Werwolf: Analýza z hlediska typologie politického násilí

Autor: Martin Pešl » Kategorie: 01/2005, Archiv » 01. 05. 2005

Článek se bude věnovat fenoménu Werwolfu, který vznikl v posledních měsících zatím největšího světového válečného konfliktu a zanechávajícího svou stopu v odkazech a různě modifikovaných přístupech k němu do dnešních dnů. Jeho cílem je analýza válečné organizace Werwolf a její následné posouzení z hlediska typologie politického násilí, jež má dospět k odpovědi na otázku, o jaký typ organizace se jednalo: zda se v případě druhoválečného Werwolfu jednalo o teroristickou organizaci (přičemž s tímto tvrzením se můžeme setkat poměrně často), nebo zda naopak vykazoval znaky organizace guerillové.

1. Politický terorismus

Snahy o přesné vymezení pojmu „terorismus“ jsou patrné již dlouhou dobu, avšak ani dnes není možné hovořit, o existenci jediné, všeobecně platné a přijímané definice. První pokusy o definování terorismu lze vysledovat již v období před II. světovou válkou. Jako projev tohoto úsilí je možno chápat také pravděpodobně první oficiální „mezinárodní“ definici terorismu. Ta byla formulována v roce 1937 při příležitosti jednání Společnosti národů o uzavření Úmluvy o prevenci a potlačování mezinárodního terorismu. Úmluva terorismus vymezovala jako „kriminální činy namířené proti státu, jejichž cílem je vyvolání teroru u určitých osob, skupin osob či ve veřejnosti“ (Strmiska 1996: 6). Prakticky do 60. let dvacátého století však nelze hovořit ani o počátcích systematického výzkumu tohoto jevu. Zlom nastává v souvislosti s nárůstem etnicky a politicky motivovaného násilí, rozvojem guerillových hnutí, vytvořením koncepce „městské guerilly“ a prvními pokusy o její aplikování. Dalším významným stimulem, jenž urychlil výzkum politického násilí a terorismu, byly vlny násilí spjaté s protestními hnutími ve vyspělých demokratických státech a následné zformování a rozvoj skupin, jako byly italské Rudé brigády či německá Frakce Rudé armády. Došlo k velkému nárůstu pokusů o vymezení terorismu, případně jednotlivých typů terorismu. Označení „terorismus“ se začalo uplatňovat v dalších různorodých kontextech a spojovat s novými významy. Výsledkem však byla terminologicky a metodologicky velmi nepřehledná situace. Ta se zlepšuje až prvními ucelenými soubory dat a vytvořením pracovních metod, které umožnily hlubší porozumění projevům teroristického násilí a připravily podklad pro jejich klasifikaci a typologizaci.

Z důvodu charakteru článku se následně bude zabývat pouze terorismem politickým[i] a pozornost nebude věnována jiným typům terorismu, jako jsou například terorismus kriminální, psychotický, zájmový a podobně. Představením a zpracováním několika definic a přístupů vědců a badatelů, zabývajících se politickým násilím a zejména politickým terorismem, budou následně vybrány znaky a charakteristiky, které umožní lepší orientaci a pochopení aktivit a akcí organizace Werwolf. Dále pak poslouží, spolu s obdobně zpracovanými materiály, týkajícími se organizací a skupin guerillového typu, k přiřazení Werwolfu k určitému typu organizací. Přičemž základní otázkou zůstává, zda se v případě Werwolfu jednalo spíše o organizaci teroristickou či guerillovou.

Paul Wilkinson definoval politický terorismus jako „donucovací zastrašování, jako systematicky užívané vraždění a ničení(nebo hrozbu vraždění a ničení) systematicky užívané k terorizování jednotlivců, skupin či vlád s cílem uznat politické požadavky teroristů“(Strmiska 2001: 10). Podle něj je teroristické násilí charakteristické svou neomezeností, nevybíravostí, libovolností a nepředvídatelností, nelidskostí a barbarskostí. Terorismus označuje za tajnou, nevyhlášenou, nekonvenční válku.

Za reprezentanta přístupu, který vytrvale odmítal představu, že je vůbec možné dospět k univerzálně přijatelné definici terorismu je možno označit Waltera Laqueura. Zastával názor, že jakékoli širší vymezení terorismu, než jako „systematické používání vraždění, násilí a ničení(či hrozeb takového jednání), za účelem dosažení politických cílů“(Strmiska 1996: 6) bude nutně vyvolávat spory. V tomto případě lze však souhlasit se Strmiskovým tvrzením, že takovéto vymezení je možno vztáhnout na jakékoli extrémní politicky motivované násilí.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století vystoupila se zajímavým přístupem k problematice italská vědkyně Donatella Della Porta. Odmítla obecné a mnohdy zjednodušující způsoby vymezení politického terorismu, které do této kategorie zahrnovaly heterogenní historické jevy, přičemž rozhodujícím kritériem pro ně byla prostě jen existence jistého násilí v daných politických konfliktech. Naopak kladla důraz na zkoumání konkrétního historického kontextu teroristických činů. Politický terorismus pak pojala jako „aktivitu těch tajných organizací omezených rozměrů, které prostřednictvím trvalého a téměř výlučného užívání forem násilné akce sledují dosažení převážně politických cílů.“ (Strmiska 1996: 8). Také v tomto případě je možno odhalit určitou „slabost“ definice, neboť nepostihuje např. akce prováděné na podporu stávajícího státního zřízení prostřednictvím státních složek.

Na konci sedmdesátých let prezentoval svoje vymezení politického terorismu také Američan Ted Robert Gurr. Použil pro něj několika různých definic a metodologických východisek. Vycházel ze tří základních kritérií:

1. politický terorismus zahrnuje použití destruktivního násilí spíše „skrytým“ způsobem, ze zálohy (zákeřně), než v otevřeném boji,

2. alespoň některé z hlavních cílů/terčů jsou politického charakteru (veřejné budovy, vojsko, policie, politicky významné skupiny a jednotlivci),

3. násilné akce jsou prováděny skupinami operujícími utajeně a víceméně sporadicky (Strmiska 2001: 12).

Definicí terorismu, která pracuje podobně jako Gurrova spíše s konkrétně rozpoznatelnými kroky a postupy, vytvořil například také Bruce Hoffmann. Ten definuje terorismus jako sled pěti jednotlivých procesů, pomocí nichž má být dosaženo dalších cílů. Zpočátku je dosahováno pozornosti prostřednictvím publicity, nejdříve mezi vlastním obyvatelstvem, optimální by bylo seznámení světové veřejnosti. Jestliže je dosaženo této pozornosti, je potřeba dosáhnout potvrzení vlastních cílů. To se děje prostřednictvím uznání cílů jako oprávněných. Dalším krokem je přijetí autority, aby mohly být provedeny změny ve vládě či společnosti. S tím je spjata kompletní změna struktury státu nebo alespoň změna vlády. Po uchopení této mocenské pozice může být provedeno přerozdělení zdrojů, změna geografických hranic a uznání menšinových práv. V závěru je prováděna vládní moc prostřednictvím kontroly nad státem, vlastním územím nebo národem. Celou strukturu definice přibližuje následující schéma:

Schéma 1: Pět procesů terorismu a jeho cíle dle Hoffmanna

Zdroj: Benal, G. – Fortelka, D. (2003): Formen der Krigsführung bei Konflikten – Die neuen Kriege. Mit einem Fallspiel zur UCK, s.14.

Hoffmannova definice vykazuje ten nedostatek, že se, podobně jako v případě Della Porty, potýká její uplatnění, například v případě prostátního terorismu, s velkými obtížemi a některé z Hoffmannových procesů a cílů tyto prostátně orientované teroristické skupiny prakticky nikdy nesplní neboť to není ani třeba (viz proces 3 až 5).

Další z definicí, s níž je možno se ve vědeckých kruzích setkat, uvádí ve svém příspěvku Alex P. Schmid. Vznikla jako výsledek analýzy více jak sta existujících definic terorismu, provedené v roce 1984. Svou konečnou podobu pak získala v roce 1988: „Terorismus je metoda vzbuzování strachu prostřednictvím opakovaných násilných aktů, vykonávaných tajnými jednotlivci, skupinami či státními orgány z idiosynkratických, kriminálních nebo politických důvodů, přičemž na rozdíl od atentátů nejsou přímé oběti násilí pravým terčem teroru. Okamžité lidské oběti násilných aktů jsou obvykle buď vybrány náhodně (příležitostné terče) z cílové veřejnosti, nebo záměrně (reprezentativní neboli symbolický terč) a slouží k předání zprávy. Komunikační procesy mezi teroristy (organizací), (ohroženou) obětí a hlavním terčem, založené na násilí a šíření strachu, jsou využívány k manipulaci hlavního terče (veřejnosti) tím, že se z nich stávají terče teroru, požadavků nebo upoutání pozornosti v závislosti na tom, zda jde o zastrašování, násilné donucování, či šíření propagandy“ (Encyklopedie světový terorismus 2001: 16) Přestože tato definice obsahuje všechny obecně přijímané základní prvky, je poněkud neobratná, což je dáno její rozsáhlostí a pro konkrétní využití se příliš nehodí.

Problematikou politického násilí se ve svých pracích zabývá také Ariel Merari. Přiklání se, podobně jako spousta dalších badatelů k názoru, že určit, co je terorismus je nesmírně obtížným úkolem. Sám pracuje s definicí vypracovanou United States Department of State, popisující terorismus jako „promyšlené, politicky motivované násilí spáchané proti civilním cílům subnacionálními skupinami nebo tajnými státními agenty, obvykle s cílem ovlivnit publikum“ (Merari 1993: 218). Subverzívní terorismus se pak dle Merariho skládá z několika základních prvků, pomocí nichž jej přesněji charakterizuje. Prvním z nich je prvek psychologický. Terorismus pojímá Merari jako strategii založenou na psychologickém vlivu, kterému přiřazuje nejvýznamnější pozici v arsenálu strategických postupů teroristických organizací. A to kvůli jejich fyzické „slabosti“, kdy se nemohou měřit například s vojenskými či bezpečnostními složkami státního aparátu.

Dalším prvkem je propaganda činem, jejíž podstata vychází z přesvědčení, „že teroristický akt je nejlepší předzvěstí potřeby svrhnout režim a pochodní, která by ukázala způsob, jak to udělat“ (Merari 1993: 233). Následujícím prvkem podtrhujícím význam psychologického působení je moment zastrašování. Ten by měl působit vedle oficiálních státních představitelů, vládních zaměstnanců a těch, kteří spolupracují s autoritami a odmítají podpořit teroristické úsilí, také na obyvatelstvo. To má přimět k tomu, aby zaujalo stanovisko.

Posledními dvěma elementy, dotvářejícími strategii teroristů, jsou provokace a strategie chaosu. Důsledkem prvně jmenované se stává postupně klesající důvěra a podpora obyvatelstva vládě, kterou teroristé donutili k protiopatřením, ze strany obyvatelstva. Autority velmi pravděpodobně v reakci na teroristické akce totiž sáhnou k opatřením, jež ve větší či menší míře zasáhnou také nezúčastněné obyvatelstvo. Ukáže-li se navíc, že nejsou stavu situaci zvládnout, je velmi reálná šance, že vláda začne být považována za neschopnou řešit vzniklou situaci. Strategii chaosu považuje Merari za typickou pro extrémně pravicové teroristické skupiny[ii]. Vztahuje se k pokusu těchto teroristů vytvořit atmosféru chaosu, aby tak demonstrovali neschopnost vlády prosadit právo a pořádek. Teroristé doufají, že veřejnost bude za takových okolností požadovat nahrazení „slabé“ liberální vlády autoritativním režimem. Za účelem vytvoření prostředí zmatku a nejistoty se teroristé uchylují k náhodným bombovým útokům na veřejná místa.

Za poněkud specifickou považuji Merariho strategii postupného vyhlazení nepřítele, uplatňovanou některými skupinami. Její podstatou je prodloužení boje a vyčerpání protivníka při vědomí, že teroristická skupina nikdy nedosáhne takové síly, aby porazila vládní ozbrojené složky v přímých střetech. Přesto doufá, že bude disponovat větší výdrží než vládní autority a, že když vytrvají, podaří se jim tyto nakonec porazit.

Jako poslední v přehledu různých vědeckých přístupů uvádím Strmiskovo pojetí politického terorismu, jako „politicky motivované a zdůvodňované metody (způsobu, strategie) víceméně systematického používání násilí (nejčastěji ozbrojeného násilí, záměrně nerespektujícího válečné konvence), jejímž hlavním cílem je dosažení určitého zamýšleného psychického efektu svým dosahem obvykle výrazně překračujícího okruh přímých obětí či svědků útoku, efektu, vzhledem k jehož předpokládanému politickému významu je bezprostřední fyzický účinek násilné akce druhořadý. Organickou součástí tohoto psychického efektu je moment zastrašování, terorizování cílového publika nebo alespoň určitého sektoru cílového publika, což ovšem neznamená, že se jedná o součást jedinou a nezbytně dominantní“ (Strmiska 2001: 14).

Výše představené přístupy a definice politického terorismu nepředstavují ani zdaleka všechny z existujících. Mají posloužit jako stručný přehled a poskytnout dostatečnou bázi pro výběr znaků a charakteristik, pomocí nichž bude možno přisoudit organizaci Werwolf její charakter. Tyto znaky a charakteristiky budou zvoleny po obdobném popisu přístupů k problematice guerillových organizací.

1.1 Typologie terorismu

Vypracování a prosazení jednoznačné typologie politického terorismu se zatím nepodařilo dosáhnout. Úsilí o jeho typologizaci je možné shrnout podle jeho hlavního politického účelu do rozdělení na represivní (státní) a subverzívní (podvratný). U prvně jmenovaného je cílem zachování a posílení daného politického uspořádání, u druhého pak narušení a podvratná činnost z hlediska režimu, proti němuž je namířen. Státní terorismus je možno dále rozčlenit na dva podtypy. První z nich tvoří terorismus, jejž uplatňují přímo státní složky, jehož míra může nabývat různé intenzity. Druhý podtyp pak představují akce páchané sice nestátními aktéry, ovšem rovněž jako v prvním případě zaměřené na „obranu ohroženého mocensko-politického statu quo doplňováním, posilováním represivní funkce státu, podle nich nedostatečné, vlastními „paralelními“ teroristickými akcemi“ (Strmiska 2001: 14).

Stejně jako v případě státního terorismu, je možno i druhý typ – subverzívní terorismus – rozčlenit na několik dalších typů, přičemž u tohoto členění se lze setkat s mnohem větším výskytem odlišných podkategorií, než u prvního typu (viz Strmiska 1996: 25) přičemž ani v současné době nepanuje konečná shoda o podobě typologie subverzívního terorismu.

Domnívám se však, že i přes nejasnosti v oblasti typologie terorismu výše uvedené zpracování pokryje potřeby článku.

1.2 Guerilla[iii]

Vymezení guerilly je podobně, jako v případě terorismu, nelehkým úkolem. Ani v tomto případě nepanuje totiž ve vědeckých kruzích shoda, pokud se týče jejích konkrétních znaků a projevů. V období, jenž je tématem práce nedochází k rozvoji guerillových hnutí v tak velké míře, jako je tomu v 60. letech 20. století v Latinské Americe a následně také v Evropě, kde se začaly mimo jiné uplatňovat také principy tzv. „městské guerilly“[iv] přijímané některými teroristickými organizacemi, jako například Frakcí Rudé armády. Z tohoto důvodu se budu věnovat pouze vymezení klasické guerilly a partyzánského způsobu vedení boje, často v protikladu k politickému terorismu.

I když, jak bylo zmíněno výše, nepanuje soulad ohledně charakterizování guerillových uskupení, přece jen se badatelé shodují v tom, že lze vysledovat a rozpoznat základní odlišnosti mezi organizacemi teroristickými a partyzánskými. Walter Laqueur spatřuje podstatu guerilly „ve vytváření guerillových center – osvobozených území a malých vojenských jednotek, jejichž počet a síla se postupně zvětšuje, až jsou schopny vytvořit skutečnou armádu a v závěru porazit vládní (okupační aj.) vojska ve víceméně pravidelné bitvě“ (Strmiska 1996: 18). Guerillová hnutí pak dle něj nejsou tajnými organizacemi. Vytváří na osvobozených územích vlastní instituce a provádí zde otevřeně politickou činnost.

Bruce Hoffmann přesto, že dle jeho názoru guerillové a teroristické organizace používají často společnou taktiku k dosažení stejných cílů, vyzdvihuje některé základní rozdíly. Prvním z nich je způsob, postup, jimž chtějí teroristé a partyzáni dosáhnout svých cílů. Prvně jmenovaní volí strategii, jež spočívá ve „svedení společenství napadených k tomu, aby namísto teroristů učinili to, čeho nejsou teroristé na základě své slabosti schopni dosáhnout“ (Kreisky 2003: 4). Guerilla/partyzáni se oproti tomu pokouší aktivně svrhnout vládnoucí systém a terorizování civilního obyvatelstva v rámci vojenské strategie je stíháno (Kreisky 2003: 4). Další rozdíly vidí Hoffmann následovně: „Pojem guerilla je nejvíce používán s ohledem na početně větší (rozuměj než teroristické) skupiny ozbrojených jedinců, kteří operují jako vojenské jednotky, útočí na nepřátelské vojsko, dobývají a drží určité teritorium…Teroristé se naproti tomu na veřejnosti nechovají jako ozbrojené jednotky a nepokoušejí se v zásadě dobýt nebo držet určité oblasti. Důsledně se vyvarují zatažení do boje s ozbrojeným vojenským protivníkem a zřídka vykonávají jakoukoliv přímou kontrolu nebo druh suverenity nad teritoriem nebo obyvatelstvem“ (Benal, Fortelka 2003: 17).

Podobně chápe guerillu také Paul Wilkinson, který staví do popředí skutečnost, že „guerillová hnutí v zásadě mohou a často také bojují podle válečných konvencí, berouce a vyměňujíce zajatce a respektujíce práva nebojující strany. Celkově je logika guerilly bližší konvenčnímu válečnému konfliktu než terorismu, i když i ona jej může využívat“ (Strmiska 1996: 18).

Další významný prvek, jímž se liší partyzánský způsob vedení boje od terorismu je podpora obyvatelstva. Je-li při teroristických útocích vedle symbolických terčů cíleně zaměřováno také civilní obyvatelstvo, jak vyplývá z logiky terorismu samotné, nemohou tyto organizace počítat prakticky s žádnou větší podporou civilního obyvatelstva. V případě guerillových uskupení je situace odlišná, neboť tato se nezřídka snaží naklonit si širší veřejnost či obyvatelstvo oblasti, v níž působí. A to jak prostřednictvím výběru svých cílů, kdy se snaží neútočit na strany nezúčastněné v konfliktu, tak prostřednictvím výše zmiňované správy již dobytého území.[v] Další způsob, jak si zajistit podporu civilního obyvatelstva skýtá poněkud paradoxně vyvolání protiopatření ze strany mocenského aparátu proti guerille zasahujícího. Ten se potýká s většími problémy při rozlišování kombatantů a nekombatantů než právě partyzánská organizace proti níž zasahuje. Každý protiúder státních složek tak probíhá s rizikem, že „buď vyzní do prázdna nebo s sebou přinese oběti z řad civilního obyvatelstva.“ [vi]

Merariho pojímání guerilly koresponduje do určité míry s přístupy Hoffmanna a Wilkinsona. Merari ji definuje jako „nejasný, nevymezený typ války, vedené relativně malými formacemi proti silnějšímu protivníkovi“ (Merari 1993: 240). Guerillové strategie pak mohou nabývat například podoby dlouhodobého boje, který má za následek úplné vyčerpání protivníka, či naopak pouze jakési dočasné fáze, která má umožnit vybudovat regulérní armádní složky, které se následně zapojí do konvenčního válečného konfliktu.

Svou slabost v počtu bojovníků, zbraních a vybavení se snaží partyzánské skupiny nahradit velmi flexibilním pojetím boje, založeném na operacích typu „udeř a zmiz.“ Principem je snaha zabránit vládním silám v plném rozvinutí jejich bojového potenciálu.

Merari stejně jako výše zmínění autoři zastává názor, že je nutno rozlišovat mezi guerillou a terorismem. Zásadní rozdíl spatřuje ve strategii, již organizace uplatňují. A sice v tom, že se partyzánské organizace snaží získat kontrolu nad určitým územím. Ta je často pouze dílčí, kdy guerilla ovládá dané území v noci, zatímco přes den přebírají vliv vládní jednotky. Případně jsou tyto schopny zajistit pouze ostrahu hlavních silničních tahů vedoucích přes území ovládané partyzánskou skupinou. Kontrole území přiřazuje Merari klíčový význam. Takovéto území poskytuje guerillovým organizacím lidské zdroje, logistické zabezpečení a, co je nejdůležitější, oblast a infrastrukturu pro ustavení regulérní armády.

Rozdílné strategické přístupy se dle Merariho promítají také do oblasti taktiky, tedy do velikosti jednotek, typů zbraní a operací. Odlišnosti přibližuje následující tabulka:

Tabulka 1: Charakteristika guerilly a teroristické organizace z hlediska způsobu provádění násilné činnosti

Zdroj: Merari, A.: Terrorism as a Strategy of Insurgency, s. 247.

Charakteristika shrnutá v tabulce1 vystihuje poměrně přesvědčivě rozdíly v aktivitě teroristických a partyzánských skupin, i když ani v ní uváděné údaje nelze brát doslovně. Pokud se týče například nošení stejnokrojů u organizací guerillového typu, prakticky se s ním nesetkáme u skupin operujících v průběhu 2. světové války na územích okupovaných německou mocí. Stejně tak se tyto jednotky odlišovaly i v taktice a druhu užívaných zbraní, kdy mohlo, a také často docházelo, k používání prostředků a postupů, které dle Merarirho spadají do arsenálu teroristických seskupení. I přes tyto „nedostatky“ však lze nelze tyto skupiny označit za teroristické, ale spíše jako skutečně guerillové.

Nejednotnost přístupů odborníků k problematice guerilly názorně ilustruje přístup Carla Schmitta, jenž se v některých bodech jeví jako velmi výrazně odlišný od ostatních. Schmitt ve své práci Teorie partyzána, pracuje s jeho čtyřmi základními znaky:

1. partyzán je bojovníkem, jenž není součástí žádné pravidelné jednotky či armády. Představuje tak protiklad vůči regulérním armádním složkám, u nichž jejich pravidelnost vyjadřuje uniforma, jež je zároveň symbolem státní moci;

2. výrazným znakem partyzánského bojovníka je jeho politický charakter, respektive charakter jeho činnosti. Ten jej odlišuje od ostatních uživatelů násilí, kterým má toto sloužit pouze k osobnímu obohacení, které má být partyzánu cizí. On oproti tomu „bojuje na politické frontě a právě politický charakter jeho konání dává znovu vyniknout původnímu významu slova partyzán“ (Schmitt 2002: 21). To je spjato se stranou.[vii] Probíhá-li revoluční válka, má příslušnost k revoluční straně charakter totálního sepjetí;

3. zvýšená mobilita se začala projevovat výrazněji až počátkem šedesátých let a Schmitt předpokládal, že postupně bude pohyblivost, rychlost a lepší technické vybavení na stále vyšší úrovni;

4. telurický charakter partyzánské aktivity byl zcela evidentní jak na počátku 19. století, tak v průběhu století dvacátého a sepjetí partyzána s půdou, domácím obyvatelstvem a využití specifických rysů krajiny, jako jsou hory, lesy, džungle nebo poušť zůstává stále aktuální.[viii]

2. Vymezení konkrétních rozlišujících znaků

K posouzení profilu organizace Werwolf je třeba zvolit z výše představených charakteristik určující znaky tak, jak je naznačeno v předchozí části. Jejich výběr si nebude klást nárok na jakoukoliv definitivnost či konečnou platnost. Vytvoří pracovní bázi, díky níž bude možno zpracovávat, posuzovat a vyhodnotit aktivitu Werwolfu.

2.1 Znaky organizace teroristického typu

Za první rys, příslušející teroristické organizac,i lze považovat Gurrovo kritérium, podle nějž alespoň některé z cílů jsou politického charakteru a splňují tak podmínku, že se jedná o symbolický cíl, reprezentující státní aparát, proti němuž je boj veden.

Dalším rysem, jemuž přísluší velká váha a tvoří jeden ze základních znaků terorismu, je přítomnost psychologického prvku, resp. jeho přítomnost při provádění teroristických operací. Neboť podstatu logiky terorismu tvoří právě psychologický boj, jak je patrné z většiny výše představených přístupů.

Také následující znak je spjat s psychologickým dopadem působení teroristických organizací. Jedná se o prvek, Merarim představený jako moment zastrašování, zasahující vedle oficiálních představitelů v nemalé míře široké obyvatelstvo.

Posledním znakem, spojeným s uplatňováním násilí, je záměrné nerespektování jakýchkoliv válečných konvencí, zmiňované ve Strmiskově přístupu k problematice.

Další znaky, které budou použity, rozlišují mezi konkrétním provedením jednotlivých operací. V tomto případě se bude jednat o velikost operujících skupin (ať již zamýšlenou či skutečnou), spektrum používaných prostředků a volenou taktiku. V tomto ohledu využiji Merariho rozlišení, které chápe teroristická uskupení jako spíše menší, používající specializované zbraně a specifickou taktiku.[ix]

2.2 Znaky guerillové skupiny/organizace

První znak, který zmiňuje většina výše uváděných autorů a někteří jej dokonce považují za klíčový (viz Merari a Laqueur) a který je typický pro guerillové organizace, je jejich snaha dobýt a následně také kontrolovat určité teritorium. I když se účel může do určité míry lišit, podstata tohoto úsilí zůstává stejná.

Následujícím rysem příslušejícím partyzánským organizacím je jejich strategie dosažení cíle. Guerilla se aktivně pokouší o svržení vládnoucího systému, čemuž také přizpůsobuje svou následnou taktiku, jež je rovněž dalším charakteristickým znakem.

Taktiku, vycházející z odlišné strategie, lze dále rozdělit do dvou oblastí jejího zaměření. První z nich tvoří oblast zajištění operujících skupin, jako jsou výstavba dalších jednotek, s ní související získávání nových lidských zdrojů a logistické zabezpečení. Druhá taktická oblast se týká provádění samotných bojových operací, jež se liší od postupu teroristů. Hlavní rozdíl představují cíle guerilly, která útočí hlavně na vojenské a bezpečnostní složky protivníka, či jiné reprezentanty nepřátelského režimu přičemž útokům na nekombatanty se snaží vyhnout. Odlišuje se také výzbroj partyzánských jednotek a jejich samotná bojová taktika, která se blíží postupům regulérních armádních složek, ať už ve své velikosti či požadovaném účinku.

Za podstatný charakteristický znak můžeme považovat rovněž získání podpory obyvatelstva. Jak naznačuje výše zmíněný text, nemůže s ničím takovým teroristická organizace počítat. Oproti tomu pro guerillu má tato podpora velký význam a může mít velmi pozitivní dopad pro splnění cílů a vůbec samotnou existenci partyzánské organizace, zejména v počátcích její aktivity. Obdobně odlišný rys představuje dodržování válečných konvencí ve větší míře než u teroristických organizací.

3. Werwolf

Dodnes není zcela zřejmé, kdo přesně vytvořil plán na zřízení Werwolfu. Poprvé měl být projekt představem Heinrichu Himmlerovi šéfem zpravodajské služby SS Walterem Schellenbergem. Ten jej však odmítl, s poukázáním na defétistickou povahu celého projektu. Asi o dva měsíce později, 19. září roku 1944 (Etscheit 1990: 155), však Himmler pověřuje vedením nově vzniklé, přísně tajné, organizace – Werwolfu – Vyššího vůdce SS a policie Obergruppenführera Hanse Adolfa Prützmanna, kterého zároveň jmenuje „Generálním inspektorem pro zvláštní obranu při Říšském vůdci SS“[x].

Charakter organizace pod Prützmannovým vedením se však od Schellenbergem předloženého plánu lišil. Zatímco první návrh počítal s vytvořením struktur, které by své uplatnění našly až po válce (rozuměj prohrané), a byl tak pro špičky Třetí říše nepřijatelný už ze své podstaty (možnost ztracené války nepřipouštěly), nově vzniklý útvar formovaly odlišné strategické plány. Jeho prostřednictvím měl být získán čas, který, jak doufali představitelé Třetí říše, měl stačit k vyostření ideologických rozporů mezi Spojenci. Werwolf měl také podle předpokladů čelních představitelů přimět jak západní Spojence, tak sovětské velení, aby přesměrovali část jednotek do svých týlů, kde by se vyrovnali s problémy, jež jim působil. Jednotky Werwolfu tak měly nabýt podoby, jíž formuloval již Clausewitz, a sice „diverzního dodatku“ k regulérním vojenským operacím prováděným pravidelnými armádními složkami. Ze získaných dokumentů dále vyplývá, že Werwolf byl také považován za jádro budoucích guerillových skupin a místních hnutí odporu (Biddiscombe 1998: 15).

Za první sídlo inspektorátu si Prützmann zvolil Petz poblíž Berlína, následně je však přemístil do Rheinsbergu, asi 100km severně od Postupimi. Jeho štáb čítal asi 200 pracovníků nejrůznějšího zaměření: od příslušníků policie, SS nebo wehrmachtu, až po skupinu důstojníků a poddůstojníků ze speciální diverzní divize Brandenburg.

3.1 Náplň činnosti

Hlavní úkol zformovaných jednotek Werwolfu mělo tvořit působení v týlu nepřítele na územích již okupovaných, či jím bezprostředně ohrožovaných. Werwolfové se měli nechat přejít spojeneckými jednotkami a pak začít vyvíjet činnost. Vzorem se jim staly postupy sovětských a jugoslávských partyzánů.

Skupiny měly vyvíjet partyzánskou činnost, hlavně narušování komunikačních kanálů a zejména železničních tratí. Vedle těchto cílů, jež tvořily, či se to aspoň očekávalo, hlavní náplň aktivit Werwolfu, spadaly do jeho kompetence také úkoly další, prováděné bez přípravy. Mezi ně patřila politická a hospodářská sabotáž, odstraňování kolaborantů, šíření propagandy, infiltrace úřadů nepřátelské vojenské správy, shromažďování zpravodajských informací o nepřátelských zásobovacích a transportních trasách a povzbuzování obyvatelstva v bojkotu a pasivním odporu.

Vybavení skupin Werwolfu zajišťoval systém skrytých muničních skladů a zásobovacích skladišť. Ponecháni za nepřátelskými liniemi zůstávali příslušníci Werwolfu ve skrytých bunkrech nebo podzemních chodbách, které sloužily rovněž jako ubytovny a velitelská stanoviště. Tyto okolnosti donutily členy jednotlivých skupin operovat pouze na omezeném prostoru a být tak vázáni poměrně malým akčním radiem.

Výše zmíněné úkoly měly provádět základní jednotky o síle 4 až 6 mužů, které byly následně organizovány do větších celků (blíže Biddiscombe 1998: 15). Vybavení členů základních skupin sestávalo z osobních zbraní, ručních granátů, pancéřových pěstí a plastických trhavin v rozmezí sedmi až devíti kilogramů. Werwolfové obdrželi také vojenské uniformy, ať již se jednalo o uniformy Zbraní SS nebo uniformy speciálních armádních jednotek. Přes den se měli pohybovat v civilním oblečení, vybaveni falešnými osobními průkazy a při plnění úkolů v nočních hodinách pak použít zmíněné uniformy. Ovšem, jak uvádí Etscheit, výcvikový manuál[xi] pro jednotky Werwolfu upravoval i užití civilního oblečení, a sice tak, že „v krajním případě může být také použito ošacení typické pro zemědělce v operační oblasti“ (Etscheit 1990: 155, Biddiscombe 1998: 16). Velký důraz kladl manuál také na získání podpory domorodého obyvatelstva: „Bez podpory obyvatelstva se nemohou skupiny odporu na dlouho udržet“ (Etscheit 1990: 156).

3.2 Vývoj organizace a výcvik členů

Členská základna, jež se začala formovat bezprostředně po ustavení organizace, byla již od počátku velmi různorodá. S jejím budováním se započalo prakticky ihned po vzniku Werwolfu. Již na podzim roku 1944 obeslal Prützmannův inspektorát nejvyšší funkcionáře SS a NSDAP v západních župách, kteří měli podle jim zaslaných tajných instrukcí získat vhodné dobrovolníky.[xii] Těch se do konce roku 1944 přihlásilo Prützmannovu štábu kolem čtyř až pěti tisíc. Z nich byli následně vybráni ti, kteří se k úkolům Werwolfu jevili jako nejvhodnější. Obzvláště se cenili lidé, jejichž zaměstnání bylo spjato s přírodou, jako myslivci, lesníci a zemědělci s výbornou znalostí místa.[xiii] Pro plnění výzvědných úkolů a doručování zpráv se považovaly jako obzvláště užitečné příslušnice Svazu německých dívek (BDM) a členové HJ.

Za zásadní problém, který následně ovlivnil celkový stav a výsledky Werwolfu lze označit absenci jakéhokoliv správního aparátu. Pokud se týče dodávek nutných zásob a materiálu, byl plně závislý na armádě[xiv], zbraních SS a speciálních sabotážních skupinách, jako na Skorzenyho SS-stíhacích jednotkách, podléhajících RSHA, či na Abwehru podřízených FAK.[xv] Výcvik probíhal postupně v celé řadě školících center, která spadala vedle již uvedených organizací dále pod armádu, NSDAP, policii, Volkssturm, či SA. Tréninkový program byl koordinován s velitelem protipartyzánských jednotek SS a školící sekcí OKH. Do ledna roku 1945 probíhal výcvik dle přeložených sovětských materiálů, poté byl již veden podle zmíněného německého manuálu. Náplň programu tvořily techniky, kterých bylo třeba při plnění předpokládaných úkolů: bezdrátové vysílání, průzkum terénu, způsoby zabíjení. Dále samozřejmě střelba z rozličných zbraní, nácvik ničení hospodářských a vojenských objektů, zacházení s výbušninami, jejich výroba apod. a základy zdravovědy. Ženské příslušnice byly připravovány na špionážní činnost, kterou měly provádět jako úřednice a sekretářky v okupačních správních úřadech. Navzdory tvrdosti výcviku, byl tento však také velmi krátký, pohybující se v rozmezí od pěti dnů do pěti týdnů. Himmler, vědom si zmíněných nedostatků, nabídl na přelomu října a listopadu 1944 Skorzenymu přesunutí Werwolfu do jeho kompetence, což však dotyčný odmítl.

3.3 Změna charakteru

Zaměření organizace se začalo postupně zcela měnit, a to v důsledku zájmu stranických špiček, respektive Martina Bormanna a Josepha Goebbelse[xvi], který způsobily zásadní neúspěchy Volkssturmu při nasazení v bojových operacích, a který představoval dosud ohnisko jejich zájmu a úsilí. Zapojení obou představitelů Třetí říše mělo pak za následek velmi výraznou proměnu celkového charakteru Werwolfu.

Bormannova angažovanost se začala projevovat v měsíci únoru a následně březnu roku 1945. Z okruhu jeho spolupracovníků vzešly návrhy na „vytvoření protibolševického odporu…z vedoucích kádrů SD[xvii] ve východních oblastech a z několika málo osob z kancléřství“ (Biddiscombe 1998: 127), jež podléhalo jeho vedení. Tyto dokumenty byly následně předloženy Himmlerovi, který nařídil Prützmannovu štábu poskytnout Bormannovi detailní informace o své činnosti. Na základě přímého Bormannova zapojení došlo k aktivizaci jednotlivých stranických představitelů – župních vedoucích[xviii], kteří měli následně za úkol získat nové členy pro Werwolf mezi členy strany a jejích organizací. Stejně tak Bormann sám pověřil stranické funkcionáře na jednotlivých úrovních, aby vytvářeli lokální buňky Werwolfu. Takto vytvořené jednotky tedy nespadaly pod Prützmannův štáb, ale přímo pod vedení stranických funkcionářů. Vznikla tak jakási paralelní větev organizace Werwolf a částečná konverze původního Werwolfu. Úkoly se však výrazně lišily od původně zamýšlených a plánovaných. Hlavní náplň tvořily akce, které měly vynutit splnění rozkazu o ’spálené zemi’, poslušnost obyvatelstva a odstranit „zrádce německé cti, kolaboranty a defétisty.“ Tyto úkoly, původně považované za dodatečné a „doplňkové“, začaly v některých případech zaujímat primární pozici a někdy se činnost skupin Werwolfu zaměřila výhradně na jejich plnění.

Výrazněji se na změně profilu organizace však podílel ministr propagandy Joseph Goebbels. Ten nepřestával ani v posledních měsících války věřit v oddanost národa „věci nacionálního socialismu“ a v jeho „schopnost pokračovat ve fanatickém odporu proti okupačním silám.“ Dle jeho názoru bylo třeba jen vhodným způsobem podnít tuto vůli k odporu, k čemuž měl posloužit právě Werwolf. Goebbels považoval dosavadní činnost jednotek, spadajících do Prützmannovy kompetence za neúspěšnou a váhavou. V březnu 1945 přechází na jeho popud propagace Werwolfu z jednotlivých župních vedoucích pod Ministerstvo propagandy. Zcela proti původnímu záměru, vytvořit Werwolf jako tajnou, poměrně úzce specializovanou organizaci převážně vojenského charakteru, uplatňuje a posléze také realizuje Goebbels svůj postoj k problematice. Werwolf podle jeho vlastních slov měl působit jako „avantgarda národa, sestávající z menšiny nezlomných a vytrvalých; místo koncentrace pro všechny aktivisty, kteří nejsou srozuměni s kompromisnickým kursem“ (Etscheit 1990: 157). V tomto duchu také koncipoval propagandistickou kampaň, kterou zahájil. 1. dubna 1945 poprvé vysílá „Stanice Werwolf“[xix]. Ve svém prvním vystoupení charakterizuje Werwolf jako „organizaci zrozenou nacionálněsocialistickým duchem, aby bojovala neúprosně proti nepříteli všude tam, kde vstoupil na německou půdu… a není vázána žádnými omezeními. Všechny prostředky jsou vhodné, aby škodily nepříteli…Nenávist, nechť je naší modlitbou, msta naším bojovým pokřikem“ (Etscheit 1990: 157; Cílek, Fabšic 1968: 49). Je pochopitelné, že díky takovýmto proklamacím a pojetí organizace se Goebbels dostal do sporu s Prützmannovým štábem a jeho vedoucím osobně. Jejich námitky však ministr propagandy odmítal s tím, že jeho cílem bylo vytvoření Werwolfu coby organizace více improvizovaně-spontánní. V tomto duchu se také nesla další propagandistická vystoupení, podle nichž neměl být například nikdo překvapen „když se na různých místech nově obsazeného území budou boje účastnit civilní osoby, nebo když dokonce po ukončeném obsazení bude boj pokračovat dále ze strany civilistů; to znamená, když vznikne bez přípravy a organizace z pudu sebezáchovy pramenící jev, který dnes nazýváme Werwolf.“[xx] Podobně jako v Bormannově případě, i v Goebbelsově pojetí má Werwolf vystupovat vedle organizace národního odporu, také jako organizace, jež by bez milosti trestala „zrádce, kolaboranty a pomahače.“ Vysílání Stanice Werwolf se skládala, vedle hlášení o různých sabotážních akcích údajně spáchaných skupinami Werwolfu, ze zveřejňování výhružek. Ty tvořily obecné hrozby domácím kolaborantům a jmenováním ze seznamů osob, jež byly odsouzeny k smrti.

Jak je patrné, Goebbelsovou aktivitou se měl Werwolf proměnit v organizaci diametrálně odlišnou od té, jež byla zakládána na podzim roku 1944. A to nejen díky úkolům, tvořícím její novou náplň, ale hlavně kvůli transformaci jejího hlavního cíle. Tím mělo být ještě koncem roku 1944 a v prvních měsících roku 1945 získání času prováděním diverzních akcí v týlu nepřítele[xxi] a přispění tak k dosažení vítězství. Bormannova a zejména Goebblesova angažovanost však upravila hlavní cíl organizace tak, že se měla stát:

1. nástrojem k udržení národa v napětí a bezmezné poslušnosti a tyto případně vynutit silou a změnit se tak v jakési „rameno spravedlnosti“, které je oprávněno zasáhnout bez řádného rozsudku. A to nejen v případě, že již došlo k „provinění“, ale také preventivně v dosud neokupovaných oblastech, kdy byly budoucí oběti označeny za možnou překážku při poválečném budování hnutí odporu. Stejný postup se týkal i důležitých průmyslových zařízení, která měla být likvidována v souladu s rozkazem o ’spálené zemi’;

2. hnutím, jež mělo aktivizovat a přimět obyvatelstvo, aby se se zbraní v ruce postavilo na odpor, bez ohledu na to, zda byly ukončeny vojenské operace regulérních armádních složek.

Původní diverzní charakter organizace tak vstup stranických funkcionářů velmi výrazně potlačil a do popředí se dostala ideově-politická náplň. Werwolf po jejich zásahu splňoval již jen ve velmi malé míře původní záměr. Ve skutečnosti se však Goebbelsova očekávání nenaplnila. Jím způsobený následný zmatek a strach, mohl jen těžko vyvolat povstání národního odporu. Naopak, jak uvádí Biddiscombe, zastrašování jen ještě zvýšilo odpor společnosti vůči již zdiskreditovanému režimu.

Označíme-li zapojení dvou výše zmíněných stranických špiček jako příčinu ztráty „autonomie“ Werwolfu, nelze pominout fakt, že velkou měrou se na této ztrátě podílela také armáda. iž v průběhu roku 1944 byly podniknuty ze strany Wehrmachtu první kroky, za účelem navázání spolupráce s Werwolfem, byť někteří armádní činitelé zůstávali vůči takovéto spolupráci skeptičtí. Počátkem následujícího roku se však stává nutnost spolupráce zřejmou. Werwolf, i přes problémy způsobené rychlým postupem sovětských vojsk, disponuje pro armádu důležitými informacemi. Dochází k ustavení styčných důstojníků mezi Werwolfem a zpravodajskými důstojníky jednotlivých velitelství podél východní fronty za účelem koordinace rozmístění jednotlivých bojových skupin Werwolfu a zvýšení objemu předávaných zpravodajských informací. Wehrmacht mimo to posiloval svůj vliv i v oblasti náboru členů a jejich výcviku. Prützmannův štáb následně schvaluje tento postup vydáním oběžníku, podle nějž mají být členové získaní armádou rovněž také cvičení v jejich výcvikových centrech, tzv. „armádních školách“. Speciální armádní jednotky, zejména ženijní, byly také po svém vycvičení dány k dispozici Prützmannovu štábu. V posledním měsíci války uvolňuje armáda ze svých struktur vedle ženijních také ostatní jednotky a převádí je pod Werwolf, často ovšem jen s krátkým či naprosto žádným výcvikem.

Společně s výše zmíněnými špičkami NSDAP tak vliv a aktivita armádního aparátu způsobily, že Prützmannův inspektorát následně po únoru 1945 prakticky ztratil kontrolu nad organizací. Jeho činnost se omezuje na zpracovávání zpravodajských informací a jejich poskytování těm složkám, které již v té době kontrolovaly lokaci jednotlivých skupin Werwolfu.

3.4 Ukončení existence

K oficiálnímu rozpuštění Werwolfu nikdy nedošlo. Velkoadmirál Dönitz odvolal v rozhlasovém projevu 5. května 1945 rozkaz o ’spálené zemi’ a pouze vyzval k ukončení ilegálních aktivit Werwolfu a jemu podobných organizací. Za zmínku stojí bezesporu fakt, že tato výzva se týkala jen území obsazených západními spojeneckými jednotkami. Teritoria obsazená a následně okupovaná Sovětským svazem prohlášení nezmiňovalo.

3.5 Pokusy o celkovou koordinaci Werwolfu

Jak uvádí Cílek, československé zpravodajské orgány získávaly od podzimu roku 1945 poměrně přesné informace o zbytcích Werwolfu, jež prováděly činnost v různých částech Německa. Silná organizace Werwolfu údajně v této době působila v Sasku, k jejímu zásobování pak docházelo z Hamburku. V něm se také mělo tvořit poválečné jádro organizace. Podle československých informací měl být vydán koncem prosince 1945 z Německa pokyn, který nařizoval zastavení veškeré aktivitu Werwolfů na území Československé republiky. Cílem tohoto opatření bylo zabránit zhoršování postavení sudetských Němců. V jeho rámci došlo také k zastavení dodávek zbraní a munice na naše území z Německa. Úsilí se mělo napnout jiným směrem, a sice na získávání informací o průmyslových závodech, železniční dopravě a politickém životě v našem státě. I další nové úkoly měly výlučně zpravodajský charakter – sledování práce sovětských vojenských úřadů, získávání informací o způsobu střežení vojenských objektů a o pohybech a činnosti Rudé armády. Měl být zachováván klid, ovšem zároveň udržován stav připravenosti na angažovanost v případném konfliktu mezi Spojenci. Změnu postoje předznamenal již leták rozšiřovaný na podzim roku 1945 v pohraničních oblastech. Podle něj se měli sudetští Němci vrátit do svých domovů v roce 1946, po zhroucení československého hospodářství (Cílek, Fabšic 1968: 196).

V lednu roku 1946 měla proběhnout v Lipsku důvěrná schůzka Werwolfu. Její součást tvořila také zpráva o činnosti Werwolfů od května do prosince roku 1945. Nové směrnice z Hamburku, jak uváděl vedoucí schůze, organizace ještě neobdržela. Veliteli jednotlivých buněk Werwolfu se měli stát výhradně bývalí příslušníci armádních složek. V Hamburku, který bylo možno označit za centrum poválečné aktivity Werwolfu, došlo k další schůzce jeho představitelů z celého Německa v dubnu roku 1946. Následně byla 1. května činnost Werwolfu zastavena s konstatováním, že „činnost Werwolfu je známa a to, co se od něj očekávalo, je dnes neproveditelné. Vlkodlaci se přežili a na obnově a opětovném vzkříšení Německa se musí pracovat jinými metodami“ (Cílek, Fabšic 1968: 220).

4. Nasazení a akce Werwolfu

Vzhledem k nepřehledné situaci, jež se s blížícím koncem válečného konfliktu dále stupňovala, není ani dnes zcela jasné, které z aktivit lze skutečně přičíst organizaci Werwolf, a které byly prováděny jinými skupinami, ať již organizovaně, či spontánně pod vlivem propagandistické kampaně rozpoutané v posledních měsících války. Následující tabulka uvádí tedy pouze souhrn operací, u nichž není pochyb o tom, že byly provedeny jednotkami Werwolfu, či které jsou jako jeho operace výslovně zmiňovány a pozornost nebude věnována např. činům spáchaným různými skupinkami vojáků či členů různých organizací, operujících na obsazeném území bez zřejmého napojení na strukturu Werwolfu, jež jsou však někdy mylně označovány jako jeho akce.

Pro přehlednost je operační aktivita členěna podle geografického klíče. Jako první budou uvedeny akty prováděné na německém území, následně pak v teritoriích, jež postupně v průběhu války spadala pod správu orgánů Třetí říše, či k ní byla připojena ještě před vypuknutím válečného konfliktu. Zmiňovány však nejsou postupně všechny země (rozuměj správní celky) v Říši, ani všechna okupovaná či připojená území. Pozornost se zaměřuje jen na ta, která lze označit jako ohniska činnosti Werwolfů, byť je velmi pravděpodobné, že k ojedinělým akcím docházelo prakticky na celém území Německa i v obsazených oblastech.

Tabulka 2: Přehled typů akcí v jednotlivých oblastech

Legenda:

A – Útoky a vyhrožování vlastnímu civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům

B – Útoky a vyhrožování cizímu (neněmeckému) civilnímu obyvatelstvu a civilním správním úřadům

C – Útoky proti vojenským cílům a vojenským správním úřadům

D – Diverzní akce (přerušování vedení, požáry, blokáda silnic, železnic, kladení nástrah apod.)

E – Útoky v rámci rozkazu o ’spálené zemi’

Vysvětlivky:

1 Plánované, ale neuskutečněné útoky v Kolíně nad Rýnem a Rheydtu.

2 Plánováno, ovšem neprovedeno díky odporu zaměstnanců provozů.

3 Ve sloupcích A, C, D vždy 1 akce z celkového počtu připadá organizaci Werwolfu, jež působila v okolí města Freyung.

4 K útoku v Trieru nedošlo, byl pouze připraven.

5 Blíže neurčený velký počet drobných útoků na francouzské a americké jednotky(sloupec C) a značný počet drobných sabotážních akcí(sloupec D).

6 Po kapitulaci blíže neurčený počet útoků na polské armádní jednotky.

7 Akce připravovány,ovšem neuskutečněny v důsledku rychlého postupu sovětských jednotek.

8 Jeden z činů pouze plánován, neproveden.

9 Nezjištěný počet případů sabotáží po připojení jižního Tyrolska k Itálii

10 Podobně jako v předchozích případech i počty týkající se Československa zahrnují doložené plánované, avšak neprovedené akce.

5. Posouzení profilu organizace

Tato část se zaobírá závěrečným vyhodnocením profilu celé organizace, a to za využití aplikace určujících znaků zvolených na konkrétní projevy činnosti, představené v předcházející pasáži. Přihlédnuto však bude i k zamýšleným, plánovaným či proklamovaným, i když třeba ne vždy naplněným představám a vlastnostem, jež měl Werwolf naplňovat.

Účelným se jeví rozdělit posuzované období existence organizace na dvě části. První bude vymezena obdobím od jejího vzniku v roce 1944 do praktické ztráty kontroly Prützmannova inspektorátu počátkem roku 1945. Tento okamžik bude považován jako počátek druhé etapy existence organizace, jejíž konec spadá do poloviny roku 1946.

5.1 Září 1944 – únor 1945

K charakteristice profilu Werwolfu v prvním období poslouží zejména údaje, týkající se jeho výstavby a zamýšleného operačního nasazení, neboť ke konkrétním akcím prakticky nedocházelo.

Údaje o formování a výcviku, započatých bezprostředně po založení organizace, zmíněné výše, poukazují velice zřetelně na fakt, že podle původně zamýšleného plánu, k jehož realizaci však již v plné míře nedošlo, se Werwolf měl stát úzce specializovanou organizací působící v týlu nepřítele a doplňující činnost stále ještě bojujících sil pravidelných armádních složek. Jeho hlavní úkoly měly výrazně diverzní charakter a jejich plnění mělo primárně za cíl zpomalit postup nepřátelských armád, nepřímo tak byly namířeny proti vojenským cílům nepřítele. Vedle diverzního charakteru tvořila významnou složku Werwolfu také jeho případná přímá bojová konfrontace s nepřátelskými silami protivníka, pro niž byl do určité míry cvičen a vyzbrojován. Tyto dva typy úkolů měly být navíc prováděny, umožní-li to situace, v bojových uniformách. Společně s důrazem, jenž byl kladen na získání si podpory místního obyvatelstva vykazoval tak Werwolf v tomto období soubor znaků, jenž jej vymezovaly jako organizaci/skupinu smíšeného charakteru, a sice guerillovo – armádního. K tomu, aby jej bylo možno označit jako subjekt čistě armádní nebo čistě guerillový, nevykazoval v tomto časovém rozmezí dostatek identifikačních znaků. Vedle absence důležitých identifikačních znaků, pomocí nichž by bylo možno Werwolf charakterizovat jako čistou variantu jednoho či druhého typu, by takovéto zařazení bylo neoprávněné ještě na základě další skutečnosti, kterou se stala přítomnost politického prvku. Ten je sice možno vysledovat i u organizací, které jako celek korespondují s označením guerillové, avšak v tomto případě se jednalo o jeho zastoupení v míře, jež se výrazným způsobem podílela na zformování celkového profilu organizace a tudíž není možno označit ji za marginální. Vedle úkolů politického charakteru, jako šíření propagandy, politické sabotáže, či infiltrace do úřadů nepřátelské vojenské správy považuji za nejvýznamnější politický prvek již výše zmiňované zplnomocnění k odstranění kolaborantů a osob nepřátelských politickému zřízení Třetí říše.[xxii] V podobě tohoto prvku tak došlo (či spíše mělo dojít) k užití Werwolfu i jako nástroje k vynucení poslušnosti, resp. trestu, čímž získal, v tomto období ne ještě zcela přesné, represivně(státně) teroristické kontury. Teroristický charakter zplnomocnění je podle mého mínění dostatečně průkazný, neboť neslo dva podstatné znaky teroristické organizace, tak jak byly zvoleny v úvodní části. První z nich představuje psychologický prvek, neboť by bezesporu (často veřejné) odstranění ’zrádců’ velmi silně zapůsobilo na zbývající obyvatelstvo a jasně ukázalo, jaký postih mohou očekávat v případě provinění se proti zavedenému uspořádání. Stejně tak by tyto exekuce působily jako preventivní opatření, jež má odradit ostatní od stejného postupu a tím také zajistit pevnost stávajícího režimu. Druhý znak, moment zastrašování, se velmi těsně přimyká k prvnímu a bezpochyby by případně represivní akce působily velmi intenzivně i v tomto ohledu.

Vzhledem k tomu, že prakticky nedošlo k uskutečnění konkrétních operací Werwolfu v prvním období, jenž by poskytly dostatečný pracovní podklad pro určení jeho profilu, bude považováno výše provedené zpracování za dostatečné. Ovšem s vědomím, že pokud by skutečně došlo k aktivitě v plné míře, charakter Werwolfu v tomto období by mohl být odlišný, na základě toho, jaké postupy by se nakonec uplatnily a co by se stalo ohniskem jeho operací.

5.2 Únor 1945 – 1946

Posuzování profilu Werwolfu v druhém období se bude oproti prvnímu opírat také o bázi operací, jež provedl, a které tak poskytly konkrétní poznatky o jejich charakteru. Na tyto akce pak bude následně možno aplikovat zvolená kritéria. O výrazné změně charakteru v důsledku zapojení stranických špiček (Bormanna a Goebbels) je pojednáno již výše. Je zřejmé, že jejich zapojení, tak jak bylo představeno se projevilo i v oblasti konkrétních akcí. Jako nejvhodnější postup se při stanovování celkového rysu Werwolfu jeví posuzovat (také prostřednictvím dat obsažených v tabulce) jednotlivé předdefinované znaky, resp. pátrat po tom, zda a v jaké míře byly u organizace a jejích akcí přítomny.

Jako první pro posuzování přítomnosti konkrétních rozlišujících znaků u Werwolfu zvolím sérii stanovenou pro organizace guerillového typu. Jak je zřejmé z výše uvedeného přehledu akcí, první z těchto znaků, jemuž je některými autory přisuzován dokonce klíčový význam, tj. dobytí a následná a kontrola určitého teritoria, činnost Werwolfu prakticky nevykazovala. V jeho případě nelze hovořit o systematické snaze ovládnout určité území, či jej následně udržet pod svou kontrolou. Naopak, jednotky Werwolfů přímo předpokládaly, že se po vstupu nepřátelských jednotek stáhnou do předem připravených pozic, z nichž budou vyvíjet svoji aktivitu. Tyto oblasti jejich působnosti, byť mohly zabírat velkou plochu, však neumožňovaly faktickou celkovou kontrolu území. Nacházely se většinou mimo obydlené oblasti a Werwolf tak nemohl vykonávat správu území a vyvíjet na něm (politickou, správní a jinou) činnost..

Poněkud problematickým se jeví posouzení druhého rysu, tj. aktivního úsilí o svržení vládnoucího systému. V době, v níž prováděl Werwolf své akce, nebyl totiž ještě systém, proti němuž zaměřoval svoji aktivitu, etablován, resp. nebyl, například v případě Československa, etablován plně. Vhodnější označení tohoto znaku by bylo v tomto případě, dle mého názoru, aktivní úsilí o zabránění etablování nového systému. Tímto způsobem modifikovanou strategii pak můžeme u činnosti Werwolfu skutečně rozpoznat. Zaměříme-li však pozornost na, z této strategie vycházející, taktiku tvořenou dvěma oblastmi jejího zaměření, budeme nuceni konstatovat, že tato taktika odpovídala taktickým postupům guerillových organizací jen ve velmi omezené míře. Werwolf rezignoval na snahu o zajištění operujících skupin, které předpokládalo výstavbu dalších jednotek. Skupiny jeho příslušníků po svém ustanovení operovaly izolovaně a nelze hovořit o stabilním získávání nových členů či alespoň snaze o něj. Vcelku dostatečná pozornost byla věnována logistickému zabezpečení zbraněmi prostřednictvím vybudovaných skladišť. Druhá oblast tvořící taktickou stránku působení Werwolfů, tj. provádění samotných bojových operací, splňovala podmínky pro přisouzení guerillového charakteru jen částečně.. Co týče cílů, jimiž se stávají v případě partyzánských skupin převážně ozbrojené složky nepřátelského režimu, a dále pak jeho správní zaměstnanci a političtí oponenti guerilly, tyto tvořily v případě Werwolfu zhruba třetinu v operacích uvedených v Tabulce 2 (sloupce B a C). Za další důvod, proč není možné označit tento taktický postup za splňující guerillové rysy, považuji celkově velmi slabou intenzitu útoků proti všem těmto cílům a jejich praktickou neúspěšnost. Byly vedeny až na výjimky s příliš malým počtem příslušníků na to, aby dokázaly protivníkovi způsobit vážnější škody či problémy. O jistých úspěších v tomto smyslu lze hovořit pouze v případě Československa, kdy došlo v důsledku aktivity Werwolfů k uzavření některých oblastí, které musely být následně vyčištěny. Ani v tomto případě, přes počáteční komplikace, neznamenala jejich činnost problém zásadního rozsahu, s nímž by si struktury nově se formujícího státního zřízení neuměly poradit, a který by je dlouhodoběji efektivně zasáhl.

Jako sporně úspěšné se jeví naplnění dalšího rozlišujícího znaku, jenž by přisuzoval Werwolfu status guerillové organizace, a sice získání podpory obyvatelstva. Lze identifikovat přinejmenším dvě příčiny, kvůli nimž se jí nepodařilo dosáhnout podpory v uspokojivé míře. První tvořila výše zmíněná praktická absence kontroly území, takže Werwolf ani nemohl získat podporu obyvatelstva. Nebyl s obyvateli v kontaktu a nemohl tudíž vyvinout předpokládanou aktivitu (viz výše), pomocí níž by se mu takovouto podporu podařilo získat. Druhým důvodem, proč se podpora obyvatelstva nerozvinula šířeji, byl bezesporu fakt, že Werwolf postupoval velice razantním způsobem proti vlastnímu obyvatelstvu, jak ukazují hodnoty ve sloupcích A a E Tabulky 2. Akce namířené proti vlastním lidem tak dosahovaly hodnoty poloviny z celkového počtu. Není tudíž překvapením, že obyvatelstvo zůstávalo spíše pasivní či nezúčastněné k podpoře Werwolfu, v několika případech pak proti němu vystupovalo vyloženě odmítavě.

Vyšší míru podpory ze strany obyvatelstva vykazovaly pouze některé oblasti, a to jak na německém území, tak v přičleněných oblastech. V případě německých území se jednalo o ta, v nichž měl obecně nacionálněsocialistický režim silné pozice a obyvatelé s ním sympatizovali. Proto také podporovali Werwolf, coby jeho představitele, respektive složku. Na přičleněných územích mohl Werwolf počítat logicky pouze s podporou obyvatelstva německé národnosti, či kolaborantů z řad původního obyvatelstva. Subvenci od této skupiny německého obyvatelstva (a kolaborantů) však způsobovala většinou jiná motivace, než konkrétní výsledky činnosti werwolfů. Zmíněný okruh obyvatel se totiž nezřídka oprávněně obával o svůj další osud, v důsledku blížící se porážky nacistického Německa a s ní spjaté předpokládané změny vládnoucího režimu. Werwolf tak mohl představovat jakéhosi „ochránce“ lidí německé národnosti a sympatizantů nacionálního režimu. Svým dílem se na pozitivním přístupu k němu ze strany této skupiny obyvatel podílela bezesporu právě národnost, tedy jakýsi pocit sounáležitosti s příslušníky vlastního národa, umocněná mnohdy nepřátelským postojem k původnímu obyvatelstvu.

Druhým souborem znaků uplatněným při stanovení profilu Werwolfu, je ten, který byl na začátku zvolen jako charakterizující organizaci teroristického typu. V případě prvního rysu, podle nějž jsou alespoň některé z cílů politického charakteru a splňují tak podmínku symboličnosti státního aparátu, proti němuž je aktivita namířena, lze konstatovat, že jej Werwolf naplnil v dosti široké míře. I když v daném období ještě nebyl plně ustanoven nový státní aparát, přesto lze cílům Werwolfu přisoudit politický charakter a symboličnost. V případě spojeneckých okupačních orgánů reprezentovaly tyto bezesporu nový správní aparát a s ním také diametrálně odlišné ideologické zaměření od původního, tj. nacionálněsocialistického. Ještě výrazněji splňovaly podmínku politického charakteru cíle, jimiž se stali představitelé německé civilní správy. Ať již se jednalo o činitele dosazené přímo spojeneckými jednotkami, či takové, kteří se v posledních měsících války odmítali podřídit nacionálněsocialistickému režimu. Obě tyto skupiny sice ještě plně nereprezentovaly nový státní aparát, ale již se nacházely v dostatečně opozitní pozici, aby mohly být označeny za politické cíle ve výše uvedeném smyslu.

Do popředí se však dostaly další dva úzce spolu související rysy, a sice psychologický prvek a moment zastrašování. Pod, zejména Goebbelsovým, vlivem se hlavním cílem stávají postupně všichni oponenti nacionálněsocialistického režimu, hlavně ze strany německého národa. Werwolf tak vystupuje ve funkci vykonavatele trestu nad těmito ’zrádci, kolaboranty a defétisty’. Prostředky k tomu zvolené jsou často velmi intenzivní včetně konečné likvidace. Je zřejmé, že operace tohoto typu v sobě nesly jak velmi silný psychologický prvek, tak následně také sekundárně přispěly k zastrašení obyvatel. K němu pak nesloužily jen násilné akty samotné, ale také celá řada dalších postupů jako šíření letáků, rádiové vysílání apod.

Velká míra razance při provádění ’trestů’ zcela jistě nebyla náhodná. Měla posloužit k již výše zmiňované poslušnosti vlastního národa a udržení a vynucení pořádku. Prostřednictvím akcí tohoto typu došlo také k již zcela zřetelnému nabytí podoby, jež se v prvním období pouze ne zcela přesně rýsovala. A sice podoby organizace represivně (státně) teroristického typu. Werwolf byl založen státními orgány a stranické špičky také velmi výrazným způsobem formovaly jeho konečnou podobu. Podle výše uvedených skutečností měl a také ve finále plnil funkci prodlouženého dozoru a vynucení nad vlastním obyvatelstvem. Tento typ činnosti lze dle mého názoru považovat dokonce za dominantní, neboť podle hodnot uvedených v Tabulce 2 (sloupce A a D) se operace tohoto typu podílely na jejich celkovém počtu přibližně padesáti procenty, zatímco ostatním typům útoků se nedostalo takové pozornosti. Také intenzita těchto ostatních aktivit nebyla srovnatelná s intenzitou provázející operace represivního typu.

Při zaměření pozornosti na konkrétní rozlišení prováděných operací v druhém období prostřednictvím Tabulky 1, vykazují operace Werwolfu jen malé množství znaků, jimiž by se řadil k organizacím partyzánského typu. Velikost jednotek, které nakonec našly uplatnění v konkrétních bojových akcích, byla až na výjimky spíše malá, neodpovídajícím hodnotám, jež vykazovaly guerillové organizace. Obvykle se jednalo o nízký počet bojovníků, který se v některých případech blížil ke spodní hranici počtu útočníků v nejmenší guerillové jednotce. Stejně tak tomu bylo i v případě výzbroje. Werwolf sice disponoval dostatečným množstvím vybavení, ovšem ve většině případů vhodného spíše pro činnost nižší intenzity, nehledě na to, že významnou složku jeho vybavení tvořily prostředky k provedení speciálních diverzních operací (výbušniny, osobní zbraně apod.). Také taktika uskutečněných operací se blížila specifickým postupům teroristických organizací, než aby vykazovala podobnost se znaky regulérních armádních složek, jak je tomu často v případě guerillových uskupení. O cílech, coby rozlišovacím znaku bylo již dostatečně pojednáno v předcházejících částech práce. I když se mezi nimi nacházely typicky guerillové cíle, vrchu nabyly cíle příznačné pro teroristické organizace. Vyhodnocení Merarim uváděného zamýšleného účinku vyznívá nejednoznačně. Werwolf usiloval o fyzickou likvidaci nepřítele, hlavně v druhém období své existence (ponechme stranou, zda se jednalo o reálný požadavek), a to jak vnitřního tak vnějšího. Vedle tohoto úsilí však vyvíjel silnou snahu zasáhnout i prostřednictvím psychického nátlaku, jak je zřejmé z výše uvedených skutečností. V otázce dodržování válečných konvencí, k němuž přistupuje guerillové seskupení alespoň v omezené míře, lze mírný náznak tohoto postupu rozeznat v původním záměru Werwolfu používat při svých operací vojenských stejnokrojů. Od tohoto záměru se však v dalším období činnosti upustilo a Werwolfové se neřídili ani dalšími válečnými konvencemi.

5.3 Vyhodnocení

Při vyhodnocení profilu válečného Werwolfu bude vhodné dodržet rozdělení na dvě období, neboť v každém z nich vykazoval odlišné rysy. V prvním období navíc nenabyla jeho aktivita takové intenzity jako v následujícím, zejména pokud se týče konkrétně provedených operací. Ty se v druhém období podílely na celkovém profilu významnou měrou. Z tohoto důvodu by bylo zavádějící nezohlednit tuto skutečnost a posuzovat Werwolf jako celek.

V prvním období, vymezeném zářím 1944 a únorem 1945 lze Werwolf charakterizovat jako subjekt na hranici mezi guerillovým a úzce specializovaným armádním seskupením, ovšem s výrazným politickým prvkem, který by v případě příklonu k jedné či druhé variantě (guerillové vs. armádní) znemožňoval její charakteristiku jako čistého typu. Označení Werwolfu jako „čisté“ guerillové organizace či armádní jednotky, znemožňuje také nedostatek provedených operací.

Druhé období, od února 1945 do roku 1946, poskytuje vedle informací o hlavních cílech Werwolfu také možnost posoudit již konkrétní provedené akce. Na základě uvedených informací lze charakterizovat Werwolf jako teroristickou organizaci, a sice represivního typu s guerillovými prvky.

Problematickým se stává prostátní charakter organizace na územích okupovaných Německem v druhé světové válce po stažení německých jednotek či závěrečné bezpodmínečné kapitulaci. V těchto případech již není možné hovořit o terorismu represivním, neboť režim, jenž měl na existenci organizace zájem, již nedisponoval možností kontroly nad daným územím nebo neexistoval.[xxiii] Werwolf se tak v období od kapitulace a faktické neexistence vlády s níž byl spjat, až do konce své aktivity, resp. pokynu k ukončení činnosti v polovině roku 1946, přesouvá svým charakterem mezi organizace subverzivního typu. Jeho převažující teroristický profil zůstal nedotčen, neboť nedošlo k žádným výrazným změnám v působnosti a celkových vlastnostech, které vykazoval, aby mohla být taková proměna zaznamenána. Úsilí Werwolfu se v tomto období napínalo několika směry. První z nich představovala jeho snaha znesnadnit etablování nových státních mocí na jednotlivých územích. A to jak prostřednictvím útoků na jejich představitele, tak pomocí akcí namířených proti hospodářským objektům, jejichž důležitost v poválečném období stoupla ve srovnání s mírovým stavem. Druhým směrem, k němuž Werwolf upnul svoje úsilí, se stala představa, že bude možno obnovit předválečný stav a oblasti jež byly následně přičleněny k Německu, či se původně nacházely na jeho území, se stanou opět součástí německého státního celku. Pokračování činnosti werwolfů v poválečném období pak lze považovat jako podporu realizace představy opětovného připojení těchto oblastí k Německu. Stranou ponechme otázku, v jaké míře se na pokračování operací podílelo střízlivé vnímání tehdejší situace ze strany werwolfů. Stejně tak by bylo zajímavé pátrat po významu role, již sehrála v některých případech velice silná nevraživost vůči obyvatelstvu obnovovaných státních útvarů či odmítnutí akceptace výsledku válečného konfliktu a z něj plynoucích důsledků.

6. Fenomén Werwolfu od poválečného období do současnosti

Fenomén Werwolfu sehrával a sehrává určitou roli pro neonacistické a pravicově extremistické organizace od poválečných let až do současnosti.

Prakticky ihned po skončení druhé světové války započali někteří, teď již bývalí, příslušníci jak německé armády, tak Waffen-SS i ostatních organizací Třetí říše s podnikáním konkrétních kroků. Ty měly vést k vytvoření nových organizací, jejichž členové ve větší či menší míře odmítali přijmout stávající situaci a usilovali o zvrácení výsledků války, ve smyslu znovunastolení nacionálněsocialistického režimu. A to prostřednictvím nejrůznějších nástrojů. V průběhu poválečných let docházelo k modifikaci postupů těchto uskupení, kdy se měnily cíle, proti nimž byla činnost namířena. Ovšem podstata úsilí zůstávala nezměněna.

Pokud se týče uplatnění koncepce Werwolfu v tomto období, zhruba do roku 1960, nelze vysledovat jak žádné konkrétní činy ze strany extrémně pravicových organizací, které by vykazovaly návaznost na tento koncept, tak ani konkrétní zmínky a odkazy na něj. Přetrvávaly však teoretické úvahy o příštím možném využití postupů obsažených v příručce Werwolf: Winke für Jagdeinheiten. Rovněž její autor Arthur Ehrhardt[xxiv] pokračoval v aktivním angažmá ve prospěch nově vznikajících extremistických struktur. Příručku bylo možno v poválečném období zakoupit například v nakladatelství „Deutsche Stimme“, provozovaném německou NPD.

Za počátek aktivizace neonacistických struktur v Německu, během níž již některé přistupovaly ke konkrétním operacím, lze považovat počátek 60.let minulého století. Ten je vedle sílících snah o dosažení vybudování struktur NSDAP doprovázen právě přípravou teroristických útoků. Jejich účelem se mělo stát vydírání destabilizovaného demokratického vládního systému. I přes to, že ve většině případů se neonacistické organizace pohybovaly pouze ve stadiu příprav, podařilo se německé policii zabránit několika bombovým útokům, jak proti nepohodlným osobám, tak institucím. Jednu ze skupin, vykazujících konkrétní činnost představovala „Akční fronta nacionálních socialistů“[xxv], založená Michaelem Kühnenem v roce 1977. Ve spolupráci s organizací Wikingjugend realizovala skupina sérii vloupání a přepadů bank a získala tak dostatek finančních prostředků a zbraní k vytvoření logistické struktury a provedení násilných akcí. S Wikingjugend provedla Kühnenova organizace také útok proti jednotkám NATO dislokovaným v Německu. Jeden z takto kombinovaných útvarů, operující pod názvem Severská buňka Werwolfů, přepadl hlídku NATO v tehdejší NSR, zabil dva holandské vojáky a zmocnil se několika kulometů. Další zamýšlenou akci (útok na památník v koncentračním táboře Bergen-Belsen) se policii podařilo překazit. Při následném vyšetřování vyšlo najevo, že Kühnen plánoval rovněž útok na věznici ve Špandavě a osvobození zde zadržovaného Rudolfa Hesse.

S problematikou aktivizace skupin ultrapravicové provenience souvisí také od sedmdesátých let stále častěji pořádaná branně-sportovní cvičení[xxvi], při nichž se členové učili například boji zblízka a různým způsobům zabití. Postupně dochází ke vzniku branně-sportovních skupin.[xxvii] Do dnešní doby je za nejznámější z nich považována Branně-sportovní skupina Hoffmann, založená v roce 1973. O rok později již vystupuje veřejně a začínají se vytvářet její odnože po celém Německu. Náplň činnosti těchto skupin tvořil výcvik a aktivita malých ozbrojených buněk v pevně daném složení. Dočasně Hoffmannova skupina kooperovala také s NPD a Deutsche Volksunion (DVU). Stala se rovněž předobrazem pro skupiny podobného zaměření. K jejímu zákazu došlo v roce 1980. Obdobná organizace vznikla v sedmdesátých také pod vedením Michaela Kühnena. Nese označení Werwolf. Větší část těchto branně-sportovních uskupení pak vstupuje ve známost v průběhu roku 1979, prostřednictvím soudního procesu. Vedle Kühnenovy organizace existovaly ještě skupiny s označením Werwolf 21, Werwolf Baden, Blankensee, Ostwestfalen, Fulda, Hagen, Schleswig-Holstein, Mündener Stahlhelm-Bund, Kampfgruppe Schwarzwald, Kampfgruppe Priem nebo Schlageter. Skupinám bylo v období jejich aktivity přičítáno 17 vražd, člen Hoffmannovy organizace provedl bombový útok na mnichovském Oktoberfestu v roce 1980[xxviii].

Jak je patrné nejen z označení některých uskupení, ale také z jejich aktivity a zejména výcviku, stal se pro ně Werwolf, resp. jím uplatňovaná koncepce přípravy a provedení akcí, jistým vzorem. Ještě však není možné hovořit o jeho plnohodnotném významu pro neonacistické organizace. V jejich činnosti nezaujímala prozatím aktivita branně-sportovních skupin, vykazující jisté podobnostní znaky s válečným Werwolfem, stabilní pozici, jako tomu bylo v pozdějším období.

6.1 Zakotvení koncepce Werwolfu ve struktuře ultrapravicových organizací

Výrazná proměna postupu a taktiky ultrapravicových skupin je spjata s počátkem devadesátých let minulého století. Prvním dokumentem, rozpracovávajícím již dříve nastíněný koncept možného zdůraznění činnosti pomocí menších ozbrojených skupin, se měl stát začátkem 90.let objevivší se „Autonomně-nacionalistický manifest“[xxix], propagující krom jiného „nekompromisní brannost hnutí“ (rozuměj neonacistického), jež by vedla k „vytvoření nových fanatických komand werwolfů.“ [xxx]

Pokračující inspiraci a přijímání postupů válečného Werwolfu dokládal asi nejvýznamnější spis, šířený od roku 1991. Jednalo se o celkově čtyřsvazkový koncept „Eine Bewegung in Waffen“, distribuovaný americkou organizací NSDAP/AO v jejím časopise NS-Kampfruf.[xxxi] Dokument se skládal z těchto částí, jež byly postupně dotvářeny[xxxii], až do roku 1994:

1. Massenpsychologie, Propaganda und Revolution (Psychologie davu, propaganda a revoluce);

2. Strategie und revolutionärer Kleinkrieg (Strategie a revoluční malá válka);

3. Dokumentation zum Werwolf historischer Prägung (Dokument k Werwolfu historického charakteru) a

4. Handbuch für improvisierte Sprengtechnik (Manuál pro improvizovanou techniku výbušnin).

Jako autor prvních tří svazků figuruje Hans Westmar, což je ovšem pseudonym, u posledního Kolektiv autorů Werwolf.[xxxiii] Problematice novodobého Werwolfu se velmi podrobně věnuje druhý svazek – Strategie und revolutionärer Kleinkrieg. Autor sám jej označuje za „základní, teoretické vysvětlení strategie převzetí moci ve státě.“ Následně rozebírá charakteristiku skrytého boje, jenž má být veden jak prostřednictvím násilných, tak nenásilných přístupů. K násilným metodám patří sabotáže, operace zaměřené na zničení (sabotážní metody s vojenským charakterem), vyvlastnění (eufemistické pojmenování bankovních přepadů a jiných kriminálních aktivit, jež mají hnutí opatřit finanční prostředky a zbraně), atentáty a braní rukojmích.

Ozbrojené buňky mají být vedeny „řídící inteligencí/vedením organizace“, jenž koordinuje legální a ilegální větev. Úkol zákonné složky tvoří styk s veřejností a vybudování masové strany. K tomu mají posloužit buď již existující politické strany, eventuálně nově založené přípravné organizace, sloužící následně k „rekrutaci a školení nových aktivistů.“

Celkovém pojetí dvouramenného uskupení přibližuje následující schéma:

Schéma 2: Celkové pojetí organizační struktury podzemní organizace

Zdroj: Bergen, M. (2003): Verbreitung von neo-nazistischem Propagandamaterial am Beispiel der „Nazionalsozialistischen deutschen Arbeiterpartei/Auslands – und Aufabauorganisation“(NSDAP/AO), s.104.

Charakteristikou takto pojatého Werwolfu se v přípravné fázi měla stát konspirace, v následující fázi skrytého boje k ní přistoupilo ještě uplatnění/použití násilí. Utajený boj sleduje dva hlavní cíle:

- morální a materiální oslabení protivníka a

- odloučení národa a vládnoucího systému od sebe navzájem.

Úsilí Werwolfu se má upnout k „zasažení systému tam, kde již nemůže plně uplatnit svou moc, resp. tam, kde jej již zcela bezmocný. Werwolf musí vystupovat jako avantgarda mládeže vůči systému.“[xxxiv] K dosažení zamýšlených cílů mají novodobí Werwolfové využít všech prostředků – sabotáží, atentátů, přepadů, braní rukojmích apod. Zcela otevřeně autor propaguje uplatnění teroristických postupů a teroru samotného. Pokud by nastala situace, kdy by se systém „prostřednictvím svého represivního aparátu pokusil hnutí cíleně zničit, má Werwolf plnou legitimitu, tzn., že od té chvíle smí použít všech vhodných prostředků ke zničení systému.“[xxxv] Kýženým přáním je vyvolání strachu, paniky, díky nimž následně protivník udělá chybu. Nepřátele představují jak levicová scéna, tak stát.

Zvláštní význam je přisuzován médiím, neboť se usiluje o „nejextrémnější formu psychologického boje, jenž bude mít za následek destruktivní účinek na vnitropolitickou situaci.“[xxxvi] Role médií spočívá v tomto ohledu v naplňování jejich touhy po senzačních zprávách, což jen přispěje ke zvýšení chaosu ve společnosti. Ve svém konceptu počítá autor přímo s neseriózním zpravodajstvím, jež vyvolá v obyvatelstvu nejistotu, a následně v něm vyprovokuje volání po silném státu, čehož se chopí právě neonacistické organizace.[xxxvii]

Kádry pro Werwolf bylo nutno vyhledávat jak v Německu, tak také v Rakousku, přičemž měl být kladen obzvláštní důraz na jejich kvalitu, nikoliv množství. Aktivisty se mohli stát „jen nejlepší a bojem nejprověřenější spolubojovnice a spolubojovníci.“[xxxviii] Pro výběr vhodných kandidátů a následný dohled nad nimi, je třeba zřídit Referát pro bezpečnost[xxxix], jenž měl zároveň sloužit jako jakási forma „zpravodajské služby.“ Jeho smyslem by tak bylo redukovat při akcích samotných jak zranění aktivistů, tak také jejich případný trestně-právní postih. Werwolf se pak skládá z pokud možno co nejhustší sítě akčních skupin/buněk, které jmenují jednoho důvěrníka, zajišťujícího zásobovací stanoviště, představované podzemním bunkrem či jinak maskovaným skladem. Werwolfové-aktivisté se po svém výcviku stávají „spícími příslušníky“, aby očekávali od vedení rozkaz k nasazení.

Werwolf však tvoří pouze segment ilegální části sítě. Jejím dalším posláním je vzdělávání. Ilegální větev organizace představuje také jakousi „druhou linii“, na niž se mají aktéři, operující prostřednictvím legálních složek, v případě jejich zákazu stáhnout a dále vyvíjet svou aktivitu.

Jak je patrné ze schématu, dostalo se konceptu Werwolfu počátkem 90.let výrazné pozornosti a byl již pevně zapracován do plánů ultrapravicových organizací. Stejně zvýšený zájem je zjevný, také pokud se týče podrobného rozpracování jeho činnosti a působení.

6.6 Závěrečná charakteristika Werwolfu v poválečném období

Při celkovém posouzení vlivu a vývoje fenoménu Werwolfu v prostředí poválečné ultrapravice, je možno rozpoznat dvě období, v nichž sehrál významnější roli. První lze vymezit počátkem 60.let, zejména však 70.let minulého století. Došlo ke vzniku několika skupin, mezi nimiž zaujímaly významné postavení Kühnenova a Hoffmannova organizace, pro něž se stala koncepce původního Werwolfu jistým vzorem. Zejména však, pokud se týkalo jejich branně-sportovní činnosti. Skupiny se snažily uplatnit a použít některé konkrétní postupy Werwolfu z válečného období, některé přejaly jeho název, často v různých modifikacích.

Za mnohem významnější, ve smyslu oživení a většího naplnění konceptu Werwolfu lze považovat období spjaté s přelomem 80. a 90. let minulého století. V této době získal tento mnohem větší pozornost, což se projevilo také v jeho rozpracování a následné úpravě pro užití v moderním prostředí. Jeho transformovaná struktura a náplň byla hlavně prostřednictvím spisu Eine Bewegung in Waffen pevně začleněna do širšího kontextu, který předpokládal zcela nový postup v otázce zisku moci ze strany neonacistického hnutí. Novodobému Werwolfu se v tomto případě dostalo jedné ze stěžejních rolí, jež byla současně velice podrobně propracována. Netvořil tedy již jen jakýsi nepříliš odhalený zdroj, ale příslušely mu přesně vymezené úkoly a místo v celkové struktuře. V jeho předpokládané činnosti se velmi zřetelně odrážela inspirace jeho válečnou předlohou (síť akčních buněk, podzemní skladiště materiálu apod.). Aktivita byla doplněna o prvky vlastní teroristickým organizacím. K terorismu se konečně zcela nepokrytě přiklání i samotný spis.

7. Závěr

Zcela jistě není možné považovat výše zpracované téma Werwolfu a jeho přesahu do poválečného období za uzavřenou. Podobně ani uvedené závěry nevznáší nárok na svou konečnou a nezpochybnitelnou platnost, což dokládá například přístup Carla Schmitta. Pokud bychom získané poznatky konfrontovali s jeho vymezením partyzánství, museli bychom dojít k závěru, že válečný Werwolf a koneckonců i jeho současně pojatá koncepce, splňují ve velké míře podmínky pro to, aby jim mohl být přiznán guerillový charakter.

Poznámky

[i] Pod pojmem terorismus tedy bude v práci nadále označován terorismus politický.

[ii] Terorismu extrémně pravicových skupin se hlouběji věnuje například Ehud Sprinzak. Jejich aktivita se podle něj liší od levicových organizací tím, že není zaměřena primárně proti režimu, ale proti, z jejich pohledu, méněcenným, podřadným komunitám. Sprinzak rozlišuje šest typů pravicového terorismu: revoluční; reakční k němuž se uchylují skupiny, které buď ztratily své mocenské pozice a sociální status anebo se takovéhoto vývoje obávají; vigilantistický páchaný jedinci nebo skupinami, které věří, že je vláda nedostatečně ochraňuje před páchaným násilím a oni se tak musí ochránit sami; rasistický; millenarianistický uplatňovaný náboženskými skupinami a terorismus prováděný odcizenými a izolovanými gangy mládeže (youth counterculture terrorism), kam spadají ve velké míře například extrémně pravicoví skinheads. V posledním případě je však přinejmenším pochybné, že by ultrapravicoví skinheads, resp. jejich aktivita, splňovala kritéria vymezující je jako teroristy.

[iii] Pojem „guerilla“ pochází ze španělštiny. Prvně došlo k jeho použití v průběhu 19. století během španělského povstání proti Napoleonovi. Lze jej přeložit jako „malá válka“. Tento překlad je uplatňován jak v německé odborné literatuře, tak i v anglické. V německém prostředí se lze setkat se synonymním užíváním výrazů „guerilla“ a „partyzán“(Partisan). V článku budou tyto výrazy používány rovněž synonymně a výraz nebude přepisován a zůstane v původní, nepřejaté podobě – „guerilla“.

[iv] Na počátku této koncepce stojí Abraham Guillén, snažící se aplikovat guerillové postupy v Uruguayi, která se vzhledem ke svým geografickým podmínkám jevila jako nevhodná pro uplatnění klasických guerillových postupů, kdy skupiny operovaly hlavně ve venkovském prostředí. Dalším kdo rozpracoval teorii městské guerilly byl Carlos Marighela ve své práci Příručka městského partyzána. (Blíže viz Strmiska (2001: 17,18); Pečínka (1998: 78,244-245); Butz (1991: 85-90)).

[v] Nelze však tvrdit, že by analogickým způsobem musela postupovat všechna hnutí, která lze označit za guerillová. Určitá hnutí bezesporu užívala také teroristických metod a postupů a jejich podpora ze strany civilního obyvatelstva pak mohla být sporná.

[vi] Terorismus und Guerilla. Versuch einer Begriffsklärung, s. 7.

[vii] Sepjetím se stranou chápe Schmitt původ slova z německého Parteigänger (straník, přívrženec strany; rovněž také ten, jenž následuje stranu). Partei pak nevyjadřuje pouze politickou stranu, ale také jakoukoliv bojující, válku vedoucí či politicky činnou skupinu.

[viii] Schmitt však připouští, že v důsledku stoupající mobility může ztratit postupně telurický charakter na významu.

[ix] Blíže viz Tabulka 1. Je zřejmé, že vzhledem k době, v níž Werwolf operoval, nemohly být uplatněny všechny prvky v tabulce uváděné, zejména pokud se týče taktiky a zcela bezpochyby se setkáme s její modifikací. To však nesnižuje hodnotu Merariho rozčlenění, které i přesto poskytuje dobře uplatnitelnou výchozí bázi.

[x] Werwolf nespadal do kompetence armády, ale pod SS, avšak ani zde nebyl podřízen Zbraním SS, tedy bojovým svazkům. Podléhal přímo Himmlerovu vedení a to jak prostřednictvím nově jmenovaného Generálního inspektora, tak prostřednictvím dalších Vyšších vůdců SS a policie, do jejichž kompetence patřil v jednotlivých oblastech, které byly shodné s armádním členěním oblastí na tzv. Wehrkreise (obranné okruhy).

[xi] Jedná se o příručku s názvem Werwolf: Winke für Jagdeinheiten, zpracovanou speciálně pro účely organizace Werwolf a obsahující konkrétní návody pro vedení záškodnického boje: zvládnutí různých konkrétních situací, taktických zásad vedení boje, návody pro pohyb v terénu, maskování, orientaci, zhotovování nástrah a podobně. Zahrnovala rovněž názorné vyobrazení jednotlivých metod.

[xii] V případě prvního operačního nasazení Werwolfů panují nejasnosti. Zatímco některé prameny uvádí jako první operační prostor oblast pohoří Eifel v Porýní, jiné označují za první místo nasazení Východní Prusko. (Srovnej Cílek, R. – Fabšic, J. (1968: 30); Biddiscombe (1998: 19). Etscheit označuje za prostory v nichž došlo k prvnímu nasazení jednotek vedle dvou výše zmíněných také oblast pohoří Schwarzwald.

[xiii] Perfektní znalost bojové oblasti měla být vlastní všem dobrovolníkům přijatým do konce března roku 1945.

[xiv] Za „armádu“ budou v článku označovány jednotky spadající pod německou brannou moc – Wehrmacht.

[xv] RSHA – zkratka originálního pojmenování instituce – „Reichssicherheitshauptamt“; FAK – zkratka německého názvu těchto oddílů – „Frontaufklärungskommandos“, které se zejména našem území podílely velmi významnou měrou jak na výcviku, tak na přípravě skladů materiálu (blíže viz Cílek, R. – Fabšic, J.(1968: 113-115)).

[xvi] Martin Bormann – říšský vedoucí a Hitlerův osobní tajemník.

[xvii] SD – „Sicherheitsdienst“.

[xviii] 10. března 1945 nařizuje Bormann župním vedoucím získat pro Werwolf „odhodlané muže a ženy jakéhokoliv stáří, za což mají být odpovědní spolehliví členové strany.“

[xix] Podle oficiálního stanoviska berlínských úřadů se tyto od nově vzniklého hnutí (Werwolf) distancovaly. Toto nově vzniklé hnutí „bojovníků za svobodu“ tak mělo vzniknout spontánně.

[xx] Projev vysílaný rovněž „Stanicí Werwolf“ dne 7. dubna 1945.

[xxi] Nelze však opomenout, že i v tomto období měly skupiny Werwolfu provádět jistý druh „politických“ operací, jako bylo rozšiřování propagandy, povzbuzování obyvatelstva k odporu a odstraňování kolaborantů, jak je uvedeno výše.

[xxii] Jednalo se o tajný rozkaz H.Himmlera z 18.října 1944 adresovaný Vyššímu vůdci SS a policie – Západ Gutebergerovi, reagující na „nedůstojné“ chování obyvatelstva na území již obsazených anglo-americkými jednotkami: „…ode dneška nařizuji: 1) aby při znovudobytí těchto území byli provinilci ihned voláni k odpovědnosti; 2) již teď má naše organizace(Werwolf) za americkými liniemi vykonáním trestu smrti na zrádcích působit výchovně.“ (Etscheit, G. (1990: 156)).

[xxiii] Představitelé nacistického Německa podepsali v závěru války několik kapitulací. 7. května 1945 byla podepsána bezpodmínečná kapitulace v Remeši. Ukončení všech bojových operací stanovovala na 8. květen 1945. V důsledku požadavku sovětského velení, na podpis kapitulačních dohod v Berlíně, podepsali zástupci Německa kapitulaci ještě 9. května ve štábu sovětských vojsk v Berlíně – Karlshorstu. Samotná Dönitzova vláda byla zatčena 23.května 1945 britskými jednotkami.

[xxiv] Bývalý šéf oddělení zodpovědného za boj proti partyzánům Hitlerově hlavním stanu.

[xxv] Aktionsfront Nazionaler Sozialisten.

[xxvi] Wehrsportübungen.

[xxvii] Wehrsportgruppen.

[xxviii] 26. září 1980 provedl Gundolf Köhler pomocí granátu útok proti návštěvníkům mnichovského Oktoberfestu. O život přišlo 13 osob, zraněno bylo 219, z nichž některé těžce. Smrtelně raněn byl také útočník.

[xxix] Autonom-nationalistisches Manifest.

[xxx] Wehrsportgruppen, Wehrwölfe, (http://www.geocities.com/CapitolHill/Senate/5214/veranstal-

tung.html).

[xxxi] NSDAP/AO – Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei/Auslandsorganisation, později Auslands und Aufbauorganisation byla založena roku 1972 ve Spojených státech amerických. Nejvyšším cílem organizace je podle dokumentu představujícího její strategii (uveřejněn v roce 1976) znovuvybudování nacionálněsocialistické diktatury v nově sjednoceném Německu a vytvoření nového řádu na rasovém podkladu v celém árijském světě. Za ideologický podklad považuje zakladatel organizace (G.R.Lauck) Hitlerův „Mein Kampf“ a stranický program NSDAP z roku 1920. Prvním krokem k nacionálněsocialistické vládě se má stát zrušení zákazu nacionálního socialismu v Německu a s ním spjaté znovupovolení NSDAP, coby legální strany. Po zrušení zákazu má NSDAP/AO přejít k nově založené NSDAP v Německu. Cílem se tak nemá stát vytvoření ilegální NSDAP v Německu, nýbrž vytvoření předpokladů pro její legální fungování. V tomto smyslu pak vysvětluje Lauck od roku 1978 zkratku AO nejen jako Auslandsorganisation (zahraniční organizace/pobočka), ale rovněž jako Aufbauorganisation (budující organizace). V průběhu své činnosti vykazovala NSDAP/AO nejednoznačný postoj k otázce užití násilí. To bylo na jedné straně označováno jako naprosto nevhodné pro potřeby nacionálněsocialistického hnutí. Na druhé straně organizací vydávané materiály více či měně skrytě nabádaly k použití násilí vůči všem nepřátelům. Vrcholem tohoto podněcování k násilí se stalo právě otiskování spisu „Eine Bewegung in Waffen“.

[xxxii] V současné době jsou na internetu volně přístupné pouze první dva svazky.

[xxxiii] V listopadu 1997 čelili před soudem v Karlsruhe H. Fiebig a Ch.M. Scholz obžalobě kvůli podezření z „pokusu o založení teroristického uskupení, porušení zákona o zbraních a dalších deliktů.“ Obžaloba vinila oba jak z autorství spisu Eine Bewegung in Waffen, tak z přípravy teoretických a praktických podkladů pro založení tzv. Werwolf – Gruppen, stejně jako z pokusu o založení takové skupiny v místě svého bydliště, Hamburku. Fiebig sám měl být autoren prvním tří dílů spisu, na čtvrtém měl pracovat společně se Scholzem.

[xxxiv] Eine Bewegung in Waffen: Band II – Strategie und revolutionärer Kleinkrieg, (http:// www.reinhardheydrich.org/book-05.doc).

[xxxv] Antifaschistischer Autorenkollektiv(1996: 55).

[xxxvi] Antifaschistischer Autorenkollektiv(1996: 55).

[xxxvii] „Jestliže se již systém nenachází v pozici, kdy je schopen se proti bojovým postupům Werwolfu bránit, tím spíše nemůže odstranit ani politický a hospodářský chaos a uvést vztahy do pořádku. Tím dojde k oprávnění nacionálně socialistické revoluce.“, Antifaschistischer Autorenkollektiv(1996: 55).

[xxxviii] Antifaschistischer Autorenkollektiv(1996: 55).

[xxxix] Referat für Sicherheit(RfS) – aktivní rovněž ve Výboru pro přípravu oslav 100. narozenin Adolfa Hitlera(KAH).

Rejstřík zkratek a názvů

Abwehr – Ústřední německá vojenská zpravodajská služba

FAK – (Frontaufklärungskommandos) – polní průzkumné oddíly

Gestapo – (Geheime Staatspolizei) – tajná státní policie

HJ – (Hitlerjugend) – Hitlerova mládež

NSDAP – Nazionalsozialistische deutsche Arbeiterpartei

OKH – (Oberkommando des Heeres) – Vrchní velitelství pozemního vojska

OKW – (Oberkommando der Wehrmacht) – Vrchní velitelství branné moci

RAD – (Reichsarbeiterdienst) – Říšská pracovní služba

RSHA – (Reichssicherheitshauptamt) – Hlavní úřad říšské bezpečnosti zastřešující od roku 1939 kriminální policii, gestapo a SD

SA – (Sturmabteilungen) – Úderné oddíly NSDAP

SD – (Sicherheitsdienst) – Bezpečnostní služba – zpravodajská služba NSDAP; od roku 1939 těsná spolupráce s gestapem, tak, že byly jen velmi těžko rozlišitelné

SS – (Schutzstaffeln) – Ochranné oddíly NSDAP, od vypuknutí války se podílející ve formě Waffen-SS (Zbraně SS) na bojových operacích

Volkssturm – Domobrana zřízená v roce 1944

Wehrmacht – Branná moc v období nacistického Německa; také označení pro bojové složky pozemní armády.

Seznam použité literatury a pramenů:

1. Antifaschistischer Autorenkollektiv (1996): Drahzeiter im braunen Netz. Ein aktueller Überblick über dem Neonazi-Untergrund in Deutschland und Österreich, Hamburg, Konkret Literatur Verlag.

2. Backes, U. – Moerau, P.(1993): Die extreme Rechte in Deutschland: Geschichte – gegenwärtige Gefahren – Ursachen – Gegenmabnahmen, München, Akademischer Verlag.

3. Benedict, L.(1998): Sehnsucht nach Unfreiheit. Der Fall Kay Diesner und die rechte Szene, Berlin, Edition Ost.

4. Biddiscombe, P. (1998): Werwolf! The History of the National Socialist Guerilla Movement, 1944 – 1946, Toronto, University of Toronto Press.

5. Butler, R.(1999): Dějiny gestapa slovem a obrazem, Praha, Tres – Knižní klub.

6. Butz, P.(1991): RAF – Terrorismus in Deutschland, Stuttgart, Deutsche Verlags-Anstalt.

7. Cílek, R.(2002): Teror: poslední „tajná zbraň“, Praha, Adonai.

8. Cílek, R. – Fabšic, J. (1968): Vlkodlaky kryje stín, Praha, Naše vojsko.

9. 2001: Encyklopedie – světový terorismus, Praha, Svojtka & Co.

10. Etscheit, G. (1990): Der deutsche „Werwolf“ 1944/45 in Münkler, H.(eds., 1990): Der Partisan – Theorie, Strategie, Gestalt, Opladen, Westdeutscher Verlag.

11. Horčica, L.(2003): Ve znamení dvojitého V, Brno, Šimon Ryšavý.

12. Heitmeyer, W.(2002): Rechtsextremistische Gewalt, in Heitmeyer, W.- Hagan, J. (eds.,2002): Internationales Handbuch der Gewaltforschung, Wiesbaden, Westdeutscher Verlag, pp. 501 – 546.

13. Laqueur, W.(1997): Faschismus: Gestern – heute – morgen, Berlin, Propyläen Verlag.

14. Lee, M.A.(2004): Bestie se probouzí, Praha, BB/art.

15. Mareš, M.(2003):Pravicový extremismus a radikalismus v ČR, Brno, Barrister & Principal.

16. Pečínka, P.(1998): Od Guevary k Zapatistům, Brno, Doplněk.

17. Rozsudek nad pravicovými radikály, zpráva ČTK, 21.1.1994.

18. Ruský Werwolf prý chtěl útočit na kina se Schindlerovým seznamem, zpráva ČTK, 4.7.1994.

19. Schmitt, Carl (2002): Theorie des Partisanen: Zwischenbemerkung zum Begriff des Politischen, Berlin, Duncker und Humboldt.

20. Sprinzak, E.(1995): Right-Wing Terrorism in a Comparative Perspective: The Case of Split Delegitimization, in: Bjørgo, T. (eds.,1995): Terror from Extreme Right, London, Frank Cass, pp. 17 – 43.

21. Strmiska, M.(2000): „Ozbrojená opozice“. Studie k subverzivnímu terorismu, Brno, Masarykova univerzita.

22. Strmiska, M.(1996): Politický terorismus, Brno, Masarykova univerzita.

23. Strmiska, M.(2001): Terorismus a demokracie. Pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v současných demokraciích, Brno, Masarykova univerzita.

24. Whiting, Ch.(2002): Werwolf, Praha, Baronet.

Internetové zdroje:

1.Anklageerhebung gegen faschistische Werwolf-Aktivitäten in Hamburg, 1997, on-line text (http://www.gnn-archiv.staticip.de/archiv/PB/1997/PB9726.pdf).

2. Anklage gegen rechte Terroristen, 1997, on-line text (http://www.uni-marburg.de/ dir/NACHRICH/add/101297.html).

3. Benal, G. – Fortelka, D. (2003): Formen der Krigsführung bei Konflikten – Die neuen Kriege. Mit einem Fallspiel zur UCK, on-line text (http://homepage.univie.ac.at/Vedran.Dzihic/balkan_benal.doc).

4. Bergen, M. (2003): Verbreitung von neo-nazistischem Propagandamaterial am Beispiel der „Nazionalsozialistischen deutschen Arbeiterpartei/Auslands – und Aufabauorganisation“(NSDAP/AO), in Kloninger, H.(eds.,2003) : Aktuelle Aspekte des Rechtsextremismus, Brühl, Fachhochschule des Bundes für öffentliche Verwaltung 2003, on-line verze (http://www.fhbund.de/E2W-FHBund/Gesamt/e2wtools.nsf/lookupDownloads/beitraege_is_22.pdf/$FILE/beitraege_is_22.pdf).

5.s Blahuš, P.(2004): Werwolfové, Reflex, roč. XV., č. 17, pp. 66 – 68, on-line verze (http://www.reflex.cz/Clanek28021.htm)..

6. Bleicher, A. – Imfeld, C.(2002): Deutscher Geheimdienst zahlte Schweizer Nazi, on-line text (http://www.antifa.ch/Texte/020901soz.shtml).

7. Bleicher, A. – Imfeld, C.(2002): Mit Hass-Musik ins Parlament, on-line text (http://www.antifa.ch/Texte/020804soz.shtml).

8. Eine Bewegung in Waffen: Band II – Strategie und revolutionärer Kleinkrieg, (http://www.reinhardheydrich.org/book-05.doc).

9. Folsom, R.: The Werwolf Organization, on-line text (http://www.feldgrau.com/werwolf.html).

10. Havel, J.(2003): Sudetoněmecký Werwolf na Ústecku, on-line text (www.specnaz.cz/index.php?id_sekce=1000& id_blok=4000&id_polozka=20000).

11. Heller, F.P.(2004): Die „Aktion Deutschland“, on-line text (http://www.idgr.de/texte/ texte/geschichte/nachkrieg/aktion-d-heller.php).

12. Kreisky, E. (2003): Arbeitsbericht:Guerilla/Konterguerilla/Partisanen, on-line text (http://evakreisky.at/2003-2004/staat-krieg/referat05_2a.pdf).

13. Merari. A. (1993): Terrorism as a Strategy of Insurgency, Terrorism and Political Violence, Vol.5., No. 4, pp. 213 – 251, on-line verze (http://www.st- andrews.ac.uk/academic/intrel/research/cstpv/pages/terrorism.html).

14. Montalcino, J.: Neonazistische Gründerjahre, on-line text (http://www.zoom.mediaweb.at/zoom_4596/neonazis.html).

15. Nazi-Terror soll einschütern, 30.12.1999,on-line text (http://www.hagalil.com/archiv/99/12/wehrwolf/htm).

16. Neonazis und ihr Bombenterror seit 1945, 2003, on-line text (www.klick-nach-rechts.de/ticker/2003/11/bombenterror.htm).

17. Penzberger Mordnacht, on-line text (http://www.aberhallo.de/lexikon/index.php/Penzberg#Penzberger_Mordnacht).

18. Pracovně-trestný a internační tábor Rudohoří (Vietseifen), on-line text (http://www.bela.cz/uvodnik_1_pamat_4.html).

19. Schleswig-Holsteinischer Landtag, Innenministerium des Landes Schleswig-Holstein: Verfassungsschutzbericht 2001, 2002, on-line text (http://www.lvn.parlanet.de/infothek/wahl15/drucks/1700/drucksache-15-1792.pdf).

20. Stutz, H. – Wartenweiler, J.(2002): Skinkonzerte in der Schweiz, on-line text (http://www.antifa.ch/Texte/020926woz1.shtml).

21. Symbole der neonazistischen Szene, on-line text (http://www.hyperlinks-gegen-rechts.de/nazi_symbole.html).

22. Totalita (http://www.totalita.cz)

23. Terrorismus und Guerilla. Versuch einer Begriffsklärung, on-line text (http://www.uni-saarland.de/fak3/fr31/pdf/Unterscheidungsmerkmale.pdf).

24. Wehrsportgruppen, on-line text (http://www.lexikon.idgr.de/w/w_e/wehrsportgruppen/wehrsportgruppen.php).

25. Wehrsportgruppen, Wehrwölfe, on-line text (http://www.geocities.com/CapitolHill/Senate/5214/veranstaltung1.html).

26. Wehrwolf mp3 (http://wehrmanngermania.tripod.com/).

27. Werwolf, on-line text (http://lexikon.idgr.de/w/w_e/werwolf/werwolf.php).

28. Werwolf in West, on-line text (http://www.portal-ns.com/thecensure/werwolf2.htm).

29. Werwölfe, on-line text (http://home.t-online.de/home/LigaR/lexikon.htm#W).

30. Westmar, H.(1991): Bewegung in Waffen: Band II – Strategie und revolutionärer Kleinkrieg, on-line text (www.reinhardheydrich.org/book-05.doc).

---

---