Vůdčí osobnosti Hamásu a Palestinského islámského džihádu

Autor: Marek Čejka » Kategorie: 02/2005, Archiv » 01. 11. 2005

Hamás a Palestinský islámský džihád jsou dvě nejznámější radikálně islamistická hnutí, které působí od 80. let XX. století v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu. Obě se vyznačují mnoha společnými znaky: v prvé řadě snahu o vytvoření islámského státu na území bývalého mandátu Palestina a také neochotu smířit se s existencí Státu Izrael. To je postavilo proti pragmatismu OOP a Fatahu, pro které se staly vážnou konkurencí.

„Alláh jako poslední cíl,
Prorok jako hlava,
Korán jako ústava,
smrt pro Alláhovu slávu jako nejžhavější touha.“

heslo Hamásu

Hamás

arab. „nadšení“, přičemž zároveň je toto slovo zkratkou pro Harakat al-Muqáwama al-Islámíja – Hnutí islámského odporu

I když jsou po světě známé hlavně teroristické akce Hamásu, hnutí v sobě spojuje dvě značně odlišná poslání – charitu (vůči Palestincům) a teror (vůči Izraeli).

Civilní (politické) křídlo, které je výraznou složkou hnutí, navazuje na aktivity egyptského Muslimského bratrstva a vyvíjí činnosti na podporu chudého palestinského obyvatelstva: provozuje vlastní školy a systém sociálního zabezpečení. Na rozdíl od oficiálních palestinských struktur je civilní křídlo Hamásu daleko méně zkorumpované. To také činí hnutí tak populární mezi výraznou částí Palestinců, zvláště v chudém pásmu Gazy.

Militantní křídlo organizace, Brigády mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma (arab. „Katá´ib aš-Šahíd Izz ad-Dín al-Qassám“ , zkráceně „Brigády Kassám“), které jsou pojmenované podle palestinského radikála z dob britského mandátu, spáchaly do dnešních dní mnoho útoků na izraelské vojenské i civilní cíle a zavraždily stovky lidí. Hamás také nerozlišuje mezi izraelskými bezpečnostními složkami a civilisty, protože podle jeho názoru prakticky všichni Izraelci, včetně žen, slouží v „okupační armádě“. Tyto aktivity dostaly Hamás na seznamy teroristických organizací různých zemí světa, včetně USA, Kanady a Evropské unie.

Až do roku 1993 byl Hamás řízen ze Spojených států, konkrétně z města Springfield ve Virginii, kde mu velel Músá Muhammad Abú Marzúq (1951). V letech 1992 – 93 mělo militantní křídlo hnutí svou centrálu v Londýně.[1]

Není bez zajímavosti, že ve svých začátcích v 80. letech Hamás paradoxně disponoval i tichou podporou ze strany Izraele. Ten totiž spoléhal na to, že veřejné prospěšné aktivity hnutí převáží nad militantními a hnutí se stane vážným soupeřem OOP.[2] Strategie „rozděl a panuj“ však Izraeli nevyšla, neboť po vypuknutí první intifády v roce 1987 se v Hamásu prosadilo tvrdě protiizraelské křídlo.

Duchovním otcem hnutí byl od dob jeho založení šejch Ahmad Izmaíl Jásín (1936 – 2004). Od mládí byl tento muž připoután na invalidní vozík, neboť se vážně zranil jako dítě při fotbalu. Vystudoval islámskou univerzitu Al-Azhar v Káhiře, kde také vstoupil do Muslimského bratrstva. Izraelci byl poprvé uvězněn již v roce 1983. Obecně známým se stal v průběhu první intifády. Během ní byl v roce 1989 odsouzen k doživotnímu trestu. V roce 1997 však byl propuštěn výměnou za dva izraelské agenty, kteří se neúspěšně pokusili zabít Chalída Mašála (1956), vysokého představitele Hamásu v Jordánsku. V roce 2004 byl Jásín zabit izraelskou raketou v rámci tzv. mimosoudní likvidace.

Dalšími významnými postavami hnutí Hamás se stali:[3]

v pásmu Gazy:

- Abdel Azíz al-Rantíssí (1947 – 2004) – vůdce Hamásu v Gaze, zlikvidován Izraelem

- Ibráhím al-Makadme (? – 2003) – spoluzakladatel hnutí, zlikvidován Izraelem v roce 2003

- Mahmúd al-Zahar (1945) – civilní křídlo

- Ismáíl Hanijá – civilní křídlo

- Sa´íd A-Sijam – civilní křídlo

- Salah Šiháda ( ? – 2002) – vůdce Brigád Kassám, zlikvidován Izraelem

- Adnan al-Ghúl ( ? – 2004) – odborník na výbušniny, „otec“ rakety Kassám

- Mohammed Deif – vůdce Brigád Kassám

- Wa’el Nassar ( ? – 2004) – vůdce Brigád Kassám

- Salama Hamad (1972) – vůdce Brigád Kassám

- Imád Abbás (1974 – 2004) – významný člen Brigád Kassám

- Nidal Fathi Rabah Farahat (1971 – 2005) – významný člen Brigád Kassám, konstruktér raket Kassám

- Imád Aqel – významný člen Brigád Kassám

na Západním břehu:

- Mohammed Tahá – spoluzakladatel hnutí, uvězněn Izraelem v roce 2003

- Jahjá Ajjáš (1966 – 1996) – „Inženýr“

- rodinný klan Kawasame v Hebronu – pochází z něj několik místních velitelů a sebevražedných atentátníků (část z nich Izraelci zlikvidovali, někteří byli uvězněni).

v zahraničí:

- Chalíd Mašál (1956) – vůdce Hamásu sídlící v Damašku, v roce 2004 pravděpodobně uprchl do Íránu.

- Músá Muhammad Abú Marzúq (1951) – bývalý vůdce Hamásu se sídlem v USA a později v Damašku, v roce 2004 pravděpodobně ze Sýrie odešel.

- Izz ad-Dín Šejch Chalíl (1962 – 2004) – člen militantního křídla, zlikvidován v Damašku v roce 2004, pravděpodobně Izraelem.

Palestinský islámský džihád (PID)

arab. Al-Džihád al-Islámíj al-Filastíníj
angl. Palestinian Islamic Jihad (PIJ)

PID je militantní skupina, která má své kořeny v pásmu Gazy. Založila jej jako palestinskou odnož Egyptského islámského džihádu skupina vedená Fathi Šikakim. Hlavním cílem skupiny je osvobození Palestiny, zničení Státu Izrael a jeho nahrazením palestinskou islámskou teokracií. PID je rovněž odpůrcem mnohých režimů arabského světa, které obviňuje z jejich prozápadnosti a nedostatečného důrazu na islám. Oproti Hamásu svou popularitou PID mezi Palestinci značně zaostává. Tato organizace totiž nevyvinula po vzoru Hamásu obdobný sociální program. Nové příznivce se tak snaží PID získávat spíše prostřednictvím teroristických útoků, nezřídka sebevražedných atentátů. K některým z nich byly rekrutovány i ženy a nezletilí mladíci. Velitelství PID se nachází údajně v Sýrii a je financováno s velkou pravděpodobností z Íránu. Skupina operuje hlavně na Západním břehu (kde jsou základny v městech Hebron a Džanín) a v Gaze. Některé útoky však provedla i v Jordánsku a Libanonu. V roce 2003 byl ve Spojených státech zadržen profesor Sami Al-Arian (1958), údajně vůdce Islámského džihádu v Severní Americe.

Významné postavy Palestinského islámského džihádu:[4]

- Šejch Abdulláh Ramadán – spoluzakladatel hnutí žijící v Damašku

- Fathi Šikaki – spoluzakladatel hnutí, zlikvidován Izraelci na Maltě v roce 1995

- Mahmúd Tawallbe – vůdce PID v Džanínu, zabit během operace „Obranný štít“ izraelským vojenským buldozerem Caterpillar D9

- Tamer Chuwejr – šestnáctiletý mladík najatý PID jako sebevražedný atentátník

- Mahmúd Sadr – vůdce PID v Hebronu

- Hanadi Džaradát (1975 – 2003) – žena, která spáchala sebevražedný atentát v jeruzalémské restauraci „Maxim“

Hamás a PID v současnosti

V průběhu druhé intifády (která vypukla v roce 2000) byly největší násilnosti na palestinské straně organizovány právě těmito dvěma formacemi. Podařilo se jím zdokonalit stávající sebevražedné zbraně – výbušné opasky – což se velice brzy projevilo častými atentáty ve veřejných prostorách v Izraeli. Výbuchy v autobusech, kavárnách, pizzeriích, nočních klubech, na Hebrejské univerzitě[5] a dalších místech byly děsivým aspektem Intifády. Vyvinuty byly také jednoduché rakety Kassám naplněné trhavinou, které začaly být odpalovány z pásma Gazy na přilehlá izraelská sídliště a osady. Rovněž miny a dálkově ovládané podzemní nálože způsobily Izraeli ztráty nejen na vojácích jedoucích v lehkých vozidlech, ale i v nejmodernějších tancích Merkava. U sebevražedných misí se během druhé intifády vůbec poprvé objevily ženy a dokonce i děti.

V určitých obdobích intifády vyhlašovaly palestinské militantní organizace (hlavně Hamás) jednostranné příměří (arab. hudna), které bylo z jejich strany interpretováno jako „smířlivý krok“. Naopak Izrael většinou považoval hudnu za období sloužící k reorganizaci sil a přípravě na nové útoky.

Během intifády Izrael zlikvidoval mnoho vůdčích postav hnutí (mj. šejcha Jásína, Abdela Azíz al-Rantíssího a dalších). V důsledku těchto likvidací došlo k jistému utlumení aktivit obou hnutí.

Není však vyloučeno, že se jedná jen o další hudnu. Nejen proto, že se např. nejvyšší Hamásu vedení v čele s Chálidem Mašálem (1956) nachází v zahraničí[6], ale i proto, že mnozí Palestinci se nacházejí v situaci, kterou Massimo Introvigne charakterizuje jako „politické a kulturní zoufalství“, což nahrává extrémistům.[7]

Hamás také začal po roce 2004 částečně měnit svou taktiku a na rozdíl od dřívějších dob začal projevovat zájem o účast na různých demokratických procedurách v Palestinské autonomii.

Poznámky

[1] Introvigne, M.: Hamás – Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003, str. 44
[2] Kolektiv autorů: Encyklopedie - světový terorismus, Svojtka&Co., Praha 2001, str. 328, 329
[3] http://en.wikipedia.org/wiki/Hamas
[4] http://en.wikipedia.org/wiki/Hamas
[5] Svědkem této exploze byl i autor knihy.
[6] Chalíd Mašál žil do roku 2004 v Damašku, odtud pravděpodobně uprchl do Íránu; Viz http://en.wikipedia.org/wiki/Hamas
[7] Introvigne, M.: Hamás – Islámský terorismus ve Svaté zemi, Vyšehrad, Praha 2003, str. 69. Viz také kniha Khosrokhavar, F.: Les nouveaux Martyrs d´Allah, Flammarion, Paris 2002