Volební reformy a pozice antisystémových stran v České republice

Autor: Jakub Šedo » Kategorie: 02/2003, Archiv » 01. 11. 2003

Součástí posuzování dopadu volební reformy na systém politických stran zemí bývá i zhodnocení změn pozic antisystémových stran nalézajících se na pravém či levém okraji stranického spektra. Jelikož programy, rétorika a chování reprezentantů či voličů těchto stran směřují k odstranění minimálně některých významných zásad dodržovaných v současných demokratických společnostech, a jejich přítomnost ve volených orgánech omezuje vytváření možných koalic (umírněné strany s nimi s ohledem na jejich program a na možnou diskreditaci před vlastními voliči odmítají spolupracovat jinak než jen při konkrétních hlasováních), je kladně hodnoceno jejich podstatné oslabení, negativně jejich posílení, případně i pouhé zachování dosavadní pozice.

Úvod
Úvahy o volební reformě jsou běžnou součástí politických diskusí a programů v celé řadě zemí světa, přičemž Česká republika není výjimkou. Nejrozsáhlejší debaty toto téma vyvolalo v období let 1998 – 2002, kdy byla výrazná změna volebních pravidel pro volby do Poslanecké sněmovny jedním z cílů stran opoziční smlouvy (viz např. Klíma 2000: 334 – 361; Lebeda 2000: 242 – 258; Novák 2000: 12 – 21). V současné době se toto téma stává opět aktuálním, byť případné změny pravděpodobně svým rozsahem a dopadem nebudou srovnatelné s nerealizovanou reformou z roku 2000.

Z uvedených důvodů je cílem našeho komentáře posouzení potenciálu stran nalézajících se na kraji stranického spektra v České republice v případě realizace některé ze zvažovaných změn volebního systému při volbách do Poslanecké sněmovny. V rámci stručné analýzy se pokusíme naznačit, jaké možnosti by se otvíraly těmto subjektům, pokud by se určitým způsobem měnila volební pravidla, resp. jaká rizika by těmto stranám hrozila ve srovnání se současným stavem. Nebudeme se omezovat pouze na variantu, která je v současné době nejpravděpodobnější (posílení proporcionality výsledků voleb), ale zahrneme i další možné trendy volebních reforem, které jsou diskutovány, či propagovány relevantními stranami.

Zároveň není možné zakalkulovat s úplnou přesností veškeré dopady, které mohou mít případné změny na chování voličů a strategie kandidujících politických stran. V případě voličů nelze zcela přesně určit, jak ovlivní jejich chování ztížení či zjednodušení přístupu k mandátům pro jejich nejoblíbenější politickou stranu. Nemůžeme předem odhadnout, kolik z nich bude považovat změnu za dostatečně výraznou, aby jí přizpůsobili své chování. Výhledy na delší dobu pak komplikuje fakt, že výsledek první soutěže podle změněných pravidel může značně ovlivnit výsledky následující (např. pokud nová volební pravidla naznačí možnost úspěchu doposud mimoparlamentního extrémního proudu, ale jeho reprezentanti z určitého důvodu neuspějí, mohou jejich voliči v následujících volbách hledat jinou alternativu; volební úspěch by jejich chování ovlivnil značně odlišně). Podobně není snadné předvídat strategii politických stran, především v případě menších subjektů. Náznak možného úspěchu v rámci nových pravidel je může inspirovat jak ke spolupráci, tak k větší rivalitě. Postupy pro následující volby pak budou navazovat na úspěch či neúspěch zvolené strategie.

Současná pozice stran na krajích stranického spektra v České republice
Stav české krajní pravice a levice je od voleb v roce 1998 značně nevyvážený. Rozpad voličské podpory a následně i stranické struktury SPR-RSČ vedl k marginalizaci krajně pravicových subjektů na celostátní úrovni, přičemž ani jejich výsledky na nižších úrovních nenaznačují možné „znovuzrození“ této části stranického spektra. Momentálně se na krajní pravici pohybuje několik uskupení (Mareš 2003a: 182 – 254; Petřík 2003: 12, 31 – 33), jejichž volební potenciál je minimální (nemají zastoupení ani na krajské úrovni – srov. Mareš 2003a: 200 – 201, 231 – na celostátní úrovni v roce 2002 součet jejich hlasů nedosáhl ani 1,7%, zahrneme-li strany počítané k tomuto křídlu Petříkem). Nerýsuje se prozatím ani možnost integrace těchto stran, jejímž „jádrem“ by byla některá z nich, nebo kterou by inspirovala charismatická osobnost schopná oslovit výraznější počet voličů. Problémem krajní pravice je i menší poptávka po jejích tradičních tématech, resp. konkurence krajní levice a prosystémové pravice u těch bodů, kterými by bylo možné mobilizovat větší počet voličů. Vzhledem k absenci zřetelně silnější krajně pravicové formace se při posuzování nebudeme zaměřovat na konkrétní strany, ale budeme se pohybovat v rovině možností, které nabízí nebo naopak odebírá možná volební reforma libovolné ze stávajících krajně pravicových formací (příp. i nějakému nově vzniklému subjektu) a této části spektra obecně.

Zatímco na pravém krajním okraji stranického spektra v České republiky je možné identifikovat řadu marginálních subjektů, mezi kterými lze jen těžko rozlišovat na silnější a slabší, krajní levici zcela dominuje KSČM. Při posuzování potenciálu krajní levice v závislosti na možných volebních reformách tak skoro nemá smysl minimálně ve střednědobém výhledu posuzovat možnosti žádné jiné formace (existující či případně nově vzniklé), proto jim budeme věnovat jen minimum prostoru.

Tendence ve volebních reformách
Na základě zkušeností různých zemí světa či teoretických znalostí o volebních systémech si lze s trochou fantazie vymyslet skoro neomezené množství změn volebních pravidel v České republice. V rámci našeho příspěvku se proto omezíme pouze na tři možné trendy vývoje volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny, které lze na základě současných či nedávných probíhajících diskusí považovat za relevantní. Jedná se o tendence:

a) posilující proporcionalitu výsledků voleb při zachování poměrného volebního systému – tento trend zahrnuje snížení volební klausule pro kandidující strany a koalice, nebo snížení počtu volebních krajů, resp. propojení obou principů. V současné době jsou tyto možnosti diskutovány v rámci vládní koalice (srov. např. Lidové noviny, 29. 1. 2004, MF Dnes, 16. 1. 2004);

b) posilující disproporcionalitu výsledků voleb při zachování poměrného volebního systému – v praxi by se mohlo jednat o zvýšení počtu volebních krajů (což je nejpravděpodobnější varianta), klausule, nebo změnu způsobu přepočf) tu hlasů na mandáty (resp. spojení více z těchto prvků). Vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu by se tato reforma musela pohybovat někde mezi součg) asným stavem a volební reformou z roku 2000. Jakkoliv se v současnosti tato varianta jeví méně pravděpodobnou než předchozí, v případě dohody větších politických stran by nebyla taková změna příliš komplikovaná. Znamenala by tak pokračování trendu nastoleného v ČR reformou z roku 2001, tato tendence rovněž převažuje v reformách poměrných systémů v zemích střední a východní Evropy (srov. Šedo, v tisku);

c) posilující personalizaci volební soutěže – do této kategorie lze zahrnout především úvahy vycházející z ODS, ať již se jednalo o zavedení relativní většinové volby (viz např. předčasné volby musí být podle většinového systému), nebo jen o nějakou formu smíšeného či personalizovaného proporčního systému. Momentální rozložení sil na politické scéně tento vývoj příliš nenaznačuje, ovšem především některá z „mírnějších“ variant personalizace (tj. ne úplný přechod k relativní většinové volbě) by mohla být v budoucnosti průchozí.

Možnosti stran na okraji spektra
Posílení proporcionality produkovaného výsledku voleb krajní pravici otevírá určité možnosti. Snížení hranice na 3% by v případě propojení několika příznivých faktorů mohlo umožnit její překročení, když ne v prvních volbách po reformě, tak v některých následujících. Jistou komplikaci by nadále mohlo představovat případné zachování stávajících volebních krajů (v malých krajích by ani podpora překračující 3% nemusela stačit k zisku mandátů a stávající velké kraje nepředstavují bašty krajní pravice). Snižování počtu volebních krajů (v krajní variantě vytvoření jediného celostátního volebního obvodu) by znamenalo usnadnění přístupu krajní pravice k mandátům i bez nutnosti dosáhnout vedle překročení volební klausule i dostatečné koncentrace voličů v některých regionech.

Vedle konstatování, že posilování proporcionality z technického hlediska usnadňuje krajní pravici zisk parlamentního zastoupení, je ale třeba rovněž upozornit na možný opačný efekt tohoto trendu. Optické přiblížení úspěchu ve volbách by mohlo vést u malých stran (bez ohledu na programovou orientaci) k oslabení integračních tendencí a účasti většího počtu subjektů ve volbách. Jako příklad může posloužit nárůst počtu stran kandidujících ve volbách v roce 2002, inspirovaný mj. snížením hranice potřebné k zisku státní podpory na 1,5% (Cabada 2003: 234 – 237). Jakkoliv bylo potřeba v relativních číslech dosáhnout pouze polovičního zisku ve srovnání s předchozími volbami (a v absolutních hodnotách vzhledem k nízké volební účasti ještě méně), na státní podporu dosáhl stejný počet mimoparlamentních stran jako v roce 1998. Jedinou teoreticky představitelnou úpravou volebního zákona, která by skutečně otevřela krajní pravici přístup do parlamentu (bez potřeby integrace, nalézání vhodných témat a osob, která je prezentují, a nutnosti výrazně lépe oslovit voliče než v předcházejících volbách), je dokonalá inspirace nizozemským příkladem, tj. vytvoření jediného celostátního obvodu, ve kterém se mandát přidělí každé straně, která dostane tolik hlasů, kolik odpovídá výsledku dělení celkového počtu hlasů celkovým počtem mandátů. V Nizozemí se jedná o 1/150 všech hlasů, v ČR by se při zachování počtu 200 poslanců jednalo o 0,5% všech hlasů. Dlužno ale dodat, že s takto radikální reformou se nepočítá.

Pozice KSČM by se z technického hlediska po posílení proporcionality volebního systému s největší pravděpodobností nezlepšila. Hranice 5% pro ni nikdy nepředstavovala překážku a současný vývoj její podpory naznačovaný výzkumy veřejného mínění nenapovídá, že by mohla ztrácet mandáty kvůli nedostatečné podpoře v nejmenších obvodech. Naopak určitou hrozbu pro KSČM (podobně jako pro ostatní, především větší parlamentní strany) by při posílení proporcionality výsledku voleb představoval možný zisk mandátů některým z menších subjektů, které by si jinak rozdělily dnešní parlamentní strany. Jisté ztráty by mohla zaznamenat i mezi voliči, kteří by mohli dát přednost menší straně v naději, že se dostane do parlamentu. Tyto ztráty by měly být malé, jejich přesnější odhad je nemožný jednak vzhledem k tomu, že není jisté, které všechny prvky by byly změněny, a kvůli nemožnosti odhadnout, kolik stran by dosáhlo parlamentní zastoupení za změněných podmínek. Jedinou možnou výhodou pro KSČM by po zvýšení proporcionality mohlo být pokračující a prohlubující se znechucení nad spory mezi prosystémovými stranami (jejich počet v parlamentu by mohl ve srovnání se současným stavem vzrůst) a z nich plynoucí nestabilitou vlád.

Posílení proporcionality by jiným krajně levicovým subjektům přineslo podobné výhody jako krajní pravici s tím rozdílem, že při jejich potenciálu by ani inspirace nizozemským modelem nemusela stačit k zisku mandátu, minimálně v krátkodobé perspektivě.

Volební reforma směřující k posílení disproporcionality při zachování poměrného volebního systému by ještě zhoršila postavení krajní pravice. Nejenom že se v současné době součet volební podpory těchto stran ni nepřibližuje k potřebným 5% (měřeno jejich výsledky v posledních volbách do Poslanecké sněmovny – srov. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2002), ale posílení disproporcionality by ještě ztížilo přístup krajní pravice k mandátům, pokud by i byla schopna integrace a nalezla téma či osobnost schopnou oslovit počet voličů umožňujících překročení volební klausule. Snížení počtu poslanců volených v jednom volebním kraji by zvýšilo „přirozený práh“, tj. v ještě více (či všech) krajích by bylo potřeba získat více než jen těsně přes 5% hlasů. Nezbytnou podmínkou úspěchu krajní pravice by se tak stalo nejenom překročení stanovení klausule, ale i dostatečná koncentrace voličů v určitých krajích. „Obrození“ krajní pravice by tedy muselo být podstatně výraznější než jaké by potřebovala k zisku křesel v parlamentu v případě posílení proporcionality.

Pokud se KSČM skutečně z hlediska podpory mezi voliči dotáhla v celostátním měřítku na ČSSD, pak by zásah do volebních pravidel posilující disproporcionalitu „přežila“ v krátkodobé perspektivě bez následků. Poškozována by mohla být teprve pokud by ji ve většině krajů předstihly alespoň dvě strany. Měla-li by taková reforma podpořit tendenci k systému dvou stran, je otázkou, na kterou není zdaleka tak jasná odpověď jako v předcházejících letech, která strana by reprezentovala levici. Obecně by zmenšení volebních obvodů přineslo přenesení části mandátů, kterých by dosáhly menší parlamentní strany, ve prospěch nejsilnějších, tj. ve stávající situaci i KSČM. Pozici KSČM v systému politických stran by mohlo poněkud oslabit, kdyby následkem posílení disproporcionality neměli její poslanci tak velký vliv na zablokování vzniku stabilní vládní většiny než v současnosti. Na druhé straně by minimálně ve střednědobé perspektivě mohla zaujmout pozici jediné reálné alternativy k vládám pravice, pravého středu, či velké koalice, a buď tím získat voliče nespokojené s politikou těchto vlád, nebo ještě účinněji nutit ČSSD ke spolupráci. Jako analogii pro politickou scénu ČR po dalším oslabení menších stran bychom mohli asi celkem úspěšně využít situaci na zemské úrovni v „nových“ spolkových zemí Německa. Dlužno ale dodat, že tendence k této podobě stranické scény je výrazně patrná na základě výsledků výzkumů veřejného mínění, nelze tedy vyloučit, že tento stav nastane i bez posílení disproporcionality.

Pro ostatní krajně levicové subjekty by posílení disproporcionality bylo pravděpodobně dalším důvodem, proč by pro nemělo význam pokoušet se účastnit volební soutěže. Možnost jejich úspěchu, nulová i při současné úpravě, by byla ještě více vyloučenou.

Posílení personalizace volební soutěže by přineslo ze všech uváděných trendů nejméně předvídatelné výsledky. Uvolnění (alespoň části) křesel pro osobnosti volené v jednomandátových obvodech by minimálně v prvních volbách mohlo mít značný dopad na podobu stranického spektra (vyloučíme-li nějaký administrativní zásah, který by vylučoval účast kandidátů spadajících do „antistranického“ proudu české politiky (podrobněji viz Mareš 2003 b: 223 – 225), který si lze jen těžko představit bez porušení zásad obecně platných pro svobodné volby). Navíc úplné zavedení relativní většinové volby, by znamenala vytvoření dosti malých volebních obvodů, složení obyvatel v těchto obvodech se pak bude ještě více odchylovat od celostátního průměru než je patrné v současných senátních volebních obvodech (bez ohledu na to, k jak velkému snížení počtu poslanců by došlo – samozřejmě pokud by nebyl jejich počet redukován na 81 a méně). V těchto volebních obvodech pak mohou hrát výraznější roli různé specifické sociální vazby, problémy obyvatel daného obvodu apod., které by při stávající úpravě nemohly mít relevantní vliv na produkované výsledky voleb.

Personalizace voleb by pozici krajní pravice nevylepšila. Zisk relativní většiny krajně pravicovým kandidátem v některém volebním obvodě je nepravděpodobný, příležitost k zisku podílu na mandátech v případné poměrné složce hlasování by měla pouze při důsledném oddělení této složky od většinové a její značné proporcionalitě. Ve většinově volených obvodech by jedinou šancí pro krajní pravici byla možnost vzniku obvodu se specifickými problémy, které učiní solidní část místních voličů náchylných preferovat řešení předkládané krajní pravicí, která navíc bude schopna zde nominovat dostatečně charismatického kandidáta. Doplňující podmínkou by byl navíc i netaktický postup a kampaň ostatních kandidátů. Zároveň ale nelze zcela vyloučit, že se v některých obvodech budou pokoušet i kandidáti umírněných stran zapojit do kampaně prvky blízké krajní pravici (např. v obvodě s početnější romskou menšinou).

Předvídat dopad personalizace voleb na KSČM je značně obtížné. Zkušenosti ze senátních voleb naznačují, že strana je schopna získat zastoupení (byť neodpovídající jejímu podílu na hlasech) bez ohledu na to, zda je potřebná relativní či absolutní většina (asi nejhorší variantou pro KSČM by bylo uplatnění většinového principu používaného v Maďarsku, protože by v řadě obvodů byla nucena soutěžit se dvěma kandidáty, mezi kterými by si mohli vybrat i voliči odmítající volit některou ze stávajících velkých prosystémových stran). Budeme-li předpokládat, že KSČM dosáhne podporu přes 20% voličů a nebude až třetí stranou s výrazným odstupem za dvěma nejsilnějšími, nemusí ji relativní většinová volba katastrofálně uškodit. Mandáty ve srovnání se současným stavem by pak ztrácela spíše ve prospěch nezávislých kandidátů (KSČM by se rovněž velmi pravděpodobně podílela velkou měrou na rozdělování mandátů z případné kompenzační poměrné složky voleb, čímž by si částečně vynahradila možné ztráty z většinové části). Očekávaná stabilizace vládních většin by tak mohla zůstat podobně nejistou jako v současnosti, resp. by nadále zůstávala komplikovanou případná alternace. V konečné fázi by se tak mohl opakovat efekt zmiňovaný při posuzování potenciálu KSČM v případě posílení disproporcionality volebních výsledků, pouze místo tří velkých stran by se muselo počítat ještě se „čtvrtým hráčem“, heterogenním blokem poslanců „antistranického“ proudu.

Personalizace voleb pro jiné krajně levicové subjekty by mohla být zajímavou pouze v případě, že by v některém z volebních obvodů byla koncentrována většina voličů výrazně zklamaných z polistopadového vývoje. Nabídka osoby spojené s minulým režimem výrazněji než např. kandidát KSČM by pak mohla mít jistou naději.

Závěr
Reformy volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny sledující některý ze tří trendů, jejichž podpora je patrná u současných relevantních stran, by měly na pozice antisystémových krajně pravicových a krajně levicových stran rozdílný dopad. Současná krajní pravice by mohla těžit jen z posilování proporcionality výsledků voleb, i když v krátkodobém výhledu by jí pomohla jen reforma překračující diskutovaný rámec. Reforma jdoucí jiným směrem by pozici této části stranického spektra ještě zhoršila. Vzhledem k celkové slabosti krajní pravice by se ale nejednalo o velké vítězství volebního inženýrství, de facto by zůstala pozice krajní pravice na politické scéně stejně marginální jako v současnosti.

KSČM by naopak „přežila“ bez větších následků reformy měnící poměrný volební systém (a s menšími následky i personalizaci zachovávající v převážné míře logiku poměrného volebního systému při rozdělování mandátů). Ke skutečnému otřesu s její pozicí by byla nutná změna chování levicových voličů, která by opět vynesla ČSSD do pozice jednoznačně nejsilnější stranou nalevo od středu. Hrozbou při posílení proporcionality by pro KSČM mohl být přesun některých mandátů, které získává za stávajících pravidel, menším stranám, Při volební reformě sledující ostatní trendy by mohla být více nucena ke spolupráci s prosystémovými stranami a tím i k umírnění programu. K tomuto tématu se ale dá nahlížet i z pesimistického úhlu pohledu, tj. že ČSSD bude více nucena spolupracovat s KSČM a to bez ohledu na ochotu upravit program a rétoriku představitelů krajní levice. Výrazná personalizace volební soutěže (zavedení relativního většinového systému) by pak přinesla obtížně předvídatelné výsledky. Krátkodobě by KSČM oslabila (ale nevyřadila), další vývoj je značně nepředvídatelný.

Ostatní krajně levicové subjekty by se mohly prosadit podle jakýchkoliv pravidel spíše náhodou a i jejich případné zastoupení by nemuselo znamenat zisk relevantního postavení na politické scéně.

Při rozložení sil, které neznačily výsledky voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2002 a jak se jeví podle současných výzkumů veřejného mínění k tomuto tématu (velký prosystémový pravicový subjekt následovaný s jistým odstupem dvěma přibližně stejně silnými levicovými stranami, přičemž podpora kterékoliv jiné strany dosahuje maximálně poloviny zisku jedné z levicových stran) nelze očekávat od žádné volební reformy jednoduché a jednoznačné posílení některého z prvků podporujících stabilitu systému politických stran. Trendy vylučující výrazné roztříštění stranického spektra neznamenají oslabení KSČM, metody, které KSČM oslabí, mohou podobně oslabit i ostatní parlamentní strany na úkor kandidátů nesvázaných s těmito stranami.

Použité prameny a literatura
Cabada, L. (2003): Malé politické subjekty a volby v České republice. In: Linek, L. – Mrklas, L – Seidlová, A – Sokol, P. (eds.): Volby do Poslanecké sněmovny 2002, Praha, Sociologický ústav Akademie věd České republiky, s. 229 – 238.

Klíma, M. (2000): Poměrný „nepoměrný“ volební systém po novelizaci zákona o volbách do Parlamentu ČR. Politologický časopis, č. 4, r. VII., s. 334 – 361.

Lebeda, T. (2000): Přiblížení některých aspektů reformy volebního systému. Politologický časopis, č. 3, r. VII., s. 242 – 258.

Lidové noviny, 29. 1. 2004.

Mareš, M. (2003a): Pravicový extremismus a radikalismus v ČR. Brno, Barrister&Principal.

Mareš, M. (2003b): „Neautonomistické“ strany a hnutí vázané svým názvem na konkrétní region či lokalitu. In: Mareš, M (ed.): Etnické a regionální strany v ČR po roce 1989. Brno, Centrum pro demokracii a kulturu, s. 220 – 226.

MF Dnes, 16. 1. 2004.

Novák, M. (2000): Proč je konkurenční model demokracie pro Českou republiku výhodný? In: Reforma volebního systému – změna k lepšímu nebo k horšímu? Praha, CEVRO 2000.

Olsen, J. (2002): Německá PDS mezi Východem a Západem. In: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds.): Rudí a růžoví. Transformace komunistických stran. Brno, Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, s. 65 – 82.

Předčasné volby musí být podle většinového systému (http://www.ods.cz/_dynaframe_no_menu.html?clanky).

Šedo, J. (v tisku): Trendy volebních reforem v transformujících se zemích, Sborník konference Perspektívy štúdia a výskumu v spoločenských vedách, Trnava 2003.

Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v roce 2002 (http://www.volby.cz).