Ultrapravicoví skinheads v Ruské federaci

Autor: Martin Laryš » Kategorie: 01/2006 » 01. 05. 2006

Problematika ultrapravicových skinheads (nebo také NS skinheads či Nazi skinheads) má v českém prostředí v souvislosti s násilnými útoky nebo hudebními koncerty relativně silnou mediální odezvu. I v akademickém prostředí se v poslední době začíná objevovat stále více aktivit a publikací zaměřených na problematiku pravicového extremismu a implicitně tedy i ultrapravicového spektra subkultury skinheads. Avšak většinou se týkají českého (méně pak slovenského) prostředí, okrajově je zmiňována i neonacistická scéna v Německu, Velké Británii či jiných západoevropských zemích, ale zcela nelogicky není věnována téměř žádná pozornost ruské neonacistické scéně. Jedinou výjimkou z pravidla se stal medializovaný případ ruské kapely Kolovrat, když byl 30. ledna 2004 její frontman Denis Gerasimov zadržen v Praze na Ruzyni při odletu z ČR po odehraném koncertu Kolovratu v Chroustovicích na Chrudimsku¹ a našla u něj materiály propagující neonacistickou ideologii a obvinila jej z šíření rasové nenávisti a propagace fašismu a hnutí, potlačujících lidská práva svobody. Gerasimov, jehož kapela sem přijela na pozvání Národního odporu Praha, byl nakonec po třetím odvolání na jaře 2005 zproštěn viny a vrátil se zpět do Moskvy. ²

Ruská neonacistická skinheadská scéna svým počtem a brutalitou překonává všechny ostatní státy, neboť podle neoficiálních údajů tvoří ruští NS skinheads (jakožto paradoxní fenomén) téměř polovinu celosvětového počtu neonacistických skinheads. Když navíc vezmeme v potaz krutost a brutalitu osob, hlásících se k této subkultuře, jejich kontakty a částečnou provázanost s fotbalovými chuligány, nacionálně socialistickými black metalisty či s mnohými pravicově extremistickými (přestože většinou marginálními) stranami, často liknavý přístup ruských státních či bezpečnostních složek při potírání pravicových extremistů a poměrně rozšířenou míru xenofobie ve společnosti, umocněné špatnou socio-ekonomickou situací Ruské federace, vzniká nám zde reálné socio-politické nebezpečí, které bohužel není příliš diskutovaným tématem. Tento příspěvek, ač díky dílčímu nedostatku informací nepříliš komplexní, se snaží udělat jakýsi první krok do dosud nepříliš zmapované oblasti, resp. v českém jazykovém prostředí nezmapované vůbec.

Článek vychází především z prací a poznatků předních ruských odborníků na domácí pravicový extremismus, jmenovitě Alexandra Tarasova (sociolog), Alexandra Věrchovského (ředitel Informačního a analytického centra SOVA, autor několika publikací o ruském politickém extremismu a politice ve Střední Asii), Semjona Černého (historik, předseda Moskevského centra pro lidská práva), Galiny Koževnikové (politoložka) a Sergeje Bělikova (právník). Velký prostor je zde věnován zejména tzv. White Power hudební scéně, která je nejrozšířenější a zároveň nejpopulárnější formou skinheadské propagandy, ale také fenoménu násilí, jež ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi nemá obdoby.

1. Počátky a příčiny vzniku hnutí skinheads v Ruské federaci³

Skinheadi (v Rusku často označovaní slovem „britogolovye“) se poprvé v Rusku objevili počátkem 90. let. V roce 1992 se v Moskvě pohyboval pouze tucet skinheadů a poprvé se zde o existenci skinheadské subkultury (především v západní Evropě) začalo hovořit v době perestrojky, tzn. hlavně během let 1989 – 1991, kdy sovětská média s oblibou psala o britských, německých a později i českých skinheads. Až do roku 1994 jejich počet narůstal velice pomalu, ale posléze se z hnutí stal pokud ne masový, tak přinejmenším početný a nápadný fenomén. Mezi lety 1993 – 1994, tedy před rapidním nárůstem počtu skinheadů jich bylo v Moskvě asi 150 až 200 a rekrutovali se z nižších dělnických vrstev a částečně i z kriminálních struktur (http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc). Navenek byl tento nárůst částečně spojován s vývojem v ruské politice v září až říjnu 1993, kdy tehdejší prezident Boris Jelcin dal veřejně najevo, že násilí je nejpřesvědčivější argument v jakékoli politické diskuzi.⁴ Větší politický vliv na početní nárůst „členů“ hnutí skinheads však měla čečenská válka, spojená s propagandistickou kampaní zobrazující Rusko jako velikou mocnost, doprovázenou pro-imperiálními a nacionalistickými náladami na vládní úrovni, kterými se snažili kompenzovat pocit uražené národní hrdosti velké části ruských obyvatel. Politická situace ale zdaleka nebyla jedinou příčinou. Zohledňují se i další neméně důležité faktory socio-ekonomického charakteru, které velkou měrou napomohly rychlému vzrůstu a uchycení se skinheadů mezi ruskou mládeží: nezaměstnanost, prudký pokles životní úrovně, zhroucení měny, konec sociálního státu, zločinnost, korupce, arogance nových zbohatlíků, moc mafiánských organizací a kolaps vzdělávacího systému. Následkem a kombinací uvedených faktorů se v Rusku objevilo mnoho mikroskopických mládežnických gangů, které se často jako celek transformovaly do gangů skinheadských. Skinheadi v Rusku tedy jsou spíše produktem sociální než národní transformace.

Mezi lety 1994 – 1998 vzniklo především v Moskvě a Petrohradu mnoho volně organizovaných převážně ultrapravicově orientovaných skupinek, dosahujících maximálně jednoho sta členů. V roce 1998 jich bylo v Moskvě napočítáno zhruba 20 (http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc).

V atmosféře shovívavosti pak dosáhlo hnutí skinheads v Ruské federaci dnešních rozměrů – podle oficiálních vládních zpráv je v této zemi aktivních na 10 000 ultrapravicových skinheadů, ovšem tento údaj je podle specialistů a odborníků na problematiku extremismu na ruském území značně podhodnocen a dle jejich odhadů se skutečné číslo pohybuje za číslem 50 000 (http://www.antirasizm.ru/english_rep_017.doc). Počet skinheadů v Moskvě a moskevských předměstích se pohybuje mezi 5 - 5 500, v Petrohradu spolu s předměstími dosahuje počtu téměř 3 000, v Nižném Novgorodu přes 2 500, v Rostovu na Donu přes 1,5 tisíce, v Pskově, Kaliningradu, Jekatěrinburgu a Krasnodaru přes 1 000 a několik stovek ve Voroněži, Samaře, Saratovu, Krasnojarsku, Irkutsku, Omsku, Tomsku, Vladivostoku, Rjazani, Jaroslavli, Volgogradu, Ivanovu, Petrozavodsku i mnoha dalších městech. Dohromady jsou skinheadské komunity rozšířeny ve zhruba 85 ruských městech.

2. Hudební skupiny a koncerty

Hudební produkce a koncerty hudebních kapel, hrajících tzv. White Power music slouží hlavně jako významný prvek pro vytvoření světonázorové profilace NS skinheads. Primát v počtu těchto kapel na ruském území drží logicky její metropole. Snahu podat přehled ruských WP skinheadských skupin dokazuje následující tabulka, do níž však nejsou zahrnuty ani NS Black metalové či Slavonic-pagan metalové kapely, ani ruští interpreti z komerčnějšího prostředí, kteří svou pro svou nacionalistickou image běžně posloucháni skinheady (Alisa, Aria, D.I.V., Doberman ad.) či folkoví (ultra)nacionalističtí zpěváci (např. Igor Talkov či „bard“ Ruské národní jednoty Valerij Poryvajev). Také některé skupiny v rámci punkové subkultury jsou občas chybně řazeny k ultrapravici (Terror, Bezumnie usilija), ovšem texty některých písní se jí přibližují. S velkou pravděpodobností přehledová tabulka s ohledem na obtížnou dostupnost informací není úplná, u jednotlivých skupin jsou uvedeny pouze známé informace:

Z výše uvedených kapel je ve skinheadských kruzích bezesporu nejznámější a nejpopulárnější skupina Kolovrat, jež výrazně ovlivnila vývoj subkultury a své místo si našla i na mezinárodní NS hudební scéně. Založena byla původně roku 1994 pod názvem Russkoye getto a o tři roky později se přejmenovala na současný název, jež má znamenat slovanskou verzi svastiky. V době pobytu D. Gerasimova ve vazbě na Pankráci bylo vydáno album Kolovrat nad vsem mirom, které obsahovaly coververze jeho songů v podání skupin Temnojar (Rusko), Sokira Peruna (Ukrajina), Brigade M (Nizozemí), Velimor (Rusko), Sałut (Polsko), Orden14, Głos Prawdy (Polsko), Temnozor, Uranni, Panzerjager (Francie), Ljuť a Protest (obojí Ukrajina), přičemž část zisků pak byla užita na podporu jeho rodiny. Samotná kapela se velmi aktivně podílí na téměř všech koncertech v Rusku, ale vystupovala a vystupuje i v Polsku, Bělorusku a Ukrajině. Její nahrávky jsou distribuovány také západními labely (např. Resistance Records), vydala společné CD s německou kapelou Nahkampf a písně Kolovratu jsou obsaženy v kompilacích spolu s kapelami jako Griffin, Bound for Glory či Landser. Nejznámější je pravděpodobně song „Moskovskie britogolovye“.

Písně zmíněných kapel se objevují i v mnoha domácích kompilacích, z nichž neznámější jsou např. Krov i Česť nebo Britogolovye idut. Poněkud zvláštním případem je poměrně známá moskevská kapela Korrozija Metalla, která se sice explicitně nehlásí k WPM a ani její členové nepatří ke skinheadské subkultuře⁵, ovšem písně jako „White Power“, „Chajl Fjurer“, „Niger“ či německy zpívaná „Nicht kapitulieren“ zcela jasně vypovídají o její politické orientaci. Texty písní ruských skinheadských skupin tvoří v drtivé většině jednoduché agresivní a bojovné náměty, které buď oslavují své ideje, osoby a skupiny, spojené s pravicovým extremismem, či naopak zcela nevybíravě útočí vůči svým nepřátelům. Jako typický příklad může být uveden text písně Kolovrat.Rossija od kapely Kolovrat: „Skinched 2x – uličnyj soldat; grjaznych okkupantov vyšvyrnět nazad; Skinched 2x – Voin – patriot; Skinched 2x – zaščiti narod (…) Slava běloj rase i NS – britogolovym; Slava našej rodině i směrť jejo vragam; Slava Rossii vělikoj; Slava bělym arijskym voinam“ („Skinhead – pouliční voják; špinavé okupanty vyhodí zpět; Skinhead – vojín – patriot; Skinhead – ochrání národ (…) Ať žije bílá rasa a NS skinheads; Ať žije naše vlast, smrt jejím nepřátelům; Ať žije veliké Rusko, ať žijí bílí árijští válečníci“). Poněkud propracovanější texty, které v české skinheadské scéně zpívaly například kapely Excalibur či Buldok se v ruském WP prostředí téměř vůbec nevyskytují.

Významné události v ruské skinheadské scéně představují hudební koncerty, které slouží k navázání či upevnění kontaktů mezi velkým počtem skinheadů nejen z různých ruských měst, ale často i ze zahraničí. Většinou se zde také prodávají různé neonacistické materiály jako ziny, hudební nosiče, trička, nášivky apod. a v neposlední řadě tvoří důležitý zdroj financí pro pořadatele takových akcí. Z posledních významnějších koncertů WP kapel se 23. května 2004 odehrál koncert na jednom z moskevských předměstí za účasti skupin Kolovrat, Sokira Peruna a Molot („Kladivo“ – Orša, Bělorusko). Hned o týden později hrál Kolovrat na Ukrajině na koncertě s názvem „From Great Britain to Great Rus“, kde jako další hrály Sokira Peruna, Bělyj Škval (Lvov, Ukrajina) a legendární neonacistická kapela Brutal Attack z Velké Británie. 26. června se konal koncert, tentokráte v Bělorusku, kde hrály kapely Kolovrat, Molot a Oskal (Bělorusko). 26. července se na Ukrajině odehrál další koncert se stejnými kapelami s výjimkou nově přibyté kapely Rusič z Ukrajiny a bylo zde přítomno zhruba 250 neonacistických skinheadů z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Polska a Velké Británie. Další koncert, na kterém účinkoval Kolovrat se uskutečnil 20. března 2005 v Moskvě a hrály zde také kapely Vandal, Ataka, Bilyj Schval a Molot, 26. dubna uspořádala pobočka Blood & Honour Russia z Rostova na Donu v tomto městě koncert s názvem „Adolf Hitler Memorial“ za účasti kapel Molot, Kolovrat a Vělik deň. 3. května se v Kyjevě konal koncert s názvem “Germanic-Slavonic Friendship“ a hráli zde Kolovrat, Molot, Vandal, Sokira Peruna, Bělyj Škval a Brigade M (http://molot-online.com/rus/?mod=news2005). 26 září se uskutečnil koncert v Charkově na Ukrajině⁶, kde hrály Sokira Peruna, Bělyj Škval, Molot, Rusič, Kolovrat a německá kapela Odessa za účasti asi 270 neonacistů, 29. října 2005 se konal v Moskvě koncert pod názvem „10 Years Battle for Rus“ za účasti skupin Kolovrat, T.N.F., Vandal, Ataka, GR.OM, Molot a Oidoxie z Německa, na akci byli přítomni skinheadi z Moskvy, Novorossijska, Orla, ale i Běloruska, Polska a Německa. 5. listopadu 2005 se v Moskvě konal festival s názvem „ISD (Ian Stuart Donaldson) Memorial“ za účasti kapel Rossija, Velimor, Prjamoj Podchod, Antisystem, Molot, Ataka, Vandal, T.N.F., Kolovrat, Brigade M a asi 200 skinheadů.

3. Organizované skupiny ruských NS skinheads

Organizované skinheadské skupiny fungují většinou na až na několik výjimek na principu „leaderless resistance“, tzn. postrádají hierarchickou strukturu a centrální vedení. Rovněž se ani nesnaží zaregistrovat se u vládních orgánů pod hlavičkou občanských sdružení a jejich organizační charakter by se tak dal přirovnat k české největší neonacistické organizaci Národní odpor.

3.1 Moskva

3.1.1 Jednotné brigády-88 (Objedinennye Brigady-88)

Velká a vysoce organizovaná skupina moskevských NS Skinheads, jejíchž počet se odhadoval zhruba na 200 lidí – ovšem jen několik desítek bylo aktivních. Členové této organizace se scházeli především na koncertech ultrapravicových hudebních kapel v Moskvě. Vznikla v roce 1998 spojením menších skinheadských skupin Belye buldogi a Lefortovo front. Po aktivizaci své činnosti OB-88 zaujala vedoucí místo mezi všemi moskevskými skinheadskými organizacemi. OB-88 měla také své vlastní internetové stránky s kontaktem na e-mail. Členové skupiny se mimo jiné aktivně podíleli na vydávání ultrapravicových zinů Beloe Soprotivlenie a Dělo N°88 (http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc). Ačkoliv se před nedávnou dobou OB-88 sama rozpustila díky zvýšenému nátlaku ze strany bezpečnostních složek, jádro skupiny ve skutečnosti přešlo do ilegality a velká část jejích členů je nadále aktivní na neonacistické scéně (http://www.antirasizm.ru/english_rep_009.doc).

3.1.2 Blood & Honour Rossia/Combat 18 - Krov i Česť Rossija/C18

Dnes největší skupinou ve zhruba desetimilionové ruské metropoli je Krov i Česť Rossija/C18 s počtem okolo 350 členů a založená v září 1995. Moskevská organizace je pobočkou transnacionální neonacistické organizace Blood and Honour, původně založené v 80. letech v Anglii zpěvákem ultrapravicové hudební skupiny Skrewdriver Ianem Stuartem Donaldsonem. Ruská pobočka je známá svou tvrdou disciplínou, hierarchií a udržováním subordinace svých členů, kteří organizují hudební koncerty a zajišťují jejich bezpečnost. Mezi členy se nacházejí převážně starší členové skinheadské scény, snažící se vystupovat v ilegalitě. Krov i Česť vydává i stejnojmenný zine a další materiály. Pod její záštitou oficiálně působí i již zmíněné hudební kapely Vandal a T.N.F.. Krov i Česť Rossija provozuje svůj, v rámci skinheadské scény patrně nejkvalitnější, internetový server, kde například v článku „Oficiální prohlášení Blood and Honour/Combat 18 Russia“ odsuzuje protiruské předsudky některých zahraničních neonacistů, z čehož je zřejmé, že samotní ruští neonacisté nejsou vždy „spolubojovníky“ z ostatních zemí zrovna vřele přijímáni. Mimo jiné se zde píše: „Rezolutně se stavíme proti šovinistickým myšlenkám, jež se usadily v hlavách některých členů B&H/C18 (…) B&H/C18 Rusko je součástí panárijského bratrství. Máme dobré přátele ve všech divizích B&H/C18. Oficiální povolení pro otevření naší pobočky v Rusku jsme získali od našich německých bratrů. Stejně jako v letech 1941-5, kdy naši dědové bojovali bok po boku s německými vojáky a důstojníky, což je nejlepším příkladem našeho bratrského boje“ (http://russia.bloodandhonour.net/books/russ_off_eng.php). Je zde také vyjádřena podpora Dánsku v souvislosti s aférou Muhamedových karikatur s heslem Support Denmark – Mir bez musulman! (Podpořte Dánsko – svět bez muslimů!) a zmíněnými karikaturami. Celkově mají webové stránky B&H silně anti-muslimský charakter, kdy je například pod obrázkem Koránu napsáno Nenavidim! Prezirajem! V souvislosti s konflikty v bývalé Jugoslávie je glorifikován bosenskosrbský velitel Ratko Mladić a nazýván „srbským hrdinou“, stejně tak můžeme nalézt i odkaz na řecký portál, sloužící k adoraci srbského gangstera a válečného zločince Željka „Arkana“ Ražnatoviće. Kapela T.N.F. v refrénu své písně Tigry Arkana zpívá: „Za serbskuju zemlju oni šli na směrť – Tigry Arkana! Za krov i za počvu ně žali umerěť – Tigry Arkana! Vy v užas svodili vsjech vašich vragov – Tigry Arkana! I korčilsja ZOG ot vašich klykov – Tigry Arkana! ⁷ Stojí za zmínku, že kapela T.N.F. hrála minulý rok v Srbsku na koncertě, určeném k oslavě desetileté existence srbské pobočky Blood & Honour (Krv i Čast Srbija) (http://www.28serbia.org/glavna.htm). Informuje také o mnoha neonacistických akcích, koncertech a událostech po celém světě, objevily se zde také články o loňských nepokojích v Paříži, kauze okolo ultrapravicové organizace Slovenská Pospolitost atd. Kromě Moskvy má i svou regionální pobočku v Rostově na Donu⁸, která vydává ziny D.O.N. (Dviženie osvoboždenija nacii) a Valkirija. Disponuje rozsáhlými kontakty na neonacistickou zahraniční scénu, zejména z ostatních poboček Blood and Honour (především Srbsko, Ukrajina, Polsko a Německo). Ačkoliv je podle názvu spojena s militantním Combatem 18, nejsou jeho násilné či dokonce teroristické aktivity na ruském území známy.BALKÁN: Krew i Honor Polska + války na Balkáně a hooligans: zápas Zenitu Petrohrad a PArtizanu B2lehrad: Srbové a Rusové jsou bratři, Kosovo je srbské

3.1.3 M.H.S. (Moscow Hammer Skins)

I tato organizace je pobočkou transnacionální neonacistické sítě pod názvem Hammerskin Nation, která vznikla v Dallasu v roce 1988. Jeho moskevská „filiálka“ byla založena o deset let později. Na rozdíl od předešlých skupin není M.H.S. příliš velké co do počtu svých členů, čítá zhruba jen několik desítek osob, avšak disponují mnohými kontakty se zahraničními skinheadskými skupinami i ruskými ultrapravicovými organizacemi a politickými stranami. Vydávali rovněž zin Vestnik H.S.N., který začal později vycházet pod změněným názvem Pod molotom.

3.1.4. Bílí lovci (Bělyje Ochotniki)

Malá moskevská skupina čítající okolo deseti členů, která vznikla v roce 1997. Sami její členové se považují za součást Blood and Honour. Místem jejich násilné aktivity je především stanice metra Ulica Podbelskogo. Několik jejich členů se účastnilo tvrdého střetu s Ázerbajdžánci 17. února 1998, ke kterému se připojilo zhruba 70 skinheadů z různých skupin a organizací.

3.1.5 Moskevský skin-legion (Moskovskij Skin-Legion)

Tato organizace vznikla již na počátku 90. let a pravděpodobně je i první skinheadskou organizovanou skupinou. Jeho vůdcem je skinhead, vystupující pod jménem Guskov. V polovině 90. let čítala asi 30 členů, dnes se jejich počet vyšplhal na 50 – 100 osob. Dlouhou dobu byl Skin-Legion svázán s ultrapravicovou stranou Russkaja nacionalnaja socialističeskaja partija (RNSP).

3.1.6 Buldoci (Buldoci)

Buldogi byli organizováni na bázi fotbalových hooligans a v době své aktivní činnosti měla několik desítek členů. Všichni účastníci skupiny se odlišovali svými mimořádnými fyzickými schopnostmi, takže si mezi moskevskými skinheadskými skupinami udržovali vysoký kredit. Přestože však skupina fungovala více než pět let, nedávala o sobě příliš vědět a sama skupina se neúčastnila akcí politického charakteru.

3.1.7 Jižní front (Južnyj Front)

Daná organizace vznikla na počátku roku 1998 z iniciativy představitelů různých ostatních skinheadských bojůvek. Do jejích řad vstoupili nejen starší skinheadi, ale i značná část „nováčků“. Južnyj Front je v úzkém kontaktu s fotbalovými hooligans, které občas taky chodí podpořit na fotbalové zápasy.

3.1.8 Zelená linie (Zelenaja Linija)

Jedna ze slaběji organizovaných moskevských skinheadských skupin, jejíž členové se řadí k nižší věkové kategorii. Často se mezi sebou dělí na komanda v počtu 5 až 10 lidí. Charakteristická pro tuto skupinu je její aktivita a krajní agresivita. V letech 1997 – 1998 každé z „komand“ Zelenaje Linije mnohokrát procházeli stanice metra, aby mohli napadat „nebílé a neruské“ občany.

3.1.9 Nový řád (Novyj porjadok)

Další z moskevských skupin, kde se počet jejích členů odhaduje zhruba na padesát osob, přičemž její pobočky se vyskytují i v přimoskevských oblastech a na Ukrajině. Její členové jsou v kontaktu přes internet, jelikož ve skupině je několik počítačových specialistů. Novyj Porjadok je vysoce organizovaný v čele s vůdcem, který si říká „Učitel“, existují zde například oddíly propagandy, boje a bojových operací. Má také mnohé kontakty na ultrapravicové politické stany a organizace. Specifikem této skupiny je rovněž velký poměr vysokoškolských studentů v jejích řadách.

3.1.10 Další skinheadské skupiny v Moskvě

Mezi další větší organizace, zasluhující si zmínku patří Russkaja Cel´, Legion „Russkaja ataka“ (50 – 100 členů) a Russkie děvuški (určena pro ženy, asi 50 – 100 členek). V Moskvě se však také vyskytuje nebo vyskytovalo velké množství malých, volněji organizovaných skupinek, které ovšem nebyly příliš významné a většinou se spojily s většími skupinami či organizacemi. Často se jednalo pouze o skupinky zhruba 10 lidí z jednoho sídliště či z jedné ulice. Mezi tyto marginální organizace můžeme uvést například: Vojkovskij Front, Gruppa Terrora, Železnye Parni, Kovanye Bašmaki, M.D.M., Molotki, Palači, Rečniki, Russkij Sever, Slavjanskoe Bratstvo, Front 14, Čistaja Rasa a Berkut. V celé Moskvě tak dnes existuje přes 20 různě organizovaných a fungujících skupin.

3.2 Petrohrad

Už v roce 1993 vznikla v tomto druhém největším ruském městě (přes 4 miliony obyv.) hudební skupina Totenkopf, kolem které se semklo několik desítek NS skinheadů. Později mezi lety 1995 – 1998 zde vzniklo zhruba deset skinheadských organizací, z nichž některé měly na vývoj skinheads v Ruské federaci poměrně výrazný vliv a proto si zde zaslouží určitou pozornost. Největší místní skupiny vystupovaly pod názvem Ruská pěst (Russkij kulak) s počtem zhruba 400 členů a Sluneční kruh (Solncevorot), jež čítala kolem stovky skinů. Solncevorot (lídr Artem Talakin) se ukázala jako nejzpolitizovanější petrohradská skupina, jelikož její členové spolupracují s ultranacionalistickými skupinami i stranickými organizacemi a kromě Petrohradu fungují její pobočky v Krasnodaru, Orenburgu a dokonce i na Ukrajině – v Kyjevě, Charkově a Sevastopolu. Později však začal být Talakin částí petrohradských neonacistů (včetně vůdce skupiny Šulc-88) pro svou údajnou nečinnost označován za agenta ZOG („sionistické okupační vlády“). Kolem roku 2001 zde vznikla nejagresivnější a dnes bezesporu nejznámější petrohradská organizace Šulc-88. Ta sice není příliš velká, odhaduje se, že v ní participuje zhruba 50 osob, ale častokrát se stala středem mediální pozornosti a v tomto příspěvku o ní bude ještě několik zmínek. Vydávala zine Made in St. Petersburg a v jejím čele se vystřídali Dmitrij Bobrov (s přezdívkou „Šulc“) a Aleksej Vostroknutov. Mezi další významnější skupiny můžeme zařadit i Slovanský legion (Slavjanskij Legion, vůdce Andrej Avsejenko), mající úzké kontakty na Ruskou národní jednotu. I ten je velmi tvrdě kritizován skupinou Šulc-88 za své „nepřístojné chování na veřejnosti“, mezi členy obou skupin došlo i k několika fyzickým střetům, kdy při jednom z nich měl údajně jeden člen Legionu skončit s prasklou lebkou (http://mispb.org/N1/Soderganije1.html). Zhruba v roce 2002 zde vznikla organizace White Force s přibližně 50-ti členy.

3.3 Archangelsk

V severoruském přístavním městě s počtem necelých 400 000 obyvatel existují docela vysoce organizované skinheadské skupinky, ve kterých participuje několik desítek osob. První organizace zde vznikla v první polovině roku 1997, její členové se věkově pohybovali od 14 do 18 let a jejich hlavní činností byly útoky na osoby pocházející z kavkazského regionu. Jejich symbolem byly pásky na rukávech se svastikou a černá vlajka. Výsledkem jejich činnosti byly potyčky, vážná zranění i několik vražd občanů ázerbajdžánské a gruzínské národnosti.

3.4 Volgograd

V milionovém Volgogradu (bývalý Stalingrad, předtím Carycin) se první skinheadské skupinky aktivizovaly v letech 1997 – 1998 a jejich členové měli většinou 14 až 20 let. Jejich hlavní činností bylo napadání punkových a hip-hopových koncertů, konajících se v místním kinosále Rodina a útoky na osoby, procházející se parkem Geroev Volgograda. Například 12. září 1998 napadli účastníky jednoho z těchto koncertů železnými tyčemi. Zdejší nejagresivnější skupinou byla dlouhou dobu skupina, nazývající se jednoduše Skinched, která vznikla v roce 1998, přičemž velká část jejich členů stanula před soudem za útoky na občany jiné národnosti a imigranty. V současnosti zde existuje skupina Volžky front.

3.5 Ivanovo

Ivanovo je oblastní město, ležící severovýchodně od Moskvy v evropské části Ruska a čítá zhruba půl milionu lidí. Do roku 1997 byla v Ivanovu aktivní organizace Britogolovye Bratstvo, která čítala na 200 osob, přičemž někteří z členů byly děti zdejších vysoce postavených osob. Není známo, že by zde v současné době fungovala větší organizovaná skupina skinheadů, ačkoliv v tomto městě žije velké množství osob, hlásících se k nim.

3.6 Krasnodar

Krasnodar je jihoruské město a administrativní centrum stejnojmenného kraje s 620 000 obyvateli. Poprvé na sebe zdejší skinheadi dali vědět, když 7. listopadu 1996 napadli antifašistický mítink Levogo antifašistskogo soprotivlenija („Levicový antifašistický odpor“). Zdejší největší skinheadská skupina vystupuje pod názvem Fort (http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc). V oblasti Krasnodaru skinheadi často spolupracují s několika nacionalistickými kozáckými organizacemi.

3.7 Volgodonsk

Přestože je Volgodonsk malé jihoruské město, jehož populace zdaleka nepřesahuje 200 000 obyvatel, existuje zde dobře organizovaná skinheadská organizace Birjuk Rossija, která byla založena v roce 1998. Její činnost spočívá převážně v „organizování koncertů a výcvikových kursů – polních táborů, akcí, atd.“ (http://www.biryuk-ns.narod.ru/onas.htm). Postupem času se BR rozšířila do mnoha ostatních jihoruských měst – Rostov na Donu, Novočerkassk, Taganrog, Azov, Batajsk, Krasnodar ad. a od roku 2001 udržuje také těsnou spolupráci s B&H Russia.

3.8 Vladivostok

Nejznámější skinheadská organizace v tomto půlmilionovém městě na Dálném východě se nazývala Východní front (Vostočnyj Front), jejímž vůdcem byl do konce roku 2004, kdy se skupina rozpadla, Ivan Nazarenko. Ten byl později uvězněn za dvojnásobnou vraždu, kdy v srpnu 2004 zavraždil občana korejského původu a zhruba o měsíc později občana čínského původu. VF provozoval svou vlastní internetovou stránku, přispíval do neonacistických publikací v evropské části Ruska a své členy rozděloval do „brigád“, určených k distribuci publikací a napadání příslušníků etnických menšin. Odhaduje se, že v jejích řadách se pohybovalo zhruba 20-40 skinheadů, kteří se poté většinou přidali ke komandům neorganizovaných skinheadů (http://xeno.sova-center.ru/29481C8/606A67A). Zdejší, v současnosti největší organizovaná, skupina skinheadů se nazývá Velesov blok pod vedením Sergeje Marugina a Ljuby Seminové. Organizace, založená v roce 2003, byla dokonce zaregistrována zdejším orgánem Ministerstva spravedlnosti. Sama sebe nazývá „právobránící nacionalistickou organizací.“ Výrazně na sebe upozornila v říjnu 2003 hromadnou rvačkou s Korejci a policií. Údaje o členské základně se pohybují od 50 (podle nich) do 25 (odhad legislativních orgánů) osob v rozmezí od 14 do 25 let. V oblasti Vladivostoku se dále vyskytuje i skupinka Bělyj volk. Těsnou spolupráci s těmito organizacemi provozují místní členové Ruské národní jednoty a Nacionálně-bolševické strany (!).

3.9 Další města

Další organizované skupiny se vyskytují i v ostatních městech např. organizace Sever v Nižnym Novgorodu (1 300 000 obyv.) čítá až na 300 členů, mnohem menší (zhruba dvacetičlenná) skupina z Kurganu (345 000 obyv.) oblasti s názvem Kurganskie britogolovye, Bratija skinchedy z Novosibirsku (1 425 000 obyv.), White bears v Jaroslavli (přes 600 000 obyv.), Severnyj aljanc v Tjumeňi (500 000), či Rys v Permu (cca. 1 000 000 obyv.). Organizované skinheadské skupin(k)y tvoří jen velmi malou část celkového počtu ultrapravicových skinheadů, kteří jsou volně organizováni bez hierarchických struktur a neexistuje tedy ani jakási centrální organizace. Spíše se jedná malé izolované gangy ze stejných městských čtvrtí či oblastí, které vyznávají ultrapravicovou ideologii, scházejí se v hospodě, nosí stejné oblečení, poslouchají stejnou hudbu a spolu podnikají útoky na osoby jiné etnické příslušnosti či na své „ideologické nepřátele“ , přičemž většinou čítají od 3 do 10 osob. O některých organizacích bude navíc pojednáno i v dalších kapitolách v souladu s jejich obsahem.

4. Skinheadské násilí

Nejnebezpečnějším socio-politickým projevem aktivity ruských „britogolovych“ je násilí, páchané z etnických či ideologických důvodů; tj. oběťmi útoků jsou odlišné etnické skupiny, cizinci, ale i příslušníci některých jiných subkultur, ultralevicového politického spektra a další, jež ultrapravice považuje za své nepřítele. Nutno podotknout, že v ruském prostředí patří mezi jejich nepřátele číslo jedna nikoliv Židé, ale osoby pocházející z Kavkazu, zejména čečenského původu (zejména v Moskvě žije poměrně silná čečenská diaspora), které jsou očima Rusů často stereotypně vnímáni jako zločinci, nebezpeční islámští fundamentalisté a teroristé. Typickou ukázkou může být text písně kapely Banda Moskvy Immigrant: „Kogda my spať ložimsja, oni nam gotovjat minu; Kogda my otvěrnjomsja, oni nam vsadjat nož v spinu; Pod ich ověčej škuroj islamskij ekstremist; I v každom iz nich v Rossii potencialnyj terrorist“ („Když my jdeme spát, oni pro nás chystaj minu; Když se otočíme, bodnou nám nůž do zad; Pod maskou beránka skrývá se islámský extremista; A každý z nich v Rusku je potenciální terorista“) Tyto předsudky jsou často nepřímo podporovány i „mainstreamovými“ médii, které nezřídka přehánějí význam a výskyt islámského extremismu v Čečensku, tj. především wahábismu. Za vše hovoří úryvek z rozhovoru britského novináře s vůdcem skinheadské skupiny Russkaja Cel´:

„Říká mi, že chce zbavit svou zemi ´negrů, Židů, Číňanů, Indů, Arabů, lidí z Kavkazu: jakéhokoli zkur…syna, co není bílý a není Rus´. Především chce zabít Čečence. 9. září 1999 byla zavražděna jeho přítelkyně. Tehdy 15-ti letá Nataša zemřela s dalšími 105-ti lidmi při bombové explozi v Gurjanově ulici v jižní části Moskvy. Dalších 900 lidí, včetně 260 dětí, bylo zraněno při teroristickém útoku údajně spáchaném čečenskými rebely. ´Když jsem v televizi sledoval zprávy´, říká, ´a doslechl se, že je Nataša mrtvá, vzal jsem ten největší nůž, který jsem našel a šel hledat nějakého Čečence.´“ (http://dokmz.akdh.ch/blog/2004/12/iron-fist-of-hate-herald.html).

Dalšími oběťmi skinheadského rasového násilí jsou především lidé z post-sovětské střední Asie, Afričané a Indové. Na dálném východě je fyzické násilí ponejvíce pácháno na osobách čínského či korejského původu. Je téměř nemožné nabídnout kvantitativní odhad rasově motivovaného násilí, přičemž sami příslušníci etnických skupin prohlašují, že pouze část násilných útoků se stává předmětem vyšetřování. Rozsáhlá evidence naznačuje, že policie selhává jak v dokumentaci mnoha útoků tak v jejich uznání jako rasově motivovaných. Zjevně je také pouze malá část incidentů obsažena v lokálním či federálním tisku. Nemůžeme ani hrubě odhadnout jaká proporce útoků je pokryta různými statistikami. Jednodušší není ani zaznamenat dynamiku násilí. V situaci, kdy primárními zdroji informací jsou média a nevládní organizace, je nemožné rozlišit mezi dynamikou násilí a dynamikou pozornosti těmto událostem. Již zmíněná vražda tádžické holčičky měla širokou společenskou odezvu, ovšem často se také hovořilo o disproporční pozornosti tomuto individuálnímu incidentu. To může být do určité míry pravda, avšak jakmile reakce veřejnosti tenduje k zaměření se na jednotlivé případy, přijímá skrze ně i obecnější povědomí o dané problematice. „Disproporční“ pozornost věnovaná vraždě jednoho dítěte zvýšila počet mediálních reportáží a článků o útocích skinheadů obecně. Mediální pozornost věnovaná podobným událostem graduálně vzrůstá, ovšem zdá se velmi nepravděpodobné, že by se mediální pozornost (hlavně v roce 2004) více než zdvojnásobila, čímž by reflektovala dynamiku rasistických trestných činů. Těžko říci kolik vražd ze strany neonacistů se v posledních letech událo, střízlivé odhady hovoří, že dvakrát až třikrát více než je uvedeno v oficiálních statistikách. Rovněž mnoho fyzických útoků není mnohdy vůbec zaznamenáno. V případě rasově motivovaného zbití se policie často odmítá případem zabývat anebo zahájí pouze víceméně formální vyšetřování, takové útoky per se nejsou ani objektem většího zájmu ze strany novinářů. Podle mnoha odborníků tak může být počet fyzických napadení jedenkrát tak vyšší, než ukazují oficiální údaje. Skinheadi většinou útočí ve skupině na jednotlivce, ovšem je zaznamenáno velké množství hromadných rvaček, které se většinou odehrávají v kavárnách, hospodách, tržnicích, akcích pořádaných ultralevicí, ve čtvrtích s velkých počtem neruských etnických skupin atd. Je také velice těžké odhadnout počet obětí takovýchto bitek (http://xeno.sova-center.ru/29481C8/62B93A6).

Důležitý bod v genezi ruských skinheadů značí duben 1998, neboť tehdy „britogolovye“ rozeslali faxy několika redakcím moskevských novin, v nichž slibovali zabít každý rok jednu osobu tmavé pleti na den Hitlerových narozenin, tj. 20. dubna. Většina novin však faxům nevěnovaly velkou pozornost a některé noviny (např. Nezavisimaja gazeta) je nebraly vážně. Avšak právě mezi dubnem a květnem 1998 moskevští skinheadi poprvé prokázali schopnost vysoce koordinovaných akcí. Podle Asociace zahraničních studentů následovaly po 20. dubnu 1998 průměrně 4 útoky denně na studenty tmavší pleti. Jeden černoch byl zavražděn a po dalších útocích na osoby tmavé pleti podaly ambasády Jihoafrické republiky, Beninu, Súdánu, Indie a Nigérie oficiální protestní nóty ruskému ministerstvu zahraničí v souvislosti se skinheadským násilím.⁹Následně byl surově zbit mariňák černé pleti W. Jefferson z ambasády USA a pod nátlakem vlády Spojených států byl za tento trestný čin zatčen již zmíněný 22-letý Sergej Tokmakov, vůdce skinheadské skupiny Russkaya Cel´, která čítala asi 25 členů. Krátce poté vypukl další mezinárodní skandál, když byl skinheady zbit Peter Taff, generální tajemník Socialistické strany U.K., který přijel přednášet do Moskvy. „Russkaya Cel´“ získala díky Tokmakovovi takovou publicitu, že její členové dávali rozhovory západním médiím za neméně než 50 dolarů. Z hnutí skinheads se tak v ruském prostředí stal i mezinárodní problém. Tokmakov byl nakonec propuštěn přímo v prostorách soudní budovy a Russkaya Cel´ se rozrostla na 80 – 90 členů, později byl však Tokmakov nakonec uvězněn za další násilnou činnost. Od léta 1998 se skinheadi začali chovat stále agresivněji a začali stále častěji používat chladné zbraně, tj. nože, boxery, řetězy či železné tyče. V letech 1999 – 2000 byli v Moskvě zatčeni členové skinheadské skupiny Berkut a obviněni z vražd vandráků a bezdomovců. Na počátku února 1999 byli zatčeni dva skinheadi z organizace Nebesny Arii („Nebeští Árijci“) za pokus o vypálení synagogy Odincovo. Stejná organizace se přihlásila k zodpovědnosti za výbuch v synagoze Marjina Roša v Moskvě v květnu 1998 (http://www.antirasizm.ru/english_rep_009.doc).

Na konci roku 2000 ruští skinheadi přešli k mnohem závažnějším masově organizovaným akcím – pogromům¹⁰. První pogrom se odehrál 21. října 2000 v Moskvě ve vietnamském hotelu v blízkosti stanice metra Sokol, další pogrom se odehrál 15. března 2001 a cílem byla tentokrát arménská škola v Moskvě. 21. dubna (!) 2001 byl zorganizován pogrom na Jaseněvské tržnici a bylo do něj zapojeno asi 300 skinheadů - bylo zničeno na 50 stánků a kiosků, 10 zraněných osob bylo převezeno do nemocnice a skinheadi se následně střetli s policií, která zatkla na 50 osob. Záběry z tohoto pogromu byly vysílány na všech televizních kanálech a bylo o něm napsáno spousta článků v novinách, měla tedy širokou mediální odezvu. Před soud bylo nakonec předvedeno 6 osob, včetně Andreje Semiletnikova, zástupce šéfredaktora ultranacionalistického plátku Russkij Chozjanin („Ruský vládce“), který byl obviněn jako organizátor. Další pogrom se konal 30. října 2001 a začal na tržnici nedaleko zastávky metra Carycin, přičemž pokračoval na několika dalších zastávkách metra a skončil před hotelem Sevastopol, který slouží jako útočiště pro uprchlíky z Afghánistánu. Účastnilo se jej nejméně 300 skinheadů a následkem bylo přes 80 zraněných osob, 22 hospitalizovaných a čtyři osoby byly zavražděny. Opět následovaly reportáže na všech televizních kanálech a téměř ve všech novinách, (http://mail.sarai.net/pipermail/reader-list/2001-November/000835.html) reakcí na Carycinský pogrom byl v rámci policejních složek založen útvar, specializující se na extremismus mezi mládeží. Jaseněvský a Carycinský pogrom však daly ostatním skinheadům příklady pro následování: 16. února 2002 150 až 200 skinheadů zahájilo pogrom v Petrohradě, účastníci napadali kolemjdoucí, ničili obchodní stánky, rozbíjeli okna a převraceli auta. Policie nakonec zadržela 27 podezřelých osob. V noci z 12. na 13. května téhož roku se podobný případ odehrál v moskevské čtvrti Arbat, při kterém policie zadržela na 18 osob, další se odehrály i 9. 6. 2002, 3. 6. 2003 a v září téhož roku.

Nový zvrat a přiostření skinheadského násilí se datuje k podzimu roku 2003, kdy nastal prudký nárůst vražd, spáchaných skinheady napříč celým Ruskem (před tímto obdobím končily útoky skinheadů smrtí jen ve výjimečných případech). Existují zde náznaky, že se uvnitř skinheadské komunity odehrály určité změny (zjevně částečně související s generační výměnou) – skinheadi začali být mnohem krutější a brutálnější než před tím. Ve stejné době rovněž masový charakter skinheadského fenoménu a zvýšená agresivita přinutily legislativu k aktivnějším a ostřejším protiakcím vůči skinheadům. Proto se začalo také odehrávat stále více soudních procesů – například v září 2003 se v Kirovu konal proces se dvěma skinheady, kteří 20. dubna (!) 2003 ubili k smrti občana tádžické národnosti, téhož měsíce začal v St. Peterburgu soudní proces se skinheady, kteří měli na svědomí vraždu stánkaře ázerského původu a pobodání dalšího člověka ázerské národnosti. Zhruba ve stejných dnech se také konal proces ve Volgogradu s jedenácti skinheady, členy místní organizace Volžky Front, kteří byli obviněni z vraždy dvou Tádžiků a jednoho Uzbeka v průběhu let 2001 až 2002. 12. listopadu bylo zadrženo 6 skinheadů z neonacistické skinheadské organizace Šulc-88, spolu se svým vůdcem Dmitrijem Bobrovem. Tato skupina byla známá nespočetnými útoky na osoby z Afriky, střední Asie a Kavkazu. Kromě toho to byl první příklad v ruské soudní praxi, co byli zadržení obviněni ze založení neonacistické organizace. Mezitím 21. září 2003 napadla skupina skinheadů na předměstí Petrohradu skupinku Romů, útok skončil smrtí šestiletého dítěte a 3 osoby byly pobodány nožem. O osm dní později mladí rasisté ve městě Verchnjaja Pušma nedaleko Sverdlovsku hodili pod projíždějící auto dva občany Mongolska, ani jeden z nich nepřežil. O čtyři dny později byli v Moskvě skinheady ubodáni dva občané Uzbekistánu. 23. listopadu napadla v metru skupina skinheadů tři Ázery, přičemž jednoho z nich vyhodili ven rozbitým oknem, následkem čehož zemřel. O šest dní později zhruba 80 skinheadů – většinou z organizace 25. hodina – zaútočilo na studenty Univerzitět družby narodov přímo na školním kampu. Skinheadi zbili 5 občanů Jamajky a dva Kolumbijce, policie zadržela 9 osob a stojí za zmínku, že mezi zadrženými byli i čtyři Lotyši, kteří speciálně pro tuto příležitost přijeli do Moskvy pomoci svým „rasovým bratrům v boji“.

Rok 2004 značí smutný rekord v počtu vražd spáchaných neonacisty (v drtivé většině skinheady) - celkově za tento rok totiž mají podle oficiálních údajů na svědomí smrt přinejmenším 44 osob, což je dvakrát více než za rok předchozí. Velikou vlnu odporu a rozhořčení způsobila především vražda 9-ti leté tádžické dívky Charšidy Sultanovové, která byla 9. února 2004 v Petrohradě před očima svého otce a staršího bratra jedenáctkrát bodnuta nožem. V tomto městě se do konce roku 2004 odehrály ještě dalších šest rasistických vražd, v Moskvě dvanáct. V Surgutu byly během devíti měsíců zavražděny čtyři osoby, dvě vraždy byly spáchány v Samaře i ve Vladivostoku. Dvě osoby byly zabity při organizovaných skinheadských pogromech ve Volgogradu (7. dubna 2004) a v Novosibirsku (15. července 2004). 23. února 2004 byl student medicíny černé pleti zabit přímo v centru Voroněže. V květnu skinheadi v Nižným Novgorodu ubili železnými tyčemi a řetězy 50-ti letého imigranta z Ázerbajdžánu (http://www.antirasizm.ru/english_rep_015.doc). Další výčet útoků končících smrtí by mohl pokračovat. Ovšem jeden se vymyká tomuto rámci, a to sice politický atentát na Nikolaje Girenka, který se odehrál v červnu roku 2004.¹¹ Girenko byl totiž vedoucím expertem na problematiku ultrapravicových skinheads, vypracoval o této problematice zhruba dvě desítky studií pro vládní potřeby a rovněž pracoval jako zvláštní poradce státního zástupce v Petrohradě pro věci závažných trestných činů souvisejících s rasovou, etnickou či náboženskou nesnášenlivostí a v době před svou vraždou se zabýval chystaným soudním procesem s organizací Šulc-88¹², jejíž vůdce Bobrov byl v lednu 2006 odsouzen k šesti letům odnětí svobody. Ke Girenkově vraždě (byl zastřelen skrze dveře svého bytu) se přihlásila ultrapravicová skupina Russkaja respublika. Útoky se pak ještě zintenzívnily po teroristickém útoku v Beslanu: po tragické smrti většiny rukojmích se dramaticky zvýšil počet proti-islámských incidentů v mnoha různých městech. Většina z nich se odehrála v prvních dvou měsících po tragédii. Násilí často směřující do řad zahraničních studentů zapříčinilo (několik desítek studentů dokonce z Ruska kvůli tomu odešlo) jejich silnou odezvu v podobě protirasistických demonstrací s hesly jako: „Přišli jsem sem studovat – odcházíme v rakvích“, „Pryč se skinheady“, „Jen tady studujeme – proč nás zabíjejí?“ (http://antirasizm.ru/english_rep_004.php).

Rok 2005 je charakteristický nižším počtem vražd, ale zato vyšším počtem celkových fyzických útoků, jak pro ilustraci dokazuje (opět nekomplexní a spíše orientační) následující tabulka, vztahující se k období od ledna do začátku října 2005:

(Pramen: Statistics of violent attacks motivated by racial and ethnic hatred, by regions, year 2005 (updated version), ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“ (http://xeno.sova-center.ru/6BA2468/6BB41EE/6CB49DF))

Tato tabulka zahrnuje nejen osoby neruského původu, ale i antifašisty a představitele jiných subkultur mládeže, na něž skinheadi nazírají jako na „zrádce idejí bílé rasy“¹³. Tabulka však není úplná, neboť nezahrnuje zraněné v hromadných rvačkách a napadení (či vraždy) u nichž byla jako primární motiv uvedena loupež, ruští skinheadi totiž mají často ve zvyku svou oběť ještě okrást. Brutální násilnické sklony tamějších neonacistů vyniknou při zjištění, že za necelé dva roky zavraždili více osob než němečtí neonacisté za 20 let, kdy mezi lety 1980 – 2000 mají na svědomí smrt 59 lidí (McGowan 2004: 215 a 226) a ruští od ledna 2004 do ledna 2006 minimálně 72 lidí! Zhruba stejný počet oficiálně zdokumentovaných obětí rasistického násilí jako v roce 2005 zatím vykazuje i rok 2006, kdy bylo do dubna 2006 neonacisty zavražděno na 11 lidí, přičemž zatím poslední rasistická vražda se odehrála 23. dubna, kdy byl v moskevském metru ubodán mladý Armén.

Ovšem i na druhé straně došlo k neurčenému počtu vražd, nejznámějším případem se stalo zabití baskytaristy Kolovratu Igora Dronova v roce 1999 dodnes neznámými pachateli.

5. Skinheads a Hooligans

V Rusku můžeme rovněž ve velké míře sledovat skutečnost, že některé chuligánské gangy se více či méně přímo podílejí na činnosti NS skinheads nebo přinejmenším sympatizují s jejich myšlenkami. Takovéto skupiny se sdružují především kolem fotbalových klubů Spartak Moskva (Flint´s Crew, Gladiators, Mad Butchers), Dinamo Moskva (Blue – White Dynamite), Torpedo Moskva (West – 5 Action Group, Troublemakers Firm) Zenit Petrohrad (nejexplicitněji se k neonacistické ideologii hlásí chuligánské skupiny Mad Crowd a Snake City Firm) a CSKA Moskva (Red – Blue Warriors). V kontextu spolupráce mezi fotbalovými chuligány a skinheady jsou v Rusku patrny dvě tendence a to účast chuligánů na živelných pogromech, provozovaných NS skinheady buď z důvodů ideologické spřízněnosti nebo zkrátka z touhy vybít si svou agresivitu a zlost. Skinheadi se zase „na oplátku“ účastí chuligánských bitek (takzvané „rozborki“) mezi jednotlivými gangy. Vyskytly se i pokusy o sjednocení několika chuligánských gangů či skupin do jedné skupiny či organizace či skupiny jakéhosi „rasového hnutí“, jež by bojovalo proti všem „nebílým a ne-Rusům“. Ačkoliv se našli mezi chuligány jedinci, kteří tento návrh podporovali, celkově tyto pokusy o sjednocení chuligánů přirozeně zkrachovaly už na počátku jakýchkoliv snah. Jedna z velkých násilných akcí, na kterých se podíleli jak skinheadi tak chuligáni, proběhla v červnu 2003 na stanici metra Fili. Skinheadi a chuligáni z klubů CSKA, Torpedo a Dinamo zde v počtu zhruba 300 osob napadli vracející se účastníky hip-hopového koncertu, přičemž mnoho z nich zranili a nakonec se násilně střetli i s policií (http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc), jeden policista byl dokonce zabit. Stejně jako v jiných zemích tak i v Rusku je chuligánská subkultura námětem skinheadských písní, které oslavují jejich násilnické chování a spřízněnost s NS skinheady.¹⁴

6. Podpora pravicově extremistických sil

Poměrně mnoho (převážně marginálních) pravicově radikálních a extremistických stran vidí skinheady jako svůj rezervoár a „sociální základu“. V Moskvě patří mezi průkopníky této spolupráce Russkaja nacionalnaja socialističeskaja partija (Ruská nacionálně socialistická strana - RNSP)¹⁵. Podle určitých údajů je dokonce skinheadský zin Pod Nol (údajně první neonacistický zine v Rusku) financován právě touto stranou. RNSP založila i zvláštní „oddělení“ na spolupráci se skinheady a jmenovala osoby zodpovědné za „tento partikulární pracovní aspekt“. Guskov, lídr skupiny Moskovskij Skin-Legion příležitostně hovoří na mítincích a demonstracích RNSP, která také dohlíží na vydávání publikace Nacija (Národ), který je mezi skinheady velice oblíben. Nacionalnyj front (Národní fronta), pohanská neonacistická skupina sektářského charakteru, rovněž aktivně agituje mezi moskevskými skinheady, jejím lídrem je Ilja Lazarenko a je občas také nazývána Svjaščennaja cerkov jedinoj beloj rasy (Svatá církev jednotné bílé rasy) či Cerkov Navi.¹⁶ V Petrohradu drží nad mnoha skinheady patronát Partija Svobody¹⁷ (její bývalý vůdce Andrej Grebněv je rovněž bývalým aktivistou Nacionálně- bolševické strany - NBP) a Nacionalno-děržavnaja Partija Rossii (Nacionálně-svrchovaná strana Ruska – NDPR)¹⁸, jež ve své petrohradské mládežnické pobočce založila Výbor na podporu Dmitrije Bobrova. Výbor pak na konci roku 2003 začal organizovat demonstrace na podporu vězněných skinheads (http://antirasizm.ru/english_rep_004.php). Vzájemnou kooperací se vyznačují i vztahy mezi skinheady a některými regionálními organizacemi Russkogo Nacionalnogo Jedinstva (Ruské národní jednoty – RNJ)¹⁹ a odštěpenou skupinou Russkaja gvardija obzvláště na jihu Ruska v městech povolžského regionu a Stavropolu (http://www.antirasizm.ru/english_rep_009.doc).

Několik let zpátky nejaktivněji koordinovala svou činnost se skinheady Narodnaja Nacionalnaja Partija (Lidová národní strana - NNP), která se obzvláště aktivizovala poté, co byl její předseda Alexandr Ivanov-Sucharevskij v únoru 1999 zatčen za propagaci národnostní nenávisti. Specifikum této spolupráce tkví v tom, že NNP se nesnaží skinheady rekrutovat jako členy své strany, nýbrž rozšířit mezi nimi svou ideologii „rusismu“, vymyšlenou Ivanov-Sucharevským. Rusismus jakožto exotická a bizarní pravicově-extremistická ideologie se spíše než na pravoslavnou církev obrací na tzv. árijské pohanství (v duchu nacionálního socialismu) a razí hesla typu: „rasa je nad vírou“ a „původ sbližuje, náboženství rozděluje“. Rusismus je jakýmsi mostem mezi před-revolučním pravoslavným monarchismem a nacionálním socialismem: podle rusismu žili ve 20. století „dva velicí árijští hrdinové“ – Mikuláš II. a Adolf Hitler. Je jisté, že NNP se v minulosti snažila najít společnou půdu se skinheady²⁰ a periodikum Nasledije Predkov („Odkaz předků“), do nějž přispívá Vadim Štěp, prominentní figura pravicové kontrakulturní komunity, jež mezi vyprofilovanějšími skinheady požívá velké autority, si mezi nimi našel značnou popularitu. Velice oblíbený byl mezi neo-nacistickými skinheady i dopis, uveřejněný v zinu Ja-Russki, který z věznice Butorka společně napsali Tokmakov a Ivanov-Sucharevskij.²¹ Poté, co byl Tokmakov propuštěn, připojil se s celou Russkaja Cel´ („Ruský cíl“) k NNP jako její mládežnická organizace. V současné době se Ja-Russki stal díky finančnímu zajištění a regionálním kontaktům NNP nejčtenějším periodikem mezi skinheady. V těchto dnech je nicméně aktivita NNP na klesající úrovni, zejména díky tomu, že strana prochází určitou krizí poté, co byl 3. října 2003 spáchán teroristický útok na centrálu NNP a při této explozi byl Ivanov-Sucharevskij vážně zraněn. NNP rovněž pořádala několik demonstrací v Moskvě před českou ambasádou na protest proti zadržení D. Gerasimova. V roce 2000 vznikla odštěpením od RNJ neonacistická organizace Slavjanskij sojuz (Slovanská unie, vystupující pod provokativní zkratkou SS) v čele s Dmitrijem Djomuškinem, která se rovněž snaží do svých řad přilákat osoby s vazbou na skinheadskou subkulturu. Slavjanskij sojuz, propagující „mystický nacionální socialismus“, dokonce distribuuje několik alb ruských WP kapel a deklarují spolupráci s kapelami Ciklon-B, Severnyj voin, Kranty, M.D.P., a ChorSS²². Relativně nově vzniklá (zal. v r. 2002) organizace Dviženie protiv nelegalnoj immigracii (DPNI – Hnutí proti nelegální imigraci) se pod vedením Aleksandra Potkina taktéž pokouší skinheady zapojit do své politické aktivity. Skinheadi tvořili také většinu účastníků obrovské, zhruba třítisícové, moskevské demonstrace nazvané „Pravyj marš“, pořádané na podzim minulého roku koalicí pravicově extremistických organizací Jevrazijskij sojuz molodeži, DPNI, NDPR ad.. Kromě velkého propagandistického efektu byla demonstrace důkazem silné provázanosti některých legálních organizací s neonacistickými skinheadskými skupinami (http://xeno.sova-center.ru/29481C8/698FBEA).

7. Ideologické pilíře a zdroje

Samotní ruští ultrapravicoví skinheadi nemají žádnou společnou propracovanou ideologii, spojuje je touha „bojovat proti nepřátelům“, kdy sami sebe považují za „vojáky rasové války“, v níž bílá rasa buď zvítězí nebo zahyne. Ideologická mixáž vypjatého ruského nacionalismu, panárijského rasismu a neonacismu byla zčásti usměrněna „teoretikem“ ruských ultrapravicových skinheadů, vystupující pod pseudonymem „Salazar“, autorem dogmatického pamfletu Azbuka slavjanskych britogolovych („Abeceda slovanských skinheads“), kde se mj. píše: „Ruské skinheadské hnutí je poněkud odlišné od západního (…) slouží jako prostředek k vytvoření jediné všeruské skinheadské ideologie (…) Skinheadi jsou vojáci své rasy a národa – bílí vojáci. Slouží jako předvoj rasového boje, každý den bojují za budoucnost bílé rasy a štěstí svého národa. Být pravým skinheadem znamená být patriotem svého národa. Pravý skinhead musí všemi svými činy napomáhat obraně lidí přináležejících k bílé evropské rase. Ruský skinhead musí v prvé řadě chránit a bránit lidi přináležející k jednomu slovanskému bratrstvu ruských národů – Rusů, Ukrajinců a Bělorusů. V souladu s tím je důležité se chovat se přátelsky ke všem slovanským národnostem Evropy a bílým národům evropského původu“ (http://www.zapret.pizdec.net/material/m4-8.htm). Naproti tomu je zde vyjadřována silná patologická nenávist k osobám ne-evropského původu, jimž je vyčítáno, že „zabírají pracovní místa, narušují životní prostor, prosazují své vlastní zvyky, ničí ruskou kulturu a národ, ochuzují genofond a plodí velký počet dětí“ (http://www.zapret.pizdec.net/material/m4-8.htm). „Salazar“ poměrně otevřeně obhajuje jejich likvidaci.

Prakticky každý významnější internetový portál ruských skinheadů obsahuje literaturu, jež se mezi nimi těší velké oblibě a to kromě všeobecně známých západních rasistických publikací jako Hitlerův Mein Kampf, 88 Predpisanij („88 zákonů“) Davida Lanea, pamflety aktivisty Blood and Honour, vystupujícího pod pseudonymem Max Hammer, Turnerovy deníky W. Pierce („Dněvniky Ternera“) i publikace ruské provenience, z nichž mezi nejznámější patří Skiny. Rus probuždaetsja („Skini. Rus se probouzí“) od Dmitrije Něsterova, Beljajevův pamflet Tak pobedim, publikace ruských popíračů holocaustu J. Vorobjevského, O. Platonova, I. Šafareviče a J. Muchina, „dílo“ Rasový smysl ruské idey. Vol.1 autorů V. Avdejeva a A. Saveljeva či xenofobní kniha A. Saveljeva Poslední století bílého světa. Častou součástí ruské neonacistické propagandy je i adorace R.O.A. (Ruská osvobozenecká armáda, v ČR známa spíše pod označením „vlasovci“) a jeho velitele generála Andreje Vlasova²³ či bývalého bělogvardějského generála Piotra Krasnova, který se za druhé světové války rovněž přidal na stranu nacistů.²⁴ Kromě zinů zmíněných v předchozích kapitolách se v Rusku vydávají (nebo vydávaly) ziny: Otvjortka („Šroubovák“), Stop, Ja – Bělyj, Udar, Uličnyj boec („Pouliční voják“), Pěrun (vychází v sibiřském Novokuzněcku) ad. Zdrojem ideologické profilace je i nespočet xenofobních, ultranacionalistických či rasistických periodik, vydávaných ultrapravicovými uskupeními či vycházejících samostatně, mezi něž patří například: Novaja Sistema (vydávané petrohradskou RNJ), Spolochi, Za russkoe dělo, Zavtra, Russkij front (vydávaný NDPR), Nacionalnaja gazeta, Russkij vestnik, Russkaja pravda, Duel (Moskva), Russkij vostok (Irkutsk), Russkaja Sibir (Novosibirsk), Kolokol (Volgograd), Iževskaja divizija (Iževsk), Šagi zimy (Tjumeň), Aleks-Inform (Samara), Zasečnyj rubež (Tula), Slavjanskij nabat (Vologda), Russkoe veče (Novgorod), Russkaja volja a mnoho dalších. Cirkulace těchto periodik fluktuje mezi 3 až 5 000 výtisky, jedinou výjimkou je Zavtra²⁵ s oběhem až 100 000 výtisků. Ti NS skinheads, kteří se orientují na slovanské pohanství požívají v oblibě neonacistické pohanské portály Brangolf, Velesova svoboda, Rusograd, Svetorusie a Slavjanskoye Nasledie.

Je zajímavé, že ruští skinheadi nebyli příliš pověstí zuřivým anti-semitismem, ačkoli má v zemi dlouhou tradici (viz například Protokoly siónských mudrců). Jejich rasismus má sice brutální povahu, zaměřenou na všechny příslušníky ne-europoidní rasy, ale útoky na židovskou komunitu nebyly v žádném případě něčím typickým. Až po podlehnutí „ideologizaci“ ze strany ultra-nacionalistů absorbovali skinheadi veškeré antisemitské klišé, včetně teorií o žido-zednářském spiknutí, o bolševicích jako agentech internacionálního soinismu a ruském národu trpícím útiskem Židů. Jakkoli mohou být útoky ultrapravicových skinheadů na synagogy (např. na jaře 2002 v Kostrově) vysvětleny z jejich strany bojem proti „nepřátelskému národu“ a „pelechům mezinárodního sionismu“, tak incident ve Voroněži, který se odehrál 9. května 2002 při němž skinheadi fyzicky napadli pouličního muzikanta jen proto, že hrál židovské melodie, byl před deseti lety zcela nemyslitelný. Celkově se ideologická profilace příliš neliší od NS skinheadů z ostatních zemí, jedinou výjimkou se zdá být panslavjanská orientace u části ruských NS skinheads, podporovaná zájmem o slovanské pohanské kořeny. Náboženské hledisko tedy nehraje v ideologické profilaci žádnou významnější roli, velká část NS skinheads se jen velmi povrchně hlásí k blíže nedefinovanému slovanskému paganismu a většina zbylé části buď k odinismu nebo pravoslaví.

8. Politika proti aktivitám ultrapravicových skinheads

Vedoucí političtí představitelé RF mnohokrát vystoupili s prohlášeními o neakceptovatelnosti xenofobie, antisemitismu a rasismu v Ruské federaci. Například prezident Vladimir Putin prohlásil 27. ledna 2005 při 60. výročí osvobození Osvětimi: „Dokonce i v Rusku, které nejvíce přispělo k porážce nacismu a osvobození Židů, stále vidíme symptomy této nákazy a stydíme se za to.“ (http://www.antirasizm.ru/english_rep_017.doc). Oficiální představitel Ministerstva zahraničních věcí A. Jakovenko pak prohlásil: „Záměr státních orgánů potírat etnickou a náboženskou bigotnost a bojovat proti jakémukoliv pokusu podněcovat antisemitismus zůstává konzistentní a rezolutní.“ (http://www.antirasizm.ru/english_rep_017.doc). Na druhé straně prakticky všechna podobná prohlášení byla především všeobecná a nepřímá a nezmiňují konkrétní skupiny a jednotlivce. Není jasné do jaké míry tyto prohlášení reflektují skutečné znepokojení nad situací a do jaké míry byly pouhou propagandou.

Uplatňování protiextremistické politiky v praxi je mnohem složitějším procesem, narážejícím na mnohé obtížnosti. Pro právní operace neexistuje v Rusku příliš možností; můžeme mezi ně zařadit soudní stíhání za podněcování k nenávisti či za jiné zločiny z nenávisti, administrativní sankce proti jednotlivým delikventům a ukončení činnosti či likvidace pravicově extremistických skupin či publikací. Administrativní sankce se však aplikují vzácně a extremisté jsou občas pokutováni za participaci na nepovolených masových shromážděních. Zákazy či restrikce uvalené na organizace nebo publikace jsou také vzácným jevem. Na boj proti pravicovému extremismu pamatuje ruský právní systém přijetím několika paragrafů, z nichž nejvýznamnější je § 282 Trestního zákoníku Ruské federace – „podněcování k nenávisti a upírání důstojnosti“, který se dále dělí na § 282.1, jež kriminalizuje organizaci extremistické komunity, tj. skupinové plánování za účelem páchání určitých typů trestných činů a účast v takových skupinách a § 282.2 – „Podněcování k etnické, rasové či náboženské nenávisti“. Ovšem reakce autorit a prokuratury na projevy xenofobie a nacionalismu byly často kritizovány a označovány jako do velké míry opožděné a sporadické. Zákon na potírání extremismu a § 282 nebyly dlouhou dobu vždy potřebně aplikovány. Soudní orgány často dávaly přednost vyšetřovat zločiny spáchané na základě etnické nenávisti pod § 213 (chuligánství) nebo § 214 (vandalismus), což bylo častokrát nazýváno jako „syndrom paragrafu 282“. Primárním důvodem pro vyhýbání se mu je snaha vyhnout se složitým případům, v nichž je třeba získat důkazy důsledným vyšetřováním. Občasnou praxí (jako např. při vyšetřování vraždy uzbeckého občana na moskevském vlakovém nádraží) při vyhýbání se paragrafu je i argument, že „vrah nebyl členem žádné nacionalistické organizace“. Kuriózní situace nastala, kdy v prosinci 2004 představitelé Moskevské vyšetřovací komise trvali na verzi „bytového zločinu“ po vraždě Gruzína D. Tarkeladzeho dokonce i poté, co se k zodpovědnosti za tento zločin přihlásila neznámá skinheadská skupina Nacional-socialističeskaja gruppirovka 88. Při stíhání pravicových extremistů jsou využívány i § 111 („Úkladné těžké ublížení na zdraví s následkem smrti“) a § 30 („Organizování a pokus spáchat trestný čin“), právě oba paragrafy (spolu s § 282) byly uplatněny při trestním stíhání dvou organizátorů skinheadského gangu v Kstově, jež měli na svědomí několik útoků a vražd kavkazských migrantů v září 2004. Několik osob pak bylo odsouzeno i na základě § 105 („Vražda na základě národnostní nenávisti“). Velkou roli v protiextremistické politice hraje policie (milicija) a její orgány, stejně jako FSB (Federal´naja služba bezopasnosti - Federální bezpečnostní služba). Policie na sebe v této souvislosti upozornila po již zmíněné vraždě Ch. Sultanovy v Petrohradu, kdy tamní oddělení Ministerstva vnitra (MVD) vyslýchalo na 5000 osob, nějakým způsobem spojených s mládežnickými gangy, prozkoumalo 97 škol a vyslýchala každou osobu se záznamem v trestním rejstříku. Policie „náhle“ objevila 30 mládežnických skupin, z toho 17 s jasně extremistickou orientací. Resort Ministerstva zahraničních věcí začal v reakci na stále se množící fyzické útoky na zahraniční studenty organizovat speciální semináře, vysvětlující studentům jak se chovat na veřejných prostranstvích, kde se obrátit na pomoc při problémových situacích a jak se zachovat v případě útoku (zahrnovalo rady jako „neutíkat“, „jak se vyhnout ráně“ či „jak si krýt hlavu“ apod.). Podle mnoha odborníků dnes v Rusku existují dva koexistující trendy ve vládní politice vůči pravicovému extremismu: snahy potlačit a bojovat s nebezpečnými a destabilizujícími akcemi pravicových extremistů a tendence ignorovat problém (odražená ve vyšetřovací a soudní praxi, stejně jako v prohlášení mnoha vládních představitelů), což je způsobeno nejen nedostatkem povědomí a zájmu, ale také všeobecným zmatením, neboť Zákon na potírání extremistické aktivity nefunguje a není jasné jak dál jednat.

Existují i nestátní subjekty, či nevládní organizace (NGOs), které se věnují systematičtějšímu postupu proti pravicovému extremismu (tedy také NS skinheads) a souvisejícím fenoménům. Nejaktivnější jsou v tomto směru Moskevský úřad pro lidská práva, Moskevská helsinská skupina a UCSJ, často spolupracující s Evropskou komisí. Do spektra jejich činnosti můžeme zařadit odborné publikace, věnující se dané problematice, ale i pořádání různých odborných konferencí a seminářů či veřejně-osvětových kampaní (jako např. „Veřejná kampaň pro boj s rasismem, xenofobií, antisemitismem a etnickou diskriminací v multietnické Ruské federaci“ zahájená 1. 9. 2003), demonstrací, festivalů, distribucí letáků apod. Další významnou NGO je i Mezinárodní hnutí mládeže za lidská práva a Mezinárodní antirasistická síť UNITED.

Specifickou součástí spektra organizací bojujících proti ultrapravicovým skinheads jsou levicově extremistické a radikální organizace, často se uchylující k odvetnému násilí, kdy např. 20. dubna 2004 členové hnutí Nezávislá akce (AD) patrolovali ulice Nižného Novgorodu, což vyústilo v hromadnou rvačku se skinheady. Tzv. Red skinheads jakožto ultralevicová odnož skinheadské subkultury jsou přítomni ve Volgogradu a často se zapojují do bitek s NS skiny (http://antirasizm.ru/english_rep_010.php).

9. Závěr

Jak již bylo řečeno, ultrapravicoví skinheads v Ruské federaci dnes tvoří téměř polovinu z celosvětového počtu příslušníků ultrapravicové odnože této subkultury. Zdejší „britogolovye“ mají taktéž jako kdekoli jinde na světě svou hudební scénu, která sice není natolik rozsáhlá jako např. v Německu, ale v poslední době vzniká stále více a více nových hudebních kapel a projektů (jak ukazuje výše uvedená tabulka) a vše naznačuje tomu, že ruská WP scéna opouští svou transformační fázi jak z kvantitativního tak i kvalitativního hlediska. Na území Ruské federace se také vydává spousta zinů a jiných tiskovin často v elektronické podobě a existuje, především v Moskvě, několik desítek organizovaných skupinek, z nichž dvě jsou pobočkami transnacionálních neonacistických organizací (Blood & Honour a Hammerskin Nation). Ve vývoji tamějšího NS skinheads hnutí můžeme rozlišit 4 fáze: 1) poč. 90. let – 1994: vznik skinheadské subkultury v Rusku, počátky profilace, velmi malý počet; 2) 1994 – 1998: početní nárůst neformální „členské“ základny, vznik prvních dnes nejznámějších hudebních kapel (Kolovrat, Vandal, T.N.F., M.D.P.), násilná činnost ve formě rvaček a pěstních soubojů, širší povědomí o jeho existenci; 3) 1998 – 2003: masový nárůst hnutí, rozsáhlá násilná činnost páchaná pomocí chladných zbraní, občas ve i ve formě masových pogromů, upevnění skinheadské základny v největších ruských městech, vznik organizovaných skupin a rozšiřování do menších měst; 4) 2003 – dodnes: NS skinheads jako dominantní subkultura v zemi a nejbrutálnější vyjádření ruského neonacismu, fyzické útoky nezřídka končí smrtí napadených osob, vysoká organizovanost některých skupin, rozrůstání i do malých ruských městeček, stabilizace, vznik nových hudebních kapel (často pouze regionálního dosahu) a pokračující činnost těch starších. Nejnebezpečnějším projevem skinheads je bezesporu násilí, které v ruském podání dosáhlo nevídané brutality v podobě pogromů a vražd a nezřídka dosáhlo i teroristického rozměru (např. atentát na N. Girenka, Jaseněvský, Caricynský i jiné pogromy, „začistka“ ve Věrchnjaje Pušmě v květnu 2005 aj.). NS skinheads tedy představují značný teroristický potenciál jak pro vlastní skupiny, vzešlé z jejich kruhů, tak pro různé pravicově extremistické strany či sdružení.

Pokus o prognózu dalšího vývoje skinheadského hnutí nenaznačuje, že by se počet „členů“ či sympatizantů v blízké budoucnosti snížil – vezměme v potaz, že mnoho ultrapravicových skinheadských komunit, které navíc procházejí stabilní generační výměnou, se do menších měst rozšířilo teprve roce 2002 (Nižnij Tagil, Kamensk-Uralskij, Pěrvouralsk, Serov, Verchnjaja Pušma, Magnitogorsk, Zlatost, Kopejst, Berezniki, Krasnokamsk, Balakovo, Engelsk, Mičurinsk, Kirsanov ad.). Socio-ekonomická situace země jakožto intervenující faktor na aktivitu a hlavně kvantitu NS skinheads se významnějším způsobem také příliš nezlepšuje a zatímco se od vrcholu skinheadských excesů v roce 2004 snížil počet vražd, tak fyzické útoky jsou stále častějším, dalo by se říci denním jevem. Ruští skinheadi sice v současné době nemají šanci výraznějším způsobem destabilizovat politický systém Ruské federace, ale mají potenciál ohrozit (již tak občas velmi napjaté) mezietnické vztahy v této zemi. Zejména v menších městech se silným multi-národnostním složením v jihoruském regionu, ovšem spíše s asistencí militantních ultranacionalistických skupin (jako Ruská národní jednota) než jako samostatná síla. Ultrapravicová skinheadská subkultura ve většině měst Ruské federace lidově řečeno „zapustila kořeny“ a pouze vysoce koordinovaný a profesionální postup státních složek, spolu s dalšími aktivitami, opatřeními a protiakcemi vládních ministerstev ale i nestátních složek (tj. občanských sdružení či nevládních organizací) by teoreticky měl potenciál tuto hrozbu utlumit.

10. Použité zdroje

Seznam použité literatury

Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno: Barrister & Principal. 
Mareš, M. – Smolík, J. – Suchánek, M.(2004): Fotbaloví chuligáni, Brno: Barrister & Principal. 
McGowan, L. (2004): Radikální pravice v Německu, Praha: Prostor. 
Milza, P.(2005): Evropa v černých košilích, Praha: Themis.

Internetové zdroje

„100% White“ Официальный сайт WP/Oi группы из Москвы, Dostupné z http://www.white100.narod.ru/default.html. 
San Francisco Chronicle: A gathering storm of Russian thugs – Brutally violent expressions of bias and nationalism gain acceptance in land where Nazis killed millions, 18. dubna 2005, Článek dostupný z http://www.sfgate.com/cgi-bin/article.cgi?file=/c/a/2005/08/14/MNGUSE7N2D1.DTL 2005. 
Amur White Power Front, Dostupné z www.awpf.ru. 
Azbuka slavjanskich britogolovych, Dostupné z http://www.zapret.pizdec.net/material/m4-8.html. 
Беликов, C. (2004): Скинхеды в России, Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы, Článek dostupný z http://www.antirasizm.ru/publ_051.doc. 
Белый Мир, Dostupné z http://whiteworld.ruweb.info. 
Birjuk Rossija: O nas, Dostupné z http://www.biryuk-ns.narod.ru/onas.htm. 
Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы: Racism, xenophobia, anti-Semitism and ethnic discrimination in the Russian Federation (2003 – 2004) , Dostupné z http://antirasizm.ru/english_rep_010.php. 
Charny, S. (2004): Activation of national-radicals in September – December 2004 and the instruments to overcome ethnic extremism in the Russian Federation, Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы, Článek dostupný na http://antirasizm.ru/english_rep_004.php. 
Charny, S. (2005): Rasism, xenophobia, ethnic discrimination and anti-Semitism in Russia (January – June 2005) , Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы, Článek dostupný na http://www.antirasizm.ru/english_rep_017.doc.
Charny, S. (2005): Skinheads in contemporary Russia, Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы, Článek dostupný na http://www.antirasizm.ru/english_rep_015.doc. 
Die Nationale Avantgarde, Dostupné z http://www.dna-firm.org. 
DPNI, Dostupné z http://www.dpni.org. 
Dunlop, J. B. (1996): Alexander Barkashov and the Rise of National Socialism in Russia, Demokratizacija, Článek dostupný z http://www.demokratizatsiya.org/Dem%20Archives/DEM%2004-04%20dunlop.pdf. 
Dunlop, J. P. (2001): Barkashov and the Russian power ministries, 1994 – 2000, Demokratizacija, Článek dostupný z www.findarticles.com/p/articles/ mi_qa3996/is_200101/ai_n8946818. 
Gazeta „Za russkoe delo“ i Slavjanskoe bratstvo vzaimopomošči SPB, Dostupné z http://www.zrd.spb.ru. 
Gazeta „Zavtra“ , Dostupné z http://zavtra.ru. 
Гнев Перуна # 5 (2003), Dostupné z http://mispb.org/GnevPeruna/Gnev.html. 
ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“: Statistics of violent attacks motivated by racial and ethnic hatred, by regions, year 2005 (updated version) , 3. února 2006, Dostupné na http://xeno.sova-center.ru/6BA2468/6BB41EE/6CB49DF 
Kagarlitsky, B. (2001): Fighting against far right in Russia, The Moscow Times, 13. listopadu, Článek dostupný z http://mail.sarai.net/pipermail/reader-list/2001-November/000835.html. 
Kolesničenko, A. (2005): Russkie nacionalisty pristupili k sozdaniju boevych otrjadov, Novye Izvestija, 15. srpna 2005, Článek dostupný na http://www.newizv.ru/news/2005-08-15/29887/. 
Кожевникова, Г. (2005): Неонацистские группировки Владивостока, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“ , Článek dostupný na http://xeno.sova-center.ru/29481C8/606A67A. 
Кожевникова, Г. (2005): Осенний марш по трупам, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“, Článek dostupný na http://xeno.sova-center.ru/29481C8/698FBEA. 
Кожевникова, Г. (2005): Радикальный национализм в России: проявления и противодействие. Обзор событий 2004 года, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“ , Článek dostupný na http://www.xeno.sova-center.ru/29481C8/4DCF65B#r1#r1. 
Кожевникова, Г. (2006): Расистам не страшны ни морозы, ни единоросы, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“ , Článek dostupný na http://xeno.sova-center.ru/29481C8/71CA6C8. 
Кожевникова, Г. (2005): Скинхеды в отпуск не уходят, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“ , Článek dostupný na http://xeno.sova-center.ru/29481C8/627AD6D. 
Krew i Honor Polska – Korpus Iana Stuarta, Dostupné z http://www.bhpoland.org. 
Кров и Честь Россия, Dostupné z http://russia.bloodandhonour.net. 
Кров и Честь Россия Pocmoв, Dostupné z http://bhrostov.dna-firm.org/. 
Кров и Честь Україна, Dostupné z http://www.bhukraine.onestop.net/. 
Kpв и Част Србиja, Dostupné z http://www.28serbia.org/glavna.htm. 
Made in St-Petersburg # 1 (2001): Slavjanskij legion: SHIT SKINS, Článek dostupný z http://mispb.org/N1/Soderganije1.html. 
Made in St-Petersburg # 4 (2003), Dostupné z http://mispb.org/N4/index.html. 
Mosnews.com (2005): Russian skinheads most numerous in world, Článek dostupný z http://www.mosnews.com/news/2005/04/18/russianskinheads.shtml. 
Narodnaja Nacionalnaja Partija, Dostupné z http://www.nnpr.org. 
NDPR, Dostupné z http://www.ndpr.ru. 
Official site of the moscow Oi!-core band „White land“ , Dostupné z www.whiteland.ru. 
Официалный сайт группы Мoлот, Dostupné z http://www.molot-online.com/rus/. 
Официалный сайт московские группы „Clockwork Times“ Dostupné z http://www.cwtcrew.org. 
Официалный сайт волгоградсой группы М.Д.П. Dostupné z http://www.m-d-p.org. 
Osborn, A. (2005): Violence and hatred in Russia´s new skinhead playground, The Independent, 25. ledna, Článek dostupný z http://www.rickross.com/reference/skinheads/skinheads49.html. 
Outlaw-Hammerskins-Russia, Dostupné z http://www.outlawhammerskins.info/. 
Partija Svobody, Dostupné z http://www.nrpr.ru. 
Pravyj pograničnik No2(2) 2005 g. NS Vestnik, Dostupné z http://www.demushkin.com/engine/?module=downloads&a=showfile&id=19. 
Русская Национальная Социалистическая Партия, Dostupné z http://www.nationalism.org/rnsp/. 
Russkaja respublika – Oficialnyj sajt pravitělstva Russkoj respubliky, Dostupné z http://www.rusrepublic.ru. 
Pусский Образ, Dostupné z http://www.rus-obraz.org. 
Русское Национальное Единство – Oфициалный сайт Dostupné z http://www.rnebarkashov.ru. 
Smolík, J. (2003): Fotbalové chuligánství z hlediska extremismu, REXTER – politicko-sociologický časopis, 1/2003 , Článek dostupný na http://www.strat.cz/Rexter/infor.php?id=7. 
Slavjanskij sojuz – Russkoe nacional-socialističeskoe dviženie, Dostupné z http://www.demushkin.com. 
Solidarity – Pagan Front, Dostupné z http://www.thepaganfront.com/solidarity/. 
Stellar Winter Records, Dostupné z http://www.thepaganfront.com/stellarwinter/rus.html. 
Studija 14 Muzika i atributika - 14 Words Production and Distribution, Dostupné z http://rodoved.info/14_rus.html. 
Степанищев, C. – Черный, C.: О проявлениях неонацизма в стране, победившей фашизм, Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы , Článek dostupný z http://www.antirasizm.ru/publ_045.doc. 
Svartskog, Dostupné z www.svartskog.org. 
Ša-Oi! Zloj Oj! Gruppa, Dostupné z http://buhteam.org/project/zloyoi/index.php.htm. 
Tarasov, A. (2005): Nazi skinheads in modern Russia, Бюро по правам человека московской -хельсинкской группы, Článek dostupný z http://www.antirasizm.ru/english_rep_009.doc. 
The Herold (2004): The Iron Fist of Hate, 2. prosince, Článek dostupný na http://dokmz.akdh.ch/blog/2004/12/iron-fist-of-hate-herald.html. 
Tyumen SkinHeads official web-site – TSH oфициалный сайт, Dostupné z http://tsh72.narod.ru. 
Unofficial Schultz88 crew fan-site, Dostupné z http://mispb.org. 
Verkhovsky, A. – Kozhevnikova, G. (2005): Main trends of radical nationalist movement and the government´s response to it 2004 – early 2005, ИНФОРМАЦИОННО-AHAЛИТИЧЕСКИЙ ЦEHTP „COBA“, Článek dostupný z http://xeno.sova-center.ru/29481C8/62B93A6. 
Žurnal „Russkaja volja“ , Dostupné z http://www.russianwill.org.

Poznámky

¹ Kolovrat hrál na území ČR již jednou předtím, taktéž zde v červenci 2005 v Libavském údolí na Sokolovsku hrála i nejznámější ukrajinská skinheadská kapela Sokira Peruna (její zpěvák byl posléze na chvíli zadržen a vyslýchán) a 17. července 2005 na koncertě na Plzeňsku údajně hrála i další ruská kapela Vandal. 
² Více informací viz. např.: http://www.novinky.cz/05/40/19.html; http://www.novinky.cz/kultura/42168-clen-ruske-neonacisticke-kapely-osvobozen.html; http://www.novinky.cz/krimi/39966-zpevak-gerasimov-nehajloval–ale-pry-vital-slunce-jako-slovan.html; http://www.novinky.cz/krimi/36673-hudebnik-z-kolovratu-obzalovany-z-propagace-neonacismu.html; http://www.novinky.cz/krimi/24999-zatceny-rusky-neonacista-tvrdi–ze-je-jen-basnik.html; http://www.novinky.cz/krimi/24819-rusky-neonacista-zadrzen-na-letisti-v-ruzyni.html 
³ Ohledně obecnějších a teoretičtějších informací o subkultuře skinheads, resp. její ultrapravicové části více viz.: Mareš, M. (2003): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno: Barrister and Principal. 
⁴ B. Jelcin 21. září 1993 rozpustil Nejvyšší sovět Ruské federace, zbavil jej všech jeho funkcí a vypsal nové volby současně s referendem o nové ústavě. Poté následoval pokus o ozbrojený převrat proti-demokratických parlamentních sil, na který Jelcin začátkem října reagoval vysláním a následným útokem tanků pod vedením gen. Gračova na budovu parlamentu (tzv. „Bílý dům“). 
⁵ Ani k tzv. National Socialist Black Metalu či Slavonic-Pagan Metalu 
⁶ Stejně jako většinu ostatních koncertů na Ukrajině ji organizovala Blood and Honour Ukraine, jejímž vedoucím členem je zpěvák kapely Sokira Peruna 
⁷ „Za srbskou zemi šli na smrt – Arkanovi Tygři! Za krev a za půdu nelitovali zemřít – Arkanovi Tygři! Všem nepřátelům naháněli jste hrůzu – Arkanovi Tygři! A svíjel se ZOG pod vašimi špičáky – Arkanovi Tygři!“ 
⁸ Po určitou dobu fungovala i její regionální pobočka v Petrohradě, jež vydávala zine Gněv Pěruna a úzce spolupracovala s petrohradskou organizací Šulc-88. 
⁹ Oběťmi násilí se několikrát stali i pracovníci zahraničních ambasád či jejich rodiny (byly např. zbity dvě ženy pákistánských diplomatů či syn vyslance Guinea-Bissau) 
¹⁰ Tento pojem pocházející z ruštiny bývá nejčastěji definován jako organizovaný násilný útok na určitou skupinu osob (etnickou, náboženskou aj.) spojený s ničením jejich majetku či místa na kterých se shromažďují ( tržnice, náboženská centra apod.). 
¹¹ Kromě toho byly zaznamenány i hrozby prominentním lidsko-právním aktivistům, jako např. Dmitriji Krajuchinovi, Andreji Jurovovi a Ludmile Alexejové, a to zejména ze strany Djomuškinovy Slovanské unie. V Iževsku a Voroněži došlo i na brutální fyzické útoky. Stejně tak se v roce 2004 udály i dva útoky na soudce, zapojené do případu s Ruskou národní jednotou v Dolgoprudném (jedna soudkyně byla dokonce zavražděna). 
¹² Na stránkách této organizace je i jeho fotografie s nápisy „likvidirovan“ a „agent ZOG“ (Srov. http://mispb.org) 
¹³ Např. při napadení mladých antifašistů 13. listopadu 2005 v Petrohradu zemřel student T. Kačarav, v říjnu pak skinheadi při rvačce s punkery hodili jednoho z nich pod projíždějící tramvaj, byl na místě mrtev (Viz http://xeno.sova-center.ru/29481C8/698FBEA) 
¹⁴ Např.: Kolovrat – „Naši Ultras“ nebo T.N.F. – „Don´t stop hooligans“ 
¹⁵ Byla založena v roce 1993 K. Kasimovským pod názvem Ruská národní unie a od r. 1998 vystupuje pod současným názvem; do r. 1998 vydávala tiskovinu „Šturmovik“, od r. 1999 přejmenovanou na „Pravoye soprotivleniye“ 
¹⁶ Ideologicky je sice velmi podobná americké World Church of the Creator, netvoří však její pobočku. 
¹⁷ Do roku 2000 vystupovala pod názvem Nacionalno-republikanskaja Partija Rossii (Národní republikánská strana Ruska – NRPR), současným vůdcem je Jurij Beljaev 
¹⁸ V současnosti vedena A. Sevatjanovem a S. Terechovem. 
¹⁹ Nejvýznamnější ruská paramilitární neonacistická organizace, vznikla r. 1990 pod vedením A. Barkašova, poprvé na sebe výrazněji upozornila v r. 1993, kdy se „barkašovci“ podíleli na obraně ruského parlamentu před vojsky věrnými prez. Jelcinovi. Jejími členy jsou často bývalí příslušníci bezpečnostních sil, včetně bývalé KGB; v době největšího rozmachu v pol. 90. let čítala na cca. 20 000 členů a disponovala rozsáhlými finančními prostředky; na přelomu tisíciletí se pak díky nátlaku státních složek i díky vnitrostranickým sporům rozštěpila a její činnost byla utlumena (více viz.: http://www.demokratizatsiya.org/Dem%20Archives/DEM%2004-04%20dunlop.pdf. nebo www.findarticles.com/p/articles/ mi_qa3996/is_200101/ai_n8946818); po roce 2004 se však opět výrazně reaktivizovala a její činnost začala nabývat i teroristických prvků – např. vychození do vzduchu vlaku na trase Groznyj – Moskva v únoru 2005 při němž bylo zraněno 42 cestujících (více viz http://www.newizv.ru/news/2005-08-15/29887/ nebo http://xeno.sova-center.ru/29481C8/627AD6D). 
²⁰ Například tiskovina Era Rossii, vydávaná NNP, obsahuje články o WP music apod. 
²¹ Seděli spolu v jedné cele 
²² Pořádání koncertů těchto kapel apod. 
²³ Russkaja osvoboditělnaja armija, čítající 750 000 mužů, byla zformována v Německu ze sovětských válečných zajatců, kteří měli bojovat proti Stalinovi. Velmi důležitou roli sehrála při Pražském povstání v květnu 1945, kdy se obrátili proti Němcům, po válce byli deportováni do gulagů nebo rovnou popravováni 
²⁴ Organizoval a vedl kozácké jednotky, odmítl výzvu připojit se k ROA, na konci války se kozáci vzdali Britům v Rakousku, kteří je pak předali Sovětům a čekal je stejný osud jako vlasovce. 
²⁵ Šéfredaktorem je známý ruský nacionalista Aleksandr Prochanov, který je rovněž autorem revizionistické tiskoviny „Opravdu se holocaust odehrál?“