prezentovali jako silní zastánci tradičního sociálnědemokratického modelu; v jejich očích považovaného za jednu z možností, jak si i nadále uhájit své postavení.

Závěrem je podle našeho názoru nicméně nutné konstatovat, že vzhledem k tomu, že předložené modely dokázaly vysvětlit „pouze“ přibližně polovinu variability, ukazuje se do budoucna jako přínosné pokusit se včlenit do statistické analýzy nejen charakteristiky popisující strukturální znaky jednotlivých obcí a jejich obyvatelstva, tj. faktory popisující stranu poptávky (demand side), ale také faktory soustředící se na stranu nabídky (supply side), vzhledem k tomu, že na důležitost těchto faktorů pro vzestup SD upozornily jak práce analyzující úspěch strany z celostátní roviny (Brunclík 2011), tak analýzy účasti SD v komunálních volbách (Erlingsson et al. 2009; Loxbo 2010), které ukázaly, že i po kontrole socio-ekonomických proměnných mohou faktory nabídky disponovat významnou vysvětlovací kapacitou.

Seznam pramenů a literatury

Arbetsförmedlingen. Dostupný z WWW: http://www.arbetsformedlingen.se/ , ověřeno ke dni 1. 8. 2011.

Arzheimer, K., Carter, E. 2006. Political opportunity structures and right-wing extremist party success. European Journal of Political Research. Vol. 45, No. 3, s. 419-443.

Aylott, N. 2010. Europe and the Swedish Elections of September 19th 2010. EPERN Election Briefing No. 59. London: Royal Institute of International Affairs. Dostupný z WWW: http://www.sussex.ac.uk/sei/documents/epernsweden2010_no59.pdf, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.
Berglund, S., Thomsen, S. R., Wörlund, I. 1991. The mobilization of the Swedish vote: An ecological analysis of the general elections of 1928, 1948 and 1968. European Journal of Political Research. Vol. 19, No. 4, s. 413-424.

Betz, H.-G. 1993. The New Politics of Resentment: Radical Right-Wing Populist Parties in Western Europe. Comparative Politics. Vol. 25, No. 4, s. 413-427.
Betz, H.-G. 1994. Radical Right-Wing Populism in Western Europe. New York: St. Martin’s Press.

Brottsförebyggande rådet. Dostupný z WWW: http://www.bra.se/, ověřeno ke dni 1. 8. 2011.

Brug, W. V. D., Fennema, M., Tillie, J. 2000. Anti-immigrant Parties in Europe: Ideological or Protest Vote? European Journal of Political Research. Vol. 37, No. 1, s. 77-102.

Brug, W. V. D., Fennema, M. 2003. Protest or mainstream? How the European anti-immigrant parties have developed into two separate groups by 1999. European Journal of Political Research. Vol. 42, No. 1, s. 55-76.

Brunclík, M. 2009. Nové trendy ve vývoji švédského stranického systému. Politologický časopis. Roč. 16, č. 1, s. 21-43.

Brunclík, M. 2011. Příčiny vzestupu radikální populistické pravice ve Švédsku. Politologický časopis. Roč. 18, č. 2, s. 111-132.

Caramani, D. 2004. The Nationalization of Politics. The Formation of National Electorates and Party Systems in Western Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

Dahl, R. A., Tufte, E. R. 1973. Size and Democracy. Stanford: Stanford University Press.

Demker, M. 2006. „Stora regionala skillnader i attityden till flyktingar.“ In: Holmberg, S., Weibull, L. (eds.). Du stora nya värld. Goteborg: SOM-institutet/Göteborgs Universitet, s. 205-213.

Demker, M. 2009. „Generösare attityd till flyktingmottagning i Sverige.“ In: Holmberg, S., Weibull, L. (eds.). Svensk höst. Goteborg: SOM-institutet/Göteborgs Universitet, s. 49-57.

Eatwell, R. 2000. The rebirth of the ‘extreme right’ in Western Europe? Parliamentary Affairs. Vol. 53, No. 3, s. 407-425.

Eatwell, R. 2003. „Ten Theories of the Extreme Right.“ In: Merkl, P., Weinberg, L. (eds.). Right-Wing Extremism in the Twenty-first Century. London: Frank Cass, s. 45-70.

Eibl, O., Havlík, V., Kyloušek, J., Pink, M. 2009. Krajské volby 2008. Brno: CDK.

Erlingsson, G. Ó, Loxbo, K., Öhrval, R. 2009. Supply Equals Success? The Sweden Democrats‘ Breakthrough in the 2006 Local Elections. Working Paper No. 132. Stockholm: Ratio Institute. Dostupný z WWW: http://www.ratio.se/pdf/wp/ge_kl_ro_swedendemocrats.pdf, ověřeno ke dni 1. 8. 2011.

Fennema, M. 1997. Some Conceptual Issues and Problems in the Comparison of Anti-Immigrant Parties in Western Europe. Party Politics. Vol. 3, No. 4, s. 473-492.

Hainsworth, P. 2008. The Extreme Right in Western Europe. Oxon/New York: Routledge.

Havlík, V. 2011. Život a smrt pravicově-populistických stran v severní Evropě. Rexter – Časopis pro výzkum radikalismu, extremismu a terorismu. Roč. 9, č. 1, s. 36-78. Dostupný z WWW: http://www.rexter.cz/wp-content/uploads/rexter-3.pdf, ověřeno ke dni 1. 8. 2011.

Hellström, A., Nilsson, T. 2010. ‘We Are Good Guys‘ : Ideological positioning of the nationalist party Sverigedemokraterna in contemporary Swedish Politics. Ethnicities. Vol. 10, No. 1, s. 55-76.

Hendl, J. 2004. Přehled statistických metod zpracování dat. Analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál.

Holmberg, S. 2007. „Sverigedemokrater – vilka är dom och vad vill dom?“ In: Holmberg, S., Weibull, L. (eds.). Det nya Sverige. Goteborg: SOM-institutet/Göteborgs Universitet, s. 159-167.

Ignazi, P. 1992. The silent counter-revolution. Hypotheses on the emergence of extreme right-wing parties in Europe. European Journal of Political Research. Vol. 22, No. 1, s. 3-34.

Ignazi, P. 2003. Extreme Right Parties in Western Europe. Oxford: Oxford University Press.

Jehlička, P., Sýkora, L. 1991. Stabilita regionální podpory tradičních politických stran v českých zemích (1920–1990). Sborník ČGS. Sv. 96, č. 2, s. 81-95.

Kitschelt, H. 1997. The Radical Right in Western Europe. A Comparative Analysis. Ann Arbor, MI: University of Michigan Press.

Kopeček, L. 2005. „Švédsko.“ In: Strmiska, M., Hloušek, V., Kopeček, L., Chytilek, R.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, s. 182-203.

Korpi, W. 1983. The Democratic Class Struggle. London: Routledge & Kegan Paul.
Loxbo, K. 2010. The Impact of the Radical Right: Lessons from the Local Level in Sweden, 2002–2006. Scandinavian Political Studies. Vol. 33, No. 3, s. 295-315.

Maškarinec, P. 2010. Voličská základna švédských politických stran ve volbách do Evropského parlamentu 1995–2009: kontinuita či diskontinuita voličských vzorců? Slovenská politologická revue. Roč. 10, č. 4, s. 22-50. Dostupný z WWW: http://www.ucm.sk/revue/2010/4/maskarinec.pdf, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.

Minkenberg M. 2000. The Renewal of the Radical Right: Between Modernity and Antimodernity. Government and Opposition. Vol. 35, No. 2, s. 170-188.

Minkenberg, M. 2002. The Radical Right in Postsocialist Central and Eastern Europe: Comparative Observations and Interpretations. East European Politics and Societies. Vol. 16, No. 2, s. 335-362.

Minkenberg M. 2003. The West European Radical Right as a Collective Actor: Modeling the Impact of Cultural and Structural Variables on Party Formation and Movement Mobilization. Comparative European Politics. Vol. 1, No. 2, s. 149-170.

Mudde, C. 2000a. Stranická rodina: rámcová analýza. Politologická revue. Roč. 6, č. 1, s. 78-93.

Mudde, C. 2000b. The Ideology of the Extreme Right. Manchester/New York: Manchester University Press.

Mudde, C. 2007. Populist Radical Right Parties in Europe. Cambridge: Cambridge University Press.

Norris, P. 2005. Radical Right. Voters and Parties in the Electoral Market. Cambridge: Cambridge University Press.

Rydgren, J. 2002. Radical Right Populism in Sweden: Still a Failure, But for How Long? Scandinavian Political Studies. Vol. 23, No. 1, s. 27-56.

Rydgren, J. 2005a. Is extreme right-wing populism contagious? Explaining the emergence of a new party family. European Journal of Political Research. Vol. 44, No. 3, s. 413-437.

Rydgren, J. 2005b. Radical Right-wing Populism In Sweden and Denmark. The Centre for the Study of European Politics and Society Papers, No. 5. Ben-Gurion University of the Negev. Dostupný z WWW: http://hsf.bgu.ac.il/europe/uploadDocs/csepspjr.pdf, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.

Rydgren, J., Ruth, P. 2011. Voting for the Radical Right in Swedish Municipalities: Social Marginality and Ethnic Competition? Scandinavian Political Studies. Vol. 34, No. 3, s. 202-225.

Sannerstedt, A. 2008. „De okända väljarna – en analys av de skånska väljare som röstade pa icke riksdagspartier 2006.“ In: Nilsson, L., Antoni, R. (eds.). Medborgarna, regionen och flernivådemokratin. Goteborg: SOM-institutet/Göteborgs Universitet, s. 49-70.
SCB. nedat. Ändringar i kommunindelningen efter 1974. Dostupný z WWW: http://www.scb.se/Grupp/Hitta_statistik/Regional%20statistik/Indelningar/_Dokument/kommunandringar.pdf, ověřeno ke dni 1.1. 2006.

SCB. 2010. Tabeller över Sveriges befolkning 2009. Örebro: Statistiska centralbyrån. Dostupný z WWW: http://www.scb.se/statistik/_publikationer/BE0101_2009A01_BR_BE0110TAB.pdf, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.

Statistiska centralbyrån. Dostupný z WWW: http://www.scb.se/, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.

Särlvik, B. 2002. „Party and Electoral System in Sweden.“ In: Grofman, B., Lijphart, A. (eds.). The Evolution of Electoral and Party Systems in the Nordic Countries. New York: Agathon Press, s. 225-269.

Šaradín, P. 2006. „Analýza volební podpory České strany sociálně demokratické a Občanské demokratické strany ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR.“ In: Němec, J., Šůstková, M. (eds.). III. Kongres českých politologů, Olomouc 8. – 10. 9. 2006. Praha – Olomouc: Česká společnost pro politické vědy, s. 238-251.

Valmyndigheten. Dostupný z WWW: http://www.val.se/, ověřeno ke dni 11. 1. 2011.

Widfeldt, A. 2007. The Swedish parliamentary election of 2006. Electoral Studies. Vol. 26, No. 4, s. 820-823.

Widfeldt, A. 2011. The Swedish parliamentary election of 2010. Electoral Studies. Vol. 30, No. 3, s. 584-587.

Přílohy

Příloha č. 2: Dvacet pět obcí s nejvyšším nárůstem indexu volební stability

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Příloha č. 3: Dvacet pět obcí s nejmenším nárůstem indexu volební stability

 Zdroj: http://www.scb.se/; vlastní výpočet

Příloha č. 7: Seznam použitých zkratek politických stran

C Strana středu (Centerpartiet)
Fp Liberální lidová strana (Folkpartiet liberalerna)
Kd Křesťanští demokraté (Kristdemokraterna)
M Umírněná koaliční strana (Moderata Samlingspartiet)
MpG Strana životního prostředí – Zelení (Miljöpartiet de gröna)
ND Nová demokracie (Ny Demokrati)
SAP Sociálnědemokratická dělnická strana (Socialdemokratiska Arbetare Partiet)
SD Švédští demokraté (Sverigedemokraterna)
SvP Švédská strana (Sverigepartiet)
Vp Levicová strana (Vänsterpartiet)