Taktické metody iráckých povstalců na příkladu propagandy

Autor: Tomáš Raděj » Kategorie: 01/2010, Archiv » 03. 05. 2010

Článek v PDF

„A potom je tu Abú Abdulláh Ibn Qadús. Získal si takovou reputaci množstvím zabitých křesťanů ve Španělsku, že když se křesťan snažil napojit svého koně, a jeho kůň k ní nepřistoupil, křesťan říkával: „Co je s tebou? Viděl jsi snad ve vodě Ibn Qadúse?“ A Badr Ibn Ammar zabil lva svým bičem…“

(Z knihy Ilhaq bi qáfila (Připoj se ke karavaně), napsané během afghánského povstání proti ruské okupaci v l. 1979-1989, autorem je šajch Abdulláh Ibn Júsuf Azzám¹) (Azzam 1987)

V průběhu iráckého povstání proti americké okupaci (2003-dosud) rozmanité skupiny, tvořící jeho řady, použily celou škálu taktických metod (Poole 2008: 35-54) nejen proti zahraničním vojenským koaličním silám, ale rovněž proti iráckým bezpečnostním složkám a proti iráckým civilistům. Mimo to samozřejmě docházelo též k ozbrojeným střetům mezi jednotlivými iráckými (ne)povstaleckými uskupeními (sunnité vs. sunnité, sunnité vs. šíité, šíité vs. šíité), ale pozoruhodně velké pozornosti se v rámci iráckého povstání dostalo propagandistickým (bojovým i nebojovým) metodám, diskreditujícím přítomnost zahraničních jednotek a činnost nově vznikající irácké administrativy, spolupracující s „cizáky“. Kromě klasických a očekávatelných taktických metod (jako např. útoků pomocí zaparkovaných vozidel, napěchovaných výbušninami, či různých typů sebevražedných útoků) vyzkoušelo irácké povstání i mnoho dalších překvapivých a inovačních postupů, z nichž k nejpřekvapivějším patří právě sofistikovaná mediální propaganda, zaměřená na posluchače nejen v islámském světě, která je hlavním tématem naší krátké studie.
Vzhledem k nedostatku relevantních a seriózních informačních zdrojů jsou sice některé aspekty povstalecké mediální propagandy popsány stručněji, než by si býval autor přál. Ale i přesto bylo autorovým cílem upozornit v těchto případech na pozoruhodný vývoj taktiky ze strany povstalců a poukázat na skutečnost, že škála používaných propagačních metod byla nesmírně pestrá a důsažná. Nemohou být pochopitelně zmíněny všechny taktické aspekty mediální propagandy, použité iráckými povstalci v průběhu téměř šesti let bojů, ale ty nejdůležitější jsou podle mínění autora zmíněny, a pokud je to možné, tak též hlouběji analyzovány. Hlavní pozornost je věnována nebojovým aspektům propagandy, přičemž násilné propagandistické akty jsou zmíněny na okraj jako pozoruhodná součást násilné propagandy.

Násilí jako zvláštní forma propagandy

Mnohé bojové taktické metody nebyly pouhými akty násilí, zaměřenými na zničení konkrétního cíle nebo na „pouhé“ zavraždění konkrétní osoby, ale byly svého druhu povstaleckou propagandou. Mnohokrát se ze strany povstalců jednalo třeba o systematické úsilí, zaměřené kupříkladu na přerušení určitého politického procesu (např. systematické zabíjení iráckých sunnitů, kteří se od r. 2007 přikláněli ke spolupráci s USA), na oslabení a zhroucení šíitské administrativy (např. systematickými útoky na ropnou infrastrukturu) nebo na zasévání chaosu a strachu ve vybraných sférách irácké společnosti (např. úmyslné vraždy iráckých lékařů a učitelů) (Hashim 2006: 193-199). Těmto cílům pak mohly sloužit zdánlivě prvoplánové a cynické metody, jež však měly dalekosáhlé záměry, přesahující bezprostřední fyzický rozměr některých povstaleckých činů.Tato forma propagandy však není stěžejním předmětem studie a jako reprezentativní aspekt násilné propagandy byla zvolena taktika únosů.

Únosy – nakažlivá forma propagandy

Zvláště od dob únosů, provedených v 80. letech libanonským šíitským Hizballáhem během libanonské občanské války (Chami 2005: 264-267), hraje taktika únosů západních občanů značnou roli v modus operandi některých radikálních islámských uskupení. Bylo by až s podivem, kdyby tuto taktiku nevyužily též elementy iráckého povstání jako formu násilné propagandy svých názorů a cílů (Jenkins et al. 2005).
„Zlověstný“ rys mnoha únosů, primárně zaměřených na občany západních států, není jen záležitostí Libanonu 80. let či současného iráckého povstání. Pozoruhodně shodné rysy nalezneme i v současném afghánském povstání (2002 – dosud). Nejen v Iráku tedy můžeme definovat několik vzájemně se doplňujících impulsů pro provádění únosů ze strany povstalců. Cílem těchto únosů je např. zastrašit západní civilní experty a odradit je od angažmá v okupovaných zemích, kde by se podíleli na post-konfliktní rekonstrukci, nebo dále vystrašit západní veřejnost hrůznými záběry později popravovaných rukojmích. V pozadí některých útoků může být též úsilí vyvolat mediální nátlak na konkrétní západní vládu, roli může hrát i snaha o změnu nálad veřejnosti v západních zemích aj. Atraktivita západních rukojmí jako pákoví pro vydírání je tedy nasnadě. I při autorových pobytech v Jemenu a v rozhovorech s různými jemenskými horaly, kteří patřili ke kmenům, jež unášeli v 90. letech západní turisty, aby následně vyjednávali s jemenskou vládou o splnění svých požadavků, byl tento trend zřejmý. Jak lakonicky a s úsměvem konstatovali sami Jemenci, kdyby byli uneseni místní obyvatelé, nikdo by s únosci nevyjednával a nevzbudili by svým činem téměř žádnou pozornost u nejvyšších jemenských míst. Obdobně v Iráku bylo během povstání mediálně „vděčnější“ unášení cizinců, spíše než únosy místních, které by se většinou ani nedostaly do zpráv západních médií.
Zatímco v Iráku byli v předešlých letech mnozí západní rukojmí propuštěni (i když mnohdy za nevyjasněných podmínek), někteří byli též povstalci vědomě a úmyslně brutálně zavražděni, přičemž tato videa poté kolovala na islámských radikálních webových stránkách jako součást povstalecké propagandy. Velkou roli sehrál v zavedení taktiky únosů v Iráku jeden z předních aktérů iráckého povstání, Abú Músa Zarqáwí, který sám údajně několik rukojmích popravil (Martinez, Brisard 2005). Prvním podobným a nechvalně proslulým videem byla bestiální poprava amerického rukojmího Nicholase Berga na jaře 2004, která vzbudila kýženou celosvětovou pozornost. Způsob jeho popravy dokonce od té doby vzbudil i diskuse v odborných kruzích o tom, nakolik byla jeho poprava „islámská“, či naopak odporující islámským principům (Furnish 2005). Bestiální způsob některých poprav, prováděných nožem, jímž únosci uřezali zaživa hlavu oběti, byl někdy kombinován i s podřezáním, ubitím, případně výstřelem do zátylku. Cílem bylo mimo jiné vzbudit hrůzu u západní veřejnosti. Navzdory mnoha provedeným popravám byla nakonec většina západních rukojmí iráckými povstalci propuštěna.
V l. 2003-2008 byla většina únosů cizinců spáchána sunnitským odbojem (Hashim 2009: 47), třebaže přesná čísla chybí. Ale pokud jde o únosy iráckých občanů, autor se domnívá, že situace může být zcela opačná a větší počet únosů měly ve sledovaném období na svědomí šíitské skupiny, jejichž dominance v Bagdádu byla postupně stále více zřejmá a projevila se i na vytvoření etnicky čistých šíitských čtvrtí. Mnoho únosů sunnitů bylo provedeno též příslušníky iráckého Ministerstva vnitra a policie, které byly ovládány šíity (Dabrowska, Hann 2007: 132).

Propaganda jako forma povstaleckého „umění“

Mediální propaganda (videa, písně aj.) zdaleka nebyla povstalci v boji proti zahraniční okupaci Iráku v l. 2003-08 podceňována či upozaděna. Právě naopak, hraje dozajista velmi významnou roli, a to v několika ohledech. Předně je třeba reflektovat její inspirační potenciál v řadách iráckého povstání, jeho sympatizantů či potencionálních stoupenců v samotném Iráku. V tomto případě tedy slouží podobně zaměřená povstalecká propaganda pro utvrzení bojovného odhodlání, zdůraznění dosavadních vojensko-politických úspěchů a taktéž může pomoci při verbování nových aktivních či pasivních stoupenců iráckého povstání. Druhotnou roli může hrát na iráckém jevišti podle autorova mínění rovněž zastrašení oponentů radikálních skupin z řad domácího obyvatelstva, a „kolaborantů“ s americkou mocí. Existují sice badatelé, kteří se domnívají, že irácké publikum je povstalci pro potřeby propagandy chápáno většinou jako až druhotné (Kimmage, Ridolfo 2007: 75-76) co do významu, avšak toto tvrzení je sporné.
V širším pohledu některé části propagandy slouží též k šíření pozitivního obrazu o iráckých povstalcích, přičemž tento líbivý obraz je pro povstalce žádoucí šířit v řadách muslimské ummy, ať již v islámském (především arabském) světě či kupříkladu v Evropě. Mnohá média, zvláště s celoarabským dosahem, následně pomáhají šířit poselství iráckých povstaleckých uskupení mezi arabskou populací v zemích tak odlišných, jako je Maroko či Saúdská Arábie, přičemž průzkumy v různých arabských zemích ukazují, že převážná většina obyvatel je iráckému povstání velmi příznivě nakloněna (Kull 2007: 7-8). V neposlední řadě jsou určité prvky povstalecké propagandy určeny primárně Západu a mají za cíl vyvolat bázlivý respekt západní veřejnosti (ať již její civilní, či vojenské části) k iráckým povstalcům, nebo například vyvolat strach z povstaleckých metod a neutuchající houževnatosti radikálů. Ostatně různé (nejen) západní země, působící v Iráku v minulých letech, měly i díky pochmurné reputaci odboje problémy s personálním obsazením svých ambasád nebo např. rekonstrukčních projektů. Některé povstalecké apely se také primárně zaměřují na vylíčení amerických válečných zločinů a vykreslení americké operace jako trvalé okupace Iráku, která má mimo jiné okrást irácký lid o obrovské nerostné bohatství, především o ropu (Ford 2005: 54-55).
Z uvedených důvodů se stala povstalecká propaganda významným faktorem ve vedení operací proti americké okupaci. Kromě rozličných videí, umísťovaných nejčastěji na islámských radikálních webech, můžeme k povstalecké propagandě řadit též delší filmy, básně, písně a radikální islámská kázání, šířená na nosičích typu CD, DVD a zvláště na laciných magnetofonových kazetách. Objevovaly se též četné graffiti jako zvláštní forma povstalecké propagandy (Garfield 2007). Ani americká armáda však „nezahálela“ a v uplynulých letech investovala nemalé prostředky na psychologickou válku proti povstalcům. Lze se domnívat, že nebýt tak intenzivní povstalecké propagandy, škála amerických propagandistických operací by nebyla zdaleka tak pestrá a rozsáhlá. Američané pro svou psychologickou válku zvolili tištěnou propagandu, televizní a rozhlasové shoty či kupříkladu billboardy². Dočkali se však kritiky za neúměrnost vynaložených finančních prostředků, které neodpovídaly dosaženým výsledkům. Sami Iráčané, skeptičtí ve své většině – a s odstupem času – k mohutné propagandistické mašinérii padlé diktatury, považovali americkou propagandu za směšnou, neadekvátní a především neefektivní³. V jistém ohledu jim mnohdy i americké propagandistické techniky připomínaly právě propagandistickou mašinérii Baasu (Chehab 2006: 101).

Květnatá rétorika džihádu

Bez ohledu na technickou formu nosiče spojuje velmi mnohé povstalecké propagandistické výstupy jejich barvitá a posměšná rétorika, protknutá pejorativními přívlastky a slovními hříčkami, kterou poté kopírují i další (nejen irácké) islámské radikální weby. Vojáci okupačních armád v Iráku jsou tak běžně označováni v historické reminiscenci jako „křižáci“ (sálibún) či „uctívači kříže“. Irácká Národní garda (haras wataní) je označována za „pohanskou gardu“ (haras wathaní). Američanům se často dostává přívlastku „američtí psi“ (kiláb amríkíjún), „nevěřící“ (káfirín, kuffár) a příslušníci iráckých bezpečnostních složek, kteří spolupracují s americkou armádou, jsou „odpadlíci“ (murtaddún) či „pokrytci“ (munáfikún). Šíitský duchovní Muqtada Sadr je často zesměšňován jako „špinavý Muqtada“ (muqtada qadhir), šíitský Badr Corps (munazzamat badr) jako „sbor zrady“ (munazzamat ghadr) a šíité jsou obecně denunciováni mnoha urážlivými termíny. Sémantické nuance je bezpochyby nutné sledovat při analýze jednotlivých složek povstání (In their Own Words 2006).
O formě, obsahu a symbolice všech nejznámějších iráckých povstaleckých videí by bylo možné napsat rozsáhlou studii, která by se zabývala pouze tímto tématem. Videa, umísťovaná hojně na islámské radikální weby po celém světě, se totiž stala páteří odbojové propagandy. Ze zajímavých a svého druhu výmluvných ukázek povstalecké propagandy autor zvolil pro potřeby studie jedno delší video, které je popsáno na následujících řádcích.
Pozoruhodné video (viz např. http://www.informationclearinghouse.info/article11282.htm) se objevilo na islámských radikálních webech v r. 2004 pod názvem Bagdádský odstřelovač (v arab. Qannás baghdádí). Video, které trvá přibližně 16 minut, je tvořeno záběry, na nichž jsou kulkami odstřelovače zasaženi američtí vojáci v Bagdádu – americká armáda překřtila mýtickou (?) postavu odstřelovače na tzv. „Jubu“, či „Jumu“ (Nance 2007: 206-207). Syrové záběry jsou doprovázeny emotivní džihádistickou hudbou, jakož i fotkami zasmušilých či plačících amerických a britských vojáků. Tvář amerického prezidenta Bushe ml. se objevuje pravidelně mezi rakvemi, přikrytými americkou vlajkou. Na začátku videa jsou zobrazeny tváře předních politiků vybraných západních zemí, např. Bushe ml. nebo Tonyho Blaira. Čelo každého z politiků je po chvíli označeno v zaměřovači pušky, provrtáno kulkou a doprovázeno příslušným zvukovým efektem. Mezi obrazovými sekvencemi jsou na černém pozadí rudě psané věty, bilancující skóre odstřelovače. Začátek i konec videa je hojně doprovázen recitovanými verši z koránu, přičemž zbytek videa, a mnohdy drastických záběrů, je podbarven džihádistickými písněmi s velmi poetickými jazykovými obraty.
Oslavných tirád se dostává v mnoha dalších videích různým muslimským mučedníkům, kteří obětovali svůj život v boji proti okupaci (Hafez 2007). Zvláštností iráckého povstání je skutečnost, že mnozí mučedníci (šuhadá) zůstávají anonymními hrdiny, jejichž jména nejsou zveřejněna, na rozdíl od např. palestinského povstání, které své mučedníky hrdě představuje.

Povstalecké písně

Své pevné místo si v propagandě iráckého povstání vydobyly též písně, velebící irácký džihád. V jedné z nejproslulejších povstaleckých písní zaujme, zvláště českého čtenáře, odkaz města Brna v iráckém povstaleckém folklóru. Třebaže mnozí z Iráčanů mlhavě tuší, že Brno je městem v České republice (a někteří podle osobních autorových zkušeností tvrdí, že Brno je „provincie v Československu“), téměř všichni obyvatelé Iráku znají především střelné zbraně, vyráběné v Brně⁴. Nejslavnějším typům brněnských pušek se říká prostě „brno“ (v iráckém dialektu zní toto slovo jako „barnau“ či „bernau“).
Od dob zvláště druhé světové války je termín „barnau“ znám mnoha Iráčanům téměř bez rozdílu věku či pohlaví. Existují i fotky, na nichž Saddám Husajn pózuje s brněnskou puškou. V Iráku dokonce existuje známé rčení: „Rolník, který zbohatne, bude mít novou ženu nebo si koupí „brno“ (falláh mín tiží filús, ló itzauwiž mara, ló jaštarí barnau). Také v iráckém Kurdistánu, v němž byl po léta veden odboj proti saddámovskému režimu kurdskou guerillou, tvořenou pešmergy, mají přísloví, spojené s „brnem“: „Brno 24 je hlavním znakem pešmergy“ či „Pešmergu dělá „brno“.
V domech mnoha iráckých mužů tak dodnes dědí z otce na syna brněnské pušky, ceněné pro jejich spolehlivost, přesnost a nenáročnou údržbu. Během americké invaze na jaře 2003 oblétly svět oslavné obrázky neznámého iráckého rolníka, který byl režimem Saddáma Husajna oceněn za to, že brněnskou puškou (jak irácká médie široce referovala) sestřelil během spojenecké invaze americký útočný vrtulník Apache AH-64.
Největší kuriozitou je tedy z pohledu českého čtenáře fakt, že patrně nejslavnější píseň iráckého povstání, bojujícího od roku 2003 proti koaličním silám, se jmenuje „Kulky z „brna“ (v iráckém dialektu „Čélát il-Barnau“). Píseň barda iráckých povstalců Sabaha Hášima Džanábího je dodnes největším „šlágrem“ iráckých radikálních uskupení (především sunnitských).
Džanábí pochází ze sunnitského města Fallúdža. Připomeneme si jen, že Fallúdža je město, které proslulo zvláště krvavými boji proti Američanům na jaře a na podzim 2004. Rovněž zde byli bestiálně zavražděni 4 bývalí příslušníci amerických elitních jednotek, pracující jako tzv. „security contractors“ pro US Army. Jejich zabití, vykuchání jejich střev a pověšení jejich zapálených mrtvol z mostu ve Fallúdži se stalo jiskrou, která zažehla americký útok na město v dubnu 2004 a následné těžké boje americké námořní pěchoty proti povstalcům. Fallúdža se tehdy stala symbolem odboje proti americké okupaci. Toto město navíc leží v povstalecké provincii Anbár, v níž zahynul největší počet amerických vojáků (přes 1 300, údaj z léta 2009).
Autor pro zajímavost předkládá celý text písně „Kulky z Brna“, složené po krvavém dubnu 2004 ve Fallúdži:

Refrén (kterým též píseň začíná):
„Vystřelily kulky z „brna“ a minomet vypálil, povstali Mósul a Dijala a lid Anbáru“.
1. sloka: Basra, Mósul (druhé, respektive třetí největší irácké město) a Dijala (třetí nejkrvavější provincie pro americké jednotky) jsou první, kteří započali odboj, ale také Fallúdža a Ramádí (centrum provincie Anbár), Bagdád zařval „svobodu“ po vzoru svých předků, och, lidé z Ramádí, podpořte mě, podpořte povstání a pomstěte se za mě.
Refrén
2. sloka: Ve městě mešit, v matce všech mešit (patrně odkaz na město Širqat, známé svou religiozitou, které leží poblíž Mósulu), jsou všichni muži udatní jako lvi, každý statečný muž je jako Núr ad-Dín (středověký muslimský válečník a hrdina, bojující proti křižákům), který uštědřil svým nepřátelům mnoho lekcí, Anbár je svědkem této chrabrosti!
Refrén
3. sloka: Amerika byla poražena a odtáhla z Fallúdži, zažila pohromu díky úsilí statečných mužů, a Chálidíja (město mezi Fallúdžou a Ramádí, v provincii Anbár) dala zrození mnoha udatným mužům, a o Ámiríji (západní předměstí Bagdádu) jste tolik slyšeli ve zprávách…
Refrén
4. sloka: Zeptej se na udatnost, kterou vidíš v Hítu (město na západě Iráku, poblíž Ramádí), budou ti přísahat, že tam Američané nestráví ani jedinou noc, skvělé, lidé ze Sámarrá (velké město v provincii Saláh ad-Dín, útok na tamní šíitskou mešitu vyprovokoval tzv. sektářskou válku, od r. 2007 je Sámarrá zapsaná v UNESCO) a z Tikrítu (centrum provincie Saláh ad-Dín – sunnitská oblast, z níž pocházel Saddám Husajn) zesměšnili Bushe a zanechali Ameriku bezradnou!
Refrén
5. sloka: Lidé z Qijáry (městečko u Mósulu), Mósulu, Kirkúku (centrum provincie Kirkúk) a Širqatu jsou udatní jako lvi, a když jste v krizi, pomohou vám, lidé z Hawíjy (odbojné město v provincii Kirkúk, přezdívané kvůli tamním americkým ztrátám „Anbár severu“) a z Bajdží (významné průmyslové centrum Iráku, v provincii Saláh ad-Dín) se postavili proti nepříteli a americká armáda byla poražena během jediné noci….
Refrén
6. sloka: Z Karbalá a z Nadžáfu (významná šíitská města na jihu Iráku) jsme dostali zprávu, že stateční muži v Hindíji (městečko v provincii Babylon na jihu Iráku) osvobozují Iráčany od křivd, lidé z Bábilu (provincie Babylon, s centrem ve městě Hilla) a z Mahmúdíji (město na jih od Bagdádu, se značným množstvím amerických ztrát, spadá do tzv. sunnitského trojúhelníku smrti) jsou stateční a chrání své domy…
Refrén
7. sloka: Obyvatelé Radwáníji (část západního Bagdádu, sídlo velkého prezidentského paláce Saddáma Husajna) chrání Bagdád a v Abú Ghrajb (de facto západní předměstí Bagdádu, proslavené tamním vězením) jsou dobří střelci, nelíbí se jim, že Američané chtějí zůstat v Bagdádu, lidé z Muhítu (severní okraj Bagdádu) slibují, že ochrání bagdádské zdi….
Refrén
8. sloka: Udatní muži z Tarmíji (městečko v provincii Saláh ad-Dín, severně od Bagdádu) jsou bagdádskou zdí a nikdy se nebojí, lidé z Tadží (městečko na sever od Bagdádu, kde bylo zabito mnoho amerických vojáků na zaminovaných přístupových cestách, je zde velká americká vojenská základna) a z Qádhimíje (severní, významná šíitská část Bagdádu) chrání bagdádskou bránu a udatní muži z Rašídíji (městečko severně od Bagdádu) chrání své příbytky…
Refrén
9. sloka: Lidé z Amáry (město na jihovýchod od Bagdádu, centrum provincie Mísán) jsou odvážní a jako lvi, přísahají, že se pomstí nepříteli, v Alí al-Gharbí a Alí aš-Šarqíj (šíitské oblasti na jihovýchodě Iráku, u tzv. „bažin“) není nespravedlnosti a také lidé z Džibájiš (část provincie Dhí Qár) a z bažin (bažinatá oblast na jihu Iráku mezi Eufratem a Tigridem, částečně pří hranicích s Íránem, region s unikátní kulturou a etnickou strukturou) jsou udatní…
Refrén
10. sloka: Ve Fallúdži jsou muži jako vlci, v tmavé noci vyběhnou a jejich kulky zasáhnou svůj cíl, slunce svobody nikdy nezapadne a my bojujeme rozkazem Boha proti obrovské armádě…
Refrén
11. sloka: Dvě třetiny střel vypálí lidé z Dijály, a jak říkali již předci, tak jeden z mužů Dijály vydá za dva tisíce mužů, když se pustí do boje. Lidé z Báquby (centrum provincie Dijála), Himrínu a Chánaqínu (města v provincii Dijala) jsou dobří lidé…
Refrén
12. sloka: Amerika zažila u dveří Basry strašné věci a v Umm Qasru (irácký přístav v provincii Basra), bráně Basry, byli američtí vojáci nabráni na rohy, u Basry se americká armáda zhroutila…
Refrén
13. sloka: Muži z Kútu (centrum provincie Wasit) přeskočili řeku a připravili rakve pro Američany, a nechali se slyšet, že Wasit nikdy nevzdají, i kdyby měli všichni zemřít. U Al-Hajj (město v provincii Wasit) a Rifáji (město v provincii Dhí Qár) připravujeme obranné zdi…
Refrén
14. sloka: Lidé ze Saada a Achbába (pravděpodobně místa v provincii Anbár?) jsou jako agal na hlavě (černá obruč, nošená okolo arabské pokrývky hlavy – zde je přirovnání míněno jako kompliment), a přišli odsud dobré zprávy ze západu země. Lidé z Ráwa jsou stateční a v Dulábu a v Aná (tři města v provincii Anbár) jsou skuteční muži…
Refrén
15. sloka: Muži z Fallúdži jsou jako sopka, která nikdy nevyhasne a vítr změn z Ameriky ji nikdy nezničí. Osvobodíme Bagdád a Jeruzalém, i kdyby naše krev uháněla jako kůň a tekla jako řeka…
Refrén
16. sloka: Sabah Džanábí, který pochází z dobré rodiny, vám svou písní sdělil, abyste se tisíckrát pomodlili za proroka Muhammada a za dobré lidi…
Refrén (stejný refrén, kterým píseň končí, a jenž se na tomto místě několikrát opakuje).

Jak je vidno z textu, povstalecký bard Džanábí zakomponoval do své písně i obdiv k šíitským radikálům, neboť jejich bojůvky tehdy přijížděly do Fallúdži na pomoc sunnitským povstalcům. Jeho píseň byla totiž složena asi dva roky předtím, než naplno vypuklo sektářské násilí mezi sunnity a šíity, odstartované zničením šíitské mešity ve městě Sámarrá v únoru 2006. Dnes je mimochodem možné si v Iráku mimo jiné i nahrát melodii této písně do mobilního telefonu a zůstává velkým hitem iráckého sunnitského odboje.
Neméně zajímavé jsou též motivační písně šíitských milicí Mahdi Army. Tyto písně jsou v současném Iráku známy jako „sadríját“ (od jména Sadr). Na iráckém trhu, především v šíitských částech Bagdádu, jsou dnes k dostání magnetofonové pásky s mnoha takovými „sadríját“. Charakteristické je, že jsou tyto nahrávky protkány kázáními uznávaných iráckých šíitských duchovních.
Jako zajímavou píseň předkládá autor jednu z těch typických, oslavujících Muqtadu Sadra. Začíná kázáním otce Muqtady Sadra – jen pro připomenutí, velký ájatolláh Muhammad Muhammad Sádiq Sadr byl uznávaným kritikem saddámovského režimu a mluvčím iráckých šíitů v 90. letech. Se dvěma svými nejstaršími syny (staršími bratry Muqtady Sadra) zavražděn v únoru 1999 v posvátném městě Nadžáf – skupina mužů tehdy zastoupila cestu jejich autu, které prostřílela. Vraždy byly patrně zorganizovány iráckým muchábarátem (zpravodajskou službou). Z odkazu svého obdivovaného otce dnes do značné míry čerpá Muqtada Sadr.
Kázání pochází z doby těsně před zabitím otce Muqtady – ve svém kázání ájatolláh Sadr vyzývá irácké šíity v pokračování (v té době zakázaných) šíitských pátečních modlitbách. Ve svém kázání též naléhá na své souvěrce, aby se nepřestávali modlit ani v případě, že by byl zavražděn (rozuměj iráckým režimem Saddáma Husajna).

Překlad⁵ písně:
Jsme vojáci pravdy, ó, náš imáme (rozuměn Muqtada as-Sadr), vyrůstali jsme za zvuků střelby, ó, náš imáme, jsme vojáci pravdy a s Tvým souhlasem jsme zaútočili na vojáky křivdy (rozuměni vojáci USA), rozdrtíme vojáky křivdy, ó, náš imáme, vyrůstali jsme za zvuků střelby…
Kdo se nás pokusí spolknout, bude šokován, uvízneme mu v krku (odkaz na jedno arabské přísloví), nikdo nás neporazí, ó, náš imáme!
Jsme připraveni setkat se s smrtí a jsme dychtiví zemřít, vyrůstali jsme za zvuků střelby. Jsme jako zlato, které nikdy nezreziví!
Zkropili jsme zem svou krví a ten, kdo nebrání svou vlast, nepatří mezi nás! Ó, náš imáme!
Přísaháme při Abbásovi a jeho useknutých rukách (odkaz na historickou postavu šíitského hrdiny Abbáse, zabitého během bitvy u Karbalá v roce 680 n.l.), že nikdy neopustíme stezku sajjida (v tomto kontextu uctivý titul pro Muqtadu Sadra). Stále dýcháme s jeho jménem na rtech!
Náš imám je svědkem, že jsme nikdy nebyli poníženi! Smrt je již námi unavena a naše hlavy nikdy nespadnou!
Když nakážeš, vše vysoké na Zemi se zbortí, ó, náš imáme, bojte se (Američané) našeho hněvu!!!
Jsme přátelé noci a noc je naším bratrem, milujeme noc a noc miluje nás! Naše oči se nikdy nezavírají! Ó, náš imáme!!!

Závěr

Intenzivní boj na poli propagandy je při bližším pohledu v Iráku patrný dodnes, třebaže v současnosti se více pozornosti dostává „horkému“ Afghánistánu – avšak předcházející řádky jsou především důkazem obrovské přizpůsobivosti iráckých povstalců, kteří se s využitím moderních technologií směle pustili do válečnického umění 4. generace, v němž spletitá zákoutí propagandy hrají velice významnou roli a mnohdy též formují celosvětové mínění.
Obrovské množství propagandistických videí, písní, básní apod. svědčí o uvědomění si tohoto faktu ze strany iráckých povstalců, ačkoliv zůstává otázkou, nakolik byly různé formy povstalecké mediální propagandy pouze jakousi vlastní sebe-prezentací bez širších ambicí, či naopak zcela vážnými pokusy o ovlivnění světové veřejnosti. Předložená studie se nicméně pokusila ukázat, jak pestrá a nápaditá povstalecká propaganda v Iráku byla a je, jakož i poukázat na obrovskou mentální pružnost povstalců, reagujících vstřícně na moderní technologie, jimiž lze ovlivnit posluchače na celém světě. Lze předpokládat, že inspirační potenciál irácké povstalecké (mediální) propagandy bude v dalších desítkách letech připomínán v mnoha částech islámského světa, kde budou zuřit vojenské konflikty, a irácká povstalecká propaganda bude jistě velebena, kopírována i napodobována dalšími radikálními islámskými uskupeními.

Seznam použité literatury

Odborné texty

Azzam, Sheikh Abdullah Ibn Yusuf 1987. Join the Caravan. On-line text http://www.worldofislam.info/ebooks/joincaravan.pdf.
Dabrowska, K. a Hann, G. 2008. Iraq. Then & Now. Velká Británie, Chalfont St Peter: Bradt.
Furnish, T. R. 2005. Beheading in the Name of Islam. The Midle East Quarterly, Vol. 12, No. 2. On-line text http://www.meforum.org/713/beheading-in-the-name-of-islam.
Ford, Ch. M. 2005. Speak No Evil: Targeting a Population’s Neutrality to Defeat an Insurgency. Parameters, p.51-66. On-line text http://www.carlisle.army.mil/USAWC/Parameters/05summer/ford.htm.
Garfield, A.. 2007. The U.S. Counter-propaganda Failure in Iraq. The Middle East Quarterly, Vol. 14, No. 4. On-line text http://www.meforum.org/1753/the-us-counter-propaganda-failure-in-iraq.
Hafez, M. M. 2007. Martyrdom Mythology in Iraq: How Jihadists Frame Suicide Terrorism in Videos and Biographies. On-line text http://www.international.ucla.edu/cms/files/Martyrdom%20Mythology%20in%20Iraq.pdf.
Chami, J. G. 2005. Chronicle of War. 1975-1990. Beirut: Le Mémorial du Liban.
Chehab, Z. 2006. Iraq Ablaze. Inside the Insurgency. London: I.B.Tauris.
Future Iraq Assembly, oficiální portál irácké organizace, http://www.futureiraq.org/English/Default.aspx?pageid=3.
Hashim, A. S. 2006. Insurgency and Counter-Insurgency in Iraq. USA, New York: Cornell University Press.
Hashim, A. S. 2009. Iraq´s Sunni Insurgency. London: The International Institute for Strategic Studies.
In Their Own Words: Reading the Iraqi Insurgency 2006. Middle East Report No. 50. International Crisis Group. On-line text http://www.crisisgroup.org/library/documents/middle_east___north_africa/iraq_iran_gulf/50_in_their_own_words_reading_the_iraqi_insurgency.pdf.
Jenkins, B. M.; Williams, M. a Williams, E. 2005. Kidnappings in Iraq Strategically Effective. RAND Corporation. On-line http://www.rand.org/commentary/2005/04/29/CT.html.
Juma: Iraqi Resistance Propaganda Video. On-line http://www.informationclearinghouse.info/article11282.htm.
Keppel, G. 2006. Válka v srdci islámu. Praha: Karolinum, Univerzita Karlova v Praze.
Kimmage, D. a Ridolfo, K. 2007. Iraqi Insurgent Media: The War of Images and Idea. Central European Journal of International & Security Studies. Vol. 1, Iss. 2, s. 7-89.
Kull, S. a kol. aut. 2007. Muslim Public Opinion on US Policy, Attacks on Civilians and al Qaeda. University of Maryland: World Public Opinion Project. On-line text http://www.fcnl.org/pdfs/middle_east/muslim_public_opinion_pipa.pdf.
Londoño, E. 2009. A High-Priced Media Campaign That Iraqis Aren’t Buying. The Washington Post. On-line text http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2009/06/06/AR2009060602144.html.
Magnetofonová páska sunnitského odboje, zakoupená v západním Bagdádu na jaře 2007, osobní archiv autora.
Magnetofonová páska šíitského hnutí Mahdi Army, zakoupená ve východním Bagdádu v létě 2007, osobní archiv autora.
Nance, M. W. 2007. The Terrorists of Iraq. Inside the Strategy and Tactics of the Iraq Insurgency. USA.
Martinez, D., Brisard, J. 2005. Zarqawi. The New Face of al-Qaeda. Velká Británie, Cambridge: Polity Press.
Poole, H. J. 2008. Militant Tricks. Battlefield Ruses of the Islamic Insurgent. USA, Emerald Isle: Posterity Press.
Zídek, P., Sieber, K. 2009. Československo a Blízký východ v letech 1948-1949. Praha: ÚMV.

• ¹ Abdulláh Azzám, původem Palestinec, byl jedním z předních představitelů afghánského odboje proti sovětské okupaci. Napsal dvě vlivné knihy (mimo jiné o džihádu), dodnes cirkulující v kruzích islámských radikálů po celém světě, stejně jako pásky s jeho kázáními. Zahynul při pumovém atentátu v Pákistánu v r. 1989. Je považován za duchovního mentora Usámy bin Ládina a dalších proponentů radikálních islámských uskupení (srov. Keppel 2006: 84-86, 134, 156).
• ² Viz kupříkladu oficiální portál irácké organizace Future Iraq Assembly (http://www.futureiraq.org/English/Default.aspx?pageid=3), která je pravděpodobně americkým „dítkem“ a která též velmi „americky“ působí, přestože se snaží působit nezávislým dojmem, a jako seskupení iráckých intelektuálů, podporujících celistvost a nerozbornost Iráku. K vidění jsou zde jak ukázky billboardů, tak též krátkých televizních shotů.
• ³ Neúčinnost amerických snah dokumentuje poměrně výstižně kupříkladu kritická reportáž listu Washington Post (Londoño 2009).
• ⁴ Kdo z českých občanů pobýval delší dobu v Iráku, s potěšením mohl zaznamenat skutečnost, že „Brno“ je v Iráku vskutku velmi slavným pojmem. Dodávky zbraní ze Zbrojovky Brno, případně dalšího československého „speciálního materiálu“ do Iráku, mají velmi dlouhou tradici (Zídek, Sieber 2009: 91-111).
• ⁵ Překlad obou písní byl na autorovo přání pořízen v Bagdádu v r. 2007 Iráčankou, jejíž jméno je autorovi známo, které však z důvodů její vlastní bezpečnosti neuvádí. Pro dvojitou kontrolu obou překladů byl později (r. 2009) osloven vysoký irácký důstojník, který v 80. letech vystudoval v Brně VAAZ (Vojenskou akademii Antonína Zápotockého) a hovoří arabsky i česky. Rovněž jeho jméno zde není úmyslně uvedeno z bezpečnostních důvodů. Třebaže oba texty pocházejí z pracných překladů rodilých Iráčanů, neklade si autor nárok na naprostou přesnost, což je dáno mj. špatnou kvalitou nahrávek, obtížností iráckého dialektu arabštiny a obecně též květnatými arabskými jazykovými obraty, které v českém jazyce není možné zcela přesně vystihnout. Magnetofonové kazety s těmito písněmi jsou součástí autorova osobního archivu.