NADPŘIROZENO

Paranormální jevy v Česku - svědci a dokumenty online

Komentáře

Také tomu věřím v životě už jsem zažila nevysvetelny veci

Píši o tomhle referát. :)

Bojím
O

Věřím tomu

Věřím tomu

Věřím tomu, stalo se mi něco, co nelze racionálně pojmenovat v den mých 77 narozenin 8.8. Dosud jsem na rozpacích a už ten zážitek nebudu nikomu vyprávět, abych se třeba neocitla v nějakém zařízení. Několika málo lidem jsem popsala situaci a událost a mimo členy mojí rodiny se tvářili nevěřícně a přímo soucitně ! Před tou událostí jsem se připravovala na cestu do svého rodiště na Moravě, kam mně nedlouho předtím pozvala vdova po bratranci, který zemřel právě v tomto období v roce 1969 společně a dobrovolně se svojí matkou, sestrou mojí matky. Byla to velká rodinná tragédie a já v těch dnech pobývala s manželem na zahraniční dovolené. Ve dnech, kdy se ta událost stala jsem prožívala náročné dny s horečkami a podivnou tísní. Po návratu mně čekal šok v podobě sdělení o té tragické události a smrti dvou blízkých lidí ! V tu dobu už bylo i po pohřbu, kterého jsem se nemohla zúčastnit, abych to nějak vstřebala a pochopila ! Bratranec měl v té době 2 malé děti, které jsem do té doby nepoznala a jeho vdovu jsem předtím v roce 1964 poznala na jejich svatbě a jednou po létech na pohřbu další sestry mojí matky. Syn mého bratrance mně oslovil asi před 2 roky s žádosti o přidání svého rodokmenu k naší rodině a tím jsem prostřednictvím internetu navázala znovu ztracený kontakt na bratrancovu rodinu. Později se ozvala jeho matka, bratrancova vdova, která mně letos v dubnu pozvala na krátkou návštěvu mého rodiště. Jednalo se o termín 12.8., cca do 15.8. Předtím bylo vysloveno přání, že se nebudeme k té události vracet ! Nějak jsem to úmyslně nepotvrdila a v koutku duše jsem věděla, že to nebudu schopná vydržet. Právě tento bratranec mi byl ze všech více než 10-ti dalších stříňat nejblíže už od útlého dětství. Byli jsme věkově přesně rok od sebe a on k nám do severních Čech jezdíval každý rok, já potom do svého rodiště také pravidelně až do 18-ti let. Byl přítomný mého seznámení s mým budoucím mužem. Psala jsem mu 2 roky na vojnu. Byl mi svědkem na svatbě a já s mým mužem jsme byli na jeho. Potom jsem ho už nikdy neviděla, pouze jsem dostávala informace prostřednictvímjeho matky, která k nám pravidelně jezdila. V roce 1969 byl náhle konec

Pokračování : dlouho jsem se s danou realitou nemohla smířit a tak nyní, po pozvánce bratrancovy vdovy mi samozřejmě svito zrnko naděje, že se dozvím více, abych to konečně mohla po těch 50-ti letech uzavřít. Bohužel toho 8.8. v den mých narozenin jsem utrpěla úraz, který se stal tak, jak níže popíši. Byli jsme s partnerem nakupovat v jednom místním supermarketu. Když jsme uložil nákup, tak jsem šla odvézt koš do parkovacího prostoru, zaparkovala ho a nejednou se mi chtělo na toaletu. Vyběhla jsem po nějaké neupravené, hrbolaté, zaplevelené úzké cestě kolem úschoven vozíků k budově supermarketu. Najednou se objevil výmol s nějkým vyvráceným kamenem, takže jsem civěla před sebe a v tom jsem narazila v plné rychlosti hlavou do nějaké plechové cedule a od té jsem se odrazila a dopadla na zadní část právě na ten vyviklaný schod. Vím, že se mi přitom zajiskřilo v očích a než jsem se stačila zvednout, tak z boku kolem těch parkovacích prostor najíždělo černé auto a z něj vystoupil muž v černém obleku a košili a zeptal se, jestli nepotřebuji pomoc. To už jsem vstala a poděkovala za nabídku a následně doběhla k místu určení. Když jsem se vrátila k autu, tak jsem nastartovala a dojela bez problémů do garáže, zaparkovala auto a do doby než jsme došli do bytu jsem nepromluvila. Potom jsem partnerovi sdělila, co se mi přihodilo, ale nějak jsme to neřešili. Ráno jsem zjistila, že mám velikou modřinu na zadní části, cítila jsem bolest na krční páteři a v oblasti sedací části jsem měla obrovskou, černou, modřinu, která se dodnes úplně nevstřebala. Návštěvu bratrancovy vdovy jsem musela bohužel zrušit. Neměla jsem odvahu cestovat vlakem s takovým zraněním. Po týdnu, 14.8.jsem si šla vyfotit to místo, které mi změnilo plány a jehož následky moje tělo vnímalo. A to je právě ta realita, která mne přiměla k popsání této události. To místo pro parkování vozíků, to je jediné, co v okolí zůstalo ! Chodila jsem několikrát kolem dokola, ale žádná krkolomná cestička kolem těch vozíků nevede a nemohla být ani v době popsané události. Veškerá plocha kolem dokola je na vyrovnané a vybetonované ploše, žádné plechové tabule. Vzorně upravený travnatý povrch, který nevykazoval několikadenní změny v jeho úpravě. Od té doby jsem hodně rozrušená, nemohu to celé pochopit včetně té černě oděné mužské postavy a černého auta, které by v okolí parkování vozíků nemělo prostor k stání, protože by do něj nikdo nemohl vjet. To jsem si také uvědomila, že v té realitě jsem tam vlastně mimo toho muže v celém okolí jiné lidi neviděla. Od tohoto momentu jsem na rozpacích a skládám si informace z událostí před 50-ti lety s dnešní realitou a nic jiného mi nejde do hlavy, než něco, co přesahuje naší dimenzi.

Přidej komentář



Diskusní příspěvky vyjadřují názor jejich pisatelů a provozovatel tohoto portálu za ně nenese zodpovědnost