Vujić, Jure: Radikalna Misao. Fenomenologija političkog radikalizma. 1. vydání. Zagreb: Alfa. 2016. 302 s. ISBN: 13-978-953-297-787-5

Autor: Miroslav Mareš » Kategorie: 02/2016 » 27. 12. 2016

Článek v PDF

Knihy o problematice politického radikalismu a souvisejících fenoménů jsou záležitostí výzkumů a debat vedených jak ve velkých světových jazycích, tak i publikací uveřejněných v jazycích menších národů. I v nich lze přitom na jedné straně nalézt zajímavé postřehy a podněty z hlediska globálního stavu výzkumu, na straně druhé však mohou vykazovat i určité nedostatky či kontroverzní body a představují tak jisté „varování“, kde je třeba další práci na tématu změnit či upřesnit. Předchozí konstatování se plně týkají i publikace chorvatského autora Jure Vujicé, který vydal ve svém rodném jazyce knihu Radikální mysl. Fenomén politického radikalismu. Autor v ní však zúročuje především svoji dlouholetou francouzskou zkušenost, když z velké části čerpá z francouzských zdrojů.

Kniha se snaží o komplexní zmapování problematiky politického radikalismu, kterým chápe především pravicový a levicový radikalismus. V úvodní kapitole se autor zabývá terminologickými a koncepčními otázkami, když na základě předchozích vědeckých výzkumů jiných autorů odlišuje pojmy extremismus a radikalismus. Následuje kapitola věnovaná teoretické rozpravě o politickém extremismu. Terminologické dilema se projevuje i v názvu třetí kapitoly, pojmenované Radikální pravice či extrémní pravice?, zatímco u čtvrté kapitoly je název jednodušší a bez otazníku: Radikální levice. Pátá kapitola se zabývá fenoménem terorismu jakožto metodou politického boje (specifická podkapitola je zde věnována i sionismu z pohledu radikální pravice a radikální levice).

Hlavní přínos knihy lze spatřovat ve snahách o rozčlenění radikální pravice a radikální levice a v rozboru některých myšlenkových proudů z těchto částí politického spektra. Autor se snaží vymezit velké množství kategorií či typů, nicméně se podrobněji nevyjadřuje k jejich prolínání a návaznosti. Zařazení některých typů je přitom podmíněno politickou kulturou určitých zemí, zatímco v jiných se jedná o proudy neradikální. Platí to hned pro první vymezený proud v přehledovém schématu na str. 65–68, a sice pro monarchismus. Dále radikální pravici poměrně komplikovaně dělí na nacionální katolicismus, nacionální liberalismus, nacionální populismus, evropský nacionalismus, integrální nacionalismus, revoluční nacionalismus, negacionismus, neonacismus, nostalgiky, novou pravici, rasismus, solidarismus a supermacismus. Nepoměrně jednodušší (i když rovněž kontroverzní) je Vujićovo rozdělení radikální levice, a sice na extrémní levici, ultralevici, antiliberální levici, anarchismus a revoluční levici.

Počet a forma vymezených kategorií samozřejmě vyvolává řadu otázek, včetně podkategorií (např. proč v rámci extrémní levice autor pracuje se subkategoriemi komunismu, leninismu, lucemburgismu, anarchismu, anarchosyndikalismu, komunismu rad, sovětského komunismu a autonomního hnutí – operacionismu, když jde spíše o subkategorie komunismu anebo anarchismu, který pak vymezuje jako zvláštní kategorii na stejné úrovni jako extrémní levice. Vnitřní logika typologií a kategorizací tak zůstává nedopracována.

Nicméně cenné jsou analýzy některých specifických proudů – např. španělského karlismu a jeho projevů v soudobé krajně pravicové politice, případně bonapartismu a jeho vlivu na francouzské politické dění či radikálně nacionalistického solidarismu vycházejícího z myšlenek Leóna Bourgeoise. Jako podnětné je třeba vidět i zařazení neevropských proudů, např. panafrického kemetismu. Autor se zabývá i zajímavými – byť marginálními – proudy, jako je např. ontologický anarchismus Hakima Beye, inspirovaný částečně súfismem. V tomto i v dalších případech prolnutí politického radikalismu s náboženstvím (nacionální katolicismus, sionismus apod.) je škoda, že se autor nezabýval i obecným vztahem politického a náboženského radikalismu.

Vućic, jak již bylo uvedeno, čerpá dominantně z francouzských zdrojů. U představení debat o extremismu však nevynechává ani literaturu německou (např. Richarda Stösse), nicméně ignoruje hlavní německou debatu mezi zastánci tzv. teorie extremismu Uwe Backesem a Eckhardem Jessem a jejich oponenty (Wolfgangem Gessenharterem či lidmi z okruhu iniciativy „Proti každému pojmu extremismus“). Vymezení extremismu je v knize silně ovlivněno texty Lairda Wilcoxe z devadesátých let, zatímco novější anglojazyčné práce (např. od Case Muddeho) kritické analýze podrobeny nejsou.

Kniha obsahuje zajímavé popisy vybraných radikálních formací, zvláště z románského prostoru (např. francouzského Výboru 9. května na str. 146–148). Nicméně celkový přehled radikální politické scény v soudobém světě (str. 57–64) patří k nejslabším částem knihy, a to pro jeho zastaralost. Rozsah této recenze neumožňuje upozornit na všechny nedostatky, ale obecně je popis situací v jednotlivých státech opožděn až o deset let za reálným vývojem. Namátkou v Polsku již není na krajní pravici vlivná v knize zmíněná Liga polských rodin, ale naopak v publikaci neuvedené Národní hnutí (RN), na Slovensku autor nezaregistroval vzestup Ľudové strany Naše Slovensko (LSNS), v Německu zase uvádí existenci Národně demokratické strany Německa (NPD) a Německé lidové unie (DVU) odděleně, přestože se obě strany v roce 2010 sloučily a do roku 2012 se vyjasnily i právní problémy této fúze. Na jiných místech knihy však autor uskutečňuje i analýzu aktuálních fenoménů (např. italského hnutí Casapound).

Spornou záležitostí je zařazení mexické Zapatovy armády národního osvobození (EZLN) do kapitoly o terorismu. I tato kapitola mohla více zohlednit současné teroristické formace (např. v Řecku). Od autora, který napsal zřejmě první takto koncipovanou knihu v chorvatštině, bych očekával i to, že se pokusí aplikovat obecné koncepty na chorvatské reálie. Výzkum soudobého chorvatského radikalismu a extremismu je přitom velmi nerozvinutý. Vujić se však svojí rodnou zemí takřka vůbec nezabývá.

Výsledný dojem z knihy je tak rozpačitý. Na jedné straně je třeba ocenit rozsah zpracované matérie a řadu podnětných dílčích analýz i snah o typologie a kategorizace, na straně druhé však stojí opomenutí důležitých reálií i vlivných autorů a nejasné prolínání jednotlivých vymezených kategorií. I přes tyto nedostatky kniha stojí za přečetní, jednak pro již zmíněné přínosné pasáže a jednak kvůli přemýšlení o jejích nedostatcích, jehož výsledkem může být další progresivní posun výzkumu radikalismu, extremismu a terorismu.