Vazby čečenského terorismu na islámský radikalismus

Autor: Tomáš Šmíd » Kategorie: 02/2005, Archiv » 01. 11. 2005

Fenomén čečenského terorismu bývá analyzován vesměs v rámci širších fenoménů, jako jsou vzájemné vztahy moskevského centra a čečenských secesionistů, Kremlu a proruské čečenské administrativy, vojensko politické aspekty a tzv. islámské znovuzrození na Kavkaze.

V rámci pokusů prozkoumat fenomény čečenského terorismu a protiteroristických operací vzniká řada problémů jak vědeckého tak praktického rázu.

Čečenský terorismus je potřeba zkoumat jako osobitý politický jev, postihnout specifické problémy jeho identifikace, vymezit jeho místo v rámci dalších jiných politických praktik čečenských secesionistů, oddělit analýzu teroristických aktivit přívrženců nezávislosti od obyčejného banditismu a dalších kriminálních aktivit, prodiskutovat oprávněnost pojmu „protiteroristická operace“ pro ruskou politiku v teritoriu po roce 1999 aj.

Důležitým faktem, ze kterého budu a priori vycházet, je, že nehledě na islámskou rétoriku vykonavatelů teroristických akcí lze vysledovat, že ve skutečnosti hrál islám a jeho radikální varianty po celá 90. léta 20. století podřízenou roli vůči idey státní nezávislosti Čečenska.

Matení pojmů a svévolná terminologie

Klasifikovat čečenský terorismus jako terorismus v akademickém smyslu slova je velmi problematické. Hranice na jedné straně mezi guerillou a na druhé mezi organizovaným zločinem je často velmi nezřetelná. Další problém pak vzniká jak typologizovat to, co se jako terorismus dá označit.

Jednoznačně lze konstatovat, že čečenský terorismus postrádá mezinárodní charakter, jak se snaží postulovat ruská administrativa.[1] Dalším problémem, jinak obecně rozšířeným, co se terorismu týče, je inflace tohoto pojmu v daném prostředí. Pod pojem terorismus je zahrnována řada jevů, které by tam neměly vůbec patřit. Jednak banditismus, který ovšem může být při troše terminologické tolerance považován za kriminální terorismus, a jednak regulérní vojenský odboj guerillového typu proti vojenským cílům ze zcela transparentních politických důvodů. Nemluvě o tom, že je zcela ignorován fakt, že v Čečensku je přítomen také terorismus státně represivního charakteru reprezentovaný ruskou armádou a tajnými službami a jejich zvůlí.

Prostě ne vše, co se událo v Čečensku po roce 1991 lze nazvat terorismem v akademicko – analytickém smyslu slova, dokonce tak lze označit menšinu fenoménů provázejících události v Čečensku po rozpadu SSSR.

Viníkem této inflace diskurs prosazovaný ruskou administrativou, která veškeré aktivity čečenských povstalců označovala a označuje jako terorismus, popř. banditismus a svůj postup v Čečensku jako protiteroristickou operaci. Příznačné pak je, že v rámci této protiteroristické operace s počet teroristických útoků zvýšil a nikoli snížil. Objevily se také nové metody, dosud nevídané, jako např. sebevražedné atentáty.Terminologické otázky mají prostě své konkrétní politické konsekvence.

Ruské administrativě se nedaří dostat pod kontrolu odbojnou provincii a potlačování zdrojů otevřeného ozbrojeného odporu začíná stavět terorismus do pozice jediného možného způsobu odboje.

Kořen zla není v teroristických výbuších či něčem takovém, nýbrž v příčinách, které utváří popularitu secesionistických tendencí v Čečensku. Také je nutno přihlížet k výrazným specifickým mentálním rysům čečenského národa, k jejich zvykovému právu, kulturním specifikům celého Kavkazu. Tendence k secesionismu (případně separatismu) a k politickému násilí v této malé kavkazské republice mají svoje hluboké kulturně historické příčiny. Přítomnost ruských sil v oblasti s sebou přinese pouze nárůst teroristických aktivit, především poté, co bude otupen otevřený vojenský odboj, což se ostatně již děje. Precedenty tohoto postupu lze nalézt již v 19. stol. během dlouhé etapy tzv. kavkazských válek. Další strategickou chybou je postoj ruské administrativy, že s „teroristy se nejedná“, což logicky vyplývá z postulátu války v Čečensku jako protiteroristické operace. Blokuje možnost úspěšného kompromisu s představiteli čečenského vojensko politického odboje. [2]

Terorismus jako prostředek boje používají čečenští povstalci s různou mírou intenzity. Jejich nárůst byl zaznamenáván vždy, když ruská armáda a další silové složky začaly nabývat převahu nad čečenskými ozbrojenými formacemi, kdy šlo o snahu ruské úspěchy minimalizovat a teroristické akty sloužily samozřejmě i k přilákávání pozornosti světového společenství k problematice čečenského boje za nezávislost.

Současný čečenský terorismus nelze jednoznačně definovat jako etnický či náboženský. Pachatelé teroristických aktů jsou většinou etničtí Čečenci, nicméně mnohokrát se na akcích podíleli i Arabové, ale také občané RF jako Dagestánci, Kabardinci, Čerkesové, příslušníci kavkazských národů žijící ve Stavropolském kraji, Severní Osetii apod., dokonce i etničtí Rusové. Nicméně veškeré události proběhnuvší v souvislosti s čečenskou krizí v 90. letech 20. století a v prvních letech 21. století ukazují na fakt, že čečenský terorismus, který navíc dlouho nebyl klíčovým způsobem boje proti ruské okupaci a stává se jím až skutečně doslova v posledních pár letech, má především etnoteritoriální charakter a náboženský rozměr je buď sekundární nebo podřízený etnickému a je – li opravdu autenticky náboženský, tak nepředstavuje hlavní proud v čečenském odboji.

Geneze islámu a jeho radikálních variant v čečenské společnosti

Radikální islám v Čečensku představuje import z arabských zemí a i v Dagestánu se objevil dříve a šířil se odsud do Čečenska. Čečenci přijímali islám postupně v průběhu 18. století, přičemž předtím vyznávali pravoslaví. Islám sloužil jako jednotící prvek pro roztříštěné čečenské kmeny – tejpy – během tzv. kavkazských válek v první polovině 19. století proti ruským kolonizátorům. Severokavkazské národy nazývaly svůj boj proti ruským kolonizátorům svatou válkou – ghazavát. Největší osobností té doby se stal etnický Avar imám Šámil, kterému se nakrátko podařilo sjednotit téměř celý severní Kavkaz v rámci jednotného islámského státu. Nicméně Čečenci se začali brzy bouřit i proti jeho striktnímu islámskému pojetí státu a práva, poněvadž pro ně vždy znamenalo více jejich předislámské zvykové právo – adat, než šaría, což lze považovat také za jeden z indikátorů, že čečenský vztah k islámu nebyl nikdy poznamenán fundamentalismem či radikalismem. Pro Čečeny byla vždy prvořadá identita tejpová, potažmo etnická, nikoli náboženská. Navíc na severním Kavkaze, tzn. i v Čečensku převládal skutečně neortodoxní islámský směr – súfismus, především jeho směr nakšbandíja, který s fundamentalistickým pojetím islámu a priori nemohl souznít svým novátorstvím a neortodoxií.
[3]

Islám tedy do čečenské společnosti postupně pronikl, ovšem nikoli v jeho radikální verzi, spíše v té variantě neortodoxní súfistické, která se vyznačovala synkretickým přístupem – mísením s předislámskými tradicemi.[4] Do organizace čečenské společnosti pronikla především tzv. súfistická modlitební bratrstva – virdy, která se personálně velmi často kryla se tejpy a promítaly se do nich i tradiční spory tejpů, tzn. řada virdů se k sobě chovala nepřátelsky. Náboženství tedy z jistého úhlu pohledu neplnilo ani svoji jednotící funkci.[5] Během ruského útlaku a především sovětské éry rostla náboženská vlažnost populace, včetně čečenské, nicméně Čečenci zůstali věrni své pověsti nepoddajného národa i v tomto ohledu a islámskou identitu se vládnoucí moci vykořenit nepodařilo, stejně tak ani etnickou či partikulární identity tejpovou či virdovou. Renesance islámské identity v Čečensku nastala pak s rozpadem SSSR, byť již od 60. let zaznamenávaly represivní orgány sovětské moci nárůst náboženských aktivit. Posilování náboženských aktivit ovšem probíhalo ve stínu skutečně silného vzrůstu čečenského nacionalismu a náboženská identita byla podřízenou identitě etnické. Nicméně když od roku 1991 nabýval na intezitě čečenský boj za nezávislost, který opět získal (logicky) výrazný protiruský akcent, posiloval i význam islámu jako silného jednotícího prvku proti pravoslavným Rusům. Ovšem na rozdíl např. od balkánských konfliktů nebylo v čečenském případě tolik nutno akcentovat náboženské rozdíly mezi Čečeny a Rusy, poněvadž jejich zcela odlišný etnický původ je nepochybný a byl by identifikačně postačující, i kdyby se jednalo o národy se stejným náboženským vyznáním. Islámské náboženství akcentovalo především kulturní odlišnosti. I přes to, že nárůst náboženských aktivit i jejich radikálních forem zůstával ve stínu národního (etnického) obrození a i ve stínu renesance zvykového práva adat, je ntno konstatovat, že od roku 1991 náboženské aktivity sílí a dochází také ke stále viditelnější přítomnosti myšlenek radikálního islámu v Čečensku. Islám se v té době především stále více politizoval a pronikal do rétoriky nejvyšších čečenských představitelů včetně prvního čečenského presidenta gen. D. Dudajeva, člověka jinak zcela sekulárního, odchovaného sovětskou armádou.[6] Dudajev se stal člověkem, který svými rétorickými vystoupeními umožnil radikálním islamistům uchytit se v čečenské společnosti. V prvních dvou letech faktické čečenské nezávislosti, kdy moskevské centrum nebylo sto kontrolovat dění v provinciích, Dudajev explicitně artikuloval touhu vytvořit “islámskou republiku” v řadě rozhovorů s ruskými i západními žurnalisty.[7] Celkový radikalismus čečenských představitelů byl zřejmý, nicméně nejednalo se pouze o radikalismus náboženský. Ten se stal pouhých komponentem celkového společenského radikalismu – nacionálního, etnického, politického. Velmi silnou roli začal hrát islám a jeho radikální formy během první čečensko – ruské války, která byla zahájena 11. prosince 1994 invazí ruské armády.[8] Nicméně stále byla situace ještě v takovém stadiu, kdy vypjatá religiozita sloužila pouze jako mobilizační prvek a primárním cílem Čečenů bylo samostatné Čečensko nezávislé na Ruské federaci. Ovšem v průběhu první války se nemalá část společnosti postupně začala uchylovat k radikálním variantám islámu. Bylo to podmíněno především válečnými zážitky, které byly v tomto případě ještě umocňovány oboustrannou bestialitou, která při technologické převaze ruské armády pro čečenský národ znamenala vystavení se de facto systematickému vyhlazování, a působením tzv. islámských dobrovolníků povětšinou se zkušenostmi z rusko afghánské války, kteří začali po Čečensku šířit radikální varinaty islámu skutečně systematicky. Samotní představitelé čečenského odboje byli motivováni především ideou nezávislosti a pomyslnou islámskou kartu hráli především proto, aby mohli obdržet finanční podporu ze strany radikálních arabských náboženských nadací. Někteří ale svoji válku za nezávislé Čečensko začali halit do hávu džihádu (v kavkazském prostředí ghazavátu) za čistotu víry proti „nevěřícím“ Rusům s tím, že konečným cílem bylo zavedení jednotného islámského státu na Severním Kavkaze. Do té doby byly ideologické síly podobného druhu v Čečensku marginální a většina separatistů užívala dané situace a pomoci arabských islamistů pro své politické cíle a nikoli náboženské, ovšem postupně začaly sílit i samotné radikální ideologie v prostředí čečenských povstalců a jedním z prvních, který jim podlehl, byl Š. Basajev, mediálně nejproslulejší čečenský polní velitel. Basajevův příklon k radikálnímu islámu a především směru zvanému wahhábismus byl podle mnohých důsledkem jeho styků s bývalým mudžahedínem z rusko afghánské války Chabíbem Abd al Rahman Chattábem.[9] Za jistý mezník v šíření wahhábistických myšlenek v Čečensku lze považovat rok 1995, kdy byla zformována brigáda islámských dobrovolníků pod názvem Džamaát Islámíja pod Chattábovým velením.[10] Vliv radikálně islámských skupin ale začal v Čečensku sílit až po ukončení první čečenské války. Válka sjednotila Čečensko na etnopolitickém základě, kdy náboženství, jak již bylo uvedeno, hrálo důležitou mobilizačně jednotící roli, ovšem nebo klíčovým prvkem celého konfliktu. Pozornosti se mu začalo dostávat až v souvislosti s reálným poválečným životem v rozvráceném Čečensku, kdy se začal ale rýsovat také vnitronáboženský konflikt mezi tradičním čečenským súfismem a nově příchozím sílícím wahhábismem, který již věroučně stojí v apriorní opozici vůči súfismu.[11] Wahhábismus, který se na Severním Kavkaze začal šířit nejprve u dagestánských horalů, je výlučně arabská, ještě přesněji saúdská záležitost a užívání tohoto pojmu kdekoli mimo tuto kulturní oblast je přinejmenším zavádějící a stejně tak tomu je i v Čečensku. Nicméně aktivity wahhábistických misionářů v oblasti Čečenska a Dagestánu, potažmo celého Severního Kavkazu a jejich jisté úspěchy jsou nepopiratelnou skutečností.[12] Problém vyvstává spíše v tom, že ruská strana záměrně nadsazuje míru nebezpečí z těchto aktivit vyvěrající a dochází k jak účelovému tak nezamýšlenému matení pojmů do takové míry, že rozluštění této problematiky si žádá nemalé analytické úsilí.

Chronologický náhled na fenomén čečenského terorismu

V první etapě čečenského boje za nezávislost, tzn. mezi lety 1991 až 1994, kdy procesy probíhaly převážně neozbrojeným způsobem, teroristické praktiky v Čečensku zaznamenáváme poměrně zřídka. Ruské centrum mělo v dané době zcela jiné politické priority a regiony ponechávalo de facto bez kontroly. V té době se v Čečensku utvářely různé politické skupiny, z nichž nejvlivnější utvořil president D. Dudajev, který ovládl Čečenský všenárodní kongres, tzn. orgán, jež se stal určující hybnou silou procesu osamostatňování se Čečenska od Ruské federace. V této éře se převážná většina událostí odehrávala v politické rovině, byť lze dokumentovat několik násilných akcí ze strany čečenských separatistů proti federálním orgánům (např. útok na budovu KGB Čečensko ingušské republiky z října 1991), které ale neměly vyloženě subverzivně teroristický charakter. To se začalo měnit v průběhu roku 1993, kdy se stupňovaly rozličné ozbrojené provokace, atentáty, únosy apod. Dne 23. prosince 1993 unesli čtyři Čečenci autobus v jihoruském Rostově na Donu a potom také vrtulník se záložníky, se kterým odletěli do Miněralných Vod, kde dostali výkupné.[13] Vzhledem k tomu, že se jednalo o vojenské osoby a navíc žádná z nich nebyla zlikvidována, je otázkou, zda takový akt považovat ze teroristický akt subverzivního typu či zda se jedná o terorismus jako vojenskou strategii.

Před vypuknutím první čečenské války docházelo k celé řadě únosů autobusů na lokálních linkách (např. Stavropol – Mozdok), ovšem nelze zcela jednoznačně potvrdit, že těmito akty stojí čečenští povstalci či radikálové. A dále je nutno uvést, že ve většině případů se jednalo o příklady typické pro kriminální terorismus, v ruském prostředí často označovaný jako banditismus. V letech 1991 až 1994 nepředstavoval terorismus hlavní politickou strategii čečenských separatistů v žádném případě. Pokud byly zaznamenány teroristické akty, jednalo se vesměs případy kriminálního terorismu, popř. single issue terorismu.

K jisté změněn situace došlo, jak již bylo uvedeno, v souvislosti s první čečenskou válkou, tzn. od prosince 1994, kdy do Čečenska vpadla ruská armáda. Základní otázkou ovšem je, zda lze v případě válečného konfliktu mezi dvěma zřetelně definovanými vojenskými silami, byť jedna má de facto guerillový charakter (v Ženevských konvencích jsou ošetřeny i podobné případy, je důležité, aby měli jistou strukturu, identifikační znaky a velení), hovořit vůbec o terorismu v případě ozbrojených akcí v této éře.

Dozajista by řada akcí splňovala definici některého z typů terorismu, ovšem v řadě případů spíše státně represivního charakteru z ruské strany. V této souvislosti je lépe operovat s pojmy válečný zločin, zločin proti lidskosti, etnická čistka, porušování mezinárodních konvencí apod. nežli s pojmem terorismus. S. Markedonov tvrdí ve své stati, že právě se začátkem válečného konfliktu dochází k nárůstu terorismu jako čečenské politické praxe, ovšem záleží zde skutečně na úhlu pohledu a na definici toho, co lze považovat za terorismus.[14] Obsazení nemocnice v Buďonnovsku skupinou Š. Basajeva v červnu 1995 mělo bezesporu rysy teroristické akce, především hlavně v kontextu toho, že byli jako rukojmí vzati civilisté. Ovšem došlo k tomu za situace, kdy čečenští civilisté umírali v důsledku aktivit ruské armády ve značném měřítku za užívání velmi spektakulárních metod, kdy byly podle svědectví mnohých zahraničních novinářů užívány mezinárodními konvencemi zakázané zbraně (vakuové či kuličkové pumy, nášlapné miny apod.), přičemž některé takto porušované dohody Rusko i přímo podepsalo. Akce S. Radujeva z ledna 1996, kdy vtrhl se svojí jednotkou do sousedního Dagestánu a střetl se s ruskými silami v Kizljaru a Pervomajském, je podobného druhu s tím rozdílem, že na rozdíl od Basajevovy byla špatně připravená i provedená. V kontextu válečného konfliktu se ovšem jedná spíše o guerillové aktivity než o terorismus.

Nepochybným teroristickým činem souvisejícím s první čečenskou válkou představoval únos lodi Avrasia v tureckém Trabzonu taktéž z ledna 1996. Skupině velel Turek M. Tokcan, ale většina ostatních členů teroristického komanda byli etničtí Čečenci. Na palubě bylo 212 ruských civilistů, kteří pluli původně do Soči. Teroristé, jak bylo ostatně vždy u těch čečenských zvykem, civilisty pouze zadrželi a vznesli zcela jednoznačné konkrétní požadavky, které tvořil apel na okamžité započetí stahování ruských vojsk z čečenského území a neprodlené ukončení válečných aktivit. Po dvou dnech, kdy bylo dosaženo kýžené publicity, se všichni vzdali tureckým orgánům a loď odplula v pořádku do Soči.[15]

Etapa první čečenské války pak skončila v srpnu 1996 podepsáním chasavjurtských mírových dohod a faktickým vítězstvím čečenské nepravidelné armády.

Během etapy „fakticky nezávislého“ Čečenska v letech 1996 – 1999 (Rusko se s čečenskými předáky dohodlo v Chasavjurtu dohodlo, že otázka statutu Čečenska bude na „jistou“ dobu „zmrazena“) v podstatě ustaly politicky motivované násilné akty proti Rusku, ovšem teroristickým aktivitám musel stále více čelit president A. Maschadov a jeho administrativa a velmi se rozbujel kriminální terorismus (banditismus), který se projevoval unášením zahraničních pracovníků, dobrovolníků humanitárních organizací apod. V Čečensku tudíž začal bujet subverzivní terorismus sui generis proti tehdejší vládní garnituře. Poměrně časté útoky byly vedeny poněkud překvapivě vůči představitelům ministerstva šariatské bezpečnosti a proti tehdejšímu nejvyššímu muftímu Čečenska A. Kadyrovovi, jenž v té době stál ještě na straně A. Maschadova. Čili v Čečensku existovaly síly, reprezentované především představiteli předních tejpů opírajících se o zvykové právo, které si nepřály růst vlivu náboženských skupin a snažily se mu zamezit všemi prostředky. Nicméně meziválečná éra v Čečensku je poznamenána nárůstem popularity radikálně islámských ideologií, které nacházely odezvu ve válkou rozvrácené a dezorientované společnosti.[16] President Maschadov nebyl sto vymanévrovat oba směry v čečenské společnosti, což bylo bezesporu jedním z jeho velkých politických neúspěchů, které později také přispěly k pokračování čečenského kataklyzmatu po roce 1999.

K teroristickým aktům omezené intenzity docházelo stále vůči Ruské federace. V dubnu v roce 1997 došlo k útoku na železniční nádraží v Armaviru v Krasnodarském kraji (3 mrtví) a o několik dní později vybuchla nálož v Pjatigorsku v Stavropolském kraji, taktéž na železniční stanici (2 mrtví). Odpovědnost za tyto útoky na sebe vzal S. Radujev a k dlouholetým trestům byli odsouzeni dva Čečenci – A. Dadašev a F. Tajmaschanova (muž a žena).[17]

K mohutnému výbuchu, při němž zahynulo 67 lidí, došlo 19. března 1999 na centrální tržnici v severoosetském Vladikavkazu. V souvislosti s ním byli posléze odsouzeni tři Čečenci – M. Temirbiev a U. Chaniev k 23 letům odnětí svobody a A. Chutiev k 10 letům žaláře. Dne 4. září 1999 byl vyhozen do povětří obytný pětipatrový dům v dagestánském Bujnaksku, v němž byly ubytovány rodiny důstojníků 136. brigády ministerstva obrany RF. Počet obětí činil 64 osob. K doživotnímu žaláři byl odsouzen I. Zajnutdinov a několik dalších pachatelů obdrželo tresty v rozmezí od 3 do 10 let.[18]

V souvislosti se zahájením tzv. druhé čečenské války jsou známé dva zářijové výbuchy obytných domů v Moskvě a Volgodonsku. Dva moskevské výbuchy si vyžádaly 90, resp. 120 životů a výbuch ve Volgodonsku si vyžádal 18 mrtvých. Až v roce 2004 v lednu byli v souvislosti s těmito teroristickými činy odsouzeni dva muži A. Dekkušev a J. Krymšamchalov. [19]

Obě události halí změť nejasností. Ani k jedné se nikdy oficiálně nepřihlásila nějaká konkrétní čečenská skupina či autorita. Ruské orgány od počátku, aniž by ctily presumpci neviny a předložily vůbec nějaké hmatatelné důkazy, vinily z akcí čečenské povstalce. Oba výbuchy posloužily jako jedny z hlavních záminek druhé ruské invaze do Čečenska, která de facto trvá dodnes a na rozdíl od první je vedena z ruské strany s větší mírou vojenské profesionality.

Pokud vůbec připustíme, že za útoky stály čečenské skupiny, tak se nabízí v podstatě tři cesty, jak události interpretovat:

1) Jedná se o provokace ruských zpravodajských služeb, na nichž se podílí čečenští konfidenti, kteří tak dodávají ruským odvetným akcím punc oprávněnosti a legitimity.

2) Jedná se skutečně o činy prováděné čečenskými separatisty, které mají veskrze protiruský, protiimperiální, tzn. z hlediska typologie terorismu etnický a teritoriální charakter.

3) Jedná se o činy páchané čečenskými exponenty radikálně islamistických skupin, které tudíž mají velmi pravděpodobně napojení na mezinárodní radikálně islámskou síť.

Vzhledem ke skutečnostem, že čečenská společnost nikdy radikálním variantám islámu neholdovala a nárůst aktivit tohoto druhu v posledních letech v Čečensku není tak pandemický, jak hlásá ruská propaganda, je důvodné domnívat se, že radikální islamismus nestojí za teroristickými akcemi přisuzovanými Čečencům. Jeho roli nelze bezesporu podceňovat v otázkách financování některých akcí, ovšem ani v tomto ohledu nebude role islamistických sítí v Čečensku klíčová, jelikož řada aktivit je financována čečenskými emigranty, čečenským organizovaným zločinem, tzn. opět získává etnický ráz, a spekuluje se také o podílu některých protiputinovsky zaměřených ruských oligarchů na financování čečenských povstaleckých (a tudíž nejspíše i teroristických) aktivit, např. o B. Berezovském.

Závěr

Že je v Čečensku přítomen fenomén terorismu, je nepopiratelná skutečnost. Ovšem při snahách analyzovat tento fenomén dochází k řadě problémů, výše naznačených. Čečenský terorismus má etnoteritoriální charakter a náboženský rozměr je mu přisuzován ruskými propagandisty, aby mohly být čečenské aktivity řazeny do jedné skupiny s mezinárodní terorismem radikálně islámského ražení.

To ovšem nicméně nevylučuje fakt, že v Čečensku jsou v dnešní době již velmi silně přítomny radikálně islámské ideologie, především wahhábismus, které oslovují především mladou generaci dospívající během válečných let v sociálně zcela rozvrácené společnosti.

Problémem se v poslední době stále více jeví být, že pro analytiky se stává stále obtížnějším rozlišit ideové motivace jednotlivých skupin páchajících teroristické činy v čečenském prostředí.

Náboženská složka nepochybně postupní sílí, ovšem do značné míry pouze rétoricky a hlavním cílem stále zůstává čečenská nezávislost. Řada představitelů čečenského odboje rezignovala na své původně v podstatě ušlechtilé legitimní cíle a oddala se zcela páchání aktů kriminálního terorismu. Nemálo čečenských opozičníků, kteří původně zastávali striktně etnopolitické požadavky, podlehlo radikálně islámským idejím a konečně mnozí představitelé boje za nezávislost, kteří neměli s islamismem nic společného, zahynuli (především) během druhé čečensko – ruské války. V podstatě jediným autenticky náboženským prvkem v čečenském terorismu je výskyt do té doby v Čečensku nevídané praxe sebevražedného terorismu, který je ovšem páchán vesměs ženami, tzv. černými vdovami, což jsou ženy padlých čečenských bojovníků, které jsou často motivovány spíše svým stavem osobní beznaděje a ztráty smyslu života, jež je islámskými agitátory zneužit a je mu dána náboženská nálepka.

Vztah mezi terorismem a islámským radikalismem v Čečensku tedy existuje, nepochybně sílí, především v posledních letech, ale stále nepředstavuje určující aspekt daného problému v Čečensku a vzhledem k čečenským staletým historicko – kulturním tradicím nikdy ani určujícím nebude, ačkoliv ve virtuálním světě propagandy a médií se to tak může jevit už dnes.

Poznámky

[1] Šmíd,T.: Pár poznámek k tragédii v Beslanu. Revue Politika 1/2005.
[2] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[3] Súfismus je zcela svébytné duchovní hnutí rozvíjející se od dob raného islámu. Symptomatická je snaha o iracionální poznání pravdy s využitím intuici a emocionálních schopností (např.rituální tanec, zpěv, tzv. zikr). Více viz Pavlincová, H. a kol.(1994): Slovník Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta.
[4] Více viz Lieven, A.(1998): Chechnya. Tombstone of Russian Power. New Haven: Yale University Press.
[5] Rostiašvilli, Š. – Džinčaradze, P.: Islam na Severnom Kavkaze. Centralnaja Asija i Kavkaz. Článek dostupný z http://www.ca-c.org/datarus/dzhincharadze.shtml.
[6] Generál letectva Džochar Dudajev (jediný generál čečenské národnosti v dějinách SSSR) se dostal do čela Čečenské republiky v říjnu 1990, kdy jej Všenárodní kongres čečenského lidu (OKČN) zvolil do čela republiky. Dudajev vzápětí 1. listopadu 1990 vyhlásil čečenskou nezávislost. Viz Alisultanov, U. (2004): Genezis, dinamika i nynešnie tendencii razvitija čečenskogo krizisa. Centralnaja Asija i Kavkaz. 2/2004. s.14 – 26.
[7] Viz např. Lieven, s. 363.
[8] Šmíd, T. (2002): Rusko – čečenská válka 1994 – 1996. Historický ústav Masarykovy university. Bakalářská práce.
[9] Chattáb, který užíval titul emír (něco jako kníže věřících, byl pravděpodobně jordánským či snad saúdským občanem, který měl podle některých svědků čečenské kořeny. V Čečensku se po první válce oženil a aktivně se zapojil do budování radikálně islámských sítí v zemi. Bojoval pak i ve druhé čečenské válce až do své smrti v dubnu 2002, kdy jej otrávili nejspíše agenti ruské FSB.
[10] Srov. Koncepcija i praktika džichada v islamskom mire i na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz. 1/2004, s. 88 – 89 a Kudrjavcev, A. (2000): „Vachchabizm“: problemy religioznogo extremisma na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz 3/2000, s. 117 – 122.
[11] Wahhábíja je reformistický islámský směr vzniklý ve 40. letech 18. stol. ve střední Arábii, který byl pojmenován dle svého zakladatele Muhammada Ibn Abd al-Wahhába, jehož stoupenci se rekrutovali především z řad kočovných beduínů. Jeho hlavním cílem byla očista islámu od řady novot, jakými byly různé právní modifikace a všechny formy tzv. lidového islámu, tzn. i súfismus. Viz Pavlincová a kol., s. 455.
[12] Srov. Akaev,V.: Islamskij fundamentalismus na Severnom Kavkaze: mif ili realnost. Centralnaja Asija i Kavkaz 3/2000, s. 122 – 130 a Kudrjavcev, A. (2000): „Vachchabizm“: problemy religioznogo extremisma na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz 3/2000, s. 117 – 122.
[13] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[14] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[15] Srov. Grochmalski,P.(1999): Czeczenia – rys prawdzivy. Wroclaw: Atla2. Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[16] Kudrjavcev, A. (2000): „Vachchabizm“: problemy religioznogo extremisma na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz 3/2000, s. 117
[17] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[18] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
[19] Markedonov, S.: Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.

Literatura

Akaev,V.(2000): Islamskij fundamentalismus na Severnom Kavkaze: mif ili realnost. Centralnaja Asija i Kavkaz 3/2000, s. 122 – 130.
Alisultanov, U. (2004): Genezis, dinamika i nynešnie tendencii razvitija čečenskogo krizisa. Centralnaja Asija i Kavkaz. 2/2004. s.14 – 26.
Briman, Š.(2001): Čečenskij extremism i palestinskaja intifada: Sravnitelnij analiz vyzovov Rossii i Izrailju. Centralnaja Asija i Kavkaz, 6/2001, s. 170 – 177.
Grochmalski,P.(1999): Czeczenia – rys prawdzivy. Wroclaw: Atla2.
Koncepcija i praktika džichada v islamskom mire i na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz. 1/2004, s. 88 – 89
Kudrjavcev, A. (2000): „Vachchabizm“: problemy religioznogo extremisma na Severnom Kavkaze. In: Centralnaja Azija i Kavkaz 3/2000, s.117 – 122.
Lieven, A.(1998): Chechnya. Tombstone of Russian Power. New Haven: Yale University Press.
Markedonov, S.(2004): Terrorism v Čečně: podchody k oprjedjeljeniju i objasnjeniju fenomena. Centralnaja Asija i Kavkaz 5/2004, s. 37 – 46.
Pavlincová, H. a kol.(1994): Slovník Judaismus, křesťanství, islám. Praha: Mladá fronta.
Rostiašvilli, Š. – Džinčaradze, P.: Islam na Severnom Kavkaze. Centralnaja Asija i Kavkaz. Článek dostupný z http://www.ca-c.org/datarus/dzhincharadze.shtml.
Šmíd,T.(2005): Pár poznámek k tragédii v Beslanu. Revue Politika 1/2005.
Šmíd, T. (2002): Rusko – čečenská válka 1994 – 1996. Historický ústav Masarykovy university. Bakalářská práce.